8 Tdo 431/2013

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2013

o dovolání obviněného P. N., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –

pobočka v Pardubicích ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 13 To 254/2010, jako

odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.

zn. 2 T 62/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. o d m í t á .

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 2 T

62/2009, byl obviněný P. N. uznán vinným jednak trestným činem útisku podle §

237 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr.

zák.“), jednak trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k

nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle § 249a odst.

2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky,

pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s

dozorem.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených

trestných činů dopustil tím, že jako jediný jednatel společnosti UNIMEX-INVEST,

s. r. o., se sídlem O., S., která byla v předmětné době výlučným vlastníkem

nemovitosti – obytné budovy v M., rozkládající se na ulici M. (kde je označena)

a T. (kde je označena), postavené na parcele, když budova i parcela jsou

zapsány u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště

O., na listu vlastnictví, pro katastrální území M.,

v období nejméně od března 2006 do 18. 8. 2008 nerespektoval platné nájemní

smlouvy nájemníků, vyjmenovaných v rozsudku, v bytech uvedeného domu, přičemž

se vesměs jednalo o osoby dříve narozené, a v úmyslu zabránit jim v řádném a

nerušeném užívání těchto bytů, s cílem dosáhnout zrušení s nimi uzavřených

nájemních vztahů a následného vystěhování nájemníků i osob s nimi oprávněně

obývajících předmětné byty, navzdory tomu, že uvedení nájemníci řádně hradili

nájem i služby spojené s užíváním bytů, způsobil nejprve od března 2006

neodváděním příslušných plateb dodavateli tepla a TUV společnosti Dalkia

Ostrava, a. s., odstavení tepla a přerušení dodávky teplé vody, přičemž

nezajistil náležité náhradní zdroje tepla a teplé vody, kdy v předmětném období

byla dodávka obnovena pouze na několik dnů v prosinci roku 2007, a následně pod

záminkou jednorázové nutné opravy blíže nezjištěného dne v březnu 2008 nechal

zastavit i přívod studené vody, který však již neobnovil, ač to technický stav

rozvodu vody dovoloval, kdy rovněž nezajistil žádný náhradní zdroj vody pro

nájemníky, přičemž řádné užívání domu nájemníkům znemožnil i tím, že od konce

roku 2006 nezajistil úklid ve společných prostorách domu a od roku 2007

zastavil provoz výtahů v domě, byť tyto byly v době odstavení funkční, když

nezajistil ani řádné osvětlení společných prostor, přičemž na uvedené

nedostatky byl opakovaně a bezvýsledně nájemníky upozorňován, to vše ačkoliv

teplo, TUV i voda byly po celou dobu dodávány do nebytových prostor předmětného

domu, pronajímaných ke komerčním účelům, a tímto svým kumulovaným jednáním

znemožnil nájemníkům, mezi nimiž byly i osoby značně vysokého věku a špatného

zdravotního stavu, řádné užívání bytu, a to i v tak základních oblastech, jako

je mytí, praní prádla a dodržování základní hygieny, současně mnohým z nich

znemožnil bezpečný pobyt ve společných neosvětlených prostorách a donutil je

vyvinout nepřiměřené úsilí, spočívající u starších osob v pravidelné zátěži při

vycházení schodů do vyšších pater, což bylo od března 2008 spojeno i s

neúměrnou fyzickou zátěží, spočívající v nutnosti donášet do domu veškerou

pitnou i užitkovou vodu a tuto poté vynášet i do bytu ve vyšších patrech,

přičemž vodu si museli nájemníci opatřovat na vlastní náklady, a dále nájemníky

v důsledku odstavení přívodu tepla vystavil extrémně nízkým teplotám v bytech i

v době zimních měsíců, kdy běžně dosahovaly výše pouze kolem 10° C, což

nájemníky donutilo opatřit si náhradní přímotopy, jejichž provoz také hradili z

vlastních prostředků, a dále to způsobilo výskyt plísní na zdech, přičemž

nemožnost užívat byty běžným způsobem, psychické úsilí spočívající v překonání

dopadu dlouhodobého jednání obviněného, zvýšené náklady nájemníků na zajištění

náhradních zdrojů tepla i vody a nemožnost jiného než nákladného a dlouhodobého

právního řízení vzniklé situace vedly některé nájemníky, výslovně v rozhodnutí

vyjmenované, k tomu, že se v souladu s původním záměrem obviněného odstěhovali

z předmětného domu.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil

proti výroku o vině i navazujícímu výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v

Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 13 To

254/2010, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.

Obviněný podal proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové –

pobočka v Pardubicích prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž

odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), l)

tr. ř., a tvrdil, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku

proti rozsudku, ačkoliv byly v řízení předcházejícím dány důvody dovolání

uvedené v § 265b odst. 1 písmenech d) a g) tr. ř., když byla porušena

ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání

a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotně právním posouzení. Namítal, že nedostatečná skutková zjištění

mají povahu zkrácení práva na spravedlivý proces a že byl zkrácen i v právu na

zákonného soudce. V doplnění dovolání posléze uplatnil i dovolací důvod uvedený

v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 412/2011, podle §

265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v

Pardubicích ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 13 To 254/2010, zrušil a podle § 265k

odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla

podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové –

pobočka v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl. Vyhověl tak dovolání obviněného, když konstatoval porušení práva na

spravedlivý proces, jež je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a

svobod (dále jen „Listina“), ke kterému došlo tím, že nebylo respektováno právo

obviněného zúčastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu dne 5. 10. 2010.

Ostatními námitkami se Nejvyšší soud s ohledem na povahu vady, pro kterou bylo

napadené usnesení odvolacího soudu zrušeno, věcně nezabýval, když upřesnil, že

bude na soudu odvolacím, aby znovu posoudil procesní i hmotně právní podmínky

pro rozhodnutí o vině obviněného. Bylo-li dovolání podáno i s odkazem na důvod

dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., pak v této části bylo podáno

opožděně.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jsa vázán právním

názorem Nejvyššího soudu, následně rozhodl rozsudkem ze dne 28. 2. 2012, sp.

zn. 13 To 254/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř.

zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3

tr. ř. nově rozhodl tak, že za trestné činy útisku podle § 237 tr. zák. a

neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §

249a odst. 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal výrok o vině v rozsudku soudu

prvního stupně nezměněn, obviněnému P. N. uložil podle § 249a odst. 2 tr. zák.,

§ 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na jeden rok. Podle § 58

odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu

stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta.

Pro úplnost je na místě dodat, že usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze

dne 20. 3. 2013, sp. zn. 2 T 62/2009, bylo rozhodnuto, že obviněný je s

přihlédnutím k čl. IV. odst. 1 písm. b), odst. 3 amnestie prezidenta republiky

ze dne 1. 1. 2013 účasten amnestie, kterou se mu promíjí podmíněně odložený

trest odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců uložený rozsudkem Okresního

soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2010, č. j. 2 T 62/2009-825 ve spojení s

rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28.

2. 2012, č. j. 13 To 254/2010-1551, s tím, že se na něj hledí, jako by odsouzen

nebyl. Usnesení nabylo právní moci dne 9. 4. 2013.

Ani s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne

ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 13 To 254/2010, obviněný nesouhlasil a podal proti

němu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na

dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), d), g) tr. ř.

a namítl, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, že ve věci

rozhodoval vyloučený orgán, dále že byla porušena ustanovení o přítomnosti

obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a také že rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení. Namítal též, že nedostatečná skutková zjištění mají povahu

zkrácení práva na spravedlivý proces.

Ve značně rozsáhlém odůvodnění dovolání podrobně rozvedl námitky, jež podřadil

pod výše vyjmenované dovolací důvody. Stručně shrnuto, námitky subsumované pod

dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. brojily

proti obviněným tvrzené zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti obsazování Okresního

soudu v Pardubicích a proti způsobu přidělování trestních věcí (v daném případě

trestní věci obviněného) jednotlivým senátům, tj. zde senátu ,,2 T“. Konkrétní

pochybení spatřoval v tom, že rozvrh práce Okresního soudu v Pardubicích na rok

2009 neumožňoval takový postup, aby u každé „věci zvlášť rozsáhlé“ (včetně

napadlé věci obviněného) bylo nejpozději v den, kdy soudu došla, bez využití

rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního

oddělení náleží. Rozvrh práce tak podle právního názoru obviněného nevyhovuje

zejména požadavkům § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v

tehdy platném znění.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. shledával

obviněný v existenci pochybností o schopnosti členů senátu ,,13 To“ odvolacího

soudu s ohledem na poměr k věci či obviněnému nestranně ve věci rozhodovat.

Poukazoval přitom na to, že odvolací soud opakovaně nevyhověl jeho žádosti o

odročení veřejného zasedání, ač svoji neúčast omluvil a požádal o odročení

veřejného zasedání, odvolací soud měl podklady o jeho aktuálním zdravotním

stavu a byl na vady takového svého postupu již dříve Nejvyšším soudem

upozorněn. Dovolatel rovněž připomněl, že o jeho stížnosti ze dne 28. 2. 2012

proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o jeho námitce podjatosti, nebylo

nadřízeným orgánem dosud rozhodnuto.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. písm. d) tr. ř. měl být podle

obviněného naplněn tím, že nalézací soud bez jakéhokoliv upozornění změnil svůj

procesní postup a projednal jeho trestní věc v hlavním líčení bez jeho

přítomnosti, třebaže on na své účasti trval a byl řádně omluven. Dále vytýkal,

že odvolací soud projednal odvolání obviněného bez jeho přítomnosti, i když byl

opět řádně omluven, na své účasti i u veřejného zasedání dne 28. 2. 2012

setrvával a navrhl provést obsáhlé dokazování. Odvolací soud měl dostatečné

podklady osvědčující důvodnost omluvy obviněného, ale vůbec k nim nepřihlédnul.

K výtkám, jež se týkaly jeho neúčasti v hlavním líčení, obviněný konkrétně

rozvedl, že nebyly naplněny podmínky pro konání hlavního líčení u Okresního

soudu v Pardubicích v jeho nepřítomnosti ve dnech 19. 2. a posléze 15. 4. a 16.

4. 2010, čímž bylo zásadním způsobem zasaženo do jeho práva na spravedlivý

proces. V dané souvislosti zevrubně zrekapituloval průběh řízení před okresním

soudem. Hlavní líčení, které bylo nařízeno na den 2. 7. 2009, bylo odročeno z

důvodu nemoci obhájkyně. V této souvislosti je však významné zejména sdělení

obhájkyně ze dne 2. 7. 2009, kterým oznámila soudu, že obviněný nesouhlasí s

konáním hlavního líčení v trestní věci bez účasti obhájkyně (tedy projevil

jednoznačný zájem se hlavního líčení zúčastnit), a žádá tak o odročení hlavního

líčení. Toto vyjádření přitom obviněný neomezil pouze na hlavní líčení nařízené

na 2. 7. 2009 a s ohledem na to, že hlavní líčení tvoří „jeden celek“ (není

nařizováno několik hlavních líčení, ale dochází vždy k jeho přerušení nebo

odročení), je třeba vůli obviněného vztahovat k celému hlavnímu líčení. Své

stanovisko pak v žádném svém dalším vyjádření či přípise nezměnil, přičemž lze

tedy dovodit, že jeho zájem o konání hlavního líčení v jeho přítomnosti trvá

doposud. Dále bylo nařízeno hlavní líčení na dny 3. a 4. 9. 2009. Hlavní líčení

se v tomto případě nekonalo proto, že obviněný neměl zachovánu lhůtu k přípravě

na hlavní líčení, tedy bez zavinění obviněného. Významné však je opět sdělení

obhájkyně ze dne 1. 9. 2009, z něhož opět jednoznačně vyplývá vůle obviněného

aktivně se hlavního líčení účastnit. Do protokolu o hlavním líčení pak bylo dne

3. 9. 2009 zaznamenáno i prohlášení obhájkyně, že nesouhlasí s tím, aby byli

vyslechnuti svědci mimo hlavní líčení, a že je třeba, aby byli vyslechnuti za

přítomnosti obviněného. Z daného protokolovaného vyjádření je tedy opět patrná

jednoznačná vůle účastnit se hlavního líčení.

Z důvodů popsaných v předchozím odstavci (tedy bez zavinění obviněného) bylo

hlavní líčení odročeno na dny 29. a 30. 10. 2009. Toto hlavní líčení se

nekonalo proto, že jak obhájkyně, tak obviněný sám svoji účast na hlavním

líčení z objektivních a soudu doložených důvodů omluvili. Za zcela zásadní je

přitom nutno považovat fakt, že soud hlavní líčení odročil za situace, kdy mu

byla obviněným zaslána prostá omluva a neschopenka a soud takovouto formu

omluvy jako důvod pro odročení hlavního líčení akceptoval. Hlavní líčení bylo

odročeno na den 26. 11. 2009. Přípisem ze dne 24. 11. 2009 se obviněný omluvil

z účasti v hlavním líčení a požádalo o jeho odročení. Obviněný je přitom toho

názoru, že jeho vůle být u hlavního líčení přímo účasten je z jeho omluvy

dostatečně patrná (v opačném případě by totiž nežádal o odročení hlavního

líčení). Hlavní líčení bylo odročeno, ačkoliv obviněný výslovně nepožádal, aby

nebylo konáno v jeho nepřítomnosti. Hlavní líčení bylo odročeno na den 19. 2.

2010. Následně došlo ke změně procesního postupu soudu při odročování hlavního

líčení z důvodu zdravotního stavu obviněného, v čemž obviněný shledává

důležitou procesní vadu. Taková změna postupu soudu přitom byla pro obviněného

zcela nepředvídatelná, nic jí nenasvědčovalo a ani soud sám na tuto neupozornil

a nijak ji nezdůvodnil (v této souvislosti dovolatel dokazoval též na

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 99/2010, 5 Tdo 1276/2006 a nálezy

Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 884/09 a II. ÚS 102/03).

Dne 23. 12. 2009 zaslal MUDr. P. Š. z Fakultní nemocnice O. přípis soudu, v

němž uvedl, že obviněným popisovaná choroba jej neomezuje v pohybové aktivitě.

Pokud měl soud na základě tohoto vyjádření lékaře za to, že obviněného v účasti

na hlavním líčení nic neomezuje, měl ve smyslu shora citovaných rozhodnutí

obviněnému tuto skutečnost sdělit a upozornit ho, že pokud se k hlavnímu líčení

nedostaví, bude věc projednána a rozhodnuta v jeho nepřítomnosti. To však soud

neučinil. V souvislosti s tímto postupem soudu dovolatel zdůraznil, že ve

skutečnosti měl vystavenu pracovní neschopnost od jiného lékaře, a to MUDr. I.

T., která trvala od 23. 10. 2009 do 26. 2. 2010, a k jejím důvodům se MUDr. P.

Š. svým přípisem z 23. 12. 2009 nevyjadřoval a vyjádřit nemohl. Obviněnému byly

v listopadu 2009 zrušeny vycházky a počátkem února 2010 dokonce byla doporučena

hospitalizace v nemocnici.

Obviněný svou účast v hlavním líčení odročeném na den 19. 2. 2010 z důvodu své

pracovní neschopnosti (stejně jako dříve) omluvil, přičemž současně navrhl

doplnit dokazování. Soud však hlavní líčení bez toho, aby obviněnému sdělil, že

na rozdíl od svého předchozího postupu nebude hlavní líčení odročovat (viz

shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu), hlavní líčení konal v jeho

nepřítomnosti a přečetl zde mimo jiné také protokol o výslechu obviněného. Soud

tak učinil přesto, že hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nebylo možno

konat, a nebyla tak ani dána možnost číst protokol o výpovědi obviněného v

hlavním líčení podle § 207 odst. 2 tr. ř.

Soud následně odročil hlavní líčení na dny 15. 4. a 16. 4. 2010. O konání

hlavního líčení soud obviněného vyrozuměl, avšak nesdělil mu, že bylo již dne

19. 2. 2010 konáno hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, neboť jeho omluva nebyla

akceptována jako důvod pro odročení hlavního líčení. V uvedených dnech bylo

vyslechnuto několik svědků a byly provedeny další důkazy. Obviněný se opět z

objektivních důvodů majících povahu v jeho zdravotním stavu omluvil, tuto

omluvu soud opět neakceptoval a bez jakéhokoliv upozornění na to, že (na rozdíl

od předchozího a obviněnému známého postupu soudu) bude hlavní líčení konáno.

Dovolatel v takovém postupu nalézacího soudu spatřoval především

nepředvídatelnost jeho procesního postupu, když svoji argumentaci dokládal

odkazy na výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Obviněný dále poukazoval na to, že okresní soud mu dne 12. 4. 2010 písemně

sdělil, že je nutné, aby se dostavil k soudu a vypovídal, když až následně může

soud zvažovat, jaké důkazy provede. Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního

stupně po celé řízení považoval účast obviněného za nutnou, a to i v samotném

závěru hlavního líčení. Přesto v nepřítomnosti obviněného dne 16. 4. 2010 ve

věci rozhodnul.

Dovolatel měl za to, že takové rozhodnutí bylo učiněno a hlavní líčení jako

celek bylo provedeno v rozporu s § 202 odst. 2 tr. ř. Takto popsané pochybení

okresního soudu nelze z podstaty věci bez dalšího odstranit v odvolacím řízení.

V důsledku postupu okresního soudu totiž bylo porušeno základní právo

obviněného na obhajobu, a to prakticky od počátku hlavního líčení. Celé hlavní

líčení je proto podle mínění obhajoby nutné opakovat, když nelze přijmout

zdůvodnění odvolacího soudu, který se s uvedenou problematikou vypořádal v tom

smyslu, že obviněný svojí omluvou z hlavního líčení nařízeného na 19. 2. 2010

výslovně nepožádal o odročení a podle názoru odvolacího soudu existence

zdravotních potíží „nemusela obviněnému zcela bránit v možnosti, aby se

dostavil k Okresnímu soudu v Pardubicích a hlavního líčení se zúčastnil“.

V další části textu dovolání obviněný velmi podrobně rozvedl svoji argumentaci

proti odůvodnění odvolacího soudu. Kromě již dříve uplatněných tvrzení o

nepředvídatelnosti procesního postupu nalézacího soudu ještě zpochybnil závěr

odvolacího soudu, který vyzněl v tom smyslu, že „zdravotní stav obviněného

nemusel zcela bránit v jeho účasti u hlavního líčení dne 19. 2. 2010“, když z

toho lze podle něj naopak dovodit, že takové účasti bránit přinejmenším mohl.

K otázce své neúčasti u veřejného zasedání odvolacího soudu uvedl, že z důvodů

přetrvávajících zdravotních obtíží požádal o odročení veřejného zasedání

nařízeného na den 28. 2. 2012, když upozornil na rozvíjející se

posttraumatickou stresovou poruchu. K doložení tohoto tvrzení odkázal na

lékařskou zprávu MUDr. J. H. (správně H.) ze dne 6. 2. 2012 a MUDr. J. O. ze

dne 2. 2. 2012, z kterých má vyplývat jeho neschopnost účastnit se úředních

jednání. Dovolatel proto zdůraznil, že svoji neschopnost ve smyslu omluvy

nespatřuje na rozdíl od závěrů odvolacího soudu v otázce přicestování z O. do

P., nýbrž v neschopnosti účastnit se veřejného zasedání. Opačný závěr

odvolacího soudu je zcela v rozporu s výše uvedenými odbornými závěry

psychiatrů a ve svém důsledku vedl k porušení jeho práva na spravedlivý proces,

protože mu tak bylo znemožněno účastnit se projednávání vlastní věci. Takový

postup měl za kontrérní s judikaturou Ústavního soudu, zejména s jeho nálezy

sp. zn. I. ÚS 2971/09 a sp. zn. I. ÚS 294/01, jakož i předchozím usnesením

Nejvyššího soudu v této věci sp. zn. 8 Tdo 412/2011, který zdůraznil, že

veřejné zasedání se svojí povahou i významem blíží hlavnímu líčení (zvláště

přichází-li v úvahu kupř. doplnění dokazování), z čehož dovozoval i v tomto

případě porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval

zejména v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými

zjištěními soudu a na ně navazující právní kvalifikací. Podle dovolatele soudy

zjištěný skutkový stav neodpovídá užité právní kvalifikaci trestného činu

útisku podle § 237 tr. zák., neboť soudy se dostatečně nevypořádaly s otázkou

naplnění většiny znaků objektivní stránky tohoto trestného činu, tedy stavu

tísně poškozených, jednání obviněného zaměřené na formulaci či deformaci jejich

vůle tak, aby poškození něco konali, nekonali či trpěli v souladu s vůli

pachatele, čímž byla ohrožena (popř. zasažena) jejich svoboda rozhodování.

Náležitou pozornost nevěnovaly ani naplnění znaků subjektivní stránky uvedeného

trestného činu. Podle obviněného z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že již

od března 2006 jednal způsobem ve výroku popsaným se záměrem dosáhnout zrušení

uzavřených nájemních vztahů a doložen není ani stav tísně poškozených.

Provedené dokazování směřovalo toliko ke zjištění znaku skutkové podstaty

trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému

prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., tj. zda bylo poškozeným neoprávněně

bráněno v užívání domu a bytu.

Soudy obou stupňů rozhodly meritorně ve věci, aniž by měly zjištěny podstatné

skutečnosti, nezabývaly se téměř vůbec verzí, kterou obviněný na svoji obhajobu

uvedl, ani subjektivní stránkou trestných činů kladených obviněnému za vinu,

ani cílem (který měl obviněný údajně sledovat), existencí stavu tísně u všech

poškozených. Taktéž nebyla podle obhajoby dostatečně prokázána existence

užívacího práva u poškozených (v této souvislosti jmenoval poškozeného Ing. G.

L.), jednání a podoba jednání obviněného, období, po něž mělo k zásahům do práv

poškozených docházet, a zda v tomto období mohl vůči poškozeným jednat právě

obviněný (když podle obviněného ode dne 25. 4. 2008 nebyl jednatelem

společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o.). Nedostatečně zjištěný skutkový stav potom

neodůvodňuje závěr o tom, že se stal skutek a že tento je trestným činem útisku

podle § 237 trestního zákona a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k

nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., přičemž ve vztahu k prvnímu

v pořadí uváděnému trestnému činu je rozsudek zcela nepřezkoumatelný. Obviněný

dále namítl, že soudy obou stupňů se vůbec nevypořádaly se skutečnostmi, které

jsou pro posouzení věci rozhodné a na které obviněný při své obhajobě

poukazoval a k těmto neprovedly téměř žádné důkazy. Jednalo se zejména o návrh

na výslech 32 svědků, o kterém krajský soud vůbec nerozhodl, avšak tyto důkazy

neprovedl, jakož i o zjištění technického stavu domu a z toho vyplývající

možnosti zajistit poskytování příslušných služeb nájemníkům, když samotné

posouzení soudy provedly pouze podle svého laického názoru, aniž si nechaly

zpracovat odborný posudek. Podstatné skutkové okolnosti tak zůstaly zcela mimo

provedené dokazování, přičemž míra, v jaké se tak stalo, je již přímým zásahem

do práva na obhajobu a na spravedlivý proces.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v

Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 13 To

254/2010, i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2010, sp. zn.

2 T 62/2009, zrušil, aby zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k níž došlo jejich zrušením,

pozbyla podkladu, a dále aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému

projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po zevrubné rekapitulaci

podaného dovolání ve svém vyjádření uvedl, že námitky podřazované pod dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) a písm. b) tr. ř. považuje za zjevně

neopodstatněné.

K námitkám, které podle obviněného zakládaly důvod dovolání podle § 265b odst.

1 písm. a) tr. ř., podotkl, že dovoláním zpochybňované pravidlo pro přidělování

napadlých žalob je dostatečně transparentní a umožňující přezkoumání. Jde-li o

jiná pravidla, netýkají se věci obviněného a argumentace jimi jde nad rámec

této věci. Námitky obviněného by bylo možné posoudit sice jako výhrady k

rozvrhu práce obecně, ovšem nikoli ve vztahu k tomuto řízení. Z obžaloby je

totiž zřejmé, že spis měl více než 300 listů a způsob přidělovaní je tedy

naprosto jasný. Argumenty obviněného podřazované jím k dovolacímu důvodu podle

§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívají stručně shrnuto v tom, že členové

senátu jsou podjatí, protože nevyhověli jeho žádostem o odročení veřejného

zasedání. Podle názoru státního zástupce se však ze spisového materiálu podává

pravý opak, celé řízení je provázeno až nadbytečnou benevolencí k přístupu

obviněného, zohledňováním pouhých lékařských zpráv o vyšetřeních, které takřka

ničeho nedodávají ke schopnosti účasti u jednání soudu, připuštěním důkazu

znaleckým posudkem zcela mimo lékařský obor, týkající se onemocnění obviněného.

Oba ve věci činné soudy si touto benevolencí a používáním „měkkých“ prostředků

věc víceméně samy zkomplikovaly, neboť v zásadě postačilo již v úvodu znalecky

přezkoumat onemocnění obviněného a celý trestní proces by se neprotahoval,

případně by se řízení ze zákonných důvodů přerušilo. Způsob, jakým odvolací

soud přistoupil k nařízení a provedení veřejného zasedání, nevybočil ze

zákonných mezí, a proto ve věci nelze spatřovat žádné známky podjatosti.

Naopak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl podle státního

zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uplatněn relevantně. Ač se odvolací

soud domnívá, že podstata problému spočívá v tom, že obviněný nepožádal o

odročení hlavního líčení, tato je podle jeho mínění ve skutečnosti jinde, a to

v otázce řádné omluvy. Jak je zřejmé z rekapitulace procesní stránky věci,

kterou provedl odvolací soud, nalézací soud stran hlavních líčení ve dnech 29.

10. 2009, 30. 10. 2009 a 26. 11. 2009 omluvě obviněného přiznal řádnost a

líčení vždy odročil. Naproti tomu u líčení dne 19. 2. 2010, 15. 4. 2010 a 16.

4. 2010 takto neučinil a změnu svého procesního přístupu obviněnému neozřejmil,

ač byl v zásadě ve stejné procesní situaci. To, že jeho postup by byl za jiných

okolností v pořádku, nelze předjímat, neboť své úvahy provedl kabinetním a

netransparentním způsobem, byť, jak je zřejmé, si sám ověřil relevanci omluvy

ze dne 25. 11. 2009 a poměrně přiléhavě usoudil, že jí řádnost z pohledu ex

post přiznat nelze. Vůči obviněnému pak bez toho, aby o tom věděl, přijal jiný

postup, který obviněný nemohl zcela oprávněně na základě předchozí zkušenosti

očekávat. Přitom mohl soud tuto otázku poměrně snadno vyřešit jednoduchou

úpravou vzoru k předvolání. Hlavní líčení tak bylo provedeno v nepřítomnosti

obviněného bez splnění zákonných podmínek, přičemž lze beze zbytku odkázat na

obviněnému známou a jím citovanou judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne

3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010). Uvedeným postupem bylo porušeno právo

obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, a tedy již v nalézacím řízení

byl dán důvod kasace rozhodnutí na podkladě § 265 odst. 1 písm. d) tr. ř., na

který odvolací soud adekvátně nereagoval.

Jen stručně na okraj svého vyjádření pak ještě státní zástupce činný u

Nejvyššího státního zastupitelství poznamenal, že vlastní postup soudu

odvolacího nepředstavuje naplnění tohoto namítaného dovolacího důvodu. Odvolací

soud se (již poučen) vyhnul posuzování zdravotního stavu obviněného, řádně jej

předvolal, neposuzoval zdravotní stav, ale tvořil skutkové (laické) závěry z

vyžádaných lékařských práv a nijak nevybočil z možnosti konat veřejné zasedání

v nepřítomnosti obviněného. Své úvahy odvolací soud přijatelným způsobem

rozvedl a lze jen na jeho argumentaci odkázat (s. 9 – 10 rozsudku). Jelikož

však výše popsaná vada při nařizování hlavního líčení u nalézacího soudu

kauzálně předchází vady a důvody, které obviněný dále namítá, měl státní

zástupce za to, že další vyjádření by bylo toliko nadbytečnou teoretickou

glosou, když zřejmě veškeré dokazování bude nutno ve věci zopakovat.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání zrušil v celém

rozsahu usnesení (správně „rozsudek“) Krajského soudu v Hradci Králové –

pobočka v Pardubicích ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 13 To 254/2010, jakož i

předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2010, sp.

zn. 2 T 62/2009, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích k novému

projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je

podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu

§ 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně

neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat,

jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl

náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud

vyššího stupně.

Kritérium „soud, který nebyl náležitě obsazen“, se bez jakýchkoliv pochybností

vztahuje na ty případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se

na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr.

ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy

mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního

řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších

předpisů. Tím se však nevyčerpává, jelikož z pohledu ústavního vymezení obsahu

práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když

všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím,

jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému

zákonnému soudci. Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního

soudu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS

293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů obecných.

Součástí práva na zákonného soudce jsou logicky požadavky na dodržení zákonného

vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§ 16 - § 18 tr. ř.), na

dodržení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, včetně

stanovení počtu soudců a přísedících v senátech (§ 19, 27, 31 a 35 zákona č.

6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), vyloučení

soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§ 30 tr.

ř.).

Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení

je však součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování

soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu

práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1

Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu. Tomuto

požadavku koresponduje zákonná úprava kritérií rozvrhu práce v ustanoveních §

41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní

správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Obviněný namítl, že rozvrh práce Okresního soudu v Pardubicích pro rok 2009

neumožňoval takový postup, aby u každé „věci zvlášť rozsáhlé“ bylo nejpozději v

den, kdy soudu došla, bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek

soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží, a nevyhovuje tak

ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. v tehdy platném znění. Mimo jiné i

s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo

1316/2008, vyvozoval, že pravidla pro přidělování věcí napadlých okresnímu

soudu v rámci trestní agendy jsou zcela netransparentní a nesrozumitelná, když

zejména „s ohledem na procentuální vyjádření nápadu věcí jednotlivým oddělením

nebylo bez použití rejstříku nebo dalších evidenčních pomůcek určitelné, jakému

oddělení (senátu) má být právě napadlá věc obviněného přidělena“. Měl za to, že

přidělení věci senátu 2 T proto proběhlo způsobem, který může být sice uvnitř

okresního soudu běžným, ale navenek není srozumitelně projeven v rozvrhu práce

a o rozvrh práce se proto neopírá, v důsledku čehož senát 2 T nebyl předvídaným

způsobem k projednání jeho věci povolán.

V posuzovaném případě jde tedy o to, zda byla trestní věc obviněného v souladu

s pravidly vyjádřenými v rozvrhu práce Okresního soudu v Pardubicích pro rok

2009 přidělena senátu 2 T tohoto soudu a především zda rozvrh práce v tomto

kontextu vyhovoval požadavkům uvedeným v ustanovení § 42 odst. 2 zákona č.

6/2002 Sb. v tehdy platném znění.

Z rozvrhu práce pro rok 2009 Okresního soudu v Pardubicích a pravidel pro

rozdělování soudní agendy v něm obsažených se ve vztahu k trestní agendě podává

následující. Věci napadlé téhož dne do podatelny soudu budou označeny časovým

údajem a pořadovými čísly podle času, v němž byly v podatelně přijaty. Došlé

věci rejstříku T, Nt a PP se poté rozdělují podle dále uvedených pravidel podle

stanoveného pořadí. Z nich je třeba především upozornit na článek 12., podle

něhož věci v rozsahu nejméně 300 listů nebo věci týkající se nejméně 5

obviněných (věci zvlášť rozsáhlé) se přidělují postupně do oddělení 1T, 2T, 3T,

4T a 22T podle pořadí, v jakém došly. Není pochyb o tom, že věc obviněného byla

pro svůj rozsah věcí zvlášť rozsáhlou (zde nebylo důležité, zda se jednalo o

věc senátní nebo samosoudcovskou). Za takových okolností není třeba věnovat

pozornost článku 15., jímž je upraven způsob přidělování samosoudcovských věcí,

které nebyly přiděleny podle předchozích článků, jelikož věc obviněného je

přidělována podle pravidel článku 12., článek 15. se ho tedy nijak netýká.

Proto také mimo pozornost dovolacího soudu stojí výtka obviněného směřující

právě proti procentuálnímu vyjádření nápadu věcí jednotlivým oddělením.

K dotazu Nejvyššího soudu směřujícímu k doložení stavu přidělování věcí zvlášť

rozsáhlých do jednotlivých oddělení v rozhodné období místopředseda Okresního

soudu v Pardubicích pro věci trestní sdělil (po obdržení informace od správkyně

aplikace ISAS a z dostupných dat systému), že podle systému ISAS zvlášť

rozsáhlou věcí bezprostředně předcházející věci sp. zn. 2 T 62/2009 byla věc

vedená pod sp. zn. 1 T 79/2009; tato věc byla doručena po podání obžaloby dne

13. 5. 2009 ve 13:55 hodin a do ISAS byla zapsána dne 14. 5. 2009 v 9:04 hodin.

Věc vedená pod sp. zn. 2 T 62/2009 byla „soudu doručena po usnesení o přikázání

věci“ dne 13. 5. 2009 ve 12:50 hodin a do ISAS byla zapsána dne 15. 5. 2009 ve

12:20 hodin. Konečně zvlášť rozsáhlá věc bezprostředně následující po věci sp.

zn. 2 T 62/2009 byla věc vedená sp. zn. 3 T 86/2009; tato byla soudu doručena

po podání obžaloby dne 26. 5. 2009 ve 13:51 hodin a do ISAS byla zapsána dne

26. 5. 2009 v 15:53 hodin (č. l. 1705).

Podle § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění účinném do 18. 7. 2011 (tj.

do účinnosti novely zákonem č. 215/2011 Sb.), se věci rozdělují mezi jednotlivá

soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé

věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují.

Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna

specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které

projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení

působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních

oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby nejpozději v den, kdy věc soudu

došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu

nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží.

Nutno současně uvést, že ustanovení § 42 odst. 2 tohoto zákona bylo výše

konkretizovanou novelou změněno a zní: „Věci se rozdělují mezi jednotlivá

soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé

věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují.

Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna

specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které se

projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení

působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních

oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo

nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých

úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci

ve stanovených poměrech vždy postupně. Způsob rozdělení insolvenčních věcí musí

být dále stanoven tak, aby insolvenční věci dlužníků, kteří tvoří koncern,

projednávalo stejné soudní oddělení.“ Důvodem změny byly potřeby soudní praxe,

pro niž bylo striktní respektování pravidel rozdělování věcí bez používání

evidenčních pomůcek jen obtížně možné. Použití rejstříku a jiných evidenčních

pomůcek soudů pro určení příslušnosti konkrétního oddělení, soudce nebo senátu

není v rozporu s ústavními principy předvídatelnosti a transparentnosti

obsazení soudu. Ve světle a smyslu těchto východisek také dovolací soud

nahlížel na konkrétní výhrady obviněného.

Z výše uvedeného vyjádření místopředsedy Okresního soudu v Pardubicích jasně

vyplynulo, že věc vedená pod sp. zn. 2 T 62/2009 byla v souladu s pravidly

obsaženými v rozvrhu práce přidělena do oddělení 2T. Obviněný, patrně

inspirován již zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1316/2008,

zásadně zpochybňoval, že rozvrh práce odpovídá kritériím § 42 odst. 2 zákona č.

6/2002 Sb. v tehdy platném znění, poněvadž nebylo možné bez použití rejstříků

nebo dalších evidenčních pomůcek určitelné, jakému oddělení má být napadlá věc

přidělena, a v důsledku toho že ani senát 2 T nebyl zákonem předvídaným

způsobem k projednání věci povolán (nepolemizoval, že věc byla tomuto senátu

přidělena podle pravidel běžných u okresního soudu). Není však na dovolacím

soudu, aby zkoumal, zda a do jaké míry odpovídají či odpovídala pravidla pro

rozdělování trestní agendy stanovená v rozvrhu práce jako celek požadavkům

ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. v tehdy platném znění. Jisto ale

je, že pravidla pro rozdělování trestní agendy obsažená v rozvrhu práce pro rok

2009 Okresního soudu v Pardubicích neopodstatňují v konkrétní situaci závěr, že

by přidělování věcí bylo založeno na jakékoliv svévoli. Ve vztahu k rozdělování

„věcí zvlášť rozsáhlých“ do soudních oddělení jsou zcela transparentní a

srozumitelná, jak již ostatně uvedl i odvolací soud (strana 14 napadeného

rozsudku). Ústavní imperativ, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému

zákonnému soudci“, jehož dosažení je v daných souvislostech především

sledováno, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení

jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by

mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (k tomu nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 711/01), jak se toho nyní obviněný snaží dosáhnout.

Dovolání obviněného, odkazoval-li na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b

odst. 1 písm. a) tr. ř., je proto zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodl ve

věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla

tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před

rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Formální náležitosti pro použití tohoto důvodu dovolání ve vztahu k soudcům

JUDr. Aleši Holíkovi, JUDr. Pavlu Pelákovi a Mgr. Romanu Drahnému, členům

senátu 13 To Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, byly

splněny, jelikož obviněný námitku podjatosti vůči jmenovaným soudcům uplatnil

ještě v řízení před odvolacím soudem. Usnesením označeného krajského soudu ze

dne 28. 2. 2012, sp. zn. 13 To 254/2010, bylo rozhodnuto, že podle § 30 odst. 1

tr. ř. nejsou jmenovaní soudci vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve

věci obviněného. O stížnosti obviněného proti označenému usnesení rozhodl

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 9 To 23/2012, tak, že

ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.

Ve vztahu k věcnému obsahu námitek obviněného je aktuální ta část čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“),

podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo

jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví,

že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a

nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z

vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí

být odňat svému zákonnému soudci, jež je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny, a

jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze

učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a

přesvědčivě je odůvodnit.

Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního

řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být

důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým

osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho

osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.

V posuzovaném případě je relevantní ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.,

podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce,

u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám,

jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům,

nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně

rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být

podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04) ve shodě s řadou rozhodnutí

Evropského soudu pro lidská práva vyložil, že nestrannost soudu (soudce) má dva

aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k

účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné

pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít

význam. Ústavní soud v jiných souvislostech připomněl, že vyloučení orgánů

činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. není založeno pouze na

pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon

přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto

pochybnostem vedly (k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 475/99, publikovaný in

Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 182, nález sp. zn. II. ÚS

105/01, publikovaný tamtéž, sv. 23, č. 98).

V projednávaném případě příslušný senát krajského soudu zdůvodnil své

rozhodnutí o nevyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení odkazem na to, že

nebyly zjištěny žádné skutečnosti předpokládané v ustanovení § 30 odst. 1 tr.

ř., které by byly důvodem pro jejich vyloučení z vykonávání úkonů v trestním

řízení ve věci obviněného. V souvislostech namítaných obviněným rozvedl, že

sama okolnost, že soud nevyhověl žádosti o odročení, když se obviněný v průběhu

let 2009 až 2012 ani jednou nedostavil k projednání jeho věci u soudu, nemůže

být důvodem pro vyloučení soudců z projednávání a rozhodování této věci. Soud

si opatřil lékařské zprávy i další podklady, z nichž vyplývá, že obviněný se i

přes jím udávané vážné zdravotní obtíže osobně účastnil jiných jednání u soudu

dne 4. 8. 2011 a poté i dne 13. 1. 2012. Soudci senátu odvolacího soudu proto

dovodili, že zdravotní potíže obviněného nejsou tak vážné, aby mu bránily v

osobní účasti ve veřejném zasedání.

Ani Nejvyšší soud nemohl přijmout argumenty obviněného, jimiž zdůvodnil, že u

jmenovaných soudců existují pochybnosti o jejich schopnosti s ohledem pro poměr

k věci či obviněnému nestranně ve věci rozhodnout, pakliže za zásadní

považoval, že mu odvolací soud neumožnil účast ve veřejném zasedání o odvolání,

ač již byl dříve na vady takového postupu upozorněn. Výtky takové povahy

nemohou založit pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k obviněnému

nemohou nestranně rozhodovat. Z postupu odvolacího soudu, konal-li veřejné

zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze usuzovat na jakýkoliv – z hlediska

možné způsobilosti nestranně rozhodovat – zpochybnitelný poměr k věci a nelze

bez dalšího vyvozovat svévoli namířenou proti obviněnému. Odvolací soud v

odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vyložil, jakými úvahami byl veden,

pakliže uzavřel, že podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti

obviněného byly splněny. I kdyby se dovolací soud s jeho argumenty neztotožnil,

nezavdává takový výsledek bez dalšího pádný důvod pro vyloučení soudců z

vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci dovolatele.

Dovolací soud proto nemá důvod pochybovat o tom, že se jmenovaní soudci

subjektivně důvodně necítí být podjatými a že ani neexistují oprávněné

pochybnosti o jejich nestrannosti. Dovolání obviněného v části, v níž odkázal

na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je proto

rovněž zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena

ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Znamená to, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti

obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho

nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle

něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti

obviněného. Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod

významné, zda bylo možno v nepřítomnosti obviněného konat dne 19. 2. 2010 a ve

dnech 15. a 16. 4. 2010 hlavní líčení a dne 28. 2. 2012 veřejné zasedání o jeho

odvolání.

Přítomnost obviněného v hlavním líčení:

Podle § 202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení

provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu

trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba byla

obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně

předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým

orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o

zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost

prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).

Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti

obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo

jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní

hranice převyšuje pět let (§ 202 odst. 4 tr. ř.), avšak o tuto situaci se v

posuzovaném případě nejedná.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku stručně poznamenal, že konal hlavní

líčení v nepřítomnosti obviněného za splnění zákonných podmínek uvedených v

ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř.; obviněný se k hlavnímu líčení nedostavil,

omluvil se, obsílku převzal včas a řádně (strana 3).

Odvolací soud i se zřetelem k povaze odvolacích námitek obviněného věnoval

průběhu řízení před soudem prvního stupně a podmínkám konání hlavního líčení v

nepřítomnosti obviněného značnou pozornost. Zmínil nejen relevantní okolnosti

spojené s dodržením zákonných podmínek řádného zahájení trestního stíhání, s

průběhem přípravného řízení včetně postoje obviněného ke skutku, pro nějž mu

bylo sděleno obvinění (obviněný využil svého oprávnění nevypovídat), ale

zevrubně rekapituloval i podstatné okolnosti provázející nařizování a průběh

hlavního líčení. Konkrétně se věnoval podmínkám, za nichž bylo konáno hlavní

líčení v nepřítomnosti obviněného ve dnech 19. 2. 2010 a posléze i 15. a 16. 4.

2010, a uzavřel, že třebaže bylo hlavní líčení konáno v nepřítomnosti

obviněného, s ohledem na celkový průběh a dobu trvání řízení měl obviněný

dostatečnou možnost k věci se vyjádřit, na obvinění reagovat a uplatnit vlastní

obhajobu. Připomněl, že okresní soud nejprve opakovaně vyhověl jeho žádostem o

odročení hlavního líčení a později je konal v jeho nepřítomnosti, když obviněný

na rozdíl od předchozích případů o odročení vysloveně nepožádal. Předložil sice

doklady o přetrvávajících zdravotních obtížích, intenzita těchto obtíží však

podle předložených lékařských zpráv ošetřujících lékařů, jejichž obsah odvolací

soud taktéž specifikoval a konfrontoval jej s vyzněním znaleckého posudku z

oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Igora Fargaše, nebyla v

době konání hlavního líčení v měsíci únoru a dubnu 2010 natolik výrazná, aby

zcela znemožnila obviněnému zúčastnit se hlavního líčení (viz zejména strany 10

až 14 rozsudku).

Obviněný se závěry soudů obou stupňů nesouhlasil a v podstatě tvrdil, že bylo

porušeno právo na spravedlivý proces proto, že nalézací soud bez jakéhokoliv

upozornění změnil svůj procesní postup a projednal věc v jeho nepřítomnosti, ač

na své účasti v hlavním líčení trval a byl řádně omluven. Tomuto názoru

obviněného (ale potažmo ani státního zástupce) nelze přisvědčit.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 2 T 62/2009 je třeba

rekapitulovat následující zjištění:

V pořadí první hlavní líčení bylo nařízeno na den 2. 7. 2009, obviněný byl k

němu včas a řádně předvolán vz. č. 6b tr. ř. (č. l. 568), ale k žádosti

obhájkyně obviněného Mgr. Gabriely Nejedlíkové o odročení hlavního líčení z

důvodu jejího onemocnění spojeného s pracovní neschopností a pro její nemožnost

zajistit případnou substituci bylo hlavní líčení přeloženo na den 3. 9. a 4. 9. 2009. K tomuto hlavnímu líčení byl obviněný obesílán vz. č. 5a tr. ř. (tj. předvolání obžalovaného k hlavnímu líčení v případech, v nichž lze konat hlavní

líčení v nepřítomnosti), součástí jehož poučení je také upozornění, že jestliže

se bez řádné a důvodné omluvy k hlavnímu líčení nedostaví, může soud za splnění

podmínek § 202 odst. 2 tr. ř. provést hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Předvolání k tomuto hlavnímu líčení však obviněnému nebylo včas doručeno, a

proto bylo hlavní líčení, k němuž se obviněný nedostavil, odročeno na den 29. 10. a 30. 10. 2009 (č. l. 606). K tomuto hlavnímu líčení byl obviněný včas

obeslán vz. č. 5a tr. ř., ale dne 26. 10. 2009 bylo soudu doručeno faxem

podání, jímž obviněný prostřednictvím obhájkyně omluvil svoji neúčast v hlavním

líčení s tím, že nesouhlasí, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho

nepřítomnosti, přičemž soudu bylo zasláno i rozhodnutí o dočasné pracovní

neschopnosti vystavené MUDr. I. T. (č. l. 704, 705). Obviněný posléze omluvil

svoji nepřítomnost v hlavním líčení i vlastním podáním, jehož součástí byla i

žádost o jeho odročení a současně i sdělení o odvolání plné moci obhájkyni (č. l. 711 a násl.). Hlavní líčení bylo odročeno na den 26. 11. 2009, obviněný byl

k němu včas předvolán znovu vz. č. 5a tr. ř., avšak dne 25. 11. 2009 znovu

požádal o odročení hlavního líčení pro svoji zdravotní indispozici, již

dokládal lékařskými zprávami (č. l. 723-726). Hlavní líčení bylo odročeno na

neurčito a okresní soud si vyžádal zprávu o zdravotním stavu obviněného,

přičemž MUDr. P. Š. z Fakultní nemocnice O., Interní kliniky, angiologické

ambulance, kde byl obviněný léčen, soudu dne 23. 12. 2009 sdělil, že zjištěná

choroba pacienta v pohybové aktivitě neomezuje (č. l. 732). Nato okresní soud

nařídil hlavní líčení na den 19. 2. 2010, k němuž byl obviněný včas předvolán

vz. č. 5a tr. ř. Podáním došlým soudu dne 16. 2. 2010 obviněný omlouval svoji

nepřítomnost v hlavním líčení s tím, že mu zdravotní stav neumožňuje se ho

účastnit. Obviněný nežádal o odročení hlavního líčení a navrhl provedení

ohledání předmětné nemovitosti (č. l. 745). Okresní soud učinil dotazy u

ošetřujících lékařů obviněného MUDr. P. Š. i doc. MUDr. M., z odpovědí obou

vyplynulo, že obviněný byl v kontaktu s nimi mobilní (č. l. 747 a verte, 748). Součástí spisu je i záznam předsedkyně senátu, že obviněný byl dne 18. 2. 2010

informován, že hlavní líčení bude dne 19. 2. 2010 konáno (č. l. 748 a verte). Hlavní líčení bylo dne 19. 2. 2010 konáno v nepřítomnosti obviněného a bylo

odročeno na dny 15. 4. a 16. 4. 2010, k němuž byl obviněný znovu vz. č. 5a tr. ř. řádně předvolán. V mezidobí se obviněný informoval o tom, zda soud nařídil

ohledání předmětného domu, a posléze dne 13. 4.

2010 omluvil svoji nepřítomnost

v hlavním líčení, a to pro svůj nepříznivý a nelepšící se zdravotní stav,

připojil rovněž rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti (č. l. 799, 800). Soud ale i v tomto případě konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného a po

relativně obsáhlém dokazování vyhlásil odsuzující rozsudek.

Z této stručné rekapitulace se podává, že pouze v případě hlavního líčení

nařízeného na den 2. 7. 2009 a na dny 29. a 30. 10. 2009 obviněný výslovně

žádal o odročení hlavního líčení, v ostatních případech svá podání, jimiž

omlouval svoji nepřítomnost v hlavním líčení, již žádostí o jejich odročení,

neprovázel. V těchto souvislostech nelze přijmout argumentaci obviněného, že na

hlavní líčení nutno pohlížet jako na jeden celek a pakliže takové prohlášení

učinil jednou, je třeba je vztáhnout na všechna další odročovaná hlavní líčení.

Splnění procesních podmínek pro konání hlavního líčení je třeba vždy zkoumat

individuálně, ve vztahu ke každému nařízenému hlavnímu líčení zvlášť. Obviněný

výslovně neprohlásil, že nesouhlasí s konáním jakéhokoliv hlavního líčení v

jeho nepřítomnosti a ani takovou vůli nedal dostatečně srozumitelně najevo,

když ostatně sám opakovaně pokládal za potřebné takové prohlášení zvláště

učinit. Jak ale správně připomněl státní zástupce, ani prohlášení obviněného o

tom, že má zájem o účast v hlavním líčení, není pro soud závazné, pakliže

obviněný svoji neúčast řádně neomluví, což bylo právě významné z hlediska

podmínek konání hlavního líčení ve dnech 19. 2. 2010 a 15. a 16. 4. 2010, jak

bude dále řečeno.

Akceptovat však není možné ani stěžejní argument obviněného, že okresní soud

nepředvídatelně změnil procesní postup při odročování hlavního líčení z důvodu

zdravotního stavu obviněného a odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu (kupř.

usnesení sp. zn. 8 Tdo 99/2010) či Ústavního soudu není přiléhavý. Okresní soud

sice odročil hlavní líčení nařízené na den 26. 11. 2009, aniž obviněný o jeho

odročení po předložení rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti explicitně

žádal, ale nelze nevidět, že omluva byla soudu doručena krátce před konáním

hlavního líčení, aniž si mohl důvodnost omluvy obviněného řádně prověřit.

Potřebná zjištění soud učinil až následně a ta jej také vedla k tomu, že

pozdější omluvy obviněného nebyly přijaty jako důvodné a relevantní pro

odročení hlavního líčení. Předsedkyně senátu obviněného informovala, že hlavní

líčení dne 19. 2. 2010 bude konáno, v důsledku čehož nelze opodstatněně tvrdit,

že změna procesního postupu soudu byla nepředvídatelná. Bylo ostatně na

obviněném, aby si sám opatřil informaci, zda jeho omluva byla přijata.

Obviněný, ač se jinak o jeho aktivním přístupu k rozsahu dokazování nedá

pochybovat, v tomto ohledu žádnou iniciativu nevyvinul a nežádal informaci, jak

bylo s jeho omluvami jak ve vztahu k hlavnímu líčení dne 19. 2. 2010, tak i ve

dnech 15. a 16. 4. 2010 naloženo a zda byly shledány důvodnými.

Soud prvního stupně tedy jednal v nepřítomnosti obviněného poté, co ho

předvolal vz. č. 5a tr. ř., čímž mu dal najevo, že v jeho nepřítomnosti lze

jednat a rozhodnout, a obviněný se k hlavnímu líčení bez omluvy, kterou by soud

akceptoval, nedostavil. Splněny byly i předpoklady, že obviněný byl již v

přípravném řízení vyslechnut, byla dodržena ustanovení o zahájení trestního

stíhání, obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na

doplnění dokazování. Nezanedbatelné též je, že s ohledem na konkrétní situaci,

povahu a rozsah dokazování soud prvního stupně zcela dostál i té podmínce, že

věc bylo lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez

přítomnosti obviněného.

Soudu prvního stupně nelze vytknout, že porušil některé z ustanovení trestního

řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a jeho postup za konkrétně

zjištěných okolností není v kolizi ani s čl. 38 odst. 2 věty první Listiny, v

němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na

spravedlivý proces, a potažmo není v rozporu ani s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Právo

obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře

Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla

projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl

vyjádřit ke všem prováděným důkazům, nutno v daných souvislostech vykládat tak,

že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má

mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání,

v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit,

vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž

je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn.

III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).

S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních

ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže

rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti

obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Jisto

je, že v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho

nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec, jak

již bylo vyloženo. Důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti

obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým

způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.

Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn. Obviněný, který byl upozorněn,

že hlavní líčení lze provést i bez jeho přítomnosti, svoji neúčast neomluvil

způsobem, který by soud akceptoval, a ani se nepřesvědčil, zda byla jeho omluva

přijata. Postup soudu prvního stupně, který se rozhodl provést hlavní líčení

bez přítomnosti obviněného, tedy nepředstavuje nepřípustný zásah do zmíněného

práva obviněného; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek

nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Dovolací soud již zmínil, že

konkrétní okolnosti dovolovaly učinit závěr, že věc lze spolehlivě rozhodnout a

účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.

Přítomnost obviněného ve veřejné zasedání odvolacího soudu dne 28. 2. 2012:

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání,

jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení

u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se

obecná ustanovení o veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).

Obecně však také platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného

lze jen tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§ 233 odst. 2

tr. ř.), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na

spravedlivý proces, což znamená, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu

trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti.

Přítomnost obviněného u veřejného zasedání může být nezbytná tehdy, jestliže

soud rozhodl obviněného k veřejnému zasedání předvolat, čímž dal jasně najevo,

že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. O tento případ se však

rovněž nejednalo.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku pečlivě vysvětlil,

jakými úvahami byl veden, konal-li veřejné zasedání dne 28. 2. 2012 znovu v

nepřítomnosti obviněného. Uvedl, že podkladem mu byly jednak podrobné lékařské

zprávy o zdravotním stavu obviněného, jednak též poznatky o chování obviněného

v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T

158/2006, na základě čehož vyvodil, že zdravotní obtíže obviněného nejsou

natolik závažné, aby mu bránily v osobní účasti ve veřejném zasedání odvolacího

soudu. Vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo obviněnému doručováno na

adresu, kterou označil pro doručování; protože si obviněný písemnost na poště

nepřevzal, byla zásilka po uplynutí úložní doby vhozena do domovní schránky

obviněného dne 7. 2. 2012, přičemž účinky doručení písemnosti nastaly uplynutím

úložní doby. Odvolací soud připomněl, že z podání obviněného vyplynulo, že o

termínu veřejného zasedání věděl (viz strany 9, 10 rozsudku).

Obviněný nezpochybnil, že byl o konání veřejného zasedání řádně

vyrozuměn. Vytýkal však, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, ač byl

řádně omluven, na své účasti setrvával a navrhoval provést obsáhlé dokazování,

přičemž odvolací soud měl dostatečné podklady osvědčující důvodnost jeho omluvy.

Jak již bylo uvedeno, v daných souvislostech není významné, zda

obviněný setrvával na své účasti ve veřejném zasedání, ale důležité je, zda

jeho omluva byla vskutku řádná a důvodná. Obviněný dne 27. 2. 2012

prostřednictvím obhájce doručil odvolacímu soudu žádost o odročení veřejného

zasedání s přílohami, jež měly osvědčovat její důvodnost (tedy obdobně jako v

ostatních případech stanovených hlavních líčení, popř. dřívějšího veřejného

zasedání o odvolání, těsně před jejich konáním); odvolací soud poté, co se

seznámil s obsahem této písemnosti, sdělil dne 28. 2. 2012 obhájci obviněného,

že návrhu na odročení veřejného zasedání nebude vyhověno, a také veřejné

zasedání konal v nepřítomnosti obviněného, jelikož jeho omluvu neshledal

důvodnou (č. l. 1540).

Rozhodnutí odvolacího soudu o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti

obviněného je přesvědčivé a správné. Obviněný se k veřejnému zasedání konanému

dne 28. 2. 2012 nedostavil a svou nepřítomnost řádně neomluvil, poněvadž důvody

žádosti pro odročení veřejného zasedání, které obviněný prostřednictvím svého

obhájce sděloval ve svém podání, odvolacím soudem přijaty nebyly. Odvolací soud

zevrubně odůvodnil, jakými úvahami byl veden, učinil-li tento závěr. Obviněný s

důvody odvolacího soudu obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku nesouhlasil

a akcentoval proti nim vyznění lékařských zpráv MUDr. J. H. a především MUDr.

J. O., z nichž mělo vyplynout, že není schopen úředních jednání, protože by

hrozilo podávání nevalidních informací z důvodu psychické nemoci, a upozornil,

že posttraumatická stresová porucha, jež mu byla diagnostikována, je v mnoha

trestních věcech považována znalci a hodnocena soudy jako těžká újma na zdraví,

a jež byly odvolacím soudem podle jeho mínění ignorovány. Takové hodnocení však

neodpovídá skutečným závěrům učiněným odvolacím soudem. Ten výslovně

konstatoval, že své závěry o způsobilosti obviněného osobně se účastnit

veřejného zasedání učinil poté, co si opatřil podrobné lékařské zprávy o

zdravotním stavu obviněného (nepřesně je uveden toliko odkaz na č. l. 461 –

464, ačkoliv správně mělo být uvedeno č. l. 1461 – 1464), z nichž vyplývá, že

přes trvalé zdravotní obtíže v podobě flebotrombosy levé nohy a trvalé

psychické potíže je obviněný schopen pravidelně dojíždět na ambulantní

vyšetření z O. do P. a také se osobně účastnit jiného trestního řízení vedeného

u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 158/2006. Odvolací soud

přiléhavě připomněl, že obviněný se v srpnu 2011 i 13. 1. 2012 (tj. nedlouho

před konáním veřejného zasedání dne 28. 2. 2012) v této jiné trestní věci

lucidně vyjadřoval, a proto jeho zdravotní potíže neměl za natolik vážné, aby

mu bránily v osobní účasti ve veřejném zasedání. K tomu lze jen dodat, že

ostatně lucidní a orientovaný byl obviněný i při vyšetření u MUDr. J. O. dne 2.

2. 2012 a sama posttraumatická stresová porucha nevede nutně k závěru o

nezpůsobilosti účasti ve veřejném zasedání; je ostatně obecně známo, že i

poškození stižení tímto onemocněním vypovídají před soudy.

Není od věci připomenout, že zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti

obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v

nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se

rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný

význam. Dlužno ovšem dodat, jak již bylo Nejvyšším soudem zdůrazněno i v

usnesení ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 412/2011, že veřejné zasedání konané

o odvolání obviněného se svojí povahou i významem blíží hlavnímu líčení

(zvláště přichází-li v úvahu kupř. doplnit dokazování o nové důkazy). Důležité

proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní

řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo

podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Toho si byl vědom dovolací

soud již v minulé fázi svého rozhodování o dovolání obviněného a obviněnému,

který se osobně neúčastnil hlavního líčení, byla při přísném posuzování

podmínek konání veřejného zasedání dne 5. 10. 2010 v jeho nepřítomnosti dána

znovu možnost osobně se hájit před odvolacím soudem, čehož však svévolně

nevyužil. Postup odvolacího soudu, konal-li za jím vyložených podmínek veřejné

zasedání dne 28. 2. 2012 v nepřítomnosti obviněného, lze označit za korektní.

Ani v té části, v níž obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §

265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nebylo jeho dovolání opodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání

obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání

je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené

podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a

právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být)

další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní

úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím

poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a

vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší

soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je

možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění

správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu

dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán

skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito

soudy zjištěný skutkový stav je pro něho východiskem pro posouzení skutku z

hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem

zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný

čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na

podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost

a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani

prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve

smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v

aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se

týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní

posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní

kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající

význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací

soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a

to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek

porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků

spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se

rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany

základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být

respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu

viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).

Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná

realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve

smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze

vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze

i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného

hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního

logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04,

IV. ÚS 570/03 aj.). Co se týče polemiky dovolatele s rozsahem dokazování a

hodnocením důkazů provedeným ze strany soudů obou stupňů, pochybení

podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal.

Dovolací soud má za to, že soudy požadavkům kladeným na dokazování v trestním

řízení a na odůvodnění svých rozhodnutí dostály. Z odůvodnění rozhodnutí soudů

obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a

výsledky provedeného dokazování a úvahami při hodnocení důkazů, odvolací soud

také vysvětlil, proč dalším návrhům obviněného na doplnění dokazování nebylo

vyhověno (viz strana 10 rozsudku soudu prvního stupně a zejména strany 15 až 19

napadeného rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu jsou rozsudky soudů obou

stupňů racionálně logickým způsobem odůvodněny a jejich odůvodnění koresponduje

s požadavky kladenými na odůvodnění rozsudku ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.

Prakticky všechny výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho

obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů,

jmenovitě pak odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, se s nimi

náležitě vypořádaly. Odvolací soud přesvědčivě a s přiléhavým odkazem na

výsledky dokazování uzavřel, že jakékoliv další dokazování (návrhy obviněného

směřovaly především k prokázání stavebně technického stavu budovy, k jím

předkládaným důvodům, pro které nemělo docházet k zajištění služeb nájemníkům,

k žádostem o financování oprav apod.) nemohlo nic změnit na učiněných

skutkových závěrech vyplývajících shodně ze stěžejních výpovědí poškozených

nepřímo podporovaných i výpovědí svědka P. Ž. a taktéž listinnými důkazy.

Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např.

nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě

povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy,

jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost

soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví -

vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti odvolací

soud dostál. Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené

dokazování, a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazních návrhů,

proto je v daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného

dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na

spravedlivý proces. To však neshledal. Že způsob hodnocení provedených důkazů

nekoresponduje s představami obviněného, to ještě samo o sobě závěr o

nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Deklarovaný dovolací důvod však obviněný naplnil tím, že zpochybnil správnost

právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy. Nesouhlasil s tím, že byla

prokázána existence zavinění ve vztahu k oběma trestným činům, jimiž byl uznán

vinným, a polemizoval i s naplněním všech znaků objektivní stránky trestných

činů útisku podle § 237 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu

nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák.

Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému

prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo oprávněné osobě v

užívání domu, bytu nebo nebytovému prostoru neoprávněně brání. Trestného činu

útisku podle § 237 tr. zák. se dopustí, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně

nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně se obviněný trestného činu

útisku dopustil tím, že jiného nutil, zneužívaje jeho tísně, aby něco konal a

trpěl, a trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k

nebytovému prostoru tím, že neoprávněně bránil oprávněné osobě v užívání bytu.

Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí

odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění,

která zákonné znaky těchto trestných činů spolehlivě vyjadřují.

Objektem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k

nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. je zájem na ochraně

nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou.

Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do

práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a

obvyklým způsobem byt užívat, jehož se mohou dopustit jak osoby, které jsou

taktéž oprávněnými uživateli (např. znemožňováním vstupu do bytu výměnou zámku,

zabraňováním v přípravě pokrmů, v praní prádla apod. - k tomu č. 8/1999 Sb.

rozh. tr. aj.), tak osoby, které takové postavení nemají (např. odstraněním

schodiště nebo zazděním vchodu, čímž bude znemožněn přístup do bytu, aj.).

Objektem trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. je svobodné rozhodování

člověka. Tísní se ve smyslu ustanovení § 237 tr. zák. (shodně § 177 tr.

zákoníku) rozumí stav, ve kterém se ocitne poškozená osoba vlivem nepříznivých

okolností omezujících svobodu jejího rozhodování. Za stav tísně lze tedy

považovat situaci, kdy poškozená osoba nemohla v důsledku neoprávněného jednání

pachatele řádně užívat byt, dům či nebytový prostor (např. proto, že jí

přerušil, byť na přechodnou dobu, dodávky energie či vody). Jestliže pachatel

za tohoto stavu jedná s cílem donutit poškozenou osobu k tomu, aby v rámci mezi

nimi existujícího závazkového vztahu něco konala, opominula či trpěla, ačkoliv

k tomu nebyla povinna, naplní takovým jednáním znaky trestného činu útisku (k

tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 Tdo 37/2012).

Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní,

psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat

všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i

příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. U obou výše uvedených

trestných činů se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, byť jen eventuálního.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v

trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem – úmysl přímý

[§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo

ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl

nepřímý, eventuální [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyložil, že obviněný jednáním

popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku znemožnil nájemníkům, kteří řádně

hradili nájemné včetně služeb spojených s užíváním bytu a mezi nimiž byly i

osoby vysokého věku a špatného zdravotního stavu, řádné užívání bytů, a to

odstavením dodávky teplé vody a posléze dokonce i přívodu studené vody v tak

základních oblastech jako je mytí, praní prádla a dodržování základní hygieny;

„odstavením tepla“ je vystavil extrémně nízkým teplotám a donutil je opatřit si

náhradní přímotopy, jejichž provoz si hradili z vlastních prostředků. Cílem

tohoto úmyslného jednání obviněného, jímž neoprávněně bránil v řádném a

nerušeném užívání bytů, bylo vystavit nájemníky tlaku, v jehož důsledku by

posléze dosáhl zrušení nájemních vztahů a vystěhování nájemníků včetně jejich

rodin. Nájemníci se chováním obviněného dostali do mimořádně tíživých situací,

přičemž někteří se nakonec z předmětného domu raději odstěhovali, a to

především ze zdravotních důvodů a pro nemožnost jiného než právního řešení,

které však pro ně bylo zdlouhavé. Skutek obviněného byl proto právně

kvalifikován jako oba již uváděné trestné činy.

Odvolací soud s právními závěry soudu prvního stupně souhlasil a poznamenal, že

vedle trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému

prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. byl obviněný opodstatněně uznán vinným i

trestným činem útisku podle § 237 tr. zák., když zásah do životních podmínek

nájemníků byl mimořádně rozsáhlý a závažný, zamezení dodávky tepla a vody

trvalo dlouhou dobu a v některých případech šlo o osoby vysokého věku a

nepříznivého zdravotního stavu. Vázanost osob vyššího věku na obydlí, v němž

prožili převážnou část svého života, a nátlak obviněného na tyto osoby, aby

svůj byt opustily, lze podle úvah odvolacího soudu pokládat i za zneužití stavu

tísně těchto osob, přičemž kritická situace v domě zmíněné osoby nutila také k

tomu, aby strpěly zamezení dodávky běžně poskytovaných služeb souvisejících se

základním standardem bydlení a nutila je k mimořádnému úsilí, aby vůbec

zajistili základní podmínky bydlení (strana 17 napadeného rozsudku).

Obviněný ve vztahu k naplnění zákonných znaků trestného činu útisku namítal, že

pozornost soudů nebyla soustředěna k prokázání, že poškození se skutečně

nacházeli ve stavu tísně, a že nebylo spolehlivě zjištěno, k jakému cíli jeho

jednání směřovalo. Tato výtka zjevně nemůže obstát. Oba soudy, jak bylo výše

uvedeno, pečlivě soustředily svoji pozornost nejen na odůvodnění toho jednání

obviněného, jež vykazovalo znaky neoprávněného bránění oprávněné osobě v

užívání bytu, ale též na důkladné zjištění stavu, ve kterém se ocitli nájemníci

bytů vlivem takového jednání obviněného, a přesvědčivě vyvodily, že se jednalo

o stav tísně. Přiléhavě v daných souvislostech argumentovaly nejen masivností a

rozsahem důsledků neoprávněného jednání obviněného, v jehož důsledku nemohli

poškození své byty řádně užívat, ale i věkem a zdravotním stavem poškozených,

jejich citovou vazbu k místu, v němž strávili podstatnou část svých životů.

Stejně tak nelze souhlasit ani s výhradou obviněného, že nebylo spolehlivě

zjištěno, jaký cíl svým jednáním sledoval. Soudy jednoznačně jako cíl

obviněného označily jeho záměr „dosáhnout zrušení s nimi uzavřených nájemních

vztahů a následného vystěhování nájemníků i osob s nimi oprávněně obývajících

předmětné byty“. Že obviněný právě tento cíl sledoval, se podává především z

výpovědí nájemníků v procesním postavení svědků (viz kupř. svědkyně A. L., jež

byla prostřednictvím pana Z. vyzývána k vystěhování, Mgr. N. P., PaedDr. M. W.,

nepřímo i N. Š.), jak to ostatně také vyplývá jak z odůvodnění rozsudku

nalézacího soudu, tak i hodnotících úvah odvolacího soudu (viz strana 16

rozsudku).

Odvolací soud reagoval také na výhradu obviněného, že jeho čin neměl být

posouzen jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k

nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., a to s odkazem na usnesení

Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 11. 2011, sp.

zn. 31 To 192/2011, zabývající se obdobnou trestní věcí. Tato výhrada byla

uplatněna i v dovolání a nelze než souhlasit s odvolacím soudem, že odkaz na

citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci není

přiléhavý, neboť zdaleka neřeší obdobnou situaci, jak se obviněný mylně

domnívá. Odvolací soud (viz strana 16 napadeného rozsudku) výstižně upozornil

na zásadní rozdíly mezi oběma posuzovanými trestními věcmi, správně zdůraznil

odlišné povahy zásahu do užívacích práv nájemníků, okolnosti jejich vzniku a

především též odlišné postoje obviněných a jeho závěry odpovídají úvahám

uvedeným na stranách 5 až 7 odůvodnění označeného usnesení Krajského soudu v

Ústí nad Labem – pobočka v Liberci.

Obviněný dále upozornil na objektivní nemožnost spáchat oba trestné činy jednak

vůči poškozenému Ing. G. L., poněvadž ten nebyl řádným nájemcem žádného z bytů

v předmětném domě, jednak v době od 25. 4. 2008, jelikož od tohoto data již

nebyl jednatelem společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o. I s těmito výhradami se

již vypořádal odvolací soud a dovolací soud jeho závěry zcela akceptuje.

Odvolací soud na rozdíl od obviněného považoval i Ing. G. L. za „osobu

oprávněnou“ k bydlení v bytě předmětného domu, třebaže neměl uzavřenou písemnou

nájemní smlouvu, jak udával dovolatel. Připomněl, že nejen svědecké výpovědi,

zejména tohoto svědka, který vysvětlil, za jakých okolností se před lety do

bytu přistěhoval ke své dceři, ale i listinné důkazy prokazují, že svědek

skutečně bydlel v bytě řadu let, řádně platit nájem i zálohy na služby spojené

s užíváním bytu a tyto platby od něj pronajímatel také přijímal a fakticky s

ním jako s nájemcem a tedy oprávněnou osobou nakládal. Ani dovolací soud

nepokládá za nezbytné další zjišťování, zda je jmenovaný oprávněn k užívání

bytu, navíc není takové zjišťování i z hlediska možných závěrů o trestní

odpovědnosti obviněného nikterak důležité a nemůže je nijak relevantně ovlivnit.

Námitka, že se obviněný skutku nemohl dopustit v době od 25. 4. 2008, kdy již

nebyl jednatelem společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., která byla výlučným

vlastníkem nemovitosti, je taktéž neopodstatněná. Podle zjištění soudů obviněný

na podkladě soudního rozhodnutí sice pozbyl funkce jednatele, avšak byl jediným

společníkem ve společnosti, které budova patřila, a kromě něho nedošlo k

ustanovení jiného jednatele, přičemž obviněný sám měl zpochybňovat oprávněnost

postupu soudu, který vymazal zápis obviněného jako jednatele z obchodního

rejstříku, a v dalších úředních jednáních a korespondenci nadále jako

představitel společnosti vystupoval. I poté, kdy formálně pozbyl způsobilosti k

výkonu funkce jednatele, nebyl důvod přičítat udržování protiprávního stavu

jiné osobě než jemu, který tento stav navodil v době působení ve funkci

jednatele společnosti. Odvolací soud proto logicky vyvodil, že s ohledem na

dříve uvedené nebyl důvod přičítat udržování protiprávního stavu jiné osobě než

právě jemu, který tento stav navodil v době působení ve funkci jednatele

společnosti (viz strana 18 rozsudku).

Správně jsou ale také závěry soudů, že obviněný se obou trestných činů dopustil

v potřebné úmyslné formě zavinění, s čímž obviněný rovněž polemizoval. Z

učiněných skutkových zjištění lze právě úmysl, a to konkrétně úmysl přímý podle

§ 4 písm. a) tr. zák. u obviněného spolehlivě dovodit, neboť znemožnil

nájemníkům řádné užívání bytů, a to v takovém rozsahu, že to hraničilo s

lidskostí. Přímý úmysl obviněného vyplývá i ze skutečnosti, že selektivně při

zajišťování správy domu přistupoval k nájemníkům a osobám, které využívaly

nebytové prostory pro komerční účely, neboť těm rozsah služeb zůstal zachován.

Pokud se v tíživé situaci nájemníci obrátili na zaměstnance firmy obviněného,

kterou v předmětných prostorách rovněž provozoval, zda by si nemohli vzít vodu,

která v důsledku jednání obviněného v domě netekla, nebylo jim to umožněno.

Jednání obviněného bylo očividnou svévolí a přesáhlo meze soukromoprávních

vztahů do té míry, že nabylo povahy kriminálního činu. Obviněný především

neoprávněně bránil oprávněným osobám, tj. ve výroku rozsudku nalézacího soudu

vyjmenovaným uživatelům bytů, v užívání bytu, jak to předvídá ustanovení § 249a

odst. 2 tr. zák. o trestném činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu

nebo k nebytovému prostoru. Kromě toho obviněný zaviněným jednáním, v jehož

důsledku došlo především k odpojení přívodu teplé vody, ostavením tepla,

zastavení přívodu studené vody, a to bez zajištění náhradního zdroje vody,

uvedl poškozené z hlediska možnosti řádně užívat byt do tak nepříznivých

poměrů, že je lze interpretovat jako tíseň, a zneužil toho k nátlaku na

poškozené, jehož cílem bylo přimět je ke zrušení s nimi uzavřených nájemních

vztahů a k vystěhování nájemníků i osob oprávněn obývajících předmětné byty.

Je tedy možno akceptovat i právní posouzení skutku jako trestného činu útisku

podle § 237 tr. zák.

Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že jednočinný souběh trestných činů

útisku podle § 237 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k

nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. je za popsaných okolností

možný. Každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení,

které na něj dopadají. Tato zásada se však neuplatní u tzv. zdánlivého souběhu,

jímž se rozumí případ, kdy je jednočinný souběh vyloučen, ač skutek formálně

vykazuje znaky dvou či více skutkových podstat trestných činů. Jednočinný

souběh je vyloučen v případech, kdy trestné činy jsou navzájem v poměru

speciality, subsidiarity, tzv. faktické konzumpce a dále když jde o pokračování

v trestném činu, trestný čin trvající a trestný čin hromadný. V konkrétním

případě přichází v úvahu vyloučení jednočinného souběhu pouze z důvodu

speciality či subsidiarity. V poměru speciality jsou ustanovení určená k

ochraně týchž zájmů, má-li být speciálním ustanovením zvláště postihnut určitý

druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby byla vystižena zvláštní povaha

a stupeň nebezpečnosti takových útoků pro společnost. Znaky speciální skutkové

podstaty jsou oproti obecné skutkové podstatě konkretizovány a často obsahují i

prvky další. O takový vztah mezi trestnými činy neoprávněného zásahu do práva k

domu, bytu nebo k nebytovému prostoru a útisku nejde; nelze jej vyjádřit jako

vztah ustanovení širšího a užšího a ani objekty trestných činů nejsou vzájemně

ve vztahu obecného a speciálního.

Zbývá zabývat se ještě otázkou vzájemného vztahu subsidiarity mezi označenými

dvěma trestnými činy. V poměru subsidiarity jsou ustanovení určená k ochraně

týchž zájmů, je-li účelem subsidiárního ustanovení pouze doplnit v témže směru

ochranu, kterou poskytuje druhé, tzv. primární ustanovení. U primární skutkové

podstaty, která má více znaků než subsidiární ustanovení, je obsah pojmu širší,

avšak okruh konkrétních případů, na které dopadá, je menší. Subsidiárního

ustanovení se užije tehdy, není-li čin trestný podle ustanovení primárního,

kterým je jinak lépe vystižena povaha i stupeň nebezpečnosti činu pro

společnost (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 27, též Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.

Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha:

Nakladatelství Orac 2003, s. 406, 407). Ani o takovou situaci se však nejedná.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i

odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění

podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. května 2013

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková