USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2024 o dovolání obviněného O. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2024, č. j. 31 To 385/2023-286, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 84/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný O. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 9. 2023, č. j. 3 T 84/2023-213, uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku (bod 1 rozsudku) a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku (bod 2 rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná v uvedených výrocích citovaného rozsudku) v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 3. 2023, č. j. 8 T 20/2023-73 (v právní moci dne 6. 5. 2023), byl obviněný podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to metamfetamin o hmotnosti 3,62 gramu bez obalu a obalový materiál. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 3. 2023, č. j. 8 T 20/2023-73, který nabyl právní moci dne 6. 5. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 31 To 385/2023-286, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 9. 2023, č. j. 3 T 84/2023-213, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to metamfetamin o hmotnosti 3,62 gramu bez obalu a obalový materiál a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 3. 2023, č. j. 8 T 20/2023-73, který nabyl právní moci dne 6. 5. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2024, č. j. 31 To 385/2023-286, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci námitek k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. předně zdůraznil, že jeho jednání, které bylo posouzeno podle § 345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku (přečin křivého obvinění), zcela postrádá subjektivní stránku daného trestného činu. Trestní
oznámení proti zasahujícím policistům podal v době, kdy jeho trestní věc vedená pod sp. zn. 2 T 88/2021 nebyla pravomocně skončena a on jednal ve snaze zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu v uvedené věci, a proto mu nelze přičítat úmysl dotčené policisty poškodit, neboť opak by byl v rozporu s právem na obhajobu a zásadním zásahem do jednoho ze základních ústavních práv občanů ČR. Předmětného trestného činu by se tak podle obviněného mohl v podstatě dopustit jakýkoliv oznamovatel (osoba podávající trestní oznámení), jehož oznámení bude následně odloženo či vyřízeno tak, že údajný pachatel nebude trestně stíhán.
Navíc podle dovolatele jeho jednání nenaplňuje princip společenské škodlivosti a mělo být případně potrestáno jako přestupek podle zákona č. 251/2016 Sb. či podle § 226 písm. a) tr. ř. Pokud jde o námitky k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ty považuje za důvodné především proto, že nesprávný názor soudů vychází z toho, že si měl být vědom, že předmětní policisté postupovali zcela v souladu se zákonem. Navíc jak z jeho výpovědi, tak i z výpovědí těchto policistů či dalších listinných důkazů nevyplývá, že by obviněný úmyslně lživým oznámením proti uvedeným policistům inicioval prověřování od GIBS.
Pro uvedené svědčí podle dovolatele rovněž skutečnost, že z výpovědí dotčených policistů v rámci věci vedené pod sp. zn. 2 T 88/2021, jednoznačně nevyplynulo, že by měli kamery či nikoliv a jejich výpovědi obsahovaly rozpory. Soudy tak měly ve věci doplnit dokazování o protokoly týkající se výslechů P. B., L. K. a V. Š. a taktéž o protokoly o hlavním líčení z trestní věci sp. zn. 2 T 88/2021, což učiněno nebylo. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24.
1. 2024, č. j. 31 To 385/2023-286, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 9. 2023, č. j. 3 T 84/2023-213, zrušil a Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství navrhla dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout, neboť soudy nižších stupňů se zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly s námitkami dovolatele, přičemž obsahově jde o totožné námitky, které jsou obviněným uplatňovány od počátku jeho trestního stíhání. Poukazuje dále na to, že ve věci byl proveden nejen záznam GIBS o provedeném šetření, ale také samotné trestní oznámení učiněné dovolatelem, stejně jako byl konstatován podstatný obsah spisu Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 2 T 88/2021. Veškeré soudy provedené důkazy podle státní zástupkyně prokazují úmysl obviněného přivodit jmenovaným příslušníkům Policie ČR trestní stíhání.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných.
10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Stejně tak lze namítat nesprávnou aplikaci jiných norem hmotného práva.
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není jeho úkolem jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§ 2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými
zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování (viz též bod 16) důvodnými, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …)].
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud v obecné rovině dále uvést, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (poukazoval mj. na to, že jeho jednání postrádá subjektivní stránku, že z jeho strany se podáním trestního oznámení na předmětné policisty jednalo o procesní obranu a snahu zvrátit výsledek trestního řízení, nikoliv o snahu poškodit policisty, že soud prvního stupně měl doplnit dokazování o protokoly o výsleších zasahujících policistů, což neučil, že v jeho jednání absentovala společenská škodlivost aj.), přičemž je nutno dále zmínit, že soudy nižších stupňů se s těmito námitkami podrobně a řádně vypořádaly.
14. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
15. V reakci na uplatněné námitky považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. K tomuto Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
16. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud by tedy mělo jít o otázku opomenutých důkazů, tj. že soud prvního stupně nevzal v úvahu v rámci hodnocení důkazů výslechy dotčených policistů z řízení vedeného pod sp. zn. 2 T 88/2021, pak odvolací soud zcela správně zmínil, že soud prvního stupně k důkazu provedl nejen trestní oznámení podané obviněným, úřední záznam Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) o vyhodnocení provedených šetření včetně dalších důkazů, ale i podstatný obsah spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 88/2021. Odvolací soud navíc v této souvislosti potvrdil, že soud prvního stupně „vycházel i z protokolů o výsleších P. B., L. K. a V. Š. a protokolů o hlavním líčení z trestní věci sp. zn. 2 T 88/2021“, s tím, že „provedené dokazování považuje za řádné a k posouzení věci zcela dostačující“ (bod 10 rozsudku). Nutno též uvést, že již soud prvního stupně konstatoval, že byl proveden podstatný obsah spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 88/2021 (viz bod 9 jeho rozsudku), k čemuž Nejvyšší soud pouze dodává, že v té době byl obviněný zastoupen obhájcem a žádné výhrady k provedenému dokazování ve smyslu nyní uplatňovaných námitek nevznesli (viz č. l. 208 spisu). Nejvyšší soud podotýká, že z čísla listu 208 zjistil, že stranám byly podle § 213 odst. 1tr. ř. předloženy k nahlédnutí listiny, mj. podstatný obsah spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 88/2021 a sp. zn. 8 T 20/2023 (zejména TP na č. l. 73), přičemž obviněný s obhájkyní požadovali nahlédnout pouze do listin na č. l. 104 – 106 (dopis obviněného zaslaný GIBS – označený jako trestní oznámení). Návrhy na doplnění dokazování obviněný ani obhájkyně nevznesli. S uvedenými závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožnil, tudíž uvedenou námitku považoval za zjevně neopodstatněnou.
17. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod pak bylo možné podřadit námitky týkající se absence subjektivní stránky jednání obviněného, že podané trestní oznámení bylo součástí obhajoby s cílem zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu a nebylo vedeno záměrem dotčené policisty poškodit, že dané jednání nenaplňuje znaky společenské škodlivosti a mělo být tudíž posouzeno maximálně jako přestupek. I tyto námitky shledal Nejvyšší soud jako neopodstatněné, a to z následujících důvodů.
18. Podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku se přečinu křivého obvinění dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, a takový čin spáchá na jiném, který vůči němu plnil povinnost uloženou mu podle zákona.
19. Z konstantní judikatury vyplývá, že pachatel „jiného lživě obviní z trestného činu“ ve smyslu ustanovení o trestném činu křivého obvinění zpravidla oznámením takového trestného činu některému z orgánů činných v trestním řízení, avšak může se tak stát i jiným způsobem, přičemž není podstatné, zda k trestnímu stíhání křivě obviněného nakonec skutečně dojde, či nikoliv. Rozhodující je však zjištění, zda i v tomto případě pachatel jednal se záměrem, aby jím poskytnuté nepravdivé informace přivodily jinému trestní stíhání, nebo s tím byl alespoň srozuměn (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 35/2009 Sb. rozh. tr.). Dále platí, že uvedení lživých informací například policii může za splnění dalších podmínek zakládat trestní postih pachatele pro tr. čin křivého obvinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.). Pro úplnost je třeba uvést, že pachatelem trestného činu křivého obvinění může být i ten, kdo učinil písemně nepravdivé oznámení o spáchání trestného činu jinou osobou, anebo kdo lživě obvinil jiného ze spáchání trestného činu v podaném vysvětlení před policejním orgánem, aniž by bylo podmínkou trestnosti, že pachatel byl předem poučen o hrozbě trestního postihu za trestný čin křivého obvinění, s tím, že k dokonání trestného činu křivého obvinění rovněž není třeba, aby se pachateli podařilo dosáhnout jeho úmyslu, tj. aby byla určitá osoba skutečně obviněna ze spáchání trestného činu nebo dokonce za něj odsouzena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 56/2007 Sb. rozh. tr.).
20. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný sepsal písemné podání, které bylo dne 5. 11. 2021 doručeno GIBS, jehož obsahem bylo trestní oznámení na příslušníky Policie ČR se zařazením u Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územní odbor Liberec, a to konkrétně na P. B., L. K. a V. Š. Z čl. 104 spisu vyplývá, že v uvedeném podání dovolatel výslovně uvedl, že zmínění policisté „ve věci, která byla vedena u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 88/2021 v postavení svědků úmyslně lhali, a tak ho ohrozili a na základě jejich výpovědí byl odsouzen“.
Lež se měla týkat toho, že policisté v rámci svého výslechu před soudem tvrdili, že během zásahu vůči obviněnému neměli žádné kamery, a to ani ve služebním voze, přičemž tuto skutečnost popírali z důvodu, že by bylo potvrzeno, že je žádal o pomoc, neboť měl zdravotní problémy a nebyla mu zavolána ani záchranka. Ze spisu rovněž vyplývá, že podle závěrů GIBS byla veškerá obvinění ze strany dovolatele shledána účelovými a byla učiněna z důvodu zakrýt nebo zlehčit jeho vlastní trestný čin (č. l. 108 a 109 verte).
Dále je zřejmé, že skutečnostmi popsanými v trestním oznámení se zabýval již Okresní soud v Liberci v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 88/2021 a nepřisvědčil jim (č. l. 114). Soud považoval za nepravděpodobné a v podstatě za vyloučené, že by obviněnému zasahující policisté nezavolali záchrannou službu, pokud vykazoval znaky zjevné zdravotní indispozice s tím, že když si na obvodním oddělení všimli, že kulhá do schodů, opětovně mu nabídli ošetření. V tomto ohledu je třeba rovněž zmínit, že zdravotní záchranářka V.
CH. připustila, že obviněný měl výrazně oteklé končetiny, zároveň však zdůraznila, že nebyl bezprostředně ohrožen na životě a jeho stav nevyžadoval medikaci (č. l. 114). Za zmínku rovněž stojí, že tato záchranářka odmítla, že by na ni policisté vytvářeli nátlak, aby obviněného shledala výslechu schopného a podle svých slov byla překvapena, že ji policisté nechali obviněného vyšetřit v soukromí, přičemž i on souhlasil s jejím závěrem (č. l. 114 a č. l. 114 verte).
21. Dále je třeba uvést, že Okresním soudem v Liberci bylo ve věci sp. zn. 2 T 88/2021 rozhodnuto dne 16. 9. 2021, přičemž trestní oznámení je datováno dne 31. 10. 2021 (č. l. 105 verte) a GIBS bylo doručeno dne 5. 11. 2021 (č. l. 104). Je tak zřejmé, že trestní oznámení obviněný podal po rozhodnutí soudu prvního stupně, který se uvedenými skutečnostmi zabýval a (jak již bylo uvedeno) nepřisvědčil jim, což obviněný nepochybně věděl. Tím, že obviněný v rámci trestního oznámení uvedl, že dotčení policisté v rámci soudního řízení lhali a křivě svědčili, si musel být vědom, že tyto nepravdivé informace nepochybně povedou k jejich vyšetřování ze strany GIBS, což se ve skutečnosti stalo.
Nejvyšší soud tak souhlasí se závěry týkajícími se subjektivní stránky daného trestného činu (bod 13 rozsudku soudu prvního stupně a bod 11 rozsudku odvolacího soudu), kterou jednání obviněného naplnilo, a to ve formě přímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Ačkoliv lze připustit, že v rámci strategie obhajoby lze postupovat různě, nelze v jejím rámci akceptovat lživé obviňování jiných s cílem dosáhnout jejich trestního stíhání, tak jak se o to dovolatel zjevně snažil. Nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně považuje Nejvyšší soud uvést skutečnosti, které jednoznačně svědčí pro závěr, že obviněný vědomě s úmyslem přivodit trestní stíhání uvedených policistů jednal.
Z výpovědi obviněného, resp. jeho obhajoby vyplývá, že při kontrole po policistech požadoval lékařské ošetření, což měly potvrzovat záběry z kamer, jejichž provedení se obviněný dožadoval, přičemž svoji obhajobu a dovolání staví na tom, že policisté lhali o tom, že je neměli, případně nebyly funkční (kamery) atd. Obhajoba však přehlédla zásadní důkaz, který existenci funkčních či nefunkčních kamer staví až za tento důkaz, jehož existencí je ve své podstatě zkoumání funkčnosti kamer nepodstatné. Tímto důkazem je výpověď svědka(ů) R.
K. a J. H. Jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 88/2021, pak svědek R. K. uvedl, že jel s obviněným na motocyklu k obviněnému domů, že si svědek půjčí powerbanku, aby si mohl nabít telefon. Policisté před svědkem zdravotní stav obviněného neřešili, ani neslyšel, že by obviněný s policisty mluvil o své noze [za takto popsané situace je zjišťování funkčnosti kamer zcela nepodstatné]. Obdobně vypovídal také další svědek J. H., který uvedl, že odtlačil motocykl, přičemž neslyšel, že by obviněný s policisty mluvil o své noze, případně se řešil zdravotní stav obviněného.
Nutno podotknout, že oba svědci se s obviněným znali. Tyto výpovědi byly učiněny již ve zmíněné věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 88/2021. Za takto zjištěné situace nelze než považovat obhajobu obviněného za účelovou, neboť obviněný z uvedeného trestního řízení měl informace, jak jeho známí vypovídali – nepotvrdili jeho tvrzení, že po policistech požadoval lékařské služby.
22. Ve vztahu k námitce o nedostatku společenské škodlivosti daného jednání, Nejvyšší soud připomíná, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl.
Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).
23. V dané věci však není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání dovolatele je pro daný typ trestné činnosti typické. Soudy zvolená právní kvalifikace je tak správná a jednání obviněného nebylo tudíž možné posoudit jako přestupek.
24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu