8 Tdo 535/2025-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 o dovolání obviněného R. D., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rapotice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 9 To 38/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 165/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 16 T 165/2024, byl obviněný R. D. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání patnácti měsíců.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný tohoto přečinu dopustil tím, že 19. 10. 2024 ve 20:27 hodin na dálnici DXY, ve směru jízdy na Prahu, na exitu XY Pražského okruhu, okres Praha-východ, řídil nákladní automobil Volkswagen Transporter, RZ XY, s vědomím toho, že mu byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 17 T 117/2022, který nabyl právní moci téhož dne, uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 42 měsíců.
3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 9 To 38/2025, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 9 To 38/2025, napadl obviněný R. D. (dále také jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce nejprve bianco dovoláním, které posléze k výzvě soudu doplnil.
5. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nesouhlasil se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, který provedl nesprávně dokazování, jelikož bez dalšího převzal skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně. Dostatečně se nevypořádal s námitkami obviněného a nedostatečně věcně odůvodnil svá tvrzení. Obviněný se sice doznal k vině v minulých řízeních, soud však nepřihlédl k okolnostem jeho doznání a celému kontextu. Na současné stíhání obviněného má zásadní vliv nesprávný postup jeho obhájce v předchozích řízení, jehož chybným postupem nedošlo ke zrušení správního rozhodnutí, obnově správního řízení či k přezkumu přestupku. V důsledku chybějící aktivity a komunikace ze strany obhájce propadly všechny lhůty pro podání opravných prostředků. Sdělil mu nepravdivé informace ohledně postupu v řízení, a to že po přijetí viny za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dojde ke zrušení přestupku po zrušení správního rozhodnutí a následně podá návrh na obnovu řízení, k čemuž fakticky nemohlo dojít. Nepoučil jej o následcích jeho doznání. Jednal v rozporu s pokyny obviněného. Pokud by obhájce řádně plnil své povinnosti, řidičský průkaz by obviněnému nebyl odebrán a k těmto navazujícím soudním řízením by ani nedošlo. S tímto obhájcem je nyní vedeno kárné řízení, kterým se soud věcně nezabýval, ačkoli si měl zajistit podrobnosti o jeho kárném řízení a souvisejícím vznikem škody. Soud měl vyčkat výsledku kárného řízení, který by měl významný vliv na projednávanou věc. Obviněný se v důsledku neplnění povinností jeho obhájce stal obětí nespravedlivého soudního procesu, na což upozornil již ve svém odvolání. Soudy nevyčkaly skončení kárného řízení a nepřistoupily k přezkumu správnosti rozhodnutí. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku porušil zásady trestního práva presumpce neviny a objektivity hodnocení důkazních prostředků. Spekuloval o pohnutkách a záměrech dovolatele, když na straně 10 uvedl, že je zřejmé, že se výkonu činnosti, která mu byla zakázána, nehodlá zdržet, či že je zřejmé, že se obviněný totožného jednání nemíní zdržet. Jedná se o nepodloženou a neodůvodněnou domněnku, kterou se nezabýval ani soud druhého stupně, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces. Trest uložený obviněnému je nepřiměřený, uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je i podle soudu druhého stupně výjimečné. V daném případě se jeví vhodnějším uložení trestu výchovného charakteru.
6. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí nebo jeho část a vrátil věc příslušnému soudu, eventuálně sám ve věci rozhodl podle § 265m tr. ř.
7. Obviněný posléze k jeho dovolání podanému prostřednictvím obhájce připojil další své vlastnoručně sepsané podání. V této souvislosti je ale nutno připomenout, že podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, nelze podle § 265d odst. 2 tr. ř. považovat za dovolání, byť bylo takto označeno, což platí i pro případné doplnění dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007). Nejvyšší soud proto nepřihlížel k vlastnoručnímu podání obviněného označenému jako „Dodatek k dovolání“.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání ve svém vyjádření nejprve vymezil uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a konstatoval, že
námitky obviněného pod něj nespadají. Za chybné hmotněprávní posouzení nelze považovat blíže nerozvedené tvrzení dovolatele o tom, že odvolací soud bez dalšího převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Obviněný v dovolání namítl vadné hodnocení důkazů, aniž by přitom vymezil ty konkrétní důkazy, jež měly být vyhodnoceny nesprávně, nedostatečně či chybně. Stejně tak uplatnil neúplné zjištění skutkového stavu, zjevně ovšem ve vztahu k otázce, jež není určující z pohledu naplnění zákonných znaků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Za pochybení hmotněprávní povahy nelze považovat ani namítané pochybení odvolacího soudu spočívající v nedostatečném odůvodnění jeho tvrzení nevypořádání se s námitkami obviněného. Tyto neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, a to i s ohledem na námitku procesního pochybení na straně jeho právního zástupce, jehož si sám zvolil, nikoli na straně soudu. Nadto se má jednat o pochybení, k němuž mělo dojít již ve správním řízení, tedy nikoli v trestním řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí.
Takové pochybení pochopitelně nemůže vést k přezkumu trestního rozhodnutí napadeného dovoláním. Ani v případě nezodpovědného výkonu oprávnění a povinností obhájce v rámci smluvního vztahu mezi ním a obviněným v rámci obhajoby přímo v trestním řízení se nelze v dovolacím řízení úspěšně domáhat revize pravomocného rozhodnutí na podkladě jakéhokoliv z dovolacích důvodů. Nepříznivé důsledky s tím spojené nemohou být důvodem pro odchylné posuzování práv a povinností obviněného. Je totiž věcí obviněného, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právních služeb formou obhajoby v trestním řízení svou obhajobou pověří (§ 37 tr.
ř.), případně zda svého práva volby vůbec využije. Za tuto volbu nese odpovědnost sám obviněný, a již proto není soud oprávněn posuzovat „kvalitu“ obhajoby či „nečinnost“ obhájce. Z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení před soudem současně vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona (§ 41 tr. ř., § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), ale současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání.
Za splnění povinností daných § 41 tr. ř. však obhájce odpovídá nikoli soudu, ale obviněnému (k tomu podrobněji viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. 8 Tdo 1500/2004). V případě případného nesouladu či sporu mezi obviněným a jeho (zvoleným) obhájcem rovněž není porušeno právo obviněného na obhajobu zakotvené v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ani jeho právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru uvedené v čl.
6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nelze zde tedy ani hovořit o nějakém nespravedlivém soudním řízení, jak se mylně domnívá dovolatel.
9. Státní zástupce dále uvedl, že v případě obviněného nelze mít uložený trest odnětí svobody za extrémně nepřiměřený s tím, že by vybočoval z ústavních zásad pro ukládání trestů a byla by opodstatněna revize výroku o trestu v dovolacím řízení mimo dovolací důvody. Obviněný ve svém dovolání fakticky uplatňuje prostou nepřiměřenost uloženého trestu, když nepředkládá ani jednu konkrétnější námitku, jež by měla tuto zjevnou nepřiměřenost indikovat. Není přitom ani možné tvrdit, že by soudy při stanovení výměry trestu odnětí svobody u obviněného nepřihlédly ke všem relevantním skutečnostem. Obviněnému byl trest ukládán podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku v rozpětí trestní sazby až na dvě léta. Trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců tedy nebyl trestem uloženým mimo zákonnou trestní sazbu. Nepodmíněný trest odnětí svobody byl přitom uložen za situace, kdy se výchovným účinkem zcela minuly podmíněné a alternativní tresty uložené obviněnému za několik jeho úmyslných trestných činů stejného druhu a právní kvalifikace, jichž se dopustil v nedávné minulosti za poměrně velmi krátkou dobu. Při vědomí množství přestupků v dopravě, a především spáchaných trestných činů podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nelze hovořit o nějakých důkazně nepodložených domněnkách soudů, pokud učinil závěr, že obviněný uložené soudní zákazy řízení motorových vozidel respektovat nemíní. Lze uzavřít, že za dané situace uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nepředstavuje porušení ústavního principu proporcionality trestní represe.
10. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
13. Obviněný v dovolání výslovně odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Obviněný namítl, že oba soudy dostatečně nepřihlédly k postupu jeho obhájce v předchozím správním řízení zahrnujícím vydání správního rozhodnutí, kdy byl nečinný, podal obviněnému nesprávné informace o průběhu řízení, zmeškal lhůty pro podání opravných prostředků, nehájil dostatečně jeho práva a nedbal jeho pokynů. Důsledkem bylo odebrání řidičského průkazu obviněného a navazující soudní řízení, ke kterým by nedošlo, pokud by jej tento obhájce řádně zastupoval. Oba soudy se nezabývaly skutečností, že je s jeho obhájcem vedeno kárné řízení, přestože měly vyčkat jeho výsledku, které mělo významný vliv na projednávanou věc, a posléze nepřistoupily k přezkumu správnosti správního rozhodnutí. Obviněný v této části dovolání neuvedl, o kterého advokáta se mělo jednat, neoznačil správní řízení ani správní rozhodnutí, jehož existenci zpochybňuje. Jedná se tedy o neúplnou argumentaci. Nejvyšší soud nemůže domýšlet či dotvářet dovolací argumentaci obviněného, jenž je prostřednictvím svého obhájce ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. sám povinen konkrétně vymezit rozsah a důvody, kvůli kterým svým mimořádným opravným prostředkem dané rozhodnutí napadá, což ve svém důsledku neučinil.
15. Z předloženého trestního spisu vyplývá, že takto uplatněné výtky týkající se pochybení jeho advokáta a souvisejícího kárného řízení vznášel obviněný opakovaně v dřívějším řízení a již soud prvního stupně se s nimi vypořádal. V bodě 4. a 5. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, které měl obviněný žalovaným skutkem mařit, přičemž přiléhavě odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v rámci řešení předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr.
ř. lze posuzovat, zda příslušný zákaz byl vydán orgánem veřejné moci v rámci jeho pravomoci a zda rozhodnutí, jímž byl uložen, nabylo právní moci a stalo se vykonatelným. Nelze však dovozovat oprávnění či dokonce povinnost trestního soudu přezkoumávat takové rozhodnutí z hlediska jeho věcné správnosti (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1035/2023, uveřejněné pod č. 7/2024 Sb. rozh. tr.). Jen ve výjimečných případech lze dané rozhodnutí přezkoumat, je-li zatíženo nejtěžšími vadami způsobujícími jeho nicotnost, což však podle nalézacího soudu v nyní projednávaném případě nenastalo.
Obviněný směřoval své výhrady toliko ke správnímu rozhodnutí, nikoli k rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 17 T 117/2022, jímž mu byl uložen předmětný trest zákazu činnosti. Ve správním řízení byl zastoupen advokátem, jak plyne z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 9 As 60/2023, proti němuž je vedeno kárné řízení Českou advokátní komorou, která k dotazu nalézacího soudu odmítla s ohledem na neveřejnost kárného řízení sdělit bližší podrobnosti.
Advokátem podaná správní žaloba byla správním soudem odmítnuta a kasační stížnost obviněného byla citovaným usnesením Nejvyššího správního soudu odmítnuta. Nalézací soud proto nevyčkával skončení řízení o kárné žalobě, neboť na nyní posuzovanou věc nijak nedopadá. Stejným způsobem posléze soud prvního stupně v bodě 6. a 7. odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že ani shora označený rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, jímž byl uložen zákaz činnosti a jehož výkon obviněný mařil v nyní projednávané věci, nebyl zrušen a byl pravomocný a vykonatelný.
16. Odvolací soud poté v rozsudku napadeném dovoláním správně upozornil na to, že obviněný byl uznán vinným mařením výkonu úředního rozhodnutí, a to rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 17 T 117/2022, který nabyl právní moc téhož dne a který nebyl dosud ani částečně zrušen. Nejedná se tedy o žádné rozhodnutí vydané ve správním řízení týkajícím se přestupku, v jehož průběhu měl podle něj selhat jeho advokát, proti kterému má být vedeno kárné řízení, jak tvrdil dovolatel.
Tímto rozsudkem mu byl uložen za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinný rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 10. 2022, sp. zn. 1 T 60/2022, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 90 T 37/2022, a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 4 T 139/2022, podle § 283 odst. 1, § 43 odst. 2 tr.
zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na 13 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyřiceti dvou měsíců a také trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku rozsudku. Současně byly zrušeny výroky o trestu z označených rozsudků Okresního soudu v Třebíči a Městského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Není tudíž pochyb, že obviněný řídil motorové vozidlo, a vykonával tak činnost, která mu byla rozhodnutím soudu zakázána, čímž takové rozhodnutí evidentně mařil.
17. Jen pro úplnost a nad rámec již řečeného Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem připomíná, že ani v případě nezodpovědného výkonu oprávnění a povinností obhájce v rámci smluvního vztahu mezi ním a obviněným v rámci obhajoby přímo v trestním řízení se nelze v dovolacím řízení úspěšně domáhat revize pravomocného rozhodnutí na podkladě jakéhokoliv z dovolacích důvodů. Je věcí obviněného, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právních služeb formou obhajoby v trestním řízení svou obhajobou pověří (§ 37 tr.
ř.), případně zda svého práva volby vůbec využije. Za tuto volbu nese odpovědnost sám obviněný, a již proto není soud oprávněn posuzovat „kvalitu“ obhajoby či „nečinnost“ obhájce. Z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení před soudem současně vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona (§ 41 tr. ř., § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), ale současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání.
Za splnění povinností daných § 41 tr. ř. však obhájce odpovídá zásadně obviněnému, nikoli soudu (k tomu podrobněji viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. 8 Tdo 1500/2004). Úkolem orgánů činných v trestním řízení je však vytvářet pro efektivní uplatnění obhajoby nejen podmínky, ale odstraňovat i překážky, které by řádnému výkonu práv obhajoby mohly bránit (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. III.
ÚS 10/21). Nejvyšší soud na straně orgánů činných v trestním řízení neshledal v posuzovaném případě nedostatky, které by mohly negativně zasáhnout do práva na obhajobu obviněného. Zbývá už jen pro úplnost doplnit, že v případě případného nesouladu či sporu mezi obviněným a jeho (zvoleným) obhájcem rovněž není porušeno právo obviněného na obhajobu zakotvené v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ani jeho právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru uvedené v čl.
6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
18. Dovolatel rovněž označil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, aniž by danou argumentaci podložil konkrétními námitkami. Tvrdil toliko, že uložení tohoto trestu za nyní stíhaný přečin je i podle názoru odvolacího soudu výjimečné, tudíž mu měl být uložen trest výchovného charakteru, aniž by blíže specifikoval, o jaký konkrétní trest se mělo jednat. Taková argumentace nemůže být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr.
ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
19. Za takto vyložené situace by zásah dovolacího soudu přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takový případ ale nešlo.
20. Obviněný sice v dovolání zmínil zásadu přiměřenosti trestní represe, ale blíže své dovolací námitky nijak nezdůvodnil. Nejvyšší soud v uloženém trestu žádnou takto závažnou vadu (neslučitelnou s ústavním pořádkem České republiky) neshledal. Naopak považuje za vhodné zdůraznit, že odvolací soud rozhodl ve prospěch obviněného. Soud prvního stupně vedle trestu odnětí svobody ve výměře pěti měsíců uložil obviněnému současně i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání patnácti měsíců, zatímco odvolací soud výrok o trestu zrušil a uložil obviněnému toliko pětiměsíční nepodmíněný trest odnětí svobody. Svůj postup zdůvodnil tím, že v dané věci se jednalo o prosté řízení motorového vozidla přes zákaz bez zjištění dalších forem porušení zákonných předpisů, například pod vlivem alkoholu či omamných látek. Přihlédl i ke skutečnosti, že trest zákazu činnosti v trvání čtyřiceti dvou měsíců uložený mu rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 177/2022 obviněným nebude ještě po významnou dobu (nejméně tří let) vykonáván mimo jiné i z důvodu stavení jeho výkonu po dobu výkonu trestu odnětí svobody. Další navyšování tohoto druhu trestu by podle odvolacího soudu do budoucna umocnilo páchání další trestné činnosti obviněným (bod 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
21. Lze souhlasit s dovolatelem, že za nyní projednávaný přečin není tak často ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, avšak trestní zákoník podle ustanovení § 337 odst. 1 za něj umožňuje uložit trest odnětí svobody až na dvě léta. Výměra trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců odpovídá jeho první čtvrtině. Odvolací soud zejména v bodě 14.–15. napadeného rozsudku pečlivě zhodnotil jednotlivé aspekty podstatné pro úvahy o druhu a výměře takto uloženého trestu. Zabýval se trestní minulostí obviněného, akcentoval, že je speciálním recidivistou nyní stíhaného přečinu, že k řádnému životu jej nevedl ani již dne 17. 6. 2023 vykonaný nepodmíněný trest odnětí svobody za stejný přečin. Obviněného posoudil jako osobu kriminálně narušenou mající velmi blízko k páchání trestné činnosti, o čemž svědčí další dosud neukončená trestní řízení znovu vedená mimo jiné pro přečin maření výkonu rozhodnutí a vykázání, kdy se obviněný nezdráhá ani do budoucna deklarovat, že nebude soudem uložený trest respektovat. Odvolací soud vzal v potaz i skutečnost, že obviněný je držitelem řidičského oprávnění od ledna 2021 a za tu dobu získal 23 záznamů o přestupcích do evidenční karty řidiče, jeho bodové hodnocení představuje 12 dosažených bodů, což dokládá neukázněnost a nezdrženlivost obviněného jako účastníka silničního provozu. Oba soudy nižších stupňů tak logicky dospěly k závěru, že obviněný si s ohledem na dosavadní četnost porušování zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel nevážil předchozího dobrodiní ukládání výchovných trestů ze strany soudů a dává najevo, že se této činnosti nehodlá zdržet. Takový závěr soudů pak má své logické opodstatnění v jednání obviněného, tudíž není v rozporu se zásadou presumpce neviny a objektivitou hodnocení důkazních prostředků, jak namítl obviněný ve svém dovolání. Naopak nyní bude záležet pouze na něm, zda si vezme ze série trestů za soustavné porušování tohoto zákazu činnosti ponaučení a do budoucna se obdobného jednání zdrží. Z uvedeného je patrné, že odvolací soud pečlivě zohlednil rozhodující okolnosti a náležitě zdůvodnil, proč obviněnému uložil trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem, čemuž nelze nic vytknout. Nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců tak byl uložen v souladu se zásadou přiměřenosti trestní represe a nedostal se mimo rámec souvisejících ústavních kautel.
22. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve svém celku zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 7. 2025
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu