8 Tdo 183/2024-1627
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání obviněného P. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 8 To 245/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 123/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 7. 2023, č. j. 43 T 123/2019-1484, byl obviněný P. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným v bodě 1. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2. přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle § 199 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA (pseudonym), nar. XY, částku 60 000 Kč a poškozené BBBBB (pseudonym), nar. XY, částku 30 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená A. Š., nar. XY, odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená BBBBB odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, obviněný, jakož i poškozená A. Š. Odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výroku o trestu, obviněný své podání zaměřil proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně a poškozená A. Š. napadla výrok o náhradě nemajetkové újmy týkající se její osoby. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 8 To 245/2023, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k poškozené A. Š., nar. XY. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo při nezměněném výroku o vině, trestu a náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k poškozeným AAAAA, nar. XY, a BBBBB, nar. XY, znovu rozhodnuto tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením přirozených práv poškozené A. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, podle § 81 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jako náhradu za vytrpěné duševní útrapy ve smyslu § 2956 o. z. poškozené A. Š. částku 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně, jdoucím ode dne 7. 11. 2023 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. Š. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek beze změny. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněného a státní zástupkyně zamítnuta.
1. nejméně od měsíce června 2010 (po narození druhé dcery BBBBB) až do 3. 8. 2016, kdy poškozená opustila společnou domácnost s obviněným, ve společně obývaném bytě na adrese XY, XY – XY, a jinde, úmyslně psychicky a fyzicky týral svou manželku A. Š., nar. XY, a to tak, že ji zpočátku občas fyzicky i vulgárními výrazy napadal, přičemž s plynoucím časem intenzita a četnost napadání rostla tak, že ji téměř denně šikanoval například za to, že špatně uklidila, přičemž jeho požadavky na úklid se vymykaly běžným standardům, dále např. za to, že nebyla s dcerami doma v přesně stanovený čas, když se vracel ze zaměstnání a i v mnoha jiných případech, kdy dle přesně jeho představ nedodržela pevně stanovený řád pro chod jejich domácnosti, kdy zpravidla za takováto pochybení ji trestal fyzicky tak, že ji několikrát uhodil otevřenou dlaní své ruky do její tváře, dále ji mnohokrát držel za ruce tak silně, že jí vznikly na rukou hematomy, škrtil ji, strkal do ní, dále ji trestal za to, že tzv. pochybila, když např. nechala v lednici zkaženou potravinu nebo nechala svůj zubní kartáček v době své nemoci u kartáčků ostatních členů rodiny, z těchto důvodů ji nejméně ve dvou případech nepustil večer domů, z toho jednou konkrétně dne 3.
5. 2016, dále jí zakazoval řídit rodinné osobní motorové vozidlo s tím, že je „vypatlaná neschopná kráva“, zakazoval jí kulturní a společenské aktivity, nesměla s dětmi chodit do divadla, do kina ani do ZOO a odůvodňoval to tím, že to je ztráta času, který má poškozená raději využít k úklidu domácnosti, ponižoval její osobnost tím, že ji dlouhodobě verbálně urážel hrubými výrazy typu „krávo zasraná, svině, píčo apod“, častoval ji nadávkami i za to, že nebyla podle jeho představ dostatečně reprezentativně oblečená v době konání občasných návštěv známých v jejich domácnosti, dále např. když podle jeho představ nebyly řádně srovnány dětské oděvy ve skříni, tyto pravidelně v ranní „špičce“ při odbavování nezletilých dětí do školy vyhazoval ze skříní na zem, v některých z těchto případů pořizoval z tohoto výsledného stavu fotodokumentaci a poukazoval tím na údajnou neschopnost úklidu poškozené, a to i před dalšími lidmi mimo okruh rodiny, při čištění své legálně držené zbraně na poškozenou mířil se slovy, že bude poslušná manželka, situace dále eskalovala tím, že minimálně dne 26.
5. 2015 ji ve sprchovém koutě škrtil rukou svíraje její krk a přitom jí u toho nadával vulgárními výrazy, dne 30. 6. 2016 v den narozenin poškozené ji opět škrtil, dne 3. 8.
2016 ve večerních hodinách prohledal poškozené bez jejího souhlasu její mobilní telefon, řval na ni, že je „děvka“ a že „jej srát nebude“ a přitom ji chytil rukou pod krkem a odstrčil ji tak silně, že poškozená narazila o dveře v předsíni, zamknul se i s jejím telefonem v obývacím pokoji, který prohledával z důvodů kontroly věrnosti poškozené, denně ji nutil k sexu a pokud se nebyla ochotna sexuálním praktikám podrobit, řval na ni, že je „frigidní kráva“, a to i v souvislosti s negativním postojem poškozené k početí třetího potomka, když se poškozená v mnoha případech aktivně bránila podrobení se sexuálnímu styku, naháněl ji po bytě a když ji dohnal, tak ji proti její vůli odtáhnul za ruce do ložnice, kde se již pasivně v zájmu zabránění další eskalace násilného chování obviněného jeho sexuální praktice podrobila, soustavně jí zdůrazňoval, že je v sexuální oblasti naprosto nepoužitelná a popisoval jí, jaké jiné sexuální praktiky by prováděl s jejími kamarádkami, které by tzv. „oprcal“, v noci ji budil za účelem vynucení sexu, pokud k němu z nějakých důvodů nedošlo, pak v časných ranních hodinách v průběhu pracovního týdne musela být připravená k poskytnutí sexu obviněnému, u čehož musela být již řádně upravená a nalíčená, v jiných případech poškozenou v nočních hodinách rovněž budil a trval na tom, že je nutné, aby ihned prostřednictvím internetového vyhledavače našla informace o konkrétních duševních onemocněních, kterými podle názoru obviněného trpěla, tyto informace nastudovala a před obviněným tak dále potvrdila, že je on osobou pomáhající při jejích zdravotních potížích zejména psychického charakteru, přičemž tyto a mnohé jiné události postupně vznikající v souvislosti se soužitím s obviněným a s ním spojeným u poškozené způsobily zdravotní potíže psychosomatického charakteru, pro které se začala ambulantně psychologicky léčit od května 2013 do listopadu 2017 s diagnózou poruchy přizpůsobení na stres (F43.2) a v rámci této léčby byly poškozené opakovaně doporučována antidepresiva, která však neužívala z důvodu obav své stigmatizace a užívala pouze anxiolytika (rozpouštědla úzkosti), kdy hlavními příznaky, kterými poškozená trpěla, byla depresivní nálada, poruchy spánku, úzkost a strach s tzv. vegetativními příznaky, tj. doprovodnými tělesnými příznaky úzkosti, jako je třes, pocit sevření hrdla a stažení žaludku s následným hubnutím,
2. nejméně od měsíce června 2010 (po narození druhé dcery BBBBB) do 3. 8. 2016 ve společně obývaném bytě na adrese XY, XY – XY, a jinde, u většiny výše popsaného jednání obviněného vůči poškozené pod bodem 1 obžaloby (s výjimkou sexuálních aktivit) byly přítomny nezletilé dcery XY, nar. XY, a BBBBB, nar. XY, kterým rovněž ve vypjatých konfliktních situacích v rodině, ale i z jiných často malicherných důvodů, úmyslně opakovaně nadával slovy: „děvky, neserte mě“, „píči“, „kurvy“, „krávy“ apod., tyto dále neadekvátně za banální prohřešky trestal, např. v podobě jejich separace od matky v uzamčeném pokoji v řádu hodin, vyhazováním jejich hraček do kontejneru s odpadem, pokud nebyly tyto hračky řádně podle požadavku obviněného uklizeny, a zejména pak nezletilou AAAAA do zhruba 6.
roku jejího věku nepřiměřeně fyzicky trestal údery rukou do hlavy, a to v situacích, kdy nezletilá AAAAA neuposlechla jeho příkazu spojeného např. s oblékáním a učením či z jiných méně podstatných důvodů, což se negativně začalo projevovat na psychice nezletilých dětí, kdy nejprve nezletilá AAAAA začala napodobovat hrubé jednání po svém otci například tím, že řekla své matce: „tady mě nikdo neobslouží, ty jsi úplně neschopná“, následně v období od 4. 7. 2016 do 27. 7. 2016, když všichni společně trávili dovolenou v Chorvatsku, tak obviněný bez bližšího upozornění v jedné chvíli na pláži začal po neztotožněné turistce házet kameny a nadávat jí, že je „děvka“ a „kurva“ a „ať vypadne s těma čoklama pryč“, přičemž následkem toho se nezletilá dcera AAAAA psychicky zhroutila, nezletilé dcery z důvodu obav rovněž již dál nechtěly spát ve stejném apartmánu s obviněným, načež jim tento začal nadávat slovy: „tak si naserte, vy krávy“, a za této situace se nezletilá AAAAA po tomto incidentu zhroutila na zem a začala křičet, že chce umřít, kdy tento celkově dlouhodobě neuspokojivý psychický stav nezletilé AAAAA kulminoval v období těsně navazujícím po rozpadu primární rodiny v podzimních měsících roku 2016 a následujících měsících roku 2017 a vyústil v hospitalizaci nezletilé AAAAA na dětském psychiatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze 4 v době od 2.
2. 2017 do 10. 3. 2017, zejména z důvodů akutního stavu neklidu, agrese a negativismu spojeného s hrozbou suicidia, který se dále pro absolutní nespolupráci nezletilé s lékaři při vyšetřeních v rámci její hospitalizace nepodařilo přesně diagnostikovat.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněného P. Š. poprvé. Prvním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 3. 2021, č. j. 43 T 123/2019-1311, byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž je obviněný stíhán. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byly poškozené A. Š., AAAAA a BBBBB odkázány s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 8 To 163/2021, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 8 To 245/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a navazujícímu výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozené A. Š., ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Dovolatel uvedl, že po vrácení věci odvolacím soudem doplnil soud prvního stupně dokazování o osobní výslech poškozené A. Š., který v zásadě korespondoval s její původní výpovědí učiněnou v přípravném řízení jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Obviněný proto nesouhlasil se soudy, že by se tímto změnilo dokazování a byla prokázána věrohodnost ve výpovědi poškozené oproti původnímu stavu projednávané věci, kde se před nalézacím soudem „pouze“ přes 6 hodin poslouchal videozáznam neodkladného a neopakovatelného úkonu ve formě výslechu poškozené a soud poté učinil závěr o nevěrohodnosti její výpovědi (který byl podle odvolacího soudu předčasný). Dovolatel namítl, že tyto dva úkony byly obsahově i vizuálně téměř shodné a jde-li o posouzení věrohodnosti poškozené, nebylo jejím osobním výslechem zjištěno ničeho nového, co by bylo způsobilé danou skutečnost ovlivnit. Obviněnému proto nebylo jasné, co soud ke změně jeho názoru vedlo, neboť pouhý fakt osobního výslechu poškozené před soudem to být z podstaty věci nemohl, o to více, když její původní výslech byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon prostřednictvím videozáznamu a chování a popis situací poškozené tak z něj byl zřejmý, obdobně jako u osobního výslechu.
7. Ve vztahu k věrohodnosti výpovědi poškozené měl soud učinit nesprávná skutková zjištění i z listinných důkazů, zejména její zdravotní dokumentace. Dovolatel poukázal na zprávy ošetřujících psychiatrů, které poškozená poprvé navštívila v roce 2013. Z těchto zpráv naopak vyplývá, že v letech 2014 a 2015 si poškozená na žádné problémy nestěžovala (viz znalecký posudek MUDr. Moniky Holečkové), neuváděla žádné neshody doma, naopak uvedla, že se manžel o děti stará a je o ně dobře postaráno. Poprvé si začala „stěžovat“ až v průběhu roku 2016, když o pravém důvodu tohoto chování lze tak pouze spekulovat. Znalci v dané věci se též neshodli na tom, co je možnou příčinou tvrzených „problémů“ poškozené a vycházeli jen z jejího popisu, který však mohl být zkreslený vzhledem k pithiatickým rysům její osobnosti a rodinné anamnéze psychického problému. Oba soudy se měly otázkou možného zkreslení výpovědi podrobně zabývat, což neučinily. Nevzaly v potaz vyjádření znalkyně MUDr. Moniky Holečkové, že myšlení poškozené je do značné míry ovlivňováno emocemi, a proto emoční nadstavba a její aktuální duševní rozpoložení může hrát roli v prezentaci příznaků z minulosti. Taktéž zcela opomenuly rodinnou anamnézu poškozené, kdy její matka i bratr mají psychické problémy a užívají příslušné léky. Nadto nezletilá dcera BBBBB, která je cca 7 let v péči poškozené, se přibližně před půl rokem pokusila spáchat sebevraždu a od té doby je hospitalizována. Obviněný v této souvislosti odkázal na vybranou judikaturu Ústavního soudu k hodnocení věrohodnosti důkazů, načež vyjádřil přesvědčení, že rozsudky soudů obou instancí jsou nesprávné a nepřezkoumatelné, neboť se ani po doplnění dokazování nezměnila důkazní situace pro posouzení věrohodnosti poškozené, přesto soud prvního stupně v rozporu se zásadou spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a předvídatelnosti rozhodnutí vydal zcela opačné rozhodnutí, než učinil původně.
8. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že také závěr obou soudů o jeho osobnosti není správný. Oba soudy totiž v tomto ohledu vyhodnotily pouze SMS komunikaci, jež byla obviněným uskutečněna až několik let po skutku, který je projednáván v rámci této věci. Tyto zprávy proto nemohou dokládat, jak se choval či nechoval k poškozené a dětem během jejich společného soužití, stejně tak nemohou nic vypovídat o jeho osobnosti, která nebyla žádným relevantním způsobem zkoumána. Předmětné SMS jsou navíc vytržené z kontextu a vztahují se k jiným událostem, než je předmět skutku. Byla-li potřeba posoudit osobnost obviněného, soudy zcela opominuly hodnotit závěry znaleckého posudku, kterým byla zkoumána jeho osobnost a který je založený ve spise. Z rozhodnutí soudů obou stupňů není vůbec zřejmé, zda jej vůbec vzaly v potaz. Eventuálně se nevyjádřily, proč nebylo přistoupeno k novému znaleckému zkoumání. Namísto toho zkoumaly osobnost dovolatele pouze ze zcela nerelevantní SMS komunikace. Tento fakt činí obě rozhodnutí nepřezkoumatelnými.
9. Dovolatel se ohradil také proti závěru odvolacího soudu o vývoji strachu poškozené z jeho přítomnosti díky její viktimizaci. Zdůraznil, že poškozená o svém strachu hovořila nejen v průběhu prvního hlavního líčení, ale již v přípravném řízení, nikoliv tedy až v rámci znaleckého zkoumání u MUDr. Vlastimila Tichého, jak chybně uvedl odvolací soud. Jeho argument, že právě opakovaná současná přítomnost poškozené a dovolatele při soudních řízeních o rozvodu manželství a o výchově a výživě dětí ji viktimizovala, a až postupem času tedy vznikla obava z přítomnosti obviněného, je lichý. Nato dovolatel připomněl další řízení, kterých se oba současně účastnili a poškozená v jeho přítomnosti vypovídala. K tomu přitom došlo rámcově ve stejném čase jako v tomto trestním řízení, v jehož rámci tvrdila, že má z obviněného strach a nemůže před ním u hlavního líčení vypovídat. Pokud by jí způsobil takové trauma, které má údajně přetrvávat do současnosti, lze si jen stěží představit, že by poškozená byla schopná již v roce 2020 osobně vypovídat v jeho přítomnosti. Ani jeden ze soudů neuvedl, proč uvedené skutečnosti nezhodnotil v rámci posouzení věrohodnosti poškozené. Dovolatel zopakoval, že oba soudy se absolutně nezabývaly její osobností také ve světle toho, že měla problémy s celou řadou dalších osob, včetně všech předchozích partnerů. Odvolací soud uvedl, že tento fakt ji nemůže znevěrohodňovat. Přitom ovšem ani jeden ze soudů nezhodnotil, resp. se nezabýval, závěry znaleckých posudků, že poškozená je osoba s pithiatickými rysy s kathativním myšlením, a v důsledku toho, i kdyby vědomě nelhala, u ní může docházet k dramatizaci a zkreslování událostí.
10. Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně rozhodl, když poškozené na rozdíl od soudu prvního stupně přiznal nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), byť se jej v připojení k trestnímu řízení výslovně nedomáhala a podklady, které ke svému nároku doložila (znalecký posudek MUDr. Jana Flídra a MUDr. Vlastimila Tichého) nebylo možné v adhezním řízení použít. Poškozená byla po celou dobu trestního řízení zastoupena zmocněnkyní, advokátkou, a pokud tedy uplatnila v rámci trestního řízení pouze nárok podle § 2958 o. z., a nikoliv podle § 2956 o. z., nelze z ingerence soudu a bez jakýchkoliv podkladů k tomu v rámci trestního řízení provedených rozhodnout, že poškozené přísluší nárok z jiného titulu, tj. podle § 2956 o. z. Odvolací soud tak nesprávně právně zhodnotil nárok poškozené, když v tomto případě měl ve vztahu k náhradě škody potvrdit rozhodnutí nalézacího soudu, který jasně ve svém rozsudku uvedl, že může rozhodnout pouze v intencích uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy.
11. Dovolatel uzavřel, že ve věci nebyla řádně dodržena základní zásada trestního řízení in dubio pro reo, a tím ani zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vyjádřil proto přesvědčení, že měl být vynesen zprošťující rozsudek.
12. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 8 To 245/2023, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud rozhodl o zproštění obžaloby.
13. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve zmínil, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se více méně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku – a podle jeho názoru také správně – vypořádaly. Taktéž připomenul povinnost obviněného označit v dovolání výroky, které napadá, jakož i rozsah a důvody, pro které tak činí, čímž je vymezen rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Proto státní zástupce předeslal, že ve svém vyjádření bude reagovat výlučně na námitky a dovolací důvody uplatněné v podaném dovolání a jejich rámec v zásadě nepřekročí. Posléze se zabýval zákonným vymezením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatnil v jeho první alternativě. Přednesené výhrady lze sice s velkou dávkou tolerance do jeho rámce podřadit, jsou však zjevně neopodstatněné.
14. V této souvislosti státní zástupce akcentoval, že soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž odvolací soud, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. K tomu státní zástupce doplnil, že napadená rozhodnutí nejsou zatížena vadou zjevného nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů.
Konstatoval, že vina dovolatele byla spolehlivě prokázána. Z hlediska usvědčující síly byla nejvýznamnějším důkazem výpověď poškozené, kterou oba soudy označily za věrný popis chování, kterého se vůči ní, a zprostředkovaně pak i vůči nezletilým dcerám, dovolatel dopouštěl. Tato výpověď byla podpořena vyjádřeními svědků Z. Z. B., M., K., J. K., B. K., manželů A. a M. K. a P. Š. Ti sice z logiky věci – s ohledem na povahu latentní trestné činnosti probíhající za zavřenými dveřmi – nebyli přímými svědky všech projevů jednání obviněného, ve shodě s poškozenou nicméně popsali to, čemu byli přítomni a o čem se dozvěděli z doslechu, přičemž potvrdili také opakované vulgární chování obviněného a urážky z jeho strany.
Věrohodnost poškozené současně podporují i listinné důkazy, zejména lékařská zpráva z roku 2013 (prokazuje nepřiznivé následky soužití s obviněným), stejně jako komunikace, kterou obviněný zasílal po žalovaném období poškozené, dceři BBBBB a svědkyni M. K. Obsah zpráv, urážky a agresivní výpady v nich obsažené, stejně jako jejich manipulativní povaha, jsou přitom naprosto souladné s tím, co k chování obviněného a atakům z jeho strany uváděli shora uvedení svědci. Žádné výhrady k věrohodnosti poškozené navíc nevznesli ani znalci, kdy kupříkladu znalkyně MUDr.
Monika Cendelínová (Holečková) výslovně vyloučila, že by poškozená byla manipulativní a že by teatrálně prožívala skutečnosti. Závěr o věrohodnosti poškozené přitom podle soudů nemohly změnit ani výpovědi svědků z řad rodiny a přátel obviněného.
15. Státní zástupce odmítl výhradu obviněného, že důkazní situace v době druhého rozhodování soudu prvního stupně zůstala stejná a v porovnání s předchozím stavem, kdy ho soud nejprve obžaloby zprostil, se nijak nezměnila. Právě naopak, v novém řízení byla kromě jiného osobně vyslechnuta poškozená, přičemž tím, že soud mohl její vyjádření osobně slyšet a její autentické projevy vidět, si mohl učinit dokonalý obrázek o její věrohodnosti. Stejně tak bylo dokazování v rámci druhého rozhodování poté, co odvolací soud zrušil původní zprošťující rozsudek, doplněno o znalecký posudek MUDr. Vlastimila Tichého a o řádné hodnocení elektronické komunikace proběhlé ze strany obviněného. Státní zástupce proto uzavřel, že námitky, které obviněný vtělil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., postrádají jakékoli opodstatnění. Doplnil přitom, že vytýkaný zjevný nesoulad nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů v návaznosti na vyhodnocení provedených důkazů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Naznačený postup současně automaticky neznamená ani to, že soudy porušily zásadu presumpce neviny a princip in dubio pro reo. To platí samozřejmě tehdy, pokud svůj postup soudy přesvědčivě zdůvodnily, což však oba soudy v dané věci respektovaly.
16. Posléze se státní zástupce věnoval dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v jeho světle též výhradám obviněného proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. V obecné rovině uvedl, že v rámci jiného nesprávného hmotněprávního posouzení by eventuálně bylo možno napadat i výrok o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem. To však jen tehdy, jestliže by dovolatel fakticky namítl porušení hmotného práva. Typicky by se jednalo o případy porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, respektive vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Podle názoru státního zástupce nicméně v aktuálně posuzované trestní věci pod tento dovolací důvod nespadá taková námitka, v jejímž rámci obviněný vytýká pouze to, že poškozená se domáhala svého nároku podle § 2958 o. z., a soud jí tak neměl přiznat nárok podle § 2956 o. z.
17. S přihlédnutím ke shora popsaným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
21. Obviněný vytkl první variantu citovaného dovolacího důvodu. Zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku spatřoval především v hodnocení věrohodnosti poškozené v řízení po zrušení prvního zprošťujícího rozsudku, a to hned z několika hledisek. Vyzdvihoval její osobnostní rysy zjištěné znaleckým zkoumáním i rodinnou anamnézu svědčící údajně o dědičné psychické zátěži. Též poukazoval na skutečnost, že podle ošetřujících psychiatrů si poškozená v letech 2014 a 2015 na manželské problémy nestěžovala, zároveň připomínal její rozdílný přístup v různých soudních řízeních, kdy v některých nechtěla svědčit před dovolatelem z důvodu strachu z něj a v jiných řízeních s tím neměla problém. Vedle toho obviněný nesouhlasil ani s hodnocením jeho osobnosti, zejména s faktem, že soudy v daném směru zohlednily SMS, které zasílal poškozené i dalším osobám, přestože ty pocházely až z období po projednávaném skutku a měly být navíc vytrženy z kontextu. Dovolatel nerozuměl ani tomu, proč soudy nehodnotily závěry znaleckého posudku týkající se jeho osobnostního profilu, případně proč nepřistoupily k novému znaleckému zkoumání. S žádnou z právě uvedených výhrad se ovšem nemohl Nejvyšší soud ztotožnit.
22. Předně je zapotřebí zdůraznit, že soud prvního stupně v rámci svého druhého rozhodování v projednávané věci hodnotil provedené důkazy důsledně, logickým způsobem, a v tudíž plném souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Jím přijatá skutková zjištění zřetelně vyplývají z obsahu provedených důkazů, a odpovídají tak požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. Obviněným namítaný zjevný rozpor ve smyslu prvé alternativy ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal. Za takové situace platí, že dovolací soud není oprávněn opětovně přehodnocovat důkazy a jakkoliv zasahovat do učiněných skutkových zjištění. Proto postačuje, aby se pouze ve stručnosti vyjádřil k uplatněným námitkám a ve zbytku odkázal na rozhodnutí obou soudů nižších instancí.
23. S námitkou, že důkazní stav při druhém rozhodování nalézacího soudu se nijak nelišil od toho, který panoval během prvního hlavního líčení, se již uspokojivě vypořádal odvolací soud v bodě 17. (str. 9–10) svého rozsudku. Nejvyšší soud souhlasí s jeho názorem, že osobní výslech poškozené měl z hlediska hodnocení věrohodnosti její výpovědi o poznání vyšší hodnotu než videozáznam neodkladného a neopakovatelného úkonu pořízený v přípravném řízení. Velmi podstatnou úlohu hrálo také vyhodnocení důležitých důkazů, které byly v předchozím řízení opominuty a následně přinesly nové světlo do projednávané věci. Kromě toho musí Nejvyšší soud, který se podrobně seznámil s obsahem provedených důkazů, konstatovat, že již v rámci prvního hlavního líčení měl nalézací soud k dispozici poměrně velké množství důkazů svědčících o tom, že dovolatel se žalovaného jednání opravdu dopustil. Například některé svědecké výpovědi, které nebyly v prvoinstančním rozsudku reprodukovány v plné šíři, obsahovaly celou řadu jasných indicií, že k domácímu násilí v rodině Š. skutečně docházelo. Nejvyšší soud má za to, že hodnocení důkazů předcházející vyhlášení prvního rozsudku nalézacího soudu neodpovídalo zásadám vymezeným v § 2 odst. 6 tr. ř. a jistě není náhodou, že dané rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Dovolací soud tedy v této souvislosti považuje za podstatný fakt, že hodnocení provedených důkazů, které vedlo k vyhlášení druhého (odsuzujícího) rozsudku nalézacího soudu, bylo zcela v souladu se základními principy trestního procesu.
24. Za důvodnou nelze označit ani sérii výhrad zaměřenou proti závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené. Dovolatel v této souvislosti poukazoval na závěr znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, podle nichž je poškozená osobou s histrionskými rysy (č. l. 109 a 150) a z tohoto důvodu u ní může dojít k tzv. „katathymnímu zkreslení“, tj mimovolnímu zkreslení a pozměněné interpretaci některých skutečností v závislosti na je provázejících emocích, zejména vypjatých (č. l. 109). Vycházeje z této skutečnosti vyjádřil obviněný názor, že soudy obou instancí příslušné znalecké závěry nezohlednily při hodnocení výpovědi poškozené. Jeho výtka ovšem neodpovídá skutečnosti, poněvadž jak nalézací soud (v bodě 46. na str. 16), tak především soud odvolací (v bodě 21. na str. 11–12) se s danou otázkou důsledně vypořádaly a dospěly přitom ke zcela správnému závěru, že v tomto konkrétním případě nevedly zjištěné osobnostní rysy poškozené k negativnímu ovlivnění jejího svědectví. V souladu s úvahami obou soudů Nejvyšší soud připomíná, že výpověď poškozené je podporována dalšími svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy. Kromě toho ani ze samotných závěrů znaleckých posudků rozhodně nelze dospět k závěru o její nevěrohodnosti. Naopak platí, že v obou odkazovaných posudcích byla zmiňována pouze možnost dílčího zkreslení (určité dramatizace či zveličení některých emocionálně vyhrocených událostí, č. l. 150 a verte), a nikoliv indicie nepravdivé výpovědi jako takové. Ostatně znalci MUDr. Monika Holečková (dříve Cendelínová) a PhDr. Štěpán Vymětal, Ph.D., poznamenali, že „nezjistili obecný sklon ke zkreslování skutečností či známky účelového zkreslování“ a že poškozená vylíčila dřívější zátěž v manželství „konzistentně, autenticky, s přiléhavými emocemi“, a proto uvedli, že „velmi pravděpodobně jde o líčení skutečně prožitých situací“ (č. l. 150 a verte). Rovněž znalec prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., DSc., konstatoval, že „sklony k záměrnému zkreslování výpovědi u explorantky zjištěny nebyly“, načež její obecnou věrohodnost hodnotil jako zachovalou (č. l. 109).
25. Soud druhého stupně v bodě 21. svého rozsudku také správně zmínil, že poškozenou nemohou znevěrohodňovat její údajné (blíže nespecifikované) problémy s jinými lidmi ani namítaná rodinná anamnéza. Je zcela zřejmé, že věrohodnost svědka je nutno hodnotit optikou jeho vlastního duševního stavu, a nikoliv zdravotního či psychického stavu jeho rodinných příslušníků. Nad rámec toho lze doplnit, že ve spisovém materiálu jsou informace pouze o určitých problémech s úzkostmi či depresemi v rodině poškozené, a to ještě ve vazbě na velice těžké životní situace (srov. výpověď svědkyně M. K., č. l. 1115). Rozhodně se tedy nejedná o symptomy, které by v obecné rovině vedly k neschopnosti správně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události.
26. Výhrady týkající se zkreslené výpovědi poškozené vzhledem k jejím osobnostním rysům nebo její rodinné anamnéze dovolatel spojil i s námitkou, že znalci se v dané věci neshodli, co je příčinou jejích tvrzených zdravotních problémů. Nic takového ovšem neodpovídá skutečnému stavu věci, poněvadž znalci se neshodli na konkrétní klasifikaci psychických potíží, které se měly u poškozené rozvinout výlučně v důsledku žalovaného jednání obviněného. Znalkyně MUDr. Monika Holečková hovořila pouze o poruše přizpůsobení, zatímco znalec MUDr. Vlastimil Tichý shledal posttraumatickou stresovou poruchu. Soud prvního stupně dospěl nicméně k závěru, že nebylo prokázáno, že uvedená porucha byla vyvolána výhradně v důsledku jednání dovolatele, jímž byl uznán vinným (bod 62., str. 22 jeho rozsudku). Tyto rozdílné výsledky znaleckého zkoumání ovšem nemohou vést k závěru, že by obviněný jednáním popsaným v bodě 1. výroku o vině žádné psychické problémy poškozené nezpůsobil, anebo dokonce že by se tento skutek vůbec nestal. Dále je možno odkázat na body 23. a 31. rozsudku odvolacího soudu, kde bylo na tutéž námitku adekvátně reagováno a bylo by nefunkční argumentaci opakovat.
27. Ani odkaz na zprávy ošetřujících psychiatrů, podle kterých si poškozená v letech 2014 a 2015 na chování dovolatele údajně nestěžovala, není způsobilý jakkoliv ovlivnit závěr o věrohodnosti její výpovědi. Obviněný v tomto ohledu odkazoval na výpis z dokumentace ošetřujícího psychiatra, který se nachází ve znaleckém posudku prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., DSc., a MUDr. Jiřího Kutiny (č. l. 85). Tento velmi kusý výčet ovšem vůbec nedokládá, o čem přesně se poškozená s psychiatrem během vyšetření bavila či jaké konkrétní problémy v dané době řešila. V souhrnu všech provedených důkazů by ovšem nebyla zásadní ani skutečnost, pokud by poškozená nebyla u konkrétní prohlídky konané jednou za pár měsíců schopna (ať již z důvodu studu či snahy nevidět realitu) popsat všechny detaily vyhroceného manželského soužití. Nelze ani vyloučit, že v roce 2014 lékaře navštívila v „období klidu“, které je i v situaci dlouhotrvajícího domácího násilí poměrně obvyklým jevem. Vedle toho nelze souhlasit s tím, že by souhrn lékařských zpráv z roku 2015 vůbec nesvědčil o psychických problémech nebo o jistých manželských konfliktech. Nejpodstatnější ovšem je, že tento velice strohý výpis nemůže jakkoliv zvrátit skutečnosti, které vyplynuly z celého řetězce dalších provedených důkazů.
28. Z hlediska celkové věrohodnosti výpovědi poškozené nemá zásadní vliv ani jí deklarovaný strach z bývalého manžela a s tím související schopnost či neschopnost svědčit v jeho přítomnosti. Dovolatel v uvedeném směru nesouhlasil se způsobem, jakým se s touto jeho výhradou vypořádal odvolací soud. Nejvyšší soud je naopak přesvědčen, že reakce soudu druhého stupně zmíněná v bodě 20. jeho rozhodnutí je zcela adekvátní. Sám by k tomu doplnil, že poškozenou uváděný strach z osoby obviněného je v daném případě zcela pochopitelný (a uvěřitelný) s ohledem na zjištěné jednání, kterého se vůči ní dlouhodobě dopouštěl.
Fakt, že poškozená v jeho přítomnosti vypovídala v řízení rozvodovém i opatrovnickém jistě neznamená, že by z něj neměla v danou dobu strach. Naopak se lze oprávněně domnívat, že poškozená byla nucena své obavy a nepříjemné pocity překonat a podrobit se příslušným procesním úkonům, poněvadž si byla nepochybně vědoma významu, který pro ni obě řízení i její výpovědi v nich učiněné mají. V této souvislosti totiž nelze odhlédnout od skutečnosti, že právo požádat o učinění potřebných opatření k zabránění kontaktu s osobou, proti níž se vede trestní řízení, a tedy i možnost vypovídat jako svědek v nepřítomnosti obviněného vyplývá z ustanovení § 17 odst. 1, 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, jež se týká pouze řízení trestních, nikoliv občanskoprávních.
Celkově tedy není možno shledat rozpor v tom, že poškozená na jednu stranu opakovaně vyjadřovala svůj strach z obviněného a na druhou stranu byla schopna v jeho přítomnosti svědčit v civilních řízeních. Z této okolnosti tak určitě nelze dovozovat nevěrohodnost její výpovědi.
29. Relevantní nejsou ani výhrady týkající se nedostatečného zkoumání osobnosti obviněného. K tomu je vhodné uvést, že předmětem řízení bylo primárně chování dovolatele popsané v obžalobě a následně ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nikoliv přímo struktura jeho osobnosti. Je přitom podstatné, že předmětné jednání bylo bez důvodných pochybností prokázáno, a to výpovědí poškozené, výpověďmi několika dalších svědků, znaleckými posudky k osobnosti poškozené a dalšími listinnými důkazy (vše je podrobně rozebráno např. v bodech 47.–49.
rozsudku nalézacího soudu). Z hlediska požadavků § 2 odst. 5 tr. ř. tudíž nebylo potřeba přistupovat k dalšímu znaleckému zkoumání osobnosti dovolatele. Ostatně on sám v průběhu řízení ani nic takového nenavrhoval, teprve v podaném dovolání vytýkal, že soudy nijak nehodnotily znalecký posudek, který je založen ve spise. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, vypracovaného znalcem MUDr. Antonínem Brzkem (č. l. 64–71), soud prvního stupně zjistil, že obviněný v době činu netrpěl duševní chorobou ani jinou duševní poruchou, nebyl prokázán zvýšený sklon k agresivnímu jednání, nebylo zjištěno nic, co by narušovalo jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti (bod 26.
rozsudku soudu prvního stupně). Závěry znaleckého posudku nebyly tudíž ignorovány, samy o sobě však nebyly z hlediska rozhodnutí o vině obviněného nijak relevantní. Jako listina byl k důkazu v hlavním líčení proveden i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, pedopsychiatrie a psychiatrie, vypracovaný PhDr. Karlem Humhalem a MUDr. Karlem Hynkem, CSc., pro účely opatrovnického řízení (č. l. 682 a násl.), přičemž PhDr. Karel Humhal byl jako svědek i vyslechnut. Přestože vyšetření rodičů bylo zaměřeno spíše na výchovu nezletilých dcer, znalci zjišťovali též skutečnosti k osobnostem rodičů.
Vývody týkající se dovolatele (srov. č. l. 742) shrnuté ve stručnosti do závěru, že jde o „osobnost bez známek psychické choroby“, u níž znalci shledali „potenciální možnost impulzivních reakcí a vznětlivost v zátěži“ (č. l. 743), pak podle názoru Nejvyššího soudu sice zásadně nevylučují, že se mohl dopustit posuzovaných skutků, ale izolovaně posuzováno vinu obviněného neprokazují a ani nedokládají potřebu dalšího znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného.
30. Dovolací soud nemá žádných výhrad ani proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily SMS, které obviněný zasílal poškozené i dalším osobám. Rovněž zdejší soud má za to, že šlo o velmi hrubé, nadměrně (a dalo by se říci zcela zbytečně) útočné zprávy, přičemž nelze ani souhlasit s tím, že by byly vytrženy z kontextu. Naopak na fotografiích monitoru telefonu poškozené je vidět, že mnohdy byly zaznamenány veškeré zprávy z určitého dne (když vzájemná komunikace se zjevně omezovala pouze na nejnutnější organizační záležitosti ohledně nezletilých dcer) s tím, že na zcela neutrální zprávu poškozené, prostou jakékoli provokace, dovolatel reagoval sprostými nadávkami.
Například po zprávě poškozené o tom, aby obviněný procvičoval s dcerou BBBBB násobilku, on poškozené napsal, že dcera AAAAA je stejná kráva jako ona (č. l. 1146). S dovolatelem sice lze souhlasit, že tato a další podobné zprávy nedosvědčují nic o projednávaných skutcích (které se odehrály předtím), avšak velmi dobře dokladují agresivní chování obviněného, které je plně kompatibilní s jeho jednáním, jímž se měl dopustit posuzované trestné činnosti.
31. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.
ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, na které ve svém dovolání obviněný poukázal. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují obviněného z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo, spravedlivého procesu a v důsledku toho i o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
32. Dovolatel napadl také výrok o náhradě nemajetkové újmy v penězích. Za tímto účelem uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
33. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že přiznal poškozené nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 2956 o. z., ač ona sama uplatnila nárok na základě § 2958 o. z. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že soud může rozhodnout pouze v intencích uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, a proto soud druhého stupně nebyl oprávněn přiznat poškozené nárok z jiného titulu, než na který odkazovala ona sama. Ani tento argument obviněného – směřující do tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení – nemohl Nejvyšší soud hodnotit jako opodstatněný.
34. Je potřeba vyzdvihnout, že odvolací soud v bodech 35. a 36. (na str. 16 až 18) napadeného rozsudku velmi podrobně vysvětlil, z jakých důvodů k rozhodnutí o přiznání nemajetkové újmy v částce 600 000 Kč přistoupil. Jeho stanovisko považuje Nejvyšší soud za správné, poněvadž sám nevidí důvod, proč by poškozené nemohl být předmětný nárok přiznán. V daném kontextu není od věci ani odvolacím soudem zmíněný akcent na odstranění zbytečného a nežádoucího formalismu při rozhodování o nárocích oběti trestného činu, jež by dalším řízením byla vystavena další viktimizaci a psychickým obavám. Již soud druhého stupně správně zmínil, že § 2956 o. z. je obecným ustanovením, zatímco § 2958 o. z. je vůči němu speciální. Jedinou situací, která je tedy z povahy věci vyloučena, je přiznání nároku podle obou těchto ustanovení zároveň. Naopak v případě, kdy nejsou splněny specifické podmínky uvedené v § 2958 o. z., není proti smyslu příslušné právní úpravy možnost přiznat nárok na náhradu nemajetkové újmy alespoň podle obecných zásad ustanovení § 2956 o. z., jsou-li splněny. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části občanského zákoníku, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Podle § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi se rozumí úmyslné způsobení újmy.
35. V posuzovaném případě není žádných pochyb o tom, že obviněný svým úmyslným jednáním (projednávaným v tomto trestním řízení) způsobil poškozené duševní útrapy, že zasáhl do jejích přirozených práv, zejména do práva na důstojnost (ale i čest a soukromí). Že u poškozené byly zjištěny duševní útrapy, se ostatně shodli všichni ve věci činní znalci, byť nebyli za jedno, zda její problémy vygradovaly až do úrovně posttraumatické stresové poruchy či nikoliv. Přinejmenším porucha přizpůsobení však byla důkazně podložena. Nárok na náhradu nemajetkové újmy „alespoň“ podle § 2956 o. z. tak poškozené nesporně vznikl. Je pravdou, že ona ke svému návrhu předložila podklady v intencích § 2958 o. z., nicméně odůvodnění jejího podání není rozhodně zaměřeno pouze na bolestné a ztížení společenského uplatnění. Naopak je mnohem obecnější, v bodě II. je popisována porucha přizpůsobení, která u ní byla v období posuzovaného soužití s dovolatelem diagnostikována, jsou zde také vyjmenovány veškeré psychické obtíže (tj. depresivní nálada, poruchy spánku, strach, úzkost a její doprovodné příznaky, jako je třes, pocit sevření hrdla, stažení žaludku, hubnutí), jimiž v danou dobu trpěla a nadále trpí, i medikace, kterou je z tohoto důvodu nucena užívat. Dále je v návrhu poškozené rozebírána psychická bolest ve zcela obecné rovině (č. l. 913 a verte). I když tedy její závěrečný návrh vycházel ze znaleckého posudku MUDr. Jana Flídra (později MUDr. Vlastimila Tichého) vypracovaného pro účely uvedené v § 2958 o. z., její podání jako celek ve spojení s její výpovědí a prohlášením o dopadech trestné činnosti přinesly pádné argumenty odůvodňující postup podle § 2956 o. z. Ostatně poškozená A. Š. v textu odvolání výslovně poukazovala na to, že jí uplatněný nárok se netýkal bolestného ani ztížení společenského uplatnění, ale odškodnění útrap, které jí jednáním obviněného vznikly (č. l. 1511–1514). Do určité míry tak lze konstatovat, že soud druhého stupně v intencích návrhu poškozené rozhodl, byť konkrétní výši nemajetkové újmy, proti níž dovolání obviněného ale nesměřovalo, musel stanovit sám na základě obecných ustanovení § 2956 o. z. a § 2957 o. z. Jen pro úplnost lze dodat, že obsah odvolání poškozené, s nímž byl obviněný obeznámen (dodejka č. l. 1513, osobní přítomnost ve veřejném zasedání) vylučuje učinit závěr o překvapivosti a nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
36. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2024 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu