8 Tdo 428/2017-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o
dovolání obviněného L. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.
10. 2016, sp. zn. 5 To 352/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 101 T 291/2014,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. Ž. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 22.
8. 2016, sp. zn. 101 T 291/2014, byl obviněný L. Ž. uznán vinným zločinem
vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterého se
dopustil skutkem popsaným tak, že
v blíže nezjištěné době od 12.00 hodin do 14.30 hodin dne 2. 8. 2014 v H.-Š.,
okres K., v parku na ulici B. N., poblíž večerky Domino, vedeni shodným
záměrem, v době, kdy již byl na L. Ž. u Okresního soudu v Karviné – pobočky v
Havířově podán dne 29. 7. 2014 pod sp. zn. 11 ZK 357/2014, návrh na potrestání
pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v němž M. B.,
vystupovala jako poškozená a zároveň svědek, nejprve obviněný L. Ž. sám
přistoupil k M. B., která seděla v parku a začal jí vyhrožovat slovy „to
stáhneš, ty kurvo, nebo uvidíš, co se s tebou bude dít, Š. ti bude malý, já tě
zabiju, budeš ležet v krvi, budeš kouřit všem čuráky a mně nejvíc“, a tyto
výhrůžky umocňoval opakovanými náznaky úderů zaťatou pěstí směřujícími na její
obličej, následně ji opakovaně urážel vulgárními výrazy, přičemž v průběhu toho
přistoupila k M. B. již odsouzená P. R., družka obviněného L. Ž., a rovněž ji
začala vulgárně napadat a vyhrožovat, poté oba odešli, načež krátce nato se P.
R. k M. B. opět vrátila a začala jí vyhrožovat, aby oznámení stáhla nebo že
jinak uvidí, co s ní bude, a když se M. B. pokusila odejít, znovu jí
vyhrožovala, že jí otříská hlavu o strom a že ji dobije jako koně, následně ji
nejméně třikrát udeřila pěstí do hlavy a tahala za vlasy s tím, že bude tady,
že ji zabije, poté M. B. ze strachu utekla.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců nepodmíněně,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 10.
2016, sp. zn. 5 To 352/2016, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání. Soudům
vytkl, že byl uznán vinným pouze na podkladě výpovědi poškozené M. B., která
však zemřela již v průběhu přípravného řízení dne 14. 10. 2014, a tudíž ji
nebylo možné vyslechnout před soudem v hlavním líčení. Tím byla obviněnému
odňata možnost být s její výpovědí konfrontován, klást jí otázky a
kontradiktorním způsobem ji vyslechnout, čímž bylo porušeno jeho právo podle
článku 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“) a nebyla dodržena rovnost účastníků řízení ve smyslu
článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dál jen „Listina“). Ačkoli
nešlo o důsledek pochybení orgánů činných v trestním řízení, ale o objektivní
skutečnost spočívající v úmrtí svědkyně, byla narušena potřebná rovnováha
procesu. Měl být proto kladen větší důraz na jiné důkazy, a to tím spíše, že
po určitou dobu proti němu bylo trestní řízení vedeno jako proti uprchlému
podle § 306 a násl. tr. ř. Ačkoli později byly důkazy za podmínek § 306a tr. ř.
opakovány, v případě svědecké výpovědi M. B. to již fakticky možné nebylo. K
podmínkám, za nichž byla výpověď poškozené čtena, uvedl, že jeho právo mít
možnost svědkyni klást otázky nelze plně nahradit ani účastí jeho obhájce při
výslechu této poškozené v přípravném řízení, neboť těžiště dokazování spočívá
v řízení před soudy.
5. Obviněný soudům vytkl, že své závěry opřely o výpověď svědkyně M. B.,
aniž by náležitě hodnotily její věrohodnost, když jiné důkazy pro její verzi
průběhu skutku nesvědčí, a nikdo jiný v danou chvíli na místě činu přítomen
nebyl. Jestliže soud jako podporující důkaz hodnotil výpověď svědkyně N. B.,
dcery poškozené, ta si při hlavním líčení již na událost nepamatovala, ač šlo o
tvrzení zemřelé matky, a teprve na popud soudu přitakala na správnost své
výpovědi z přípravného řízení. Touto výpovědí však nepotvrdila výpověď své
matky ani to, že se obviněný daného jednání dopustil. Výpověď P. T., který měl
incident sledovat z okna svého bytu, avšak později obviněného nijak
neidentifikoval, rovněž nepovažoval za dostatečnou pro závěr o své vině.
6. Podle obviněného se soudy k věrohodnosti jmenovaných svědků řádně
nevypořádaly s jejich osobami. V té souvislosti poukázal zejména na poškozenou
M. B., která trpěla úzkostmi, užívala pravidelně léky na zklidnění, bála se žít
ve svém bytě a konzumovala alkohol. Zmínil i nelogičnost jejího chování po
činu, neboť zůstávala dále na svém místě v parku a nešla někam do bezpečí nebo
nevolala ihned linku 158. Tím, že soudy tyto skutečnosti nezvažovaly, porušily
zásady § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jelikož nepřistoupily k hodnocení důkazů obzvlášť
obezřetně a v souladu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný v návaznosti na
tyto námitky uvedl, že v důsledku vytknutých pochybení došlo k porušení zásad
spravedlivého procesu, když především v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř. nebyl
řádně zjištěn skutkový stav, o němž jsou stále důvodné pochybnosti. Na podporu
své argumentace obviněný ocitoval část z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9.
2006, sp. zn. I. ÚS 533/05, a vyjádřil názor, že za stávající důkazní situace
mělo být rozhodnuto v jeho prospěch.
7. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
8. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího
státního zástupce Nejvyššímu soudu písemně sdělilo, že po seznámení s obsahem
podaného dovolání se k němu s ohledem na povahu v něm uplatněných námitek
nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále proto zkoumal,
zda obsahuje takové skutečnosti, které naplňují označené důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí a řízení jim
předcházející lze podrobit věcnému přezkoumání Nejvyšším soudem toliko na
podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů.
10. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se dovolání podává, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k
tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. věcně
přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé
alternativě, tzn., že odvolací soud odvolání obviněného považoval za nedůvodné
i přesto, že obviněný v předcházejícím řízení shledal vady zakládající dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze
dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní
vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat
prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T
369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod
vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné
nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace)
skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění
vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže
rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4.
2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
13. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném
opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami,
které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v
napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné
hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem
pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího
důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně,
jejž Nejvyšší soud zásadně nemůže měnit [srov. přiměřeně usnesení Ústavního
soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4.
2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne
30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
14. Tato pravidla se neuplatní u výhrad o porušení práva na spravedlivý
proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90
a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a
rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov.
stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST
38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku
představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem a právním
posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány
takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování
zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález
Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
15. Obviněný v dovolání s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. vytýkal, že závěr o jeho vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2
písm. e) tr. zákoníku spočívá na vadně provedeném dokazování, a dovolával se
porušení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud proto i přesto, že tyto
nikoliv právní vady nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného
důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002,
sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu)], posuzoval důvodnost skutkových výhrad z hlediska
shora vymezených ústavně zaručených zásad, a to i když uvedené námitky samy o
sobě ve smyslu uvedených zákonných ustanovení by důvodem pro posouzení
správnosti těchto skutkových otázek nebyly.
IV. K výhradám obviněného
16. Námitky obviněného se týkaly především způsobu, jakým soud provedl a
posuzoval výpověď poškozené M. B., kterou považoval za jediný usvědčující
důkaz. Protože tato svědkyně již v průběhu přípravného řízení zemřela, a
obviněný ji tudíž před soudem nemohl vyslechnout, považoval to, že soud její
výpověď, kterou učinila v přípravném řízení v procesním postavení svědka, pouze
přečetl, za porušení zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti jeho účastníků,
a to i přesto, že při výslechu svědkyně byla přítomna obhájkyně obviněného. Z
těchto důvodů se dožadoval zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud uvedená
pochybení v přezkoumávaných rozhodnutích neshledal, protože jak v průběhu
řízení před soudem, tak i v přípravném řízení byla dodržena všechna pravidla
pro řádné objasnění věci bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), a
proto se nemohlo jednat o obviněným namítané nedostatky.
17. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a spisového materiálu plyne, že
poškozená M. B. byla vyslechnuta v přípravném řízení postavení svědka po řádném
poučení poprvé dne 27. 8. 2014 a v této výpovědi popsala průběh posuzované
události. U tohoto úkonu byla mimo jiné přítomna obhájkyně obviněného L. Ž.,
resp. JUDr. Jana Fusková byla na základě substituční plné moci zastoupena Mgr.
Markétou Tylečkovou. Poškozená M. B. podle úmrtního listu zemřela dne 14. 10.
2014 (č. l. 117). V průběhu řízení před soudem bylo konáno hlavní líčení dne 6.
1. 2015 a dne 10. 11. 2015 (č. l. 242 až 243), a protože se obviněný nedostavil
a jeho pobyt byl neznámý, bylo další konáno v režimu řízení proti uprchlému
podle § 306 odst. 2 tr. ř. Rozsudek, který soud v nepřítomnosti obviněného a
rovněž i nepřítomné tehdy s ním společně stíhané obviněné P. R. pod sp. zn. 101
T 291/2014 vynesl a který byl následně potvrzen Krajským soudem v Ostravě dne
19. 2. 2016, sp. zn. 5 To 20/2016, (č. l. 297 až 304), byl zrušen podle § 306a
odst. 2 tr. ř. poté, co byl obviněný L. Ž. dne 4. 5. 2016 na základě evropského
zatýkacího rozkazu zadržen ve Velké Británii (č. l. 342), eskortován do České
republiky (č. l. 356) a požádal o zrušení vydaných, již pravomocných rozhodnutí
(č. l. 383). Dne 8. 8. 2016 bylo u Okresního soudu v Karviné – pobočky v
Havířově opakováno hlavní líčení v přítomnosti obviněného i jeho obhájkyně, při
němž byl (mimo jiné důkazy) podle § 213 tr. ř. čten úmrtní list poškozené M. B.
a podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. i její výpověď z přípravného řízení z č.
l. 77 až 79 spisu (č. l. 428 až 430). K tomuto postupu přítomná obhájkyně
obviněného, ani sám obviněný nevznesli žádné námitky, naopak se vyjádřili tak,
že jde o výpověď, která není pravdivá.
18. Podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se protokol o výpovědi
spoluobžalovaného nebo svědka přečte tehdy, byl-li výslech proveden způsobem
odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala
nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla
chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Toto
ustanovení pamatuje na případy, kdy osobní výslech uvedených osob je znemožněn
překážkou, kterou nelze odstranit buď vůbec, nebo jen se značnými potížemi. V
těchto případech se nevyžaduje souhlas státního zástupce, obviněného ani jiné
strany. Ze všech alternativ, které jsou v tomto ustanovení uvedeny, je případ
smrti svědka okolností, které je již do budoucna neměnná, a v jejím důsledku
výslech svědka již nikdy nelze uskutečnit. V takovém případě je přečtení jeho
výpovědi za podmínek § 211 odst. 2 písm. a) tr . ř., kterou před svou smrtí
učinil, jediným způsobem, jak jeho svědectví před soudem provést, a to s
přihlédnutím k dalším okolnostem, za nichž k povedení výslechu v přípravném
řízení došlo. V takovém případě je soud pro případ, že se o takovou výpověď
hodlá opřít, povinen zkoumat, zda byla taková výpověď uskutečněna v souladu s
právem obviněného na obhajobu, tzn., zda obhájci bylo umožněno zúčastnit se
tohoto dřívějšího výslechu svědka, resp. zda byl vyrozuměn o tomto úkonu, a to
obzvláště za situace, kdy jde o svědka, jehož výpověď je zásadním usvědčujícím
důkazem [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 3 Tz
106/2000 (uveřejněný pod č. 54/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
19. Jedním z důvodů, proč je třeba tyto podmínky dodržet, je nutnost
respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 3
písm. d) Úmluvy, podle něhož má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat
svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za
stejných podmínek jako svědků proti sobě. Význam tohoto práva spočívá v tom, že
vystupují-li ve věci svědci, kteří obviněného usvědčují, je obviněný nebo jeho
obhájce oprávněn klást těmto svědkům otázky, přičemž uvedené právo je
respektováno, jestliže v řízení je tato možnost obviněnému nebo jeho obhájci
dána alespoň jednou. Toto právo koresponduje i článkem 38 odst. 2 Listiny,
podle něhož má každý právo na to, „aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS
1860/16).
20. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná podmínky, které musejí
být splněny, aby nedošlo k porušení práva obviněného v případě čtení výpovědi
nepřítomného svědka. Je vhodné poukázat na rozhodnutí ESLP, který stanovil, že
„má-li být před soudem jako důkaz použita výpověď svědka, kterého obviněný
nikdy neměl možnost vyslechnout, je třeba postupovat podle principů vyložených
v rozsudku velkého senátu ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému
království ze dne 15. 12. 2011, stížnost č. 26766/05, tak, jak byly upřesněny v
rozsudku velkého senátu ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015 č. 9154/10 [srov. shodně i rozsudek velkého senátu ve věci Blokhin proti
Rusku ze dne 23. 3. 2016 č. 47152/06, § 201-202, srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 25/13 ze dne 9. 10. 2013 (N 175/71 SbNU 69)]“. K „tříkrokovému“
posuzování přípustnosti výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu v návaznosti
na to, zda nebylo porušeno právo obviněného vyslýchat svědky, rozvedl, že „V
prvním kroku testu se zkoumá, zda pro nepřítomnost svědka u soudu existoval
dostatečný důvod (Al-Khawaja a Tahery, § 119-125; Schatschaschwili, § 107 a
119-122)“ a výslovně konstatoval, že „V případě, že svědek zemřel, pochopitelně
nezbývá jiná možnost než čtení jeho dřívější výpovědi (Al-Khawaja a Tahery, §
121)“. Ke druhému kroku zdůraznil, že je třeba posuzovat, „zda svědectví
nepřítomného svědka bylo jediným či rozhodujícím důkazem pro odsouzení
obviněného (Al-Khawaja a Tahery, § 126-147; Schatschaschwili, § 107 a 123-124),
případně zda taková svědecká výpověď měla značnou váhu, a její připuštění tudíž
mohlo znevýhodnit obhajobu (Schatschaschwili, § 116)“. Podle třetího kroku „se
zkoumá, zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních
záruk, které kompenzovaly znevýhodnění obhajoby způsobené tím, že jako důkaz
byla připuštěna výpověď nepřítomného svědka (Al-Khawaja a Tahery, § 147;
Schatschaschwili, § 107 a 125-131). Za důležitou záruku je považována
skutečnost, že soud přistupoval k výpovědi nepřítomného svědka obezřetně, další
je existence důkazů podporujících výpověď nepřítomného svědka. Může se jednat
například o výpovědi osob, kterým svědek události popsal bezprostředně poté, co
se odehrály, zejména pokud tyto osoby vypovídaly před soudem a obviněný je měl
možnost sám vyslechnout (Al-Khawaja a Tahery, § 156; Schatschaschwili, § 128). Podstatnou zárukou je i to, pokud měl obviněný či jeho advokát možnost svědka
vyslechnout v přípravném řízení (Schatschaschwili, § 130). Pokud měl alespoň
obhájce obviněného možnost zúčastnit se výslechu svědka, jde podle ESLP o
podstatnou procesní záruku. Lze totiž předpokládat, že obhájce bude namísto
obviněného vykonávat právo zpochybňovat výpověď svědka a klást svědkovi otázky
(rozsudek ve věci Karadag proti Turecku ze dne 29. 6. 2010 č. 12976/05, § 51). Srovnej též rozsudek ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemsku ze dne 23. 4. 1997 č. 21363/93, § 51; rozsudek ve věci Lüdi proti Švýcarsku ze dne 15. 6. 1992 č. 12433/86, § 47; srov. shodně nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, body 23-25; nález sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12.
7. 2011 (N 129/62 SbNU
27), bod 34; obdobně nález sp. zn. II. ÚS 297/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 84/41
SbNU 97); nález sp. zn. III. ÚS 376/01 ze dne 15. 11. 2001 (N 174/24 SbNU 291),
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1284/2014,
nebo ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015 (publikované pod č. 16/2016
Sbírky soudních rozhodnutí).
21. Nejvyšší soud z hlediska všech těchto pravidel a zásad posuzoval
postup soudu v rámci dokazování v projednávané věci, zejména s ohledem na to,
že přečetl výpověď zemřelé svědky M. B., a shledal, že soudy dodržely jak
hlediska vymezená v § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., tak i kritéria stanovená
výše zmíněnou rozhodovací praxí ESLP i Ústavního soudu.
22. Především je třeba poukázat na to, že obhájkyně obviněného Mgr.
Markéta Tylečková nejenom, že byla o tomto výslechu vyrozuměna, ale osobně se
ho dne 27. 8. 2014 také zúčastnila (viz č. l. 77 až 79). Navíc je třeba
zdůraznit, že důvodem, proč nebylo možné svědkyni vyslechnout, byla její smrt,
kterou soud jednoznačně prokázal z úmrtního listu svědkyně. Pokud soud při
hlavním líčení dne 8. 8. 2016 (č. l. 428) její výpověď přečetl, postupoval
podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a obviněnému umožnil, aby na ni reagoval a
vyjádřil se k jejímu obsahu, čehož obviněný využil.
23. Soudy však nepochybily ani v dalším postupu, protože obsah této
výpovědi posuzovaly s ohledem na další ve věci provedené důkazy, mezi nimiž
byly i takové důkazy, které dosvědčovaly, co poškozená bezprostředně po činu
obviněného prožívala, jak se chovala a co o události sdělovala. Proto, i když
je v této věci svědectví zemřelé poškozené v zásadě jediným přímým důkazem, z
nějž jsou čerpány všechny zásadní informace týkající se chování obviněného,
nesnižují tyto skutečnosti jeho význam coby usvědčujícího důkazu. Poukázat je
třeba na poměrně rozsáhlé dokazování, které bylo ve věci provedeno právě
především proto, aby byly přezkoumány okolnosti a tvrzení, které tato svědkyně
sdělila (zejména výpovědí její dcery N. B., jíž poškozená průběh incidentu
relativně podrobně popsala, a svědka P. T., který celý incident sledoval z okna
a poté téhož dne se i jemu poškozená svěřila s obsahem výhrůžek, které vůči ní
obviněný směřoval, jakož i ze záznamu telefonátu na linku 158, z něhož je
patrné silné rozrušení a strach poškozené).
24. Pokud tedy soudy na základě těchto zjištěných a blíže rozvedených
skutečností a procesních postupů dospěly k závěru, že výslech poškozené učiněný
v přípravném řízení proběhl v souladu se všemi zákonnými podmínkami, je třeba
jim přisvědčit, protože tento postup byl za dané mezní situace maximálním
možným způsobem respektu k zásadě kontradiktornosti řízení, jak správně
uzavřely i soudy nižších stupňů, a proto nelze v jejich postupu spatřovat
obviněným vytýkaná pochybení.
25. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal ve věci porušení
pravidel spravedlivého procesu, který byl z hledisek stanovených články 6 odst.
3 písm. d) Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny respektován.
26. Pokud se obviněný domáhal porušení zásady in dubio pro reo, je
vhodné zmínit, že soudy při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy splnily
svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a
poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní
skutečnosti. Je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se v dovoláním napadené
věci k výhradám obviněného důsledně zabývaly věrohodností jednotlivých
svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy, jež
svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, o
čemž svědčí argumenty uvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na
stranách 4 až 5, kde jsou veškeré potřebné a podstatné úvahy o hodnocení důkazů
a výsledném skutkovém stavu náležitě vysvětleny, přičemž jejich správnost
potvrdil a ve svém usnesení na stranách 3 až 5 zdůvodnil též odvolací soud.
Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je
věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí
zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a
přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý
proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho
názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně
např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50
SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], čemuž
soudy v posuzované věci dostály. V posuzované věci navíc výpověď poškozené
nestála osamocena, ale byla podpořena řetězcem dalších, obviněného
usvědčujících důkazů, jež soudy měly k dispozici a na jejichž základě mohly
dospět ke skutkovým zjištěním, o nichž nejsou důvodné pochybnosti (srovnej
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).
27. Nejvyšší soud rovněž pro úplnost připomíná, že důkazy, o které se
napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a odůvodnění napadeného
rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze
dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. Jelikož v
posuzované věci soudy všem svým povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci
zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli
nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných
rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby.
Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým
způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli;
rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2
odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012,
sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v
projednávané věci důsledně dodržely.
28. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v řízení, které
předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, porušení zásad vymezených v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ani § 125, resp. § 134 tr. ř., a tudíž nebyly
porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven
v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
29. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se
nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a o porušení pravidel
spravedlivého procesu v této trestní věci rovněž nešlo, Nejvyšší soud dovolání
obviněného L. Ž. jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr.
Milada Šámalová
předsedkyně
senátu