8 Tdo 241/2025

8 Tdo 241/2025-618

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání obviněného S. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 3 To 140/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 40/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 2024, sp. zn. 1 T 40/2024, byl obviněný S. Š. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Brně usnesením ze 18. 9. 2024, sp. zn. 3 To 140/2024, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 26. 12. 2023 v době kolem 03:45 hodin v XY poblíž herny XY při odchodu z herny domů, za rohem budovy u kontejnerů na odpad vedle domu č. XY na ulici XY, společně s mladistvým AAAAA (pseudonym), který byl nepravomocně odsouzen v samostatném trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 37/2024, přiběhli za poškozeným D. J., kterého zastavili a obviněný S. Š. mu vyhrožoval zbitím, pokud nedá ruce na popelnici, což poškozený ze strachu učinil a dal ruce na popelnici a otočil se zády, načež ho mladistvý AAAAA prohledal za přítomnosti S. Š. a BBBBB (pseudonym)., kteří stáli ve vzdálenosti cca 5–7 metrů od něj, a z kapsy mu vytáhl peněženku, ve které byla uložena finanční hotovost ve výši nejméně 6 500 Kč, osobní doklady poškozeného a jeho dcery, platební karty Air bank a České spořitelny, společně ji prohledali a poté ji poškozenému vrátili jen s občanským průkazem a nechali ho jít, vzápětí vyhodili platební karty a část dokladů a peníze si rozdělili a obviněný S. Š. pak peněženku poškozenému vrátil s tím, že byl „hodný“, tak může odejít; v průběhu prohledávání AAAAA poškozenému S. Š. nařizoval, aby se neotáčel.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 3 To 140/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. m), g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a dále ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a také že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Podle dovolatele nedošlo k řádnému prokázání toho, že byl hlavním pachatelem zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že do určité míry svou vinu nepopírá, obžaloba mu však dává za vinu větší míru účasti, než v jaké se skutečně na věci podílel. Upozornil, že v rozporu se skutkovými okolnostmi případu byl skutek spáchaný obviněným označen za trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přestože nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka tohoto trestného činu. Konstatoval, že soudy tyto znaky dovodily z prohlášení obviněného: „Dej ruce na popelnici, nebo tě zmlátím,“ jež mělo být učiněno krátce před tím, než došlo k oloupení.

Podle dovolatele je však podstatné, že nebylo prokázáno, že obviněný tuto větu (resp. to, že má poškozený dát ruce na popelnici) pronesl. Bez ohledu na uvedené konstatoval, že z užití samotné (izolované) věty „dej ruce na popelnici“ nelze usuzovat na následek jejího nesplnění v podobě bezprostředního násilí. V takovém případě není namístě hovořit o dokonání trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž o přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (rozhodnutí č. 30/1981 Sb. rozh.

tr.). Podle dovolatele nebylo prokázáno, že došlo k pohrůžce bezprostředního násilí před rozhodným okamžikem, tj. zmocněním se cizí věci, a že z důvodu chybějící pohrůžky bezprostředního násilí není možné dovodit úmysl obžalovaného spočívající v užití této pohrůžky k překonání či znemožnění odporu oběti (poškozeného), a tím ke zmocnění se věci, jež oběti náleží. K naplnění znaku pohrůžky bezprostředního násilí nemohla přispět odvolacím soudem zdůrazňovaná skutečnost, že poškozený byl v početní nevýhodě, ani skutečnost, že poškozený vyhověl příkazu obviněných.

Dovolatel trval na tom, že skutek, kterého se dopustil, není po právní stránce v souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny, a proto není možné jej kvalifikovat jako trestný čin loupeže.

6. Soudy podle obviněného pochybily také v tom, že rozhodly zejména na základě skutkových okolností popsaných poškozeným, mladistvým BBBBB a AAAAA, přestože jsou v obsahu těchto výpovědí zřetelné rozpory. Soudy podle dovolatele ignorovaly fakt, že podle výpovědi AAAAA dovolatel měl na celé věci minimální podíl, nemohl tak být hlavním iniciátorem a pachatelem. To vyplývá zejména ze skutečnosti, že trestnému činu loupeže předcházel konflikt mezi BBBBB a poškozeným v herně, který následně vyeskaloval ve slovní potyčku před hernou, v rámci které BBBBB po poškozeném nejprve vyžadoval vydání finanční hotovosti a následně v souvislosti s tím poškozeného fyzicky napadl a následně též pojal úmysl poškozeného přepadnout a uloupit mu peníze.

AAAAA nepřímo přiznal, že byl hlavním iniciátorem protiprávního jednání směřovaného proti poškozenému, neboť zcela otevřeně vypověděl, že to byl právě on, kdo poškozeného před samotným „oloupením“ vyzýval, aby dal ruce na popelnici, po čemž následovalo „prošacování“ a „oloupení“ poškozeného, a že to byl předně on, kdo poškozenému prohledával oblečení a následně mu vzal peněženku obsahující finanční obnos. Dovolatel konstatoval, že svědecké výpovědi uvedených osob spolu v souvislosti s domnělým jednáním obviněného, jež mělo spočívat ve vyzvání poškozeného, aby dal ruce na popelnici, nekorespondují, neboť se rozcházejí při popisu toho, co obviněný před započetím trestného činu loupeže vůči poškozenému měl nebo neměl učinit, v důsledku čehož z nich nelze s jistotou usuzovat, v jaké míře a předně zdali vůbec se trestného činu loupeže dopustil.

BBBBB zcela popřel, že by se jednání popsaného v tomto bodě dopustil, a doplnil, že s protiprávním jednáním ostatních nechtěl mít nic společného, což dal také ostatním jasně na srozuměnou, z čehož je podle názoru dovolatele jasně patrné, že výpověď BBBBB je zcela jistě motivována snahou vyhnout se jakékoli odpovědnosti za následky svého jednání a její věrohodnost je tak minimálně sporná. Tuto skutečnost chtěl obviněný prokázat výslechem své matky, která mohla dosvědčit doznání svědka BBBBB po činu, avšak soudy k tomu nepřikročily.

Omezily se na konstatování, že drobné nedostatky v rozporech mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi jsou irelevantní, a že tak není důvod, proč by z nich při rozhodování v dané věci nemělo být vycházeno. Dovolatel uzavřel, že výpovědi svědků nejsou dostatečným podkladem pro to, aby soudy mohly s jistotou usuzovat, že z jeho strany došlo ke spáchání trestného činu loupeže.

7. Obviněný poukázal také na zjevnou nevěrohodnost výpovědi poškozeného zapříčiněnou množstvím alkoholu, jež obviněný před skutkem požil, jak prokazuje výpověď svědkyně M. Š. Připomněl, že hladina alkoholu v krvi poškozeného dosahovala při prvotních úkonech policejního orgánu 1,9 ‰, v průběhu skutkového děje proto musela být vyšší, a je tedy minimálně sporné, zda stav poškozeného neměl vzhledem k jeho fyzickým proporcím vliv na jeho schopnost si zapamatovat a reprodukovat prožité, či zda tyto paměťové schopnosti nebyly ovlivněny. Skutečnost, že jednotlivé výpovědi poškozeného učiněné v průběhu trestního řízení působily obsahově shodně byla s vysokou pravděpodobností dána možností nahlížet při vyšetřovacích úkonech do spisového materiálu, z nějž měl poškozený možnost zjistit zásadní informace, např. podobu obviněného a mladistvých. K věrohodnosti výpovědi poškozeného nepřispívá ani skutečnost, že poškozený v průběhu hlavního líčení jednotlivé osoby zaměňoval, což je jasně patrné ze zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 16. 7. 2024. Dovolatel považoval za důležité, že soudy se k uvedeným skutečnostem vyjádřily jen velmi stručně, soud prvního stupně dokonce i mylně konstatoval, že výpověď M. Š. nepřinesla žádné nové skutečnosti. Zdůraznil, že soud odmítl provést rekognici navrhovanou obviněným, která měla spočívat v rozpoznání účastníků předmětného děje poškozeným, provedena nebyla ani navrhovaná hlasová rekognice. Dále rozporoval závěr soudů, že se obviněný ke spáchání trestného činu přiznal, který učinily z videozáznamu, kde obviněný hovořil s kamarádem Š. T. Podle dovolatele ze záznamu nic takového nevyplývá, prokazuje jen to, že se obviněný děje účastnil společně s BBBBB a že právě jeho vinil z loupeže. Podle dovolatele soudy posuzovaly důkazy tendenčně a bez řádného odůvodnění, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2024, č. j. 3 To 140/2024-528, a dále též napadený rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 2024, č. j. 1 T 40/2024-493, a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného úvodem připomněla, kdy lze uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že obviněný deklaroval tento dovolací důvod toliko formálně, když jeho námitky směřovaly výlučně do oblasti skutkových zjištění. Státní zástupkyně pak mezi provedenými důkazy a závěry soudů neidentifikovala žádný extrémní rozpor, když skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a logicky z nich vyplývají.

Připomněla, že základním usvědčujícím důkazem byla svědecká výpověď poškozeného. Soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozeného důsledně a neignorovaly přitom okolnost, že poškozený byl v daném čase pod výrazným vlivem alkoholu. Tuto výpověď však mohly učinit základem svých skutkových zjištění, neboť byla podporována výpovědí ve věci dalších slyšených svědků, a to AAAAA, který byl pro stejný skutek odsouzen před Okresním soudem v Novém Jičíně, soudem pro mládež, ve věci sp. zn. 3 Tm 37/2024, a BBBBB.

Výpověď poškozeného byla především konfrontována s kamerovými záznamy, zejména kamerového systému Městské policie Prostějov z XY v čase 03:52 hodin, kdy celá skupina osob, včetně obviněného, krátce po činu procházela nedaleko přes centrální náměstí, přičemž vizáž obviněných i jejich oblečení odpovídají údajům, které poškozený uvedl ve své výpovědi. Odkázala také na zajištěný videozáznam, ve kterém obviněný hovořil se svým kamarádem Š. T. a v zásadě se mu chlubil tím, že provedl loupež, ale neměl v úmyslu se k této přiznávat.

Snahou obviněného bylo celou záležitost loupeže svalit na svědka BBBBB, kterého se fyzickým nátlakem za přítomnosti dalších osob snažil přesvědčit, aby celou záležitost vzal na sebe. Zdůraznila, že obviněný dokonce i z Vazební věznice v Olomouci kontaktoval M. K. s požadavkem, aby CCCCC (pseudonym). podpořil jeho výpověď. Podle státní zástupkyně jsou tak zjevné iniciativy obviněného působit na svědky ještě nevyslechnuté, případně již vyslechnuté, aby změnili svoji výpověď. Obdobnou snahu obviněný vynaložil poté, co se setkal ve Vazební věznici v Olomouci s AAAAA.

Ten poté (na rozdíl od výpovědi v přípravném řízení) začal tvrdit, že S. Š. se do věci nezapojoval a nic poškozenému neříkal, přičemž v přípravném řízení byla jeho výpověď naprosto odlišná a obviněného z výhrůžky použití násilím jednoznačně usvědčoval. Jestliže obviněný namítal, že z pouhého vyřčení slov „dej ruce na popelnici“ nelze dovodit pohrůžku bezprostředního násilí, pak státní zástupkyně zdůraznila, že tato slova obviněný doprovodil dalším slovním komentářem, a to pokud nedá poškozený ruce na popelnici, resp. neposlechne předmětný příkaz, bude zbit.

Skutkovým zjištěním podle státní zástupkyně jednoznačně odpovídá i právní kvalifikace zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

10. Dále státní zástupkyně připomněla, kdy jde o vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Takové vady však dovolatel nevytkl, neboť pouze nesouhlasil s tím, že soudy odmítly provést jím navrhované důkazy. Zdůraznila, že s návrhy na doplnění dokazování se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly (body 8. a 13. rozhodnutí nalézacího soudu a body 3. a 8. rozhodnutí odvolacího soudu), čímž došlo k dodržení pravidel spravedlivého procesu. Dále dodala, že námitku, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze podřadit pod obviněným uplatněné dovolací důvody. Navíc v postupu soudů obou stupňů není možné spatřovat namítané porušení této zásady, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015).

11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

14. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých alternativách (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Obviněný v souladu se zákonnými předpoklady použití tzv. druhé alternativy zmiňovaného důvodu dovolání odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

16. S využitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

17. Obviněný s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy. Nesouhlasil s tím, že soudy rozhodly o jeho vině na podkladě výpovědí svědků D. J., BBBBB a AAAAA, ačkoliv jsou mezi nimi zřetelné rozpory, a naopak nevycházely z těch skutkových okolností, které z daných výpovědí vyplývají a vzájemně spolu korespondují. Vytkl také, že soudy nevyhověly jeho návrhu na výslech jeho matky B. B., která mohla dosvědčit doznání BBBBB po činu, jakož i provedení rekognice a hlasové rekognice.

18. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud, zcela ztotožnil (zejména body 21.–27. rozsudku soudu prvního stupně, body 6.–9. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.

Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. Na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

19. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu zcela jasně vyplývá, jak soudy reagovaly na obviněným předkládanou obhajobu, zopakovanou i v dovolacím řízení. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení správně poznamenal, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval hodnocením důkazní situace vyplývající nejen z výpovědi a obhajoby obviněného, ale i z ostatních provedených důkazů – výpovědí svědků D. J. coby poškozeného, BBBBB, AAAAA a CCCCC, jakož i videozáznamu telefonního hovoru obviněného se Š.

T., audiozáznamu telefonního hovoru obviněného s M. K. ze dne 23. 1. 2023 z Vazební věznice Olomouc, videozáznamu kamery městské policie v době těsně po spáchání činu umístěné na náměstí XY v XY a videozáznamu ze dne 31. 12. 2023 z olomouckého bytu zachycujícího jednání vůči BBBBB. Soudy nepochybily, pokud jako stěžejní usvědčující důkaz označily svědeckou výpověď poškozeného D. J., neboť byla v souladu s výpovědí dalších slyšených svědků, a to AAAAA učiněnou v přípravném řízení, který byl pro stejný skutek odsouzen před Okresním soudem v Novém Jičíně, soudem pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 37/2024, a BBBBB.

Poukazuje-li obviněný znovu na nevěrohodnost výpovědi poškozeného v důsledku jeho zjištěného ovlivnění alkoholem, jde o skutečnost, jíž se zabývaly i soudy v napadených rozhodnutích. Přesvědčivě vysvětlily, že sama tato okolnost na věrohodnost poškozeného žádný relevantní vliv neměla. Svědek byl schopen bez známek jakékoliv předpojatosti popsat zásadní průběh děje i jeho aktéry. Státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného výstižně podotkla, že výpověď poškozeného byla konfrontována i s kamerovými záznamy, zejména kamerového systému Městské policie Prostějov z náměstí XY v čase 03:52 hodin, kdy celá skupina osob, včetně obviněného, krátce po činu procházela nedaleko přes centrální náměstí, přičemž vizáž obviněných i jejich oblečení odpovídají údajům, které poškozený uvedl ve své výpovědi.

Co do hodnocení důkazů vyúsťující v rozhodnutí o vině obviněného není bez významu připomenout také zajištěný videozáznam, ve kterém obviněný hovořil se svým kamarádem Š. T. a v zásadě se mu chlubil tím, že provedl loupež, ale neměl v úmyslu se k této přiznávat. Snahou obviněného bylo celou záležitost loupeže svalit na svědka BBBBB, kterého se fyzickým nátlakem za přítomnosti dalších osob snažil přesvědčit, aby celou záležitost vzal na sebe. Ve shodě s tímto vyjádřením i dovolací soud připomíná, že obviněný dokonce i z Vazební věznice v Olomouci kontaktoval M.

K. s požadavkem, aby CCCCC podpořil jeho výpověď. Obdobnou snahu obviněný vynaložil poté, co se setkal ve Vazební věznici v Olomouci s AAAAA. Ten poté začal tvrdit, že S. Š. se do věci nezapojoval a nic poškozenému neříkal, přičemž v přípravném řízení byla jeho výpověď naprosto odlišná a obviněného z výhrůžky použití násilím jednoznačně usvědčoval, čemuž však soudy neuvěřily a vysvětlily, proč se opřely o výpověď tohoto svědka z přípravného řízení.

20. K výtkám dovolatele stran neprovedení navrhovaných důkazů – výpovědi svědkyně B. B. (pozn.: uváděna i podoba příjmení „B.“), jeho matky, a rekognice, včetně hlasové rekognice, lze v obecné rovině nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

21. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (bod 13.) vyložil, jakými úvahami byl veden, zamítl-li návrh obviněného na provedení důkazního prostředku výslechem jeho matky B. B. Vysvětlil nadbytečnost takového doplnění dokazování, neboť tento důkaz neměl potenciál blíže osvětlit, zda se obviněný skutku dopustil či nikoliv. Upozornil na to, že jmenovaná měla o věci jen prostředkované informace, které měla získat od svědků L. K., případně M. K. Provedení rekognice, jakož i hlasové rekognice za účelem porovnání hlasu AAAAA a obviněného shledal neúčelným, zbytečně prodlužujícím trestní řízení (bod 8.). Tyto úvahy akceptoval i odvolací soud, který taktéž označil výslech svědkyně B. B. za nadbytečný, měl za to, že skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu. Jde-li o doznání BBBBB po činu, které měla svědkyně dosvědčit, odvolací soud upozornil na zjištění, že BBBBB byl ze strany obviněného i dalších osob nucen ke změně své výpovědi, v důsledku čehož je zpochybněna i relevantnost takové informace. Souhlasil se soudem prvního stupně i potud, že provedení hlasové rekognice by bylo neúčelné a ve svých důsledcích neefektivní (bod 8. usnesení odvolacího soudu). Totéž se bez pochyby dá konstatovat i ohledně obviněným navrhované rekognice k rozpoznání účastníků inkriminovaného děje poškozeným. Lze uzavřít, že neprovedení obviněným zmiňovaných důkazů tak bylo dostatečně a konkrétně odůvodněno, přičemž argumentace pro jeho odmítnutí odpovídala také kritériím požadovaným judikaturou Ústavního soudu, jak bylo vyloženo výše.

22. Za takto vyložených okolností nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují obviněného z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek obviněné vykazuje po stránce objektivní i subjektivní znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

24. Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.

25. Pojem násilí sice není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (například po jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor (například bitím doprovázeným určitými požadavky). V obou případech je přitom pro násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku charakteristické použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, a to bez ohledu na to, zda už kladeného nebo jen očekávaného. Násilím proti jinému

je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Rozhodující v daných souvislostech není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003).

26. Pohrůžkou bezprostředního násilí se rozumí pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Zpravidla bývá vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností patrno, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. I pohrůžka bezprostředního násilí je prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí proto předcházet zmocnění se věci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tudíž zmocnění se věci předcházet. Cizí věcí je movitá věc, která pachateli nenáleží, přičemž zmocnění se cizí věci představuje převedení faktické moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Pokud jde o subjektivní stránku, úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2184–2189, č. 1/1980, rozhodnutí uveřejněná pod č. 31/1971, č. 11/2011 Sb. rozh. tr. aj.). Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se věci (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 18/1994, 67/1971 Sb. rozh. tr.).

27. Není pochyb o tom, že ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, o jejichž správnosti není žádný rozumný důvod pochybovat, jak již bylo vyloženo, zřetelně plyne, že jednání obviněného nese charakteristické rysy zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný vytkl, že se nemohl dopustit označeného zločinu pronesením věty „dej ruce na popelnici“, poněvadž nelze usuzovat na následek jejího nesplnění v podobě bezprostředního násilí. Argumentace obviněného je však vytržená z kontextu celého jeho jednání. Obviněný totiž pominul, že poškozenému vyhrožoval zbitím, nedá-li ruce na popelnici, což poškozený ze strachu učinil, načež ho mladistvý AAAAA v přítomnosti dovolatele i BBBBB prohledal a z kapsy mu vytáhl peněženku, v níž byla uložena peněžní hotovost nejméně 6 500 Kč, osobní doklady, platební karty, kterou společně prohledali. Peníze si rozdělili a dovolatel poškozeného peněženku jen s občanským průkazem vrátil. Obviněnému tak rozhodně nelze přisvědčit v jeho názoru, že soudy vystavily závěr o naplnění objektivní stránky zločinu loupeže jen na „početní nevýhodě“ poškozeného.

28. Vyhrožoval-li obviněný poškozenému zbitím, nedá-li ruce na popelnici, jde za konkrétní situace zjevně o pohrůžku bezprostředního násilí, jíž použil v souvislosti s tím, že tak chtěl znemožnit odpor poškozeného; jeho úmysl se tedy vztahoval jak k násilnému jednání, jímž chtěl znemožnit odpor oběti, pro který by se jinak nemohli věcí zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnili cizích věcí. Je evidentní, že se obviněný činu dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť způsob provedení činu dokládá, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný v jeho ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tak popsaným jednáním naplnil znaky zločinu loupeže jak po stránce objektivní, tak subjektivní.

29. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., konkrétně dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané ve vztahu k těmto obviněným deklarovaným důvodům dovolání zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

30. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 3. 2025 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu