8 Tdo 462/2024-647
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2024 o dovolání obviněného J. S., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2 2024, sp. zn. 7 To 31/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 119/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 11. 2023, č. j. 4 T 119/2023, byl obviněný J. S. uznán vinným organizátorstvím zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. a) k § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil společně s obviněným R. F., nar. XY, skutkem popsaným tak, že obviněný J. S. několik dní přede dnem 2. 1. 2023 ukazoval obviněnému R. F. na internetovém prohlížeči YouTube videa z trestné činnosti na benzinových čerpacích stanicích a zeptal se ho, zda by si troufl na benzinovou čerpací stanici v XY, na což obviněný R. F. přikývl, dne 2. 1. 2023 ho obviněný J. S. vybavil kuličkovou pistolí, kuklou a gumovými rukavicemi a kolem 18.55 hodin ho přivezl osobním motorovým vozidlem tov. zn. Volkswagen Passat Variant, RZ XY, ke XY v XY, ulice XY, odkud obviněný R. F. po vystoupení z vozidla došel k blízké čerpací stanici pohonných hmot XY, XY č. p. XY, XY, kam vstoupil dovnitř provozovny maskovaný černou kuklou nasazenou přes celou hlavu a oděný v černém oblečení, načež krátkou střelnou zbraní namířil na obsluhu čerpací stanice poškozenou J. M., nar. XY, a vykřikl na ni: „Naval prachy!“, ta se vyděsila, vykřikla a zavřela se v zázemí provozovny, načež obviněný R. F. utekl zpět do vozidla, kde na něj podle dohody čekal obviněný J. S., poté oba dva obvinění z místa odjeli, aniž by cokoliv bylo odcizeno, ke škodě na zdraví ani na majetku nedošlo.
2. Obviněný J. S. byl za tento zločin odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to kuličkové pistole. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu spoluobviněného R. F.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze obviněný J. S. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 7 To 31/2024, toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. S. prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal porušení pravidel stanovených v § 2 odst. 5 tr. ř. V té souvislosti poukázal na svou stávající obhajobu, že se činu nedopustil a z provedených důkazů není možné dovozovat jednoznačný závěr o tom, že jej spáchal. Obviněný považoval za vadu, že soudy svůj závěr o jeho vině opřely v zásadě toliko o výpověď spoluobviněného R. F., jenž svou výpověď několikrát změnil, a to dokonce v rámci jednoho a téhož hlavního líčení, když v přípravném řízení odmítl vypovídat, následně před soudem prvního stupně prohlásil svou vinu, v dalším hlavním líčení „aktivně ho vyvinil“, aby se na témže hlavním líčení vrátil ke své původní verzi o návodu dovolatele. Z uvedených důvodů z jeho výpovědi nelze vycházet, a protože obviněného žádný jiný svědek neviděl při přisuzovaném jednání, nelze dospět k závěru, že jeho vina byla prokázána.
5. Z uvedených důvodů má obviněný za to, že byla porušena zásada in dubio pro reo, jelikož v předmětné věci nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, zda skutek spáchal, což dovozoval i z ustanovení § 89 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., na něž poukázal. Důkazní situace v předmětném případě nemůže být považována za kompletní a jsou důvodné pochybnosti o tom, zda jeho vina byla prokázána.
6. Podle dovolatele byly porušeny zásady plynoucí z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., neboť postup soudů nekoresponduje ani s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99), podle níž není možné, aby zásada volného hodnocení důkazů byla projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení, jak soudy v jeho věci postupovaly, neboť předmětné odůvodnění rozsudku, z nějž je vyvozena výroková část rozhodnutí, není logicky ani věcně přesvědčivé, neboť nebyly dostatečně odstraněny pochybnosti o věrohodnosti spoluobviněného R. F. Z těchto důvodů nebylo objasněno, že se dopustil organizátorství, neboť závěr, že zosnoval spáchání trestného činu, není ničím podloženo. Poukázal na to, že když se dvě osoby připravují na páchání trestné činnosti, je vždy jedna z nich aktivnější a druhá pasivnější, což může být způsobeno například povahami a osobnostními rysy takových osob, a nelze proto konstatovat, že jedna z nich čin zosnovala a druhá byla toliko pasivním objektem organizátorových zájmů, byť zároveň pachatelem.
7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 7 To 31/2024, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a repliky k němu
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázala na to, že jde o opakování obhajoby, jíž se zabývaly soudy nalézací i odvolací. Neshledala obviněným vytýkanou existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením, neboť veškeré námitky jsou jen polemikou s názorem soudů na to, jak je třeba posuzovat důkazy a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. S hodnocením výpovědi spoluobviněného R. F. ze strany soudů obou stupňů se plně ztotožnila. Zejména soud prvního stupně jasně a na základě pozorování tohoto spoluobviněného uzavřel, že má z dovolatele strach, což jej vedlo i ke změně jeho výpovědi. Proto soud nevycházel z verze, kterou tento spoluobviněný učinil v odročeném hlavním líčení na jeho počátku, kde hovořil o tom, že dovolatel trestnou činnost nespáchal. Dovolatel je usvědčován i dalšími důkazy, především pak zjištěním, že věci užité k páchání trestné činnosti byly nalezeny v rámci domovní prohlídky v bydlišti dovolatele, což potvrzuje tvrzení spoluobviněného R. F. atd. V souvislosti s vyjádřením svědka J. Č. v přípravném řízení, případně dalšími zjištěnými důkazy týkajícími se jiného loupežného přepadení v okrese XY spáchaného obviněným R. F. vyplývá, že zde byl objektivní důvod pro ponechání si těchto věcí k dispozici pro případná další loupežná přepadení. Ze všech důvodů, jež soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí rozvedly, dospěla k závěru o jejich správnosti a v podrobnostech na ně odkázala, neboť řízení není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby o něm rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Svůj souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání udělila i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
9. Obviněný na vyjádření státní zástupkyně reagoval prostřednictvím svého obhájce písemným podáním, v němž setrval na důvodech, pro něž podal dovolání, neboť z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství podle něj neplyne nic, co by jeho argumentaci vyvracelo. Pokud státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že věci užité k páchání trestné činnosti byly nalezeny v rámci domovní prohlídky v bydlišti obviněného, pak toto tvrzení je jen polovinou pravdy, protože v jeho bydlišti žil a bydlel i spoluobviněný R. F., který se ke spáchání trestné činnosti doznal. IV. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. Obecně k důvodům dovolání
11. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a to v rozsahu a z důvodů, proti nimž bylo dovolání podáno [srov. § 265i odst. 3 tr. ř.].
12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
13. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., podle nichž Nejvyšší soud posuzoval, zda je uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením a zda jsou důvodné.
14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
15. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestného zákoníku jde o trestný čin. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
16. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K námitkám obviněného
17. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že v něm uvedené námitky jsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Uvedeným důvodem sice nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, nelze ovšem jakékoliv výhrady týkající se námitek proti vadnému hodnocení důkazů odmítat bez konkrétního posouzení a vztahu k projednávané věci a významu takových výhrad pro celkový závěr o vině pachatele. V posuzované věci obviněný brojil proti tomu, že je organizátorem popsaného trestného jednání, jehož pachatelem byl spoluobviněný R. F., neboť tvrdil, že se na jím spáchaném činu nepodílel a že soudy pochybily, pokud tento závěr opírají pouze o výpověď jeho spoluobviněného, co je podstatná okolnost, a tedy „rozhodné skutkové zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu“, ve smyslu této alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud proto posuzoval v tomto kontextu důvodnost dovolacích námitek.
18. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu Nejvyšší soud shledal, že se nelze ztotožnit s výhradou obviněného, že výpověď spoluobviněného R. F. je jediným důkazem svědčícím o jeho účasti na posuzovaném trestném činu. Podle výsledků provedeného dokazování a obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že pro závěr, že dovolatel je účastníkem (organizátorem) na projednávaném trestném činu, vycházel z důkazů, jejichž výčet a obsah rozvedl v bodech 3. až 38. rozsudku. Rovněž soud vysvětlil způsob, jakým tyto důkazy hodnotil, zejména vyjádřil, o které z nich své závěry o vině obviněného opřel a které obhajobu obviněného vyvracely. Z hlediska obviněným uplatněných námitek se zabýval především výpovědí spoluobviněného R. F., u níž podrobně rozvedl, jak k jeho postupně podávaným výpovědím soud přistupoval a jak je hodnotil z hlediska jejich věrohodnosti, což relativně podrobně popsal v bodech 57., 58., 59. rozsudku, a to v návaznosti zejména na listinné důkazy a kamerové záznamy o pohybu vozidla obviněného v době před a po činu, případně též na výpověď svědka J. Č. a záznam komunikace obviněného s jeho přítelkyní J. K. P., jimiž byla prokázána též věrohodnost spoluobviněného R. F. Zdůraznil pravdivost jím uváděných tvrzení o průběhu skutku, o tom, co mu předcházelo i co po něm následovalo. Všechny tyto důkazy spolu vzájemně korespondují a při jejich hodnocení soud bral na zřetel jejich obsah nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech. Detailně popsal, kterým důkazům a proč uvěřil, zatímco jiným nikoli, i to, k jakým zjištěním na základě tohoto hodnocení dospěl. Neopomenul se zabývat rozpory ve výpovědích spoluobviněného R. F., k nimž své úvahy a názory rozvedl v bodě 57. až 59. předmětného rozsudku, kde poukázal kromě jiného i na submisivnost R. F. a jeho existenciální závislost na obviněném a jeho družce, u nichž bydlel.
19. Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, že odvolací soud k odvolání obviněného obsahujícímu obdobné výhrady jako v dovolání namítané nedostatky neshledal (srov. body 5. a 6. napadeného usnesení). Při závěru o věrohodnosti výpovědi spoluobviněného R. F. uvedl, že ve výpovědi, kterou soud pojal za podklad svého rozhodnutí, R. F. popsal okolnosti činu ve shodě s dalšími ve věci provedenými důkazy (viz bod 6. napadeného usnesení). Ztotožnil se s postojem a závěry soudu prvního stupně rovněž v otázce právní kvalifikace a uloženého trestu (viz bod 7. téhož usnesení).
20. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud k výhradám obviněného popsaným v dovolání v přezkoumávaných rozhodnutích neshledal nedostatky, na něž obviněný poukazoval, protože závěry soudů obou stupňů o vině obviněného, jak ji zjistily, rozvedly a popsaly, plně korespondují s výsledky provedeného dokazování. Nic nenasvědčuje tomu, že by některé z úvah soudy učiněných byly deformovány nebo že by některé rozhodné skutečnosti opomenuly, v postupech soudů není patrná libovůle, protože informace, jaké vyplynuly z hodnocených důkazů, nesvědčí o dezinformacích nebo jiných nejasnostech v procesu jejich hodnocení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/1997). Soud prvního stupně pečlivě zvažoval všechny důkazní prostředky a zjištění z nich plynoucí posuzoval obezřetně tak, aby mohl přesvědčivě a bez pochybností učinit závěr, že osobou přítomnou inkriminované noci na benzinové čerpací stanici společně s obviněným R. F. byl právě obviněný, který také celou akci vymyslel a naplánoval. Ani obsah obviněným R. F. uváděných skutečností nesvědčí zcela objektivně o tom, že by měl v úmyslu dovolatele jakkoli poškodit či záměrně obvinit, a to tím spíše, že sám prohlásil vinu, nadto jeho výpovědi jsou obsažné, chronologicky logické, zaznamenávající události v souladu s tím, jak byly jinými svědky popisovány, nebo případně vyplývají z kamerových záznamů či z dalších provedených důkazů. Všechna tato popsaná zjištění soudů svědčí o tom, že soudy důsledně rozhodné skutečnosti posoudily. Dospěly proto k závěrům, které tvoří spolehlivý a zejména zákonný podklad pro závěr o vině dovolatele, jenž je výrazem lidsky dosažitelné jistoty při dodržení zásady objektivního zjištění skutečného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a volného hodnocení důkazů (viz § 2 odst. 5, 6 tr. ř.).
21. Ze všech popsaných důvodů lze shrnout, že nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný byl organizátorem posuzovaného činu. Podkladem pro závěr o jeho vině přitom nebyla pouze jím zpochybňovaná výpověď spoluobviněného R. F., ale celý objektivně dostupný komplex důkazů (jak ve vyjádření k dovolání popsala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství), jimiž se soud s potřebnou pečlivostí a nezbytnou mírou odpovědnosti co do jejich věrohodnosti zabýval. Dokazování bylo zaměřeno na objasnění všech rozhodných skutkových okolností. Podle způsobu, jakým soudy postupovaly a jak se v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí s jednotlivými důkazy a výhradami vypořádaly, jakož i z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je zjevné, že soud dostál všem svým povinnostem. K námitkám obviněného je rovněž vhodné podotknout, že soud v potřebné míře reagoval i na jeho obhajobu, kterou nepominul, ale rozvedl, proč ji nepovažoval za věrohodnou.
22. Nedůvodnými a nadbytečnými byly ze všech rozvedených důvodů zcela opodstatněně shledány požadavky obviněného na doplnění dokazování, s nimiž se soudy, zejména soud prvního stupně, dostatečně a správně vypořádaly (viz bod 59. rozsudku soudu prvního stupně). Protože soud prvního stupně důvody, proč návrhům na doplnění dokazování nevyhověl, vyložil, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci nejde ani o důkaz, který by nebyl nedůvodně proveden, a tedy nebyl v tomto ohledu naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Nejvyšší soud podotýká, že uvedený postup nesvědčí ani o tom, že by šlo o tzv. opomenutý důkaz, jenž spočívá v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. V posuzované věci důvodem odmítnutí byla nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže soud v této věci vyložil důvody, pro které návrhu obviněného nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).
24. Rovněž lze konstatovat, že soudy měly na zřeteli, aby hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, vzešlo z procesu založeného na zásadě ústnosti a přímosti důkazního řízení. Zvažovaly pravdivost jimi uváděných tvrzení ze všech v úvahu přicházejících hledisek, zejména pak se zřetelem k situaci, za které se trestné jednání událo.
25. Ze všech těchto důvodů je možné konstatovat, že výhrady obviněného podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou důvodné, protože skutková zjištění netrpí nedostatky, na něž obviněný prostřednictvím tohoto důvodu poukazoval.
26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak byl výše popsán, může směřovat jen proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Posoudí-li se však výhrady obviněného, jak je v dovolání uvedl, žádná z nich nesměřuje proti vadnosti právního posouzení v jeho hmotněprávní podobě, protože nenamítal právní povahu organizátorství ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a k němu se z hlediska hmotného práva vztahující pravidla, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako organizátorství, ale poukazoval jen na to, že byl vadně objasněn skutek, v němž je toto trestné jednání spatřováno. Tím nedodržel vymezení uvedeného důvodu, který je určen k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnosti jiného hmotně právního posouzení.
27. Nejvyšší soud zjistil, že argumentace obviněného v dovolání, ani způsob, jakým své námitky uplatnil, se zákonnými podmínkami § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nekoresponduje, neboť jím tvrzený nedostatek v právní kvalifikaci spočívající v tvrzení, že nebyl organizátorem trestného činu, založil na popření soudy zjištěného skutkového stavu a na prosazování své vlastní verze, podle níž se jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Tato argumentace však nemá ve výsledcích provedeného dokazování žádný podklad. Nejvyšší soud ve věci neshledal žádné nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces. Pravidla spravedlivého procesu proto v této věci nebyla porušena, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
VII. Závěr
28. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání posuzuje jako celek, tzn. že samostatně nerozhoduje o jednotlivých uplatněných důvodech dovolání, v posuzované věci o dovolání ke všem námitkám obviněného rozhodl souhrnně tak, že jim není možné vyhovět, protože vina obviněného byla objasněna a závěry soudů k tomu rozvedené byly srozumitelně a jasně vyloženy. Z výše rozvedených důvodů nebyly zjištěny obviněným vytýkané nedostatky. Skutek, jenž byl řádně objasněn, jehož organizátorem byl dovolatel, je dostatečným podkladem pro závěr o tom, že obviněný jako organizátor [§ 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] naplnil znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. 29. Protože tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu