8 Tdo 368/2022-1924
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání obviněného M. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 8 To 105/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 2/2020, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný M. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl spolu s dalšími třemi spoluobviněnými uznán rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2021, č. j. 4 T 2/2020-1676, vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku a dále přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku (naplňující znaky uvedených trestných činů) byl podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozené zdravotní pojišťovny bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř.
2. Odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 8 To 105/2021, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. [Odvolání spoluobviněných P. Š. a T. B. byla rovněž zamítnuta podle § 256 tr. ř. Obviněný P. R. byl pro výkon uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody zařazen podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou].
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že rozsudek byl vydán na základě vadného dokazování, neboť byly porušeny základní principy hodnocení provedených důkazů a v té souvislosti zdůraznil, že předmětný skutek mu nebyl prokázán a „soud zcela opominul zachycený průběh činnosti jednotlivých obžalovaných z předmětného klubu, výpovědi (poškozených) i samotných obviněných o průběhu inkriminovaného večera dne 16. 11. 2019“. Za nesprávný považuje rovněž postup obou soudů, pokud své závěry založily na kamerovém záznamu daného místa a výpovědi svědků N. H. a T. M., případně dalších svědků. Rovněž namítl, že odvolací soud zcela nekriticky převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž vzal v potaz úvahy a výhrady obviněného, včetně nesouladu mezi tvrzeními svědků a kamerovým záznamem z místa, kde ke konfliktu došlo. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 8 To 105/2021, zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který předně uvedl, že obviněný vyjadřuje primárně svůj nesouhlas s tím, jak byly soudy nižších stupňů hodnoceny důkazy, především pak usvědčující výpovědi svědků a kamerový záznam z místa, kde k napadení poškozených obviněným a jeho společníky došlo, a nesouhlasí tak s hodnocením důkazů a skutkovými závěry, které soudy učinily. Podle názoru státního zástupce z odůvodnění rozhodnutí nižších soudů vyplývá, že tyto postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. s tím, že usvědčující důkazy nestojí osamoceně, ale naopak, navzájem se doplňují a plně korespondují. Předmětná soudní rozhodnutí považuje za souladná s požadavky zakotvenými v § 125 odst. 1 tr. ř., a tudíž plně přezkoumatelná. Existence skutečně závažného (zjevného) rozporu není podle jeho mínění v dané trestní věci dána. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomuto dovolacímu důvodu je třeba uvést, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II.
ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení v dovolacím důvodu zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje zjevný rozpor (extrémní nesoulad – viz bod III. dovolání) mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. Přestože obviněný v dovolání zmínil, že posuzovaný skutek nemůže být zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, toto své tvrzení primárně odůvodnil námitkami zaměřenými proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním z nich vyvozeným, když mj. poukazuje na to, že „v průběhu řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem nebyla zcela dodržena ustanovení § 2 odst. 5 tr.
ř.“, že „byly porušeny základní principy hodnocení důkazů“. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedenému pojmu, jak je vykládán v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu, neboť odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz bod III. dovolání), aniž by dovolatel blíže charakterizoval uvedený znak, je zavádějící. V souvislosti s námitkou obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů.
Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu).
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „extrémního nesouladu“, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal. V návaznosti na shora uvedené je však nutno rovněž uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 [viz zákon č. 220/2021 Sb.] lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uvedené ustanovení je reakcí na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů (zjevný nesoulad, extrémní nesoulad) na argumentaci obviněného k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),
učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …)].
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci jeho obhajoby musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že mu nebylo prokázáno jednání vůči poškozené H. a M., že z předmětného kamerového záznamu není jednání vůči T. M. vidět atd.]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodě 21. svého rozsudku odvolací soud uvedl, že „soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. zajistil dostatečné důkazní podklady pro zákonné meritorní rozhodnutí a tyto v hlavním líčení náležitě provedené důkazy hodnotil na základě své volné úvahy jednotlivě, v jejich souhrnu i ve všech vzájemných souvislostech tak, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a na základě logického myšlenkového postupu pak učinil správné skutkové závěry, jež v odůvodnění napadeného rozsudku (viz odstavec 18.) přesvědčivě vyhodnotil“.
13. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
14. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 8. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud (bod 21. a násl. rozsudku odvolacího soudu), přičemž připojil závěry vlastní. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž extrémní nesoulad (zjevný rozpor) nemůže spočívat v argumentaci obviněného, že tento nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, když soudy tyto nehodnotily v souladu s jeho představami.
15. Z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla jimi učiněna na podkladě relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků, listinných důkazů a kamerového záznamu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 9). Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Podle závěrů soudů nižších stupňů je obviněný z předmětné trestné činnosti usvědčován především kamerovým záznamem z klubu C. C., kde k danému incidentu došlo. Z něj vyplynulo, že obviněný chytil a držel v tzv. kravatě poškozenou N. H., přičemž bylo zřejmé, že jí bránil v pohybu (bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). K podobnému závěru dospěl i odvolací soud, který uvedl, že „držení této poškozené zezadu v tzv. „kravatě“, kdy je poškozená, která se z jeho sevření zjevně snaží uvolnit, naopak čelem k probíhajícímu střetu obžalovaného R.
s jiným poškozeným, jednoznačně ukazuje na to, že jí obžalovaný P. násilím omezuje v pohybu proti její vůli“ (bod 22. rozsudku odvolacího soudu). Soudy nižších stupňů rovněž uvedly, proč neuvěřily výpovědi zmíněné svědkyně učiněné u hlavního líčení a proč dospěly k závěru o její nevěrohodnosti v této části. S tímto závěrem se rovněž ztotožňuje Nejvyšší soud a pouze dodává a shrnuje, že to byla právě zmíněná svědkyně, která zaslala přes sociální sítě obviněnému krátké video, na základě kterého se obviněný se spoluobviněnými vydali do předmětného baru, přičemž nutno podotknout, že všichni obvinění měli mít popito.
Spoluobviněného R. obviněný znal jako žárlivce, před vstupem do baru si obvinění vyměnili části oděvů a po konfliktu v baru, když vyběhli ven, si zase věci vraceli. Tato skutečnost dokládá, že nešlo o hloupost, jak obviněný uvedl, ale o cílené jednání vedoucí ke ztížení identifikace pachatelů. Uvedená skutečnost rovněž svědčí pro závěr, že pokud se takto obvinění snažili ztížit svoji identifikaci, činili tak včetně obviněného z důvodu předem pojatého plánu, který realizovali okamžitě, co jim byl bar otevřen, a to tak, že začali napadat zde přítomné.
Přehlédnuto nemohlo zůstat ani zjištění, že uvedená svědkyně k dotazu, proč si myslela, že jí obviněný nechtěl ublížit, uvedla, že k uvedenému závěru dospěla tak, že jí to obviněný řekl, jinak původní její pocit byl ten, že jí chce ublížit. Ve vztahu k poškozenému M. bylo rovněž soudem prvního stupně zjištěno, že byl obviněným postrčen k přicházejícímu P. R., který jej fyzicky napadl (bod 8. rozsudku). K podobnému závěru dospěl i odvolací soud, z jehož rozhodnutí vyplývá, že „Ze záznamu z bezpečnostní kamery je zcela zřetelně patrné, jak obžalovaný P.
razantním máchnutím rukou postrčil poškozeného M. obžalovanému R. takřka přímo „do rány“. Zcela zjevně jde o pohyb vědomý, cílený, učiněný za vcelku přehledné situace, kdy P. s M. stáli proti sobě a kdy měl obžalovaný P. zcela jednoznačně ve svém zorném poli obžalovaného R., který se k poškozenému M. přibližoval“ (bod 23. rozsudku). Jak bylo již shora Nejvyšším soudem konstatováno, závěry učiněné nižšími soudy na základě provedeného dokazování jsou logické a nesvědčí pro závěr, že by důkazy byly hodnoceny v neprospěch obviněného, když je vhodné poznamenat, že spoluobviněný B.
uvedl, že souhlasí s tím, že se ostatní spoluobvinění dopustili jednání tak, jak je popsáno v obžalobě (spoluobvinění B., R., Š. v souladu s ustanovením § 206c odst. 1 tr. ř. prohlásili svoji vinu).
17. Pokud jde o otázku výpovědi poškozené H. (viz shora bod 16.), soud prvního stupně uvedl jednoznačné důvody, proč o její věrohodnosti ve vztahu k výpovědi u hlavního líčení pochyboval (bod 11. rozsudku). K podobným závěrům dospěl i odvolací soud, který uvedl, že „Žádné pochybení neshledal odvolací soud ani v tom, že soud prvního stupně vyhodnotil následnou výpověď poškozené H. z hlavního líčení jako nevěrohodnou, učiněnou ve snaze obžalovanému P. pomoci, pokud uvedla, že jí asi nechtěl ublížit, přestože si to původně myslela. Její tvrzení o snaze obžalovaného P. zabránit R. v útoku barovou židlí vůči poškozenému M. je ostatně kamerovým záznamem rovněž spolehlivě vyvráceno“ (bod 22. rozsudku).
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu