8 Tdo 442/2025-523
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2024, č. j. 9 To 307/2024-475, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 71/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný V. T. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 91 T 71/2023-421, uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 35 (třicet pět) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O povinnosti obviněného [a spoluobviněného (společně a nerozdílně)] k náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy poškozenému bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř., poškozená pojišťovna byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl spolu s obviněným odsouzen také spoluobviněný J. V. [odvolání podal, avšak dovolání již nepodal].
2. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 91 T 71/2023-421, napadli obviněný a spoluobviněný odvoláními. Z podnětu odvolání dovolatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 9 To 307/2024-475, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 91 T 71/2023-421, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu týkajícího se tohoto obviněného a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že mu uložil podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 28 (dvacet osm) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo odvolání spoluobviněného J. V. podle § 256 tr. ř. zamítnuto. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl,
že nesprávné hmotněprávní posouzení spočívá v absenci zjištění zavinění k podmínkám nutné obrany, resp. k excesu z nutné obrany, kdy touto otázkou se soudy obou stupňů nezabývaly. Podle obviněného započal fyzický střet mezi ním a poškozeným útokem poškozeného, kterému se obviněný bránil a snažil se poškozeného zpacifikovat. Dále namítl, že předmětné jednání nenaplňuje znaky trestného činu podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť nebyly dostatečně objasněny všechny okolnosti vedoucí k závěru o naplnění kvalifikačního znaku těžké újmy na zdraví.
V této souvislosti s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 751/2017) uvedl, že k naplnění znaků těžké újmy nestačí pouhé konstatování, že poškozený trpí posttraumatickou stresovou poruchou, ale tato musí zasáhnout i do jeho života, přičemž k takovému zjištění v daném případě nedošlo. Podle dovolatele nelze z provedených důkazů jednoznačně učinit závěr, že by posttraumatická stresová porucha představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, když navíc podle něj (dovolatele) platí, že vypracované znalecké posudky jsou založeny na nepřípustných úředních záznamech, což z nich činí procesně nepoužitelné důkazy.
Ve vztahu k uloženému trestu uvedl, že tento mu byl uložen v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, neboť je nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2024, č. j. 9 To 307/2024-475, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 91 T 71/2023-421, zrušil a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že především soud prvního stupně se s problematikou naplnění znaku těžké újmy na zdraví poctivě vypořádal, jak po skutkové, tak i po právní stránce, a to v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Skutkové závěry soudů mají oporu nejen ve výpovědích svědků, ale i v lékařských zprávách a závěrech expertního zkoumání. S odkazem na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 676/2017) pak uvedl, že znalecké posudky mohou být založeny i na informacích obsažených v neprocesních záznamech. Námitky týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu nelze podle jeho mínění podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod, když předmětný trest byl navíc uložen při spodní hranici zákonné trestní sazby. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je naplněn, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v řízení před soudy nižších stupňů, včetně odvolání [před soudem prvního stupně mj. popřel trestnou činnost kladenou jemu i spoluobviněnému za vinu; byl to poškozený kdo jej napadl a přitom použil pepřový sprej; s poškozeným byly neustálé problémy – k okamžiku incidentu dlužil na nájemném cca 50 000 Kč; poškozeného neudeřil, nekopal, neshodil ze schodů; poškozenému nebylo ublíženo – sám si prokousl ret a rozhodně netrpěl otřesem mozku.
V odvolání zpochybnil existenci posttraumatické stresové poruchy, k jejíž existenci nebyly provedeny žádné důkazy; nebylo vycházeno ze skutečnosti objektivně zjištěné, že poškozený proti němu použil pepřový sprej; žádná skutečnost neprokazuje, že byl shozen ze schodů – svědkyně P. S. jej pouze viděla na schodech ležet; posudky vychází z výpovědi poškozeného před zahájením trestního stíhání; otřes mozku nebyl u poškozeného diagnostikován atd.]. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že z koncepce dovolacích námitek je zřejmé, že do značné míry představují prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu spočívající v tvrzení, že k nějakému konfliktu s poškozeným sice došlo, ale tento konflikt byl vyvolán tím, že jej problémový poškozený fyzicky a pepřovým sprejem napadl, přičemž on – obviněný mu žádné zranění nezpůsobil, a pokud byla následně zranění u poškozeného zjištěna (např. znaleckým posudkem), nebyla zjištěna za základě objektivních a důkazně použitelných důkazů, případně nebyla vůbec diagnostikována (otřes mozku).
Obviněný v dovolání ve své podstatě předkládá vlastní verzi učiněných skutkových zjištění. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 10), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I.
ÚS 3298/22). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně věnoval hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž je nutno konstatovat, že jeho závěry jsou logické, bez vnitřních rozporů, když provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně v neprospěch obviněného. Lze rovněž souhlasit se závěry odvolacího soudu, že „skutkový děj byl zjištěn správně, tj. bez důvodných pochybností v rozsahu nutném pro rozhodnutí“ (bod 8 rozsudku). Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v rámci řízení před soudy nižších stupňů neshledal porušení práva na spravedlivý proces, přičemž jak již uvedl Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
13. Pokud jde o námitku, že vypracované znalecké posudky jsou založeny na nepřípustných úředních záznamech, což z nich činí procesně nepoužitelné důkazy, ztotožňuje se Nejvyšší soud s vyjádřením státního zástupce a jeho odkazem na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 676/2017. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud mj. uvedl, že „znalec se při zpracování posudku může opírat i o informace obsažené v neprocesních záznamech (což souvisí s možností zpracování znaleckého posudku i ve stadiu předcházejícím zahájení trestního stíhání obviněného, kde je jejich výskyt v takových podkladech častý), vyloučeno však je, aby soud svá skutková zjištění vybudoval na údajích obsažených v tzv. nálezové části posudku, v níž informace z materiálů procesně nevyužitelných v řízení soudním (ve věci posuzované údaje poškozené obsažené v úředním záznamu s ní sepsaným) obsaženy bývají“.
Na závěrech obsažených ve zmíněném usnesení nemá Nejvyšší soud důvodu cokoliv měnit a plně se s nimi ztotožňuje. V posuzované trestní věci je navíc zřejmé, že skutková zjištění byla učiněna nikoli na podkladě znaleckého posudku, který dovolatel zpochybňuje, ale na základě většího množství relevantních důkazů, které tvoří ucelený řetězec a jsou vzájemně provázané. Obviněný v této souvislosti patrně přehlédl, že o zraněních, která poškozený utrpěl, hovoří nejen sám poškozený, ale také jeho přítelkyně, kteří mj. také uvádějí, jakým způsobem a na jaká místa poškozeného bylo útočeno; svědek A.
B. mj. uvedl, že na schodech seděl nějaký muž s partnerkou a měl krvácivé zranění na hlavě; P. J. mj. uvedl, že cizinec měl na obličeji nějaké podlitiny, byl otřesený, stěžoval si na bolest hlavy, zad asi i ruky a byly u něj zjevné známky dezorientace (uvedená skutečnost ve vztahu k tvrzení obviněného ohledně neprokázání otřesu mozku u poškozeného); svědkyně P. S. mj. uvedla, že snad slyšela volání o pomoc (což se shoduje s výpovědí přítelkyně poškozeného) a nejenže viděla na schodech ležícího poškozeného (jak tvrdí obviněný se zdůrazněním, že neviděla pád poškozeného), který krvácel z úst nebo nosu, neměl boty (v souladu s výpovědí poškozeného); přičemž vzhled poškozeného po konfliktu s obviněným vyplývá nejen z pořízené fotodokumentace (Policií ČR), zranění pak z lékařských zpráv založených ve spise (např. č. l.
96, kde sice negoval bezvědomí, ale uváděl pocity na zvracení (projevy otřesu mozku - závratě, bolest hlavy, nevolnost, zvracení atd.). Z těchto důvodů je námitka obviněného neopodstatněná.
14. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné podřadit námitky týkající naplnění podmínek nutné obrany a tvrzení, že předmětné jednání nenaplnilo znaky trestného činu podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku (v tomto případě šlo v podstatě o námitku, že posttraumatická stresová porucha, která se u poškozeného rozvinula, nenaplnila znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku). I tyto námitky však Nejvyšší soud považoval za zcela zjevně neopodstatněné, a to z následujících důvodů.
15. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. V souladu s § 29 odst. 2 tr. zákoníku platí, že nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z uvedených ustanovení tak vyplývá, že podmínky nutné obrany naplňuje jednání, kterým dochází k odvracení přímo hrozícího či trvajícího útoku za předpokladu, že takové jednání není zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. V tomto ohledu platí, že k nutné obraně je oprávněn kdokoli, tedy nejen ten, kdo byl bezprostředně sám útokem ohrožen, ale i osoba útokem neohrožená, která vystupuje proti útoku směřujícímu proti jiné osobě, a to bez ohledu na to, zda se tato osoba, vůči níž útok směřuje, sama brání či nikoli (tzv. pomoc v nutné obraně). Proto o nutnou obranu jde i tehdy, jestliže osoba činem jinak trestným odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, který je namířen proti tělesné integritě jiné osoby (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 3614 s.).
16. Ze skutkových zjištění však vyplývá, že to byl obviněný v rámci vzniklého konfliktu, kdo strkal do M. L., která byla přítelkyní poškozeného, dlaní natažené ruky a přetahoval se s ní o batoh, na což poškozený reagoval tak, že se v bytě snažil nalézt mobilní telefon za účelem přivolání policie, a následně vzal v bytě pepřový sprej a vyběhl s ním před byt, kde se dožadoval, aby obviněný jeho přítelkyni nechal být. Na to dovolatel reagoval tak, že se proti poškozenému rozeběhl a ten v reakci na toto agresivní jednání dovolatele proti němu pepřový sprej použil. Skutková zjištění tak jednoznačně potvrzují, že to byl obviněný, kdo zahájil předmětný útok, nikoliv poškozený. Ten nejdříve bránil svoji přítelkyni a následně odvracel pepřovým sprejem útok proti vlastní osobě. Nejvyšší soud pro [ne]hodnověrnost tvrzení obviněného musí také poukázat na časový sled událostí uvedeného dne a stupňující se konflikt, což dokládají telefonáty na Policii ČR a nutnost jejich řešení příslušníky Policie ČR. Za takto zjištěného skutkového stavu, kdy je nesporné, že ze strany obviněného se jednalo o stupňující se agresivitu vůči přítelkyni poškozeného, může stěží obstát jeho obhajoba, že to byl on, kdo byl napaden, neboť v okamžiku napjatých vztahů mezi aktéry konfliktu, šel poškozený na obranu o pomoc volající přítelkyni, byť vybaven pepřovým sprejem (následně se již bránil, byť za použití spreje útoku ze strany dovolatele a spoluobviněného). Výpověď obviněného i v tomto momentu je do značné míry znevěrohodněna nejen jeho tvrzením, že žádné zranění poškozenému nezpůsobil, ale např. již výše zmíněným tvrzením o neplacení nájmu, když bylo objektivně zjištěno, že nájem za měsíc únor byl zaplacen atd. Podmínky nutné obrany tak v případě dovolatele naplněny jednoznačně nebyly.
17. Ve vztahu k námitce týkající se posttraumatické stresové poruchy platí podle judikatury Nejvyššího soudu, že závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, uveřejněné pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr.).
18. Uvedené otázce se soud prvního stupně velmi pečlivě věnoval v bodě 29 a následujících odůvodnění svého rozsudku, kdy vzal v úvahu závěry vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Pavlem Mošťákem (č. l. 151 a násl.). V této souvislosti soud prvního stupně zcela správně zohlednil, že podle znalce poškozený sice již před předmětným skutkem trpěl forenzně nevýznamnou duševní poruchou, avšak ke zhoršení neurotických příznaků došlo v době traumatizující události, konkrétně fyzického útoku na poškozeného (č. l. 168). Znalec navíc výslovně konstatoval, že ke vzniku posttraumatické stresové poruchy došlo v návaznosti na posuzovaný trestný čin (č. l. 168), přičemž v jejím důsledku je poškozený omezen v běžném způsobu života, kdy u něj narůstají problémy ve studiu, dochází k sociální izolaci a ztrátě řady zájmů (č. l. 169). Podmínky citované judikatury tak byly naplněny a posttraumatická stresová porucha u poškozeného jednoznačně naplňuje znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Zvolená právní kvalifikace je tak správná.
19. Pokud jde o námitky týkající se uloženého trestu, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., je naplněn, pokud byl obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný tr. čin stanoví trestní zákoník, nebo, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
20. Z obsahu uplatněných námitek vyplývá, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Vzhledem k výše uvedenému se tak dovolatel s těmito námitkami ocitl formálně mimo jakýkoliv zákonný dovolací důvod. Nejvyšší soud však s vědomím existence nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 55/04 či II. ÚS 855/04) ověřil, zda se uložení předmětného trestu neocitlo mimo rámec pravidel spravedlivého procesu, neboť ani dovolací řízení nemůže probíhat mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců. Ze strany odvolacího soudu tak byl trest původně uložený soudem prvního stupně v trvání 35 měsíců, snížen o 7 měsíců. V tomto ohledu je třeba zmínit, že ustanovení § 146 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož bylo jednání obviněného posouzeno, umožňuje uložení trestu odnětí svobody na 2 léta až 8 let. Lze tak souhlasit se státním zástupcem, že uložený trest se nachází při samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je navíc zřejmé, z jakých skutečností při ukládání předmětného trestu vycházel, což bylo řádně odůvodněno (bod 11 rozsudku). Se závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje a uložený trest rozhodně nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Námitky obviněného jsou tak nedůvodné.
21. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 6. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu