8 Tdo 557/2023-451
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2023 o dovolání obviněného M. N., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2023, č. j. 8 To 349/2022-383, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 128/2021,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný M. N. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 1. 9. 2022, č. j. 14 T 128/2021-344, uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) a sbíhající se pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2022, č. j. 14 T 1/2022-72, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2022, a obviněnému byl doručen dne 18. 2. 2022, byl podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 32 (třiceti dvou) měsíců. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2022, č. j. 14 T 1/2022-72, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 1. 9. 2022, č. j. 14 T 128/2021-344, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 2. 2023, č. j. 8 To 349/2022-383, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami obsaženými v odvolání a nedošlo tak k řádnému přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle obviněného bylo stěžejním důkazem pro uznání viny jeho přiznání, přičemž k vytvoření skutkové věty byly využity jeho výpovědi, které jsou procesně nepoužitelné. Dále dovolatel zdůraznil, že nedošlo k výslechu svědka Č. W., ačkoliv je tato osoba uvedena ve skutkové větě. Postupem soudů tak bylo podle obviněného zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2023, č. j. 8 To 349/2022-383, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 1. 9. 2022, č. j. 14 T 128/2021-344, zrušil a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
4. Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřilo. II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný a níže uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě] je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu“, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal (viz podrobněji níže). Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
9. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněného k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§ 2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím § 2
odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …)].
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
10. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědecké výpovědi a listinných důkazů. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Blansku, z nichž v dovoláním napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 8).
Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud po přezkoumání věci podle § 254 tr.
ř. musel konstatovat, že „napadený rozsudek je výsledkem řízení, ve kterém bylo postupováno zcela v souladu s trestním řádem a nedošlo v něm k žádným procesním vadám, v důsledku kterých by bylo na místě jeho zrušení z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu“ a že „soud prvního stupně skutkové a právní závěry přesvědčivě zdůvodnil“ (body 4. a 5. usnesení odvolacího soudu). K takto formulovaným závěrům nemá Nejvyšší soud potřebu cokoliv dodávat, neboť učiněná skutková zjištění jsou podložena provedenými důkazy.
11. Nejvyšší soud rovněž nemohl přisvědčit námitkám obviněného, že skutková zjištění byla založena pouze na jeho přiznání a výpovědích. Naopak z rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že za stěžejní důkaz byla považována výpověď poškozeného, která je podporována i provedenými listinnými důkazy a soud ji hodnotil jako zcela pravdivou a věrohodnou, a při zjišťování skutkového stavu z ní vycházel (bod 6. rozsudku soudu prvního stupně). Pro posouzení otázky viny obviněného je podstatné, a to je také mj. obsaženo ve skutkovém zjištění, které učinil soud prvního stupně, že bylo vycházeno z výpovědi poškozeného, který detailně popsal celou situaci, přičemž jeho výpověď obviněného z trestné činnosti jednoznačně usvědčuje.
Za zmínku v této souvislosti stojí rovněž chování obviněného, který předmětné vozidlo v termínu nevrátil a následně se začal vymlouvat na zdravotní problémy a hospitalizaci ve slovenské nemocnici a skutečnost, že poté, co mu mělo být vozidlo údajně odcizeno, o této situaci neučinil oznámení na policii, což by v osoba, jíž bylo vozidlo odcizeno, nepochybně učinila, obzvláště v situaci, pokud by měla automobil vrátit jeho vlastníkovi. Již tyto kroky svědčí pro závěr, že úmysl obviněného směřoval ke spáchání předmětné trestné činnosti, což podtrhuje i skutečnost zjištěná soudem prvního stupně, že e-mailová adresa XY byla založena pouze za účelem fiktivního zapůjčení daného vozidla.
Za zmínku bezpochyby stojí také zjištění, které nespadá do období sjednávání dohody o vině a trestu, což je výpověď obviněného z června roku 2020, kde mj. také uvedl, že klíč od vozidla měl asi u sebe a poté jej nechal na pokoji v Srbsku. Toto chování bezpochyby nedodává na důvěryhodnosti obhajoby obviněného. Pokud obviněný brojí proti tomu, že v popisu skutku je uvedeno jméno Č. W. a soudům vytýká, že tento nebyl vyslechnut, a přesto se jeho jméno v rozsudku objevuje, pak musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit na skutečnost, že sám se o tomto svědkovi a další osobě tzv. „J.“ zmiňuje po zákonném poučení před soudkyní soudu prvního stupně a nikoli pouze před státním zástupcem při sjednávání dohody o vině a trestu, jak uvádí.
Současně ve vazbě na tuto výtku ze strany obviněného, že jde o opomenutý důkaz, když uvedený svědek nebyl vyslechnut, musí Nejvyšší soud konstatovat, že jeho výslech (myšleno Č. W.) obviněný v průběhu řízení před soudem prvního stupně nenavrhoval, jeho výslech nenavrhoval ani v rámci řízení o odvolání. V odvolání pouze konstatoval, že pokud by nalézací soud výslech svědka provedl, mohl být závěr soudu prvního stupně buď potvrzen nebo vyvrácen. Navrhován byl opětovný výslech svědka M. Z. a později také výslech V.
F. V souvislostí požadavkem na výslech tohoto svědka Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že platná právní úprava ponechává na úvaze soudu zjišťujícího skutkový stav, aby rozhodl, jaké důkazy provede a jakým způsobem přistoupí k jejich hodnocení.
Současně nemůže jít ani o opomenutý důkaz, když nebyl obviněným do okamžiku podání dovolání požadován, Stejně tak nebylo možné přisvědčit námitce, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť obviněný byl celou dobu zastoupen obhájcem a bylo mu umožněno vykonávat veškerá práva, která trestní řád obviněným přiznává. Otázkou výslechů navržených svědků se soudy řádně zabývaly a vypořádaly (svědek M. Z. – viz bod 11. rozsudku; svědek M. Z. a V. F. – viz bod 4. usnesení odvolacího soudu).
12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (zmínil mj. že skutkový stav nebyl zjištěn nade vší pochybnost, že bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, že nebyl proveden výslech Č. W. aj.). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit.
13. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
14. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 3. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl navíc podroben přezkumu odvolacím soudem, který konstatoval, že soud prvního stupně „své skutkové a právní závěry zcela přesně a pečlivě odůvodnil a ve svém rozhodnutí provedené důkazy zhodnotil tak, jak mu to ukládá ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu “ (bod 6. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Dovolání obviněného neobsahuje žádnou námitku proti právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku či proti aplikaci jiných norem trestního práva, a proto nebyl naplněn zákonem stanovený předpoklad pro přezkoumání rozhodnutí Nejvyšším soudem z uvedeného dovolacího důvodu.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 6. 2023 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu