8 Tdo 341/2025-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 5. 2025 o dovolání obviněného R. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 128/2024, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 11. 2024, sp. zn. 2 T 128/2024 byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let.
2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024, odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného
3. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. K. prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání, protože odvolací soud porušil ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání.
4. Obviněný poukázal na to, že proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 11. 2024, sp. zn. 2 T 128/2024, jímž byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podal odvolání směřující výhradně proti výroku o trestu zaměřené proti jeho nepodmíněnosti. Odvolací soud nařídil k projednání tohoto odvolání veřejné zasedání na den 8. 1. 2025, obviněný se však prostřednictvím obhájce písemným podáním ze dne 7. 1. 2025 doručeným do datové schránky soudu ze zdravotních důvodů z účasti na něm omluvil a přiložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Současně uvedl, že žádá, aby bylo veřejné zasedání odročeno. K veřejnému zasedání se v den jeho konání 8. 1. 2025 dostavil obhájce obviněného, jenž jeho neúčast omluvil a zopakoval, že obviněný na osobní účasti u veřejného zasedání trvá, a proto žádá o jeho odročení.
5. Krajský soud v Brně však této žádosti obviněného nevyhověl s odůvodněním, že samotné rozhodnutí o pracovní neschopnosti podle stávající judikatury nestačí k prokázání důvodnosti omluvy z účasti u soudního jednání a že na dokladu o pracovní neschopnosti nebylo čitelné razítko lékaře. Konstatoval, že tím neměl možnost u lékaře ověřit, zda zdravotní problémy obviněného jsou takového charakteru, že mu skutečně znemožňují se veřejného zasedání zúčastnit.
6. Uvedený postup odvolacího soudu obviněný označil za porušení práva na přítomnost u jednání soudu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), protože mu byla odňata možnost vyjádřit se k napadenému rozsudku. Za nedostatečnou označil argumentaci odvolacího soudu, že podle nečitelného razítka nemohl ověřit vážnost zdravotního problému obviněného a jeho neschopnost se veřejného zasedání skutečně zúčastnit, neboť ze zaslané fotokopie rozhodnutí o pracovní neschopnosti je zřejmé, že bylo vystaveno dne 6. 1. 2025 a ošetřující lékař obviněnému stanovil datum následné kontroly, což svědčilo o závažnějším zdravotním problému, s nímž mohla být spojena nemožnost se k soudu dostavit. S ohledem na vadný postup odvolacího soudu navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. k porušení práva obviněného na účast u veřejného zasedání nedošlo. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že pokud bylo veřejné zasedání nařízeno na den 8. 1. 2025 a obviněný se dva dny před jeho konáním dne 6. 1. 2025 omluvil v dovolání popsaným způsobem, žádným způsobem neupřesnil své zdravotní problémy, ani nedoložil žádnou lékařskou zprávu, z níž by vyplývalo, že není schopen se k veřejnému zasedání dostavit, nejednalo se o důvodnou omluvu. S obecným odkazem na ustálenou judikaturu poukázala na to, že v nepřítomnosti obviněného veřejné zasedání nelze konat, pokud by byl omezen na osobní svobodě a neprohlásil, že se výslovně účasti na veřejném zasedání vzdává. Účast obviněného může být nezbytná i tehdy, pokud by se soud rozhodl obviněného předvolat. S ohledem na ústavní právo obviněného je třeba mu účast u veřejného zasedání umožnit, jestliže vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání veřejného zasedání se zúčastnit. Samotné rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti však nestačí k prokázání důvodnosti omluvy z účasti u soudního jednání.
8. V posuzované věci však obviněný žádným způsobem neupřesnil své zdravotní problémy, ani nedoložil lékařskou zprávu, ze které by vyplývalo, že není schopen se veřejného zasedání zúčastnit. Státní zástupkyně se ztotožnila s odvolacím soudem, že z fotokopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti předložené obviněným není čitelné razítko lékaře, který ji vystavil, a odvolací soud proto neměl možnost potřebná zjištění ověřit, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyslovila přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání jak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), tak písm. c) tr. ř.
9. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, na ně reagoval tím, že na svém dovolání z důvodů v něm uvedených trvá, a požádal Nejvyšší soud, aby mu vyhověl, protože je nesprávný názor odvolacího soudu, že veřejné zasedání nelze odročit jen proto, že nebyl schopen přečíst na razítku o předložené pracovní neschopnosti jméno lékaře. Odvolací soud měl možnost ověřit charakter zdravotních obtíží obviněného ze stanoviska obviněného, což však neučinil.
IV. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K dovolání
11. Je-li dovolání přípustné a splňuje i další formální náležitosti, Nejvyšší soud posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
12. Obviněný dovolání podal prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jenž dopadá na případy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
13. Uvedený důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Jestliže obviněný poukazoval na to, že odvolací soud o podaném odvolání jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoli se řádně omluvil, formální podmínky uvedeného důvodu naplnil, a proto Nejvyšší soud, když shledal, že nejsou dány důvody pro to, aby podle § 265i odst. 1 tr. ř. dovolání odmítl, v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
14. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
15. Podmínky, za kterých se může konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, nejsou na rozdíl od hlavního líčení stejně rigorózní, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Tento závěr vyplývá mimo jiné i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) týkající se práva osobně se účastnit jednání soudu jako nezbytné součásti spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Je třeba zmínit, že v případě řízení před odvolacími soudy záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení, k čemuž se rovněž ESLP
vyjádřil, a lze shrnout, že podle jeho judikatury musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. rozhodnutí ve věcech Ekbatani proti Švédsku, stížnost č. 10563/83, Monnell a Morris proti Spojenému království, stížnost č. 9562/81 a č. 9818/82 nebo Zahirovic proti Chorvatsku, č. stížnosti 58590/11). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
16. Přítomnost osob u veřejného zasedání se v tomto případě řídí ustanovením § 234 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že tato ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravují a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu § 233 odst. 1 tr. ř., podle něhož předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná, což je zejména v případech, kdy je odvolací soud považuje za nezbytné vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04 (U 45/34 SbNU 431)].
17. V posuzované věci Nejvyšší soud z obsahu spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 2 T 128/2024, zjistil, že při hlavním líčení konaném soudem prvního stupně dne 7. 11. 2024 byli obviněný i jeho obhájce osobně přítomni, po vyhlášení rozsudku se obviněný k právu podat odvolání nevyjádřil (srov. č. l. 51 spisu). Poté, co byl obviněnému opis rozsudku doručen, podal prostřednictvím svého obhájce odvolání směřující proti výroku o trestu a v něm mimo jiné uvedl, že je schopen uhradit namísto trestu nepodmíněného peněžitý trest a poukázal na své výdělkové schopnosti (viz č. l. 57 spisu). Odvolací soud poté, co obdržel odvolání obviněného, nařídil veřejné zasedání na 8. 1. 2025, o kterém obviněného vyrozuměl, stejně jako i jeho obhájce (č. l. 59). Vyrozumění o veřejném zasedání doručované obálkou č. III. bylo obviněnému, protože nebyl zastižen, vloženo do domovní schránky dne 30. 12. 2024 (viz č. l. 59). Z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 66) se podává, že obviněný se veřejného zasedání dne 8. 1. 2025 neúčastnil. Předsedkyně senátu konstatovala, že je nepřítomen a že o konání veřejného zasedání byl vyrozuměn dne 30. 12. 2024.
18. Důvodem nepřítomnosti obviněného byla jeho písemná omluva zaslaná prostřednictvím obhájce odvolacímu soudu dne 7. 1. 2025 podáním označeným jako Omluva neúčasti u veřejného zasedání o odvolání se žádostí o odročení veřejného zasedání o odvolání, adresovaná předsedkyni senátu odvolacího soudu s tím, že se omlouvá ze zdravotních důvodů z veřejného zasedání nařízeného na 8. 1. 2025 a současně žádá o jeho odročení na jiný termín a že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti přikládá. Toto rozhodnutí je v kopii obsahem spisu a je z něj zjevné, že pracovní neschopnost byla vystavena dne 6. 1. 2025 a od této doby byla stanovena i pracovní neschopnost obviněného s vyznačením kontroly na den 14. 1. 2025 (viz č. l. 64, 65).
19. Při veřejném zasedání předsedkyně senátu tuto omluvu a žádost o odročení obviněného neakceptovala, po jejím přečtení konstatovala, že vystavení pracovní neschopnosti bez čitelného razítka lékaře není řádnou omluvou, a po tiché poradě senátu bez přerušení jednání vyhlásila podle § 202 odst. 2 tr. ř. za použití § 238 tr. ř. usnesení, že bude veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného (viz č. l. 66).
20. Nejvyšší soud uvedený postup odvolacího soudu považuje za nesprávný, protože jím nebylo dostatečně respektováno a zaručeno právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem, což společně s právem být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, a jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení). Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní, ba přímo přirozenoprávní podstatou, je slyšení obou stran (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, aj.).
21. Podle obsahu spisu byl obviněný o veřejném zasedání vyrozuměn, jak plyne z referátu na č. l. 59, což svědčí o tom, že odvolací soud nepovažoval osobní účast obviněného jako odvolatele za nezbytnou. Uvedené skutečnosti ostatně plynou i z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení, v němž odvolací soud uvedl, že obviněný žádným způsobem neupřesnil své zdravotní problémy, ani nedoložil žádnou lékařskou zprávu, z níž by vyplývalo, že není schopen se účastnit veřejného zasedání. Samotné rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti podle stávající judikatury nestačí k prokázání důvodnosti omluvy z účasti u soudního jednání.
Navíc z fotokopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti předložené obviněným není čitelné razítko lékaře, který ji obviněnému vystavil, a krajský soud neměl možnost ověřit u lékaře, zda zdravotní problémy obviněného jsou takového charakteru, že mu skutečně znemožňují účast u veřejného zasedání. Uvedené závěry odvolacího soudu by bylo zajisté možné v obecné podobě akceptovat, ale jen tehdy, pokud by současně s nimi bral do úvahy i další rozhodné skutečnosti, jež je třeba zvažovat před tím, než se rozhodne o tom, že jsou splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
22. Podstatné v posuzované věci je totiž to, zda soud dostatečně objasnil poměry na straně obviněného, jenž svou účast s požadavkem na její akceptaci, omlouval. Podle toho mohl odvolací soud zjistit, zda se pouze nedůvodně vyhýbal veřejnému zasedání anebo zda skutečně jeho zdravotní stav vylučoval osobní účast u odvolacího řízení, na němž měl osobní zájem a chtěl v něm uplatnit svá práva zaručená zejména článkem 38 odst. 2 Listiny právě tím, že trval na své osobní účasti. Je totiž třeba poukázat na to, že v této věci šlo o odvolací řízení konané na podkladě odvolání obviněného, kterému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a obviněný se svým odvoláním domáhal uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to trestu peněžitého, pro nějž v dovolání uváděl skutečnosti, které by pro jeho uložení mohly být podstatné, tedy to, že je způsobilý tento druh trestu uhradit do výše 100.000 Kč (srov. č. l. 57 spisu). Nutné je poukázat i na to, že o tomto druhu trestu soud prvního stupně v rozsudku neuvažoval a podmínkami pro jeho případné uložení se nezabýval (viz body 10. až 12. rozsudku soudu prvního stupně). Z tohoto důvodu je zjevné, že obviněný měl z konkrétních důvodů zájem na své účasti u veřejného zasedání, aby skutečnosti uváděné v odvolání případně doložil. Účast obviněného tedy byla podmíněna skutečným zájmem, což měl odvolací soud brát do úvahy, a s ohledem na to zkoumat, zda skutečnosti uvedené v jeho omluvě a připojeném dokladu o pracovní neschopnosti fakticky osobní účast znemožnily. K tomu je z uvedených důvodů vhodné upozornit na to, že je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených nebo k nenaplnění účelu trestního řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08].
23. Rovněž je třeba poukázat na to, že obviněný zdůraznil požadavek na odročení veřejného zasedání a sdělil, že na své účasti trvá a nesouhlasí s jednáním v nepřítomnosti, což je obvykle situace, kdy je třeba obviněnému účast na veřejném zasedání umožnit. Postupem soudu nerespektujícím tento princip je porušeno právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2152/08).
24. Rovněž v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pro posuzovaný případ má význam povinnost vnitrostátního státu řádně se přesvědčit, zda zdravotní stav účastníkovi řízení umožňuje se jednání soudu účinně účastnit, případně by měl přijmout určitá opatření, aby byl handicap dotyčného kompenzován (srov. Pylnev proti Rusku, rozhodnutí ze dne 9. 2. 2010 č. 3038/03, nebo Liebreich proti Německu, rozhodnutí ze dne 8. 1. 2008, č. 30443/03). Z těchto důvodů je třeba v případě, když se obviněný z účasti na veřejném zasedání omluví a požádá o jeho odročení a doloží důvod své neúčasti dokladem o pracovní neschopnosti, zjistit, zda jde jen o snahu se vyhnout veřejnému zasedání, anebo fakticky o onemocnění, které obviněnému brání v účasti na takovém jednání soudu. Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti totiž sice samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004), avšak vždy je třeba posuzovat celý případ komplexně a soud je povinen u potvrzení o pracovní neschopnosti, když jej nepovažuje za dostatečný doklad o neschopnosti určité osoby zúčastnit se soudního jednání, sám potřebné nejasnosti odstranit. Soudy mají v pochybnostech možnost, aby tvrzené důvody nepřítomnosti zkoumaly důkladněji a podle okolností konkrétního případu vyžadovaly doklad průkaznější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 574/05).
25. V posuzované věci odvolací soud pochybil v tom, že po zaslání omluvy obviněným rezignoval na zjištění dalších informací o jeho zdravotním stavu a bez dalšího shledal, že jeho omluva nepostačuje, když pro nečitelnost razítka na dokladu o pracovní neschopnosti není možné zjištění jména lékaře, a proto, aniž by jeho zdravotní stav, resp. schopnost se dostavit, dále ověřoval, jeho žádosti nevyhověl a konal veřejné zasedání bez jeho přítomnosti. Takový postup je neopodstatněný, protože v něm odvolací soud zpochybnil přesvědčivost podkladů, které obviněný předložil, aniž by pro své výhrady měl oporu ve výsledcích vlastního šetření (srov. § 2 odst. 5 tr. ř.). Pokud tento soud tvrdí, že je razítko nečitelné a nepodařilo se mu zjistit jméno lékaře, který pracovní neschopnost vystavil, nemůže obstát argument o této neúplnosti pro závěr, že lze konat za daných okolností neveřejné zasedání bez přítomnosti obviněného. Tento formální nedostatek nemůže být vykládán v neprospěch obviněného. Rozhodně bylo v možnostech soudu jméno lékaře zjistit a potřebnou informaci o závažnosti zdravotního stavu obviněného včas ověřit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 32/2007 nebo ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1591/2011).
26. K tomu lze zmínit, že se tak dalo ověřit telefonicky dotazem na obhájce obviněného před konáním veřejného zasedání, nebo i u veřejného zasedání, jemuž byl obhájce přítomen. Současně mohl intenzitu onemocnění obviněného posoudit i ze samotného rozhodnutí o pracovní neschopnosti, které bylo vystaveno dne 6. 1. 2025, a další kontrola na něm byla vyznačena na 14. 1. 2025, tzn. do té doby, tedy po dobu více jak 7 pracovních dnů, pracovní neschopnost trvala, což svědčí o tom, že zdravotní problémy obviněného nebyly zcela malicherné, ale dlouhodobějšího charakteru. Již z této zcela zjevné skutečnosti mohl soud předpokládat, že účasti u soudního jednání schopen spíše není. Připomenout lze rovněž i to, že z žádných okolností nabízejících se ze spisu nevyplývalo, že by tato omluva měla obstrukční charakter, neboť se obviněný hlavního líčení účastnil, a v odvolacím řízení šlo o jeho první omluvu o odročení veřejného zasedání. VI. Závěr
27. Rozvedené skutečnosti svědčí o tom, že odvolání je důvodné, protože došlo k porušení práva obviněného na jeho přítomnost u veřejného zasedání, a proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
28. Věc se tím vrací odvolacímu soudu, a jeho úkolem bude, aby řádně zajistil účast obviněného u veřejného zasedání a bez porušení jeho práv o jeho odvolání znovu rozhodl.
29. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že v dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož rozhodnutí bylo v uvedené části zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 5. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu