8 Tdo 437/2019

8 Tdo 437/2019-10139

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání

obviněného L. K., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 7 To 284/2018, jako odvolacího soudu

v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T

76/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 2

T 76/2012, byl obviněný L. K. uznán vinným pomocí k trestnému činu zneužívání

pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. c), § 158 odst. 1 písm.

a), odst. 2 písm. b) trestního zákona č. 140/1969 Sb., účinného do 31. 12. 2009

(dále jen „tr. zák.“), a trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2

písm. b) tr. zák. Za to byl podle § 158 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen

k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle § 58 odst. 1,

§ 59 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu odložen na zkušební dobu

v trvání 3 tří let a nad obviněným byl vysloven dohled. Podle § 53 odst. 1 tr.

zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50 000 Kč, přičemž podle § 54 odst. 3

tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán,

stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 49 odst. 1

a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v

zákazu výkonu funkce učitele autoškoly na dobu čtyř let. V dalším bylo

rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných T. B. a L. I.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění L.

K. a L. I. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad

Sázavou. Obvinění napadli výroky o vině a trestu, státní zástupce brojil v

neprospěch všech obviněných proti výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v

Brně ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 7 To 284/2018, byla všechna odvolání podle §

256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

v době nejméně od 11. 5. 2007 do 29. 12. 2009 ve XY, okr. Žďár nad Sázavou,

obviněný T. B. jako zaměstnanec Městského úřadu XY– obecního úřadu obce s

rozšířenou působností, zařazený na odboru dopravy a silničního hospodářství na

pozici zkušební komisař, který vykonává souhrnné práce a kontrolu při

zajišťování výkonu státní správy na úseku získávání a zdokonalování odborné

způsobilosti k řízení motorových vozidel podle zákona č. 247/2000 Sb., o

získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v

tehdy platném znění, byl povinen podle § 33 odst. 1 a § 53 odst. 2 písm. c)

tohoto zákona zajišťovat řádný průběh zkoušek z odborné způsobilosti k řízení

motorového vozidla pro získání řidičského oprávnění ve vztahu k žadatelům o

získání řidičského oprávnění po ukončení výuky a výcviku žadatelů v autoškolách

podle § 32 zákona č. 247/2000 Sb. a dále zajišťovat přezkoušení z odborné

způsobilosti k řízení motorových vozidel podle § 45 zákona č. 247/2000 Sb. ve

vztahu k žadatelům o vrácení řidičského oprávnění, jako zkušební komisař určený

k provádění zkoušek obecním úřadem obce s rozšířenou působností podle § 33

odst. 2 zákona č. 247/2000 Sb., ačkoli věděl, jaké jsou jeho povinnosti

vyplývající ze svěřené pravomoci zkušebního komisaře, neboť prošel množstvím

školení a byl mu vydán certifikát o absolvování školení pro zkušební komisaře,

na jehož základě vykonal zkoušku z odborné způsobilosti pro činnost zkušebního

komisaře a byl mu vydán průkaz zkušebního komisaře řidičů evidenční číslo XY a

razítko se státním znakem evidenční číslo XY, tak i přesto ve zkušební

místnosti zkušebního komisaře na Městském úřadě XY, na XY č. XY, okr. Žďár nad

Sázavou, po předchozí dohodě a ve vzájemné spolupráci buď s obviněným L. I.–

učitelem Autoškoly K. N., se sídlem XY, tehdejší pobočka XY (dále jen „AŠ N.“)

či s obviněným L. K. – učitelem a majitelem Autoškoly L. K. se sídlem XY (dále

jen „AŠ K.“) při konání zkoušek z odborné způsobilosti k řízení motorového

vozidla pro získání řidičského oprávnění nebo přezkoušení z odborné

způsobilosti k řízení motorových vozidel, jejichž úspěšné složení je jednou ze

základních podmínek pro získání, rozšíření nebo vrácení řidičského oprávnění

pro různé skupiny a podskupiny řidičských oprávnění, úmyslně a vědomě za účelem

a pod podmínkou získání majetkových či jiných osobních výhod v nejméně 166

případech neprovedl a nezabezpečil řádně a v souladu s platnou právní úpravou

podle § 32 a násl. zákona č. 247/2000 Sb., v tehdy platném znění, průběh

zkoušky nebo přezkoušení osob žadatelů o řidičské oprávnění a neověřil podle

platné právní úpravy požadované znalosti zkoušených žadatelů, konkrétně

znalosti z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy

(neprovedl v celkem 134 případech), nebo znalosti ovládání a údržby vozidla

(neprovedl v celkem 13 případech) nebo znalosti praktické jízdy s výcvikovým

vozidlem (neprovedl v celkem 19 případech) –znalosti ověřované podle § 39

zákona č. 247/2000 Sb.

formou zkoušky z předpisů o provozu na pozemních

komunikacích a zdravotnické přípravy, dále formou zkoušky ze znalostí ovládání

a údržby vozidla a formou zkoušky z praktické jízdy s výcvikovým vozidlem, když

konkrétně obviněný T. B. ve spolupráci buď s obviněným L. I. či s obviněným L. K.:

a)

vědomě připustil v celkem 15 případech, aby žadatelé o získání, rozšíření či

vrácení řidičského oprávnění při zkoušce z předpisů o provozu na pozemních

komunikacích a zdravotnické přípravy, která se podle § 40 zákona č. 247/2000

Sb. provádí testem pomocí výpočetní techniky (v případě Městského úřadu XY

výpočetní techniky umístěné v místnosti zkušebního komisaře), v průběhu

vyplňování testových odpovědí volně komunikovali s příslušným učitelem své

autoškoly, kteří jsou oprávněni být výkonu zkoušky nebo přezkoušení pouze

přítomni, ačkoli byl obviněný T. B. přítomen ve zkušební místnosti, tak

nezasáhl, a připustil tak, aby učitelé žadatelům pomáhali při testu radou, či

utvrzením o správné odpovědi a nebo připustil, aby učitelé

žadatelům pomáhali při testu upozorněním na chyby v testech, konkrétně v 11

případech toto připustil u učitele obviněného L. I., který tak radil či utvrdil

žadatele (žadatel M. M. bod 17., J. Ž. bod 21., F. R. bod 39., Z. H. bod 40.,

R. K. bod 56., V. Š. bod 60., M. K. bod 63., M. T. bod 65., J. S. bod 94., J.

S. bod 95. a R. V. bod 96.) o správné testové odpovědi, dále toto připustil ve

4 případech u učitele obviněného L. K., který tak radil či utvrdil žadatele (L.

B. bod 49., D. P. bod 69., J. K. bod 87. a O. Z. bod 97.) o správné testové

odpovědi, a

b)

vědomě připustil v celkem 29 případech, aby učitelé obvinění L. I. a L. K.

pomáhali žadatelům při testu tak, že za přítomné žadatele část nebo celý test z

předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy vyplnili,

přičemž byl tomuto přítomen a nezasáhl, ačkoli viděl, že učitelé ovládají

pomocí myši nebo klávesnice počítače žadatelů v průběhu vyplňování testových

odpovědí, kdy konkrétně toto v 27 případech připustil u obviněného L. I., který

takto jako učitel autoškoly vyplňoval či pomáhal vyplňovat test za přítomné

žadatele (žadatelé J. D. bod 35., L. D. bod 36., J. N. bod 37., P. T. bod 38.,

L. K. bod 52., B. B. bod 55., V. F. bod 61., M. S. bod 64., R. S. bod 68., P.

S. bod 88., M. O. bod 89., J. M. bod 90., P. B. bod 91., Z. V. bod 101., J. B.

bod 102., P. B. bod 103., P. V. bod 104., P. A. bod 109., P. L. bod 110., L. P.

bod 111., I. B. bod 112., J. M. bod 113., D. L. bod 114., K. V. bod 115., F. M.

bod 116., Z. Š. bod 117. a J. B. bod 118.), dále toto připustil ve 2 případech

u obviněného L. K., který takto jako učitel autoškoly vyplňoval test za

přítomné žadatele (žadatelé P. Z. bod 1. a Z. S. bod 70.), a

c)

vědomě v celkem 39 případech zcela opustil v průběhu výkonu testů z předpisů o

provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy žadatelů místnost

zkušebního komisaře, přitom úmyslně nezajistil za sebe na dobu své

nepřítomnosti náhradu v podobě jiného zaměstnance z oboru dopravy a zanechal v

místnosti žadatele samotné s učitelem obviněným L. I. za účelem umožnění pomoci

učitele žadatelům při testech z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a

zdravotnické přípravy, a tak úmyslně připustil, aby učitel obviněný L. I. v

těchto 39 případech přítomným žadatelům pomohl při testu tak, že jim v

nepřítomnosti zkušebního komisaře buď radil či utvrdil správnou testovou

odpověď – takto obviněný L. I. učinil v 19 případech (žadatel L. J. bod 7., M.

K. bod 9., J. B. bod 12., F. K. bod 13., K. K. bod 14., P. P. bod 15., P. S.

bod 19., M. T. bod 24., J. M. bod 25., L. P. bod 51., J. V. bod 57., J. Š. bod

59., J. H. bod 72., M. J. bod 73., P. J. bod 99., V. T. bod 100., M. K. bod

105., A. N. bod 106. a P. B. bod 107.) nebo aby za přítomné žadatele část nebo

celý test z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické

přípravy vyplnil – takto obviněný L. I. učinil ve 20 případech (žadatelka M. U.

bod 2., Z. M. bod 6., J. M. bod 8., J. Č. bod 10., K. D. bod 11., J. H. bod

18., J. K. bod 20., M. Z. bod 22., S. B. bod 23., R. Ch. bod 26., M. S. bod

27., V. S. bod 28., K. D. bod 53., L. Š. bod 54., M. Z. bod 74., F. V. bod 75.,

M. P. bod 76., L. B. bod 77., R. K. bod 78. a E. M. bod 108.), a

d)

ve 2 případech pomohl žadatelům při testu tak, že přímo sám vyplnil test z

předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy za

přítomné žadatele (J. M. bod 50. a P. K. bod 71.), přičemž tomu byl v těchto

dvou případech přítomen obviněný L. K. (u J. M. bod 50. a P. K. bod 71.), a

e)

ve 12 případech obviněný T. B. přímo sám radil či utvrzoval o správné odpovědi

při vyplňování testu z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a

zdravotnické přípravy přítomným žadatelům (žadatelka D. S. bod 3., M. V. bod

48., V. Š. bod 60., J. K. bod 62., L. V. bod 67., D. P. bod 69., A. P. bod 82.,

Z. K. bod 83., T. S. bod 98., P. B. bod 107., D. L. bod 114. a A. N. bod 119.),

přičemž tomuto byl přítomen obviněný L. I. nejméně ve 2 případech (žadatel P.

B. bod 107. a D. L. bod 114.), dále tomuto byl přítomen obviněný L. K. nejméně

ve 3 případech (žadatel M. V. bod 48., D. P. bod 69. a T. S. bod 98.), a

f)

v celkem 24 případech vyplnil testy z předpisů o provozu na pozemních

komunikacích a zdravotnické přípravy za nepřítomné žadatele, tj. za žadatele,

kteří nebyli vůbec osobně přítomni ve zkušební místnosti v době konání své

zkoušky a v době konání svého testu z předpisů o provozu na pozemních

komunikacích a zdravotnické přípravy, přičemž nejméně v 18 případech vyplnil

jejich testy zcela (žadatelé P. K. bod 5., M. K.-Z. bod 29., L. V. bod 31., P.

P. bod 34., M. K. bod 41., J. M. bod 42., J. Ž. bod č. 43., L. V. bod č. 44.,

F. Č. bod 45., J. V. bod 46., J. H. bod 66., L. P. bod 79., J. Š. bod 80., M.

T. bod 84., L. V. bod 85., M. K. bod 86., F. R. bod 92. a Z. H. bod 93.) a

nejméně v 6 případech vyplnil jejich testy zčásti (žadatelé M. K. bod 4., M. K.

bod 30., K. B. bod 32., J. D. bod 33., E. K. bod 58. a A. P. bod 81.), přičemž

ho o toto v nejméně 14 případech (u žadatele M. K. bod 4, P. K. bod 5, M. K.-Z.

bod 29., L. V. bod 31., P. P. bod 34., M. K. bod 41., J. M. bod 42., J. Ž. bod

č. 43., L. V. bod č. 44., F. Č. bod 45., J. V. bod 46., J. H. bod 66., L. P.

bod 79. a J. Š. bod 80.) požádal obviněný L. I., který byl nejméně v 8

případech přítomen u toho, když obviněný T. B. vyplňoval zcela testy za

nepřítomné žadatele (žadatele P. K. bod 5., M. K.-Z. bod 29., L. V. bod 31., J.

H. bod 66., L. P. bod 79., J. Š. bod 80., F. R. bod 92. a Z. H. bod 93.), a

obviněný L. I. byl také přítomen v případě 6 testů nepřítomných žadatelů, které

nejprve vyplnil obviněný T. B. zčásti (M. K. - bod 4., M. K. bod 30., K. B. bod

32., J. D. bod 33., E. K. bod 58. a A. P. bod 81.), a obviněný L. I. doplnil za

nepřítomné žadatele zbytek těchto testů, a dále

g)

obviněný T. B. v 1 případě (žadatel R. J. bod 16.) umožnil a připustil, aby

obviněný L. I. vyplnil zcela test z předpisů o provozu na pozemních

komunikacích a zdravotnické přípravy za žadatele, který nebyl vůbec osobně

přítomen ve zkušební místnosti v době konání své zkoušky a svého testu z

předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy, a

h)

obviněný T. B. v dalších 16 případech (žadatel J. V. bod 47., Z. S. bod 121. a

bod 122., J. U. bod 124., P. C. bod 125., K. S. bod 126., K. T. bod 128., W. V.

bod 130. a 131., Z. S. bod 132., M. M. bod 133., T. M. bod 134. a 135., M. M.

bod 136., P. K. bod 138. a K. M. bod 141.) vykázal v dokumentaci o zkouškách (v

protokolu o zkouškách z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a v

záznamu o zkouškách z odborné způsobilosti) provedení testu z předpisů o

provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy s hodnocením PROSPĚL

osobám žadatelů, kteří nebyli vůbec přítomni ve zkušební místnosti v době

konání své zkoušky a v době konání svého testu z předpisů o provozu na

pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy (přičemž v těchto 16 případech

nebylo dosud přesně zjištěno, kdo konkrétní za tyto osoby jejich testy na

výpočetní technice vyplnil – kamerové záznamy průběhu testů nejsou k

dispozici), a poté

i)

dále obviněný T. B. jako zkušební komisař v dokumentaci o vykonaných zkouškách

– do protokolu o zkouškách z odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla

všech těchto žadatelů vykazoval fiktivní či nepřesné údaje, konkrétně:

ia)

do části týkající se zkoušky z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a

zdravotnické přípravy, a dále do záznamu o zkouškách z odborné způsobilosti

vědomě v rozporu se skutečností a tedy zcela nepravdivě zapsal

- ve 109 případech, že žadatel úspěšně vykonal zkoušku z předpisů o provozu na

pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy – konkrétně zapsal hodnocení

PROSPĚL, a

- v 25 případech, že žadatel nevykonal úspěšně zkoušku z předpisů o provozu na

pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy – konkrétně zapsal hodnocení

NEPROSPĚL,

přičemž správnost zapsaných údajů obviněný T. B. potvrdil svým podpisem a

razítkem zkušebního komisaře, na provedené testy z předpisů o provozu na

pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy vyhotovil protokoly o testech,

které potvrdil svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře,

ačkoli ve skutečnosti znalosti žadatelů z předpisů o provozu na pozemních

komunikacích a zdravotnické přípravy nebyly zákonným způsobem v těchto

případech ověřeny, neboť testy těchto žadatelů nebyly vyplněny žadateli nebo

nebyly vyplněny žadateli samostatně,

ib)

nejméně v 13 případech vykázal v dokumentaci o provedených zkouškách provedení

zkoušky znalosti ovládání a údržby vozidla, která ve skutečnosti nebyla s

žadateli provedena, konkrétně:

žadatelům o řidičské oprávnění do protokolu o zkouškách z odborné způsobilosti

k řízení motorových vozidel, do části týkající se zkoušky znalosti ovládání a

údržby vozidla a dále do záznamu o zkouškách z odborné způsobilosti zapsal jako

zkušební komisař v 10 případech (žadatel R. J. bod 16., J. V. bod 47., J. H.

bod 66., P. S. bod 123., K. T. bod 129., W. V. bod 130., Z. S. bod 132., M. M.

bod 133., M. N. 139. a R. Š. 144.), že žadatel úspěšně vykonal zkoušku –

hodnocení PROSPĚL, a v 3 případech (žadatel M. J. bod 73., K. T. bod 128. a K.

M. bod 141.), že žadatel nevykonal úspěšně zkoušku - hodnocení NEPROSPĚL,

správnost zapsaných údajů obviněný T. B. potvrdil svým podpisem a razítkem

zkušebního komisaře,

ačkoli věděl, že zkoušku s žadateli neprovedl a že ve skutečnosti nebyly

znalosti ovládání a údržby vozidla u žadatelů žádným zákonným způsobem ověřeny,

ic)

nejméně v 19 případech (žadatel M. K. bod 9., R. J. bod 16., M. M. bod 17., Z.

H. bod 40., J. Ž. bod 43., J. V. bod 47., J. H. bod 66., M. J. bod 73., Z. S.

bod 120., P. K. bod 127., K. T. bod 128., T. M. bod 134., M. M. bod 136., V. L.

bod 140., K. M. bod 141., V. K. bod 142., V. S. bod 143., Z. S. bod 145. A V.

Ch. bod 146.) vykázal v dokumentaci o provedených zkouškách provedení zkoušky z

praktické jízdy s výcvikovým vozidlem, která ve skutečnosti nebyla s těmito

žadateli vůbec provedena, konkrétně:

žadatelům o řidičské oprávnění do protokolu o zkouškách z odborné způsobilosti

k řízení motorových vozidel, konkrétně do části týkající se zkoušky z praktické

jízdy s výcvikovým vozidlem a dále do záznamu o zkouškách z odborné

způsobilosti zapsal jako zkušební komisař, že žadatel úspěšně vykonal zkoušku z

praktické jízdy – hodnocení PROSPĚL, ačkoli věděl, že s žadateli praktickou

jízdu s výcvikovým vozidlem nejel a že znalost praktické jízdy nebyla u nich z

jeho strany ověřena v souladu s právní úpravou, správnost zapsaných údajů

obviněný T. B. potvrdil svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře,

id)

dále obviněný T. B. v 1 případě (žadatel L. S. bod 137.) vykázal do protokolu o

zkouškách z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, konkrétně do

části týkající se zkoušky z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a

zdravotnické přípravy a dále do záznamu o zkouškách z odborné způsobilosti jako

zkušební komisař splnění testu žadateli, který ve skutečnosti v testu

neprospěl, neboť v testu nedosáhl potřebný počet bodů, přesto obviněný T. B.

zapsal hodnocení PROSPĚL,

správnost zapsaných údajů obviněný T. B. potvrdil svým podpisem a razítkem

zkušebního komisaře,

konkrétně tak nebyli řádně přezkoušeni žadatelé specifikovaní v bodech 1.–146.

výroku o vině, a to v rozsahu popsaném u každého z nich,

- celkem tak nejméně ve 115 případech obviněný T. B. neoprávněně potvrdil svým

podpisem a razítkem zkušebního komisaře na žádostech o řidičské oprávnění, že

žadatelé o řidičské oprávnění splnili podmínky odborné způsobilosti k získání

nebo vrácení řidičského oprávnění tím, že prospěli ze všech tří částí zkoušky,

ačkoli hodnocení PROSPĚL z testu (v 109 případech), nebo ze zkoušky znalostí

ovládání a údržby vozidla (v 2 případech bod 123 a 139) nebo zkoušky praktické

jízdy (v 4 případech bod 127, 140, 142 a 143) bylo ze strany zkušebního

komisaře obviněného T. B. uděleno v rozporu s platnou právní úpravou, neboť

tito žadatelé neoprávněně prospěli, přestože nebyli řádně přezkoušeni z testu,

nebo z praktické jízdy nebo ovládání a údržby vozidla, a ve skutečnosti tak

nesplnili podmínky odborné způsobilosti nutné pro získání řidičského oprávnění,

přičemž nejméně 3 z uvedených žadatelů (M. K. bod 9. a 30., R. J. bod 16. A L.

Š. bod 54.) zaplatili za zajištění získání řidičského oprávnění bez výuky a

výcviku včetně jistého výkonu zkoušek (M. K. a R. J.) a za usnadnění při

přezkoušení (L. Š.) obviněnému L. I. úplatek, přičemž obviněný L. I. část peněz

či jinou věcnou protislužbu předal obviněnému T. B. jako odměnu za umožnění

nezákonného usnadnění zkoušky M. K., R. J. a přezkoušení L. Š. a zbytek peněz

si ponechal jako svoji odměnu za zprostředkování této možnosti výkonu

autoškoly, zkoušky a přezkoušení, když konkrétně

- dne 21. 9. 2009 obviněný L. I. poté, co převzal v červnu 2009 v hotovosti

částku 5 000 Kč od žadatele R. J. za zajištění rozšíření řidičského oprávnění a

toto zajistil bez výuky a výcviku včetně výkonu zkoušky bez nutnosti dostavit

se ke zkoušce (viz výše bod 16.), část těchto prostředků v dosud nezjištěné

výši předal obviněný L. I. po nezákonném provedení zkoušky žadatele R. J.

obviněnému T. B. jako odměnu za usnadnění získání řidičského oprávnění pro R.

J.,

- dne 25. 9. 2009 obviněný L. I. poté, co převzal postupně ve dnech 17. 6. 2009

a 15. 9. 2006 v hotovosti částku 6 000 Kč od žadatele M. K. za zajištění

získání řidičského oprávnění bez výuky a výcviku včetně jistého výkonu zkoušky

(viz výše bod č. 30), část těchto prostředků v dosud nezjištěné výši předal

obviněný L. I. po nezákonném provedení opravného testu žadatele M. K.

obviněnému T. B. jako odměnu za usnadnění získání řidičského oprávnění pro M.

K.,

- dne 20. 10. 2009 obviněný L. I. poté, co převzal v hotovosti částku 5 000 Kč

od žadatele L. Š. za usnadnění průběhu přezkoušení (viz výše bod č. 54.), část

těchto prostředků předal obviněný L. I. po nezákonném provedení přezkoušení

žadatele L. Š. obviněnému T. B. jako odměnu za usnadnění získání řidičského

oprávnění, když předtím dne 19. 10. 2009 obviněný L. I. obviněnému T. B.

poskytnutí odměny přislíbil v odeslané SMS (SMS dne 19. 10. 2009 v 8:08:04

hod.),

přičemž obviněný L. I. a obviněný L. K. platili či jinak věcně odměňovali

obviněného T. B. za usnadnění zkoušek nebo přezkoušení všech shora popsaných

žadatelů, a to formou dosud přesně nezjištěné částky, řádově ve výši tisíců Kč

za jednoho žadatele, přičemž výše částek odpovídala vždy konkrétnímu rozsahu

usnadnění spočívajícímu v porušení zákona upravujícího výkon zkoušek ve vztahu

k jednotlivým částem zkoušek (usnadnění testu, nebo zkoušky znalostí ovládání a

údržby vozidla nebo praktické jízdy),

neboť bylo dále ve vztahu k obviněnému L. I. z pořízených audiovizuálních

záznamů podle § 158d odst. 2 trestního řádu zjištěno, že

- dne 15. 9. 2009 v 11:28 hod. – obviněný T. B. sdělil v kanceláři zkušebního

komisaře obviněnému L. I., že 2 žadatelé, které vybrali mezi několika dalšími,

a za které provedou obviněný T. B. a obviněný L. I. jejich opravné testy v

nepřítomnosti (viz výše bod č. 4 K. a bod č. 5 K.), "zaplatí pak",

- dne 15. 9. 2009 v 11:53 hod. – obviněný L. I. vybral v místnosti zkušebního

komisaře od 4 přítomných žadatelů (M., J., M. a K.) v průběhu jejich testů

částku 1 000 Kč od každého s odůvodněním "na poplatky",

- dne 15. 9. 2009 v 12:15 hod. – obviněný T. B. se ptal obviněného L. I. v

místnosti zkušebního komisaře, "jak dnes jízdy?", obviněný L. I. odpověděl, že

"zkusí M. na jízdy"

- dne 18. 9. 2009 v 11:22 hod. – obviněný L. I. vybral v místnosti zkušebního

komisaře od 6 přítomných žadatelů (Č., D., B., K., K. a P.) peníze v hotovosti

v dosud nezjištěné výši,

- dne 18. 9. 2009 v 11:28 hod. – obviněný L. I. sdělil obviněnému T. B., který

vyplňoval dokumentaci o zkouškách žadatele J. Č., že žadatel Č. "si zaplatí"

- dne 18. 9. 2009 v 11:33 hod. – obviněný L. I. v kanceláři zkušebního

komisaře, po skončení testů 6 žadatelů, které byly vykonány v rozporu se

zákonem (viz výše body č. 10.–15. – Č., D., B., K., K. a P.), po odchodu

žadatelů z místnosti předal obviněnému T. B. dosud přesně nezjištěnou částku v

hotovosti za umožnění nezákonného výkonu zkoušek žadatelů,

- dne 21. 9. 2009 v 08:47 hod. – žadatel H. se ptal po nezákonném výkonu svého

testu (viz výše bod č. 18.) v místnosti zkušebního komisaře obviněného L. I.

před obviněným T. B. "kolik to bude stát?, že má jen 6 a na poště ráno nebyli",

obviněný L. I. ho poslal na poštu pro více peněz a popsal mu cestu,

- dne 25. 9. 2009 v 07:52 hod. – blíže neustanovený muž v místnosti zkušebního

komisaře řešil s obviněným T. B. před zahájením zkoušek několika žadatelů výši

poplatků a dále se neustanovený muž ptal obviněného T. B., zda žadatelka Ch.

(viz výše bod č. 26.) musí na jízdu?, na to obviněný T. B. sdělil muži, že "to

si musí říct L., až přijede, ať se L. rozhodne", neustanovený muž řekl: "ona

ten litr dá", obviněný T. B. řekl: "jde o to, aby nikde nežvanila, víš co",

- dne 25. 9. 2009 v 08:25 hod. – obviněný L. I. v místnosti zkušebního komisaře

sdělil neustanovenému muži, že když má 3 lidi a je to 3 za každýho, takže to má

za devět, v 08:31 hod. neustanovený muž předal L. I. přesně nezjištěnou částku

v řádu několika tisíc Kč, obviněný L. I. si peníze převzal,

- dne 25. 9. 2009 v 09:01 hod. – v místnosti zkušebního komisaře před obviněným

T. B. 5 přítomných žadatelů (viz výše bod č. 24.–28. T., M., Ch., M. S., V. S.)

předalo obviněnému L. I. každý 1 000 Kč v hotovosti "na poplatek", obviněný L.

I. žadatelům sdělil, že je to "poplatek 700 Kč plus 300 Kč na repro, to se

musí",

- dne 12. 10. 2009 v 08:37 hod. – v místnosti zkušebního komisaře před

obžalovaným T. B. 6 přítomných žadatelů (viz výše bod č. 35.–40. D., D., N.,

T., R. a H.) po skončení nezákonného průběhu testů zaplatilo obviněnému L. I. v

hotovosti peníze,

- dne 22. 10. 2009 v 09:54 hod. – žadatelka Š. (viz výše bod č. 59.) předala v

místnosti zkušebního komisaře v průběhu svého testu obviněnému L. I. hotovost v

dosud nezjištěné výši,

- dne 4. 11. 2009 v 10:25 hod. – obviněný L. I. v místnosti zkušebního komisaře

předal obviněnému T. B. v průběhu vyplňování testů za nepřítomné žadatele P.,

Š. a P. (viz výše bod č. 79.–81.) peníze v hotovosti v dosud nezjištěné výši,

převyšující však částku 1 000 Kč,

- dne 12. 11. 2009 v 08:51 hod. – obviněný L. I. v místnosti zkušebního

komisaře před obviněným T. B. přebírá peníze v hotovosti od 3 žadatelů (S., S.

a V., bod č. 94.–96.),

- a z provedeného odposlechu a pořízených záznamů telekomunikačního provozu

podle § 88 odst. 1 trestního řádu bylo ve vztahu k obviněnému L. I. dále

zjištěno, že tento obviněnému T. B. v souvislosti s umožněním nezákonného

průběhu zkoušek a přezkoušení jako odměnu za toto umožnění obstaral a zajistil

zdarma následující záležitosti a služby:

- dne 25. 9. 2009, 7. 10. 2009, 22. 10. 2009, 27. 10. 2009, 4. 11. 2009, 12.

11. 2009 a 30. 11. 2009 – vždy v ranních hodinách odvoz z místa bydliště

obviněného T. B., ze XY, do zaměstnání, do XY, vozidlem autoškoly K. N.

(vozidlo řídil P. Z., nar. XY),

- dne 3. 10. 2009 6 kilogramů masa nezjištěného druhu v dosud přesně nezjištěné

hodnotě,

- dne 22. 10. 2009 a 4. 11. 2009 po ukončení zkoušek občerstvení (jídlo a pití

včetně alkoholických nápojů) v dosud přesně nezjištěné hodnotě,

- dne 22. 10. 2009 a 25. 11. 2009 dosud přesně neobjasněnou dámskou společnost,

- dne 22. 10. 2009 převoz nepojízdného motorového vozidla obviněného T. B.

(Renault 19) ze XY do XY (dne 22. 10. 2009 v ranních hodinách) a následně v

době do 28. 10. 2009 opravu tohoto motorového vozidla v podobě výměny prasklé

hadičky chladiče a poté zajištění převozu vozidla k prodeji do autobazaru S.,

R.,

- dne 30. 10. 2009 zapůjčení dodávky Ford Tranzit obviněnému T. B. (až do 4.

11. 2009) pro potřebu stěhování věcí z garáže obviněného T. B.,

- dne 19. 11. 2009 přibližně 10 litrů přesně nezjištěného alkoholického nápoje

(zřejmě ovocné pálenky) v dosud nezjištěné hodnotě,

- dne 3. 10. 2009 cca 1/2 nádrže pohonných hmot do osobního motorového vozidla

obviněného T. B. v dosud nezjištěné hodnotě,

- dne 16. 10. 2009 celou nádrž pohonných hmot do osobního motorového vozidla

obviněného T. B. v dosud nezjištěné hodnotě,

- a z provedeného odposlechu a pořízených záznamů telekomunikačního provozu

podle § 88 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k obviněnému L. K. bylo zjištěno,

že tento obviněnému T. B. v souvislosti s umožněním nezákonného průběhu zkoušek

a přezkoušení jako odměnu za toto umožnění obstaral a zajistil zdarma

následující záležitosti a služby:

- dne 14. 11. 2009 dovezl obviněný L. K. obviněnému T. B. na chalupu do XY 2

kapry v dosud nezjištěné hodnotě,

- dne 19. 11. 2009 dovezl obviněný L. K. obviněnému T. B. do XY dosud

nezjištěné množství masa nezjištěného druhu v dosud přesně nezjištěné hodnotě,

čímž obvinění T. B., L. I. a L. K. způsobili, že celkem 73 žadatelů získalo

řidičská oprávnění různých skupin a podskupin (konkrétně A1, A18, A21, B, B+E,

C, C+E, T) v rozporu s podmínkami pro jejich získání, v rozporu se zněním

zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k

řízení motorových vozidel, v tehdy platném znění, neboť těchto 73 žadatelů u

svých místně příslušných městských úřadů díky protiprávnímu jednání

obžalovaných, doložilo údajné splnění odborné způsobilosti k řízení motorového

vozidla, když konkrétně žadatelé předložili své žádosti o vydání řidičského

oprávnění obsahující potvrzení o splnění podmínek odborné způsobilosti a

záznamy o vykonané zkoušce z odborné způsobilosti včetně vyhotovených protokolů

o zkoušce z testu (potvrzené ve všech případech v rozporu se skutečností

obviněným T. B. jako zkušebním komisařem jeho podpisem a razítkem zkušebního

komisaře), s tím, že žadatelé požádali o udělení nebo rozšíření řidičského

oprávnění a o vydání řidičských průkazů, řidičská oprávnění jim byla udělena a

řidičské průkazy jim byly skutečně vydány, a to ve vztahu k jednotlivým

skupinám řidičských oprávnění takto:

- 2 žadatelé skupinu A1 (bod 23. a 43.),

- 4 žadatelé skupinu A 18 (bod 22., 82., 84. a 122.),

- 27 žadatelů skupinu A21 (bod 3., 6., 7., 8., 11., 12., 13., 14., 16., 26.,

27., 29., 30., 34., 36., 38., 41., 42., 56., 60., 66., 68., 77., 78., 92.,

126., 138.),

- 22 žadatelů skupinu B (bod 1., 2., 22., 28., 33., 44., 71., 75., 82., 83.,

86., 87., 95., 97., 108., 119., 122., 124., 125., 126., 127., 138.),

- 1 žadatel skupinu B+E (bod 112.),

- 7 žadatelů skupinu C (bod 38., 41., 45., 98., 103., 123., 128.),

- 14 žadatelů skupinu C+E (bod 4., 17., 32., 37., 49., 50., 61., 74., 78., 91.,

96., 104., 139., 140.) a

- 6 žadatelů skupinu T (bod 19., 20., 35., 42., 69., 75.)

a dále obvinění T. B., L. I. a L. K. způsobili, že celkem 11 žadatelům o

vrácení řidičského oprávnění bylo vráceno řidičské oprávnění v rozporu s

podmínkami pro jejich vrácení, stanovenými shora uvedenou příslušnou právní

úpravou, neboť těchto 11 žadatelů předložilo na svých místně příslušných

městských úřadech obviněným T. B. vyhotovené listiny dokládající splnění

odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla, konkrétně předložili své

žádosti o vrácení řidičského oprávnění obsahující obviněným T. B. vyhotovené

záznamy o vykonané zkoušce z odborné způsobilosti a dále protokoly o zkoušce z

testu, jejichž správnost potvrdil v rozporu se skutečností obviněný T. B. svým

podpisem a razítkem zkušebního komisaře, požádali o vrácení řidičského

oprávnění a řidičská oprávnění jim byla následně skutečně vrácena, řidičské

průkazy vráceny nebo vydány (žadatelé J. Č. bod 10., M. V. bod 48., L. K. bod

52., K. D. bod 53., L. Š. bod 54., Z. S. bod 70., M. P. bod 76., A. P. bod 81.,

P. J. bod 99., V. T. bod 100. a P. A. bod 109.),

v důsledku shora uvedeného protiprávního jednání obviněných T. B., L. I. a L.

K. Městský úřad ve XY, jakožto obecní úřad obce s rozšířenou působností, odbor

dopravy a silničního hospodářství, minimálně v období od 14. 9. 2009 do 31. 12.

2009 zcela neplnil svoji přenesenou působnost státní správy na úseku

zajišťování výkonu státní správy při získávání a zdokonalování odborné

způsobilosti k řízení motorových vozidel, byla tak porušována více jak stoletá

tradice státního dozoru zkoušení žadatelů o vydání řidičského oprávnění, neboť

tím, že obviněný T. B. zde působil jako hlavní zkušební komisař a v součinnosti

s obviněnými L. I. a L. K. porušoval shora uvedené právní předpisy, tak vědomě

ochromili funkci tohoto úřadu, neboť odbornou způsobilost a tím i řidičská

oprávnění získávali žadatelé, kteří ve skutečnosti nesplnili všechny zákonné

předpoklady pro udělení řidičského oprávnění a kteří by jej za normálního

zákonného průběhu zkoušek nikdy shora popsaným způsobem nezískali, když

konkrétně v období od 14. 9. 2009 do 31. 12. 2009 tímto svým jednáním

způsobili, že z celkového počtu 307 konaných zkoušek na splnění odborné

způsobilosti celkem 102 žadatelů získalo neoprávněně a nezákonně tuto odbornou

způsobilost k získání řidičského oprávnění.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 7 To

284/2018, podal obviněný L. K. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě

dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1

písm. d), g) tr. ř. Vytkl, že v případě spoluobviněného L. I. došlo k porušení

práva na řádnou obhajobu a že se soudy nižších stupňů dopustily nesprávného

právního posouzení celé trestní kauzy. Je si vědom, že dovolací důvody podle §

265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. neumožňují domáhat se změny skutkových

zjištění soudů, poukázal však na skutečnost, že mezi skutkovým stavem zjištěným

procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry není jednoznačný

soulad.

5. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., vytkl, že

bylo porušeno právo o přítomnosti spoluobviněného L. I. u veřejného zasedání

konaného o odvolání a tím také právo na řádnou obhajobu spoluobviněného. V

důsledku této skutečnosti bylo zasaženo i do aktivní obhajoby samotného

dovolatele. V rámci jednoho z veřejných zasedání jednal odvolací soud přesto,

že jmenovaný spoluobviněný nebyl u veřejného zasedání přítomen, nebylo mu

předvolání k tomuto veřejnému zasedání řádně doručeno do vlastních rukou a s

konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti nedal souhlas.

6. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., měl za

to, že jednání, jímž byl uznán vinným, nelze hmotněprávně podřadit pod trestný

čin. Skutková podstata uvedená v § 158 tr. zák. vyžaduje úmyslné jednání,

přičemž obviněný je přesvědčen, že žádný úmysl u něj nebyl prokázán. O

existenci úmyslu neexistuje žádný přímý důkaz a ani ucelený řetězec důkazů

nepřímých. Pokud se spoluobviněný T. B. nějakého trestněprávního či

přestupkového jednání dopouštěl, obviněný o tom neměl povědomí. Příčinná

souvislosti mezi jeho jednáním, jednáním spoluobviněného T. B. a údajným

neoprávněným prospěchem (který v souvislosti s částí skutkového děje

vztahujícího se k jeho osobě taktéž nebyl prokázán) tudíž není dána. Obviněný

rozporuje, že by vyplňoval nějaké testy nebo radil při jejich vyplňování přímé

odpovědi žadatelům o řidičské oprávnění, stejně tak jako neví nic o tom, že by

takto v jeho přítomnosti činil spoluobviněný T. B. Taktéž nelze v žádném směru

dovodit, že by byl naplněn znak vážné poruchy v činnosti podniku nebo

organizace. Podmínkou v tomto směru je, aby mezi jednáním pachatele a následkem

byla příčinná souvislost. Navíc ani údajná délka inkriminovaného období, které

mělo trvat pouze několik měsíců, nemůže stav vážné poruchy v činnosti

organizace navodit. Nic z toho nebylo naplněno, resp. z důkazní situace

nevyplývá.

7. Ani pokud jde o skutkovou podstatu trestného činu podplácení podle § 161

odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neexistuje v souvislosti s jednáním

obviněného jediný přímý či nepřímý důkaz. Soud prvního stupně se snaží naplnění

této skutkové podstaty obhájit pomocí zcela vágního a důkazně nepodloženého

tvrzení, které by ani v případě, že by odráželo skutečný stav věci, nemohlo

naplnění znaku trestného činu podplácení zdůvodnit (načerpání nádrže, zaplacení

oběda). Soud v tomto směru totiž zcela ignoruje přátelské rodinné vazby mezi

spoluobviněnými.

8. Obviněný odmítl závěr, že na činnost zkušebního komisaře nelze uplatňovat

zásadu „je dovoleno vše, co není zákonem stanoveno“. Je přesvědčen, že zkušební

komisař může činit vše, co nezakazuje zákon č. 247/2000 Sb. Poukázal na

ustanovení § 38 odst. 3 citovaného zákona, v němž není konkretizováno chování

při závěrečných zkouškách žadatelů o řidičské oprávnění, a proto nechápe, čeho

nezákonného se měl dopustit. O tom, že k uchazečům/žákům přistupoval naprosto

svědomitě, svědčí například výpověď svědka Z. D., zkušebního komisaře, který

uvedl, že s obviněným neměl nikdy žádné problémy a že jeho žáci byli vždy dobře

připraveni. Svědek taktéž potvrdil, že učitel autoškoly může být závěrečné

zkoušce přítomen a že není upraveno, co může a nemůže dělat.

9. Veškeré shora popsané argumenty uplatnil i ve svém odvolání, nicméně

odvolací soud pouze obecně odkázal na to, že důkazní situaci řešil soud prvního

stupně, on je tímto hodnocením vázán a ztotožňuje se s ním. K určitým námitkám

se vůbec nevyjádřil a nijak se s nimi nevypořádal (nařízení odposlechů či proč

u některých útoků vystupují autoškoly, jejichž majitelé nejsou v okruhu osob

obžalovaných, atd.). Takto odůvodněné usnesení odvolacího soudu nesplňuje

zákonné náležitosti na řádné odůvodnění, a jeví se tudíž jako

nepřezkoumatelné.

10. Pokud jde o jednotlivé dílčí útoky týkající se jeho osoby, zopakoval svou

argumentaci uplatněnou v odvolání, prostřednictvím které zdůvodnil nemožnost

naplnění skutkových podstat stíhaných trestných činů. K bodu 1.: svědek P. Z.

jasně uvedl, že obviněný mu (ani nikomu jinému) nepomáhal a že on obviněnému

nedal žádný úplatek. K bodu 48.: svědek M. V. sice potvrdil, že mu

spoluobviněný T. B. potichu řekl 3 odpovědi, pokud tomu tak ale opravdu bylo,

obviněný o tom neměl povědomí. K bodu 49.: svědek L. B. potvrdil problémy s

počítačem a sdělil, že mu v tomto směru obviněný pomohl. Z jeho neurčitého

vyjádření, že mu také „možná“ poradil jednu či dvě správné odpovědi, však nelze

dovodit, že by tomu tak skutečně bylo. Tento svědek dále uvedl, že nikomu

žádnou výhodu neposkytl a jen normálně zaplatil autoškolu; k bodu 50.: svědek

J. M. vypověděl, že si nebyl úplně jist a zkušební komisař k němu asi 2x

přistoupil a naznačil mu správnou odpověď a asi 2/3 trestu mu prošel a

zkontroloval. Zkušebním komisařem však byl spoluobviněný T. B., tudíž vedle

toho, že naznačené jednání není podle názoru obviněného trestné (možná by se

mohlo jednat o případné přestupkové jednání), tak o něm obviněný ani nevěděl. K

bodu 69.: svědek D. P. potvrdil, že mu s testem nikdo nepomáhal. K bodu 70.:

svědek Z. S. v přípravném řízení uvedl, že test vyplňoval sám a nikdo mu

nepomáhal. U hlavního líčení pak vypověděl, že si na zkoušku moc nepamatuje,

možná, že mu pomáhal obviněný. Tvrzení obviněného, že ani tomuto svědkovi nijak

nepomáhal, tedy nebylo jednoznačně vyvráceno. K bodu 71.: svědek P. K.

potvrdil, že u testu mu nikdo nepomáhal. K bodu 87.: svědkyně J. K. sdělila, že

s testem jí nikdo nepomáhal, nikdo jí neradil a nic neplatila navíc. K bodu

97.: svědek O. Z. potvrdil, že u testu mu nikdo nepomáhal, obviněný mu

maximálně na jeho požádání vysvětlil zadání. K bodu 98.: i svědek T. S. uvedl,

že mu s testem nikdo nepomáhal.

11. Obviněný zdůraznil, že soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů důsledně

podle § 2 odst. 6 tr. ř. a důkazy nehodnotily tak, aby na jejich základě

učinily logická a důsledná skutková zjištění. V hodnocení důkazů jsou podstatné

vnitřní rozpory mající dopad na logiku skutkových zjištění soudů. Jedná se

přitom o stav, který s přihlédnutím k aktuální judikatuře Ústavního soudu i

Nejvyššího soudu vybočuje z obvyklých mezí. Vytkl, že soudy nerespektovaly

princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo.

12. Dále konstatoval, že podmínky trestnosti činu je nutné interpretovat ve

světle zásad trestního práva, mezi které patří mj. zásada subsidiarity trestní

represe. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném

případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji

zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2

tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty

trestného činu a dalším okolnostem případu. V daných souvislostech vyjádřil

přesvědčení, že jeho jednání nenaplnilo zákonodárcem vymezená kritéria v takové

intenzitě, aby bylo nutno je postihovat v rámci nejpřísnější trestněprávní

úpravy. Jeho jednání nedosahovalo ani potřebné míry společenské škodlivosti

nezbytné pro uplatnění případné trestní odpovědnosti. Na posuzovaný případ by

dopadal princip ultima ratio.

13. Uzavřel, že soudy nerespektovaly Listinu základních práv a svobod a Ústavu

České republiky. Jejich rozhodnutí se jeví v rozporu s čl. 90 Ústavy, podle

něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům. Z dosavadního soudního řízení se mu této právní

ochrany nedostalo.

14. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.

11. 2018, sp. zn. 7 To 284/2018, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve

Žďáru nad Sázavou ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 2 T 76/2012, a věc přikázal

odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby

předseda senátu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou na podkladě podaného

dovolání a obsahu spisu navrhl Nejvyššímu soudu odklad či přerušení výkonu

rozhodnutí (§ 265h odst. 3 tr. ř.).

15. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního

zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že pokud jde o dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., obviněný jej nijak blíže

nespecifikoval. Jestliže však námitku o tom, že jím poukazovaným postupem došlo

k zásahu do jeho práva na obhajobu, nedoprovodil příslušným relevantním

výkladem, v němž by konkrétně vyložil, proč se domnívá, že došlo k zásahu do

jeho obhajoby, tak podmínkám tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího

důvodu nedostál. Upozornila, že v dovolacím řízení není možné domýšlet, čím

případně chtěl dovolatel argumentovat, a dotvářet tak za něj obsah jeho

dovolání. Podle jejího mínění zůstaly námitky obviněného v rovině pouhého

prohlášení, tudíž na ně nebylo možné jakkoliv kvalifikovaně reagovat. Doplnila,

že se nebylo možné vyjadřovat k tomu, zda byl uplatněný dovolací důvod naplněn

ve vztahu ke spoluobviněnému L. I., který dovolání nepodal.

16. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podrobně

vysvětlila, proč je dovolání určeno k nápravě závažných právních vad

pravomocných rozhodnutí a proč není Nejvyšší soud běžnou třetí soudní instancí,

která by přezkoumávala i skutková zjištění soudů nižších stupňů. V návaznosti

na to, poznamenala, že obviněný zčásti napadá skutková zjištění soudu prvního

stupně, zejména pokud rozporuje, že vyplňoval nebo radil při vyplňování testů

žadatelům o řidičské oprávnění, a pokud namítá, že neví o tom, že by tak činil

spoluobviněný T. B. Domáhá se tak přezkumu skutkových zjištění, kdy žádá

aplikovat normy hmotného práva na jiný než soudy zjištěný skutek, a to v

závislosti na jiném hodnocení provedených důkazů, přičemž pouze opakuje své

námitky, které uplatnil již před soudy nižších stupňů. Dovolává se aplikace

hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, přestože se soudy

přiklonily k verzi odlišné, kterou ve svých rozhodnutích podrobně a přesvědčivě

zdůvodnily. V takovém případě ale dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. naplněn být nemůže (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014,

sp. zn. 3 Tdo 892/2014). Státní zástupkyně připustila, že určitou výjimku z

pravidla, že dovolací soud nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním

soudů a nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového

stavu, tvoří případ tzv. extrémního rozporu. Nicméně konstatovala, že byť

obviněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními

namítl, v posuzované trestní věci jej zaznamenat nelze. Podle ní se soudy

nižších stupňů věcí zabývaly řádně a dokazování provedly v potřebném rozsahu,

přičemž toto nebylo vyčerpáno pouze několika málo důkazními prostředky, nýbrž

vina obviněných byla dovozena ze širšího spektra důkazů tak, aby na základě

dokazování mohly být učiněny skutkové závěry, které byly poté shrnuty ve

skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Takto zjištěný skutek byl také správně

kvalifikován. Zdůraznila, že nejde o porušení zásad dokazování, jestliže

zejména soud prvního stupně na základě bezprostřední reakce na provedené důkazy

tyto vyhodnotil jako odpovídající realitě a jiné nikoliv a své hodnocení

náležitě odůvodnil, jako tomu bylo i v tomto případě. Doplnila, že ve věci

obviněného nebyl dán žádný prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo. S

odkazem na tuto zásadu navíc obviněný vytkl vadnou aplikaci procesních

ustanovení trestního řádu, nikoliv vadnou aplikaci hmotněprávních ustanovení.

17. K tvrzení obviněného, že svým jednáním nenaplnil požadovanou subjektivní

stránku účasti na trestném činu podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b)

tr. zák., uvedla, že účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák., tedy úmyslná

forma účasti jednající osoby na trestném činu jiného pachatele, je podle § 89

odst. 1 tr. zák. postavena naroveň trestného činu. Trestní zákon rozlišuje

účastenství v podobě organizátorství, návodu a pomoci [§ 10 odst. 1 písm. a),

b), c) tr. zák.]. Trestnost účastenství je podmíněna alespoň pokusem o trestný

čin, takže hlavní pachatel, na jehož trestné činnosti se účastník podílí, musí

v rámci svého jednání dosáhnout nejméně tohoto vývojového stadia, z čehož

vyplývá, že se uplatňuje princip akcesority účastenství. Účastenství je možné

pouze v úmyslné formě a pouze ve vztahu k úmyslným trestným činům hlavním, což

znamená, že se vyžaduje úmysl jednající osoby směřující k účasti ve formě

organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu jiné

osoby. Uvedené závěry v návaznosti na pravidla obsažená v § 120 odst. 3 tr. ř.

zakládají povinnost soudu rozhodujícího ve věci rozsudkem, aby do výroku o vině

zahrnul popis všech právně významných skutkových okolností jednak hlavního

trestného činu spáchaného jinou osobou a následně i popis skutkových okolností

jednání účastníka, které dávají podklad pro posouzení jeho jednání jako

organizátora, návodce nebo pomocníka.

18. V posuzované věci spáchal hlavní pachatel trestný čin zneužívání pravomoci

veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. Zmíněného činu se dopustí ten veřejný činitel, který v úmyslu opatřit sobě nebo

jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím

zákonu, a způsobil tak svým činem vážnou poruchu v činnosti organizace. Obviněný L. K. byl uznán vinným pomocí k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., takže podle

právní věty výroku o vině poskytnul jinému pomoc k tomu, aby jako veřejný

činitel v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou

pravomoc způsobem odporujícím zákonu a způsobil takovým činem vážnou poruchu v

činnosti organizace. Ze skutkové věty výroku o vině vyplývá, že pachatel

hlavního trestného činu T. B. byl v pozici veřejného činitele, neboť byl

zaměstnancem Městského úřadu XY zařazeným na odboru dopravy a silničního

hospodářství na pozici zkušebního komisaře, který měl zajišťovat výkon státní

správy na úseku získávání a zdokonalování odborné způsobilosti v řízení

motorových vozidel podle zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování

odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, přičemž uvedený zákon mu ve

svých jednotlivých ustanoveních ukládal, že má zajišťovat řádný průběh zkoušek

z odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla pro získání řidičského

oprávnění ve vztahu k žadatelům o získání řidičského oprávnění po ukončení

výuky a výcviku žadatelů v autoškolách, stejně tak jako zajišťovat přezkoušení

z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel ve vztahu k žadatelům o

vrácení řidičského oprávnění. Uvedené zjevně nerespektoval, neboť u vybraných

žadatelů, o nichž byl zpraven spoluobviněnými L. I. a L. K., majiteli autoškol,

tak nečinil, takže v konečném důsledku došlo k tomu, že v období od 14. 9. 2009

do 31. 12. 2009 získala jedna třetina žadatelů tuto odbornou způsobilost k

získání řidičského oprávnění neoprávněně a nezákonně. Podle názoru státní

zástupkyně tak byly bez jakýchkoliv pochybností vymezeny všechny znaky skutkové

podstaty hlavního trestného činu, a proto mohlo být posouzeno i jejich pokrytí

zaviněním účastníka, tedy naplněním subjektivní stránky jeho jednání. V

naznačených souvislostech bylo možné zvažovat přímý úmysl dovolatele podle § 4

písm. a) tr. zák., neboť ten zjevně věděl, že spoluobviněný T. B. je zkušebním

komisařem, a zjevně z tohoto důvodu s ním navázal spolupráci spočívající v tom,

že za odměnu vyhověl jeho požadavkům na usnadnění průběhu zkoušek nebo

přezkoušení osob žadatele o řidičské oprávnění, takže nedošlo k řádnému ověření

požadovaných znalostí, v důsledku čehož Městský úřad ve XY, odbor dopravy a

silničního hospodářství, ve vyznačeném období neplnil svoji přenesenou

působnost stání správy na úseku zajišťování výkonu státní správy při získávání

a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Obviněný tedy

kalkuloval s rozhodnými skutkovými okolnostmi trestné činnosti spoluobviněného

T. B. a zcela vědomě na ní participoval.

19. Státní zástupkyně odmítla přesvědčení obviněného, že nemůže být stíhán,

pokud nepřekročil meze zákonných oprávnění daných mu § 38 odst. 3 zákona č.

247/2000 Sb. Konstatovala, že předmětné zákonné ustanovení hovoří pouze o tom,

že ke zkoušce doprovází žadatele o řidičské oprávnění držitel příslušného

profesního osvědčení. Skutečnost, že v uvedeném ustanovení není stanoveno,

jakým způsobem se má provozovatel autoškoly, který zajišťoval výuku a výcvik

žadatele, u zkoušky chovat, ještě neznamená, že by tento provozovatel mohl

zcela žadatelům s testy odborné způsobilosti libovolně pomáhat, případně jiným

způsobem do průběhu zkoušky zasahovat. Akcentovala, že účelem zákona č.

247/2000 Sb. je to, aby se všem uchazečům dostalo kvalitní výuky, aby prokázali

své znalosti a zkušenosti v rámci zkušebních testů a aby teprve takto

připraveni se stali účastníky silničního provozu. V takovém procesu není

prostor pro jakékoliv komerční cíle nebo pro to, aby někteří uchazeči byli

zvýhodňováni, neboť je tím popírán účel dozoru státní správy nad tímto

procesem.

20. Dále připomněla, že trestní zákon č. 140/1961 Sb. v § 3 stanoví, že

trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v

tomto zákoně (odst. 1). Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je

nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu

(odst. 2). Trestní zákon konkretizuje formální kritéria, jímž má být

společenská nebezpečnost hodnocena (odst. 4). Stupeň nebezpečnosti činu pro

společnost je určován významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen,

způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin

spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Jde o kritéria

převážně právní, která se kryjí se znaky skutkové podstaty trestného činu. Ve

vztahu ke kvalifikovaným skutkovým podstatám, resp. okolnostem podmiňujícím

vyšší trestní sazby, je korektiv zakotven v § 88 tr. zák. Pokud jde o

posuzovanou trestní věc, uvedla, že čin obviněného měl všechny formální znaky

trestných činů, jimiž byl uznán vinným, stejně tak jako navíc i společenskou

nebezpečnost a protiprávnost (obecné znaky trestného činu). Míra pomoci

obviněného hlavnímu pachateli nabyla takového rozsahu, že na ni bylo nutné

reagovat prostředky trestního práva.

21. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl

podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.

ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu

dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně

neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

23. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání

platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence

určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového

dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné

ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný L. K. v dovolání

odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

24. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena

ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

V § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se předpokládá, že v rozporu se zákonem se

konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného

(obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl

obviněný (obžalovaný) zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v

jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Obviněný tvrdí, že v rámci jednoho z

veřejných zasedání konaných o odvolání jednal odvolací soud přesto, že

spoluobviněný L. I. nebyl u veřejného zasedání přítomen, nebylo mu předvolání k

tomuto veřejnému zasedání řádně doručeno do vlastních rukou a s konáním

veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti nedal souhlas. Tím bylo podle něj

porušeno právo o přítomnosti spoluobviněného u veřejného zasedání a také právo

spoluobviněného na řádnou obhajobu. Je přesvědčen, že v důsledku této

skutečnosti bylo zasaženo i do aktivní obhajoby jeho samotného. Dovolací soud

však konstatuje, že popsaná argumentace obviněného se s dovolacím důvodem podle

§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naprosto míjí. V rámci tohoto dovolacího důvodu

nelze namítat porušení ustanovení o přítomnosti v hlavním líčení nebo ve

veřejném zasedání, k němuž mělo dojít u osoby od dovolatele odlišné. Nejvyšší

soud se proto případným naplněním citovaného dovolacího důvodu ve vztahu k

osobě jmenovaného spoluobviněného nezabýval (k tomu přiměřeně usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 550/2011, uveřejněné pod č.

26/2012 Sb. rozh. tr.) a nebyl ani žádný věcný důvod zabývat se důsledky

nepřítomnosti spoluobviněného L. I. ve veřejném zasedání pro obhajobu

dovolatele.

25. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů

dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že

dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem

stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě

procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani

nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.

Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem

odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci

nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat

Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

26. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl

soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o

trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán

vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit

správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí

založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu

spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též

dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně

soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem

pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají

právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní

posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní

kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající

význam z hlediska hmotného práva.

27. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud

přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v

případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek

porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků

spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování

o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních

práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a

chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy

Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,

sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna

ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž

zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního

řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení

postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy

důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v

rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů

provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k

tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,

ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

28. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci

neshledal. Ve věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými

zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu

(str. 46 až 145 jeho rozsudku), s nímž se soud odvolací ztotožnil (str. 5 až 7

jeho usnesení), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními

a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud postupoval při hodnocení

důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která

řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na

pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v

odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak

se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Ničeho jim nelze

vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr.

ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidlo

in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení.

Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo

praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li

přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze

odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch

obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS

733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to

vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13.

5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto

ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání

požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv

rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn.

IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013,

sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Odvolací soud se v odůvodnění usnesení zabýval

výhradami vůči správnosti skutkových zjištění pod body 1., 48., 49., 50., 69.,

70., 71., 87., 97. a 98., jež se týkaly dovolatele, a jeho hodnotícím úvahám

nelze ničeho relevantně vytknout (str. 5, 6 usnesení). Reagoval na námitky

obdobné či stejné povahy, jaké byly uplatněny i v dovolání, a opakování jeho

správných a přiléhavých závěrů by bylo nadbytečné a nefunkční. Není úkolem

Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu

reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s

jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil

z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky

vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s

představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení

pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti

zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

29. Byť jsou námitky, jimiž obviněný brojí proti naplnění znaků trestného činu,

z převážné většiny skutkového charakteru, dovolací soud se právním posouzením

skutku zabýval. Dospěl přitom k závěru, že názor soudů nižších stupňů týkající

se právní kvalifikace lze akceptovat.

30. Obviněný byl uznán vinným pomocí k trestnému činu zneužívání pravomoci

veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. c), § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2

písm. b) tr. zák. a trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2

písm. b) tr. zák.

31. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1

písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu

způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch

vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a takovým činem způsobí

vážnou poruchu v činnosti podniku nebo organizace. Podle § 10 odst. 1 písm. c)

tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně

poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků,

odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po

trestném činu (pomocník).

32. Trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se

dopustí, kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne,

nabídne nebo slíbí úplatek, a takový čin spáchá vůči veřejnému činiteli.

33. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že

obviněný poskytl jinému pomoc k tomu, aby jako veřejný činitel v úmyslu opatřit

sobě a jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem

odporujícím zákonu, a způsobil takovým činem vážnou poruchu v činnosti

organizace, a současně jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu

poskytl a slíbil úplatek a spáchal takový čin vůči veřejnému činiteli.

34. Pokud jde o pomoc k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele

podle § 10 odst. 1 písm. c), § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák.,

obviněný tvrdí, že o případném trestněprávním či přestupkovém jednání

spoluobviněného T. B. neměl povědomí a že o existenci jeho úmyslu neexistuje

žádný důkaz. V kontextu jeho námitky nutno připomenout, že trestná činnost

účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní

skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo

nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je

namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako

pachatelství nebo spolupachatelství. Čin, na němž se účastník podílí, musí

splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu,

včetně trestně odpovědného pachatele. Mezi jednáním účastníka a spáchaným

trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah.

35. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli)

spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před

spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného

činu. Formy pomoci uvádí trestní zákon pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc

fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření

prostředků (kasařského náčiní, páčidla k provedení vloupání, vražedné zbraně

apod.) či odstranění překážek (odemknutí uzamčeného prostoru atd.). Za

psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“ spočívajícího ve

vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v

předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Charakter pomoci může mít též

dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost

provádět co nejúčinněji (srov. č 45/1963 Sb. rozh. tr). Pomoc může být spáchána

i úmyslným opomenutím takového chování, k němuž byl pomocník podle okolností a

svých osobních poměrů povinen.

36. V posuzované věci spoluobviněný T. B., hlavní pachatel, působící na

Městském úřadu XY, odboru dopravy a silničního hospodářství, jako zkušební

komisař, tj. veřejný činitel (89 odst. 9 tr. zák.), tím, že při testech

odcházel ze zkušební místnosti, aby tak umožnil spoluobviněným L. K. a L. I.

vyplnit test za žadatele o řidičské oprávnění, radit žadatelům správné

odpovědi, odsouhlasit zvolené odpovědi nebo jim jakýmkoliv jiným způsobem při

vyplňování testu pomoci, že umožňoval, aby někteří žadatelé o řidičské

oprávnění nemuseli absolvovat celou část zkoušky, a že sám k žádosti obviněného

L. I. vyplňoval za nepřítomné žadatele testy, vykonával svou pravomoc v rozporu

s jeho povinnostmi zkušebního komisaře, stanovenými především zákony č.

247/2000 Sb. a č. 361/2000 Sb., s cílem sobě, oběma spoluobviněným a rovněž

jednotlivým uchazečům o získání řidičského oprávnění opatřit majetkový i osobní

prospěch (nalézací soud relevantně zmínil, že v případě spoluobviněných se

jednalo zejména o vidinu finančních odměn či odměn v podobě naturálního plnění

či nejrůznějších služeb, přičemž v případě uchazečů o řidičské oprávnění byl

cílem zisk řidičského oprávnění, jeho rozšíření či vrácení). Takovým jednáním

přitom spoluobviněný T. B. způsobil vážnou poruchu v činnosti organizace, tj.

Městského úřadu XY, odboru dopravy a silničního hospodářství, jehož úkolem byl

výkon státní správy na úseku získávání a zdokonalování odborné způsobilosti v

řízení motorových vozidel, neboť řidičská oprávnění získávali žadatelé, kteří

ve skutečnosti nesplnili všechny zákonné předpoklady pro udělení řidičského

oprávnění a kteří by je za normálního zákonného průběhu zkoušek nikdy ani

nezískali, či řidičská oprávnění byla žadatelům vrácena v rozporu s podmínkami

pro jejich vrácení. Vážná porucha v činnosti organizace, kterou může

představovat i orgán veřejné moci, byla způsobena konkrétně tím, že obviněný T.

B. jako hlavní zkušební komisař v součinnosti s obviněnými L. I. a L. K.

porušováním relevantních ustanovení zákona č. 247/2000 Sb. vědomě ochromili

funkci Městského úřadu XY, odboru dopravy a silničního hospodářství, když

konkrétně v období od 14. 9. 2009 do 31. 12. 2009 způsobili, že z celkového

počtu 307 konaných zkoušek na splnění odborné způsobilosti celkem 102 žadatelů

získalo neoprávněně a nezákonně odbornou způsobilost k získání řidičského

oprávnění. Charakter poruchy v činnosti úřadu jako poruchy vážné je dán nejen

délkou období, ale především počtem žadatelů, kteří získali neoprávněně

odbornou způsobilost k získání řidičského oprávnění, jakož i poměrem celkového

počtu konaných zkoušek z odborné způsobilosti a žadatelů, kteří odbornou

způsobilost k získání řidičského oprávnění získali v rozporu se zákonem

stanovenými podmínkami.

37. Obviněný L. K. k naplnění znaků trestného činu podle § 158 odst. 1 písm.

a), odst. 2 písm. b) tr. zák. bezprostředně přispěl, a to podle zjištění soudů

po vzájemné dohodě spoluobviněných (viz str. 48, bod 17. rozsudku soudu prvního

stupně). Spoluobviněnému T. B. spáchání činu úmyslně umožnil tím, že jej předem

informoval o tom, který z žadatelů má podle předchozí dohody splnit odbornou

způsobilost pro zisk řidičského oprávnění, jeho rozšíření či vrácení „snazší

cestou“, a že za žadatele o řidičské oprávnění vyplňoval testy, radil jim

správné odpovědi a odsouhlasil ty jimi zvolené. Obviněný tedy věděl o úmyslu

obviněného udělit některým žadatelům o řidičské oprávnění uvedené oprávnění

neoprávněně a sám jednal tak, aby byl tento jemu známý úmysl spoluobviněného

uskutečněn. Jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť si byl

vědom, že spoluobviněný je zkušebním komisařem – osobou, jež disponuje

pravomocemi na úseku zajišťování výkonu státní správy při získávání a

zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, a, jak správně

uvedla státní zástupkyně, zjevně z toho důvodu s ním navázal spolupráci

spočívající v tom, že za odměnu vyhověl jeho požadavkům na usnadnění průběhu

zkoušek nebo přezkoušení osob žadatele o řidičské oprávnění, takže nedošlo k

řádnému ověření požadovaných znalostí.

38. Co se týče trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. b)

tr. zák., ani tady nelze soudům nižších stupňů ničeho vytknout, neboť z jejich

skutkových zjištění je zjevné, že spoluobviněný T. B., veřejný činitel,

postupoval shora naznačeným způsobem proto, že mu bylo ze strany obviněného L.

K. (a spoluobviněného L. I.) slíbeno poskytování úplatků v nejrůznějších

formách a že mu takové úplatky také poskytovány byly. Podle skutkové věty

výroku o vině obviněný L. K. se spoluobviněným L. I. spoluobviněného T. B.

platili či jinak jej věcně odměňovali za usnadnění zkoušek nebo přezkoušení

žadatelů v této skutkové větě specifikovaných, a to formou dosud přesně

nezjištěné částky, řádově ve výši tisíců korun českých za jednoho žadatele,

přičemž výše částek odpovídala vždy konkrétnímu rozsahu usnadnění spočívajícímu

v porušení zákona upravujícího výkon zkoušek ve vztahu k jednotlivým částem

zkoušek (usnadnění testu nebo zkoušky znalostí ovládání a údržby vozidla nebo

praktické jízdy). Pokud jde o výtku, prostřednictvím které obviněný zpochybňuje

relevantnost věcné formy úplatku, nutno zdůraznit, že úplatek je neoprávněná

výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které

se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a

na kterou nemá nárok (§ 162a odst. 1 tr. zák.). Zpravidla jde o zvýhodnění,

které se dostává uplácenému nebo s jeho souhlasem jiné osobě, spočívající

zejména v přímém majetkovém prospěchu, např. finančním nebo materiálním. Může

však jít i o výhodu jiného druhu, např. protislužbu. Z hlediska naplnění tohoto

znaku není rozhodující výše úplatku. Zákon nestanoví žádnou hodnotovou hranici.

Výši úplatku je třeba hodnotit v souvislosti s dalšími okolnostmi, které určují

stupeň nebezpečnosti tohoto činu. V oblasti výkonu státní moci a správy však

nelze tolerovat zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty (srov. č.

17/1978 Sb. rozh. tr.). V projednávané věci nelze poskytování naturálních

plnění zdůvodnit přátelskými či rodinnými vazbami proto, že tato sloužila

výlučně jako odměna za dohodnuté či již zrealizované nezákonné protislužby.

Jednalo se o úplatky, které nejsou v oblasti výkonu státní moci a správy v

žádném případě přípustné. Jen pro úplnost je třeba k výhradě dovolatele, že

nebyl opatřen žádný důkaz k prokázání tohoto trestného činu, upozornit na

odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 tr. ř. a

protokol o něm (č. listu 1250, 1253), z něhož se nepřímo podávají poznatky o

dovozu kaprů, jakož i přesně nezjištěného množství masa.

39. K výtce obviněného, že zkušební komisař může činit vše, co nezakazuje zákon

č. 247/2000 Sb., podpořené poukazem na ustanovení § 38 odst. 3 citovaného

zákona, v němž je toliko stanoveno, že ke zkoušce doprovází žadatele o řidičské

oprávnění držitel příslušného profesního osvědčení, je třeba upozornit na

význam postavení zkušebního komisaře coby veřejného činitele, což samo o sobě

implikuje potřebu opačného výkladu, než jaký zastává dovolatel s odkazem na

normy občanského a tedy soukromého práva. Pro oblast veřejného práva, o kterou

zde jde, platí naopak zásada, že orgán veřejné moci může při výkonu veřejné

moci činit toliko to, co mu zákon dovoluje. Ve shodě se státní zástupkyní lze

pouze doplnit, že skutečnost, že v uvedeném ustanovení není stanoveno, jakým

způsobem se má provozovatel autoškoly, který zajištoval výuku a výcvik

žadatele, u zkoušky chovat, ještě neznamená, že by tento provozovatel mohl

žadatelům s testy odborné způsobilosti libovolně pomáhat, případně jiným

způsobem do průběhu zkoušky zasahovat. Zřetelně se takový názor podává i ze

smyslu slovesa „doprovází“, jehož význam nelze vyložit jako aktivní zásah do

procesu zkoušky žadatele o řidičské oprávnění. Opačný výklad by znamenal

popírání účelu zákona č. 247/2000 Sb. a smyslu procesu, jehož cílem je získání

řidičského oprávnění či jeho rozšíření. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu

nově postavený systém celkového vzdělávání uchazečů o řidičská oprávnění a

řidičů, kteří již držiteli těchto oprávnění jsou, je koncipován tak, aby

výsledkem byl řidič, který nejen zná předpisy provozu na pozemních

komunikacích, ale získá jisté znalosti, dovednosti a návyky potřebné pro účast

v provozu na pozemních komunikacích a ohleduplné chování v něm.

40. Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení obviněného, že jeho jednání nedosahovalo

potřebné míry společenské škodlivosti nezbytné pro uplatnění jeho trestní

odpovědnosti. Neshoduje se s jeho názorem, že na jeho případ nutno aplikovat

princip ultima ratio.

41. Podle § 3 odst. 1 tr. zák. trestným činem je pro společnost nebezpečný čin,

jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Podle odst. 2 citovaného ustanovení

čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným

činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák.

je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného

zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky,

okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a

jeho pohnutkou. Z demonstrativního výčtu okolností spoluurčujících stupeň

nebezpečnosti činu pro společnost mimo jiné vyplývá, že stupeň nebezpečnosti

činu pro společnost v konkrétním případě lze stanovit odpovědně až po

objektivním zhodnocení všech zde uvedených hledisek (tj. bez přeceňování nebo

podceňování některých z nich). Ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. má význam nejen

pro úvahy, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do

úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru.

Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší

trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně

zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Okolnost

podmiňující použití vyšší trestní sazby tak představuje znak skutkové podstaty,

který kvalifikuje základní skutkovou podstatu a typizuje vyšší stupeň

nebezpečnosti trestného činu. Ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje

požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby

posuzovány materiálně, tedy aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když

podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu. K vyšší trestnosti

proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití

vyšší trestní sazby, zároveň musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj.

podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost (srov. ŠÁMAL, Pavel a

kol. Trestní zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 642 až

644).

42. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba

postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná

zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda

zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se

vypořádá s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost,

který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než

nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Při úvahách o tom, zda obviněný (pachatel)

naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval

vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (popř. malý

u mladistvých), nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních

znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v

běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost

zpravidla vyšší než nepatrný (popř. malý u mladistvých). Citovaná ustanovení se

proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním

případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty,

nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro

společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím

případům trestného činu této skutkové podstaty (č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V §

3 odst. 4 tr. zák. jsou uvedeny příkladmo okolnosti (kritéria) spoluurčující

stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Prakticky však tento výčet, vzhledem

k tomu, že některé z okolností jsou uvedeny velmi obecně, kryje v podstatě

všechny v úvahu přicházející faktory, na nichž společenská nebezpečnost závisí.

43. V projednávané věci považuje Nejvyšší soud úvahy o absenci materiálního

znaku trestného činu za vyloučené. Třebaže míra účasti dovolatele na společném

jednání byla nejmenší, ani v případě pomoci k trestnému činu zneužívání

pravomoci veřejného činitele, ani v případě trestného činu podplácení nelze

konstatovat, že jednání obviněného neodpovídalo těm nejlehčím, běžně se

vyskytujícím případům trestného činu dané skutkové podstaty. Jestliže obviněný

spoluobviněného T. B., zkušebního komisaře, opakovaně zpravoval o tom, který z

žadatelů má splnit odbornou způsobilost pro zisk řidičského oprávnění, jeho

rozšíření či vrácení „snazší cestou“, jestliže za žadatele o řidičské oprávnění

vyplňoval testy, radil jim správné odpovědi a odsouhlasil ty jimi zvolené a

jestliže spoluobviněnému T. B. poskytoval úplatky za účelem usnadnění zkoušek

žadatelů nebo přezkoušení žadatelů, čímž v souhrnu výrazně přispěl k tomu, že

řidičská oprávnění získalo velké množství žadatelů, kteří ve skutečnosti

nesplnili všechny zákonné předpoklady pro udělení řidičského oprávnění a kteří

by je za normálního zákonného průběhu zkoušek nikdy ani nezískali, či že

řidičská oprávnění byla velkému množství žadatelů vrácena v rozporu s

podmínkami pro jejich vrácení, je zjevné, že materiální podmínku trestnosti

bezpochyby splnil.

44. Pro úplnost je vhodné doplnit, že na rozdíl od minulé právní úpravy (zákon

č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009), současná právní úprava

(zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010) je založena na

formálním pojetí trestného činu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem

je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje

znaky uvedené v takovém zákoně. Formální pojetí trestného činu je však doplněno

zásadou subsidiarity trestní represe, tzv. materiálním (hmotněprávním)

korektivem. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a

trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky

škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního

předpisu. Jinak řečeno (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze

dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh.

tr.), každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr.

zákoníku, je trestným činem a za jeho spáchání je třeba vyvodit trestní

odpovědnost. Neboť je takový protiprávní čin současně činem společensky

škodlivým, u běžně se vyskytujících trestných činů, u typických jednání

příznačných té které skutkové podstatě, není nutné se zaobírat společenskou

škodlivostí a jejími kritérii podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Zvažováním

případné aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku by se orgán činný v trestním řízení

neměl zabývat bez rozdílu v každém případě, nýbrž tehdy, neodpovídá-li

posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím

trestným činům dané skutkové podstaty, jedná-li se o tzv. hraniční případ

trestní odpovědnosti. Pro odlišný, opačný názor na posuzování společenské

škodlivosti posuzovaného případu zjevně nejsou dány předpoklady.

45. Nejvyšší soud uzavírá, že vzhledem k tomu, že dovolání obviněného je zjevně

neopodstatněné, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl. Učinil tak v

neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

46. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu před

rozhodnutím o dovolání přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání

podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání

takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému

postupu, čemuž nic nebrání. Předseda senátu soudu prvního stupně však spis s

příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro

případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 6. 2019

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu