8 Tdo 470/2025-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného Josefa Kovalovského, trvale bytem Vyskytná nad Jihlavou 105, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 4 To 90/2024, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 T 8/2024, a rozhodl
Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně zamítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 4. 2024, č. j. 12 T 8/2024-295, ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 15. 4. 2024, č. j. 12 T 8/2024-299, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Josefa Kovalovského (dále jen „obviněný“) pro skutek spočívající v tom, že jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem Josef Kovalovský, IČ: 72351721, místem podnikání Vyskytná nad Jihlavou 105, 588 41 Vyskytná nad Jihlavou, podal za zdaňovací období let 2020 a 2021 daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob, v nichž nevykázal veškeré zdanitelné příjmy, které v předmětných zdaňovacích obdobích prokazatelně realizoval ze svojí samostatné výdělečné činnosti podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, kdy pro různé odběratele prováděl těžbu a přiblížení dřeva a prodej smrkové kulatiny, na tyto práce vystavil faktury a přijal za ně finanční plnění, přičemž si finanční prostředky nechal zaslat na bankovní účet číslo 994361063/0800, který ale neuvedl u místně příslušného správce daně, a tyto příjmy zatajil, kdy za zdaňovací období
a) roku 2020 bylo správcem daně za provedené práce zjištěno přijaté a zatajené finanční plnění od odběratele – obchodní korporace Správa městských lesů Jihlava, s. r. o., IČO: 60732105, se sídlem Rantířovská 4003/5, 586 01 Jihlava, v celkové výši 1 132 520 Kč, z něhož daň činí 67 950 Kč, b) a roku 2021 bylo správcem daně za provedené práce zjištěno přijaté a zatajené finanční plnění od odběratelů – obchodních korporací - Správa městských lesů Jihlava, s. r. o., IČ: 60732105, se sídlem Rantířovská 4003/5, 586 01 Jihlava, ve výši 226 620 Kč; - VB PALIVOVÉ DŘEVO, s. r. o., IČ: 24802093, se sídlem Kollárova 2346/2, 586 01 Jihlava, ve výši 1 062 136 Kč, tedy příjmy v celkové výši 1 288 756 Kč, z nichž daň činí 121 500 Kč;
čímž byla České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Kraj Vysočina, Územním pracovištěm v Jihlavě, způsobena škoda v celkové výši 189 450 Kč,
čímž měl spáchat přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zanikla trestnost činu [§ 33 písm. a) tr. zákoníku].
2. Proti označenému usnesení soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě v neprospěch obviněného stížnost. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 4 To 90/2024, podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. rozhodl tak, že bylo zastaveno trestní stíhání obviněného pro skutek, jímž měl spáchat přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vzhledem k významu a míře porušení chráněného zájmu, který byl dotčen, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.
3. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že ve věci obviněného nebylo uvedeným způsobem rozhodnuto poprvé. Krajský soud v Brně z podnětu stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 12 T 8/2024, podané v neprospěch obviněného nejprve usnesením ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 4 To 90/2024, podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a nově rozhodl tak, že podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro shodně popsaný skutek, jímž měl spáchat přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vzhledem k významu a míře porušení chráněného zájmu, který byl dotčen, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 8 Tdo 904/2024, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 4 To 90/2024, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším bylo rozhodnuto tak, jak bylo rekapitulováno v úvodní části tohoto rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 4 To 90/2024, podala nejvyšší státní zástupkyně (dále též jen „dovolatelka“) v zákonné lhůtě a v neprospěch obviněného Josefa Kovalovského dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Namítla, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
5. Po připomenutí dosavadního řízení i argumentace soudu druhého stupně dovolatelka poukázala na okolnosti, které musí opodstatňovat závěr o dosažení účelu trestního řízení předpokládané § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Z hlediska posouzení významu a míry porušení chráněného zájmu zaznamenala dovolatelka snahu soudu alespoň zčásti odstranit nedostatky předchozího rozhodnutí zrušeného dovolacím soudem, nesouhlasila však se závěry, k nimž ve svém rozhodnutí dospěl. K poukazu stížnostního soudu, že rozsah zkrácené daně nepředstavuje přitěžující okolnost ve smyslu § 42 písm. k) tr. zákoníku, uvedla, že to nebylo v předchozím dovolání tvrzeno, neboť na rozsah zkrácené daně bylo poukázáno pouze v té souvislosti, že se nejednalo o hraniční případ, nikoli že by se snad takový rozsah měl blížit hranici značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Toto odůvodnění tak považovala za obsahově mimoběžné s předchozími dovolacími námitkami, přičemž argument, že rozsah zkrácené daně není nijak hraniční, což by jinak mohlo důvodnosti zastavení trestního stíhání nahrávat, i nadále přetrvává. Vytkla, že stížnostní soud přitom ani nehodnotil poměr rozsahu zkrácené daně k výši celkové daňové povinnosti za konkrétní zdaňovací období. Pominul tak zejména podstatné zjištění vyplývající z daňového řízení, že v obou žalovaných obdobích rozsah zatajených příjmů podléhajících dani přesahoval rozsah jinak obviněným přiznaných zdanitelných příjmů. Tato okolnost zpochybňuje stížnostním soudem prosazovaný závěr o nižší míře dotčení zákonem chráněného zájmu.
6. Dovolatelka se neztotožnila ani se závěrem soudu, že v jednání obviněného nelze shledat přitěžující okolnost podle § 42 písm. b) tr. zákoníku, spočívající v ziskuchtivosti, neboť by to představovalo reprobované dvojí přičítání téže okolnosti. Takový závěr je podle dovolatelky nesprávný již proto, že samotný pojem „ziskuchtivosti“ nepředstavuje znak žalované skutkové podstaty trestného činu, ten ostatně neobsahuje ani do určité míry příbuzný znak „obohacení se“. Ziskuchtivost není ani „pojmově obsažena“ ve skutkových podstatách majetkových trestných činů, jak stížnostní krajský soud poněkud nejasně dovozoval [srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, komentář k § 42, marg. č. 15, obdobně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023 s. 847)]. Opětovně zdůraznila, že v nyní projednávané věci je významný i poměr zatajených příjmů vůči výši příjmů přiznaných, což odpovídá právě ziskuchtivé pohnutce obviněného. S ohledem na postoj samotného obviněného přitom není možno na jeho straně dovodit žádné okolnosti, které by pohnutku „ziskuchtivosti“ v naznačeném smyslu vylučovaly. To zároveň významně zpochybňuje správnost zvoleného procesního řešení věci spočívajícího v zastavení trestního stíhání, neboť bez řádného projednání věci před soudem je stěží možno existenci uvedené přitěžující okolnosti náležitě objasnit a popřípadě ji i vyvrátit.
7. Obdobně zpochybnila i závěr soudu ve vztahu k posouzení přitěžující okolnosti spočívající v páchání trestného činu po delší dobu ve smyslu § 42 písm. m) tr. zákoníku. Zdůraznila, že páchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku není možno redukovat na dva časové okamžiky předložení daňového přiznání obsahujícího neúplné údaje o výši zdanitelných příjmů správci daně. Samotnému předložení daňového přiznání totiž nutně předcházela opakovaná fakturace jednotlivým odběratelům a opakovaný příjem jimi poskytovaných plateb představujících zdanitelné plnění na bankovní účet neregistrovaný u správce daně. Právě toto jednání mající povahu průběžného zatajování části zdanitelných příjmů v rámci obou zdaňovacích období představuje onu delší dobu páchání trestného činu. Trvala proto na stanovisku, že obviněný trestný čin po delší dobu páchal.
8. Stížnostnímu soudu přitakala v názoru, že se nejednalo o nijak zvlášť sofistikovaný způsob provedení činu, u nějž by bylo možno dovodit předchozí uvážení, to však nepředstavovalo jádro dříve uplatněné dovolací námitky, jímž byl poukaz na nutný rozmysl obviněného, neboť vzhledem k charakteru a době páchání činu je zřejmé, že nešlo o čin situačně či afektivně podmíněný. Naopak předpokládal nejméně domluvu s majitelkou účtu a průběžnou aktivitu zahrnující uvádění čísla tohoto účtu na příslušné faktury, jejichž úhrada představovala zatajený zdanitelný příjem. Ani v tomto ohledu nelze ve způsobu jednání spatřovat okolnost, která by významně snižovala míru porušení chráněného zájmu.
9. Naplněna podle dovolatelky nebyla ani druhá kumulativní podmínka podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., spočívající v posouzení podmínky chování obviněného po spáchání činu. Stížnostní soud zde nezohlednil, že obviněný k trestnému činu kladenému mu za vinu nezaujal vůbec žádné stanovisko, z něhož by bylo možno dovozovat uvědomění si oněch podstatných okolností zakládajících jeho trestní odpovědnost, přičemž k úhradě zkrácené daně přistoupil až pod tíhou daňové kontroly. Odkaz na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 105/2018 je tak podle dovolatelky nepřípadný.
Naopak přiléhavější je podle ní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, z něhož zdůraznila dílčí závěr, že je třeba posuzovat postoj obviněného ke spáchání trestného činu samotného. Kromě prosté úhrady zkrácené daně se však v předkládané věci takový žádoucí postoj obviněného, který by nasvědčoval naplnění účelu trestního řízení, nijak nedemonstroval. Zdůraznila, že na závěru o nutnosti vyjádření náležitého postoje obviněného ničeho nemění ani nově uplatněná výhrada stížnostního krajského soudu, že i v případě pokračování trestního řízení by byly splněny podmínky pro vydání trestního příkazu, což by údajně aspekt výchovného působení na obviněného zpochybňovalo.
Takový argument považovala za zcela lichý, neboť není povinností soudu prvého stupně vydat trestní příkaz i v případě, kdy k tomu jsou splněny formální podmínky, nehledě na to, že nelze u žádné ze stran předjímat případné podání odporu a projednání věci v hlavním líčení, navíc náležité výchovné působení, a tím i naplnění účelu trestního řízení, by i v případě vydání trestního příkazu zajišťovalo právě uložení trestní sankce. Je to naopak pouze způsob rozhodnutí nyní napadeným usnesením stížnostního krajského soudu, jenž takové výchovné působení na obviněného zcela znemožnil.
10. Nad rámec uvedeného se dovolatelka pozastavila nad praktickými důsledky pojetí podmínek pro fakultativní zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. stížnostním soudem. Pokud by pro takové procesní řešení postačovala prostá úhrada způsobené škody (zde úhrada zkrácené daně) a bezúhonnost obviněného bez ohledu na jeho skutečný postoj ke spáchanému trestnému činu, jednalo by se o zřetelnou motivaci k opakovanému páchání trestného činu s vidinou opětovného zastavení trestního stíhání. Takový obviněný by totiž byl i nadále bezúhonný a v případě opětovné úhrady škody by takto úzce chápané podmínky pro zastavení trestního stíhání i nadále naplňoval. I z tohoto úhlu pohledu je tedy zjevné, že na obviněného je třeba v takové situaci oprávněně klást požadavek na určitou kvalitu jeho chování po činu nad rámec úhrady škody, čímž by prezentoval alespoň minimální sebereflexi a tím i naplnění účelu trestního řízení. Ze všech uvedených důvodů dovolatelka dospěla k závěru, že v případě obviněného není pro užití projednávaného procesního korektivu věcný důvod. Podmínka dosažení účelu trestního řízení přichází v úvahu především u trestných činů menší závažnosti, resp. menší společenské škodlivosti, kdy předpokladem pro aplikaci citovaného ustanovení je nejen řádný život obviněného od spáchání trestného činu, ale je rovněž nutné, aby svým chováním celkově prokázal, že není třeba žádného dalšího opatření (trestu, ochranného opatření, ale dokonce ani použití některého z odklonů), a je tedy možno trestní stíhání zastavit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. 5 Tdo 277/2007 a též komentářová literatura). Takové další okolnosti však v nyní předkládané věci na straně obviněného Josefa Kovalovského podle dovolatelky absentují.
11. Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2025, č. j. 4 To 90/2024-332, dále zrušil i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 4. 2024, č. j. 12 T 8/2024-295, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Jihlavě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Dospěl však k závěru, že dovolání není důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Jde-li o zastavení trestního stíhání, lze tento důvod dovolání spatřovat mimo jiné i v tom, že soud zastavil trestní stíhání s odkazem na některý z fakultativních důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř., ačkoliv žádný z nich nebyl dán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004). Námitky uplatněné v dovolání nejvyšší státní zástupkyně jsou z hlediska deklarovaného důvodu dovolání relevantní. Nejvyšší soud jim však nepřiznal takové opodstatnění, aby bylo nezbytné napadené rozhodnutí rušit.
14. Podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. státní zástupce může zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Z takto uvedeného plyne, že zatímco podmínky vymezené jako význam a míra porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následek, okolnosti, za nichž byl čin spáchán jsou uvedeny alternativně, podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu musí být dána vždy. Takto stanovené podmínky je třeba vyhodnotit z hlediska dosažení účelu trestního řízení (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2201). Úprava obsažená v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. představuje procesní korektiv oproti materiálnímu korektivu zakotvenému v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nutno dodat, že ze stejných důvodů může trestní stíhání zastavit i soud [§ 188 odst. 2, § 223 odst. 2, § 257 odst. 1písm. c) tr. ř.]. Krajský soud v Brně dospěl v projednávané věci k závěru, že vzhledem k významu a míře porušení chráněného zájmu, který byl dotčen, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.
15. V obecné rovině je vhodné připomenout, že zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. představuje průlom do převažující zásady legality, a to ve prospěch zásady oportunity, a je projevem diskreční pravomoci státního zástupce, případně soudu. Nejvyšší soud znovu připomíná, že podle § 1 odst. 1 tr. ř. je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Je zřejmé, že při výkladu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. je nutno pojem „účel trestního řízení“ chápat zejména ve smyslu druhé věty ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Z logiky věci lze mít za to, že předpokladem postupu podle citovaného ustanovení bude i „náležité zjištění trestného činu“, z formulace zde zakotvených podmínek je však patrné, že jejich naplnění bude zkoumáno ve vztahu k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti a k výchově občanů ve smyslu § 1 odst. 1 věty druhé tr. ř. Tato kritéria je pak třeba vztáhnout zejména k samotnému obviněnému, tedy zabývat se otázkou, nakolik bylo pro něj trestní stíhání poučné a do jaké míry lze u něj předpokládat opakování nebo další páchání trestné činnosti, ale i k širší veřejnosti, tzn. jakou zprávu v daném případě zastavení trestního stíhání vysílá „do světa“, zda může být vnímáno jako spravedlivé a zda i přes absenci vynesení odsuzujícího rozsudku podává zprávu o tom, že páchání trestné činnosti není státem bez dalšího tolerováno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 739/2019, uveřejněné pod č. 6/2020 Sb. rozh. tr., ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 7 Tdo 821/2024, aj.).
16. Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání vyjádřila nesouhlas s hodnocením výše uvedených podmínek pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., jak je učinil krajský soud. Obě kumulativní podmínky pro uvedený postup naopak podle dovolatelky v případě obviněného absentují pro existenci řady přitěžujících okolností ve smyslu § 42 tr. zákoníku a chybějící stanovisko k trestnému činu ze strany obviněného.
17. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je zřejmé, že jeho úvahy vedoucí k ukončení trestního stíhání obviněného pro žalovaný skutek, v němž obžaloba spatřuje přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jsou založené na přesvědčení soudu o tom, že se v případě obviněného jedná o čin menší závažnosti a že z hlediska dosažení účelu trestního řízení osoba obviněného ve spojení s jeho chováním po činu, tj. uhrazením zkrácené daně, umožňují úvahy o absenci veřejného zájmu na pokračování v trestním stíhání.
Při svém rozhodování vycházel z povahy a závažnosti jednání obviněného, přičemž poukázal na trest, který by přicházel v úvahu, a to trest odnětí svobody ve výměře od šesti měsíců do tří let či trest zákazu činnosti, posoudil výši způsobené škody, tj. 189 450 Kč, která je při spodní hranici kvalifikačního znaku přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku [tj. většího rozsahu zkrácení daně, § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Kromě rozsahu páchané trestné činnosti nesvědčí podle krajského soudu o významném porušení zájmu na ochraně majetkových práv poškozené České republiky ani délka páchání trestné činnosti, když se jednalo o dvě po sobě jdoucí zdaňovací období roku 2020 a 2021.
Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení reagoval i na námitky nejvyššího státního zástupce obsažené v jeho dovolání předcházejícím zrušení původního usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 4 To 90/2024, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 8 Tdo 904/2024. Neztotožnil se se závěry nejvyššího státního zástupce týkající se přitěžujících okolností v podobě páchání trestné činnosti po delší dobu podle § 42 písm. m) tr. zákoníku, promyšlenosti a předchozího uvážení podle § 42 písm. a) tr.
zákoníku, spáchání trestné činnosti ze ziskuchtivosti podle § 42 písm. b) tr. zákoníku, ale ani s konstatováním, že výše zkrácené daně nebyla nijak hraniční a dosahovala téměř dvojnásobku finančně vyjádřitelné hranice většího rozsahu.
18. Soud druhého stupně zdůraznil, že škoda výraznou měrou nepřevýšila minimální hranici větší škody, nelze ji proto klást obviněnému k tíži podle § 42 písm. k) tr. zákoníku. Pokud jde o ziskuchtivost, mínil, že by se jednalo o porušení principu zákazu dvojího přičítání podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku. Měl za to, že s ohledem na ustanovení § 240 odst. 1 tr. zákoníku je zjevné, že zájem obviněného byl majetkového charakteru, neboť tím, že nevykázal veškeré zdanitelné příjmy, sledoval pouze své vlastní obohacení, zohlednění ziskuchtivosti je v případě takového obohacujícího trestného činu podle názoru soudu nepřípustné. S ohledem na charakter trestné činnosti, spočívající v zatajení finančního plnění, kdy je obvyklé, že se jí pachatel dopustí minimálně v rámci jednoho zdaňovacího období, nepovažoval soud délku dvou zdaňovacích období za dobu delší ve smyslu § 42 písm. m) tr. zákoníku. K aplikaci přitěžující okolnosti podle § 42 písm. a) tr. zákoníku soud rozvedl, že tato přichází v úvahu zpravidla v případech sofistikované trestné činnosti, podmíněné přechozím plánováním, rozmyšlením jednotlivých kroků, jež na sebe navazují v delším období, což se z jednání obviněného dovodit nedá. Jeho jednání, kdy si platby za práce nechal zasílat na bankovní účet, který zatajil před správcem daně, lze jen těžko chápat jako sofistikované, o čemž svědčí i snadné zjištění správce daně.
19. Ve vztahu ke splnění druhé podmínky aplikace ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. krajský soud vycházel ze skutečnosti, že obviněný dne 17. 5. 2023, tj. ještě před podáním vysvětlení u policejního orgánu i před zahájením trestního stíhání, uhradil doměřenou zkrácenou daň. Byť pro aplikaci citovaného ustanovení je nutno zohlednit chování obviněného po spáchání činu, krajský soud neponechal stranou ani osobnost obviněného, který je bezúhonný, nikdy nebyl trestně postižen, k jeho osobě nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti, a zjevně se tak jednalo o pouhý exces z doposud řádně vedeného života. V návaznosti na argumentaci nejvyššího státního zástupce z předcházejícího dovolání se zabýval i postojem obviněného a dospěl k závěru, že skutečnost, že tento k věci nevypovídal, neznamená, že svou trestnou činnost a odpovědnost popíral, naopak s ohledem na to, že celou zkrácenou daň ještě před zahájením trestního stíhání uhradil, a lze tak hovořit o odstranění škodlivého následku v celém jeho rozsahu, lze dovodit, že obviněný je osobou, u níž motivace k dalšímu vedení řádného života nepotřebuje další trestněprávní sankci. Dále v podrobnostech viz body 10. a 11. odůvodnění usnesení krajského soudu.
20. Je evidentní, že Krajský soud v Brně se stížnosti státního zástupce Okresního státního zástupce v Jihlavě po zrušení jeho původního rozhodnutí dovolacím soudem z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce věnoval podrobně a řádně odůvodnil, proč shledal naplněnými podmínky aplikace ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., a neopomněl ani námitky nejvyššího státního zástupce vyjádřené v jeho předchozím dovolání. Nejvyšší státní zástupkyně se však s argumentací krajského soudu neztotožnila ani po jeho novém rozhodnutí ve věci.
Měla za to, že argumentace soudu, že rozsah zkrácené daně nepředstavuje přitěžující okolnost ve smyslu § 42 písm. k) tr. zákoníku, je mimoběžná s jeho námitkami v předchozím dovolání, neboť ani tehdy nejvyšší státní zástupce netvrdil, že by se snad rozsah zkrácení měl blížit hranici značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, nýbrž namítal, že se nejedná o hraniční případ, jak konstatoval krajský soud ve svém předcházejícím rozhodnutí. K tomu lze toliko uvést, že není podstatné, že se krajský soud z podnětu dovolací námitky vyjádřil i nad rámec její podstaty.
Důležité je, že vysvětlil, proč považoval rozsah daně zkrácené obviněným za hraniční, což má i s dalšími okolnostmi podle soudu vliv na význam a míru porušení chráněného zájmu i způsobený následek, resp. zjednodušeně závažnost činu. S argumentací krajského soudu lze souhlasit. Dovolatelka má sice pravdu, že rozsah zkrácení daně v celkové výši 189 450 Kč je téměř dvojnásobkem spodní hranice škody většího rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nelze však pominout, že se skutečně jedná o škodu ve srovnání s jinými typickými případy přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku poněkud nižší, nejde ale o případ, aby se dalo uvažovat o tak nízké společenské škodlivosti, že bylo nutno aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V případě zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. je však důležitý právě závěr o nižší závažnosti trestného činu, který soud (případně již státního zástupce) vede k úvaze o tom, že účelu trestního řízení již bylo dosaženo, aniž by bylo nutno v trestním stíhání pokračovat, nikoliv závěr o závažnosti tak nízké, že by se vlastně ani nemělo jednat o trestný čin, ale na jednání pachatele by mělo být reagováno podle jiného právního předpisu, než je trestní zákoník.
Že rozsah daně zkrácené obviněným byl skutečně ve srovnání s jinými běžnými případy tohoto trestného činu hraniční, nemůže ničeho změnit ani úvaha o poměru rozsahu zkrácené daně k výši celkové daňové povinnosti za konkrétní zdaňovací období, jak zdůrazňovala dovolatelka.
21. Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem dovolatelky, ani pokud jde o posouzení délky doby páchání trestného činu obviněným jako doby delší ve smyslu přitěžující okolnosti podle § 42 písm. m) tr. zákoníku, která podle jejího názoru zvyšuje právě onu závažnost spáchaného trestného činu. Je nutno konstatovat, že ani krajský soud neredukoval dobu páchání projednávaného přečinu na dva časové okamžiky, a to předložení daňových přiznání správci daně, naopak ve svých úvahách zmínil celá zdaňovací období, v nichž obviněný projednávaný přečin páchal, zahrnul tak do nich opakovanou fakturaci jednotlivým odběratelům a příjem jimi poskytovaných plateb na bankovní účet neregistrovaný u správce daně i samotné předložení neúplného daňového přiznání.
Zcela správně však krajský soud zdůraznil, že pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je typické, že pachatelé jej páchají po dobu celého zdaňovacího období, nikoliv nějakým jedním momentem podání daňového přiznání, proto pokud se v případě obviněného jednalo o pouhá dvě období, neznamená to automaticky naplnění pojmu delší doby ve smyslu § 42 písm. m) tr. zákoníku. Nejvyšší soud přitakal krajskému soudu i co do vyhodnocení způsobu provedení trestného činu, který nebyl nijak zvlášť sofistikovaný a promyšlený.
Nejednalo se sice o čin situačně či afektivně podmíněný, jak konstatovala i dovolatelka, naopak k jeho spáchání musel vést jistý rozmysl obviněného, právě ale výrazně omezený rozsah takového rozmyslu, absence hlubší míry promyšlenosti, která by mohla zabránit nejen zjištění, ale i prokázání předmětného činu, vypovídá o tom, že tento trestný čin nebyl výsledkem vyšší míry kriminalistické rafinovanosti.
22. Nejvyšší státní zástupkyni je však nutno přisvědčit, pokud jde o hodnocení ziskuchtivosti obviněného a závěru krajského soudu, že tato okolnost nemůže být obviněnému kladena k tíži z důvodu zákazu dvojího přičítání téže okolnosti. Nejvyšší soud připomíná, že ziskuchtivost jako taková není znakem skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, nelze ji tak bez dalšího považovat za naplněnou již samotným spácháním předmětného trestného činu, což jediné by bránilo jejímu přičtení jako přitěžující okolnosti z důvodu zákazu dvojího přičítání podle § 39 odst. 5 tr.
zákoníku. Lze si totiž představit i jiné důvody, než je ziskuchtivost, které pachatele k takové trestné činnosti, jejímž výsledkem je obohacení se, mohou vést, a to např. zajištění základních potřeb a výživy, pomoc jinému, závislost, zadlužení aj. [srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, komentář k § 42, marg. č. 12–15]. Lze pak konstatovat, že ačkoliv obviněný k věci v průběhu trestního stíhání (a tedy ani před soudem) nevypovídal, nebylo zjištěno, že by se obviněný či osoby na něm závislé ocitly v existenčních či jiných problémech, ostatně sám obviněný byl schopen doměřenou daň uhradit, a je tak zjevné, že jeho čin byl skutečně jen snahou zajistit si opatřením neoprávněného majetkového prospěchu zlepšení svého životního standardu, aniž by se jednalo o uspokojování základních životních potřeb, pomoc jinému či např. uhrazení dluhu (jak tomu bylo v případě řešeném usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2024, sp. zn. 5 Tdo 454/2024), a lze proto dovodit jeho ziskuchtivost ve smyslu § 42 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud má ovšem za to, že tato skutečnost, resp. existence přitěžující okolnosti v podobě ziskuchtivosti obviněného jako důvodu vůbec spáchání projednávaného trestného činu, v posuzované věci ztrácí na významu ve světle ostatních okolností, jak byly hodnoceny krajským soudem a vyčteny výše, které závažnost činu podstatnou měrou snižují. Nelze pak opomenout, že hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jejich váhy a významu pro stanovení samotné povahy a závažnosti trestného činu, které se liší s ohledem na konkrétní okolnosti a jejich vazby mezi sebou případ od případu, je na samotném soudu, a nelze do něj v případě logického a právu neodporujícího způsobu hodnocení zasahovat.
23. Podle Nejvyššího soudu pak krajský soud s dostatečnou pečlivostí a správně posoudil i druhou podmínku aplikace ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spočívající v chování obviněného po spáchání činu, z něhož by bylo zřejmé dosažení účelu trestního řízení. V tomto ohledu dovolatelka vytkla, že se závěrem krajského soudu nelze souhlasit, protože obviněný k trestnému činu kladenému mu za vinu nezaujal žádné stanovisko, z něhož by bylo možno dovozovat uvědomění si oněch podstatných okolností zakládajících jeho trestní odpovědnost, když navíc k úhradě zkrácené daně přistoupil až pod tíhou daňové kontroly.
Dovolatelka se neztotožnila s odkazem krajského soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 105/2018, naopak považovala za podstatné závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že splnění obligatorní podmínky ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. o zastavení trestního stíhání záležící v tom, že vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo, nebude zpravidla možno dovodit v případech, kdy obviněný popírá dosud učiněné závěry orgánů činných v trestním řízení o podstatných okolnostech trestné činnosti kladené mu za vinu, a poukázal přitom na nutnost posuzování postoje obviněného ke spáchání trestného činu samotného.
Nutno podotknout, že obdobně se však Nejvyšší soud vyjádřil v podle dovolatelky neaplikovatelném usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 105/2018, v němž rozvedl, že obviněný musí svým chováním po spáchání činu prokázat, že již není potřeba dalšího řízení vůči jeho osobě, přičemž takový závěr není zcela vyloučen ani za situace, kdy obviněný sice trestnou činnost v plném rozsahu nedoznává, avšak z jeho projevů po spáchání činu je zřejmé, že si je vědom podstatných okolností zakládajících trestní odpovědnost za své jednání, kterého se musí do budoucna vyvarovat.
I v takovém případě je možné dovodit dosažení účelu trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud odkaz na citované rozhodnutí nepřípadným neshledal. Z argumentace krajského soudu lze totiž dovodit, že tento postoji obviněného věnoval náležitou pozornost, a neocitl se tak v kolizi s dovolatelkou, ani krajským soudem citovanou judikaturou. Zdůraznil, že obviněný sice před soudem k věci nevypovídal a jeho postoj tak nelze dovodit z jeho samotného vyjádření, jak již bylo rozvedeno v citované judikatuře Nejvyššího soudu, taková skutečnost však ani podle Nejvyššího soudu sama o sobě neznamená, že by postoj obviněného k uplatnění jeho trestní odpovědnosti byl negativní.
Krajský soud považoval za podstatné, že obviněný svou vinu aktivně nepopíral, nezpochybňoval ani učiněná skutková zjištění, nadto celou doměřenou daň uhradil, a to ještě před podáním vysvětlení policejnímu orgánu a samotným zahájením jeho trestního stíhání (dne 17. 5. 2023 zkrácenou daň zcela uhradil, byť se tak stalo již po provedené a ukončené daňové kontrole, k podání vysvětlení policejnímu orgánu došlo 25. 5. 2023 a usnesení o zahájení trestní stíhání ze dne 9.
1. 2024 mu bylo doručeno dne 25. 1. 2024). Je nutno poznamenat, že v situaci, kdy chybí vyjádření samotného obviněného, nelze se prostě omezit na konstatování jeho negativního postoje, ale je nutno jeho postoj dovozovat z dalších skutečností. Krajský soud zde správně vyhodnocoval osobnost obviněného, poukázal na bezúhonnost obviněného, skutečnost, že nikdy nebyl trestán a nebyly k němu zjištěny žádné negativní okolnosti, což činí projednávanou trestnou činnost excesem z jinak řádně vedeného života.
Byť je z hlediska naplnění podmínky aplikace § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. relevantní chování po spáchání činu, krajský soud zcela správně nahlížel na tyto okolnosti při hodnocení souvislostí odstranění škodlivého následku způsobeného trestnou činností obviněného. Obviněný sice uhradil zkrácenou daň až poté, co byl odhalen daňovým správcem, to však vypovídá o celkovém kontextu toho, že se nikterak sofistikovaným způsobem pokusil obohatit o ve srovnání s běžnými případy nijak významnou částku zkrácením daně z příjmů fyzických osob, nikoliv o tom, že by se v důsledku odhalení své trestné činnosti nepoučil, a to např. jak o trestněprávní podstatě svého jednání, své odpovědnosti, i z praktického hlediska o snadnosti odhalení.
Předjímání opakování páchání trestné činnosti ze strany obviněného, jak činila dovolatelka, je pak zcela nepříhodné, navíc už by se o excesu z jinak řádného života, který byl jedním z hledisek, v nichž soud na úhradu zkrácené daně a odstranění škodlivého následku ze strany obviněného nahlížel, hovořit nedalo.
24. Závěrem je vhodné připomenout, že dovolání a rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného rozhodnutí soudu. Pro zásah Nejvyššího soudu musí v konkrétním případě převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, takže není možné trvat na právní moci. Jakkoliv lze zaujmout v konečném důsledku k otázce vyvození trestní odpovědnosti obviněného a postupu řízení i jiný postoj a dovoláním napadené usnesení soudu druhého stupně označit spíše za příliš benevolentní, v konkrétní situaci evidentně převažuje zájem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí.
25. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatelky nejsou důvodné. Proto podané dovolání zamítl podle § 265j tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili nejvyšší státní zástupkyně i obviněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 7. 2025
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu