8 Tdo 341/2024-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2024 o dovolání obviněného M. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 5 To 260/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 132/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
1. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 14 T 132/2023, uznal obviněného M. B. vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 28. 11. 2022 v 06:19 hod. řídil vlastní osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY v XY po silnici XY. tř. č. XY na ulici XY, ve směru ulic XY – XY, kde v km XY se nechoval dostatečně ohleduplně a ukázněně, své chování nepřizpůsobil situaci v silničním provozu, zároveň překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci, neboť jel rychlostí až 80 km/h, nedal přednost chodkyni J. CH., nar. XY, přecházející vozovku na ulici XY po přechodu pro chodce označeném vodorovným dopravním značením V7 a svislým dopravním značením č. IP6, z jeho pohledu zleva doprava, a pravou přední částí vozidla Škoda narazil do těla chodkyně J. CH., po střetu narazila chodkyně J. CH. do přední kapoty a čelního skla vozidla Škoda Fabia, pak upadla na vozovku, v důsledku uvedeného jednání utrpěla smrtelné zranění, byla letecky transportována do Fakultní nemocnice Brno, kde následně v příčinné souvislosti s touto dopravní nehodou utrpěla polytrauma, převážně v oblasti hlavy, a těmto zraněním dne 29. 11. 2022 v 09:15 hod. podlehla. Obviněný uvedeným jednáním porušil důležitou povinnost vyplývající z postavení řidiče motorového vozidla tím, že se nechoval dostatečně ohleduplně a ukázněně, aby neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, své chování nepřizpůsobil situaci v provozu na pozemní komunikaci, ohrozil chodce přecházejícího pozemní komunikaci po přechodu pro chodce a překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci, čímž porušil § 4 písm. a), § 5 odst. 2 písm. f), § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“).
2. Za tento přečin obviněného odsoudil podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu sedmi roků. Rovněž rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě majetkové škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 5 Tdo 260/2023, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal, že mu byl uložen extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest zasahující do jeho základních práv ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a byla porušena pravidla pro ukládání trestu vymezená v § 37 a § 38 tr. zákoníku.
5. Uvedené nedostatky shledal v tom, že mu byla soudem prvního stupně jako přitěžující okolnost přičtena smrt poškozené, ač tato je znakem skutkové podstaty, podle níž byl uznán vinným, čímž je uložený trest v rozporu s § 39 odst. 5 tr. zákoníku. Tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud, jenž v bodech 8. a 9. napadeného usnesení konstatoval nemožnost uložení podmíněného trestu právě s ohledem na vzniklý následek, čímž byl při ukládání trestu porušen zákaz dvojího přičítání téže okolnosti. Odmítl i tvrzení obviněného o možném spoluzavinění poškozené a nesprávně uzavřel, že u něj šlo o nedostatečnou sebereflexi při absenci patřičné míry pokory (viz body 6. a 7. usnesení odvolacího soudu). S takovými závěry se obviněný neztotožnil a trval na tom, že právě spoluzavinění poškozené mohlo být považováno za polehčující okolnost ve smyslu § 41 tr. zákoníku, aniž by přitom byla snížena vážnost uvědomění si vlastního činu a sebereflexe, kterou od počátku projevoval.
6. Vytýkal, že soudy dostatečně nepřihlédly k možnostem jeho nápravy v rámci uložení mírnějšího trestu a nebraly dostatečně do úvahy jeho chování, kdy se snažil poškozené pomoci, přivolal složky integrovaného záchranného systému, vyčkal jejich příjezdu a převozu poškozené, uznával svou vinu a aktivně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, navštívil příbuzné poškozené a nabízel jim finanční pomoc. Nedocenily ani to, že dosud vedl řádný život, nebyl soudně trestán, v evidenci přestupků nemá žádný záznam, má čtrnáctiletého syna, o nějž pečuje a jenž ho potřebuje. Výkon trestu ohrozí ekonomickou situaci rodiny, neboť přijde o zaměstnání, což bude mít rovněž neblahý dopad na výživu syna. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, tvrdil, že jde o trest extrémně přísný a nespravedlivý, neboť nebude plnit preventivní funkci ani nepovede k nápravě pachatele. Obviněný poukázal na to, že v obdobných případech je pachatelům přečinu podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku ukládán peněžitý trest, nepodmíněný jen v těch případech, kdy jde o více přitěžujících okolností a žádný jiný trest by nevedl k nápravě. Poukázal i na to, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody není žádoucí u nedbalostních trestných činů, neboť jde jen o zvyšování nákladů státu na uvězněné osoby.
7. Z těchto důvodů podle obviněného soudy při ukládání trestu odnětí svobody porušily zásady přiměřenosti trestní sankce ve smyslu § 38 tr. zákoníku a nedodržely podmínky vyplývající z § 39 a § 41 tr. zákoníku. Dostatečně přitom ani neodůvodnily, proč nepostačuje sankce mírnější, např. podmíněné odložení trestu odnětí svobody. Došlo tak k zásahu do práv obviněného zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhl, aby dovolací soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 5 To 260/2023, a podle § 265m tr. ř. sám za použití zásad pro ukládání trestů ve věci rozhodl rozsudkem a uložil obviněnému trest odnětí svobody s podmíněným odkladem ve smyslu § 81 odst. 1 tr. zákoníku. Pro účely řízení před Nejvyšším soudem vyslovil podle § 265r odst. 1 tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
8. S poukazem na § 265h odst. 1 tr. ř. a podle § 265o tr. ř. požádal, aby byly zváženy všechny rozhodné skutečnosti, za kterých k činu došlo, i ty jím uváděné v dovolání, a aby předsedové senátu okresního a Nejvyššího soudu přednostně zvážili jím učiněný návrh a v duchu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 6 Tdo 4/2019, rozhodli o odkladu výkonu trestu odnětí svobody. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) uvedla, že námitky dovolatele nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nevyhovují jeho zákonnému vymezení ani jeho konkretizaci v rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že obviněný poukázal na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36. Listiny, zmínila, že o takovou situaci nejde, a to ani z hlediska porušení zákazu dvojího přičítání jako zásadě pro ukládání trestu, protože ustanovení § 39 odst. 5 tr. zákoníku zamezuje tomu, aby jedna a táž okolnost byla pachateli přičtena k tíži nebo ve prospěch dvakrát, tedy jak z hlediska viny, tak i trestu. V uvedené věci však soudy nehodnotily způsobení smrti poškozené jako přitěžující okolnost podle § 42 tr. zákoníku, ale způsobení smrtelného následku zvažovaly v rámci hodnocení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, tedy uvedenou zásadu neporušily.
10. Okresní soud v Blansku, s jehož závěrem se ztotožnil i Krajský soud v Brně, postupoval podle státní zástupkyně při ukládání trestu správně, neboť odkázal na charakter způsobení a intenzitu vzniklého následku, aniž by skutečnost smrtelného následku samu o sobě přičítal dvakrát. Respektoval proto, že zásada podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku nebrání tomu, aby soud při ukládání trestu v rámci zákonné trestní sazby přihlédl k intenzitě, jakou je v konkrétním případě naplněn určitý znak skutkové podstaty trestného činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1972 Sb. rozh. tr.). Soudy správně přihlédly k hrubému porušení řidičských povinností obviněného, který v ranních hodinách, kdy výskyt chodců již mohl předpokládat, řídil své vozidlo v obci rychlostí o 60 % vyšší oproti maximální rychlosti v místě povolené, nevěnoval se řízení motorového vozidla, kdy v důsledku těchto skutečností na přechodu pro chodce srazil poškozenou chodkyni J. CH., která se sama na vzniku dopravní nehody žádným způsobem nepodílela.
11. Námitky obviněného nepovažovala státní zástupkyně za důvodné ani z hlediska posouzení extrémního rozporu uloženého trestu a povahy a závažnosti činu, jehož se dopustil. S ohledem na charakter trestné činnosti nelze na trest, který byl obviněnému uložen, nahlížet jako na přísný nebo zjevně nespravedlivý, který by vybočil z ústavního principu proporcionality trestní represe. Vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
IV. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože směřuje proti výroku o trestu, jenž byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně a odvolání obviněného proti němu podané směřující též proti výroku o trestu bylo jako nedůvodné zamítnuto. Podal ho obviněný jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. S ohledem na to, že soud prvního stupně ve smyslu § 206c odst. 4 tr. ř. přijal prohlášení obviněného o vině a rozhodl o trestu, mohl obviněný podle § 265a odst. 1 tr. ř. dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Skutečnost, kdy zákon takovou možnost napadnout dovoláním rozhodnutí soudu druhého stupně připouští, vyplývá z povahy takového rozhodnutí a z řízení, ze kterého vzešlo.
Dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Obdobně tomu je tehdy, jestliže obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), protože podle § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř. skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem [§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.], což v důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože ho v takovém případě podala osoba, která tuto část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší soud nemůže rozhodnutí přezkoumávat ve vztahu k výroku o vině.
V. Obecně k důvodům dovolání
14. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
15. Obviněný dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. Pro posouzení důvodnosti dovolání je Nejvyšší soud povinen nejprve zjistit, zda takto označené důvody korespondují s jejich zákonným vymezením, protože věcné přezkoumání dovolání je možné pouze na podkladě relevantně uplatněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
16. K jednotlivým důvodům, jež obviněný v dovolání označil, je v obecné rovině třeba uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí je patrné, že odvolací soud odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř., a tudíž rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal, proto obviněný mohl dovolání podat pouze v alternativě, že byl dán důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. U námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný v dovolání neuvedl, a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
VI. K dovolání obviněného
18. Posoudí-li se výhrady dovolání, je zjevné, že obviněný nedodržel podmínky vymezené pro použití zákonného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože těžištěm jeho dovolací argumentace jsou námitky proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody, který považoval za nespravedlivý a extrémně přísný. Poukazoval na možnost uložení trestu nespojeného s odnětím svobody, a to některého z alternativních trestů, který by byl méně citelný a více by přispěl k realizaci jeho nápravy. Vzhledem k tomu, že bez konkrétních hmotněprávních výhrad vytýkal tvrdost uloženého trestu, nenaplnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 a č. 7/2021 Sb. rozh. tr.). Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy základní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
19. Zásada přiměřenosti, resp. proporcionality (vyjádřená v § 38 tr. zákoníku jako přiměřenost trestních sankcí), na níž obviněný rovněž v dovolání poukázal, je v širším slova smyslu obecně uznávaný právní princip (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/2004), který je podstatnou náležitostí právního státu, a je označována též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Uvedené ustanovení na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedopadá, neboť má jiný smysl, než je zákonné vymezení trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 433/2016).
20. Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku ukládá soudům vyvarovat se při ukládaní trestu zhodnocení téže okolnosti dvakrát. Neuplatní se při právní kvalifikaci (srov. rozhodnutí č. 17/2020 Sb. rozh. tr.), a proto námitky o jejím porušení nenaplňují důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
21. Z uvedených zásad plyne, že podané dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud však proto, že se obviněný domáhal extrémního pochybení při ukládání trestu s odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny a poukazoval na nedodržení základních obecných principů pro jeho ukládání, posuzoval, zda se soudy nedopustily libovůle. Zkoumal proto, zda při ukládání trestu byly dodrženy zákonem stanovené zásady, princip proporcionality a humánnosti. Pro posouzení těchto hledisek z přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně se podmínkami pro ukládání trestu odnětí svobody, vůči němuž obviněný dovolání zaměřil, zabýval. V bodech 7. až 10. rozsudku vyložil, k jakým skutečnostem přihlédl (bod 7.), zdůraznil osobu obviněného (bod 8.) a hodnotil (bod 9.) i okolnosti spáchaného činu. V neposlední řadě vysvětlil důvody, pro které obviněnému uložil trest na samé spodní hranici trestní sazby, a konstatoval, že jde o trest odnětí svobody nepodmíněný (viz bod 10. rozsudku).
22. Odvolací soud k výhradám obviněného uplatněným v odvolání vysvětlil, proč jde o trest přiměřený (srov. body 5. až 7. usnesení odvolacího soudu) a rozvedl důvody rozhodné pro to, aby obviněný tento trest vykonal jako nepodmíněný (viz bod 8.). V té souvislosti zdůraznil, že v případě obviněného nejsou splněny podmínky pro to, aby mu byl trest odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu, a to zejména s ohledem na neodstranitelný následek a kumulaci porušených povinností řidiče. Vysvětlil, proč je vyloučeno porušení povinností ze strany poškozené, a tedy i její spoluzavinění (viz bod 6. usnesení odvolacího soudu).
23. Posoudí-li Nejvyšší soud skutečnosti, které soudy braly při ukládání trestu obviněného do úvahy, je zjevné, že nezanedbaly své povinnosti, zvážily všechny rozhodné skutečnosti a vypořádaly se s nimi i z hledisek § 37, § 38 a § 39 tr. zákoníku. Nepominuly možnost posoudit polehčující a přitěžující okolnosti podle § 41 a § 42 tr. zákoníku. Z argumentů, které v přezkoumávaných rozhodnutích vyjádřily, nelze dovodit nedodržení pravidel pro ukládání trestu ani libovůli nebo snahu uložit drakonický a extrémně nespravedlivý trest odnětí svobody. Při uvážení všech rozhodných skutečností je zjevné, že trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců je trestem mírnějším, protože byl uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, do čehož se promítly soudy zjištěné polehčující okolnosti, osoba a chování obviněného po činu, když přivolal poškozené pomoc, k činu se doznal, prohlásil vinu, litoval činu a nabízel pozůstalým pomoc. Byl-li tento trest uložen jako nepodmíněný, soudy braly do úvahy především okolnosti, za kterých k činu došlo, tzn. kumulace a závažnost porušených povinností i vzniklého následku, na němž se poškozená vůbec nepodílela.
24. Nelze se ztotožnit s obviněným, že by soudy porušily zásadu zákazu dvojího přičítání téže okolnosti ve smyslu § 39 odst. 5 tr. zákoníku, protože podle ní k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Ve smyslu této zásady také soudy postupovaly, protože lze připomenout rozsudek soudu prvního stupně, kde je v bodě 9. uvedeno, že „Žádnou přitěžující okolnost ve smyslu § 42 tr. zákoníku soud neshledal“. Pokud soud prvního stupně v bodě 8. uvedl, že přihlížel k následku, který obviněný činem způsobil, činil tak s ohledem na hlediska uvedená v § 39 odst. 2 tr. zákoníku (srov. bod 7. rozsudku soudu prvního stupně). Z přezkoumávaných rozhodnutí tudíž neplyne, že by smrt poškozené byla zvažována jako přitěžující okolnost, přičemž i odvolací soud akceptoval závěr soudu prvního stupně, že žádná přitěžující okolnost zjištěna nebyla (srov. bod 5. usnesení odvolacího soudu).
25. V posuzované věci trest odnětí svobody uložený jako nepodmíněný není sankcí, která by byla extrémně nespravedlivá, neboť podle důvodů odvolacím soudem uvedených v bodě 7. přezkoumávaného usnesení je zjevné, že zvažoval všechny rozhodné okolnosti, především hazardní jízdu obviněného, jenž jel v obci o 30 km/h rychleji, než byla povolená nejvyšší rychlost, tuto neupravil ani před přechodem pro chodce, a vůbec včas na poškozenou, která již zleva přecházela po přechodu silnici, nereagoval a srazil ji, protože i když se po přechodu pohybovala již po delší dobu, včas ji nezaregistroval (viz bod 5. přezkoumávaného usnesení).
26. Nejvyšší soud v těchto úvahách, které vedly k závěru o potřebě obviněnému uložit trest spojený s odnětím svobody, neshledal nekritické hodnocení zjištěných skutečností ani přeceňování některých z nich, případně nedodržení zásadních pravidel pro ukládání trestu, neboť jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně se při vyměřování trestu obviněnému řídily pravidly stanovenými v § 38 až § 42 tr. zákoníku. Srovnával-li obviněný trest, jenž mu byl uložen, s jinými případy, je vhodné zmínit, že trest je vždy vyměřen ve vztahu k osobě pachatele v konkrétní věci, při jehož výměře v daném případě musí soud zvážit čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
27. Pouhá nespokojenost a domněnky obviněného týkající se vhodnosti obou těchto institutů nemohou být předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, nedošlo-li současně k porušení zákona či práva na spravedlivý proces, jež však v posuzované věci shledáno nebylo. Soudy nevybočily ze zásad stanovených zákonem a dbaly i principu proporcionality. Výměra trestu i jeho nepodmíněnost jsou v posuzované věci nutné jak k nápravě obviněného, tak i k ochraně společnosti před pachatelem závažné trestné činnosti. Nejde o exemplární trest anebo jiné nepřiměřené zostření represe a nelze ho ani považovat za narušení principu rovnosti lidí před zákonem či práva na spravedlivý proces. Nejde ani o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, a tudíž vyhověly předpokladu, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do práva jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757 až 758).
28. Nejvyšší soud závěrům soudů nižších stupňů přisvědčil a v druhu uloženého trestu ani v jeho výši neshledal vytýkaná pochybení, protože soudy plně respektovaly podmínky, za kterých se především trest odnětí svobody i ve vztahu k jeho nepodmíněnosti ukládá a vysvětlily, proč volily nepodmíněný trest odnětí svobody (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06).
VII. Závěr
29. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného shledal podaným z jiného nežli zákonem vymezeného dovolacího důvodu, a proto ho odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
30. S ohledem na tento závěr Nejvyšší soud nemohl vyhovět požadavku obviněného na odklad nebo přerušení výkonu přezkoumávaných rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh neučinil. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 5. 2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu