USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2023 o dovolání obviněné A. B., roz. S., nar. XY, trvale bytem XY a obviněného P. M., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 5 To 63/2021-4927, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 4/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Obvinění A. B. a P. M. (dále zpravidla jen „obvinění“, popř. každý samostatně jako „obviněný” nebo „obviněná“) byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2021, sp. zn. 10 T 4/2020, uznáni vinnými, a to obviněná A. B. pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané v bodě 1. - I., II., III. citovaného rozsudku) byla podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti po dobu 5 (pěti) let.
2. Obviněný P. M. byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané v bodě 2. citovaného rozsudku) byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti po dobu 5 (pěti) let. O povinnosti obviněných k náhradě škody rozhodl Městský soud v Praze podle § 229 odst. 1 tr. ř.
3. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali obvinění a státní zástupce (v neprospěch obviněných pouze do výroku o trestech) odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze 6. 4. 2022, č. j. 5 To 63/2021-4927, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že obě podaná dovolání obsahují poměrně rozsáhlé námitky, které jsou téměř totožné, Nejvyšší soud provedl z důvodu přehlednosti jejich sjednocení. Obvinění předně namítají, že v jejich případě nebyly naplněny zákonné podmínky pro aplikaci institutu prohlášení viny podle § 206c tr.
ř., a to především z důvodu, že neprohlásili jednoznačně vinu ve vztahu ke skutku uvedenému v obžalobě a neprojevili souhlas s jeho právní kvalifikací. To dokládají především svými vyjádřeními, která učinili v rámci hlavního líčení konaného dne 17. 5. 2021, kdy podle svých slov předmětné skutky popírali a neuvedli sami, ani na dotaz soudu, že s předmětnou právní kvalifikací souhlasí. Stejně tak obvinění namítli, že soud prvního stupně nepostupoval podle § 206c odst. 2 tr. ř., neboť se jich nedotázal na skutečnosti, které vymezuje § 314q odst. 3 tr.
ř. (§ 206c odst. 2 tr. ř. předpokládá přiměřené užití tohoto ustanovení). Soudy navíc podle obviněných rezignovaly na zásadu materiální pravdy a nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V této souvislosti uvedli, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, kdy v příslušném trestním spise není obsažen jediný relevantní důkaz o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Stejně tak odvolací soud podle obviněných nedůvodně neprovedl jimi navržené důkazy (v dovolání tyto důkazní návrhy jsou specifikovány), které jsou pro posuzovanou věc podstatné.
Pokud jde o uložený trest, ten obvinění považují za extrémně přísný, neboť soudy nezohlednily především jejich osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, možnost nápravy apod. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze 6. 4. 2022, č. j. 5 To 63/2021-4927, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2021, sp. zn. 10 T 4/2020, podle § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil a zprostil je obžaloby, případně podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze 6. 4. 2022, č. j. 5 To 63/2021-4927, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. K podaným dovoláním se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předně s odkazem na konstantní judikaturu připomněla, že prostřednictvím dovolání lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze v rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat či eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto považuje podaná dovolání za přípustná pouze ve vztahu k oddělitelným výrokům o trestu a náhradě škody, neboť výrok o vině nebyl z důvodu prohlášení viny ze strany obviněných [§ 206c odst. 1 tr. ř.] odvolacím soudem přezkoumáván. Ve vztahu k námitkám týkajících se nepřiměřenosti uloženého trestu státní zástupkyně s odkazem na judikaturu zmínila, že ani tuto otázku nelze učinit předmětem dovolacího přezkumu, neboť v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uplatnit pouze námitky proti výměře trestu uloženého mimo trestní sazbu na trestný čin, jímž byli obvinění uznáni vinnými nebo vůči druhu uloženého trestu, k čemuž v tomto případě nedošlo. Podle státní zástupkyně navíc nelze považovat uložený trest za nepřiměřeně přísný porušující ústavní princip proporcionality trestní represe. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. (v rozsahu níže uvedeném)], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu“, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal (viz podrobněji níže). Vhodným se rovněž jeví uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad.
Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu však v celém dovolání Nejvyšší soud neshledal žádnou relevantní námitku, která by uvedený dovolací důvod naplňovala, což již zmínil (viz shora) ve svém usnesení.
11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl v řízení předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci odvolací soud po věcné stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
III. Důvodnost dovolání
13. S ohledem na charakter námitek považuje Nejvyšší soud za prvořadé reagovat na argumentaci obviněných ohledně nesprávného postupu soudů nižších stupňů, pokud jejich vystoupení před soudem prvního stupně (za přítomností jiných obhájců, než těch, prostřednictvím, kterých podali následné opravné prostředky) bylo nižšími soudy považováno za jejich prohlášení viny ve smyslu § 206c tr. ř., neboť vyřešení otázky, zda uvedené vystoupení dovolatelů před soudem prvního stupně lze považovat za prohlášení viny ve smyslu § 206c tr. ř., má význam z hlediska práva na spravedlivý proces a ve svém důsledku dopad na vlastní rozhodnutí dovolacího soudu.
14. Předně je nutno konstatovat, že pokud jsou v dovoláních vznášeny výhrady k protokolu o hlavním líčení, případně je na něj odkazováno, pak z ustanovení § 55b odst. 5 tr. ř. vyplývá, že v protokolu o hlavním líčení se zaznamená podstatný obsah zvukového záznamu, který byl při hlavním líčení pořízen. S ohledem na uvedenou skutečnost a odvolací námitky obviněných, odvolací soud zcela správně a důvodně si přehrál (stejně jako Nejvyšší soud) průběh hlavního líčení konaného před Městským soudem v Praze dne 17. 5. 2021 ve věci vedené pod sp. zn. 10 T 4/2020. Na základě uvedeného poslechu mohl také bez jakýchkoliv pochybností konstatovat, že obvinění za přítomnosti svých obhájců (tehdejších) měli zájem o sjednání dohody o vině a trestu a v tomto kontextu jednali se státním zástupcem, přičemž jejich zájem na sjednání dohody o vině a trestu nebyl podmíněn výhradami k některému z útoků, pro který stanuli před soudem, ale primárním jejich zájmem bylo dosáhnout trestu podmíněně odloženého, což však bylo státním zástupcem s ohledem na rozsah trestné činnosti striktně odmítnuto.
15. Ze zvukového záznamu mj. vyplynulo, že obvinění (za přítomností obhájců) byli doslovně poučeni, že „prohlášení viny je ustanovení § 206 tr. ř. Cítíte-li se být vinen spácháním skutku nebo některého ze skutků uvedených v obžalobě souhlasíte s právní kvalifikací, můžete prohlásit vinu. Využijete-li svého práva prohlásit svoji vinu, vzdáváte se tím práva na standardní projednání věci v hlavním líčení, neboť soud o vaší vině již nebude provádět dokazování, dokazování tak bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu. Tím však není dotčena možnost vyslýchat Vás v účasti jiných osob na skutku, ohledně kterého jste prohlásil vinu. Soud však Vaše prohlášení viny nemusí přijmout, soudem přijaté prohlášení viny nemůžete odvolat a skutečnosti v prohlášení viny nemůžete napadat opravným prostředkem. Rozhodne-li soud, že vaše prohlášení viny nepřijímá, pak se již k učiněnému prohlášení viny nepřihlíží. V případě prohlášení viny soud k takovému prohlášení přihlédne při úvaze o druhu a výši trestu, může také uložit i trest pod dolní hranici trestní sazby“.
16. Obvinění soudům vytýkají, že nebyli řádně poučeni ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. a § 314q odst. 3 tr. ř., tudíž i pokud v řízení před soudem prvního stupně takové prohlášení učinili, pak mohli jednat v omylu, když byli ve špatném psychickém stavu (obviněnému zemřela matka; obviněná poukazuje na délku řízení a další skutečnosti). Nejvyšší soud podotýká, že také těmito námitkami se na základě nově zvolené obhajoby (obhájců) obviněnými odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého usnesení na tuto obhajobu reagoval a shledal tyto námitky nedůvodnými.
Nejvyšší soud podotýká, že v rámci logických úvah je s podivem, že sjednání dohody o vině a trestu za situace, kdy by obviněným měl být uložen trest nespojený s odnětím svobody, nepoukazují obvinění na žádné své psychické potíže, které by jim bránily účasti u hlavního líčení, takové potíže nezmiňuji ani v době přednesu závěrečných řečí a sama obviněná bez zásahu soudu hovoří o využití § 58 tr. zákoníku, tudíž lze logicky dovozovat, že její zdravotní stav jí nikterak nebránil nejen aktivně se účastnit hlavního líčení, ale také byla do jisté míry schopna právně argumentovat co se týče trestu, který by akceptovala [obdobný závěr lze vztáhnout také k osobě obviněného – viz bod 31.
usnesení odvolacího soudu]. Současně je nutno podotknout, že oba obvinění byli zastoupeni obhájci – osobami práva znalými a nikdo z nich žádné výhrady stran psychického rozpoložení, které by bránilo obviněným v účasti u hlavního líčení, nezmínil.
17. Ve vztahu k § 206c tr. a § 314q tr. ř. lze ve své podstatě odkázat na závěry učiněné odvolacím soudem, když nad jejich rámec Nejvyšší soud podotýká následující. Ze zvukového záznamu jednoznačně vyplývá, v jakém rozsahu byli obvinění ve smyslu § 206c tr. ř. poučeni (viz shora bod 16., bod 25. usnesení odvolacího soudu). Obviněným nelze přisvědčit, že by neznali pro jaké skutky jsou stíháni, o jakou právní kvalifikaci se jedná, když v rámci konaného hlavního líčení státní zástupce ještě upřesňoval právní kvalifikaci.
Z vystoupení obviněných k zamýšlené dohodě o vině a trestu vyplývá, že si byli vědomi toho, jakou trestní sazbou jsou ohroženi, což dokládá skutečnost, že se v rámci dohody o vině a trestu dožadovali trestu nespojeného s odnětím svobody, což fundovaně bylo vyjádřeno obviněnou, která poukazovala na použití § 58 odst. 2 tr. zákoníku [trest odnětí svobody může soud snížit pod dolní hranici, pokud odsuzuje pachatele, který a) napomohl zabránit trestnému činu, jenž jiný připravoval nebo se o něj pokusil – uvedené znění stěží dopadá na případ obviněných, nebo b) prohlásil svoji vinu].
Nejvyšší soud podotýká, že výše uvedené skutečnosti ohledně prohlášení viny obviněnými vedou k možnému (důvodnému) závěru, že toto bylo prostředkem obviněných k dosažení jimi zamýšleného trestu nespojeného s odnětím svobody, a pokud jim byl následně uložen trest odnětí svobody, pak jistá nesoustředěnost soudu prvního stupně (viz níže) se v rámci nové obhajoby stala důvodem zpochybnění závěru o prohlášení viny. Pro takový závěr svědčí nejen skutečnosti shora zmíněné, ale také ty okolnosti, že ani poté, co soud prvního stupně prohlášení viny obou obviněných přijal, nevznesli obvinění výhrady k tomu, že nebylo jejich úmyslem vinu prohlásit, případně ji prohlásit v jiném rozsahu, stejně jako skutečnost, že u hlavního líčení v rámci závěrečných řečí bylo obhájci obviněných presentováno, že obviněný prohlásil svoji vinu a prohlásil skutečnosti za nesporné, a obviněná s ohledem na využití institutu prohlášení viny uvedla, že o této není pochyb ve vztahu, co a jak proběhlo.
18. Již odvolací soud poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně se neřídil z formálního hlediska striktně zákonem, když nepostupoval důsledně formálně podle § 314q odst. 3 tr. ř., ale důvodně zmínil, že zákon hovoří v § 206c odst. 2 tr. ř. o přiměřeném postupu podle § 314q odst. 3 tr. ř. Obvinění soudu prvního stupně vytýkají, že nebylo postupováno podle uvedeného ustanovení [např. písm. c) dovolání obviněné] s doslovným odkazem na toto ustanovení. Bezpochyby nelze soudu prvního stupně vytknout, že by se obviněným nedostalo poučení stran opravného prostředku proti prohlášení viny, když ze zvukového záznamu je nezpochybnitelné, že soudkyně při poučení, které obviněným dávala, uvedla, že „soudem přijaté prohlášení viny nemůžete odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nemůžete napadat opravným prostředkem“.
Současně v rámci poučení uvedla, že „využijete-li práva prohlásit svoji vinu, vzdáváte se práva na standardní projednání věci v hlavním líčení“ [k § 314q odst. 3 písm. c) tr. ř.]. Je skutečností, že se předsedkyně senátu soudu prvního stupně výslovně nedotázala obviněných, zda rozumějí prohlášení viny atd. [viz § 314q odst. 3 písm. a), b) tr. ř.], avšak jak již bylo shora uvedeno shora, ze skutečností, které provázely hlavní líčení a kterému byli vedle obviněných přítomni také jejich obhájci, lze stěží konstruovat stav, který je obviněnými nepřímo nastíněn v dovoláních, že by byla porušena ze strany soudu jejich práva na obhajobu či svobodnou volbu k otázce, zda prohlásí či neprohlásí svoji vinu, stejně jako stěží může obstát argumentace, že jim nebyla známa podstata skutku, právní kvalifikace a případě trestní sazby na trestný čin, pro který byli stíháni.
Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, šlo bezpochyby v rámci poučení obviněných o jistou nesoustředěnost soudu prvního stupně, avšak vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem musí konstatovat, že k porušení zásad spravedlivého procesu nedošlo, neboť ani uvedené ustanovení § 206c odst. 2 tr. ř. nehovoří o tom, že na prohlášení viny se použije ustanovení § 314q odst. 3 tr. ř., ale hovoří o tom, že ustanovení § 314q odst. 3 tr. ř. se použije přiměřeně. Vychází-li Nejvyšší soud ze slova přiměřeně (vhodně, adekvátně, úměrně) ve vazbě na prohlášení viny, pak musí konstatovat, že dohodu o vině a trestu sjednává státní zástupce s obviněným případně jeho obhájcem, tudíž již samotná procedura tohoto institutu vytváří základ pro pouhé přiměřené použití § 314q odst. 3 tr.
ř. na institut prohlášení viny. Za situace, kdy obvinění prohlásili svoji vinu, a to za přítomnosti svých obhájců, lze stěží konstruovat stav, že byli soudem nuceni k takovému prohlášení a neučinili tak dobrovolně (navíc za situace – vilantibus iura scripta sunt), když z kontextu jejich výpovědí u hlavního líčení je nezpochybnitelné, že svoji vinu ohledně útoků nezpochybňovali, sami se pouze blíže vyjadřovali (chtěli vyjádřit) k situaci - trestné činnosti, do které byli zapojeni s tím, jaká byla jejich účast na této trestné činnosti.
Nešlo tedy o situaci, kdy by tuto trestnou činnost zásadně popírali (nestalo se tak ani v případě obviněné ohledně útoku z 7. 4. 2012 – když obviněná dříve uvedla, že skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu je dána a k tomu nemá problém, že se cítí vina a chce se vyjádřit k některým skutečnostem vzhledem k § 58 tr. zákoníku, když přiznává květen, pokud jde o duben (myšleno páchanou trestnou činnost) pak neví, kdo smlouvy mohl podepsat, podle výpisu pojišťovny měla být v uvedený den mimo XY na vyšetření a pochybuje o tom, že by ještě jela do XY smlouvu podepsat. Následně k dotazu, zda má skutečnosti uvedené za nesporné, uvedla, že pokud chce institut prohlášení viny využít, tak pak musí. Nelze tudíž ani odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 888/2012.
19. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s ohledem na argumentaci obviněných, průběh hlavního líčení (mj. jak také vyplývá z usnesení odvolacího soudu), dovolateli zamýšlené přijetí institutu dohody o vině a trestu a následné prohlášení viny, je nutno předmětnou trestní věci posoudit nikoli pouze z hlediska formálního přístupu k uvedeným ustanovením, ale posuzovat ji s ohledem na přiměřenost použití § 314q odst. 3 tr. ř., zejména z pohledu, zda bylo u obviněných zachováno právo na spravedlivý proces, a z tohoto pohledu dospěl Nejvyšší soud k závěru, a to i při existenci nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 631/05 (vigilantibus iura scripta sunt), že uvedeným postupem nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, tudíž nelze jejich dovolání v části výroku o vině považovat za přípustné ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř., neboť z hlediska přípustnosti dovolání platí, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu zásadně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud (odvolací) oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud své úvahy k otázce přezkumu viny obviněných velmi podrobně a výstižně rozvedl v odůvodnění svého usnesení a v bodě 44.
pak konstatoval, že odvolání obviněných, které směřuje proti výroku o vině s ohledem na jejich prohlášení viny a skutečnost, že prohlášení viny bylo soudem prvního stupně přijato, jsou v této části nepřípustná. Ve vztahu k uvedené části dovolání pak přicházel v úvahu postup podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
20. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obvinění shodně uvedli, je nutno uvést, že tento je dán, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod tak umožňuje namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo mu byl uložen nepřípustný druh trestu.
V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Stejně tak platí, že nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 754/2018).
Soudy obou stupňů se otázkou trestu zabývaly (body 7.-14. rozsudku soudu prvního stupně a body 45.-56. usnesení odvolacího soudu), přičemž na jejich závěrech nemá Nejvyšší soud potřebu cokoliv doplňovat či měnit. Nutno pouze podotknout, že soudy nižších stupňů velmi citlivě vážily otázku ukládání jednotlivých druhů trestů a zdůvodnily, proč např. návrh státního zástupce na uložení peněžitých trestů považovaly za neakceptovatelný (bod 15. rozsudku, bod 55. usnesení). Uvedená skutečnost svědčící o zodpovědném přístupu soudů nižších stupňů k navrhovaným a následně uloženým trestům však již objektivně v dovoláních zmíněna nebyla.
Nad rámec zmíněného Nejvyšší soud poznamenává, že za zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku bylo možno obviněným v rámci zákonné trestní sazby uložit trest odnětí svobody v trvání od pěti do deseti let [peněžitý trest, který byl státním zástupcem navrhován, ale soudy nižších stupňů nebyl akceptován, se ukládá v denních sazbách nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč]. Je tedy nesporné, že za situace, kdy je ukládán trest v rámci shora zmíněné trestní sazby, lze stěží hovořit o tom, že jde o takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo o trest, který byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli obvinění uznáni vinnými.
V předmětné trestní věci soud prvního stupně sice konstatoval, že výše škody obviněnými způsobená násobně převýšila částku 10 000 000 Kč, coby kvalifikační znak § 211 odst. 6 tr. zákoníku, na druhou stranu vzal v úvahu, že doba trestního stíhání vedla u obviněných k náhledu na předmětnou trestní věc obviněnými, což se projevilo v tom, že se k trestné činnosti doznali – prohlásili svoji vinu a současně upozornili na svoje zapojení do trestné činnosti a činnost dalších osob stojících v pozadí. Za této situace aplikoval soud prvního stupně (s jehož závěrem se odvolací soud ztotožnil) ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr.
ř.
(využili institutu prohlášení viny) a uložil obviněným tresty odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, tudíž lze stěží akceptovat výhrady obviněných, že jim byl uložen nepřiměřeně přísný trest a je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [srovnej sp. zn. II. ÚS 2027/17].
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. [ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. by přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. z důvodů shora uvedených; ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pak postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr.
ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku).
Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh (podnět) obviněných „k odkladu výkonu rozhodnutí“, když k uvedenému postupu neshledal podmínky ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., a proto za takto zjištěné situace nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 4. 2023
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu