8 Tdo 288/2023-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání obviněného S. S., nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 11 To 325/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 46/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 7. 2022, sp. zn. 2 T 46/2022, byl obviněný S. S. uznán vinným v bodě I. přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě II. pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že ad I. dne 16. 5. 2021 přibližně v 15.00 hodin v XY poblíž objektu zimního stadionu a hotelu na adrese XY, zatáhl M. P., nar. XY, do parku XY vedle zimního stadionu, kde ji následně úmyslně udeřil pěstí do obličeje, čímž jí způsobil zlomeninu nosních kostí, zhmoždění měkkých tkání nosu a zhmoždění měkkých tkání levého obočí s otokem a krevním výronem v oblasti obočí a čela, s dobou léčení spojené s bolestivostí trvající po 2 týdny, ad II. v přesně nezjištěné době od 10. 12. 2021 23.30 hodin do 11. 12. 2021 00.10 hodin v XY v hotelu XY, na adrese XY, v hotelovém pokoji č. XY, v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví fyzicky napadl M. P., nar. XY, tak, že ji opakovaně udeřil zaťatými pěstmi do obličeje a hlavy, čímž jí způsobil zlomeninu spodiny očnice levého oka, zlomeninu nosních kostí, zhmoždění levé očnice až lícní krajiny a tržnou ránu horního rtu, po napadení byla poškozená převezena vozidlem Zdravotnické záchranné služby na lékařské ošetření do Oblastní nemocnice XY, přičemž zranění si vyžádalo léčení nejméně 5 až 6 týdnů, vzhledem ke způsobu a intenzitě napadení údery zaťatými pěstmi do obličejové části poškozené mohl útok za daných okolností a dané střední až velké intenzity způsobit i další následek, než který nastal, a nelze vyloučit komplex vícečetných poranění skeletu obličeje, který jako celek je považován za důležitý orgán a zranění by ze soudně lékařského hlediska bylo považováno za těžkou újmu na zdraví.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 11 To 325/2022, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání.
5. Vytýkal v něm, že soudy čin v bodě I. nedostatečně objasnily a zjištěný skutkový stav je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, protože jediný relevantní důkaz svědčící o jeho vině je výpověď poškozené, která však vykazuje rozpory. Poukázal na to, že vypovídala poprvé po incidentu dne 10. 12. 2021, kdy ještě byla ve stavu zjevného otřesu z utrpěného zranění, o čemž svědčí, že výslech předčasně ukončila a odmítla dále vypovídat. Při hlavním líčení dne 15. 6. 2022 však obsah tehdy učiněné výpovědi popřela s tím, že v té době byla pod vlivem alkoholu, v důsledku čehož si na nic nepamatuje. Obviněný upozornil, že když soud opřel závěry o vině o výpovědi svědkyně M. J. a policistů P. S., M. K. a M. Z., ani jeden z těchto svědků nebyl incidentu přítomen, a proto nebylo možné z jejich výpovědi učinit jakýkoli spolehlivý poznatek, neboť mohli interpretovat pouze to, co slyšeli od poškozené, která byla v té době zřejmě stále pod vlivem alkoholu. Nadto výpovědi policistů jsou vyvraceny tím, že obviněný byl inkriminovaného dne policií skutečně zadržen, ztotožněn a byla mu udělena pokuta za rušení nočního klidu, což znamená, že nemohl být pachatelem, protože v takovém případě by ho policejní orgán bez dalšího nepropustil. Klíčovým důkazem by proto měla být výpověď poškozené učiněná mimo hlavní líčení, která je však v příkrém rozporu se soudy zjištěným skutkovým stavem.
6. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. obviněný tvrdil, že se jej rovněž nedopustil a o tom, že jej spáchal, neexistuje žádný přímý důkaz, když pro takový závěr nestačí svědectví M. B., M. J. a A.M. či protokoly o ohledání místa činu a o prohlídce těl, které neposkytují potřebná zjištění. Skutkové závěry soudu jsou v příkrém rozporu s výsledky dokazování, z něhož vyplývá, že se svědci na místo činu dostavili poměrně dlouho poté, co svědkyně M. B. zaznamenala rány a mužský hlas. Nikdo nebyl na místě v době, kdy poškozená zranění utrpěla. Z výpovědi svědka A. M. se podává, že v době jeho vstupu do místnosti mezi obviněným a poškozenou nezaznamenal žádné aktivity, které by svědčily o napadení poškozené, všichni svědci spontánně vypověděli, že prakticky celý interiér pokoje byl potřísněn krví, avšak na těle obviněného při ohledání žádné stopy krve nalezeny nebyly. Dovolatel poukázal na svoji obhajobu, že poškozená si mohla zranění v souvislosti s její velmi těžkou opilostí způsobit i jinak, např. pádem na roh nábytku či jiného vybavení pokoje, soud však nedůvodně zamítl jeho návrh na vypracování doplňku znaleckého posudku nebo jiného znaleckého posudku, aby byl posouzen i jiný možný způsob vzniku zranění poškozené.
7. Nedostatkem podle obviněného je v bodě II. posouzení tohoto činu jako pokusu těžké újmy na zdraví. Znalec MUDr. Davida Vajtra, Ph.D. v posudku konstruoval možnost způsobení následku odpovídajícímu těžké újmě na zdraví s ohledem na pokračování v útoku, k jehož přerušení došlo až po příchodu jiné osoby na místo incidentu, což je skutečnost, která z provedeného dokazování nevyplynula. Podle osob, které do bytu přišly, byl v pokoji poškozené klid a útok již netrval, tudíž znalcem předpokládaný těžší následek mohl těžko vzniknout. Přesto však soud v rozporu s provedeným dokazováním dospěl k závěru o pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Namítané vady podle obviněného svědčí o tom, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s pravidly podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily závěr o jeho vině, pro který však zjištěný skutkový stav nesvědčí. Neodstranily veškeré pochybnosti, čímž porušily zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 11 To 325/2022, zrušil a věc vrátil k novému projednání. Současně vyslovil souhlas s tím, aby rozhodl v neveřejném zasedání.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání konstatovala, že obviněný v něm opakuje námitky uplatňované po celé dosavadní trestní řízení, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Odmítla obviněným namítanou existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování a právním posouzením, protože o takovém procesním nedostatku žádné objektivní skutečnosti nesvědčí. Jeho výhrady označila jen za polemiku s hodnocením provedených důkazů v situaci, kdy dosavadní řízení nevykazuje obviněným vytýkané vady.
10. Čin ze dne 16. 5. 2021 považovala za prokázaný zejména výpovědí poškozené M. P., jež byla doplněna o svědecké výpovědi M. J. a zasahujících policistů i lékařskými zprávami a znaleckým posudkem. Poukázala na to, že poškozená ihned po útoku označila obviněného jako útočníka v obou případech, na její zranění byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Davidem Vajtrem, Ph.D., jímž bylo potvrzeno, že zranění zjištěná při ošetření ze dne 16. 5. 2021 zcela odpovídají mechanismu útoku popsanému poškozenou.
11. Řádně objasněné bylo podle státní zástupkyně i jednání obviněného ze dne 10. 12. 2021, a to nejen výpovědí poškozené, ale i svědectvími M. B., M. J. a A. M., protokoly o ohledání místa činu a prohlídce těl. Zmínila též věrohodnost uvedených svědků a způsob, jakým popsali okolnosti, za kterých nalezli na místě činu poškozenou a obviněného. Nejen že zranění zjištěná u poškozené (zlomenina očnice a nosních kostí, zhmoždění levé očnice až lícní krajiny a tržná rána u horního rtu u poškozené) posouzená výše označeným znaleckým posudkem jsou důsledkem působení opakovaného tupého násilí střední, až větší intenzity, ale nadto korespondují i se zjištěným jednáním obviněného i jeho poraněním na pravé ruce.
12. Podle státní zástupkyně bylo dostatečně objasněno, že činy, o jejichž průběhu, jak jej popsaly soudy, nevznikají pochybnosti, spáchal
obviněný, a vady nevykazuje ani jejich právní posouzení. Závěr o vině obviněného proto není zatížen nedostatky, které by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud posuzované dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, tohoto oprávnění nebylo do neveřejného zasedání využito.
IV. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Důvodnost dovolání
15. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Protože Nejvyšší soud se obsahem přezkoumávaných rozhodnutí na jejich podkladě může zabývat až tehdy, zjistí-li, že námitky byly uplatněny v souladu s jejich zákonným označeným, nejprve zkoumal, zda obviněný dodržel stanovená hlediska. Shledal, že obviněný se opíral o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž se jedná, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. U tohoto důvodu postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto alternativních podmínek. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
16. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží pro nápravu rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
17. Nejvyšší soud je kromě uvedeného povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
18. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uvedená kritéria dodržel, a proto Nejvyšší soud posuzoval správnost přezkoumávaných rozhodnutí výlučně v jím uplatněném rozsahu, neboť zásadně není povolán k jejich revizi z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
19. Podané dovolání a námitky v něm obsažené svědčí o tom, že obviněný se nespokojil s provedeným dokazováním, které označil za neúplné a vadné pro nesprávné zhodnocení jednotlivých důkazů. Z nich považoval za nedostatečnou zejména výpověď poškozené, a to především proto, že v tom, co uváděla v přípravném řízení a při výslechu provedeném mimo hlavní líčení, je zásadní rozdíl, avšak jeho vinu neobjasňují ani ostatní ve věci provedené důkazy. S takovým postojem a subjektivním hodnocením výsledků provedeného dokazování se však Nejvyšší soud neztotožnil.
20. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, především pak z jeho odůvodnění, je patrné, že soud věnoval potřebnou pozornost objasnění každého ze zkoumaných skutků, včetně objasnění okolností, za jakých se jednání obviněnému kladené za vinu odehrálo. Shromáždil potřebné důkazy k tomu, aby o jednání obviněného a jím způsobeném následku nevznikly pochybnosti. Své závěry opíral o výpověď poškozené učiněné v přípravném řízení dne 13. 12. 2021 (č. l. 86, 87 spisu), kterou za podmínek § 211 odst. 3 tr.
ř. při hlavním líčení přečetl, když v řízení před soudem ve výpovědi realizované mimo hlavní líčení dne 15. 6. 2022 bez přítomnosti obviněného uváděla skutečnosti odlišně (č. l. 270, 271 spisu). Soud i tuto výpověď, při níž obviněný nebyl přítomen, za podmínek podle § 211 odst. 1 tr. ř. provedl jako listinný důkaz, obě výpovědi poté hodnotil. Zejména se zabýval rozpory, které z jí učiněných podání vyplynuly, odlišnostem v obsahu všech jí učiněných podání se věnoval a soustředil na ně potřebnou pozornost.
Tvrzení jí uváděná posuzoval s ohledem na skutečnosti plynoucí z jiných pochybnosti nevzbuzujících důkazů, s nimiž je konfrontoval. Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného o osamocenosti výpovědi poškozené, stejně tak se s ním neztotožnil ani v tom, že o okolnosti uvedené v první podané výpovědi nelze závěr o jeho vině opírat, protože poškozená v přípravném řízení za útočníka a osobu, která jí způsobila v obou případech utrpěná zranění, označila právě obviněného S. S. Toto její sdělení koresponduje i s obsahem výpovědí osob, které se s poškozenou bezprostředně po posuzovaných činech setkaly, a zapadá do celého rámci všech zjištěných skutečností.
K tomu je třeba podotknout, že verze obviněného, že se těchto činů měl dopustit někdo jiný, nemá žádnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, protože žádná jiná osoba z žádných důkazů jako možný pachatel nevyplynula. Lze jen uvést, že touto obhajobou obviněný konstruuje pouze vlastní skutkovou verzi, jež však za prokázanou soudy nevzaly. Obviněný pouze účelově vytrhává jednotlivé detaily případu, provádí své hodnocení důkazů a prezentuje skutečnosti v podobě, která je pro něj příznivější.
21. Nejvyšší soud k rozporům, které vznikly ve výpovědi poškozené a s nimiž se soudy vypořádaly v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., připomíná, že poškozená ve výpovědi mimo hlavní líčení učiněné s odstupem šesti měsíců k oběma skutkům uvedla, že neví, zda byl pachatelem obviněný, protože si na události nepamatuje s tím, že má problémy s alkoholem. Toto její tvrzení však soud důvodně označil za účelové (učiněné zřejmě ze strachu z obviněného), a to se zřetelem jednak na její chování v rámci trestního řízení, ale i na skutečnosti jí podávané bezprostředně po činech, z nichž to, že by byla natolik ovlivněna alkoholem, aby si na události nepamatovala, nelze dovodit. Naopak podání uváděná svědky, kteří s ní po obou útocích přišli do styku, svědčí pro zcela jiný závěr. Důvodně soud proto její nové verzi neuvěřil a tuto její pozdější výpověď nebral za podklad svých skutkových závěrů, neboť je zřejmé, že poškozená ji záměrně změnila, patrně z obavy z obviněného, jak soud dovodil z výpovědi svědkyně H. S., sestry poškozené (bod 20. rozsudku). Tato její nová tvrzení stojí zcela osamoceně a nejsou podporována žádným jiným důkazem, na rozdíl od výpovědi učiněné v přípravném řízení v prosinci 2021 (pouhé tři dny po napadení popsaném v bodě II. výroku o vině), v níž poškozená za útočníka v obou případech označila obviněného. Recepční hotelu M. B. tuto verzi potvrdila sdělením, že jí bezprostředně po incidentu poškozená jako jméno útočníka uvedla obviněného. Nadto, koresponduje i s výpověďmi policistů, kteří byli přivoláni 16. 5. 2021 k hotelu proto, že podnapilý obviněný se domáhal vstupu dovnitř, chtěl vylézt po hromosvodu. Svědkyně M. J., recepční téhož hotelu, v němž poškozená bydlela, byla osobně přítomna tomu, když poškozená policistům M. K. a M. Z. při tomto incidentu sdělovala, že muž, který se dobývá do hotelu, je tím, kdo ji téhož dne napadl v parku a způsobil jí zranění popsaná v bodě I. Svědectví o telefonickém oznámení napadení poškozené v parku dne 16. 5. 2021 přijal na operačním středisku P. S., který později popsal, že po přijetí oznámení spolu s kolegou ihned vyrazil na místo činu, kde našli zbitou poškozenou se zhmožděninami v obličeji a vyhnutým nosem, která jim sdělila, že byla napadena svým známým jménem S.
22. Nejvyšší soud v uvedeném způsobu hodnocení důkazů provedeným soudem prvního stupně neshledal u činu pod bodem I. nedostatky, na které obviněný v dovolání upozorňoval, naopak postup soudu prvního stupně považuje za provedený v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz body 1. až 19. rozsudku nalézacího soudu). Přisvědčil závěru soudu, že pachatelem tohoto činu je právě obviněný, neboť jak výpověď poškozené ze dne 13. 12. 2021, tak i obsah dalších ve věci provedených důkazů, zejména výpovědí svědků, kteří byli přítomni tomu, co bezprostředně po činu dne 16. 5. 2021 následovalo, spolu vzájemně korespondují (viz bod 35. cit. rozsudku).
23. Obdobně soudy dostatečně přesvědčivě objasnily i události vztahující se ke skutku pod bodem II., vůči němuž obviněný brojil též tvrzením, že on není tím, kdo poškozené zranění způsobil, protože i když byl v době těsně po události přítomen v pokoji poškozené, tomu, jak u ní zjištěná zranění vznikla, žádný ze svědků nebyl přítomen. Soudy se na tuto obhajoby soustředily a lze poukázat na jejich závěry (viz body 3. až 29., 37. rozsudku a 3. až 13. usnesení), v nichž na tvrzení obviněného reagovaly. Zdůraznily obsahy svědectví A. M. a M. B., kteří poškozené v reakci na rány vycházející z pokoje, kde poškozená bydlela, přišli na pomoc, a poté popsali její stav i přítomnost obviněného v pokoji. Na povahu zranění soudy usuzovaly na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Davida Vajtra, Ph.D., jenž za mechanismus vzniku zranění zjištěných u poškozené označil střední až větší intenzitu tupého násilí, přičemž poranění nosu vzniklo menší až střední intenzitou tupého násilí, jež lze vysvětlit opakovanými údery pěstí do obličeje poškozené, čemuž odpovídá i zranění v podobě oděrek na kotnících prstů pravé ruky obviněného. Soudy proto o způsobu vzniku zranění poškozené popsaných v bodě II. výroku o vině a o osobě obviněného jako pachatele neměly žádné pochybnosti, když v provedeném dokazování v tomto směru neexistují žádné nesrovnalosti, k čemuž své úvahy a závěry náležitě v napadených rozhodnutích vysvětlily v návaznosti na výsledky provedeného dokazování, jež rovněž rozvedly.
24. Odvolací soud správnost těchto jeho úvah a závěrů potvrdil, když v bodech 3. až 13. svého usnesení námitky obviněného uplatněné v odvolání adekvátně vyvrátil a v reakci na ně potvrdil správnost výsledků provedeného dokazování i úvahy soudu prvního stupně.
25. Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu shledal, že soudy dbaly nezbytné důslednosti a pečlivosti právě při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného, poškozené i slyšených svědků se zaměřením na jednotlivosti jimi uváděných skutečností (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Ve smyslu tam uvedených kritérií lze připomenout, že soudy výpovědím policistů nepřikládaly a priori větší váhu nežli jiným důkazům. Zároveň zpochybnění výpovědí P. S., M. K. a M. Z. ve věci nebylo namístě jen pro to, že šlo o výpovědi policistů, neboť ti ve svědeckých výpovědích uváděli skutečnosti, které vnímali při tom, když zasahovali jako hlídka přivolaná na místo činu. Popsali proto skutečnosti, které sami svými smysly vnímali při událostech jimž byly přítomni, a tedy mohli podat svědectví ve smyslu podmínek stanovených § 89 odst. 2 a § 97 a násl. tr. ř. (srov. a contrario např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, dále srov. rozhodnutí č. 45/2013 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 970/2018, aj.).
26. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud nemohl přisvědčit obviněnému, že se obecné soudy nevypořádaly se okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Z obou napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, že se argumenty obviněného zabývaly a své úvahy vysvětlily. Způsob, jakým soud hodnotil výpovědi svědků i další důkazy, nevykazuje namítané nedostatky. Soudy při hodnocení důkazů postupovaly podle zásad uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř., a tedy využily všech dostupných a potřebných zákonných prostředků, na jejichž základě dospěly k závěru, že pachatelem činů pod body I. a II. je obviněný, jehož vina byla objasněna a vyplynula ze všech zjištěných okolností.
27. Namítal-li obviněný, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, případně pořízením dalšího znaleckého posudku, nelze ani v tom, že soud uvedený požadavek zamítl, shledat vytýkané vady o nedostatečném objasnění otázek důležitých pro závěry o vině obviněného. Soudy obou stupňů v obsahu svých rozhodnutí vysvětlily, z jakých důvodů neuvěřily obhajobě obviněného, proč bylo možné opírat závěry o vině o zajištěné a provedené důkazy, a tudíž proč považovaly další dokazování za nadbytečné (viz bod 25. napadeného rozsudku a bod 5. usnesení odvolacího soudu). Důvodem byla především dostatečně zřejmá a objasněná skutečnost, že znalec již dříve ve svém posudku jiný mechanismus vzniku zranění, konkrétně pád na stůl či hranu nábytku v důsledku opilosti poškozené, uváděný obviněným, vyloučil. Přestože všem důkazním návrhům obviněného nebylo beze zbytku vyhověno, soudy vyložily důvody, pro které považovaly již provedené dokazování za dostačující. Nejde tudíž v tomto případě ani o tzv. opomenuté důkazy, o které by se mohlo jednat tehdy, jestliže o nich v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jimi soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byly tak způsobilé založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Nejedná se ani o důkazy, které by byly nedůvodně neprovedeny nebo o takové, bez nichž by věc nebyla dostatečně a náležitě objasněna.
28. Námitkám obviněného uvedeným v dovolání Nejvyšší soud nevyhověl, protože shledal, že učiněná skutková zjištění v bodech I., II. nevykazují obviněným vytýkané vady.
VI. Závěr
29. Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněného nejsou důvodné, protože soudy činy kladené mu za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily, s obdobnou argumentací obviněného se již vypořádaly a reagovaly na ni, což svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). V projednávané trestní věci nedošlo ve skutkových (ani právních) závěrech soudů obou stupňů k vytýkaným nedostatkům, a proto na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu Nejvyšší soud učinil závěr, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu