8 Tdo 363/2024-1487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2024 o dovolání obviněné I. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 3 To 258/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 2/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. T. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 5. 2023 sp. zn. 1 T 2/2018, byla obviněná I. T. v bodě II. 1), 2) uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jichž se dopustila společně s obviněnou N. P., nar. XY (§ 23 tr. zákoníku) tak, že obě v úmyslu se obohatit poté, co se na základě svého předchozího protiprávního jednání, kterého se obviněná N. P. dopustila ve vztahu k manželům Z., s nimiž pod nepravdivou záminkou podepsala smlouvu o převodu členských práv v bytovém družstvu – když toto její jednání bylo řešeno v samostatném trestním řízení - stala obviněná N.
P. členkou bytového družstva Okresní stavební bytové družstvo XY, a vznikl jí tak nárok na nájem družstevního bytu č. XY na ulici XY, v němž i nadále žili manželé Z., uveřejnila koncem měsíce října a počátkem měsíce listopadu roku 2014 na různých webových portálech inzeráty na prodej tohoto bytu, resp. družstevního podílu, za cenu nižší než byla obvyklá v daném místě a čase, ač si byla vědoma, že takto nebyla oprávněna jednat a současně neměla v úmyslu byt, resp. družstevní podíl, na případné kupující převést, po celou dobu jednala ve spolupráci s obviněnou I.
T., která ji při jednání o prodeji bytu zastupovala na základě udělené plné moci a komunikovala a scházela se s potenciálními zájemci o předmětný byt, přičemž takto (stručně uvedeno) 1) v měsíci listopadu 2014 reagoval na uvedený inzerát poškozený J. K., dne 14. 11. 2014 během prohlídky předmětného bytu, když obviněná N. P. vystupovala pod falešnou identitou jen jako zprostředkovatelka prodeje bytu, v zastoupení obviněnou I. T., z podnětu obviněné došlo k uzavření rezervační smlouvy s poškozeným, jíž vypracovala dovolatelka, a předala jí poškozenému, na jejímž základě poškozený uhradil rezervační zálohu ve výši 350.000 Kč, dne 23.
12. 2014 na účet č. XY, jenž za účelem prodeje bytu založila na své jméno obviněná
I. T., která tyto prostředky z účtu vybrala a předala je obviněné N. P., a když se poškozený chtěl do bytu v souladu s předchozí domluvou a smlouvou v dubnu 2014 nastěhovat a požadoval před tím opětovnou prohlídku bytu, vymlouvaly se obě obviněné, proč to není možné, když poškozený očekával, že mu budou předány klíče, obviněná I. T. v rámci schůzky vytvořila na poškozeného nátlak, neboť mu předložila k podpisu výpověď rezervační smlouvy s tím, že pokud ji nepodepíše, své peníze nedostane zpět, v důsledku čehož poškozený od rezervační smlouvy odstoupil, avšak obviněné mu ani následně uhrazené finanční prostředky nevrátily a způsobily mu tak škodu v celkové výši 350.000 Kč. 2) V měsíci prosinci 2014, kdy již poškozený J.
K. uhradil zálohu na byt ve výši 50.000 Kč, reagoval na uvedený inzerát poškozený T. H., během prohlídky předmětného bytu obviněná N. P. opět vystupovala pod falešnou identitou, a dne 20. 12. 2014 v zastoupení obviněnou I. T. došlo k uzavření rezervační smlouvy s poškozeným, jíž za tímto účelem vypracovala dovolatelka, která ji předala poškozenému za přítomnosti obviněné N.
P., na základě uzavřené rezervační smlouvy poškozený uhradil rezervační zálohu ve výši 400.000 Kč, z toho částku 55.000 Kč zaplatil přímo při podpisu této smlouvy, a ve dnech 12. 2. a 16. 2. 2015 zaslal částku 100.000 Kč na účet založený dovolatelkou; když poškozený na webových stránkách zjistil, že obviněná N. P. je podvodnice, bylo mu doručeno dne 9. 4. 2015 odstoupení od rezervační smlouvy, částka 105.000 Kč mu nebyla vrácena, přičemž poté, co byly ve věci zahájeny úkony trestního řízení, obviněná N. P. byt, resp. družstevní podíl, účelově a fiktivně převedla na J. S., aby jej vyvedla ze své majetkové sféry, čímž celkově obviněné poškozeným způsobily škodu ve výši 455.000 Kč.
2. Za tento přečin byla obviněná I. T. odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné N. P. a o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněné I. T. rozsudkem ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 3 To 258/2023, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil v části týkající se této obviněné ve výrocích o trestu o náhradě škody T. H. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnou I. T. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu šestnácti měsíců.
II. Dovolání obviněné
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu obviněná podala prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž brojila proti výroku o vině, protože rozhodná skutková zjištění nejsou založena na skutečnostech vyplývajících z obsahu provedených důkazů a soudy porušily její právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, neboť důkazy hodnotily jednostranně. Připustila však, že se skutek stal, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, ovšem z důvodu, že jednala ve spolupráci či na žádost spoluobviněné N. P. (dále „spoluobviněná“), kterou při jednání o prodeji bytu zastupovala na základě řádně udělené plné moci a komunikovala a scházela se s potenciálními zájemci o předmětný byt.
5. Za nesprávný dovolatelka považovala výrok o vině proto, že nebylo dostatečně objasněno její zavinění, tj. úmysl obohatit sebe nebo jiného, jejž soudy shledaly ve formě přímého úmyslu, který musí být dán v rozhodné době, tj. v tomto případě již v době uzavření rezervačních smluv. S takovým úmyslem dovolatelka nejednala, existují o něm značné pochybnosti, neboť soudy vycházely z nedostatečně vyhodnocených důkazů, což se týká především listinných podkladů. Došlo tak k situaci, že skutková zjištění obou soudů jsou v rozporu s provedeným, navíc neúplným dokazováním. Poukázala na svou dosud ustálenou obhajobu, že se vůči poškozeným nechtěla dopustit podvodného jednání, nebyla ani srozuměna s následkem svého jednání a již vůbec nechtěla obohatit spoluobviněnou, která se dlouhodobě dopouštěla majetkové trestné činnosti, jíž poškodila desítky osob. Dovolatelku ke společné trestné činnosti „využila“, zmanipulovala ji (viz k tomu výpis z rejstříku trestů spoluobviněné, jí se týkající odsuzující rozhodnutí atd.), což svědčí ve prospěch obhajoby dovolatelky, která, když vytušila podvodný úmysl v jednání spoluobviněné, činila úkony odvracející případné protiprávní následky, což svědčí o tom, že původně o jednání spoluobviněné nevěděla. V té souvislosti označila za důležité, že poškozený T. H. výslovně uplatnil nárok na náhradu škody toliko vůči spoluobviněné.
6. Vzhledem k tomu, že obviněná tvrdila, že neměla znalosti o předchozím protiprávním jednání spoluobviněné vůči manželům Z. či o jakémkoli jejím jiném předchozím protiprávním jednání vůči třetím subjektům, nenaplnila znaky skutkové podstaty žalovaného činu po subjektivní stránce, v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 3 To 258/2023, i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 1 T 2/2018, a soudu přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) konstatoval, že pokud obviněná v dovolání uvedla důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídají mu žádné jí uplatněné námitky, neboť ve skutečnosti nepopsala žádný zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale jen zpochybňovala výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedla, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění. Námitky založila jen na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, což pro naplnění uvedeného důvodu dovolání nepostačuje. Poukázal na to, že se soudy skutkovým stavem zabývaly a řádně ho objasnily (viz body 9. až 12. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Vyhodnocené důkazy svědčí o tom, že posuzovaný skutek se stal, spáchala jej obviněná a naplňuje zákonné znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
8. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce zmínil jeho zákonné vymezení, jemuž odpovídají námitky proti posouzení úmyslného zavinění, které však nejsou důvodné, protože na základě prokázaných skutkových okolností není zpochybněn závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jenž vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněné popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině pod bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména ze záměru obviněné a z neodvratnosti následku v podobě porušení majetkových práv poškozených a způsobení větší škody.
9. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
10. Obviněná ani její obhájkyně na toto vyjádření, které jí bylo zasláno, do konání neveřejného zasedání Nejvyšším soudem nereagovala.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
12. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněné dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
14. Obviněná dovolání opřela o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., podle nichž Nejvyšší soud posuzoval, zda je uplatnila v souladu s jejich zákonným vymezením a zda jsou důvodné.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
16. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn., zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestního zákoníku jde o trestný čin. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Obviněná však námitky tohoto druhu neuplatnila.
VI. K námitkám obviněné
17. Obviněná soudům vytýkala, že vadně shledaly, že jednala v přímém úmyslu se záměrem jiného uvést v omyl, protože nebraly do úvahy její obhajobu, že tak činila v zastoupení spoluobviněné, o jejíž další trestné činnosti nevěděla. Uvedený přečin nespáchala i proto, že se neobohatila ani nepřispěla k obohacení jiných osob. Tyto námitky směřují proti nesprávným právním závěrům o naplnění znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a proto korespondují s podmínkami důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. Poukázala- li obviněná na to, že skutková zjištění, z nichž soudy pro svůj právní závěr vyšly, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, takový argument dostatečně nevysvětlila z hledisek a podmínek důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto Nejvyšší soud zkoumal (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), zda výsledky provedeného dokazování a učiněné právní závěry netrpí extrémními nedostatky, pro které by závěr o vině obviněné mohl být zpochybněn, avšak takové skutečnosti neshledal.
Obviněnou uváděné tvrzení, že nevěděla o tom, že spoluobviněná má záměr poškozené uvést v omyl, neodpovídá výsledkům provedeného dokazování ani soudy učiněným skutkovým zjištěním. Tyto námitky vycházejí zejména z obhajoby obviněné, jíž se soudy zabývaly a na její objasnění se soustředily i při provádění důkazů. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, jak soudy na obdobnou obhajobu obviněné reagovaly.
18. Přestože není účelem dovolacího řízení znovu opakovat a rozebírat veškeré výsledky provedeného dokazování a rekapitulovat je, je vhodné s ohledem na námitky obviněné připomenout, že rozsah provedeného dokazování odpovídá okolnostem i možnostem, které se v této trestní věci nabízely (viz body 2. až 8. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se zabýval věrohodností obviněné a pravdivostí jejího tvrzení, jež hodnotil způsobem stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., a své úvahy a závěry doložil v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 9.
rozsudku), kde vysvětlil na základě logických úvah majících podklad ve výsledcích provedeného dokazování, proč obhajobu obviněné nepovažuje za věrohodnou. Dostatečně srozumitelně rozvedl, podle jakých okolností takto usuzoval, když neopomněl další zjištění, jež měl podle výsledků provedeného dokazování k dispozici. Soud vycházel pro své úvahy rovněž z výpovědí poškozených J. K. a T. H., kteří popsali, za jakých okolností a s jakými osobami dojednávali předpokládané transakce. Jejich výpověďmi bylo dostatečně objasněno chování právě obviněné, při němž spoluobviněná vystupovala pod jinou totožností, o čemž dovolatelka s ohledem na jimi popisované souvislosti věděla.
Soud prvního stupně vysvětlil chování obviněné, o němž nevznikají pochybnosti, i to, na podkladě jakých dalších důkazů vyloučil obhajobu obviněné, která se stavěla do role osoby neznalé probíhajících událostí, ač to byla ona, která písemné podklady pro poškozené, s nimiž osobně jednala, připravila, ačkoli ve skutečnosti bylo zřejmé již ze samotného průběhu přípravy smluv a schůzek s poškozenými, že standardní procedura je obcházena a modifikována tak, aby došlo k uzavření rezervačních smluv, protože fakticky šlo o to, aby poškození na jejich podkladě uhradily zálohy, protože důvodem bylo pouze tímto způsobem od poškozených uvedené finanční prostředky vylákat (viz bod 12.
rozsudku soudu prvního stupně).
19. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že zapojení obviněné do celého průběhu děje u obou dílčích útoků vychází ze souhrnného posouzení výsledků provedeného dokazování, z něhož není možné vytrhávat jednotlivé dílčí skutečnosti, ale na vinu obviněné a její roli v celém systému promyšleného děje je třeba usuzovat na základě všech rozhodných okolností. Jednalo se o cílenou činnost, do které byly zapojeny obě obviněné osoby. Není pro posouzení viny obviněné rozhodné, jak podrobně byla obeznámena s další trestnou činností spoluobviněné, protože podstatné bylo, že manželé Z. v bytě, který k prodeji nabízeli v této trestní věci, stále bydleli, což dovolatelka věděla, stejně jako i to, že není jejich záměrem byt skutečně prodat. O tom svědčí mimo jiné i to, že i přes složenou zálohu J. K. vylákaly další od poškozeného T. H. Jejich vzájemná souhra vedla k vytvoření fiktivní situace u obou posuzovaných případů, jež navenek měly vyvolat zdání skutečné snahy o prodej, avšak jen do vylákání finančních prostředků, protože poté se chování obviněných vůči poškozeným změnilo. O podvodném záměru pachatelek proto svědčí všechny ve věci zjištěné okolnosti vztahující se k uzavírání rezervačních smluv, ale i k celkovému chování nejen vůči poškozeným, tedy i způsobu, jak bylo s vylákanými finančními prostředky obviněnými nakládáno.
20. Podle výsledků provedeného dokazování i odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně nelze přisvědčit námitkám obviněné, že by její role a účast na spáchaných činech nebyla dostatečně a řádně objasněna. Rovněž z nich plyne, že šlo o obhajobu ryze účelovou, neboť její úloha v celém jednání byla významným článkem řetězu, bez něhož by k dokonání činu a realizaci celého podvodného záměru nedošlo (viz body 11. až 13. rozsudku soudu prvního stupně).
21. Nejvyšší soud shledal, že uvedené závěry soudu korespondují s obsahem spisového materiálu. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy obou stupňů věnovaly pozornost všem rozhodným skutečnostem. Důvodnost závěrů i úvah soudu prvního stupně potvrdil i odvolací soud, který k obdobným námitkám obviněné, jaké jsou obsahem dovolání, správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně potvrdil (srov. body 17. až 21. rozsudku odvolacího soudu).
22. Při dodržení všech uvedených pravidel stanovených z dokazování vyplynulo, že především soud prvního stupně objasňoval stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněné (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), a vypořádal se v rozsudku s její obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). Odvolací soud na námitky obviněné reagoval způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti, a lze uzavřít, že soudy činné v přezkoumávané věci dostály všem uvedeným povinnostem, vůči nimž obviněná brojila. Nejvyšší soud v postupech soudů neshledal známky libovůle při prováděném dokazování ani vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení provedených důkazů a vyvozování skutkových zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
23. Ze všech těchto skutečností plyne opodstatněný závěr, že po skutkové stránce přezkoumávaná rozhodnutí netrpí nedostatky namítanými obviněnou v dovolání, o žádný extrémní nesoulad nebo exces při zjišťování skutkového stavu věci se nejedná a skutková zjištění, jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, mohou sloužit pro posouzení správnosti právních otázek, jež Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, který nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, a další).
24. Použité právní kvalifikaci obviněná vytýkala, že nespáchala přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jenž je úmyslným trestným činem, protože nejednala úmyslně. K tomu Nejvyšší soud z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy shledaly, že obviněná čin spáchala v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud se k obdobným námitkám obviněné jejím zaviněním podrobně zabýval v bodech 22. až 26. přezkoumávaného rozsudku, kde poukázal na to, že výsledky provedeného dokazování byla obhajoba obviněné vyvrácena, neboť její podvodný úmysl byl prokázán a po právní stránce naplněn.
25. Zavinění obviněné vyplývá z celého kontextu jí spáchaného činu i úvah a názorů, jež soudy k němu v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí uvedly. K nim Nejvyšší soud nad rámec uvedeného doplňuje, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a takovým jednáním způsobí na cizím majetku větší škodu [podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku představující nejméně částku 100.000 Kč]. Jde o trestný čin úmyslný, postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Uvedením v omyl se rozumí předstírání okolností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 45/1996, č. 13/1981 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr.), což jsou okolnosti objektivní stránky, k níž musí směřovat zavinění pachatele.
26. K přímému úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jenž byl u obviněného shledán, lze uvést, že u něho pachatel chce způsobem uvedeným v trestním zákoníku ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, což soudy dostatečně vysvětlily. Především odvolací soud poukázal na všechny rozhodné skutečnosti, zejména aktivitu a intenzitu, s níž se obviněná do činu zapojila a za jakých okolností s poškozenými jednala, s důrazem na to, že peníze získala na vlastní účet, který pro to, aby mohla peníze inkasovat a spoluobviněné je předat, založila (srov. zejména bod 25. rozsudku odvolacího soudu). Úmysl dovozoval i z jiných ve věci zjištěných skutečností.
27. Rovněž je nutné podotknout, že dovolatelka byla spolupachatelkou spoluobviněné, a proto nelze vytrhávat její část aktivit, jimiž se zapojila do činu v rámci společného jednání, jehož se zúčastnila, ale je třeba vycházet ze všech zjištěných souvislostí. Proto je vhodné v obecné rovině připomenout, že právě to, že šlo o společné jednání obou obviněných, které na sebe navazovalo, dává dostatek podkladů pro závěr o roli každé z nich a dotváří obraz zjištěného podvodného činu, a to přesto, že se jejich role lišily.
V celkovém kontextu nicméně šlo o promyšlené jednání, kdy každá z nich měla svůj vlastní úkol, což koresponduje s vymezením spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, o něž jde, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí č. 66/1955 a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh.
tr.), anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh.
tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24, uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný). Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh.
tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.
28. V této trestní věci byla podstatná právě soudy zjištěná souhra obou pachatelek. Výhrada obviněné, že nedošlo k jejímu obohacení, rovněž nemá opodstatnění. Soudy se řádně vypořádaly i s touto skutečností s tím, že obviněná měla obdržet slíbenu provizi.
VII. Závěr
29. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal námitky obviněné nedůvodnými, protože soudy dostatečně a řádně objasnily všechny rozhodné skutkové okolnosti bez procesních vad a nedostatků a na zavinění obviněné usuzovaly ze souhrnu všech ve věci zjištěných skutečností, na jejichž základě důvodně shledaly, že jako jedna ze spolupachatelek vedena společným úmyslem se dopustila uvedeného přečinu v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Správným je proto závěr, že po všech stránkách naplnila přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
30. Na základě všech těchto zjištění dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné posouzené jako celek není důvodné. Tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že netrpí vytýkanými vadami a že skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů jsou učiněné v souladu se zákonem, a proto dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2024 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu