8 Tdo 185/2024-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2024 o dovolání obviněného AAAAA (pseudonym), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 21. 11. 2023, č. j. 4 Tmo 12/2023-352, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 46 Tm 2/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný AAAAA (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 18. 8. 2023, č. j. 46 Tm 2/2023-314, uznán vinným jednak jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zločin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) a sbíhající se provinění ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku a provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Opavě, soudu pro mládež ze dne 22. 12. 2021, sp. zn. 1 Tm 15/2021, který mu byl doručen 27. 5. 2022 a dne 29. 6. 2022 nabyl právní moci a současně za sbíhající se zločin pohlavního zneužití podle 187 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 19 T 121/2022, a to v bodě 2), mu byl podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku a § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu v bodě 2) z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 19 T 121/2022, který nabyl právní moci dne 13. 12. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k niž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
K zaplacení způsobené škody zdravotní pojišťovně byl obviněný se spoluobviněnou (ta odvolání nepodala) zavázáni společně a nerozdílně podle § 228 odst. 1 tr. ř.; poškozený R. M. (blíže rozsudek) byl se svým nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Z podnětu odvolání státního zástupce, které bylo podáno pouze do výroku o trestu Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 4 Tmo 12/2023-352, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 18. 8. 2023, č. j. 46 Tm 2/2023-314, částečně – ve výroku o trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného odsoudil za zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr.
zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a za sbíhající se provinění ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Opavě, soudu pro mládež ze dne 22. 12. 2021, sp. zn. 1 Tm 15/2021, který mu byl doručen 27.
5. 2022 a dne 29. 6. 2022 nabyl právní moci a současně za sbíhající se zločin pohlavního zneužití podle 187 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 19 T 121/2022, a to v bodě 2), podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu v bodě 2) z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13.
12. 2022, sp. zn. 19 T 121/2022, který nabyl právní moci dne 13. 12. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k niž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (viz bod III. rozsudku). Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto (bod IV. rozsudku).
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 21. 11. 2023, č. j. 4 Tmo 12/2023-352, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i), m) tr. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a nebyla respektována zásada zákonnosti uloženého trestu (viz body I. a II. dovolání). Následně (bod III. dovolání) rekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, aby jednak odkázal na znění § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a ve vztahu k němu odvolacímu soudu vytkl, že oproti soudu prvního stupně, který přihlédl ke všem okolnostem případu, jeho osobě a uložil mu trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to za použití § 58 tr. zákoníku, a proto tento považuje za přiměřený, že sám nepostupoval důsledně podle § 39 až 42 tr. zákoníku a uložil mu trest nepřiměřeně přísný, který zákon nepřipouští. Podle dovolatele jde o extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest, zasahující do jeho základních práv a svobod, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a Vrchnímu soudu v Olomouci věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu konstatovala, že formálně lze odkaz obviněného na [ne]použití ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku sice podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak závěry plynoucí z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu nelze na trestní věc obviněného aplikovat, a proto navrhla dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Z rozhodnutí odvolacího soudu je nesporné, že tento přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (viz bod 8).
III. Důvodnost dovolání
10. Obviněný svoji argumentaci vtělil v tvrzení, že mu byl uložen extrémně přísný a nespravedlivý trest a toto své tvrzení podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [resp. § 265b odst. 1 písm. i), m) tr. ř.] a ve své podstatě se domáhá toho, aby mu při aplikaci § 58 tr. zákoníku byl uložen mírnější trest.
11. V souvislosti s tvrzeními dovolatele je mj. také z hlediska chronologického vývoje nahlížení na využití § 58 tr. zákoníku v dovolacím řízení vhodné nejprve uvést, že Nejvyšší soud ve své dřívější rozhodovací praxi zcela ojediněle (sp. zn. 3 Tdo 668/2007) připustil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] může založit i absence mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle tehdy platného § 40 odst. 1 tr. zákona [nyní § 58 tr. zákoníku]. Následně však Nejvyšší soud v další své rozhodovací praxi uvedený ojedinělý názor opustil, a během své šestnáctileté praxe naopak dospěl k závěru, že dovolací důvod není naplněn v případě, kdy se obviněný dovolává nutnosti jeho použití (tj. použití § 58 tr. zákoníku), neboť taková námitka nesměřuje do právního posouzení skutku, ale do výměry-přiměřenosti uloženého trestu, což však zmíněný dovolací důvod nenaplňuje. V této souvislosti lze odkázat např. na jedno z posledních rozhodnutí, a to rozhodnutí publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., ve kterém bylo mj. konstatováno „námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Oproti tomu námitku, že nebylo užito ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, lze v některých případech podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu jiného nesprávného hmotně právního posouzení (jestliže dovolatel vytýká nesprávné posouzení hmotněprávních podmínek uvedených v § 58 odst. 5 tr. zákoníku, např. pojmů „zločin“, „organizovaná skupina“), nebo pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jestliže odvolatel namítá, že i přes soudem přiznaný status spolupracujícího obviněného mu nebyl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby)“. Uvedené závěry byly potvrzovány celou řadou rozhodnutí Ústavního soudu.
12. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný poukazuje na nutnost postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy to, že prohlásil svoji vinu, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné dovolatele upozornit na to, že uvedené ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku hovoří toliko o „možnosti soudu snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici“ (nikoli povinnosti), má-li za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout nápravy obviněného i trestem kratšího trvání. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 910/2022 odmítl dovolání obviněného při uplatnění obdobné argumentace podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když mj. konstatoval, že nebyly uvedeny zákonem stanovené dovolací důvody a v předchozím řízení neshledal porušení základních práv obviněného. S uvedeným závěrem Nejvyššího soudu a jeho řešením v dovolání při uplatnění této námitky se mj. ztotožnil také Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 225/23, kterým ústavní stížnost odmítl.
13. V návaznosti na chronologii nahlížení na aplikaci § 58 tr. zákoníku Ústavním soudem musí Nejvyšší soud, vedle již výše uvedeného rozhodnutí, zmínit také rozhodnutí Ústavního soudu (dovolatelem nezmíněné) ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, jehož existence nemohla být přehlédnuta. Ve vztahu k uvedenému rozhodnutí (nálezu) Ústavního soudu a závěrům z něj vyplývajícím však lze uvést, že v předmětné trestní věci odvolací soud poukázal, jak již bylo shora uvedeno, na skutečnosti charakterizující osobu obviněného, způsob jím páchané trestné činnosti, rozsah způsobené škody atd., tudíž Nejvyšší soud musí konstatovat, že přezkoumatelným způsobem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze jednoznačně vyloučit svévoli odvolacího soudu při ukládání druhu trestu a jeho výši obviněnému, tudíž nelze akceptovat aplikaci ustanovení § 58 tr.
zákoníku jako fakultativní ustanovení pro uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Ve vztahu k aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je vhodné konstatovat, že soud prvního stupně dospěl s ohledem na dosavadní způsob života obviněného k závěru, že mu sice již nelze uložit jiný druh trestu než trest nepodmíněný, avšak „vzhledem k přístupu obviněného k probíhajícímu trestnímu řízení (prohlásil vinu a soud ji přijal) i celkové délce trestu z jiného odsouzení, lze jeho nápravy dosáhnout i takto uloženým trestem kratšího trvání“.
Oproti tomuto závěru odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně (pro případ ukládaného trestu) některé skutečnosti hodnotil důvodně, jako např. trestní minulost obviněného, některé okolnosti poněkud podcenil a některé naopak přecenil, což ve svém důsledku vedlo k nedostatkům uloženého trestu. Nejvyšší soud musí konstatovat, že není pravdou tvrzení dovolatele, že odvolací soud hodnotil nesprávně skutečnosti podstatné pro ukládání trestu (podle § 39 až 42 tr. zákoníku – bod III. odst. 9 dovolání).
Na tomto místě lze poukázat na to, že odvolací soud při úvahách o druhu a výši trestu vycházel mj. také z postoje obviněného k trestnímu stíhání – prohlásil vinu, rovněž vzal v úvahu celkovou délku trestu odnětí svobody, který je dovolatel povinen vykonat v jiné trestní věci a která pro něj vyplývá z jeho posledního odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 19 T 121/2022 (viz bod 11 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud ve své velmi podrobné argumentaci k ukládanému trestu obviněnému poukázal, a to zcela důvodně, na některé skutečnosti, kterými se nalézací soud nezabýval.
V této souvislosti, a to ve vazbě na § 39 odst. 2 tr. zákoníku, poukázal na závažnost a povahu obviněným páchané trestné činnosti, stejně jako poměry pachatele. Odvolací soud mj. poukazuje na skutečnost, že obviněný, přestože dne 27. 5. 2022 přebral trestní příkaz Okresního soudu v Opavě, kterým byl jako mladistvý odsouzen pro provinění ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku a bylo mu uloženo podmíněné opatření v délce 6 měsíců, tak ani tato skutečnost, vedle dalších odvolacím soudem zmíněných odsouzení pro násilnou trestnou činnost, nezabránila obviněnému v páchání trestné činnosti již dne 29. 5. 2022, a to posouzené jako zločin loupeže, kdy k zesílení své pohrůžky držel v bezprostřední blízkosti krku poškozeného kapesní nůž s délkou čepele 7-8 cm. Nejvyšší soud pouze poznamenává, že soud prvního stupně rovněž zmínil předchozí odsouzení obviněného, ale již se podrobněji nezabýval charakterem trestné činnosti, pro kterou byl obviněný odsouzen, ani časovou návazností obviněným páchané trestné činnosti. Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud se plně ztotožnil s velmi podrobným odůvodněním uloženého trestu obviněnému odvolacím soudem, a proto na jeho podrobné odůvodnění (viz body 11-14) odkazuje.
14. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je vhodné opětovně uvést, že tento je dán v případě, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněného je nutno upozornit na skutečnost, že mu byl ukládán souhrnný trest podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku (nejpřísnější trestný čin), když za tento trestný čin mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v sazbě od 5-12 let. Byl-li tedy obviněnému uložen trest odnětí svobody, šlo o druh trestu, který zákon umožňuje uložit pachateli za spáchaný zločin a byl-li uložen v trvání pěti let, za situace, že šlo o souhrnný trest, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, lze stěží hovořit o trestu extrémně přísném a zjevně nespravedlivém, když musí být brány v úvahu další skutečnosti, které charakterizují osobu obviněného a dosavadní způsob jeho života, jak správně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl soud druhého stupně. Nejsou tedy dány ani důvody pro aplikaci § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
15. Nejvyšší soud závěrem pouze podotýká, že na uložený trest nahlížel také ve vazbě s otázkou proporcionality trestních sankcí, kdy v minulosti mj. připustil jako výjimečné zrušení konkrétního trestu jako nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení za situace, kdy byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, kdy takto uložený trest je nutno považovat za extrémní v rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími hledisky, jako je zachovávání obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, 8 Tdo 1561/2016 či 8 Tdo 1694/2016]. V případě trestu, který byl obviněnému uložen odvolacím soudem však Nejvyšší soud takové porušení neshledal. Za takto zjištěné situace se nelze dle názoru Nejvyššího soudu důvodně dovolávat ani aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jak činí dovolatel.
16. Přisvědčit nebylo možno ani argumentaci dovolatele, že „diametrální rozdíl v rozhodování obou soudů odporuje předvídatelnosti soudních rozhodnutí“. Obviněný (obhajoba) patrně přehlédl, pro jakou trestnou činnost byl postaven před Krajský soud v Ostravě (zde lze odkázat na bod 1 odstavec druhý rozsudku soudu prvního stupně). Záměrně v rámci argumentace obviněného zůstala jím přehlédnuta také informace z č. l. 308 spisu, kdy státní zástupkyně navrhla uložit obviněnému souhrnný trest na samé spodní hranici trestní sazby § 145 tr. zákoníku a v neposlední řadě informace z č. l. 329, kde je nezpochybnitelné, že také v odvolání, které obviněný převzal dne 22. 9. 2023, opětovně obviněnému navrhla trest odnětí svobody v trvání pěti let (tudíž věděl čeho se odvolatelka domáhá a na tuto skutečnost se připravit a reagovat u veřejného zasedání). Za takto popsané situace lze stěží akceptovat objektivnost tvrzení dovolatele, že uložený trest odnětí svobody mohl být pro něj nepředvidatelný.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II.
ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 3. 2024 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu