8 Tdo 211/2025-733
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný Z. N. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, č. j. 67 To 357/2024-699, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 85/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný Z. N. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 8. 2024, č. j. 3 T 85/2024-665, uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k samostatnému trestu odnětí svobody ve výměře 36 (třicet šest) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 (třicet šest) měsíců. O povinnosti obviněného k náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. E. odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 8. 2024, č. j. 3 T 85/2024-665, napadl obviněný odvoláním, na jehož základě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 67 To 357/2024-699, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 8. 2024, č. j. 3 T 85/2024-665, zrušil toliko ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že soudy se odpovídajícím způsobem nezabývaly důkazy předloženými obhajobou, které jeho vinu vyvrací. V této souvislosti zdůraznil, že ze strany soudů „nebyly řádně provedeny a hodnoceny důkazy předložené a navržené ze strany obhajoby“, zejména klíčový důkaz, kterým je posouzení nazvané „Popis události z hlediska sebeobrany“, vypracované J.
S., které polemizuje se závěry znaleckého posudku PhDr. Matouška. Podle obviněného odvolací soud ve vztahu ke zmíněnému důkazu nesprávně odkazuje na správnost závěrů soudu prvního stupně, který se s alternativním popisem rozhodných fází předmětného konfliktu podle jeho názoru v odůvodnění rozhodnutí vypořádal. Tento závěr odvolacího soudu však nelze podle dovolatele přijmout, neboť soud prvního stupně závěry S. zcela pominul a s jeho argumenty se nevypořádal, a navíc své úvahy uzavřel konstatováním, že znalecký posudek má vyšší váhu.
Návrhu na výslech S. ani jeden ze soudů nevyhověl. Další námitky dovolatel věnoval rozboru videonahrávky, ke které připojil své vlastní hodnotící závěry. Rovněž zmínil, že soudu byly předloženy lékařské zprávy, podle kterých trpí poruchou ADHD, která se projevuje zbrklým až impulzivním jednáním, labilitou, nízkou odolností vůči frustraci a stresu, přičemž se snadno rozčílí s horší ovladatelností afektů. Obviněný v této souvislosti uvedl, že tyto zprávy byly sice jako důkazy provedeny, nicméně při celkovém hodnocení byly pominuty a soud se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal.
Zdůraznil, že se po celou dobu konfliktu bránil nečekanému napadení a útoku od poškozeného, tudíž se jedná o případ nutné obrany. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, č. j. 67 To 357/2024-699, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 8. 2024, č. j. 3 T 85/2024-665, zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně, aby jej podle § 226 písm. b) tr.
ř. zprostil obžaloby.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je podané dovolání z převážné části opakováním obhajoby obviněného uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Podle státního zástupce příslušná skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů, a proto způsobu hodnocení důkazů soudem prvého stupně, ani jeho skutkovým závěrům nelze ničeho vytknout. Stejně tak není možno přisvědčit ani související námitce, že se soudy dostatečně nezabývaly důkazem „Popisem události z hlediska sebeobrany“ ze dne 4.
6. 2024 vypracovaným S. a tohoto svědka nevyslechly, neboť především soud prvního stupně věnoval rozdílným závěrům plynoucím z vypracovaného znaleckého posudku a z předmětného popisu události značnou pozornost, přičemž dokonce znalci PhDr. Matouškovi umožnil na ně reagovat. Pokud soud prvního stupně v této souvislosti v odůvodnění rozsudku uvedl, že znalecký posudek má ze zákona vyšší váhu, jedná se podle státního zástupce o poněkud nešikovné označení, nicméně bez vlivu na bezvadnost skutkových zjištění.
V tomto ohledu je podle státního zástupce nutné akcentovat, že znalecké zkoumání má svá (striktnější) zákonná pravidla, jež nelze analogicky vztáhnout na vyjádření, byť odborníka, nemá-li toto jeho vyjádření formu znaleckého posudku ve smyslu § 105 a násl. trestního řádu. Tak tomu bylo i v případě dokumentu zpracovaného S. s tím, že podle státního zástupce není možné uvažovat ani o analogické aplikaci § 108 odst. 2 tr. ř. Odsuzující rozhodnutí taktéž není zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů, neboť jak je zřejmé z odstavce 73 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, soud prvního stupně se všemi důkazními návrhy státní zástupkyně a obviněného pečlivě zabýval a řádně zdůvodnil, proč jim případně nevyhověl.
Pokud jde o dovolatelem akcentovanou poruchu ADHD, samotnou skutečnost, že u něj byla diagnostikována, vedl soud prvního stupně v patrnosti. V rámci dovolání pak sice obviněný namítl, že na ni soudy dostatečným způsobem nereagovaly, z podaného dovolání však není zřejmé, jaký vliv na nezákonnost rozhodnutí či nesprávnost skutkových zjištění (případně výši uloženého trestu apod.) měl tento postup soudů mít. Námitku dovolatele týkající se nutné obrany je podle státního zástupce třeba hodnotit výlučně optikou skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, a který správně uzavřel, že za nutnou obranu by bylo možno považovat pouze první část jednání zahrnující útok poškozeného, jenž dal první ránu.
Soud však správně uzavřel, že o nutné obraně již nebylo možno uvažovat počínaje momentem, kdy se poškozený v důsledku podkopnutí nohy dostal na zem. V tomto ohledu státní zástupce odkázal na odst. 84 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení soudem prvního stupně, ale také před soudem odvolacím v rámci jeho odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s věcí musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek zmíněného dovolacího důvodu nebyla naplněna.
Navíc obviněný v rámci dovolání neuvedl konkrétní námitky, které by naplnění těchto podmínek odůvodňovalo. Z koncepce dovolacích námitek je tak zřejmé, že ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu představují prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 8), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně věnoval hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků, kamerového záznamu a listin. Obzvláště pečlivě se soud prvního stupně věnoval analýze a hodnocení kamerového záznamu týkajícího se předmětného konfliktu (bod 77 a násl. rozsudku), přičemž své závěry dal do kontextu se závěry znalce PhDr.
Matouška (stejně tak i do kontextu vyjádření J. S.) a výslechy svědků. Závěry, ke kterým soud prvního stupně dospěl, jsou tak logické, bez vnitřních rozporů, což potvrdil i odvolací soud (bod 7 rozsudku). Nejvyšší soud musí tudíž konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Stejně tak považoval Nejvyšší soud za neopodstatněné námitky týkající se předloženého vyjádření a nevyslechnutí jeho zpracovatele J. S. V tomto ohledu podle konstantní judikatury platí, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Z bodu 73 odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně zamítl návrh dovolatele na provedení výslechu J.
S. z důvodu nadbytečnosti, což odůvodnil tak, že jeho výpověď by nemohla přinést žádné nové či významné skutečnosti rozhodné pro posouzení předmětného jednání. Je zřejmé, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že závěry obsažené ve znaleckém posudku jsou relevantnější (výslovně bylo uvedeno, že mají vyšší váhu) než vyjádření S., které navíc bylo soudem prvního stupně vyhodnoceno jako jednostranně zaměřené ve prospěch obviněného. Je třeba uvést, že znalecký posudek či odborné vyjádření tvoří jeden z druhů důkazů a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je na soudu, který dokazování provádí, aby mimo jiné rozhodl, jaké důkazy bude provádět, jak je bude interpretovat apod. Navíc (jak již bylo uvedeno) závěry vyplývající z předmětného znaleckého posudku nestojí osamoceně, ale jsou podporovány dalšími provedenými důkazy.
V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že za důkaz může podle § 89 odst. 2 tr. ř. sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Pokud soud prvního stupně použil výraz „že znalecký posudek má vyšší váhu“, pak za situace, kdy by byl tento výraz posuzován pouze v kontextu bodu 81 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bez dalšího, pak lze souhlasit se státním zástupcem, že šlo o neobratné vyjádření, neboť soud prvního stupně v následujících bodech odůvodnění svého rozsudku (82 a 83, ale již i v bodu 80) rozvádí své hodnotící úvahy ve vztahu k „vyjádření“ a „znaleckému posudku“ v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, přičemž logicky odůvodňuje, proč považuje „znalecký posudek“ za správný a logicky přesvědčivý oproti „vyjádření“, přičemž uvedené skutečnosti však již obviněný (obhajoba) taktně nezmiňuje a zaměřuje se pouze na uvedený termín, že „znalecký posudek má vyšší váhu“.
12. Odmítnout musel Nejvyšší soud i námitku, že obviněný jednal v nutné obraně. Vzhledem k tomu, že jde o otázku právní, tato námitka měla být uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), což obviněný neučinil. Tato otázka jednání v nutné obraně byla velmi pečlivě řešena soudem prvního stupně (bod 77 a násl. rozsudku), který dospěl k závěru, že ačkoliv obviněný nezačal fyzický útok, podařilo se mu poškozeného „neutralizovat“ na zemi (toto jednání bylo vyhodnoceno jako nutná obrana), což však nevyústilo v ukončení konfliktu, nýbrž v útok na poškozeného, který pak již jen inkasoval od obviněného rány a pasivně se bránil (tuto skutečnost potvrdil především předmětný kamerový záznam). Vedle závěrů vyjádřených soudem prvního stupně k otázce nutné obrany je vhodné také zmínit bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který důvodně poukazuje na to, že z malicherné příčiny, kdy obviněný a společnost dalších osob se mylně domnívaly, že si je snad poškozený fotí, a proto začali poškozeného vulgárně napadat, sám poškozený pak uvedl, že se cítil již jednáním poškozeného natolik stresován, že očekával útok ze strany obviněného, tomu chtěl předejít vlastním útokem na obviněného a následným útěkem. Obviněný v rámci své argumentace mj. také přehlíží např. výpověď svědka J. C., který mj. také uvedl, že obviněný rád provokuje, případně si před společností dalších osob chtěl posílit své ego. Za skutkového stavu popsaného soudy nižších stupňů nelze přisvědčit argumentací obviněného, že jednal v nutné obraně.
13. Stejně tak považoval Nejvyšší soud za neopodstatněnou námitku, že nebylo bráno v potaz onemocnění ADHD, kterým obviněný trpí. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud touto informací disponoval (bod 70), avšak z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele ji nepovažoval za relevantní. Navíc ze spisového materiálu nevyplývá, že by ze strany obviněného (obhajoby) byla v průběhu řízení namítána nepříčetnost. Naopak dovolatel v rámci svého výslechu uvedl, že se s ničím neléčí (bod 2 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto ohledu tak lze souhlasit se státním zástupcem, že z podaného dovolání není zřejmé, jaký vliv na nezákonnost rozhodnutí či nesprávnost skutkových zjištění by měla tato námitka mít. Nejvyšší soud pouze doplňuje, že není jeho úkolem za obviněného domýšlet směr jeho úvah v případě neurčitosti námitky [viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07].
14. Nejvyšší soud tak považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 3. 2025 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu