8 Tdo 268/2024

8 Tdo 268/2024-662

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 9 To 296/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 1 T 20/2023, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 9 To 296/2023, částečně zrušuje ve výroku o povinnosti obviněného zaplatit podle § 228 odst. 1 tr. ř. na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČO 41197518, sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, částku 17 082 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 4. 2023 do zaplacení, poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČO 47114975, sídlem Drahobejlova 1404/4, 19003 Praha 9, částku 10 029 Kč a poškozenému J. T., nar. XY, XY, XY, částku 38 900 Kč.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. se rozhoduje tak, že poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, IČO 41197518, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, Vojenská zdravotní pojišťovna ČR, IČO 47114975, sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, a J. T., nar. XY, XY, XY, se odkazují s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jinak zůstává rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 9 To 296/2023, nezměněn.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 16. 6. 2023, sp. zn. 1 T 20/2023, byl obviněný P. F. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným v bodě 1. přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody délce 2,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČO 41197518, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, částku 17 082 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 4. 2023 do zaplacení, Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČO 47114975, sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, částku 10 029 Kč a J. T., nar. XY, XY, XY, částku 38 900 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. (správně měl být § 229 odst. 1 tr. ř.) byla poškozená Jednota, spotřební družstvo v Tachově, Tachov, Prokopa Velikého 497, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 3. 2. 2023, č. j. ZT 92/2022-50, pro skutek pod bodem 2., v němž byl spatřován zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 47114975, sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, odkázána se svým nárokem na náhradu škody ve výši 7 293 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak obviněný, tak státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Tachově. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině, zatímco podání státní zástupkyně bylo zaměřeno v neprospěch obviněného do zprošťujícího výroku. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 9 To 296/2023, byl z podnětu obou podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 16. 6.

2023, č. j. 1 T 20/2023-553, v celém rozsahu. Výrokem 1) bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž popis skutku byl oproti rozsudku soudu prvního stupně dílčím způsobem pozměněn. Za to byl obviněný odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 2,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 17 082 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 4. 2023 do zaplacení, Vojenské zdravotní pojišťovně ČR částku 10 029 Kč a J. T. částku 38 900 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. (správně § 229 odst. 1 tr. ř.) byla poškozená Jednota, spotřební družstvo v Tachově, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Výrokem 2) byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v části, v níž byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 3. 2. 2023 sp. zn. ZT 92/2022 (skutek pod bodem 2. obžaloby), vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný dopustil přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tím, že dne 21. ledna 2022 kolem 21:40 hodin na silnici II. třídy č. 198 v km 49,115, v katastru obce XY ve směru jízdy od obce XY, řídil bez vážného důvodu po předchozím požití alkoholických nápojů svěřené osobní motorové vozidlo Audi A6, registrační značky XY, kdy vlivem alkoholu a nepřiměřené rychlosti na zasněženém povrchu komunikace vjel do protisměru, kde došlo ke střetu s protijedoucím osobním automobilem Renault Megane, registrační značky XY, řízeným majitelem J.

T., následně byl nárazem osobní automobil Audi A6 odhozen, přičemž se střetl s osobním automobilem Ford Transit, registrační značky XY, jedoucím za vozidlem Renault, řízeném A. K. nar. XY, který pak vozem Ford narazil do kovového svodidla na pravé straně komunikace, přičemž provedenou dechovou zkouškou ve 22:10 hodin bylo u obviněného zjištěno 2,81 promile alkoholu v dechu, z dechu obviněného bezprostředně po dopravní nehodě byl silně cítit alkohol, obviněný byl při chůzi nejistý, verbálně a fyzicky napadal příslušníky Policie České republiky a Hasičského záchranného sboru, kdy při lékařském vyšetření dne 22.

1. 2022 v 01:15 hodin odmítl odběr krve a při vyšetření lékařem byl nejistý při chůzi, nejistý při chůzi po čáře, měl hlučné chování, dech obviněného páchl po alkoholu, překrvené spojivky, doba přetrvávání nystagmu u obviněného byla 10 sekund, celkově obviněný jevil známky požití alkoholu a další vyšetření nemohlo být provedeno z důvodu nespolupráce obviněného, v důsledku čehož nebyl schopen bezpečně a s jistotou ovládat motorové vozidlo, vlivem nepřipoutání za jízdy bezpečnostním pásem utrpěl následkem střetu zranění stejně jako jeho spolujedoucí K.

N., nar. XY, která byla odvezena sanitkou a ošetřena ve Stodské nemocnici, ale nedala souhlas s vydáním lékařské zprávy, zároveň došlo ke zranění osádky vozidla Renault Megane, a to řidiče vozidla J. T., nar. XY, který utrpěl podvrtnutí krční páteře a pohmoždění levé kyčle s vystavenou pracovní neschopností od 24. 1. 2022 do 8. 2. 2022, kdy i po ukončení pracovní neschopnosti u něj přetrvávaly bolesti krční páteře a kyčle a omezení v hybnosti, jeho manželky M. T., nar. XY, která utrpěla podvrtnutí krční páteře a pohmoždění hrudníku od bezpečnostního pásu s vystavením pracovní neschopnosti od 21.

1. 2022 do 7. 2. 2022, kdy měla bolesti hrudníku po dobu asi jednoho týdne, intenzivní bolesti krční páteře a hlavy po dobu celé pracovní neschopnosti a musela nosit přes den fixační límec na krku, dále došlo ke zranění L. T., nar. XY, která utrpěla podvrtnutí krční páteře s dobou léčení a klidovým režimem trvajícím 14 dnů, přičemž po tuto dobu trpěla středně silnými bolestmi krční páteře a fixační krční límec měla přiložen asi jeden týden, dále došlo ke zranění BBBBB (pseudonym), nar. XY, který utrpěl podvrtnutí krční páteře s dobou léčení a klidovým režimem trvajícím 14 dnů, přičemž po celou tuto dobu trpěl bolestmi krční páteře a nosil fixační krční límec, a AAAAA, nar.

XY, která utrpěla podvrtnutí krční páteře s krevní sraženinou na hlavě s dobou léčení a klidovým režimem trvajícím 14 dnů, přičemž po tuto dobu trpěla bolestmi krční páteře a nosila fixační krční límec, souběžně došlo k poškození osobního vozidla Renault Megane ve výši 74 000 Kč ke škodě J. T., dále došlo k poškození osobního vozidla Audi A6 ve výši 48 000 Kč, ke škodě A. Z., bytem XY, XY, k poškození osobního vozidla Ford Transit ve výši 190 000 Kč ke škodě firmy GARANT PERSONAL, s. r. o., IČO: 49683420, Na Roudné č. 443/18, Plzeň, a k poškození kovového svodidla ve výši 5 000 Kč ke škodě majitele Správy a údržby silnic Plzeňského kraje, IČ: 7205131, Koterovská 162, Plzeň.

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 9 To 296/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytkl procesně nepoužitelný důkaz, a to orientační měření alkoholu v jeho dechu, ke kterému došlo ve 22:10 hodin, tj. po půl hodině od dopravní nehody. Ta nebyla řádně dokončena, jelikož nebylo provedeno druhé kontrolní měření, a tedy se nejednalo o odborné měření podle zákona č. 65/2017 Sb., které by mohlo být zákonným důkazem. Způsob provedení dechové zkoušky vyplývá z návodu k použití přístroje Dräger, kdy testování je možné po uplynutí 15 minut od posledního požití alkoholu. Měření je třeba minimálně jednou zopakovat po uplynutí 5 minut. Aby bylo možné výsledek brát jako akceptovatelný, nesmí mezi výsledky obou měření být rozdíl vetší než 10 %. V daném případě ovšem k druhému měření nedošlo, a proto nejsou výsledky dechové zkoušky použitelné, a tato je neplatná. Pokud soudy obou stupňů přejaly výsledek „neplatné“ dechové zkoušky do popisu skutkových zjištění, učinily tak nesprávně, jelikož jde o procesně nepoužitelný důkaz.

6. Za opomenutý důkaz dovolatel považoval skutečnost, že ve věci nebyl přibrán ani znalec z oboru toxikologie, který by stanovil druh, množství a míru ovlivnění návykovou látkou v době řízení vozidla. V daném případě byl vyhotoven pouze znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalkyně MUDr. Hany Mikulášové, který ovšem nebyl dostatečně přesvědčivý ani určitý, a tedy neprokázal, že by obviněný byl v době dopravní nehody ve stavu vylučujícím způsobilost. Tuto skutečnost ani nemohl prokázat, když jmenovaná znalkyně neměla jako odvětví činnosti toxikologii. MUDr. Hana Mikulášová uváděla, že záleží, jak je dotyčný zvyklý pít alkohol, klinické projevy bývají individuální – přitom dovolatele nevyšetřovala. Znalkyně potvrdila, že na projevy ovlivnění alkoholem mají do určité míry vliv individuální vlastnosti osoby, žádné takové individuální vlastnosti však v úvahu nebrala.

7. Dovolatel dále uvedl, že odvolání do odsuzující části bylo podáno pouze z jeho strany, nikoliv ze strany státního zástupce, a tedy bylo podáno výlučně v jeho prospěch. Proto měla být dodržena zásada zákazu reformationis in peius. Byť odvolací soud argumentoval v této souvislosti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, lze namítnout, že podle předmětného judikátu se doplnění popisu skutku nesmí projevit zpřísněním jeho právní kvalifikace, ani zhoršením procesního postavení obviněného. Úpravou výrokové části rozsudku o další skutková zjištění až v rámci odvolacího řízení byl dovolatel připraven o možnost proti těmto skutkovým zjištěním podat odvolání a těmto se účinně bránit.

8. Obviněný připustil, že způsobil dopravní nehodu, její příčinou však bylo špatné počasí, kdy v důsledku sněžení dostal na kluzké vozovce smyk. Zdůraznil, že dopravní nehodu nezpůsobil pod vlivem alkoholu; z láhve vodky, která byla v autě, se napil až po dopravní nehodě, neboť byl z věci v šoku. Zopakoval, že v rámci dokazování nebylo prokázáno, že by byl v době řízení pod vlivem alkoholu, a navíc v takové míře, která by vylučovala jeho způsobilost k řízení vozidla. Ve všech shora popsaných skutečnostech tudíž spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

9. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a vyjádřil přesvědčení, že výrok o náhradě škody spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Připomenul, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2023, č. j. KSPL 54 INS 4819/2023-A-8, které nabylo právní moci téhož dne, byl prohlášen jeho úpadek. Insolvenční řízení dosud probíhá, účinky rozhodnutí o úpadku trvají. V rámci proběhlého trestního řízení jím byla tato skutečnost soudům sdělena. Dovolatel připomenul ustálenou judikaturu, např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3523/16, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tz 76/2022, podle nichž nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku odsouzenému uložit povinnost k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. Následně citoval zákonné znění § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), který uvedený zákaz explicitně zakotvuje. Obviněný proto uzavřel, že poškození měli být se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

10. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný dále namítl porušení § 39 odst. 4 tr. zákoníku. Soudy měly podle jeho názoru přihlédnout rovněž k druhu a výměře trestů, které mu byly uloženy za jinou jeho trestnou činnost a dosud nebyly vykonány, a to tak, aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a jeho osobě nebyl uložen takový trest, který by spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k jeho nepřiměřenému postihu. Vyzdvihl, že velice pravděpodobně bude muset dovykonat trest odnětí svobody v délce 30 měsíců a 97 dní. Soudy měly také přihlédnout k polehčujícím okolnostem. Bylo prokázáno, že dovolatel se po dobu, kdy byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, snažil dát si své osobní záležitosti do pořádku, našel si zaměstnání, nájemní bydlení, začal řešit dluhy z minulosti – podal na sebe insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, začal řešit otázku styku se svou nezletilou dcerou AAAAA (pseudonym), aktivně spolupracoval s Probační a mediační službou ve věci dohledu, podroboval se namátkovému testování, měl kladné pracovní hodnocení, od dopravní nehody dne 21. 1. 2022 již uplynula delší doba bez dopravní nehody. Obviněný shrnul, že soudy vyměřený nepodmíněný trest odnětí ve výměře 2,5 roku nesplňuje minimální požadavky, zejména co se týče jeho náležitého odůvodnění a celkové přiměřenosti.

11. Vzhledem ke všem výše uvedeným argumentům dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2023. č. j. 9 To 296/2023-599, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 16. 6. 2023, č. j. 1 T 20/2023-553, zrušil, a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Tachově k projednání.

12. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K úvodním dovolacím námitkám konstatoval, že trestní odpovědnost obviněného za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla adekvátně vyvozena. Poukázal na konstantní teorii i judikaturu, které shodně považují hladinu alkoholu v krvi nejméně ve výši 1 promile za absolutní nezpůsobilost k řízení motorového vozidla.

Při dosažení takové hranice se považuje za prokázané, že se pachatel nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost. Naopak při nižších hladinách musí být navíc zváženy ještě jiné důkazy, nasvědčující tomu, že pachatel byl nezpůsobilý k řízení vozidla a těmito důkazy musí být nezpůsobilost řidiče nepochybně prokázána. V současnosti se stupeň ovlivnění pachatele alkoholem běžně zjišťuje odborným měřením – dechovou zkouškou, když certifikovaný přístroj Dräger automaticky přepočítává výsledek dechové zkoušky.

Standardně se jím provádí opakované měření. Přímo k posuzované věci státní zástupce uvedl, že policisté na místě kontroly provedli odborné měření, přičemž dechová zkouška ukázala nejprve na hodnotu 2,81 promile alkoholu. Toto zjištění ukazuje na intoxikaci alkoholem citelně přesahující minimální požadavek, přičemž atakuje dokonce stav těžké opilosti. Nutno však přiznat, že následně neproběhly další opakované zkoušky ke zjištění přítomnosti alkoholu v dechu, jak se standardně vyžaduje při aplikaci této metody.

Obviněný poté neposkytl ani součinnost při odběru krve. Přesto na stav vylučující jeho způsobilost lze spolehlivě usuzovat ze souhrnu dalších okolností. Tyto jsou dokumentovány a prokázány prostřednictvím svědeckých vypovědí policistů L. G., K. T., K. S., hasiče L. P. a účastníka P. H., který pomáhal při dopravní nehodě. Ve věci byla přibrána rovněž znalkyně MUDr. Hana Mikulášová z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, která se vyjadřovala k možnostem ovlivnění alkoholem. Jestliže obviněný komentoval příčiny vzniku dopravní nehody, při níž došlo ke zranění, státní zástupce upozornil, že zakládala již zvlášť přitěžující okolnost ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle § 274 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku, na které se vedle ovlivnění alkoholem podílelo též nerespektovaní další povinnosti v silničním provozu, jakým byla nepřiměřená rychlost na zasněženém povrhu komunikace.

13. Státní zástupce nepřiznal opodstatnění ani námitkám obviněného ohledně nežádoucího korigování popisu skutku ze strany odvolacího soudu a porušení zákazu reformationis in peius. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat změnu v jakémkoli výroku, jenž se jej přímo dotýká, avšak musí tím být skutečně zhoršeno jeho postavení, přičemž takovou změnu je třeba hodnotit v celkovém kontextu určitého rozhodnutí a jeho dopadu na postavení obviněného. Pokud jde o změnu ve skutkových zjištěních, není vyloučeno jejich doplnění nebo upřesnění, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl obviněný uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest. Zákaz se nevztahuje na vlastní řízení, nýbrž na jeho výsledek, který je představován rozhodnutím (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/2007 Sb. rozh.

tr.). Jinými slovy řečeno, zmíněnou zásadu nelze chápat tak, že pokud bylo odvolání podáno ve prospěch obviněného, není možné doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to o okolnosti, které se nenacházely ve skutkové větě výroku o vině. K porušení zásady zákazu reformationis in peius tedy nedošlo tím, že odvolací soud upřesnil některé okolnosti uváděné v popisu skutku vypovídající o ovlivnění obviněného alkoholem, které byly již procesně fixovány důkazy provedenými před prvoinstančním soudem a zachyceny v odůvodnění jeho rozhodnutí.

Týkaly se chování obviněného, jeho motoriky, stavu organismu, smyslových vjemů zainteresovaných svědků apod. Je zřejmé, že soud provedl všechny důkazy v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a tyto umožňovaly specifikovat skutkovou větu tak, aby odpovídala zákonným znakům zvolené právní kvalifikace přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

14. Za relevantní nepovažoval státní zástupce ani výhradu, že ve věci nebyl přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, který by stanovil druh, množství a míru ovlivnění návykovou látkou v době řízení vozidla. Ve stručnosti připomenul judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů a zdůraznil, že o takovou vadu se nejedná, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v rozhodnutí.

Ke konkrétní věci státní zástupce poznamenal, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 6. 2023, při samém skončení, obhajoba na výzvu soudu nevznesla žádný důkazní návrh. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 5. 2023, v jehož rámci byla vyslýchána znalkyně MUDr. Hana Mikulášová jako zpracovatelka znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyplývá, že stejně tak nebyly vzneseny důkazní návrhy. Po výslechu znalkyně následoval pouze nesouhlasný komentář obhajoby se závěry tohoto znaleckého posudku, a to mimo jiné proto, že nebyl zpracován v odvětví toxikologie.

Z uvedeného pohledu se tedy nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz. V rámci odvolání obhajoba sice namítla, že nebyl přibrán znalec z odvětví toxikologie, nicméně soud druhého stupně přistoupil obecněji k odmítnutí polemiky nad rozsahem dosud učiněných skutkových zjištění, jestliže postačovala k prokázání stavu vylučujícího způsobilost řídit motorové vozidlo.

15. Ve vztahu ke kritice nepodmíněného trestu odnětí svobody státní zástupce zdůraznil, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení. Posléze se v podrobnostech věnoval zákonnému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., načež dospěl k závěru, že uplatněné výhrady nejsou žádným z deklarovaných dovolacích důvodů. Státní zástupce připustil výjimku z uvedeného pravidla, a to v případě je-li uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Následně však vyzdvihl, že odvolací soud se individualizací trestu ve vztahu k osobě obviněného a jeho případu zabýval, byť stručně. Jeho výklad je ale nutno hodnotit ve spojitosti s předcházejícím rozborem prvoinstančního soudu, který předtím uložil trest odnětí svobody ve stejné výměře. Proto státní zástupce odkázal na příslušnou pasáž odůvodnění jeho rozhodnutí, kde je věnována pozornost též předcházejícím trestům a zvýraznění přitěžujících okolností, zatímco polehčující okolnosti vážící se k aktuálně projednávanému případu absentovaly. Podle názoru státního zástupce obviněný přehlížel, že § 39 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje plejádu různých hledisek, podle kterých má soud postupovat v rámci individualizace trestu. Obviněný zvýraznil jednostranně osobní poměry na úkor jiných zde vypočtených hledisek. Navíc hledisko osobních poměrů interpretoval jen skrze vybrané okolnosti charakteristiky vlastního životního stylu, aniž by se pozitivně projevily v tak očekávaném opuštění dosavadní kriminální dráhy. Určující je, že soud se výrokem o trestu nedostal do žádného extrémního rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.

16. K námitce obviněného, že vůči němu trvají účinky rozhodnutí o úpadku, a proto všichni poškození měli být se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, se státní zástupce vyjádřil jen podmíněně, neboť z nyní pro něj dostupného spisového materiálu vyplývají omezené skutečnosti. Pakliže by nastala předvídaná situace, platí, že pokud v době trestního řízení probíhá insolvenční řízení a účinky rozhodnutí o úpadku trvají i v době trestního řízení, § 140b insolvenčního zákona znemožňuje rozhodnutí o nároku na náhradu škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. a nezbývá, než poškozené odkázat v celém rozsahu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže obviněný v dovolání uváděl, že předtím sděloval soudům zmíněnou překážku, státní zástupce dodal, že například z jím podaného odvolání vyplývá jeho nesouhlas toliko s náhradou škody vůči poškozenému J. T., kterou pokládal za nadhodnocenou, a vůči náhradě škody přiznané dalším poškozeným subjektům nebrojil.

17. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání jako celek nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

21. Obviněný zvolil druhou a třetí alternativu citovaného dovolacího důvodu. Jako procesně nepoužitelný důkaz označil výsledek orientačního měření alkoholu v dechu, za opomenutý důkaz považoval skutečnost, že ve věci nebyl přibrán znalec z oboru toxikologie. Oběma těmito námitkami dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním vedoucím k závěru, že řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost. Ze stejného důvodu nesouhlasil ani s modifikací skutkové věty učiněnou odvolacím soudem, v níž spatřoval porušení zásady zákazu reformace in peius. Nejvyšší soud ovšem nemohl jeho argumentaci přisvědčit.

22. V prvé řadě je nezbytné uvést, že rozhodné skutkové závěry soudy přijímají nejen na základě vyhodnocení každého jednotlivého důkazu zvlášť, nýbrž také v důsledku posouzení všech provedených důkazů v jejich souhrnu a vzájemných vazbách (srov. § 2 odst. 6 tr. ř.). Přesně tak postupoval i soud prvního stupně v trestní věci dovolatele, když ve vztahu ke skutku pod bodem 1. obžaloby dospěl ke shora uvedenému závěru o stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Obviněný se sice snažil vybrané rozhodující důkazy různým způsobem zpochybnit, nicméně tak činil odděleně od obsahu ostatních důkazů, a zcela tak pominul jejich celkovou vypovídající hodnotu. Navíc ani samotné námitky zaměřené proti konkrétním důkazům nebylo možno hodnotit jako relevantní.

23. Nad rámec uplatněných výhrad je proto potřeba připomenout, že fakt, že dovolatel řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, a tudíž ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti, vyplynul v prvé řadě (a nutno dodat, že zcela jednoznačně) ze svědeckých výpovědí. Vliv alkoholu je patrný již ze způsobu jeho jízdy popisovaným přímými účastníky dopravní nehody – svědky J. T., M. T. a A. K. Podle jejich slov jel obviněný ve tmě na zasněžené vozovce zcela nepřiměřenou rychlostí, v důsledku toho nezareagoval na stáčející se vozovku, vjel do protisměru a způsobil dopravní nehodu tří vozidel. Všichni jmenovaní svědci přitom vyloučili uplatněnou obhajobu spočívající v tom, že dovolatel dostal na mokré vozovce smyk. O tom, že obviněný se bezprostředně po dopravní nehodě nacházel pod vlivem alkoholu, shodně vypovědělo hned pět svědků, zejména z řad zasahujících policistů a hasičů (jmenovitě K. S., L. G., K. T., L. P. a P. H.). Podle nich byl dovolatel hlučný, motal se, střídaly se mu nálady, byl z něj cítit alkohol, byl agresivní verbálně i fyzicky. Stejné informace plynou také z listinných důkazů, jako např. zprávy o zásahu HZS Plzeňského kraje nebo protokolu o lékařském vyšetření obviněného. Ze všech těchto důkazů je zcela zřejmé, že vliv alkoholu na osobu dovolatele musel být poměrně významný. Verzi obhajoby, že dovolatel požil alkohol až po nehodě, pak vyvrátila věrohodná výpověď P. H. i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podpůrně také výpověď svědka L. P., který se na místo nehody dostavil v řádu několika minut. K tomu všemu lze v podrobnostech odkázat na bod 13. rozsudku nalézacího soudu, kde jsou všechny tyto skutečnosti detailně rozebrány.

24. Ve světle shora nastíněných informací, které obviněný ve svém dovolání prakticky ani nezpochybňoval, je nutno nahlížet na uplatněné skutkové námitky. První z nich se týkala procesní nepoužitelnosti důkazu v podobě výsledku orientační zkoušky alkoholu v dechu dovolatele. Lze souhlasit s argumentem, že měření přístrojem Dräger neproběhlo předepsaným způsobem. Platí totiž, že v případě pozitivního výsledku prvního měření musí být měření opakováno v intervalu 5 minut, čímž se vyloučí odchylka, chyba přístroje nebo ovlivnění měření.

Vzájemný rozdíl výsledků měření nesmí být u hodnot nad 0,24 ‰ větší než 10 %. Pokud tato situace nastane, je nutné měření v intervalu dalších 5 minut opakovat. Pokud i následné měření vykazuje 10% rozdíl, je řidič vyzván, aby se podrobil lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu. V posuzovaném případě ovšem proběhlo pouze jediné měření hladiny alkoholu v dechu dovolatele, které ukázalo výsledek 2,81 ‰. Ke druhému kontrolnímu měření z blíže nezjištěných důvodů nedošlo. Následně obviněný nespolupracoval při lékařském vyšetření a odmítl se podrobit odběru biologického materiálu.

25. Lze proto konstatovat, že výsledek předmětné dechové zkoušky nebyl dostatečně průkazný, jelikož jeho správnost nebyla ničím řádně potvrzena. Nebyla tak vyloučena možnost, že výsledek byl z některého seshora zmíněných důvodů nepřesný nebo dokonce chybný. Nepřesný či pouze pravděpodobnostní výsledek nebo závěr u jakéhokoli důkazu ovšem nelze zaměňovat s procesní nepoužitelností důkazu jako takového, k níž by mohlo dojít v důsledku porušení některého zákonného ustanovení. Nic takového ale v daném případě nenastalo, jelikož podle § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (jehož nedodržení dovolatel v obecné rovině avizoval), orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření je povinna se podrobit osoba, u které je důvodné podezření, že pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky vykonává nebo vykonávala činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo jiné osoby nebo poškodit majetek.

Odmítne- li uvedená osoba orientační nebo odborné lékařské vyšetření, hledí se na ni ve smyslu § 20 odst. 2, jako by byla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. První (a zároveň poslední) měření množství alkoholu v dechu bylo tedy plně v souladu se zákonem č. 65/2017 Sb. a jediným, kdo zde uvedené povinnosti porušil, byl obviněný sám. Proto nelze přijmout závěr o procesní nepoužitelnosti výsledku dané orientační dechové zkoušky, pouze je nutno konstatovat její sníženou důkazní hodnotu z důvodu možné nepřesnosti či chyby.

Ovšem i z důkazů s nízkou vypovídající hodnotou lze vyvodit důležitá skutková zjištění, pokud jsou dostatečně podpořeny dalšími provedenými důkazy. Není-li možno např. s ohledem na postoj obviněného objektivizovat množství návykové látky, v daném případě alkoholu, v krvi, je třeba míru ovlivnění prokázat pomocí jiných důkazních prostředků. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být kupř. svědecké výpovědi zasahujících policistů, jakož i další svědecké výpovědi o chování obviněného, eventuálně o jeho způsobu jízdy (k tomu srov. např. zhodnocení poznatků Nejvyššího soudu sp. zn. Plsf 2/84, uveřejněné pod č. 12/1985 Sb. rozh.

tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, uveřejněné pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr., aj.). Právě tak tomu bylo v posuzované trestní věci, kdy ucelený řetězec důkazů, především svědeckých výpovědí (srov. bod 23. tohoto usnesení) bez důvodných pochybností prokázal, že naměřená hodnota 2,81 ‰ musela být přinejmenším velice blízko skutečnému stavu věci. Z tohoto důvodu také bylo možno bezpečně přijmout závěr o stavu dovolatele vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla.

Jak správně připomenul státní zástupce, k takovému zjištění postačuje hodnota jednoho promile alkoholu v dechu, přičemž z celého souhrnu provedených důkazů je zcela jisté, že obviněný uvedenou hranici poměrně výrazným způsobem přesáhl. Dovolací soud k tomu doplňuje, že již ve zmiňovaném rozhodnutí uveřejněném pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr.

bylo vyloženo, že podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný, řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1 promile, byl způsobilý k řízení vozidla. Každé ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností došlo vlivem požitého alkoholu. O tom, že v posuzovaném případě došlo k relevantnímu snížení daných schopností v míře nezbytné pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného není žádných pochyb.

26. Dále dovolatel vytkl opomenutý důkaz, a sice že ve věci nebyl přibrán znalec z oboru toxikologie, který by stanovil druh, množství a míru ovlivnění návykovou látkou v době řízení vozidla. K tomu je vhodné v obecné rovině připomenout, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

27. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že namítaná vada nemohla v posuzované trestní věci nastat již jen proto, že dovolatel ani u jednoho ze čtyř hlavních líčení a dokonce ani u veřejného zasedání konaného dne 19. 9. 2023 provedení tohoto důkazu nenavrhl. Ani jeden ze soudů tak neměl o čem rozhodovat a logicky ani vysvětlovat, proč nebyl znalec z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie přibrán. Je pravdou, že obviněný v rámci svého odvolání namítl absenci uvedeného znaleckého posudku, nicméně z kontextu celé jeho argumentace lze dovodit, že tím hodlal zdůraznit skutečnost, že nebyla zjištěna míra jeho ovlivnění alkoholem, a proto nemohlo být prokázáno ani to, že se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel. Sám přitom připustil, že „znalec by neměl z čeho vycházet, a tedy by jeho závěry byly teoretické“ (srov. č. l. 566 a verte). S touto námitkou, kterou nelze považovat za klasický důkazní návrh, se odvolací soud velmi podrobně vypořádal v bodě 10. (a částečně i 12.) svého rozsudku. Jednak zcela správně aproboval závěry nalézacího soudu o tom, že míra ovlivnění alkoholem u obviněného nutně musela přesáhnout zmiňovanou hranici 1 ‰ (srov. výše), zároveň poukázal na konstantní judikaturu, která nevylučuje trestní stíhání (a odsouzení) pachatele ani tehdy, když není přesně zjištěna hladina alkoholu v krvi.

28. V této souvislosti není od věci zmínit právní závěry jednoho z odvolacím soudem odkazovaných judikátů, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, podle něhož trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák. (dnes § 274 tr. zákoníku) není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Citované ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo k jiné činnosti, při nichž by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých před jízdou řidičem, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče před nehodou i po ní apod. K tomu musí orgány činné v trestním řízení opatřit a provést všechny vhodné a potřebné důkazy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a odpovídajícím způsobem je zhodnotit jednotlivě i v souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Citované požadavky byly v projednávané věci důsledně naplněny.

29. Ze shora uvedených důvodů nemohou uspět ani námitky proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který podle názoru dovolatele neprokázal, že by se v době dopravní nehody nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost. K tomu lze jen ve stručnosti zopakovat, že příslušný znalecký posudek byl zaměřen výlučně na otázku, zda mohl obviněný zkonzumovat všechen alkohol až v době bezprostředně po dopravní nehodě. To znalkyně MUDr Hana Mikulášová sice v obecné rovině, avšak jednoznačně vyloučila, přičemž v rovině konkrétní podpořily jí učiněný závěr také výpovědi svědků, prvořadě P. H. Napadený znalecký posudek byl tedy jedním z důkazů podporujících rozhodné skutkové zjištění, že obviněný se již v momentu řízení motorového vozidla a dopravní nehody nacházel ve stavu silně podnapilém, a tedy vylučujícím způsobilost k řízení automobilu. Předmětný závěr byl nicméně přijat až na základě řetězce celé řady provedených důkazů (srov. výše).

30. Opodstatněná není ani výhrada porušení zákazu reformationis in peius. Obviněný mínil, že odvolací soud nesprávně aplikoval závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005 (uveřejněno pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.), podle kterého zákaz změny k horšímu ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného doplnil ve výroku svého rozsudku (§ 259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného.

31. Nejvyšší soud shledal, že citovaný judikát byl na posuzovanou trestní věc aplikován zcela přiléhavě a že všechny zde vyřčené požadavky byly respektovány. Je potřeba vyzdvihnout, že soud prvního stupně sice nevtělil zjištění o projevech alkoholového opojení dovolatele do skutkové věty, nicméně na nich výslovně vystavěl své rozhodující závěry, což zmínil v bodě 13., na str. 10 odůvodnění svého rozsudku. To bylo obviněnému velmi dobře známo, když největší část svého odvolání (srov. č. l. 567) zaměřil právě proti výpovědi svědka P. H., který k nehodě dorazil jako první a vyvracel obhajobu obviněného, že do podnapilého stavu se dostal až vlivem šoku způsobeného závažnou dopravní nehodou. Nakonec i jeho (bez důvodných pochybností vyvrácená) legenda o konzumaci tvrdého alkoholu až po nehodě musela být přizpůsobena výpovědím policistů a hasičů i listinným důkazům, z nichž jednohlasně vyplynuly četné informace o viditelné opilosti dovolatele. Kromě toho je třeba vyzdvihnout, že on sám se účastnil tří ze čtyř hlavních líčení a po celou dobu byl řádně zastoupen svou obhájkyní. Měl proto příležitost ke všem důkazům se vyjádřit a vznášet proti nim námitky, stejně tak (jak již bylo zmíněno výše) využil možnost zpochybňovat jejich obsah i závěry z nich přijaté v rámci podaného odvolání. Nelze tudíž přijmout jeho výhradu, že modifikací (resp. upřesněním) skutkové věty ze strany odvolacího soudu bylo zhoršeno jeho procesní postavení a že byl připraven o možnost proti těmto skutkovým zjištěním podat odvolání a účinně se bránit. K ničemu takovému nedošlo. Nejpodstatnější je, že nenastal žádný z následků předpokládaný odkazovaným judikátem (např. zpřísnění právní kvalifikace, zvětšení rozsahu následků apod.), jímž by se postavení dovolatele objektivně zhoršilo (přiměřeně viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 839/2023, či ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 3 Tdo 509/2023).

32. Obviněný dále uplatnil důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

33. Obviněný se zaměřil na druhou alternativu jím zvoleného dovolacího důvodu, tj. na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. V jeho kontextu vytkl jednak nepřiměřenou přísnost uloženého trestu odnětí svobody, jednak pochybení ve výroku o náhradě škody podle § 228 tr. ř. Zatímco první z namítaných okruhů není způsobilý uplatněný (ani jiný) dovolací důvod naplnit, druhý okruh do jeho zákonného vymezení beze zbytku zapadá, a navíc argumentace v daném ohledu vznesená je důvodná.

34. Jak již bylo naznačeno, námitka nepřiměřenosti uloženého trestu nemůže být dovolacím důvodem, a to ani v rámci ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., které by v teoretické rovině mohly přicházet v úvahu. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno v jeho rámci ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na nějž v této souvislosti odkázal obviněný. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.

ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

35. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.

O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.

ÚS 2947/17).

36. V projednávané věci Nejvyšší soud neshledal, že by došlo k porušení ústavního principu proporcionality trestní represe. Předně je nutno zdůraznit, že soud prvního stupně, jehož hodnocení i rozhodnutí o druhu trestu a jeho výměře bezvýhradně přejal soud odvolací, vzal v potaz rovněž ustanovení § 39 odst. 4. tr. zákoníku. V bodě 16. svého rozsudku konstatoval, že přísnější trest nebyl obviněnému ukládán zejména z důvodu, že s nejvyšší pravděpodobností bude muset vykonat zbytek dosud nevykonaných trestů. Tuto skutečnost si uvědomuje také Nejvyšší soud, stejně jako fakt, že výměru nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku je nutno zařadit do horní poloviny zákonné trestní sazby § 274 odst. 2 tr. zákoníku, která činí šest měsíců až tři léta. Přesto však nelze považovat tento trest za extrémně přísný či exemplární. Nelze totiž odhlédnout od toho, že drtivá většina rozhodných okolností vyznívá jasně v neprospěch dovolatele. V prvé řadě je třeba vyzdvihnout závažnost samotného jednání obviněného, která se bezesporu pohybuje v horních patrech trestných činů naplňujících skutkovou podstatu § 274 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Vedle toho nelze pominout ani poznatky o osobě dovolatele, tedy jeho minulosti trestní, přestupkové i řidičské, které jsou rozebrány v bodě 15. rozsudku nalézacího soudu. Ve světle těchto skutečností proto nelze chápat trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou jako nepřiměřeně přísný, a to ani s ohledem na další tresty uložené v jiných trestních řízeních, resp. jejich části, které bude obviněný muset v důsledku tohoto svého činu také dodatečně vykonat.

37. Jediného pochybení se soudy obou instancí dopustily při rozhodnutí o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. Dovolatel v této souvislosti namítal, že v insolvenčním řízení byl zjištěn jeho úpadek. Zmíněnou skutečnost doložil usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2023, č. j. KSPL 54 INS 4819/2023-A-8, jímž bylo dále povoleno řešení úpadku dlužníka oddlužením (č. l. 623 a násl.). Usnesením téhož soudu ze dne 25. 6. 2023, č. j. KSPL 54 INS 4819/2023-B-5, bylo mimo jiné schváleno oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (č. l. 581 a násl.). O povolení řešení úpadku oddlužením se obviněný opakovaně zmínil také ve své výpovědi v hlavním líčení dne 13. 4. 2023 (č. l. 501 a 505) a znovu i ve veřejném zasedání odvolacího soudu (č. l. 593 a verte). Ani soud prvního stupně a ani odvolací soud na tuto okolnost v odůvodnění svých rozhodnutí nereagovaly. Obviněný v dovolání datovaném dnem 7. 11. 2023 tvrdil, že účinky rozhodnutí o úpadku trvaly i v dané době. Nejvyšší soud si v insolvenčním rejstříku ověřil pravdivost podané informace, což znamená, že tyto účinky trvaly v momentu vydání rozsudků soudů obou stupňů v této trestní věci a trvají i nadále, tj. ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto dovolání (dne 25. 4. 2024 zjištěn stav řízení: povoleno oddlužení).

38. Dovolatel důvodně poukázal na konstantní judikaturu, např. na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3523/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tz 76/2022 (dále též usnesení ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019, nebo ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 833/2015, přiměřeně i ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015). Podle jejich závěrů, probíhá-li v době trestního řízení insolvenční řízení a účinky rozhodnutí o úpadku trvají i v době předmětného trestního řízení, platí v adhezním řízení § 140b insolvenčního zákona, který rozhodnutí o nároku na náhradu škody podle § 228 tr. ř. za tam popsaných okolností znemožňuje a nezbývá než poškozené odkázat v celém rozsahu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 140b insolvenčního zákona, nejde-li o řízení uvedená v § 140a (tj. soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkající se majetkové podstaty), nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.

39. Je tedy zřejmé, že účinky rozhodnutí o úpadku v době tohoto trestního řízení proti dovolateli trvaly a trvají stále (k tomu srov. § 109 insolvenčního zákona) a zároveň v tomto trestním řízení nebyl zajištěn majetek obviněného. To vzhledem ke všemu shora uvedenému znamená, že poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Vojenská zdravotní pojišťovna ČR a J. T. měli být se svými nároky na náhradu škody způsobené trestným činem odkázáni podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

40. Nejvyšší soud veden výše vyloženými důvody podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 9 To 296/2023, ve výroku o povinnosti obviněného zaplatit podle § 228 odst. 1 tr. ř. na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 17 082 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 4. 2023 do zaplacení, poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR částku 10 029 Kč a poškozenému J. T. částku 38 900 Kč. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. znovu rozhodl tak, že poškozené Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, Vojenskou zdravotní pojišťovnu ČR a J. T. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

41. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť s tímto postupem souhlasili obviněný i nejvyšší státní zástupce.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 4. 2024 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu