8 Tdo 28/2025

8 Tdo 28/2025-741

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání obviněného Z. D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 5 To 142/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 78/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. D. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 7 T 78/2021, byl obviněný Z. D. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [za skutky zde popsané pod body 1)–12)]. Za to mu byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb v částce 200 Kč, tedy celkem ve výši 10 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku mu bylo umožněno zaplatit peněžitý trest ve splátkách ve výši 2 000 Kč měsíčně vždy do každého 20. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozhodnutí s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvanácti měsíců.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil tohoto přečinu tím, že ačkoliv si byl vědom toho, že mu byla rozhodnutím vedoucího Územního odboru Most, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ve věcech kázeňských, č. MO-27/2017 ze dne 26. 6. 2017, které osobně převzal dne 28. 6. 2017 a které nabylo právní moci dne 4. 12. 2017, ve spojení s rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, č. j. KRPU 143127-59/ČJ-2017-0400KR-PK, ze dne 29. 11. 2017, uložena mimo jiné sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců, přičemž v době od 12. 12. 2017 do 20. 8. 2020 došlo k přerušení sankce z důvodu podání správní žaloby u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který podanou žalobu rozsudkem ze dne 4. 8. 2020, č. j. 15 A 320/2017-123, zamítl, kdy tento rozsudek byl doručen právnímu zástupci obviněného dne 21. 8. 2020, tak dílčími skutky zde popsanými pod body 1)–12) v období od 16. 10. 2020 do 3. 11. 2020 ve zde konkrétně vymezené době, na trasách mezi XY na straně jedné a Prahou, Ústím nad Labem, XY a v Praze v celkem 12 případech řídil služební motorová vozidla, obě tov. zn. Škoda Octavia, první reg. zn. XY [v bodech 1) – 7)], druhé reg. zn. XY [v bodech 8)– 12)], v bodech 1), 3)–9), 11)–12) je specifikován počet ujetých km.

3. Obviněný byl dále podle § 226 písm. b) tr. ř. částečně zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 1 KZV 38/2021-80, která mu kladla za vinu, že ačkoliv si byl vědom toho, že mu byla rozhodnutím vedoucího Územního odboru Most, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ve věcech kázeňských, č. MO-27/2017 ze dne 26. 6. 2017, které osobně převzal dne 28. 6. 2017, a které nabylo právní moci dne 4. 12. 2017 ve spojení s rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, č. j. KRPU-143127-59/ČJ-2017-0400KR-PK, ze dne 29. 11. 2017, uložena mimo jiné sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců, přičemž v době od 12. 12. 2017 do 20. 8. 2020 došlo k přerušení sankce z důvodu podání správní žaloby u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který podanou žalobu rozsudkem ze dne 4. 8. 2020, č.j. 15 A 320/2017-123, zamítl, kdy tento rozsudek byl doručen právnímu zástupci obžalovaného dne 21. 8. 2020, tak dílčími skutky popsanými pod body 1)–25) v období od 11. 12. 2017 do 11. 10. 2020 ve zde konkrétně vymezené době, na trasách mezi XY na straně jedné a Prahou, Ústím nad Labem, XY, Libercem a XY a v Praze, v obci XY a na dálnici XY, tunel XY v celkem 25 případech řídil služební motorová vozidla, obě tov. zn. Škoda Octavia, první reg. zn. XY [v bodě 1)] a druhé reg. zn. XY [v bodech 2)–25)], v bodech 1)–3), 5)–7), 10)–12), 14), 16), 18)–19), 21)–25) je specifikován počet ujetých km, čímž měl jednáním pod bodem 1) spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednáním pod bodem 2)–25) pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.

4. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 5 To 142/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.

5. K tomu je nutno pro úplnost zmínit, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v nyní posuzovaném případu již poněkolikáté. Nejprve byl Okresním soudem v Mostě vydán trestní příkaz ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 7 T 78/2021, který byl k podání odporu obviněného zrušen a ve věci bylo nařízeno hlavní líčení. Prvním ve věci vydaným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 7 T 78/2021, byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 1 KZV 38/2021-80, neboť v žalobním návrhu popsané skutky nejsou trestnými činy. K odvolání státního zástupce usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 5 To 196/2022, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Posléze byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 7 T 78/2021, uznán vinným v bodě 1) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodech 2)–37) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 5 To 413/2022, odvolání obviněného a státního zástupce proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Nejvyšší soud pak na základě dovolání obviněného usnesením ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1049/2023, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 5 To 413/2022, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 7 T 78/2021. Stejně tak podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; ten tak posléze učinil shora popsaným způsobem. II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 5 To 142/2024, podal obviněný (dále také „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na důvody dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

7. Dovolatel v něm namítl, že oba soudy nižších stupňů posuzovaly věc na základě listinných důkazů a hodnotily je selektivně a dostatečně nevzaly v potaz doplněný výslech obviněného a jeho dřívějšího obhájce a advokáta V. S., který jej zastupoval v předchozím správním řízení a v řízení před správními soudy a obviněný se spoléhal právě na to, že jej o jeho průběhu a výsledku vyrozumí. Komunikace s ním byla sporadická, když obviněný se domníval, že řízení o správní žalobě trvá v řádu několika let. Právní zástupce byl nespolehlivý a s velkou pravděpodobností zapomněl obviněného informovat o zamítnutí předmětné správní žaloby. Obviněný však předpokládal, že využije všech opravných prostředků v jeho prospěch a k ochraně jeho práv, a v případě neúspěchu i kasační stížnost, což učinil, tedy bude jej informovat nejpozději v okamžiku, kdy bude trest zákazu činnosti aktivní. Obviněný si z opatrnosti nechal vystavit výpis z elektronické karty řidiče, v němž žádný aktivní trest zákazu činnosti nebyl zaznamenán. Pokud mu byla zaslána Magistrátem města Most výzva k vrácení řidičského průkazu, bylo v ní nesprávně uvedeno datum narození obviněného, a informace v ní uvedené nekorespondovaly s výpisem z elektronické karty řidiče. Obviněný si tudíž nebyl jist, zda je výzva určena jemu, zvláště nesdělil-li mu jeho advokát novou informaci o stavu věci. Informace o zamítnutí správní žaloby by tak pro něj byla logicky dvojnásobně zmatečná, protože by nekorespondovala s jeho domluvou s V. S. Závěr nižších stupňů o účelovosti až naivní průhlednosti žádosti obviněného o vysvětlení, zda výzva k vrácení řidičského průkazu byla skutečně určena jeho osobě, proto podle něj neobstojí. Současně nebyl prokázán závěr soudů o tom, že se obviněný měl dozvědět o ukončení řízení o správní žalobě, nevěděl-li, že jednání o správní žalobě se konalo právě dne 4. 8. 2020, a jaká jí byla přidělena spisová značka, když mu jeho právní zástupce nepředal žádnou listinu z daného řízení. Závěry soudů nižších stupňů o tom, že z předmětné výzvy Magistrátu města Most obviněný nabyl vědomost o tom, že řízení o správní žalobě bylo skončeno, vychází ze skutečnosti, že by musel znát další identifikátor, který by jej ubezpečil, že se jedná právě o jeho správní žalobu, což neměl.

8. Odvolací soud nijak nespecifikoval, na základě jakého důkazu dospěl k závěru, že obviněný měl s ohledem na své vzdělání a tehdejší postavení vědět, že je výzva určena jemu, když se žádné dokazování ohledně jeho vzdělání a vědomostí, které měl získat, nevedlo. Skutečnost, že byl policistou, sama o sobě k takovému závěru nepostačuje, když měl V. S. podat kasační stížnost, o které v předmětné výzvě nebyla žádná zmínka.

9. Obviněný uvedl, že měl s Magistrátem města Most zkušenost, že nevede správně evidence. Z výpisu elektronické karty řidiče v době odevzdání řidičského průkazu byl důvod zákazu řízení neznámý a ani v okamžiku odevzdání jeho řidičského průkazu v něm nebyl evidován skutečný důvod uložení trestu zákazu činnosti, což mu nesdělil ani k dotazu obviněného příslušný zaměstnanec tohoto správního orgánu mající na starosti jeho převzetí. Nelze pak tvrdit, že obviněný mohl vědět, že již má trest zákazu činnosti aktivní. To potvrzuje i dotaz obviněného na Magistrát města Mostu a jeho faktické jednání, kdy pokračoval v řízení služebního vozidla, ačkoliv lze značně pochybovat, že by jako respektovaný policista vědomě podstoupil riziko, že by se v případě aktivního zákazu řízení dalo z knihy jízd vedené k předmětnému služebnímu vozidlu jednoduše prokázat, kdy vozidlo řídil.

10. Odvolací soud se dále nevypořádal ani s jeho námitkou ohledně splnění podmínek pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Obviněný splnil všechny povinnosti jemu uložené, uhradil peněžitý trest a po uložení trestu zákazu činnosti žádné motorové vozidlo neřídil. V průběhu trestního řízení byl pod velkým mediálním tlakem, což mělo negativní vliv na něj i jeho rodinu. Od spáchání projednávaného skutku uběhly čtyři roky, přestože trestní řízení bylo zahájeno téměř ihned po uskutečnění poslední jízdy (v tomto směru obviněný citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Měl za to, že se nejedná o nijak rozsáhlou nebo závažnou trestnou činnost. Okresní i krajský soud ve věci rozhodovaly třikrát, u Nejvyššího soudu je věc řešena podruhé, tedy obviněný je vystaven velké procesní nejistotě. Přestože žije řádným životem, je opakovaně lustrován, zda v mezidobí nespáchal nějaký trestný čin či přestupek.

11. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 5 To 142/2024, rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 7 T 78/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, Dále navrhl, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl a zprostil jej obžaloby pro dílčí útoky popsané v části obžaloby odpovídající odsuzujícímu výroku o vině Okresního soudu v Mostě, případně aby trestní stíhání v tomto rozsahu zastavil.

12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k podanému dovolání vyjádřil v tom smyslu, že lze odkázat na ve věci vydané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1049/2023. Obviněnému vytkl, že uplatnil nedůsledně dovolací důvody, měl označit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě). Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespecifikoval striktně vymezené podmínky jeho užití v podobě existence procesně nepoužitelných důkazů či tzv. důkazů opomenutých a neidentifikoval ani zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů. Státní zástupce měl za to, že těmito vadami napadená rozhodnutí netrpí.

13. Dovolatel toliko prezentoval vlastní pohled na obsah vybraných důkazů (doplňující výpověď obviněného, výpověď svědka V. S., výpis z evidenční karty řidiče, výzva k vrácení řidičského průkazu), přičítal soudům selektivní a neúplné hodnocení důkazů, nesouhlasil s ním a označené důkazy sám vyhodnocoval. Prvoinstanční soud v intencích pokynů Nejvyššího soudu vzal důsledně v potaz výpověď V. S., který potvrdil tvrzené nedostatky v jejich vzájemné komunikaci a vzal je tzv. na sebe, v důsledku čehož nemohl konstatovat prokázání naplnění subjektivní stránky u části dílčích útoků úmyslného trestného činu vymezených v bodech 1) až 25) obžaloby, což vedlo ke zprošťujícímu výroku odsuzujícího rozsudku prvoinstančního soudu. Tato skutečnost však nemá podstatný význam pro úmyslné jednání obviněného počínaje dílčím útokem ze dne 16. 10. 2020. V případech těchto dílčích útoků totiž k dílčímu skutkovému zjištění o nedostatečné komunikaci klienta s právním zástupcem přistupují další okolnosti, soudy zcela logicky vyvozené z listinných důkazů, především z obsahu výzvy Magistrátu města Mostu k odevzdání řidičského průkazu ze dne 24. 9. 2020, a navazující písemné reakce obviněného ze dne 13. 10. 2020. Soud prvního stupně, resp. odvolací soud, se při novém rozhodování v posuzované trestní věci řídily relevantními argumenty, a to buď bezvýhradně, nebo je v intencích právních názorů vyslovených v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu rozvinuly. To platí jak o výhradě týkající se spoléhání obviněného na aktivitu advokáta i v době následující po jeho informování doručenou výzvou Magistrátu města Most, tak o interpretaci obsahu této výzvy, a nejen na jejím podkladě dovozených závěrů. Jedná se zejména o zjevně účelové zjišťování významu výzvy, hledání formálního pochybení ve výzvě v podobě zjevné nesprávnosti v datu (ročníku) narození, přes uvedení správného údaje na jiném místě, a cílené přeceňování významu této zjevné chyby.

14. Naproti tomu v případě skutku sestávajícího z dílčích útoků v původním (dovolacím soudem zrušeném) odsuzujícím rozsudku vymezených pod body 26)–37), což jsou právě dílčí útoky nyní popsané pod body 1)–12) výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 7 T 78/2021, zaujal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1049/2023, stanovisko opačné. Ve vztahu k těmto dílčím útokům neměl pochybnosti o naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za zjištěných okolností neshledal žádnou okolnost, která by jej zbavila trestní odpovědnosti.

15. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl konstatování, že vzhledem k jeho vzdělání a tehdejšímu postavení měl vědět, že je výzva určená jemu, aniž by bylo v řízení vedeno dokazování ve vztahu k tomu, jaké teoretické informace mohl získat v rámci svého tehdejšího postavení policisty. Státní zástupce k této dílčí výhradě oponoval, že se nejedná o konstatování, jež by bylo součástí úvah prvoinstančního soudu, který vynesl výrok o vině. Nejen z tohoto důvodu se ale nemůže jednat o takové skutkové zjištění, jež by mělo být posuzováno jako rozhodné a určující pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o jednání obviněného v nepřímém úmyslu byl přijat i na podkladě dalších okolností, jež jeho jednání provázely. Soud uvedený názor vyslovit mohl vzhledem k nijak významné složitosti textu výzvy a v řízení prokázaným faktům týkajících se mimo jiné postavení obviněného, že tento končil služební poměr v hodnosti poručíka a byl také bývalým předsedou Unie bezpečnostních složek. Ostatně o odpovídající schopnosti obviněného porozumět smyslu textu podle státního zástupce poměrně jasně vyznívající výzvy svědčí i vlastní sebeprezentace obviněného, nyní dostupná na jeho internetových stránkách. Na těchto vystupuje jako schopný komunikátor s hlubokými znalostmi a praktickými zkušenostmi z obchodu, diplomacie a krizových situací, který byl schopen vést komunikaci s vysokými představiteli státu a přednášel i studentům a žákům na vysokých a středních školách.

16. Ohledně neopodstatněnosti dovolatelem akcentovaných výhrad skutkového rázu, na jejichž základě obviněný trval na neprokázání subjektivní stránky předmětného trestného činu, je podle státního zástupce přitom nutno vyjít z toho, že v posuzované trestní věci se jedná o již druhé dovolací řízení. V tom předchozím Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1049/2023. Stěžejní vadou, jež byla dovolatelem důvodně vytýkána, a stala se tak podkladem kasačního výroku Nejvyššího soudu, byla neúplná skutková zjištění.

17. Obviněný nereflektoval obsah uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu a zejména závěry, které v něm byly přijaty ohledně skutkových zjištění týkajících se dvanácti dílčích útoků řízení. Z obsahu nyní podaného dovolání zřetelně vyplývá, že dovolatel již vysloveným a závazným závěrům Nejvyššího soudu nepřizpůsobil svůj mimořádný opravný prostředek. Naopak své námitky vůči závěru o jednání v nepřímém úmyslu, které v obdobné podobě již prezentoval ve svém opravném prostředku ze dne 2. 8. 2023, jen s nepodstatným formulačním doplněním bez zásadního vlivu na podstatu výhrad zopakoval i nyní. V případě opakovaného dovolání obviněného je tato skutečnost patrná zejména ve vztahu k posouzení obsahu listinného důkazu Magistrátu města Most ze dne 24. 9. 2020 a v jeho výhradách vůči způsobu vyhodnocení tohoto důkazu ze strany obou soudů nižších stupňů, který se nijak neodlišuje od toho, jak k obsahu a významu tohoto důkazu přistoupil Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí. V předložené věci nejde o případ, kdy by dovolatel v téže věci nově uplatnil, byť jedinou skutečně významnou námitku relevantně neuplatněnou již v původním dovolání.

18. Státní zástupce uvedl, že obviněný námitku o nesprávném posouzení subjektivní stránky jinak relevantně uplatněnou s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. fakticky podložil toliko odmítnutím zjištěného skutkového stavu, z něhož soudy při svých závěrech o formě zavinění vycházely. Úmysl pachatele pochopitelně nelze v trestním řízení předpokládat a je nutno jej prokázat. Této povinnosti ovšem soudy v posuzovaném případě dostály, což dovolatel pouze nehodlá akceptovat. S úvahami obou soudů ohledně závěrů o jednání obviněného ve srozumění, tedy smíření pachatele s možností způsobit trestněprávně relevantní následek způsobem uvedeným v § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

19. Za námitky nespadající pod žádný z důvodů dovolání taxativně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. státní zástupce vyhodnotil argumentaci dovolatele, že se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s návrhem obviněného na zastavení trestního stíhání a že byly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Takto uplatněná argumentace nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který je dán jen v případech pojmově opačných, tedy mimo jiné tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Nelze uplatnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť nejde o otázku nepřípustnosti trestního stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 892/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1208/2017).

20. V tomto směru státní zástupce odkázal na úvahy soudů ohledně nesplnění podmínek pro aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku a dále na počet spáchaných dílčích útoků trestného činu (míra porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsob provedení činu) a postavení obviněného jako příslušníka policie (okolnosti, za nichž byl čin spáchán). Ani vlastní postoj obviněného k trestnému činu nesvědčí pro závěr, že by bylo zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo, což je základní podmínkou žádaného fakultativního zastavení trestního stíhání [§ 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. in fine].

21. Ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. upravující obsah usnesení, ani žádné jiné zákonné ustanovení trestního řádu odvolacímu soudu neukládá, aby v případě, že rozhoduje o podaném odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, nějak zvlášť odůvodňoval procesní postup, který v odvolacím řízení nezvolil a jímž pochopitelně neutvářel výrok svého rozhodnutí. Zvlášť pokud by se mělo jednat o způsob rozhodnutí, který je pouze fakultativním a neexistuje na něj právní nárok.

22. Jde-li o výhrady dovolatele k délce řízení, státní zástupce oponoval, že porušení práva na řízení bez nepřiměřených průtahů nelze obecně dovozovat pouze ze skutečnosti celkové doby trestního řízení. Rozhodující je celkové posouzení včasnosti jednotlivých úkonů orgánů státní moci. V předmětné věci nelze jednoznačně konstatovat, že by orgány činné v trestním řízení byly natolik nečinné, aby jedinou přiměřenou reakcí bylo zastavení trestního stíhání. Ostatně obviněný krom údaje o vlastní délce řízení ani netvrdil, že by k nějakým nedůvodným průtahům došlo. Možno doplnit, že ani článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje právo obviněného na zastavení nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání, tudíž z něj neplyne ani povinnost smluvního státu k takovému zastavení přistoupit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 741/17).

23. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

24. Na vyjádření státního zástupce obviněný reagoval nesouhlasnou replikou. Argumentaci státního zástupce ve vztahu k tomu, zda si mohl být vědom, že předmětná výzva Magistrátu města Most je určena jemu, označil za nedůvodnou, načež v podstatných rysech opakoval svoje námitky uplatněné jak v řízení před soudy nižších stupňů, tak i v dovolání. Za absurdní měl i poznámku státního zástupce k jeho webové prezentaci, jelikož ta ani nebyla předmětem dokazování a za takové situace pokládal za nemožné připustit tvrzení nových skutečností, neboť by tak bylo kráceno právo obviněného na obhajobu.

Navíc ji pokládal za nedůvodnou a pro časový odstup mezi jednáním, které je mu kladeno za vinu, a webovou prezentací vzniklou v roce 2024. Podle názoru obviněného ani informace z ní citované nestačí o tom, že by měl mít v roce 2020 bezpečně povědomí o tom, komu je vadná výzva určena a jaké následky mohou v důsledku předmětných vad vyvstat. Obviněný trval též na tom, že je možné rozhodnout o zastavení jeho trestního stíhání. Zdůraznil, že určitý pozitivní vývoj osobnosti obviněného nemusí být podmíněn jeho doznáním, připomenul, že po celou dobu trestního řízení žije řádný život a plní si veškeré povinnosti, dlouhodobě se nedopustil žádného protiprávního jednání v dopravě ani v jiných oblastech života, neporušil dosud uložené tresty.

V průběhu trestního řízení byl vystaven velkému mediálnímu tlaku, je pro něj nemožné pracovat v některých oborech. Učinil proto návrh shodný s tím, který byl obsažen již v jeho dovolání.

III. Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání

26. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný ve svém podání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

28. Námitka obviněného, že oba soudy nižších stupňů postupovaly při hodnocení důkazů selektivně a dostatečně nezohlednily doplněné výslechy obviněného a jeho právního zástupce V. S. ohledně jejich komunikace o procesním postupu v řízení před správními soudy a dále že se neřídily zásadou in dubio pro reo, na základě níž měl být obviněný plně zproštěn obžaloby, se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjejí. Mimoto lze shrnout, že odvolací soud, vycházeje ze závěrů soudu prvního stupně, se plně řídil pokyny uloženým soudům v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1049/2023. Po doplnění výslechů obviněného a advokáta V. S. soud prvního stupně zjistil, že V. S. přiznal, že obviněného jako svého klienta nedostatečně informoval o výsledku daného správního řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, na základě čehož plně ve prospěch obviněného jej zprostil obžaloby pro 25 dílčích skutků (časově zařazených do období od 11. 12. 2017 do 11. 10. 2020), jimiž měl spáchat dva přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku. Jako rozhodující předěl o vědomosti obviněného, kdy se stal jeho trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel znovu aktivní, stanovil okamžik doručení výzvy Magistrátu města Mostu k odevzdání řidičského průkazu ze dne 24. 9. 2020 (č. l. 421), která byla obviněnému nejpozději doručena dne 13. 10. 2020 a na niž obviněný reagoval přípisem z téhož dne. Soud prvního stupně tudíž při respektu k zásadě in dubio pro reo při zpětné nemožnosti určení, zda, jakým způsobem a kdy sdělil právní zástupce V.

S. obviněnému, jak bylo rozhodnuto o jeho správní žalobě směřující proti předmětným správním rozhodnutím, jej pro dílčí skutky, kdy obviněný řídil vozidlo před rozhodným datem 13. 10. 2020, zprostil obžaloby.

29. Obviněný tedy v mimořádném opravném prostředku vycházel z odlišného skutkového stavu, než jak jej zjistily soudy nižších stupňů, a vytýkal jim domnělé vady skutkového charakteru, jimiž napadená rozhodnutí ve skutečnosti netrpí. V žádném ohledu pak nepředstavují ani jednu ze tří pregnantně vymezených závažných situací skutkových pochybení, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu. Dovolatel ve svém důsledku tak ani nenamítl, že v nyní posuzované věci je dán zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu, ani další závažné procesní vady při provádění důkazů v intencích tvrzeného dovolacího důvodu.

Své dovolání založil především na zpochybnění příslušných skutkových závěrů, a domáhal se tak zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch, přestože nelze mít za to, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění produktem neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce ničím nepodloženými spekulacemi. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil.

Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů ani pochybení při hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu (zejména body 30.– 33. rozsudku soudu prvního stupně, body 12.–13. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby, s níž se postupně soud prvního stupně a posléze i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost znovu v jednotlivostech zevrubně rozebírat.

V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v odsuzující části jeho rozsudku pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III.

ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

30. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, na které v dovolání obviněný také poukazoval. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného ale v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

31. Druhý dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

32. Ač dovolatel výslovně nepodřadil svou námitku o nedostatku subjektivní stránky pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze ji pod něj subsumovat. V podobě, v níž ji uplatnil, je však neopodstatněná.

33. Není pochyb o tom, že přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je přečin úmyslný, přičemž postačí zavinění ve formě eventuálního, nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Tento vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

34. Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1049/2023, otázkou zavinění obviněného ve vztahu k dílčím útokům nyní popsaným pod body 1)– 12) skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně podrobně zabýval v bodech 30.–32. a zdůvodnil, z jakého důvodu lze v případě obviněného dovodit nepřímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V teoretické rovině upozornil, že u této formy úmyslného zavinění pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn.

Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/2006 Sb. rozh.

tr.). Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

35. V daném kontextu zde Nejvyšší soud především konstatoval, že předmětná výzva k odevzdání řidičského průkazu obsahovala oficiální hlavičku Magistrátu města Most, obviněný byl zde označen jako její adresát s uvedením jeho jména, příjmení, správného data narození a jeho adresy. Tato písemnost byla expressis verbis označena jako výzva. Byl v ní specifikován rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, dále obsahoval informaci o tom, že nabyl ke dni 21. 8. 2020 právní moci, s uvedením jeho spisové značky, dále je zde uvedeno poučení obviněného o jeho povinnosti odevzdat řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností podle ustanovení § 94a odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a obviněný je v ní vyzván, aby tak učinil ve lhůtě pěti pracovních dnů od doručení této výzvy s tím, že je konkrétně individualizován jeho řidičský průkaz č. XY, stejně tak místo, kam má svůj řidičský průkaz odevzdat.

Výzva je podepsána příslušnou pracovnicí odboru správních činností Magistrátu Města Most a je opatřena úředním razítkem. Pakliže je v textu výzvy citován rozsudek v podobě „Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 A 320/2017-123, dle kterého byla panu Z. D. zamítnuta žaloba“, bylo evidentní, že se jedná ve vztahu k datu narození o písařskou chybu, neboť v záhlaví byl obviněný označen celým jménem i příjmením, správným datem narození a příslušnou adresou, a ve zbytku výzva obsahovala všechny shora popsané identifikátory obviněného, tudíž se nemohl domnívat, že by výzva byla určená jiné osobě.

Dovolatel tak byl prokazatelně srozuměn s tím, že řízení motorových vozidel po datu 13. 10. 2020 předpokládá způsobení následku předpokládaného trestním zákoníkem. Navzdory tomu však pokračoval ve svém protiprávním jednání až do 3. 11. 2020 a dopustil se dalších 12 dílčích útoků.

36. Obviněný opakoval v nezměněné podobě svou dřívější obhajobu a akcentoval, že v textu výzvy bylo datum jeho narození uvedeno chybně. Námitkám obviněného ale nelze přisvědčit. Nemohl se na základě nedostatku, spočívajícího v tom, že v textu výzvy bylo datum jeho narození uvedeno chybně, ač na jiném místě v označení jeho osoby jako adresáta této výzvy bylo uvedeno správně (což nelze hodnotit jinak než jako písařskou chybu) domnívat, že výzva nenáleží jemu, zvláště za situace, kdy předmětná výzva k odevzdání řidičského průkazu obsahovala všechny relevantní informace týkající se jeho osoby, včetně informace, že ke dni 21. 8. 2020 nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 15 A 320/2017, jímž byla jeho správní žaloba zamítnuta. Od tohoto okamžiku měl veškeré relevantní informace o zamítnutí jeho správní žaloby a byl zákonným způsobem poučen o povinnosti odevzdat jeho řidičský průkaz, s čímž se pojil zákaz po určenou dobu neřídit žádné motorové vozidlo. Pokud tak neučinil a dále opakovaně řídil služební vozidla ve 12 případech až do 3. 11. 2020, byl prokazatelně srozuměn s tím, že se takovým jednáním dopustí přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jeho komunikace s Magistrátem města Most měla ryze obstrukční povahu se snahou nedůvodně oddálit výkon trestu zákazu řízení motorových vozidel. Předmětné výzvě by musel porozumět jakýkoli laik, tj. běžný řidič motorového vozidla s průměrnou inteligencí, natož obviněný jako příslušník Policie České republiky s patnáctiletou praxí, který byl i předsedou XY. Neobstojí tedy ani jeho výtka směřující k nedostatečnému dokazování jeho vzdělání či erudice.

37. K poslední námitce obviněného, že se odvolací soud nevypořádal s jeho návrhem na zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. s ohledem na délku trestního řízení, procesní nejistotu obviněného, opakované rušení ve věci vydaných rozhodnutí, negativní dopad na něj i jeho rodinu a vedení řádného života, z čehož dovolatel vyvozoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí napadeného dovoláním, lze uvést následující.

38. Obviněný fakticky takový návrh, resp. námitku, nevznesl ani ve svém odvolání ze dne 30. 4. 2024 (č. l. 667–669), které bylo doručeno Okresnímu soudu v Mostě dne 2. 5. 2024, ani v jiném svém podání. Stejně tak ve veřejném zasedání o odvolání obviněného před Krajským soudem v Ústí nad Labem konaném dne 23. 7. 2024 v nepřítomnosti obviněného následně neučinila ani obhájkyně v substituci Mgr. Michaela Adamusová, která navrhla, aby pro případ, že by odvolací soud nepřistoupil ke zproštění obžaloby, bylo upuštěno od potrestání obviněného (viz protokol o veřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2024, č. l. 684– 685). Jedná se tedy o nepravdivé tvrzení obviněného, protože odvolací námitku o tom, že by mělo být jeho trestní stíhání zastaveno podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., v odvolání ani v řízení před odvolacím soudem o něm nevznesl, jeho obhájkyně navrhla toliko upustit od potrestání obviněného. Odvolací soud se pak s ní ani logicky nemohl nijak vypořádat.

39. Z předloženého trestního spisu se podává, že návrh na zastavení trestního stíhání učinil nikoli v odvolacím řízení, ale před soudem prvního stupně obhájce obviněného v substituci JUDr. Lukáš Janák, a to v závěrečné řeči v hlavním líčení konaného dne 4. 4. 2024. Zde navrhl, že pokud by soud nepřistoupil ke zproštění obžaloby obviněného pro dílčí útoky nyní popsané v bodě 1)–12) výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, měl by přistoupit k zastavení trestního stíhání, aniž by k tomu uvedl dále jakoukoli bližší argumentaci (viz protokol o hlavním líčení ze dne 4. 4. 2024, č. l. 653).

40. Nad rámec uvedeného lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že uvedená námitka obviněného nespadá pod žádný z dovolacích důvodů vymezených trestním řádem. Státní zástupce také přesvědčivě vyložil, proč by v posuzovaném případě nepřicházelo v úvahu reálně uvažovat o zastavení trestního stíhání podle ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. V tomto kontextu se nabízí připomenout, že státní zástupce může s odkazem na toto ustanovení zastavit trestní stíhání [a posléze i prvostupňový soud v intencích § 223 odst. 2 tr. ř. a odvolací soud po zrušení rozsudku napadeného odvoláním podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř.], jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

41. V nyní posuzované věci nebylo pochybnosti o tom, že obviněný ve 12 případech řídil služební vozidla registrační značky XY a XY jako příslušník policie přes účinný zákaz řízení, čemuž ani on sám neoponoval, když celá jeho obhajoba spočívala v tvrzení nezpochybňujícím, že daná vozidla řídil, ale v rozporování účinnosti jemu uloženého zákazu řízení, ač byl od 13. 10. 2020 srozuměn s tím, že tento zákaz je aktivní. Zvažování zákonných podmínek fakultativního zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., na něž není ani při jejich splnění nárok, nesvědčí pro závěr, že by bylo právě s ohledem na četnost případů porušení chráněného zájmu, okolnost, že čin obviněný spáchal jako policista s mnohaletou praxí (tj. okolnosti, za níž byl čin spáchán), a nekritický postoj obviněného k jeho spáchání dosaženo účelu trestního řízení, což je základním předpokladem tohoto procesního postupu. Na uvedeném nic nemění ani namítaná délka řízení, která byla do jisté míry zapříčiněna zejména využíváním (jinak oprávněným) řádných i mimořádných opravných prostředků ze strany obviněného. Pakliže obviněný mimo jiné zmínil, že mu bylo doručeno předchozí ve věci vydané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1049/2023, až dne 12. 1. 2024, jedná se o zcela standardní dobu, kdy po rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud vrátí soudní spis spolu s rozhodnutím o dovolání soudu prvního stupně, který je pak doručuje konkrétním adresátům. Nejedná se o důvod k zastavení trestního stíhání. Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že námitka spočívající v tom, že soudy nižších stupňů nepostupovaly podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (ve spojitosti s ustanoveními § 188 odst. 2, § 223 odst. 2, § 231 odst. 1 nebo § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř.) neodpovídá ani dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v takovém případě nejde o trestní stíhání nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1, 2 či 5 nebo § 11a tr. ř., ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu [zde míněn především důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.], protože postup podle § 172 odst. 2 tr. ř., a to ve všech jeho alternativách, je fakultativní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1208/2017, publikované pod č. 15/2019 Sb. rozh. tr., na něž odkazoval i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání).

42. V konečném výsledku je proto třeba konstatovat, že obviněný v podaném dovolání uplatnil námitky, jež podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které jej však nebyly s to naplnit. V druhé části s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, protože se s obdobnými výtkami nyní taktéž uplatněnými v dovolání již v předchozím řízení správně a přesvědčivě vypořádaly jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud. Námitka o nevyužití ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. o zastavení trestního stíhání v předchozím řízení se pak míjí se všemi dovolacími důvody ve smyslu § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

43. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12.02.2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu