8 Tdo 433/2016-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání
obviněného L. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2015,
sp. zn. 6 To 136/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 9/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Z. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 1 T
9/2015, byl obviněný L. Z. uznán vinným v bodě 1a) až d) jednak přečinem
krádeže podle § 205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a v bodě 1b) až d) i podle § 205
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jednak v bodě 1b) až d) přečinem poškození cizí
věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, vše ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jichž se dopustil společně s obviněnými D. J. a L. S. skutkem
popsaným tak, že
ad 1a) v době nejméně od 23.00 hodin dne 5. 10. 2014 do 07.30 hodin dne 6. 10. 2014 v B., okres B., po předchozí dohodě, kdy přijeli na místo osobním
automobilem značky BMW 318IS Coupe 3B, které řídil obviněný L. Z., nedostatečně
zajištěným oknem vnikli do restaurace U G., obviněný L. Z. zůstal v automobilu,
obviněný D. J. hlídal okolí a obviněný L. S. z prostoru výčepního pultu odcizil
finanční hotovost ve výši 2.000 Kč v drobných mincích, cigarety značky Moon,
Route 66, Petra PS modré i červené, LM modré i červené, Red Way a z lednice pak
i 2 litry hruškovice, odcizením věcí způsobili G. M. škodu ve výši 7.300 Kč,
věci odnesli, naložili do osobního automobilu, přivezli do O. a uschovali v
bytě obývaném L. Z.,
1b) v době nejméně od 17.00 hodin dne 5. 10. 2014 do 07.31 hodin dne 6. 10. 2014 v B., okres B., po předchozí vzájemné domluvě, že provedou vloupání,
přijeli osobním automobilem značky BMW 318IS Coupe 3B, které řídil obviněný L. Z., k budově mateřské školy, obviněný L. Z. čekal v osobním automobilu,
obviněný L. S. hlídal okolí a obviněný D. J. přineseným šroubovákem vypáčil
plastové okno u hlavní komunikace, vnikl do budovy, odcizil odtud notebook
značky Acer Aspire v hodnotě 3.000 Kč z majetku Obce B., televizor značky
Sencor v hodnotě 3.500 Kč z majetku mateřské školy D. H., přičemž odcizením
věcí tak způsobili Mateřské škole D. H., příspěvková organizace O., škodu v
celkové výši 3.500 Kč, a poškozením tiskárny z majetku Obce B., kterou obviněný
D. J. shodil z parapetu okna při vloupání do místnosti další škodu ve výši
nejméně 1 000 Kč, věci naložili do osobního automobilu, odvezli do O. a
uschovali v bytě obývaném obviněným L. Z.,
1c) v době nejméně od 19.00 hodin dne 5. 10. 2014 do 06.45 hodin dne 6. 10. 2014 v L., okres B., po předchozí vzájemné dohodě přijeli osobním automobilem
značky BMW 318IS Coupe 3B, který řídil obviněný L. Z., k budově obecního úřadu,
obviněný L. Z. zůstal ve vozidle a obvinění D. J. i L. S. za pomoci přineseného
šroubováku vypáčili plastové okno a vnikli do ateliéru D., odkud odcizili jeden
obraz o rozměru 55x75 cm – olejomalba, motiv hlavy hnědého koně na žlutém
pozadí v dřevěném vyřezávaném rámu, jeden obraz o rozměru 75x95 cm – motiv
rozpolcení – torzo aktu ženského těla se zakloněnou hlavou – pastel na černém
papíře, dva dřevěné stojany s celkem 70 náramky v provedení kůže, papír, plast,
eloxovaný hliník, 120 ks přívěsků náušnic, náhrdelníků, 4 ks paličkované koule
červené a bílé barvy, finanční hotovost ve výši 1.500 Kč, a H. D. Ateliér D. L.
způsobili odcizením věcí škodu ve výši nejméně 34.700 Kč, a rozbitím
porcelánové sochy vodníka způsobili další škodu ve výši nejméně 5.000 Kč, věci
z místa odnesli, naložili do osobního automobilu, odvezli do O. a uložili v
bytě obývaném obviněným L. Z.,
1d) v době nejméně od 19.00 hodin dne 5. 10. 2014 do 06.45 hodin dne 6. 10. 2014 v L., okres B., po předchozí vzájemné dohodě přijeli osobním automobilem
značky BMW 318IS Coupe 3B, který řídil obviněný L. Z., k budově obecního úřadu,
obviněný L. Z. zůstal ve vozidle, a obvinění D. J. a L. S. za užití přineseného
šroubováku vypáčili plastové okno z přední strany budovy a vnikli do kanceláře
účetní, odkud odcizili klíče od vstupních dveří do různých budov obce, poté
vešli do kanceláře starosty, odkud odcizili počítač značky Comfort nezjištěného
výrobního čísla, LCD monitor značky Philips nezjištěného výrobního čísla,
tiskárnu se scannerem a kopírku značky PhotoSmart nezjištěného výrobního čísla
a další věci, v archivu se pokusili vniknout do plechového trezoru s finanční
hotovostí, což se jim nepodařilo, odcizením věcí tak způsobili Obci L. škodu ve
výši nejméně 11.500 Kč, poškozením trezoru způsobili škodu ve výši nejméně
7.500 Kč, odcizením klíčů způsobili následnou škodu spojenou s nutností
otevření zámků a jejich výměnou ve výši ještě 7.249 Kč, věci odnesli do
osobního automobilu, odvezli do O. a uložili v bytě obývaném obviněným L. Z.,
obviněný L. Z. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem
Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 T 7/2014, který
nabyl právní moci dne 8. 7. 2014, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §
205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti
měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dvou let a šesti měsíců.
2. Za tyto přečiny byl obviněný L. Z. odsouzen podle § 205 odst. 3 tr.
zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen
do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných
L. S. a D. J.
3. Týmž rozsudkem byla obviněným L. Z., L. S. a D. J. podle § 228 odst.
1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozeným G. M. škodu
ve výši 7.300 Kč, Obci B.– B., škodu ve výši 4.000 Kč, Obci L.– L., škodu ve
výši 28.723 Kč a H. D. škodu ve výši 36.050 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly
poškozené Obec B., Obec L. a H. D. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázány
na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodl z podnětu odvolání
podaných proti uvedenému rozsudku obviněnými L. Z., L. S. a D. J. rozsudkem ze
dne 25. 5. 2015, sp. zn. 6 To 136/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f),
odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
náhradě škody ve vztahu k poškozené H. D., a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř.
nově uložil všem třem obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit na
náhradě majetkové škody poškozené H. D. částku ve výši 23.050 Kč. V ostatních
výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný L. Z.
prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l)
tr. ř. dovolání, jímž brojil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku,
odvolacímu soudu vytýkal nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, a jiné nesprávné
6. Ve vztahu k vadnosti použité právní kvalifikace obviněný na základě
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal existenci
extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, když v
řízení, které vydání napadených rozhodnutí předcházelo, nebyla dodržena ani
elementární pravidla spravedlivého procesu, což shledával v tom, že se k
trestné činnosti v podstatě již v přípravném řízení doznal, spolupracoval s
orgány činnými v trestním řízení a usvědčil rovněž ostatní spoluobviněné. Soudy
však jemu za vinu kladené činy, aniž by provedly potřebné dokazování, nesprávně
posoudily jako spáchané ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku,
ač mělo jít o pomoc k přečinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 205 odst.
1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, jak bylo vyslovené v usnesení o zahájení
trestního stíhání. Na podporu toho názoru obviněný zdůraznil jednorázovost a
nahodilost svého jednání, které neobsahovalo žádnou formu trestní součinnosti.
Soudy obou stupňů přecenily jeho trestní minulost a nepřihlédly náležitě k jeho
postoji po spáchání činu ani k přístupu k trestnímu stíhání.
7. U přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. ř. podle
obviněného z dokazování nevyplývá, že by se na něm podílel, a proto u něj
nemůže být shledáváno jeho zavinění, a to ani v případě, pokud by byl shledán
správným závěr o jeho účasti na přečinu krádeže ve formě spolupachatelství,
neboť ani tehdy by neexistoval jediný důkaz svědčící pro závěr, že byl byť jen
srozuměn s poškozováním věcí při vloupání. V dané souvislosti považoval za
nedodržené zásady plynoucí z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v důsledku čehož
napadená rozhodnutí spočívají na skutkových zjištěních postrádajících vazbu na
provedené důkazy.
8. Výhradami vůči trestu obviněný vytýkal jeho nezákonnost, která má
odraz v namítaném nesprávném právním posouzení jeho viny, avšak i bez nich by
byl trest vzhledem k jeho nepodmíněnosti nepřiměřeně přísný z důvodu nesprávné
aplikace přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 odst. 2 tr. zákoníku, protože
mu měl soud uložit podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku trest podmíněně odložený,
případně i ve spojení s vyslovením dohledu podle § 84 tr. zákoníku.
9. Vůči rozsudku odvolacího soudu obviněný prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítal, že jde o rozhodnutí
nepřezkoumatelné, jelikož se v něm odvolací soud dostatečně nevypořádal s
četnými námitkami, zaměřil se ponejvíce na rekapitulaci dosavadního řízení a v
potřebné míře nesdělil vlastní konkrétní úvahy, které jej vedly k tomu, že
podaným odvoláním v podstatě nevyhověl. Toto odůvodnění přezkoumávaného
rozhodnutí obviněný označil za strohé, „šablonovité“ konstatování správnosti
závěrů soudu prvního stupně, jež nelze považovat za odůvodnění dostatečné.
10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5.
2015, sp. zn. 6 To 136/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu v Bruntále ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 1 T 9/2015, a aby podle § 265l
odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal věc v potřebném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout. Současně učinil podnět k postupu podle § 265o
odst. 1 tr. ř. s návrhem na odložení výkonu rozhodnutí, neboť okamžitý nástup
výkonu trestu odnětí svobody by mu znemožnil postarat se řádně o výživu a
výchovu jeho nezletilého syna a udržet si nedávno získané zaměstnání.
11. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství
Nejvyššímu soudu sdělila, že po seznámení s obsahem dovolání obviněného a s
dostupným spisovým materiálem nevyužívá svého oprávnění se k němu věcně
vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že
dovolání obviněného L. Z. podané proti výroku o vině je přípustné podle § 265a
odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Je však třeba vysvětlit, že odvolání obviněného,
jímž napadal rozsudek soudu prvního stupně, směřovalo výhradně proti výroku o
trestu, což by zásadně neumožňovalo podání dovolání proti výroku o vině, avšak
odvolací soud, jak uvedl na straně 3 přezkoumávaného rozsudku, podle § 254
odst. 1 tr. ř. přezkoumal z podnětu odvolání všech tří obviněných rozsudek
soudu prvního stupně v celém rozsahu, a tudíž i výrok o vině na podkladě
odvolání obviněného L. Z. Tento postup odvolacího soudu Nejvyššímu soudu
umožnil, aby považoval nyní obviněným podané dovolání i proti výroku o vině za
přípustné v celém jeho obsahu [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. 2. 2003, sp. zn. 5 To 82/2003 (uveřejněné pod č. 20/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)].
13. Rovněž Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného L. Z. bylo
podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Zkoumal
též, zda obviněným uplatněné důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
byly po obsahové stránce naplněny, neboť jen na podkladě dovolání relevantně
opřeného o některý z dovolacích důvodů zákonem taxativně uvedených v § 265b tr.
ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému
přezkoumání.
IV. K důvodům dovolání
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá na
případy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uvedený dovolací důvod
uplatnil v jeho druhé alternativě spočívající v tom, že „byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k)
tr. ř.“, neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1
tr. ř. přezkoumal a obviněný současně uplatnil dovolání i z důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Z tohoto zákonného vymezení je patrné, že
uvedený důvod slouží k odstranění právních vad, a proto jeho prostřednictvím
lze vytýkat výlučně vady tkvící v nesprávné právní kvalifikaci anebo v
nesprávném posouzení jiné hmotněprávní otázky.
16. Vady spočívající v nesprávném procesním postupu, především při
provádění a hodnocení důkazů, tj. v nedodržení podmínek a zásad stanovených
ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nelze prostřednictvím uvedeného, ale ani
žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. namítat,
protože přezkum skutkového stavu není zákonem v rámci dovolacího řízení v
žádném z dovolacích důvodů výslovně vymezen [srov. dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.]. Podkladem pro posouzení správnosti právních
otázek Nejvyšším soudem na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně.
Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.
7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu
ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Zásah
Nejvyššího soudu do skutkových zjištění učiněných obecnými soudy lze připustit
pouze výjimečně v případech, kdy skutková zjištění by byla v extrémním
nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí [viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115),
dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30.
11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního
soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], a jestliže
v rámci řízení o dovolání učinil dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého
dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo
849/2006). O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními však jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence
srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových
zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení
stěžejních důkazů atp. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5.
2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp.
zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn.
III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1.
2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
17. Na podkladě takto vymezených zásad Nejvyšší soud posuzoval i obsah
obviněným podaného dovolání a shledal, že obviněný v dovolání namítl extrémní
nesoulad, který spatřoval v tom, že soudy neprovedly potřebné dokazování.
Rovněž vytýkal nedostatky ve vztahu k závěru o spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku, kterým byl uznán vinným u obou mu za vinu kladených trestných činů, a
domáhal se, aby bylo shledáno, že se jich dopustil jako účastník ve smyslu § 24
tr. zákoníku.
18. K této výhradě obviněného proti skutkovým nedostatkům je třeba
uvést, že z obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že soudy se
zabývaly objasněním všech rozhodných skutečností, které mají význam pro
posouzení viny obviněného L. Z., a za tím účelem provedly řadu důkazů, zejména
výpovědi svědků G. M., V. P., Ing. J. M., B. K., H. D., jakož i záznamy
kamerového systému, jimiž byla jeho účast na přezkoumávaném činu bod bodem 1a)
až b) v potřebné míře prokázána (viz strany 10 až 15 rozsudku soudu prvního
stupně a stranu 4 rozsudku odvolacího soudu a dále č. l. 603 až 607, 609 verte
až 610, 623 až 624 spisu).
19. Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že
soudy skutkový stav věci řádně objasňovaly a v jeho procesních postupech
nedošlo v dokazování k takovým pochybením, jež by bylo možné považovat za vadné
či nesprávné nebo provedené mimo zákonný rámec vymezený v ustanoveních § 2
odst. 5, 6, § 120 či § 125 tr. ř. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze
soudům nižších stupňů vytknout žádné pochybení, které by současně zakládalo
extrémní nesoulad, jak obviněný vytýkal, protože z odůvodnění napadených
rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
Když Nejvyšší soud neshledal nedostatky při zjišťování skutkového stavu, dále
posuzoval opodstatněnost obviněným uplatněných hmotněprávních výhrad, které
učinil v návaznosti na objasněné skutkové okolnosti popsané ve výroku rozsudku
soudu prvního stupně a v odůvodnění obou přezkoumávaných rozhodnutích rozvedené.
V. K výhradám proti spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku
20. K nesprávnému právnímu posouzení skutku v bodě 1a) až d) jako
přečinů krádeže podle § 205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci
podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství za podmínek §
23 odst. 1 tr. zákoníku a obviněným vyslovenému požadavku na posouzení těchto
trestných jednání jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku je třeba uvést, že soudy obou stupňů jimi použitou právní
kvalifikaci posuzovaly na základě učiněných skutkových zjištění založených na
tom, že u každého z dílčích útoků uvedených pod písmeny a) až d) obviněný L. Z.
vždy jednal tak, že po předchozí dohodě se spoluobviněnými D. J. a L. S.
osobním automobilem, který řídil, sebe i je dopravil na místo činu, kde v
automobilu čekal, než spoluobvinění provedou vloupání do objektů. Poté, co z
objektu odcizili věci (cigarety, alkoholické nápoje, výpočetní techniku,
obrazy, atd.), spoluobviněné i s nimi naložil do osobního automobilu a přivezl
je do O., kde odcizené věci uschovali v bytě jím obývaném.
21. Soud prvního stupně na základě takto zjištěných skutkových
okolností dospěl k závěru, že obviněný L. Z. uvedené přečiny spáchal jako
spolupachatel za splnění podmínek § 23 tr. zákoníku, protože byl s dalšími
obviněnými domluven na tom, do jakých objektů vniknou, i na tom, že z nich
budou odcizeny věci. Přičemž úkolem dovolatele bylo spoluobviněné na místa činů
dovézt, před objekty, do nichž vnikli, na ně čekat, a pak je odvézt do místa
svého bydliště, kde věci uschovali (viz stranu 16 rozsudku soudu prvního
stupně). Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil,
považoval je za správné a důvodné, jak uvedl na straně 4 svého rozsudku.
22. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů
naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo
jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků
skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto
jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň
článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému
vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a
působí současně [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1931, sp. zn.
Zm I 579/30 (uveřejněné pod č. 4119/1931 Sbírky rozhodnutí NS – Vážný),
rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72
(uveřejněný pod č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod
č. 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008 (uveřejněné pod č. 49/2009-I. Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9.
2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009 (uveřejněné pod č. 42/2010-II. Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich
společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem), nelze ho ztotožňovat s výslovnou dohodou
spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda). Každý
spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i
ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním,
a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů
sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem
společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních [srov.
rozhodnutí Krajského soudu v Liberci ze dne 29. 6. 1949, sp. zn. To I 46/49
(uveřejněné pod č. 22/1950 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)] (srov.
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 331).
23. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné
přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje,
tvořícího ve svém celku trestné jednání. Skládá-li se činnost z několika
složek, mohou tyto složky být rozděleny na spolupachatele tak, že jednotlivá
jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednání ve svém souhrnu
naplňují skutkovou podstatu trestného činu. Společná činnost u
spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že
spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při
jejím páchání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014,
sp. zn. 8 Tdo 1189/2014, ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, aj.).
24. V projednávané trestní věci se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem
soudů, že obviněný se činu v bodě 1) dopustil jako spolupachatel, neboť jeho
čin vykazuje znaky zákonem i judikaturou předpokládané v § 23 tr. zákoníku.
Tyto závěry lze učinit na podkladě skutkových zjištění, jež jsou v jednotlivých
dílčích útocích pod písmeny a) až d) výroku o vině v bodě 1) popsány a v
odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně dále rozvedeny, neboť z nich
je zřejmá úloha obviněného jako osoby, která byla do celého průběhu trestného
jednání zapojena a byla si vědoma všech okolností a způsobu provedení činů i
toho, jak je budou spolupachatelé i dovolatel realizovat. Z provedeného
dokazování rovněž vyplynulo, že rolí obviněného bylo řídit a dovézt
spolupachatele na místo činu, tam vyčkat, až provedou vloupání, a poté je s
odcizenými věcmi z místa činu odvézt a věci ukrýt ve svém bytě. Dovolatel byl
proto do činu zapojen od samého počátku, a pokud jde o jeho úlohu, ta byla jen
jedním článkem celého řetězce rolí, jež měli další spolupachatelé mezi sebou
rozděleny (obviněný D. J. hlídal, L. S. prováděl vloupání a odcizování věcí). V
daném případě jde tedy o alternativu spolupachatelství, při níž jednání každého
ze spolupachatelů bylo článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti každého ze
spoluobviněných působily současně ve vzájemné návaznosti a směřovaly k přímému
vykonání znaků skutkových podstat trestných činů podle § 205 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku a § 228 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Při správnosti tohoto závěru pak nebylo možné akceptovat požadavek
obviněného, aby toto jeho jednání bylo posouzeno jako účastenství. I přesto, že
již závěr o tom, že jde o spolupachatelství, jím předestřený požadavek vylučuje
(srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8
Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014), lze navíc jen
pro úplnost zmínit, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu
je podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ten, kdo úmyslně umožnil nebo
usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků,
odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu,
radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu
(pomocník) (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 333). O takový případ však v této věci
nejde.
26. Mimo uvedené důvody je však třeba v projednávané věci uvést i to, že
účastenství by bylo pro obviněného přísnějším posouzením, neboť obviněný byl
jako spolupachatel uznán vinným jedním skutkem se čtyřmi dílčími útoky, které
byly posouzeny jako dva pokračující trestné činy. V případě účastenství by však
pokračování (§ 116 tr. zákoníku) nebylo možné [srov. rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze ze dne 24. 3. 1994, sp. zn. 5 To 25/94 (uveřejněné pod č. 61/1994
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], a šlo by o několikanásobné
účastenství [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo
1009/2009 (uveřejněné pod č. 59/2009-T 1225 v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu)]. To by znamenalo, že by musel být vykvalifikován každý útok
jako jedno účastenství. Taková změna by byla pro obviněného přísnějším právním
posouzením, jež z důvodu zákazu reformationis in peius (§ 264 odst. 2 a § 265s
odst. 2 tr. ř.) není možné.
VI. K přečinu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku
27. Jestliže obviněný v dovolání vytýkal nedostatky v posouzení
subjektivní stránky přečinu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku [bod
1b) až d)], protože se jej nemohl dopustit, když se osobně nepodílel na
vniknutí do objektů a nebyl přímo přítomen odcizování věcí, v důsledku čehož
nemohl být ani srozuměn s tím, co vše spolupachatelé, kteří na místě činu přímo
byli, učiní, respektive zničí či poškodí, je vhodné uvést, že i s touto otázkou
se zejména soud prvního stupně vypořádal. Lze poukázat na jeho závěr, že
uvedené tři dílčí útoky byly spáchány vloupáním ve smyslu § 121 tr. zákoníku,
neboť bylo prokázáno, že všichni tři obvinění se domluvili na vloupání do
jednotlivých objektů a na odcizování různých věcí, a i k tomuto způsobu
provedení činu směřoval úkol obviněného L. Z. Rovněž soud zdůraznil, že
dovolatel věděl, že spolupachatelé vnikají do objektů za pomoci násilí, formou
vloupání přes okno, které nebylo dostatečně zajištěno, anebo je vypáčili
šroubovákem (viz strany 10 a 16 rozsudku soudu prvního stupně).
28. Správnost těchto závěrů soudu prvního stupně vychází v obecném smyslu z
povahy spolupachatelství, jak byla výše vysvětlena, konkrétně pak především z
okolností, za nichž byly předmětné tři dílčí útoky spáchány, a z podílu, jakým
se obviněný L. Z. těchto dílčích útoků zúčastnil. Rozhodné pro závěr, že jednal
zaviněně i k znakům přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr.
zákoníku, je to, že byl seznámen zcela aktuálně a konkrétně s tím, k čemu se
jeho společníci chystají, do jakých objektů chtějí vniknout (nepatřily jim a
neměly k tomu žádné povolení) a že v nich chtějí odcizit cizí věci. Právě tento
charakter jejich jednání a způsob provedení, s nímž byl obviněný L. Z.
seznámen, dokazuje, že i on jednal ve vztahu k těmto jinými společníky
způsobeným následkům (poškození věcí ať již při vnikání do objektů, anebo při
jejich vlastním odcizování v předmětných prostorech, kam vnikli za použití
násilí) minimálně v nepřímém úmyslu [srov. § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Z těchto důvodů proto soudy správně shledaly, že obviněný L. Z. naplnil
skutkovou podstatu přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku
ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, i po subjektivní stránce, neboť
věděl o společném záměru a alespoň rámcovém způsobu, jakým má být společně
naplánovaná trestná činnost realizována, a byl při této formě trestné činnosti
srozuměn s tím, že při ní dochází i k poškození věcí zejména při násilném
překonávání překážek. Proto i tato právní kvalifikace je v souladu se zákonem,
jakož i učiněnými skutkovými zjištěními.
VII. K výhradám proti výroku o trestu
29. Obviněný v dovolání vznesl výhrady i proti výroku o trestu, jemuž
vytýkal především tvrdost z důvodu jeho nepodmíněnosti a dožadoval se trestu
odnětí svobody podmíněně odloženého. Tuto námitku kromě požadavků na mírnější
právní kvalifikaci opřel i o nesprávné využití § 38 odst. 2 tr. zákoníku, avšak
s tím, že soud řádně nezhodnotil všechny okolnosti rozhodné pro vyměření
trestu. Nejvyšší soud k těmto námitkám zdůrazňuje, že stojí mimo obviněným
označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který na výhrady
dotýkající se nepřiměřenosti trestu nedopadá, neboť nevyhovují žádným
podmínkám, za nichž lze, i podle jiného důvodu, výrok o trestu dovoláním
napadat. Námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody
na doživotí je možné v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však lze jen tehdy,
jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž
byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až §
42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo
naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani
jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
30. Tyto závěry je třeba uplatnit i ve vztahu k odkazu obviněného na §
38 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který je sice hmotněprávním ustanovením, ale
určujícím základní principy přiměřenosti ukládaného trestu, protože stanoví, že
„sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného
trestného činu a poměrům pachatele“, a „tam kde postačí uložení trestní sankce
pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele
citelnější“. Jde o ustanovení, které vymezuje limity pro určování povahy a
závažnosti spáchaného trestného činu stanovené v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a
poměry pachatele, které jsou stanoveny v § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho
praktický význam je při úvahách soudů o uložení trestu podle kritérií § 39 tr.
zákoníku, tzn. o stanovení druhu a výměry trestu. Je jím konkretizována povaha
a závažnost spáchaného činu a poměry pachatele a další hlediska umožňující
hlubší individualizaci ukládaného trestu zejména se zřetelem ke zvláštnostem
osobnosti pachatele. Uplatňuje se nejen jako určující vodítko při ukládání
trestních sankcí, ale i při jejich výkonu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s.
503 až 505).
31. Z uvedené povahy ustanovení § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku je zřejmé,
že nemá ve vztahu k výroku o trestu povahu jiného hmotněprávního posouzení ve
smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vymezuje pouze
obecné principy zastřešující způsob, jak soudy s přihlédnutím k obecným i
konkrétním polehčujícím a přitěžujícím okolnostem posuzují přiměřenost
zvažované trestní sankce. Zásada přiměřenosti (proporcionality) v širším slova
smyslu je obecně uznávaný právní princip, který je podstatnou náležitostí
právního státu a je označována též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a
svobod. Uvedené ustanovení na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nedopadá, neboť má jiný smysl, než je zákonem přikládán např. u § 43 tr.
zákoníku.
32. Obviněný s ohledem na rozvedené závěry nevyhověl zásadám pro
uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože brojil výhradně proti zhodnocení a
posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících
přiměřenost výše a druhu trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn.
3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013), a proto
Nejvyšší soud neměl povinnost se námitkami proti výroku o trestu věcně zabývat.
33. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci
neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť soudy obou stupňů uvedly
veškeré okolnosti, které posuzovaly a zvažovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se
při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti
uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (viz strany 18 rozsudku soudu
prvního stupně a 4 až 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Tento způsob
posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody co do
jeho výše i nepodmíněnosti lze považovat za dostatečné zhodnocení všech
potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007,
sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS
4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na
http://nalus.usoud.cz].
VIII. Námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu
34. Obviněný v dovolání brojil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proti způsobu, jakým se odvolací soud v odůvodnění
přezkoumávaného rozhodnutí vypořádal s jeho námitkami, neboť jej považoval za
nepřezkoumatelný a „šablonovitý“. Ani těmto námitkám však Nejvyšší soud nemohl
přisvědčit. Důvodem je jednak zásada vyplývající z ustanovení § 265a odst. 4
tr. ř., podle níž dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Tento
důsledek Nejvyšší soud ve vztahu k použitému důvodu a argumentům k němu se
vztahujícím nevyužil, neboť v ostatních částech šlo o dovolání přípustné, avšak
z této zásady je třeba vycházet, a proto nebylo možné námitky obviněného, které
byly soustředěny výhradně proti tomu, jak odvolací soud své rozhodnutí
odůvodnil, akceptovat a dále se jimi zabývat.
IX. Závěr
35. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání posouzené
jako celek bylo nedůvodné, protože napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými
vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadených
rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Z těchto
důvodů neshledal opodstatněným ani požadavek obviněného na odklad výkonu
trestu, jejž obviněný ve svém dovolání s odkazem na § 265o tr. ř. učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu