8 Tdo 246/2025-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2024, č. j. 7 To 222/2024-159, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 13/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný M. V. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 9. 2024, č. j. 19 T 13/2024– 137, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) a sbíhající se trestnou činnost, přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 19 T 138/2023, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2024, byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 19 T 138/2023, jakož i další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O povinnosti obviněného k náhradě škody poškozené společnosti bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 9. 2024, č. j. 19 T 13/2024–137, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 11. 2024 pod č. j. 7 To 222/2024-159, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2024, č. j. 7 To 222/2024-159, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V předmětném dovolání poukazuje na to, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru o jeho vině pouze na základě skutečnosti, že měl větší množství deodorantů vložit do látkového pytle, nikoli do nákupního košíku, a s tímto pytlem měl pak z prodejny odejít svědek K. L., který kontrolován nebyl, přičemž u něj (obviněného), který kontrolován byl, žádné zboží nalezeno nebylo. Nebyla prokázána žádná domluva mezi obviněným a svědkem K. L., který si na věc ani nepamatoval, a proto jeho jednání nemůže být kvalifikováno jako trestný čin krádeže, když svědek K. L. nebyl ani trestně stíhán. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení a Krajskému soudu v Plzni věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že toto navrhuje odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť soudy nižších stupňů bez důvodných pochybností zjistily skutkový stav, o němž nejsou žádné pochybnosti. Z kamerového záznamu bylo zjištěno, že to byl obviněný, který do látkového pytle naskládal zboží, které pak K. L. pronesl přes pokladny. Ta skutečnost, že zmíněný svědek nebyl postaven před soud, či obviněný označen jako spolupachatel, není vadou, která by ovlivnila rozhodnutí soudů nižších stupňů.
5. V replice obviněný k vyjádření státního zástupce uvedl obdobné skutečnosti jako ve svém dovolání, přičemž dále podotkl, že skutečnost, že obviněný byl v minulosti několikrát soudně trestán, ještě nemůže prokazovat, že by kooperoval se svědkem K. L., když k uvedené skutečnosti žádný důkaz proveden nebyl. Je přesvědčen, že nebyl proveden žádný důkaz, který by jeho vinu prokazoval a tak došlo k svévolné interpretaci výsledků důkazního řízení, což
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v řízení o odvolání (soud prvního stupně mj. uvedl, že obviněný využil svého zákonného práva a ve věci nevypovídal – viz bod 2 rozsudku). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408] mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř. soudům nižších stupňů vytýká, že skutková zjištění, o které se opírá vydané rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a v této souvislosti mj. zmiňuje, že nebyla prokázána žádná dohoda mezi ním a svědkem K. L. na odcizení deodorantů, odcizené zboží nebylo nalezeno ani u něj při provedené prohlídce ani u svědka K. L., který prošel z prodejny bez kontroly, tudíž nebylo ani prokázáno, že by šlo o spolupachatelství atd.
12. K uvedené argumentaci dovolatele o existenci tzv. extrémního nesouladu-rozporu považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést následující. Ústavní soud i Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí mj. uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Pouze skutečnost, že se obvinění neztotožnili s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
13. V návaznosti na argumentaci dovolatele je nutno tohoto upozornit na to, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, které důkazy byly soudy provedeny a jak byly hodnoceny, přičemž je nutno konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů. Nejvyšší soud považuje za potřebné obviněného upozornit, že záměrně přehlíží celou řadu skutečností hovořících v jeho neprospěch, které vyplývají z provedených důkazů. Předně jde o kamerový záznam (č. l.
13-14 spisu), stejně jako fotografie z tohoto záznamu pořízené (č. l. 43-49 spisu). Z těchto důkazů vyplývá jednoznačný závěr, že obviněný vstoupil do prodejny a na hlavě měl červenou kšiltovku, na zádech černý batoh a v ruce černý látkový pytel. Po určité době do prodejny vstoupil také svědek K. L. (bez jakékoli tašky či batohu). K osobě obviněného a uvedeného svědka, jako problémovým osobám, které kradou, se vyslovil svědek M. M. Z důkazů shora uvedených dále vyplývá, že do černého látkového pytle vložil obviněný deodoranty (blíže uvedeno v popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně), následně nechal nějakou dobu tento pytel stát u regálu, aby se pro něj následně vrátil a když se mezi regály míjel se svědkem K.
L., tomuto látkový pytel s deodoranty, které předtím do něj uložil, předal. Tvrdí-li obviněný, že mu nebyl prokázán úmysl věci – deodoranty odcizit a předchozí domluva se svědkem K. L. na odcizení těchto věcí, pak musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit na to, že deodoranty nebyly vloženy do nákupního košíku či vozíku, ale do předem připraveného – přineseného látkového pytle, což bezpochyby nesvědčí o záměru zaplatit toto zboží. Na to navazuje další skutečnost, a to pohyb obviněného po prodejně poté, co deodoranty uložil do látkového pytle a následné předání tohoto látkového pytle s deodoranty svědkovi K.
L., což jednoznačně prokazuje jejich dohodu. Lze tedy uzavřít, že jednání obviněného odcizit uvedené zboží – deodoranty vyplývá z provedených důkazů (jak mj. uvedl soud prvního stupně viz bod 3, 8 rozsudku či bod 4 usnesení soudu druhého stupně). Ta skutečnost, že před soud byl postaven pouze obviněný, nemá dopad na jeho trestní odpovědnost, když soud prvního stupně musel vycházet z podaného návrhu na potrestání a znění § 2 odst. 8 tr. ř.
14. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněného upozornit, a to mj. i v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, na to, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr.
ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i učiněnými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř. Pokud tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr.
ř.] (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem musí Nejvyšší soud konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, a proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu