USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2023 o
dovolání obviněné A. B., roz. S., nar. XY, trvale bytem XY a obviněného P. M.,
nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4.
2022, č. j. 5 To 63/2021-4927, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 4/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Obvinění A. B. a P. M. (dále zpravidla jen „obvinění“, popř. každý
samostatně jako „obviněný” nebo „obviněná“) byli rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 17. 5. 2021, sp. zn. 10 T 4/2020, uznáni vinnými, a to obviněná A.
B. pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm.
a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané v bodě 1. - I., II.,
III. citovaného rozsudku) byla podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3
(tří) let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné
dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu obchodní společnosti po dobu 5 (pěti) let.
2. Obviněný P. M. byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §
211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání
popsané v bodě 2. citovaného rozsudku) byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za
použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl
obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu obchodní společnosti po dobu 5 (pěti) let. O
povinnosti obviněných k náhradě škody rozhodl Městský soud v Praze podle § 229
odst. 1 tr. ř.
3. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali
obvinění a státní zástupce (v neprospěch obviněných pouze do výroku o trestech)
odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze 6. 4. 2022, č. j. 5 To
63/2021-4927, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti shora uvedenému
usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že
obě podaná dovolání obsahují poměrně rozsáhlé námitky, které jsou téměř
totožné, Nejvyšší soud provedl z důvodu přehlednosti jejich sjednocení.
Obvinění předně namítají, že v jejich případě nebyly naplněny zákonné podmínky
pro aplikaci institutu prohlášení viny podle § 206c tr. ř., a to především z
důvodu, že neprohlásili jednoznačně vinu ve vztahu ke skutku uvedenému v
obžalobě a neprojevili souhlas s jeho právní kvalifikací. To dokládají
především svými vyjádřeními, která učinili v rámci hlavního líčení konaného dne
17. 5. 2021, kdy podle svých slov předmětné skutky popírali a neuvedli sami,
ani na dotaz soudu, že s předmětnou právní kvalifikací souhlasí. Stejně tak
obvinění namítli, že soud prvního stupně nepostupoval podle § 206c odst. 2 tr.
ř., neboť se jich nedotázal na skutečnosti, které vymezuje § 314q odst. 3 tr.
ř. (§ 206c odst. 2 tr. ř. předpokládá přiměřené užití tohoto ustanovení). Soudy
navíc podle obviněných rezignovaly na zásadu materiální pravdy a nezjistily
skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V této souvislosti uvedli, že
rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů, kdy v příslušném trestním spise není obsažen jediný relevantní důkaz o
naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Stejně tak odvolací
soud podle obviněných nedůvodně neprovedl jimi navržené důkazy (v dovolání tyto
důkazní návrhy jsou specifikovány), které jsou pro posuzovanou věc podstatné.
Pokud jde o uložený trest, ten obvinění považují za extrémně přísný, neboť
soudy nezohlednily především jejich osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry,
možnost nápravy apod. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhli, aby
Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze 6. 4. 2022,
č. j. 5 To 63/2021-4927, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2021,
sp. zn. 10 T 4/2020, podle § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil a zprostil je obžaloby,
případně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze
6. 4. 2022, č. j. 5 To 63/2021-4927, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. K podaným dovoláním se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího
státního zastupitelství. Ta předně s odkazem na konstantní judikaturu
připomněla, že prostřednictvím dovolání lze napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu pouze v rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat či eventuálně
změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto považuje podaná dovolání za
přípustná pouze ve vztahu k oddělitelným výrokům o trestu a náhradě škody,
neboť výrok o vině nebyl z důvodu prohlášení viny ze strany obviněných [§ 206c
odst. 1 tr. ř.] odvolacím soudem přezkoumáván. Ve vztahu k námitkám týkajících
se nepřiměřenosti uloženého trestu státní zástupkyně s odkazem na judikaturu
zmínila, že ani tuto otázku nelze učinit předmětem dovolacího přezkumu, neboť v
rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uplatnit pouze
námitky proti výměře trestu uloženého mimo trestní sazbu na trestný čin, jímž
byli obvinění uznáni vinnými nebo vůči druhu uloženého trestu, k čemuž v tomto
případě nedošlo. Podle státní zástupkyně navíc nelze považovat uložený trest za
nepřiměřeně přísný porušující ústavní princip proporcionality trestní represe.
S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když současně vyjádřila svůj
souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného
rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání
obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. (v rozsahu
níže uvedeném)], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§
265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní
náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d
odst. 2 tr. ř.].
9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je
vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného
ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také
procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i
za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů,
tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými
zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V
takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně
zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle
judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za
následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy,
kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj
náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého
rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy
důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako
takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak
zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění
soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k
tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený
rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze
shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení
dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se
problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Tolik
považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám
obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného
rozporu“, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší
soud neshledal (viz podrobněji níže). Vhodným se rovněž jeví uvést, že není
úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké
vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na
straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně
druhé není zjevný (extrémní) nesoulad.
Nadto lze dodat, že existence případného
zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá
vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo
1268/2013).
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v
případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [před novelou provedenou zákonem
č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu však v celém dovolání Nejvyšší
soud neshledal žádnou relevantní námitku, která by uvedený dovolací důvod
naplňovala, což již zmínil (viz shora) ve svém usnesení.
11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší
soud uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z
nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto
obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů
uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by
byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový
postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení,
které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
byl v řízení předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným
podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř.,
tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej
odvolací soud neshledal důvodným. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem
musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci odvolací soud po
věcné stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn,
pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně
na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
III.
Důvodnost dovolání
13. S ohledem na charakter námitek považuje Nejvyšší soud za prvořadé
reagovat na argumentaci obviněných ohledně nesprávného postupu soudů nižších
stupňů, pokud jejich vystoupení před soudem prvního stupně (za přítomností
jiných obhájců, než těch, prostřednictvím, kterých podali následné opravné
prostředky) bylo nižšími soudy považováno za jejich prohlášení viny ve smyslu §
206c tr. ř., neboť vyřešení otázky, zda uvedené vystoupení dovolatelů před
soudem prvního stupně lze považovat za prohlášení viny ve smyslu § 206c tr. ř.,
má význam z hlediska práva na spravedlivý proces a ve svém důsledku dopad na
vlastní rozhodnutí dovolacího soudu.
14. Předně je nutno konstatovat, že pokud jsou v dovoláních vznášeny
výhrady k protokolu o hlavním líčení, případně je na něj odkazováno, pak z
ustanovení § 55b odst. 5 tr. ř. vyplývá, že v protokolu o hlavním líčení se
zaznamená podstatný obsah zvukového záznamu, který byl při hlavním líčení
pořízen. S ohledem na uvedenou skutečnost a odvolací námitky obviněných,
odvolací soud zcela správně a důvodně si přehrál (stejně jako Nejvyšší soud)
průběh hlavního líčení konaného před Městským soudem v Praze dne 17. 5. 2021 ve
věci vedené pod sp. zn. 10 T 4/2020. Na základě uvedeného poslechu mohl také
bez jakýchkoliv pochybností konstatovat, že obvinění za přítomnosti svých
obhájců (tehdejších) měli zájem o sjednání dohody o vině a trestu a v tomto
kontextu jednali se státním zástupcem, přičemž jejich zájem na sjednání dohody
o vině a trestu nebyl podmíněn výhradami k některému z útoků, pro který stanuli
před soudem, ale primárním jejich zájmem bylo dosáhnout trestu podmíněně
odloženého, což však bylo státním zástupcem s ohledem na rozsah trestné
činnosti striktně odmítnuto.
15. Ze zvukového záznamu mj. vyplynulo, že obvinění (za přítomností
obhájců) byli doslovně poučeni, že „prohlášení viny je ustanovení § 206 tr. ř.
Cítíte-li se být vinen spácháním skutku nebo některého ze skutků uvedených v
obžalobě souhlasíte s právní kvalifikací, můžete prohlásit vinu. Využijete-li
svého práva prohlásit svoji vinu, vzdáváte se tím práva na standardní
projednání věci v hlavním líčení, neboť soud o vaší vině již nebude provádět
dokazování, dokazování tak bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu. Tím však
není dotčena možnost vyslýchat Vás v účasti jiných osob na skutku, ohledně
kterého jste prohlásil vinu. Soud však Vaše prohlášení viny nemusí přijmout,
soudem přijaté prohlášení viny nemůžete odvolat a skutečnosti v prohlášení viny
nemůžete napadat opravným prostředkem. Rozhodne-li soud, že vaše prohlášení
viny nepřijímá, pak se již k učiněnému prohlášení viny nepřihlíží. V případě
prohlášení viny soud k takovému prohlášení přihlédne při úvaze o druhu a výši
trestu, může také uložit i trest pod dolní hranici trestní sazby“.
16. Obvinění soudům vytýkají, že nebyli řádně poučeni ve smyslu § 206c
odst. 1 tr. ř. a § 314q odst. 3 tr. ř., tudíž i pokud v řízení před soudem
prvního stupně takové prohlášení učinili, pak mohli jednat v omylu, když byli
ve špatném psychickém stavu (obviněnému zemřela matka; obviněná poukazuje na
délku řízení a další skutečnosti). Nejvyšší soud podotýká, že také těmito
námitkami se na základě nově zvolené obhajoby (obhájců) obviněnými odvolací
soud zabýval a v odůvodnění svého usnesení na tuto obhajobu reagoval a shledal
tyto námitky nedůvodnými. Nejvyšší soud podotýká, že v rámci logických úvah je
s podivem, že sjednání dohody o vině a trestu za situace, kdy by obviněným měl
být uložen trest nespojený s odnětím svobody, nepoukazují obvinění na žádné své
psychické potíže, které by jim bránily účasti u hlavního líčení, takové potíže
nezmiňuji ani v době přednesu závěrečných řečí a sama obviněná bez zásahu soudu
hovoří o využití § 58 tr. zákoníku, tudíž lze logicky dovozovat, že její
zdravotní stav jí nikterak nebránil nejen aktivně se účastnit hlavního líčení,
ale také byla do jisté míry schopna právně argumentovat co se týče trestu,
který by akceptovala [obdobný závěr lze vztáhnout také k osobě obviněného – viz
bod 31. usnesení odvolacího soudu]. Současně je nutno podotknout, že oba
obvinění byli zastoupeni obhájci – osobami práva znalými a nikdo z nich žádné
výhrady stran psychického rozpoložení, které by bránilo obviněným v účasti u
hlavního líčení, nezmínil.
17. Ve vztahu k § 206c tr. a § 314q tr. ř. lze ve své podstatě odkázat
na závěry učiněné odvolacím soudem, když nad jejich rámec Nejvyšší soud
podotýká následující. Ze zvukového záznamu jednoznačně vyplývá, v jakém rozsahu
byli obvinění ve smyslu § 206c tr. ř. poučeni (viz shora bod 16., bod 25.
usnesení odvolacího soudu). Obviněným nelze přisvědčit, že by neznali pro jaké
skutky jsou stíháni, o jakou právní kvalifikaci se jedná, když v rámci konaného
hlavního líčení státní zástupce ještě upřesňoval právní kvalifikaci. Z
vystoupení obviněných k zamýšlené dohodě o vině a trestu vyplývá, že si byli
vědomi toho, jakou trestní sazbou jsou ohroženi, což dokládá skutečnost, že se
v rámci dohody o vině a trestu dožadovali trestu nespojeného s odnětím svobody,
což fundovaně bylo vyjádřeno obviněnou, která poukazovala na použití § 58
odst. 2 tr. zákoníku [trest odnětí svobody může soud snížit pod dolní hranici,
pokud odsuzuje pachatele, který a) napomohl zabránit trestnému činu, jenž jiný
připravoval nebo se o něj pokusil – uvedené znění stěží dopadá na případ
obviněných, nebo b) prohlásil svoji vinu]. Nejvyšší soud podotýká, že výše
uvedené skutečnosti ohledně prohlášení viny obviněnými vedou k možnému
(důvodnému) závěru, že toto bylo prostředkem obviněných k dosažení jimi
zamýšleného trestu nespojeného s odnětím svobody, a pokud jim byl následně
uložen trest odnětí svobody, pak jistá nesoustředěnost soudu prvního stupně
(viz níže) se v rámci nové obhajoby stala důvodem zpochybnění závěru o
prohlášení viny. Pro takový závěr svědčí nejen skutečnosti shora zmíněné, ale
také ty okolnosti, že ani poté, co soud prvního stupně prohlášení viny obou
obviněných přijal, nevznesli obvinění výhrady k tomu, že nebylo jejich úmyslem
vinu prohlásit, případně ji prohlásit v jiném rozsahu, stejně jako skutečnost,
že u hlavního líčení v rámci závěrečných řečí bylo obhájci obviněných
presentováno, že obviněný prohlásil svoji vinu a prohlásil skutečnosti za
nesporné, a obviněná s ohledem na využití institutu prohlášení viny uvedla, že
o této není pochyb ve vztahu, co a jak proběhlo.
18. Již odvolací soud poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně se
neřídil z formálního hlediska striktně zákonem, když nepostupoval důsledně
formálně podle § 314q odst. 3 tr. ř., ale důvodně zmínil, že zákon hovoří v §
206c odst. 2 tr. ř. o přiměřeném postupu podle § 314q odst. 3 tr. ř. Obvinění
soudu prvního stupně vytýkají, že nebylo postupováno podle uvedeného ustanovení
[např. písm. c) dovolání obviněné] s doslovným odkazem na toto ustanovení. Bezpochyby nelze soudu prvního stupně vytknout, že by se obviněným nedostalo
poučení stran opravného prostředku proti prohlášení viny, když ze zvukového
záznamu je nezpochybnitelné, že soudkyně při poučení, které obviněným dávala,
uvedla, že „soudem přijaté prohlášení viny nemůžete odvolat a skutečnosti
uvedené v prohlášení viny nemůžete napadat opravným prostředkem“. Současně v
rámci poučení uvedla, že „využijete-li práva prohlásit svoji vinu, vzdáváte se
práva na standardní projednání věci v hlavním líčení“ [k § 314q odst. 3 písm. c) tr. ř.]. Je skutečností, že se předsedkyně senátu soudu prvního stupně
výslovně nedotázala obviněných, zda rozumějí prohlášení viny atd. [viz § 314q
odst. 3 písm. a), b) tr. ř.], avšak jak již bylo shora uvedeno shora, ze
skutečností, které provázely hlavní líčení a kterému byli vedle obviněných
přítomni také jejich obhájci, lze stěží konstruovat stav, který je obviněnými
nepřímo nastíněn v dovoláních, že by byla porušena ze strany soudu jejich práva
na obhajobu či svobodnou volbu k otázce, zda prohlásí či neprohlásí svoji vinu,
stejně jako stěží může obstát argumentace, že jim nebyla známa podstata skutku,
právní kvalifikace a případě trestní sazby na trestný čin, pro který byli
stíháni. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, šlo bezpochyby v rámci poučení
obviněných o jistou nesoustředěnost soudu prvního stupně, avšak vzhledem ke
všem výše uvedeným skutečnostem musí konstatovat, že k porušení zásad
spravedlivého procesu nedošlo, neboť ani uvedené ustanovení § 206c odst. 2 tr. ř. nehovoří o tom, že na prohlášení viny se použije ustanovení § 314q odst. 3
tr. ř., ale hovoří o tom, že ustanovení § 314q odst. 3 tr. ř. se použije
přiměřeně. Vychází-li Nejvyšší soud ze slova přiměřeně (vhodně, adekvátně,
úměrně) ve vazbě na prohlášení viny, pak musí konstatovat, že dohodu o vině a
trestu sjednává státní zástupce s obviněným případně jeho obhájcem, tudíž již
samotná procedura tohoto institutu vytváří základ pro pouhé přiměřené použití §
314q odst. 3 tr. ř. na institut prohlášení viny. Za situace, kdy obvinění
prohlásili svoji vinu, a to za přítomnosti svých obhájců, lze stěží konstruovat
stav, že byli soudem nuceni k takovému prohlášení a neučinili tak dobrovolně
(navíc za situace – vilantibus iura scripta sunt), když z kontextu jejich
výpovědí u hlavního líčení je nezpochybnitelné, že svoji vinu ohledně útoků
nezpochybňovali, sami se pouze blíže vyjadřovali (chtěli vyjádřit) k situaci -
trestné činnosti, do které byli zapojeni s tím, jaká byla jejich účast na této
trestné činnosti.
Nešlo tedy o situaci, kdy by tuto trestnou činnost zásadně
popírali (nestalo se tak ani v případě obviněné ohledně útoku z 7. 4. 2012 –
když obviněná dříve uvedla, že skutková podstata trestného činu úvěrového
podvodu je dána a k tomu nemá problém, že se cítí vina a chce se vyjádřit k
některým skutečnostem vzhledem k § 58 tr. zákoníku, když přiznává květen, pokud
jde o duben (myšleno páchanou trestnou činnost) pak neví, kdo smlouvy mohl
podepsat, podle výpisu pojišťovny měla být v uvedený den mimo XY na vyšetření a
pochybuje o tom, že by ještě jela do XY smlouvu podepsat. Následně k dotazu,
zda má skutečnosti uvedené za nesporné, uvedla, že pokud chce institut
prohlášení viny využít, tak pak musí. Nelze tudíž ani odkázat na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 888/2012.
19. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s ohledem na argumentaci
obviněných, průběh hlavního líčení (mj. jak také vyplývá z usnesení odvolacího
soudu), dovolateli zamýšlené přijetí institutu dohody o vině a trestu a
následné prohlášení viny, je nutno předmětnou trestní věci posoudit nikoli
pouze z hlediska formálního přístupu k uvedeným ustanovením, ale posuzovat ji s
ohledem na přiměřenost použití § 314q odst. 3 tr. ř., zejména z pohledu, zda
bylo u obviněných zachováno právo na spravedlivý proces, a z tohoto pohledu
dospěl Nejvyšší soud k závěru, a to i při existenci nálezu Ústavního soudu sp.
zn. I. ÚS 631/05 (vigilantibus iura scripta sunt), že uvedeným postupem nedošlo
k porušení práva na spravedlivý proces, tudíž nelze jejich dovolání v části
výroku o vině považovat za přípustné ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř., neboť z
hlediska přípustnosti dovolání platí, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud (odvolací)
oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud své úvahy k
otázce přezkumu viny obviněných velmi podrobně a výstižně rozvedl v odůvodnění
svého usnesení a v bodě 44. pak konstatoval, že odvolání obviněných, které
směřuje proti výroku o vině s ohledem na jejich prohlášení viny a skutečnost,
že prohlášení viny bylo soudem prvního stupně přijato, jsou v této části
nepřípustná. Ve vztahu k uvedené části dovolání pak přicházel v úvahu postup
podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
20. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který
obvinění shodně uvedli, je nutno uvést, že tento je dán, pokud obviněnému byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným. Tento dovolací důvod tak umožňuje namítat, že obviněnému byl
uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní
zákoník, nebo mu byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího
důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze
namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Stejně tak platí, že nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 754/2018). Soudy obou stupňů
se otázkou trestu zabývaly (body 7.-14. rozsudku soudu prvního stupně a body
45.-56. usnesení odvolacího soudu), přičemž na jejich závěrech nemá Nejvyšší
soud potřebu cokoliv doplňovat či měnit. Nutno pouze podotknout, že soudy
nižších stupňů velmi citlivě vážily otázku ukládání jednotlivých druhů trestů a
zdůvodnily, proč např. návrh státního zástupce na uložení peněžitých trestů
považovaly za neakceptovatelný (bod 15. rozsudku, bod 55. usnesení). Uvedená
skutečnost svědčící o zodpovědném přístupu soudů nižších stupňů k navrhovaným a
následně uloženým trestům však již objektivně v dovoláních zmíněna nebyla. Nad
rámec zmíněného Nejvyšší soud poznamenává, že za zločin úvěrového podvodu podle
§ 211 odst. 1 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku bylo možno obviněným v rámci
zákonné trestní sazby uložit trest odnětí svobody v trvání od pěti do deseti
let [peněžitý trest, který byl státním zástupcem navrhován, ale soudy nižších
stupňů nebyl akceptován, se ukládá v denních sazbách nejméně 20 a nejvíce 730
celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000
Kč]. Je tedy nesporné, že za situace, kdy je ukládán trest v rámci shora
zmíněné trestní sazby, lze stěží hovořit o tom, že jde o takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo o trest, který byl uložen mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli obvinění uznáni vinnými. V předmětné trestní věci soud prvního stupně sice konstatoval, že výše škody
obviněnými způsobená násobně převýšila částku 10 000 000 Kč, coby kvalifikační
znak § 211 odst. 6 tr. zákoníku, na druhou stranu vzal v úvahu, že doba
trestního stíhání vedla u obviněných k náhledu na předmětnou trestní věc
obviněnými, což se projevilo v tom, že se k trestné činnosti doznali –
prohlásili svoji vinu a současně upozornili na svoje zapojení do trestné
činnosti a činnost dalších osob stojících v pozadí. Za této situace aplikoval
soud prvního stupně (s jehož závěrem se odvolací soud ztotožnil) ustanovení §
58 odst. 2 písm. b) tr. ř.
(využili institutu prohlášení viny) a uložil
obviněným tresty odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, tudíž
lze stěží akceptovat výhrady obviněných, že jim byl uložen nepřiměřeně přísný
trest a je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [srovnej sp. zn. II. ÚS 2027/17].
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněných jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. [ve vztahu k
dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. by přicházelo v
úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. z důvodů shora
uvedených; ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
pak postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Z toho důvodu Nejvyšší soud
nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o
odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj.
vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům
adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek
kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje
podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí
odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např.
věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše
je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody,
při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou
pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s
představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na
veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum
rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. S ohledem na způsob
rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh (podnět) obviněných „k
odkladu výkonu rozhodnutí“, když k uvedenému postupu neshledal podmínky ve
smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., a proto za takto zjištěné situace nebylo
zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního
soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 4. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu