USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2025 o dovolání obviněného Z. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 6 To 237/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 21/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. V. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. 3 T 21/2024, byl obviněný Z. V. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil proti výroku o vině. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 6 To 237/2024, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že ve Zlíně v době od ledna 2022 do měsíce října 2022 v bytě bytového domu č. p. XY na ulici XY a od listopadu 2022 do 23. 6. 2023 v bytě bytového domu č. p. XY na ulici XY v nepravidelných časových intervalech psychicky deptal a fyzicky napadal svou matku – poškozenou V. B., která byla vzhledem ke svému dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu zcela závislá na jeho pomoci při zvládání základních životních potřeb, za což pobíral od Úřadu práce ČR – Krajská pobočka ve Zlíně příspěvek na péči ve smyslu ustanovení § 7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a to tak, že ji opakovaně, tedy soustavně a v podstatě každodenně verbálně napadal a ponižoval slovy jako např. „kurvo, pičo, debile, stará kurvo, hyeno, co na mě hledíš debile, mlč, nikdo se tě na nic neptal, drž hubu, ještě si užiješ, než tě dám do pečovateláku, děvko“, dále poškozenou fyzicky napadal tím způsobem, že jí mačkal nos tak silně, až se jí vytvořila modřina, bezdůvodně jí v afektu plivl do obličeje, opakovaně s ní nešetrně zacházel v rámci hygieny, kdy s ní při přebalování cloumal ze strany na stranu jak s hadrovým panákem, přičemž si počínal abnormálně drasticky a zrychleně se slovním komentářem „kurva lež, nehýbej se“ a surově s ní přitom házel ze strany na stranu, fackoval ji, když nechtěla jíst, dále v blíže nezjištěnou dobu při koupání poškozené ji udeřil do temene hlavy, poté s ní ve vaně zcela nešetrně manipuloval, kdy s ní neadekvátně mával a cloumal, pouštěl na ni studenou vodu, což doprovázel slovy „děvko, kurvo, stoupni si ty kurvo, ty to zvládneš, ty to umíš“, přestože poškozená brečela a křičela o pomoc a dále pak přestože poškozená nemohla z vany sama vstát, pomohl jí vstát až za cca 5 minut; v dalším případě, kdy se poškozené po sprchování podlamovaly nohy, ji kopal do zadku s tím, ať se postaví, a když následně poté, co ji položil na postel, začala padat dozadu, pokusil se jí udeřit rukou, v čemž mu bylo zabráněno v důsledku zásahu třetí osoby; a minimálně v jednom dalším případě mu taktéž bylo třetí osobou zabráněno, aby poškozenou udeřil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 6 To 237/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně uvedl, že napadá i rozsudek soudu prvního stupně, neboť se s ním odvolací soud plně ztotožnil a potvrdil jeho závěry.
5. Dovolatel ve svém podání obsáhle rozebíral zásady trestního řízení, zejména volného hodnocení důkazů, materiální pravdy, principu presumpce neviny a z něj vyplývající pravidlo in dubio pro reo, jakož i právo na obhajobu, které podle jeho názoru byly soudem při jeho rozhodování porušeny. Podle dovolatele není pochyb o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a vytkl, že soudy porušily právo obviněného na spravedlivý proces. Skutková zjištění nejsou podložena důkazy, které by prokazovaly vinu mimo rozumnou pochybnost, naopak svědectví, zejména pokud jde o M. B., P. B. a další příbuzné poškozené, jsou ve vážném rozporu a obsahují hrubé nesrovnalosti. Naproti tomu svědectví A. H., která jako nezaujatá osoba vypověděla o řádné péči obviněného o poškozenou, bylo soudy bezdůvodně opomenuto. K té zdůraznil, že v kontextu její pracovní pozice a pracovní doby měla velmi dobrý přehled o dění v budově a o návštěvnících poškozené a je nepravděpodobné, že tito by chodili za poškozenou pokaždé až v noci tak, že by je svědkyně nemohla zaregistrovat víckrát, než uvedla. Jmenovaná svědkyně však uvedla, že svědky M. B. a jejího přítele viděla za poškozenou přijít maximálně dvakrát až třikrát za celé období, tj. jeden rok, což je v hrubém nepoměru s tvrzením svědků, že chodili za poškozenou každý týden.
6. Měl za to, že soudy ignorovaly i výpověď svědkyně E. Č. patrně pro její vztah k obviněnému, když předpokládaly její zaujatost, aniž by se zamyslely nad tím, že vedle její výpovědi jsou tu i lékařské zprávy, zvukové záznamy obviněného s poškozenou a obviněného s L. N. hovořící ve prospěch obviněného. V řízení nebylo přihlédnuto k videozáznamům a dalším důkazům naznačujícím, že skutečné násilí na poškozené páchal P. B., což bylo doloženo i zdravotnickými zprávami a svědeckými výpověďmi. Dále dovolatel poukazoval na nevěrohodnost svědků M.
B., protože tato připustila, že poškozená si na obviněného pravidelně stěžovala, přesto proti němu nikdy nic nepodnikla, a jejího přítele T. B., který jako jediný svědek smyšleného incidentu nebyl schopen popsat místo, kde mělo k incidentu dojít, navíc ani ten se jako dospělý fyzicky zdatný muž nepokusil incidentu, kterému měl být fyzicky přítomen, nijak zabránit. Jeho nedůvěryhodnost vyvozoval i odkazem na trestní minulost svědka. V tomto smyslu dovolatel učinil podnět, aby Nejvyšší soud vyžádal podrobnosti v trestní věci svědka T.
B. ohledně toho, proč se nachází ve výkonu trestu, neboť takové zjištění může významně přispět k učinění uceleného obrazu o této osobě. Rovněž navrhl vyžádání aktuálního výpisu z trestního rejstříku P. B. Rozpor spatřoval i ve výpovědích svědkyně L. N. a její dcery V. N.; tyto k poškozené chodily společně, přesto jedna potvrdila sebepoškozování poškozené a druhá ho odmítla. Dovolatel poukázal i na tvrzení V. N. ohledně jejího negativní vztahu (nikoliv pouze absenci blízkého vztahu, jak dezinterpretoval odvolací soud) k obviněnému, což má důsledky pro hodnocení její věrohodnosti.
Zdůraznil také, že svědkyně V. N. se o poškozenou nezajímala a na ulici XY ji nenavštěvovala až do dne 22. 6. 2023, na ulici XY nejvýše dvakrát. Svědkyně L. N. na ulici XY poškozenou nenavštívila ani jednou.
7. Dále obviněný vytkl, že žádal soud prvního stupně o provedení znaleckého posudku k uměle vytvořenému monoklu na tváři poškozené P. B. a M. B. dne 26. 12. 2022, což soudy zamítly. Výpověď svědků ohledně vzniku monoklu považoval za lež. Vyjádřil se i k výpovědi P. B. ohledně vyhrožování zaměstnancům v kavárně XY ze strany obviněného, což bylo smyšlené. Obviněný si pořizoval během interakce v kavárně audiozáznam na mobilní telefon, na němž je zaznamenáno, že se obviněný k personálu choval slušně.
K popisu svědka ohledně jednání obviněného při výkonu práce jako revizora MHD poznamenal, že při práci musí mít zapnutý diktafon, přičemž pokud by se dopouštěl jednání, které svědek popsal, zaměstnavatel by s ním rozvázal pracovní poměr. Je tak zjevné, že svědek chce obviněnému uškodit a zhoršit jeho postavení v trestním řízení. Obdobného jednání se měla dopouštět i M. B., která měla psát bývalému příteli jeho partnerky, že obviněný týrá jejich dceru, také anonymně volala každému zaměstnavateli, kde obviněný pracoval a informovala je, že je obviněný agresivní, posílala i kontroly ze sociální správy k nim do bytu.
Za problematickou označil také údajně fiktivní konverzaci mezi těmito svědky, která je podle obviněného uměle vykonstruovaná, neboť konverzace vznikla dne 26. 12. 2022, jelikož motiv platformy Messenger je vánoční, po vánočních svátcích jej automaticky správce platformy odstraňuje, nemohlo se tak jednat o den 21. 1. 2023. K tomu pak připomněl judikaturu týkající se nároků na hodnocení věrohodnosti svědků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1368/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
4. 2002, sp. zn. 33 Odo 189/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 1063/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 333/2012, nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06).
8. Dovolatel shrnul, že odvolací soud vadně nepřistoupil k návrhu obviněného na znalecké zkoumání případných sklonů svědků k fabulacím, ani k doplnění dokazování přehráním zvukového záznamu rozhovoru s L. N. Nalézací soud své rozhodnutí vystavil pouze na některých provedených důkazech, k jiným zcela nepřihlédl a některé obhajobou navržené vůbec neprovedl, když zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem svědkyň T. H., L. P. a M. K. Návrh na výslech pracovnic sociálního odboru soud shledal zjevně nadbytečným, přitom se podle dovolatele jedná o osoby, které vlastními smysly vnímaly osobu poškozené, obviněného, když u nich několikrát prováděly předmětné kontroly, s oběma osobami se bavily.
Soudy zamítly i předvolání jako svědkyně zdravotní sestry z LDN, kde byla poškozená umístěna. Tato obviněného při návštěvě poškozené obvinila, že byl agresivní na personál a že jej museli vyprovodit z oddělení, obviněný si však nahrával vše na mobilní telefon, který toto tvrzení vyvrací. Soudy zamítly předvolat i zdravotní sestru, která v bytě poškozené dne 22. 6. 2023 prováděla zdravotní kontrolu a odběry krve. Videozáznam toto zachycující, jež byl předložen soudu prvního stupně, jím nebyl brán v potaz.
S poukazem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti pak dovolatel zdůraznil, že soud by měl upřednostnit svědecké výpovědi před písemným materiálem ve spisu. Konstatoval, že neprovedení navrhovaných důkazů obhajobou je zcela nedůvodné, když navrhované důkazy jsou schopny zvrátit vinu obviněného. Tak bylo obviněnému bráněno ve výkonu práva na obhajobu a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V tomto smyslu pak rozvedl i teoretické a judikatorní závěry týkající se pravdy samotné, významu důkazu v trestním řízení, rozsahu a podrobnosti odůvodnění neprovedení důkazu i odůvodnění a rozboru provedených důkazů (nálezy Ústavního soudu ze dne 20.
11. 2024, sp. zn. IV. ÚS 456/24, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05).
9. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak podle dovolatele vychází z nesprávného hodnocení důkazů, neboť byly akceptovány pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch, zatímco důkazy svědčící v jeho prospěch byly ignorovány nebo nesprávně vyloženy. Bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu soudy vystavily svá rozhodnutí na selektivním a účelovém hodnocení důkazů, přijaly výpovědi osob s evidentní motivací obviněného poškodit, zatímco objektivní důkazy a svědectví nezávislých osob bezdůvodně ignorovaly. Další navrhované důkazy obviněným, mající význam v dané věci, pak nedůvodně neprovedly a neprovedení ani řádně neodůvodnily. Soud dále jednostranně interpretoval např. výpověď svědkyně M. B. a P. B. Odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou, že poškozená zaměňovala jména obviněného a P. B. Tvrzení o tom, že poškozená byla po převozu do domova důchodců v dobrém stavu, přestože fotografie a lékařské zprávy svědčí o přetrvávajících zdravotních komplikacích, jsou nepodložená. O účelovém hodnocení důkazů má svědčit skutečnost, že soud přijal tvrzení, že po převozu do domova důchodců se stav poškozené zlepšil, ačkoli lékařské zprávy a fotografie ukazují přetrvávající zdravotní komplikace. Konstatoval, že veškeré výše zmíněné skutečnosti a detailnější popis celého případu uvedl obviněný do své „stížnosti“, kterou podal na ministerstvo spravedlnosti a kterou přiložil k dovolání.
10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o tom, že se obviněný zprošťuje obžaloby ve všech skutcích.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že se jedná o doslovné opakování obhajoby obviněného uplatněné v předchozích fázích řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Dále připomněl rozsah a omezení přezkumu Nejvyššího soudu na základě dovolání jako mimořádného opravného prostředku a zdůraznil, že za dovolání nelze považovat výlučně obviněným sepsané podání, v němž prezentoval svůj subjektivní pohled na proběhlé události a které postoupil jako podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ministerstvu spravedlnosti.
Po připomenutí, kdy může být uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn, poznamenal, že podané dovolání je z podstatné části vystavěno na výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového (a z pohledu dovolatele vadného) hodnocení důkazů dospěly. Pod uplatněný dovolací důvod však lze podřadit námitky stran extrémního rozporu vlastní obhajoby a vyjádření v jeho prospěch vypovídající svědkyně E. Č. se skutkovými závěry soudů.
Stejně tak pod třetí alternativu uvedeného dovolacího důvodu spadá výhrada ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, v jejímž rámci soudům vytýká údajně bezdůvodné neprovedení jím navržených důkazů. V obou případech se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Podle státního zástupce bylo dokazování realizované soudem prvního stupně úplné a bezvadné. V obecnosti poznamenal, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah zcela jistě není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla.
Tuto skutečnost přitom obviněný zjevně přehlíží a nepřípustně se pasuje do role toho, kdo jako jediný je oprávněn určovat, jaký důkaz má být proveden, potažmo jak má být posléze hodnocen. K tomu státní zástupce připomněl principy dokazování a povinnost soudu objasnit skutkový stav v takové míře, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti, nikoliv povinnost akceptovat jakýkoliv důkazní návrh (nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Odmítne-li nicméně provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
Soudy své povinnosti dostály a žádné důkazní návrhy přednesené stranami nepominuly, naopak případné neprovedení důkazů řádně zdůvodnily (viz zejména body 14., 18. a 22. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, respektive bod 14. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). S tam uvedenými závěry se státní zástupce zcela ztotožnil a neměl v zásadě nic, co by nad soudy uváděný rámec doplnil. V případě požadavku dovolatele na doplnění dokazování se podle jeho názoru jednalo o důkazy zcela nadbytečné a bez odpovídající vypovídací potence.
Rozhodnutí soudů podle jeho názoru vadou opomenutých důkazů zatížena nejsou a za daných okolností tedy neprovedením dalších důkazů právo obviněného na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod porušeno být nemohlo.
12. Opodstatnění podle státního zástupce postrádá i námitka, v jejímž rámci obviněný vytkl zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Veškerá skutková zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost aproboval rovněž odvolací soud (a jež se týkala ustálení proběhlého skutkového děje a okolností, jimiž byl doprovázen), totiž lze po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky dovodit z řádně provedených a procesně použitelných důkazů. Ačkoli obviněný trestnou činnost popírá a v jeho prospěch vyznívá i výpověď svědkyně E. Č., jeho přítelkyně, závěr o jeho vině soudy vystavěly na pevných a přesvědčivých základech. Přes absenci procesně použitelné výpovědi posléze zemřelé poškozené
V. B. je podle státního zástupce jednoznačně usvědčován řadou dalších, na sebe navazujících a vzájemně souladných důkazů, zejména svědeckými výpověďmi osob z okruhu rodiny poškozené, konkrétně M. B., L. a V. N., T. B. a P. B., jejichž informace navíc doplnila i sociální pracovnice G. S. Přes tvrzení dovolatele o zaujatosti svědků připomněl, že na straně rodinných příslušníků nebyla zjištěna žádná okolnost svědčící pro závěr, že jejich výpovědi jsou nepravdivé a vedené snahou mu uškodit. Naopak všichni tito svědci vypovídali vcelku zdrženlivě a věc se zdráhali řešit formou trestního oznámení, přičemž trestnou činností dovolatele se Policie České republiky začala zabývat až v reakci na prověřování podobného jednání páchaného vůči V.
B., z něhož byl podezřelý P. B. Ostatně právě zjevná zdrženlivost svědků z okruhu širší rodiny poškozené a s tím související podání jen základních a kusých informací byla jedním z důvodů, pro který soud prvního stupně v souladu se zásadou in dubio pro reo, a tedy ve prospěch obviněného, upravil právní kvalifikaci a na rozdíl od obžaloby nedovodil naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Zdůraznil, že hodnověrnost výpovědí rodinných příslušníků je doplňována i dalšími důkazy, kromě zmíněné sociální pracovnice G.
S. se jedná o printscreen konverzace P. a M. B., lékařské zprávy o nedobrém zdravotním stavu poškozené podané M. P. a M. R., zvukové a obrazové záznamy dokladující, kterak si poškozená na chování dovolatele opakovaně stěžovala a vyjadřovala z něj obavy, jakož i zprávy ze sociálního šetření popisující průběh kontrol u poškozené. Obviněného přitom nemůže zbavit trestní odpovědnosti ani jeho poukaz na obdobné nevhodné chování, jehož se vůči poškozené dopouštěl její vnuk, svědek P. B. Připustil, že osamocená výpověď uvedeného svědka, který se k poškozené choval rovněž způsobem příčícím se morálním a právním normám, by dostatečně silným a spolehlivým podkladem pro závěr o vině dovolatele pravděpodobně nebyla, obviněný je však spolehlivě usvědčován i řadou dalších důkazů, které s výpovědí P.
B. zjevně souzní.
13. K uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce zdůraznil, že samotná dovolací argumentace obviněného je vystavěna výlučně na rozporování skutkových závěrů soudů, respektive na vlastním výkladu podstatné části důkazů, kdy obviněný vůbec netvrdil, že skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a dále rozvedená v jeho odůvodnění nenaplňují znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jeho námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak podřadit nelze,
14. Státní zástupce na závěr svého vyjádření v obecné rovině připomněl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo rozhodnutí odpovídající jeho představám. Uvedeným základním právem je zajišťován „pouze“ nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto aspekty přitom v rámci trestního řízení vedeného proti dovolateli naplněny byly a rozhodnutím soudů tudíž nelze ničeho vytknout. Nemohlo proto dojít ani k porušení obviněným zmiňované zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele přisouzeným trestným činem spáchaným v jeho základní skutkové podstatě neměl.
15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud k tomu, jakož i k akcentu obviněného na porušení jeho ústavně zaručených práv poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“. Nejvyšší soud také připomíná, že relevantní z hlediska jeho přezkumu je obsah dovolání zpracovaného obhájcem obviněného (srov. § 265d odst. 2 tr. ř.), nikoliv individuální podání obviněného samotného. Proto také Nejvyšší soud věcně nereagoval na obsah přílohy v podobě „stížnosti“ adresované ministerstvu spravedlnosti.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod uplatněný dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatele zaměřené na existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními relevantními pro naplnění znaků trestného činu a provedenými důkazy a nedůvodné neprovedení navrhovaných důkazů, které obviněný považoval za podstatné.
19. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady významná z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (bod 14., str. 13–16 rozsudku soudu prvního stupně), s jehož závěry se soud odvolací po doplnění dokazování zcela ztotožnil (viz body 14.–21., str.
5–9 usnesení soudu druhého stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly.
K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.
12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
20. Jelikož zejména odvolací soud reagoval na veškeré podstatné námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku zopakoval, a podrobně, logicky a velice pečlivě se s nimi vypořádal, bylo by zcela nadbytečné, aby Nejvyšší soud takovou argumentaci opakoval. K dovolací argumentaci dovolatele lze poznamenat, že tato je skutečně jen opětovnou polemikou s hodnocením důkazů učiněným soudy nižších stupňů. Obviněný zcela ignoroval souvislosti jednotlivých důkazů a omezil se na kusé vyvracení věrohodnosti svědků a zdůrazňování skutečností působících v jeho prospěch, aniž by reflektoval jejich kontext.
Po přezkumu rozhodnutí soudů obou stupňů tak lze toliko ve stručnosti konstatovat, že soudy postupovaly správně a v souladu se všemi teoretickými i judikatorními východisky, včetně těch, na která poukazoval sám dovolatel, když hodnotily důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu a pečlivě se zabývaly věrohodností všech svědků. Soudy nižších stupňů (a ve shodě s nimi též Nejvyšší soud) nezjistily žádný důvod či indicii, proč by rodinní příslušníci obviněného měli usilovat tomuto uškodit a za tím účelem vypovídat nepravdivě o jeho jednání vůči poškozené.
Pokud jde o tvrzení, že se svědci snaží svalit vinu na obviněného, aby tak vyvinili svědka P. B., pak taková argumentace postrádá logické opodstatnění. Jednání obviněného bylo zjištěno při prověřování obdobného jednání ze strany svědka P. B., na kterého bylo jeho sestřenicí V. N. podáno trestní oznámení. Ze strany rodinných příslušníků byla tedy nejprve řešena vina P. B. a není zde vidět žádné snahy o nepravdivé obvinění dovolatele, jehož jednání dosahující trestněprávního charakteru vyšlo najevo až v průběhu řízení ve věci P.
B. Nadto svědek P. B. své nevhodné chování vůči poškozené ani v tomto řízení nepopíral a netvrdil, že se ničeho špatného nedopustil. Svědku P. B., i s ohledem na řešení jeho věci a jeho konkrétního jednání v samostatném trestním řízení, nemůže nikterak odsouzení obviněného prospět. Naopak bylo shledáno, že svědci z řady rodinných příslušníků vypovídali spíše zdrženlivě, nesnažili se jednání obviněného zveličovat a dokreslovat a spontánně vypovídali o tom, co který z nich pozoroval či co jim bylo jinými očitými svědky i samotnou poškozenou sděleno.
Z postupného řešení věci i výpovědí svědků lze pak spíše pozorovat, že tito si byli nevhodného chování obviněného vůči poškozené vědomi zejména pokud se jednalo o vulgární urážení poškozené, přičemž jim nedocházela míra jeho zacházení a vliv na poškozenou. To si zřejmě začali uvědomovat až postupně, když si poškozená opakovaně na chování obviněného stěžovala a v rámci vyšetřování jednání svědka P. B. vyplývaly na povrch i další okolnosti jednání samotného obviněného.
21. Skutečnosti, pro které dovolatel akcentoval a vyvozoval nevěrohodnost svědků, nebyly podstatné a vlastně ani nevyplynuly z provedených důkazů. Dovolatel tak např. zpochybňoval tvrzení svědků ohledně četnosti jejich návštěv poškozené, a to přesto, že ani sami svědci netvrdili, že by za poškozenou chodili nějak často (jak by jistě učinili, pokud by si četnost vymýšleli), naopak potvrdili, že k poškozené docházeli (s výjimkou svědka P. B., který s poškozenou dlouhou dobu bydlel), a to zejména v posledním roce jejího soužití s obviněným, v podstatě sporadicky.
Soudy správně poukázaly i na to, že svědkyně A. H. se na vrátnici objektů, v nichž navíc bydlí stovky nájemníků, nenacházela 24 hodin denně a jen těžko by mohla mít naprostý a dokonalý přehled o tom, kdo, kdy a v jaké četnosti navštěvoval poškozenou. Obviněný poukazoval na střídání 12hodinových směn v 17:00 a 5:00 hodin s důrazem na to, že pokud by si rodinných příslušníků navštěvujících poškozenou svědkyně v jimi tvrzené míře nevšimla, pak by ji museli navštěvovat vždy v noci. 17. hodinu lze však jen těžko považovat za noc, naopak se jedná o běžný konec pracovní doby a logický čas návštěvy.
Stejně tak nemůže věrohodnost výpovědi svědka T. B. ovlivnit skutečnost, že nedokázal dobře popsat koupelnu poškozené, když tam byl za účelem pomoci při starosti o ni, nikoliv při péči či opravách koupelny. Je zcela normální a nikterak podezřelé, že si svědek, soustředící se zcela na úplně jinou záležitost, detaily nějaké místnosti, pokud pro něj nejsou důležité ani zajímavé, nevybaví. Specifickou věrohodnost jeho výpovědi, kterou navíc potvrzují i ostatní ve věci provedené důkazy, pak nemůže zvrátit ani jeho trestní minulost, což platí, i pokud jde o svědka P.
B. Jak již bylo uvedeno, nebylo zjištěno nic, co by tyto svědky mohlo vést k nepravdivé výpovědi a snaze uškodit obviněnému, pravdivosti jejich výpovědí odpovídají i ostatní důkazy, jak jsou blíže rozebrány v odůvodnění soudů nižších stupňů. V daném kontextu pak lze připomenout, že Nejvyšší soud není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu, z toho důvodu v zásadě neprovádí a nedoplňuje dokazování. Proto jsou irelevantní návrhy dovolatele na vyžádání si informací ohledně trestních řízení ve věcech svědků T.
B. a P. B., a to i s ohledem na jejich nadbytečnost i nízkou vypovídací potenci. Odvolací soud reagoval i na konkrétní rozpory, na které poukazoval dovolatel, např. když měl za to, že se výpovědi L. a V. N., které poškozenou navštěvovaly spolu, výrazně rozcházejí, jde-li o tvrzení ohledně sebepoškozování ze strany poškozené, které mělo podle dovolatele výpovědi těchto svědkyň znevěrohodnit. Soud k tomu zdůraznil, že se o žádný rozpor nejedná, když svědkyně L. N. sebepoškozování potvrdila, zatímco svědkyně V.
N. toliko konstatovala, že o sebepoškozování informace nemá. Sama tedy tvrzení o sebepoškozování poškozené ani nepotvrdila, ani nevyvrátila, přičemž je běžné, že každý ze svědků pozoruje jiné věci či si vykládá jisté okolnosti a informace částečně odlišně. I svědkyně V. N.
pak připustila, že si
všimla, že poškozená má poškrábané ruce, z čehož je zjevné, že její odpověď nestojí mimo zjištěné skutečnosti a okolnosti, které mohla na návštěvě poškozené pozorovat, a že není v rozporu s výpovědí svědkyně L. N.
22. Ve stručnosti a v podrobnostech s poukazem na rozhodnutí soudů nižších stupňů lze ve svém celku správnost skutkových zjištění, resp. absenci jakéhokoliv, natož tak zjevného rozporu s důkazy, vyvodit tedy zejména z výpovědí rodinných příslušníků, jimž odpovídá i zkušenost sociální pracovnice G. S. Ta potvrdila, že se jim při své návštěvě poškozené s M. B. a V. N. poškozená svěřila, že ji obviněný trápí, přičemž uvedla skutečnosti, o kterých vypovídali u soudu i její rodinní příslušníci, plakala a žádala o přesun a zcela při smyslech po sdělení bližších podrobností podepsala žádost o umístnění do pečovatelského zařízení.
Potvrdila také nevhodné chování obviněného, který se následně na místo dostavil. Obviněný byl rozčílený, v reakci na vyjádřenou obavu M. B. o nevhodné péči o matku se rozhodl svou péči demonstrovat, když poškozenou svlékl a nedůstojně ji nechal nahou sedět před těmito osobami bez akceptovatelného důvodu, ukazoval, jak poškozenou musí vyprazdňovat, přičemž jí mačkal břicho tak, že měla svědkyně obavu, aby se něco nepřihodilo, choval se výbušně a agresivně, odhodil V. N., která podle svědkyně letěla přes půl bytu, a poté, co z bytu vytlačil M.
B. i V. N., sociální pracovnici zatarasil cestu ven a z bytu ji přes její žádost nepustil, dokud nepřijela policie. Stejně jako celé své jednání, které je mu kladeno za vinu, i tento incident obviněný v hlavním líčení popřel s tím, že sociální pracovnici slušně požádal, aby zůstala, a tato tak učinila dobrovolně, stejně jako že požádal (nikoliv že V. N. odhodil a obě pak vytlačil) ostatní svědkyně, aby odešly, přičemž tyto odešly ven z bytu až po opakované výzvě. Jako absurdní se jeví představa, že by proti obviněnému v jeho neprospěch smyšleně vypovídali jak veškeří svědci z řady jeho příbuzných, kteří tak nemají ani důvodu, ale i sociální pracovnice, která nemá s jejich rodinnými vztahy nic společného a jejím jediným cílem je zajištění objektivně vyhovující péče o poškozenou.
Výpovědi všech tří svědkyň ohledně daného incidentu se shodují a vzájemně podporují, zatímco toliko výpověď obviněného zůstává osamocena a zcela odporuje zjištěním ohledně způsobu jeho zacházení se všemi přítomnými. Svědkyně vypověděla i tom, že při této návštěvě poškozená vypovídala o zlém zacházení ze strany obviněného, avšak po jeho příchodu pozorovala na poškozené strach a hrůzu z obviněného a změnu v jejím jednání, když uváděla, že se o ní stará dobře. Pokud jde o dřívější kontroly domácnosti sociálními pracovnicemi, pak uvedla, že tyto byly vždy prováděny v přítomnosti pečující osoby, tedy obviněného, a nebylo shledáno nic závadného.
Ze všech skutečností je tedy zjevné, že obviněný se po většinu doby o matku dostatečně staral, pokud se jednalo o její základní potřeby, zacházel s ní však nedůstojně, vulgárně jí nadával a urážel, cloumal s ní a ubližoval jí, byť ne surově, což však nebylo pracovnicím známo, když poškozená v přítomnosti obviněného zřejmě ze strachu o jeho zacházení s ní ničeho negativního neuváděla.
Verzi zjištěné z výpovědi těchto svědků pak podporují i listinné důkazy, zejména zachycené konverzace mezi svědky, v nichž si o zlém zacházení obviněného s poškozenou psali, fotografie poškozené s podlitinami, lékařské zprávy a zprávy ze sociálního šetření, z nichž opakovaně v několika případech vyplynulo, že poškozená uvedla, že se syna Z. bála a tento jí ubližoval a týral, aj., správně vyhodnocené a v logických souvislostech blíže rozvedené v odůvodnění soudu prvního stupně. Zcela osamoceně pak stála výpověď obviněného a jeho přítelkyně E.
Č., která ani nepůsobila spontánně a autenticky, ale jako naučený odraz výpovědi obviněného. Irelevantní je pak i nepodložená námitka dovolatele, že poškozená zaměňovala jména obviněného a P. B., když nikdo ze svědků toto nepotvrdil, navíc ve věci bylo jednání obviněného z velké části prokázáno přímým pozorováním svědků jeho chování a zacházení s poškozenou. Lichou je nutno shledat i námitku ohledně podvrhu screenu konverzace mezi svědkem P. B. a M. B. v aplikaci Messenger z důvodu v dané době podle dovolatele nemožnosti užití vánočního motivu konverzace.
K tomu lze jen poznamenat, že soud z vlastní zkušenosti ví, že po stáhnutí motivu správcem platformy již tato nelze nově užít, pokud však v konverzaci byla užita před tímto stažením, zůstává motiv až do jeho změny uživateli.
23. K výtkám dovolatele, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, lze nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
24. I k těmto výhradám nelze než ve stručnosti poznamenat, že soudy nižších stupňů dostály svým povinnostem a dodržely právo obviněného na obhajobu a spravedlivý proces, to vše v souladu se zachováním zásady materiální pravdy, i při svém postupu při zamítnutí provedení dalších důkazních návrhů ze strany obhajoby. V souladu s výše vymezenými kritérii judikaturou Ústavního soudu totiž dovodily nadbytečnost takových návrhů, případně absenci vypovídací potence důkazu, což i zcela adekvátně odůvodnily (viz bod 14., str.
16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 14., 18., 22. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Pokud jde o znalecké zkoumání případných sklonů svědků ke konfabulacím, pak nutno podotknout, že ani znaleckým zkoumáním zjištěné sklony ke konfabulaci nemusejí za konkrétní důkazní situace a vlastním hodnocení svědka při jeho bezprostředním pozorování při jeho výpovědi vést soud k závěru o jeho specifické nevěrohodnosti. Soudy takový důkaz správně shledaly nadbytečným, když ve věci žádné pochybnosti o pravdivosti výpovědí svědků shledány nebyly.
Odvolací soud odmítl provedení důkazu přehráním zvukového záznamu rozhovoru s L. N. předložený obviněným až v rámci odvolacího řízení, přičemž důvodu neprovedení tohoto návrhu se věnoval na více místech odůvodnění svého usnesení. Z jeho argumentace je zjevné, že tento důkaz považoval jak za nadbytečný, tak i bez dostatečné vypovídací potence, když si pro zvážení potřebnosti provedení tohoto důkazu záznam poslechl a neshledal v něm nic, co by mohlo učiněná skutková zjištění s ohledem na důkazní situaci ovlivnit, zejména když se z něj nepodávají dostatečné informace, aby z něj bylo možno činit relevantní závěry.
Vhodným shledal jen samotný výslech svědkyně, ta však v odvolacím řízení využila svého práva proti svému bratrovi nevypovídat. Nic nového by ve věci nemohl přinést ani výslech sociálních pracovnic, které ze svých kontrol učinily podrobnou zprávu, a s ohledem na časový odstup si lze jen těžko představit, že by mohly vypovědět něco víc, než je obsaženo v této zprávě. O skutečnostech, které z ní vyplývaly, pak nebylo v řízení sporu. Obviněnému totiž není kladeno za vinu, že by neměl v pořádku domácnost, neměl uklizeno a že by o poškozenou nebylo v jejích základních potřebách postaráno.
Tomu přisvědčili i svědci z řad příbuzných. To, jak sociální pracovnice při svých kontrolách vnímaly samotného obviněného a poškozenou a jejich vztah, není podle soudu opět ve světle všech ostatních provedených důkazů podstatné, když jeho nevhodné zacházení bylo pozorováno řadou příbuzných, ale i svědkyní G. S. Je jisté, že obviněný se uměl chovat i slušně. Stejně tak bylo zjištěno, že při všech těchto kontrolách, kromě té, při níž přišla do bytu společně se svědkyněmi M. B. a V. N. G. S., byl od počátku přítomen i obviněný, poškozená by se tak ani nemohla ze svého strachu vůči obviněnému proti tomuto vyhrazovat.
Změnu v jejím postoji po příchodu obviněného popisovala právě i G. S.
Soudy neshledaly významnými a
přínosnými ani případné výslechy zdravotní sestry z LDN, kde byla poškozená umístěna, a zdravotní sestry, která dělala poškozené kontrolu a odběry krve. V rámci všech provedených důkazů, které komplexně zahrnují jednání obviněného vůči poškozené, se jedná o jednotlivosti, které nemohou mít žádný význam v rámci projednávaného rok a půl trvajícího jednání obviněného. Nadto skutečnost, jak se obviněný choval k jiným osobám (personálu LDN), není předmětem tohoto řízení. Jak již poznamenal odvolací soud, zcela absurdní je pak návrh na znalecké zkoumání, zda monokl poškozené byl namalovaný. Jeho pravost byla ve věci prokázána jinými důkazy, na které poukázal odvolací soud, jen stěží by šlo ověřit jeho pravost z fotografií.
25. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětných skutků a obviněného usvědčují z jejich spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
26. Přestože dovolatel formálně uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neuvedl, v čem spatřoval nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, proto se Nejvyšší soud posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval (a ani tak nemohl učinit).
27. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu