8 Tdo 423/2025

8 Tdo 423/2025-578

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2025 o dovolání obviněného J. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 9 To 419/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 50/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný J. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 3 T 50/2024, uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. c), d) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) a za sbíhající přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25.

11. 2022, č. j. 12 T 140/2022-63, a za sbíhající pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za které byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 10. 2023, č. j. 10 T 58/2023-149, a za přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku, přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 12. 2023, č. j. 3 T 97/2023-2951, byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech z výše uvedených rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 9 To 419/2024, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 věta za středníkem tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině i ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 11. 2022, č. j. 12 T 140/2022-63, který mu byl doručen dne 8. 12. 2022 a nabyl právní moci dne 17. 12. 2022, a za pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 10. 2023, č. j. 10 T 58/2023-149, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2023, a za přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 12. 2023, č. j. 3 T 97/2023-2951, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2023, byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech, které byly obviněnému uloženy jednak trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 11. 2022, č. j. 12 T 140/2022-63, který nabyl právní moc dne 17. 12. 2022, jednak rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 10. 2023, č. j. 10 T 58/2023-149, který nabyl právní moc dne 18. 10. 2023, a jednak rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 12. 2023, č. j. 3 T 97/2023-2951, který nabyl právní moc dne 19. 12. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo těmito zrušeními, pozbyla podkladu.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy selektivně, v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V této souvislosti poukázal na hodnocení svědecké výpovědi svědka K. a na svoji vlastní výpověď. K právní kvalifikaci jednání, pro které byl uznán vinným, uvedl, že skutkový děj, jak byl soudy nižších stupňů popsán, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu, poukázal na to, že mezi ním a poškozenými probíhala přímá komunikace, ve které bylo sděleno, že obviněným zprostředkovaná činnost zahrnuje další osoby, že fakturační údaje budou pozměněny, a že on sám není finální dodavatel.

S ohledem na uvedené skutečnosti má za to, že nevytvářel klamavý dojem a neměl podvodný úmysl. Podle obviněného mohlo být jeho jednání posouzeno toliko jako přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Dále uvedl, že v případě jednání ve vztahu k poškozené R. se mohlo jednat o útok na objektivně nezpůsobilý předmět či osobu, jelikož poškozená jednala za neurčitý ukrajinský subjekt a nebyla způsobilá uskutečnit zamýšlenou dispozici s majetkem. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, současně také navrhl, aby byl odložen, případně přerušen výkon rozhodnutí z rozsudku odvolacího soudu.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že argumentace obviněného, kterou tento poukazuje na selektivní hodnocení důkazů soudy, výpověď svědka K. a svoji výpověď, nepřesahuje meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Dále uvedl, že alternativní verze předkládaná obviněným byla výsledky provedeného dokazování spolehlivě vyvrácena a obviněný opakuje tytéž námitky, na které soudy nižších stupňů již náležitě reagovaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obviněný je podle státního zástupce z podvodného jednání usvědčován svědeckými výpověďmi, stejně jako skutečností, že vystupoval pod falešným jménem a k avizovaným obchodům nikdy nemělo dojít. Ve vztahu k námitkám obviněného stran právní kvalifikace pak uvedl, že i zde jsou některé námitky dovolatele skutkového charakteru. Ve vztahu k námitce ohledně poškozené R. poukázal na to, že obviněný celou věc prezentoval tak, že zboží je zajištěno společností TIDLY ARMS s.r.o., což nebylo pravdivé, a jednání obviněného bezprostředně směřovalo k dokonání činu, jelikož započal s uváděním poškozené v omyl s úmyslem obohatit se, přičemž obviněná po celou dobu vystupovala pouze jako zprostředkovatelka a její schopnost uhradit vojenský materiál je tedy irelevantní. Má tak za to, že nešlo o tzv. nezpůsobilý pokus. Státní zástupce dále uvedl, že obviněný se prezentoval jako kompetentní osoba, schopná zabezpečit vojenský materiál, ačkoliv takové zboží nezajistil ani nevytvořil adekvátní podmínky k jeho zajištění, přičemž jeho jednání bylo vedeno se záměrem vylákat finanční prostředky na úkor poškozených, tudíž se nemohlo jednat o obviněným namítaný přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale rovněž v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to, že vystupoval jako zprostředkovatel a poškozené na to upozorňoval; poškozená R. neměla finanční prostředky k uskutečnění transakce; skutek byl toliko nezdařené obchodní jednání, a nikoliv pokus podvodu atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se nalézací soud řádně zabýval v bodech 33. a 35. odůvodnění svého rozsudku a následně soud druhého stupně na ně rovněž reagoval v bodech 18. – 25. svého rozsudku. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

11. S ohledem na argumentaci obviněného, která nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními

relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

12. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.

Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 31. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu stran hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil a neopomenul reagovat na námitky obviněného (body 18. - 25. rozsudku odvolacího soudu). I přes uvedené, tedy že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné před soudy nižších stupňů, přičemž na ně bylo řádně reagováno (viz též bod 10.), považuje Nejvyšší soud za vhodné k argumentaci obviněného uvést, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný nebyl pouze zprostředkovatelem, který poškozeným sděloval veškeré skutečnosti v souvislosti s jím tvrzeným „zprostředkováním“, jak se snaží mj. také dovolací soud přesvědčit, když pomíjí skutečnost, že se aktivně snažil poškozené uvést v omyl tvrzením, že je schopen zajistit neprůstřelné vesty a přilby, ačkoliv si byl vědom toho, že takové zboží není schopen jakkoliv zajistit.

V souvislosti se zjištěným skutkovým dějem a obhajobou obviněného odporuje zásadám logiky, aby obviněný, který vystupuje jako tzv. seriózní obchodník, vystupoval pod falešnou identitou a vystupoval pod smyšleným jménem A. T., resp. jako její manžel P. Nutno zdůraznit, že na hodnověrnosti tvrzení obviněného nepřidá ani zjištění, že Spolku Nesehnutí vystavil falešnou fakturu, u které předstíral, že ji vystavila společnost TIDLY ARMS s.r.o., přičemž ze svědecké výpovědi svědka K. (konzultanta společnosti TIDLY ARMS s.r.o.) jednoznačně vyplynulo, že by společnost nikdy nepřistoupila na to, aby „zprostředkovatel“ vystavil fakturu pro zákazníka včetně své provize.

Stejně tak nepřesvědčivě vyznívá i vyjádření obviněného, když uvedl, že nedorozumění patrně vyplynulo z jeho nezkušenosti z jeho obchodování s vojenským materiálem, když nikdy předtím s vojenským materiálem neobchodoval, přesto z komunikace (mj. zmíněné v rozsudku soudu prvního stupně – bod 17.) např. vyplývá tvrzení o přímém kontaktu na USA, tvrzení, že se materiál už vyrábí, jen to povolení přes ministerstvo je fuška apod., což vše ve vazbě na shora uvedené vyvrací tvrzení obviněného, že vystupoval jako prostředník.

Obdobná zjištění vyplynula i z výpovědi svědka Norberta Mela (jednatele a společníka TIDLY ARMS s.r.o.), který uvedl, že se spolkem Nesehnutí v předmětné době společnost TIDLY ARMS s.r.o. neobchodovala a žádnou fakturu jim neposílala. V této souvislosti a ve vztahu k argumentaci obviněného, který poukazuje na to, že mu svědek K. měl pomoci zprostředkovat větší zakázky, lze uvést, že svědek jednoznačně odmítl, že by obviněnému přislíbil, že zajistí dodávku za 1 500 000 Kč, a pouze uvedl, že pokud obviněný sežene konkrétní subjekt a společnost TIDLY ARMS s.r.o.

bude souhlasit, tak získá obviněný odměnu. S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že obviněný pod falešným jménem vystavil falešnou fakturu na zboží, které nebyl ani schopen jakkoliv zajistit, přesto vystupoval jako osoba, od které je možno poškozenými požadované zboží nakoupit. Bez povšimnutí ve vztahu k subjektivní stránce předmětného trestného činu nemůže zůstat ani zjištění, že obviněný jednak vedle falešné identity, požadoval rovněž platby na jiné účty, než byl účet společnosti TIDLY ARMS s.r.o., kterými disponoval právě dovolatel [svědkyně R.

K. (případně J. V.) se vyjádřila k založení účtu za „pomoci obviněného“, na který pak měla být zaslána platba v případě poškozeného spolku NESEHNUTÍ]. Naskýtá se pouhá logická otázka, proč obviněný tvrdící, že vystupoval jako prostředník, uváděl jiný účet poškozeným než účet dodávající firmy, když případnou argumentaci o zprostředkovatelské provizi je nutno s ohledem na shora uvedené skutečnosti a v rozsudcích vyjádřené důkazy označit za účelovou, navíc za situace, kdy obviněný požadoval platby na zálohovou fakturu, přestože společnost TIDLY ARMS s.r.o., takové faktury nevystavovala.

Soudy nižších stupňů tak nepochybily, pokud neuvěřily obhajobě obviněného, že jednal pouze jako zprostředkovatel. Pokud pak obviněný poukazuje na skutečnost, že poškozená R. nebyla způsobilá uskutečnit obchod a jednalo se tak podle něj o útok na objektivně nezpůsobilý předmět útoku, tak lze předně uvést, že ani pokus na nezpůsobilém předmětu útoku neznamená bez dalšího beztrestnost daného jednání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1220/2003), a je vhodné také uvést, že poškozená po celou dobu vystupovala jako zprostředkovatel, nikoliv jako kupující, čehož si obviněný byl vědom, přičemž nemohl vědět, jestli je schopna uhradit vojenský materiál, čemuž také odpovídá skutečnost, že s poškozenou komunikoval způsob fakturace, zaslal jí screenshot necelé faktury a vyvíjel na ní nátlak k platbě.

Vhodné je také uvést, že k dokonání trestného činu podvodu nedošlo pouze z důvodu obezřetnosti poškozené, které celá situace s obviněným přišla podezřelá a od transakce tak raději odstoupila. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

Nelze rovněž akceptovat výhrady obviněného, že by odvolací soud selektivně přistupoval k hodnocení důkazů v jeho neprospěch. V této souvislosti je vhodné obviněnému připomenout, že soudem prvního stupně byl mj. uznán vinným odst. 4 písm. c) trestného činu podvodu, tj. že takový čin spáchal za události vážně ohrožující veřejný pořádek (k jeho dokonání nedošlo). Soud druhého stupně velmi podrobně a výstižně v odůvodnění svého rozsudku (body 23. – 25.) rozvedl, proč uvedený závěr soudu prvního stupně nesdílí, a proto upravil také právní kvalifikaci jednání obviněného.

13. I s ohledem na výše uvedené skutečnosti pak nelze přisvědčit ani argumentaci dovolatele, že jeho jednání mělo být toliko klasifikováno jako přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k uvedené právní kvalifikaci je třeba uvést, že – pachatel se dopouští neoprávněného podnikání, pokud k této činnosti nedisponuje řádným oprávněním, respektive pokud za tímto účelem neprovedl potřebné úkony (ohlášení živnosti) podle jiných právních předpisů, přičemž trestní odpovědnost vzniká jen tehdy, když takto neoprávněně podnikal ve větším rozsahu.

Objektem trestného činu neoprávněného podnikání je zájem na řádném výkonu podnikání, zejména na zajištění kvalifikovaného a odborného výkonu činností, na ochraně spotřebitele, veřejného zájmu (zajištění bezpečnosti práce, hygienických norem, životního prostředí) a dalších společenských požadavků. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v poskytování služeb nebo v provozování výrobního, obchodního a jiného podnikání, a to jednak neoprávněně, tj. bez řádného oprávnění, a jednak ve větším rozsahu.

(SKUPIN, Zdeněk Jiří. § 251 [Neoprávněné podnikání]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 2.). Z provedeného dokazování, stejně jako ze svědeckých výpovědí a zajištěné elektronické komunikace, však bylo jednoznačně zjištěno, že obviněný měl od počátku podvodný úmysl, když se při zastírání své totožnosti, pokusil uvést v omyl poškozené k uhrazení faktur, a to bez toho, že by byl schopen zboží dodat, čímž se chtěl na jejich úkor obohatit.

Lze tak uzavřít, že jeho jednání bylo správně kvalifikováno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud také konstatovat, že soudy nižších stupňů v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 6. 2025

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu