8 Tdo 570/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání obviněného M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 6 To 64/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 8/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 49 T 8/2023, byl obviněný M. B. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a též přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 5. 2023, č. j. 5 T 25/2023-165, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2023, byl odsouzen podle § 175 odst. 3, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pušky zn. Zelený sport vzor GAZELA 58 ráže 7,62x30 výrobního čísla R21187 s plastovým zásobníkem FAB černé barvy, samonabíjecí pistole vzor CZ model SHADOW 2 ráže 9x19 výrobního čísla C089145, s plastovým zásobníkem a 15 ks nábojů zn. SB ráže 9x19 Luger a 577 ks nábojů ráže 7,62x39, umístěných ve skladu zbraní a střeliva Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, pracoviště Frýdek-Místek, Beskydská 2061, Frýdek-Místek. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku a 6 měsíců. Podle § 43 odst. 2, § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to zbraní konkretizovaných ve výroku rozsudku, naposledy v úschově Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, pracoviště Frýdek-Místek, Beskydská 2061, Frýdek-Místek. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 5. 2023, č. j. 5 T 25/2023-165, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 6 To 64/2023, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 8. 6. 2022 v době od 2:00 hodin do 3:10 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů řídil motorové osobní vozidlo tovární značky Volkswagen Passat Variant, registrační značky XY, po pozemních komunikacích od domu č. p. XY v obci XY na parkoviště u areálu XY na ul. XY, XY, poté ve 2:11 hodin prošel okolo vrátnice do areálu nemocnice, kde se zapojil do konfliktu mezi jeho kamarádem R. B., který již byl následně pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku- Místku ze dne 29. 6. 2022, č. j. 2 T 90/2022-124, za své jednání, jehož se dopustil mimo jiné v rámci tohoto konfliktu, odsouzen, na straně jedné a členy ostrahy nemocnice poškozenými P. S. a J. S. na straně druhé tak, že zezadu fyzicky napadl poškozeného P. S., následně ve 2:31 hodin areál nemocnice opustil, shodným motorovým vozidlem odjel do svého místa bydliště na adrese XY, kde se ozbrojil samonabíjecí puškou Gazela 58 ráže 7,62x39mm výrobního čísla R21187, pistolí CZ Shadow 2 ráže 9x19 výrobního čísla C09814 a celkem 594 ks nábojů do obou uvedených zbraní, shodným motorovým vozidlem se v 2:59 hodin vrátil zpět k areálu XY, kde zastavil před vjezdovou závorou u vrátnice, v níž byla poškozená L. H., která jeho jednání společně s poškozenými P. S. a J. S. sledovala, vystoupil z vozidla s puškou v rukou a pistolí u pasu, natáhl závěr pušky a křičel na poškozené P. S. a J. S., kteří byli v prostoru venku před vrátnicí, aby si lehli na zem, a když neuposlechli, vystřelil z pušky jednu ránu na vzdálenost asi dvou metrů do místa asi 70 cm nalevo od poškozeného P. S., načež se poškození P. S. a J. S. dali na útěk do areálu nemocnice, pak stále s puškou v rukou řekl poškozené L. H., aby mu otevřela vjezdovou závoru slovy „kurva otvírej to a neser mě", v čemž mu, z obavy z jeho zbraně a že jí ublíží, vyhověla, obviněný vjel vozidlem do areálu nemocnice a následně v 3:02 hodin areál nemocnice opět shodným vozidlem opustil a v jízdě pokračoval do místa bydliště R. B. ve XY č. p. XY,

kdy znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní toxikologie, bylo zjištěno, že hladina alkoholu v jeho krvi dosahovala nejméně hodnoty 1,42 g/kg v 2:10 hodin, hodnoty 1,38 g/kg v 2:32 hodin a hodnoty 1,32 g/kg v 2:59 hodin a 3:02 hodin,

přičemž v důsledku popsaného jednání obviněného se minimálně u poškozeného J. S. rozvinula duševní porucha reaktivního charakteru – posttraumatická stresová porucha, jež je z forenzního hlediska hodnocena jako závažná déletrvající porucha zdraví, která se u něj projevovala změnami nálady, třesem rukou, třesem v těle, tenzemi, napětím, strachem a obavami, narušeným spánkem, těžkými nočními sny, vracením události ve snu i přes den charakteru flaashbacku, poruchami chuti k jídlu, ostrůvkovitými paměťovými stopami na skutek, tendencí k sociální izolaci, ztrátou zájmů, které byly před skutkem přítomny, poruchami soustředění a neschopností pracovního výkonu, a tento poškozený dále také utrpěl při útěku před jednáním obviněného poranění svalu a šlachy adduktoru stehna – parciální rupturu úponové části v.s.m. adductor brevis či m. obturatorius, subfasciální hematom šíře 7 mm, pro které byl dne 8. 6. 2022 lékařsky ošetřen a následně léčen.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 6 To 64/2023, podal obviněný M. B. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. m), g), h) a i) tr. ř. Ve vztahu k uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, ačkoliv v předcházejícím řízení byly naplněny další specifikované důvody dovolání.

5. Existenci důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly provedeny jím navrhované podstatné důkazy. Soud prvního stupně a ani odvolací soud se důsledně nezabývaly otázkou, zda ke spáchání trestného činu vydírání došlo v omluvitelném hnutí mysli obviněného. Obviněný již u soudu prvního stupně poukazoval na skutečnost, že jeho jednání bylo reakcí na podnět mimořádné intenzity a závažnosti (násilný konflikt s ostrahou) a lze na jeho straně předpokládat stav silného rozrušení. Soudy obou stupňů se co do naplnění subjektivní stránky opírají o vyšetření duševního stavu a posouzení osobnosti obviněného zachycené ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, znalců prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., a Mgr. Michaely Bondy. Jak již u odvolacího soudu dovolatel namítl, znalecký posudek je vadný v důsledku jeho nedostatečného zadání, neboť znalci se vůbec nezabývali potencionální absencí či snížením schopnosti ovládací v důsledku možného situačně podmíněného nepatologického afektu, tzv. afektu vyvolaného předchozím násilným incidentem s ostrahou. Obviněný proto navrhoval odstranění vad posudku jeho doplněním, avšak odvolací soud provádění dalších důkazů chybně shledal zjevně nadbytečným.

6. V této souvislosti podle obviněného zároveň došlo k nesprávnému nepoužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trest měl být při splnění všech zákonných podmínek uložen pod dolní hranici trestní sazby. Rozhodnutí tak spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Soudy svoje rozhodnutí o nepoužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody dostatečně neodůvodnily. Obviněný přitom konkretizoval mimořádné okolnosti, pro které jím spáchané vydírání vybočuje z ostatních „typických“ případů této trestné činnosti. Poukázal tak na to, že jeho jednání bylo emotivní reakcí na předchozí vysoce konfliktní situaci, nebylo poháněno žádnou negativní pohnutkou, bylo motivováno pomocí jeho kamarádovi R. B., o kterém se mylně domníval, že je stále v areálu nemocnice a je zadržován ostrahou, nebylo systematické, opakované či pokračující, ale pouze náhlé a jednorázové, nešlo o setrvalou či stupňující se intenzitu útoků, neboť pohrůžka násilí spočívala v jediném výstřelu do země, střelná zbraň nebyla použita proti žádné osobě a na straně obviněného nešlo o mstivou pohnutku. K těmto mimořádným okolnostem podpůrně přistupují také skutečnosti, že je osobou dosud netrestanou, která vedla řádný život s profesí soukromého zemědělce.

7. Dovolatel měl za to, že byl-li mu uložen trest odnětí svobody na 7 let, jde o trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, tudíž trest, který zákon nepřipouští, čímž je naplněn i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Vytkl, že soudy porušily zásady proporcionality a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, v jeho případě došlo k absurdní a zjevně nespravedlivé situaci, když mu byl za méně závažný trestný čin uložen daleko přísnější trest než pachateli v jinak skutkově srovnatelné věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 48/2014 (Nejvyšší soud zde rozhodl usnesením ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1280/2017), ač v této srovnávané věci byl způsob provedení i následky daleko závažnější.

8. Obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 6 To 64/2023, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 49 T 8/2023 (návrh na další procesní postup neučinil).

9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po rekapitulaci podstatné části dovolacích námitek obviněného upozornil, že jeho argumentace ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vystavena v podstatě na jediné námitce, jež se týkala úplnosti dokazování, a to konkrétně stran tvrzené nedostatečnosti znaleckého zkoumání osoby obviněného z hlediska možného jednání v afektu. Výhradně na tomto podkladě obviněný polemizuje se správností rozhodných skutkových zjištění, jež učinily soudy obou stupňů. S ohledem na vlastní průběh dokazování a konstrukci uplatněné námitky lze ovšem vést s dovolatelem polemiku nad tím, zda se skutečně jedná o výhradu, jež by byla uplatněna v mezích třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

10. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí variantě pamatuje na případy, kdy ohledně rozhodných skutkových zjištění nastala vada důkazního řízení, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, přičemž tato vada mohla mít za následek porušení práva na spravedlivý proces.

11. Obviněný ve svém odvolání sice podrobil kritice úplnost znaleckého zkoumání jeho osoby, z protokolů o hlavním líčení nicméně nevyplývá, že by vůbec před prvoinstančním soudem návrh na provedení či doplnění znaleckého posudku v tom smyslu, jaký deklaruje v dovolání, před skončením dokazování vznesl. Obhajoba obviněného se k přímému dotazu předsedy senátu v hlavním líčení dne 20. 9. 2023 sice domáhala doplnění znaleckého posudku k osobě obviněného, ovšem z důvodu posouzení jeho specifické věrohodnosti.

Tento návrh, stejně jako některé další z návrhů obviněného, byl zamítnut pro nadbytečnost, což prvoinstanční soud neopomněl ve svém rozsudku odůvodnit. Podstatné z pohledu uplatněné námitky ovšem je, že se nejednalo o takový návrh na doplnění dokazování znaleckého posudku, jež by požadoval to zjištění, kterého se nyní domáhá obviněný v dovolání. Před skončením dokazování v hlavním líčení dne 8. 11. 2023 pak obviněný prohlásil, že nemá žádné jiné návrhy na doplnění dokazování ve věci samé. O opomenutí důkazu ze strany prvoinstančního soudu tudíž podle názoru státního zástupce dojít nemohlo již proto, že nebyl navržen.

12. V rámci odvolání obviněný vyslovil námitku nedostatečnosti znaleckého posudku znalkyně Mgr. Michaely Bondy s tím, že se tato z důvodu nedostatečného zadání nezabývala potenciální absencí schopnosti ovládací v důsledku možného afektu, vyvolaného předchozím incidentem s ostrahou nemocnice, této výhradě nicméně odvolací soud věnoval dostatek pozornosti na to, aby bylo možno vyloučit jakoukoliv pochybnost v otázce existence tzv. opomenutého důkazu. V tomto směru lze poukázat nejen na bod 14. odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale i na následující body 15.–23. odůvodnění, v nichž se odvolací soud věnoval problematice příčetnosti obviněného v době činu, a to i z pohledu přítomnosti možného jednání v afektu. Vzhledem ke zde uvedenému je možno k námitce obviněného uzavřít, že nenaplňuje podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i proto, že se reálně nevztahuje k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

13. Lze shrnout, že v dané věci není možné shledat vadu tzv. opomenutých důkazů, když všechny obviněným uplatněné důkazní návrhy byly soudy vypořádány, v souladu s trestním řádem o nich bylo rozhodnuto a tento procesní postup byl v rozhodnutí soudu náležitě odůvodněn. Ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nedošlo k tomu, že by zůstaly nedůvodně neprovedeny navrhované podstatné důkazy. 14. Dovolatel následně brojil proti výroku o uloženém souhrnném trestu odnětí svobody v trvání 7 let, který považuje za extrémně rozporný s povahou a závažností trestného činu a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Obviněný se zde pod hlavičkou dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. domáhá revize výroku o trestu z důvodu jeho tvrzené extrémní nepřiměřenosti, dožaduje se aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že vyzdvihuje jednu polehčující okolnost (dosavadní bezúhonnost) a prezentuje okolnosti spáchaného činu jako údajně z jeho pohledu mimořádné. 15. Uvedená argumentace byla standardně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu odmítána jako argumentace stojící nejen mimo rámec dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., ale i jako nepodřaditelná pod jakékoliv dovolací důvody vymezené v trestním řádu. Prostřednictvím žádného dovolacího důvodu není zásadně možné namítat pochybení soudu spočívající v údajném nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, stejně jako nepoužití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

16. Dovolací důvod vztahující se k výroku o trestu je obsažen v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., přičemž tento je speciální ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzovaném případě prvoinstanční soud obviněnému uložil podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s ostrahou. Dané zákonné ustanovení přitom umožňuje pachateli zločinu vydírání uložit trest odnětí svobody na 5 až 12 let. Dovolateli uložený trest je tudíž trestem, který zákon (výslovně) připouští, a současně trestem vyměřeným v zákonné trestní sazbě. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nedošlo.

17. Podle mínění státního zástupce je jistě nutno připustit, že trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem, byť uložený v zákonné trestní sazbě, může být s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu i osobu dovolatele provázen porušením principu proporcionality trestu podle § 38 odst. 1 tr. zákoníku a subsidiarity přísnější trestní sankce podle § 38 odst. 2 tr. zákoníku takovým způsobem, že je nutno konstatovat porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces a princip rovnosti lidí před zákonem. Výjimkou z pravidla, že není v kompetenci Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přezkoumávat dodržení zákonných požadavků uvedených v § 38 tr. zákoníku, a to i v případě, že by soudy nižších instancí své povinnosti v daném směru porušily, mohou být jedině případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného. Je nutno vnímat i progres v rozhodovací praxi především Ústavního soudu a připustit za určitých výjimečných okolností i dovolací přezkum podmínek pro možnou aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 trestního zákoníku.

18. Podle názoru státního zástupce ovšem případ dovolatele není toho charakteru, že by bylo možno dovodit nějakou mimořádnou okolnost, která by při porovnání s ostatními případy obdobné trestné činnosti natolik vybočovala, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodnila shovívavější přístup k potrestání pachatele pod zákonnou trestní sazbu. Ani souhrn více okolností daného případu v této věci nemůže vést k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by v případě obviněného bylo nepřiměřeně přísné a k jeho nápravě by postačoval i jeho mírnější postih.

19. Po připomenutí znění § 58 odst. 1 tr. zákoníku měl státní zástupce za to, že obviněný v dovolání neuvádí žádné okolnosti, jež by bylo možno označit za natolik mimořádné, že by na nich bylo možno vůbec založit úvahu o možnosti aplikace předmětného moderačního oprávnění soudu při stanovení výměry trestu odnětí svobody pod zákonnou trestní sazbu. Takovou okolností nemůže být poměrně pravidelně se u pachatelů trestné činnosti objevující dosavadní bezúhonnost. Jde-li o prezentování okolností případu, jež by snad měly podle přesvědčení obviněného vybočovat z obvyklých případů kvalifikovaných podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a snad i odůvodňovat použití moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, takový náhled na věc je nutno striktně odmítnout. Opak je totiž skutečností. Obviněný zcela v rozporu se skutkovými zjištěními nadhodnocuje význam předchozího zásahu členů ochranky nemocnice vůči svědkovi R. B., reálně v nemocnici páchajícího trestnou činnost. Zásah poškozených se dovolatel marně snaží vykreslit jako jakýsi iniciátor jinak zřejmě omluvitelného jednání, alespoň z pohledu obviněného. O nějaké provokaci ze strany poškozených, která by jakkoliv mohla ospravedlnit zcela nepřijatelné jednání obviněného, k němuž poté přistoupil, ovšem nemůže být řeč. Stejně tak je nutno popřít, že by na straně dovolatele neexistovala „negativní“ pohnutka. Rozhodnutí obviněného vrátit se po zuby ozbrojen jako nějaký „hrdina“ akčního filmu se zbraní v ruce a stovky náboji v kapse do nemocnice, tedy do zařízení zřízeného za účelem poskytování zdravotnické péče a sloužícího k zabezpečování primárních potřeb obyvatelstva, aby zde vykonal spravedlnost ve svém osobitém pojetí odpovídajícím jeho osobnostní struktuře, lze označit za dostatečně negativní motivaci, aby bylo možno konstatovat, že čin vykazuje naopak vyšší škodlivost, než je jinak u trestného činu vydírání běžné. Tvrzení o nějaké pomoci kamarádovi neobstojí v porovnání se způsobem, který k poskytnutí této „pomoci“ obviněný zcela vědomě zvolil. Požadavek na vytrvalost a systematičnost jednání pachatele není u zločinu vydírání pro naplnění jeho zákonných znaků vůbec vyžadován. Zcela odmítnout je třeba bagatelizování faktu, že obviněný na místě činu jednu z přinesených zbraní použil nejen ke zdůraznění svých požadavků, ale dokonce z ní za účelem prosazení své vůle i vystřelil, a to z velice krátké vzdálenosti do místa jen 70 cm nalevo od poškozeného P. S. Pojetí prezentované dovolatelem, že při trestném činu vydírání takovým výstřelem nedošlo k použití zbraně vůči poškozenému, nemůže obstát. Opak je totiž realitou. Pokud dovolatel uvažuje o tom, že by snad při vydírání mělo být použití zbraně chápáno jen v případě namíření a výstřelu na tělo jiného, pak by se již nejednalo o právní kvalifikaci podle § 175 tr. zákoníku, nýbrž o mnohem závažnější zločin.

20. Proti výroku o trestu z rozhodnutí prvoinstančního soudu nelze mít žádných výhrad. Souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let je možná ve vnímání obviněného trestem přísným, v posuzovaném případě jej ovšem zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu nelze vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nepřiměřený, jak prosazuje dovolatel. Je nutno trvat na tom, že škodlivost jednání obviněného byla vzhledem ke způsobu provedení činu, použitému nástroji, zvolenému místu, jakož i počtu a postavení osob, vůči nimž pachatel jednal, velmi vysoká. Jediná polehčující okolnost, na niž dovolatel poukazuje (dosavadní bezúhonnost), je negována hned několika okolnostmi přitěžujícími, jak byly pojmenovány v odůvodnění obou soudních rozhodnutí. To také vysvětluje, proč nebyl obviněný postižen trestem uloženým na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Nicméně uložený trest je stále trestem vyměřeným ani ne ve třetině zákonné trestní sazby. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod. 21. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce stručně doplnil, že podle jeho druhé alternativy jej lze shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný spatřoval v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., k jejichž opodstatněnosti bylo nicméně podáno negativní stanovisko shora.

22. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl zjevně neopodstatněné.

23. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší státní zastupitelství pouze mechanicky sleduje „nepřátelskou“ linii vytyčenou v jeho věci podřízenými okresním a krajským státním zastupitelstvím, aniž by se pokusilo o komplexní náhled problematiky celého případu a objektivně vyhodnotilo zásadní pochybení soudů, na něž upozorňuje v dovolání. Nesouhlasil s pohledem státního zástupce na opomenuté důkazy, vytkl, že žádnému z jeho návrhů na doplnění dokazování nebylo vyhověno. Především ale nesouhlasil s jeho postojem k nepoužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku a namítl, že se nezabýval jeho námitkou, že při ukládání trestu došlo k porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků, poněvadž v jiném trestním řízení byl při takřka shodné právní kvalifikaci uložen trest na samé dolní hranici, a to v situaci, kdy byl způsoben mnohem závažnější následek.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

25. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. m), g), h) a i) tr. ř.

26. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Odvolání obviněného bylo odvolacím soudem po jeho věcném přezkoumání zamítnuto, podle dovolatele však v řízení předcházejícím jeho rozhodnutí byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

28. Obviněný svou argumentaci ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel o námitku, že se soudy nezabývaly zjišťováním rozhodné skutečnosti, zda ke spáchání trestného činu vydírání došlo v omluvitelném hnutí mysli, nevypořádaly se s jeho tvrzením, že jeho jednání bylo reakcí na podnět mimořádné intenzity a závažnosti, a že se proto důvodně na jeho straně předpokládá stav silného rozrušení. Soudy podle jeho mínění pochybily, nevyhověly-li jeho návrhu na odstranění vad vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a specializace klinické psychologie, jeho doplněním k naznačenému okruhu problémů.

K dovolatelem konkrétně vytknuté vadě spočívající v neprovedení navrhovaného podstatného důkazu lze v obecné rovině připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit

třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

29. K výtkám uplatněným v dovolání nutno uvést, že obviněný v odvolání sice podrobil kritice úplnost znaleckého zkoumání jeho osoby, z protokolů o hlavním líčení nicméně nevyplývá, že by vůbec před soudem prvního stupně návrh na provedení či doplnění znaleckého posudku v tom smyslu, jaký deklaruje v dovolání, před skončením dokazování vznesl. Obhajoba obviněného se k přímému dotazu předsedy senátu v hlavním líčení dne 20. 9. 2023 sice domáhala doplnění znaleckého posudku k osobě obviněného, ovšem z důvodu posouzení jeho specifické věrohodnosti. Tento návrh, stejně jako některé další z návrhů obviněného, byl zamítnut pro nadbytečnost, což soud prvního stupně také ve svém rozsudku odůvodnil (bod 19., str. 36).

V této souvislosti uvedl k návrhu

obhajoby obviněného na doplnění znaleckého posouzení z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, o posouzení specifické věrohodnosti obviněného (č. l. 802), že soud má za to, že jde-li o posouzení, zda obviněný hovoří či nehovoří pravdu, jde o hodnocení a závěr, který přísluší pouze soudu. Přesto soud dále citoval krátce z výpovědi znalkyně Mgr. Michaely Bondy v hlavním líčení, načež uzavřel, že další doplnění dokazování není potřebné a důkazní návrh zamítl. Podstatné z pohledu uplatněné námitky ovšem je, jak správně konstatuje státní zástupce, že se nejednalo o takový návrh na doplnění dokazování znaleckého posudku, jež by požadoval to zjištění, kterého se nyní domáhá obviněný v dovolání. Před skončením dokazování v hlavním líčení dne 8. 11. 2023 pak obviněný prohlásil, že nemá žádné jiné návrhy na doplnění dokazování ve věci samé (č. l. 874 a verte). O opomenutí důkazu ze strany

prvoinstančního soudu tudíž dojít nemohlo již proto, že nebyl navržen.

30. V rámci řízení o odvolání obviněný podáním datovaným 7. 2. 2024 (č. l. 957) prostřednictvím obhájce učinil návrh mimo jiné na doplnění psychologického znaleckého posudku ve vztahu k posouzení kvality rozhodování obviněného v době spáchání činu a taktéž ve vztahu k posouzení jeho specifické věrohodnosti. O důkazním návrhu ale odvolací soud procesně nerozhodoval, poněvadž obhájce ve veřejném zasedání uvedl (č. l. 961 a verte), že navrhované důkazy by měl provést soud prvního stupně poté, co bude napadený rozsudek zrušen a věc mu bude vrácena k novému rozhodnutí, důkazní návrhy v řízení před odvolacím soudem nečiní. Současně ale tento soud zmínil, že vzhledem k důkazní situaci, jejímu komplexnímu hodnocení soudem prvního stupně a způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, by bylo provádění dalších důkazů (tedy i doplnění psychologického znaleckého posudku ve vztahu k obviněnému) zjevně nadbytečné (bod 14. usnesení odvolacího soudu).

31. Dovolatel soudům v dovolání vytýkal, že se nezabývaly otázkou, zda ke spáchání činu vydírání došlo v omluvitelném hnutí mysli obviněného, když ten již u soudu prvního stupně poukazoval na to, že jeho jednání bylo reakcí na podnět mimořádné intenzity a závažnosti, tj. násilný konflikt s ostrahou. Obviněný proto navrhoval odstranění vad znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, jeho doplněním. Odvolací soud jednak upozornil, že obviněným sporované otázky (absence ovládacích schopností v důsledku možného jednání v afektu, který byl vyvolán předchozím incidentem s ostrahou nemocnice) není kompetentní zodpovědět znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, ale znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

Odvolací soud však odmítl námitku týkající se nedostatečného zadání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Připomněl, že znalec prof. Ladislav Hosák, Ph.D., jemuž byl předložen spisový materiál, byl obeznámen s výpovědí obviněného, svědka P. B.

a vycházel i z vlastního vyšetření obviněného, uzavřel, že obviněný v době činu netrpěl žádnou duševní poruchou a jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti byly zachovány, s výhradou nepodstatného snížení ovládacích schopností v důsledku alkoholové ebriety. Odvolací soud přiléhavě připomněl, že zjištěné okolnosti případu a způsob jednání obviněného ani z laického pohledu rozhodně nesvědčí ve prospěch závěru, že by obviněný v době spáchání činu v důsledku duševní poruchy způsobené afektem nebyl schopen ovládat své jednání.

Upozornil na průběh inkriminovaných událostí, když bylo prokázáno, že obviněný po incidentu s ostrahou nemocnice odjel motorovým vozidlem do místa svého bydliště, kde se převlékl do maskáčových kalhot, ozbrojil se dvěma střelnými zbraněmi a větším množstvím střeliva, načež se svým motorovým vozidlem vrátil zpět na místo činu a ihned poté se dopustil kritického jednání, jímž atakoval poškozené. Rozhodně se nejednalo o překotné, zkratkovité jednání, když odjezd obviněného do nemocnice a jeho následný příjezd na místo činu dělil časový interval cca 20 minut (bod 19.

usnesení odvolacího soudu). Výhradě nedostatečného zadání znaleckého posudku odvolací soud věnoval dostatek pozornosti na to, aby bylo možno vyloučit jakoukoliv pochybnost v otázce existence tzv. opomenutého důkazu. V tomto směru lze poukázat nejen na bod 14. odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale i na následující body 15.–23. odůvodnění, v nichž se odvolací soud věnoval problematice příčetnosti obviněného v době činu, a to i z pohledu přítomnosti možného jednání v afektu. Zde učiněné závěry lze bez pochyb vztáhnout i k jím předestřeným otázkám ohledně silného rozrušení v době činu, majícího charakter omluvitelného hnutí mysli, k němuž mělo dojít jako k reakci na konflikt s ostrahou nemocnice, který ale jako podnět mimořádné intenzity a závažnosti nebyl ani objektivně prokázán.

32. Nejvyšší soud proto uzavírá, že co do rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nejde o situaci, že by ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy, nejde o vadu řízení založenou na tzv. opomenutých důkazech. Obviněným uplatněné důkazní návrhy byly soudy vypořádány jako nadbytečné, v souladu s trestním řádem o nich bylo rozhodnuto a tento procesní postup byl v rozhodnutí soudu náležitě odůvodněn.

33. Dovolatel následně brojil proti výroku o uloženém souhrnném trestu odnětí svobody v trvání 7 let, který považuje za extrémně přísný a nespravedlivý. S odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. se domáhal uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestí sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Vytkl, že soudy v tomto kontextu neuvážily všechny jím vyjmenované mimořádné okolnosti, pro které jím spáchané vydírání vybočuje z ostatních „typických“ případů této trestné činnosti, k nimž podpůrně přistoupily i skutečnosti „běžné“, tj. že dosud nebyl trestán.

Měl za

to, že při ukládání trestu došlo k porušení jeho základních práv, neboť již soud prvního stupně porušil princip proporcionality, předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků a tím i právo na spravedlivý proces.

34. Uplatněnými námitkami se obviněný ve své podstatě domáhal uložení mírnějšího trestu odnětí svobody. V této souvislosti je nutno poznamenat, že tyto námitky pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.

35. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

36. V posuzovaném případě byl obviněný shledán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a též přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a za tyto trestné činy a dále za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku- Místku ze dne 15. 5. 2023, č. j. 5 T 25/2023-165, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2023, byl odsouzen podle § 175 odst. 3, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zákonné ustanovení § 175 odst. 3 tr. zákoníku přitom umožňuje pachateli zločinu vydírání uložit trest odnětí svobody na pět až dvanáct let. Dovolateli uložený trest je tudíž trestem, který zákon připouští, a současně trestem vyměřeným v zákonné trestní sazbě. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. proto nedošlo.

37. Jiná jak výše uvedená pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), podle stále převažující rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím nejen důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř., ale ani jiného dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by za této situace přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.).

Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv.

Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.

O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.

ÚS 2947/17). Nejvyšší soud vnímá i určitý posun v rozhodovací praxi především Ústavního soudu a za určitých výjimečných okolností, splňujících především výše uvedená hlediska, se nebrání ani dovolacímu přezkumu podmínek pro možnou aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/2020).

V posuzované věci ale nejde o žádný z výše uvedených případů a podle Nejvyššího soudu se soudy žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustily.

38. Obviněnému byl za trestné činy, jimiž byl uznán vinným v posuzované věci, a dále za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku- Místku ze dne 15. 5. 2023, č. j. 5 T 25/2023-165, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2023, odsouzen podle § 175 odst. 3, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Dále bylo rozhodnuto také o uložení trestu propadnutí věci a zákazu činnosti. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 5. 2023, č. j. 5 T 25/2023-165, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 12 let. Soud prvního stupně hodnotil povahu a závažnost trestných činů a vůbec škodlivost jeho jednání jako vysoké, správně a pečlivě uvážil všechny polehčující i přitěžující okolnosti.

Shledal toliko polehčující okolnost uvedenou v § 41 písm. p) tr. zákoníku, tedy že obviněný vedl před spácháním trestného činu řádný život, a přitěžující okolnosti vyjmenované v § 42 písm. a) tr. zákoníku (spáchal trestný čin s rozmyslem nebo po předchozím uvážení) a § 42 písm. n) tr. zákoníku (spáchal více trestných činů). Zabýval se také otázkou možnosti použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, ale neshledal ji opodstatněnou. Konstatoval, že žádné výjimečné okolnosti případu či poměry obviněného neshledal a za postačující neměl jeho dřívější řádný život.

Soud akcentoval, že u obviněného jde sice o první trestnou činnost tohoto druhu, ale prognóza resocializace vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, u něj nevyznívá příliš optimisticky. Podle názoru soudu ostatně ani v hlavním líčení obviněný nevzbuzoval v kontextu jeho dalších sdělení dojem, že jeho deklarace o omluvách poškozeným, popř. lítosti nad činem, jsou opravdové. Trestem přiměřeným proto shledal souhrnný trest odnětí svobody vyměřený na 7 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou (body 30.

až 36. rozsudku soudu prvního stupně).

39. Odvolací soud závěrům soudu prvního stupně v podstatě přisvědčil. Neakceptoval námitky obviněného opírající se o tvrzení, že jeho jednání výrazně vybočuje z obvyklých případů vydírání, jeho jednání měl za závažné a vysoce společensky škodlivé. Ačkoliv nejzávažnější část jeho jednání se odehrála v relativně krátkém časovém úseku, rozhodně ji nelze bagatelizovat. Příjezd viditelně ozbrojeného obviněného do areálu nemocnice, následné nucení pracovníků ostrahy nemocnice k tomu, aby si lehli na zem, doprovázené výstřelem z dlouhé pušky do blízkosti poškozených, bylo podle odvolacího soudu mimořádným incidentem, spojeným s intenzivní obavou o život především u poškozených P.

S. a J. S. Odvolací soud odmítl také popis údajně až „brutálního“ zákroku těchto poškozených, zmínil naopak nevhodné, vulgární a arogantní chování svědka R. B., který již byl následně pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku- Místku ze dne 29. 6. 2022, č. j. 2 T 90/2022-124, za své jednání, jehož se dopustil mimo jiné v rámci tohoto konfliktu, odsouzen. Podle odvolacího soudu obviněný měl dostatečný časový prostor, aby na z jeho pohledu zlé zacházení s označeným svědkem, jeho kamarádem, reagoval adekvátním způsobem, např. přivoláním policie.

Obviněný však zvolil jednání odpovídající jeho osobnostní struktuře, rozhodl se tzv. vzít spravedlnost do vlastních rukou a poté se ozbrojil způsobem, který by odpovídal spíše střetu s větším počtem osob ozbrojených střelnými zbraněmi, a šel na pomoc R. B., což odvolací soud důvodně označil za naprosto neadekvátní a nepřijatelné u osoby, která navíc byla držitelem zbrojního průkazu. Odvolací soud akceptoval polehčující i přitěžující okolnosti zmiňované soudem prvního stupně, k přitěžující okolnosti podle § 42 písm. a) tr.

zákoníku toliko doplnil, že jde o formu premeditace v podobě předchozího uvážení (body 30., 31. usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, ani neaplikoval-li § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Ani podle něj nelze dospět k závěru o nějakých specifických okolnostech případu, pro něž by ukládání trestu v zákonem stanovené trestní sazbě bylo nepřiměřeně přísné. Co se týče osobních poměrů obviněného, ani zde nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly odůvodnit mimořádné snížení trestu odnětí svobody (bod 32.

usnesení odvolacího soudu).

40. Z výše uvedeného je zjevné, že soudy obou stupňů ve smyslu kritérií uvedených v § 38, § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku komplexně zkoumaly podmínky rozhodné pro ukládání trestu obviněného a jejich význam v odůvodnění svých rozhodnutá vyložily. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve třetině zákonné trestní sazby. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výměry i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s ostrahou lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

41. Nejvyšší soud sdílí názor soudů, jakož i státního zástupce, že případ dovolatele není toho charakteru, že by bylo možno dovodit nějakou mimořádnou okolnost, která by při porovnání s ostatními případy obdobné trestné činnosti natolik vybočovala, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodnila shovívavější přístup k potrestání pachatele pod zákonnou trestní sazbu. Ani souhrn více okolností daného případu v této věci nemůže vést k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by v případě obviněného bylo nepřiměřeně přísné a k jeho nápravě by postačoval i jeho mírnější postih v souladu s hledisky uvedenými v § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se obviněný dovolával.

42. Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Citované ustanovení je jedním z prostředků soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje řešit situace, kdy by trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby neodpovídal okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele a jestliže dolní hranice tohoto trestu stanovená v zákoně by byla důvodně pociťována jako překážka, která brání uložení přiměřeného trestu v intencích § 39 tr. zákoníku. Jde proto o mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby (viz k tomu výklad v odborné literatuře, např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1076 a násl.).

43. Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Jde o ustanovení obecné, které je subsidiární vůči ostatním zvláštním případům uvedeným ve vyšších odstavcích § 58 tr. zákoníku. Již z názvu tohoto ustanovení, podle něhož jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, vyplývá, že nebude možno jej použít pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, které se odlišují od případů vyskytujících se běžně (viz též rozhodnutí pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.), byť jinak podmínky užití citovaného ustanovení nejsou vázány na „výjimečné“ okolnosti případu či „mimořádné“ poměry pachatele. Proto bude velmi záležet na individuálním posouzení každého konkrétního případu soudem a na jeho řádném odůvodnění, přičemž je obtížné tyto situace vzájemně porovnávat a paušalizovat.

44. Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje tři kumulativně stanovené podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby: a) je zde existence určitých okolností případu nebo poměrů pachatele, pro které b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a c) existuje možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

45. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tak předně možno opřít buď o okolnosti případu, nebo o poměry pachatele, anebo o obě tato hlediska zároveň. Toto ustanovení lze tedy užít především tehdy, když určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu teprve ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele.

Půjde zejména o ty případy, v nichž polehčující okolnosti a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě ji hodnotit jako okolnost významně polehčující, např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je způsobil, a podobně. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je namístě i tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, přičemž je nerozhodné, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty, byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký je zákonem obecně předpokládaný.

Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, podle něhož trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně viz rozhodnutí pod č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Zmíněné okolnosti ovšem mohou mít podpůrný význam při zohlednění celé škály těch dalších, jak tomu bylo i v posuzovaném případě.

46. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku významných přitěžujících okolností (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 11/1968-I. Sb. a č. 21/1970 Sb. rozh. tr.). Zpravidla se uvádí, že může jít o vážnou nemoc pachatele (viz rozhodnutí pod č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (viz rozhodnutí pod č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (viz rozhodnutí pod č. 19/1967, č. 52/1967 a č. 3/1970 Sb. rozh. tr.), psychický stav pachatele, není- li důvodem postupu podle § 26, § 47 a § 360 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), dále skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, byl spáchán v afektu pachatele, který po spáchání trestného činu pominul, atd. (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, uveřejněné pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr.).

47. Předpokladem použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je dále to, že uvedené okolnosti případu nebo poměry pachatele vedou k odůvodněnému závěru, podle něhož by použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, přičemž je zde možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

48. Obviněný v dovolání neuvádí žádné okolnosti, jež by bylo možno označit za natolik mimořádné, že by na nich bylo možno vůbec založit úvahu o možnosti aplikace předmětného moderačního oprávnění soudu při stanovení výměry trestu odnětí svobody pod zákonnou trestní sazbu. Takovou okolností, jak již bylo uvedeno, nemůže být bez dalšího dosavadní bezúhonnost pachatele. Jde-li o prezentování okolností případu, jež by snad měly podle přesvědčení obviněného vybočovat z obvyklých případů kvalifikovaných podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku a snad i odůvodňovat použití moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, takový náhled na věc je nutno ve shodě s přiléhavě vyjádřeným názorem státního zástupce odmítnout. Obviněný totiž předestírá svoji pro něj výrazně příznivější verzi události, která se od objektivně zjištěné zásadně liší. Jak výstižně shrnul státní zástupce v reakci na okolnosti, které v dovolání znovu označuje jako mimořádné, pro které jím spáchané vydírání vybočuje z ostatních „typických“ případů této trestné činnosti, obviněný zcela v rozporu se skutkovými zjištěními nadhodnocuje význam předchozího zásahu členů ochranky nemocnice vůči svědkovi R.

B., reálně v nemocnici páchajícího trestnou činnost. Zásah poškozených se dovolatel marně snaží vykreslit jako jakýsi podklad, iniciátor jinak zřejmě omluvitelného jednání, alespoň z pohledu obviněného. O nějaké provokaci, vysoce konfliktní situaci ze strany poškozených, která by jakkoliv mohla ospravedlnit zcela nepřijatelné jednání obviněného, k němuž poté přistoupil, ovšem nemůže být řeč. Stejně tak je nutno odmítnout, že by na straně dovolatele neexistovala „negativní“ (nikoliv „mstivá“, jak také zmiňuje dovolatel v replice k vyjádření státního zástupce) pohnutka.

Rozhodnutí obviněného vrátit se ozbrojen jako nějaký „hrdina“ akčního filmu se zbraní v ruce a stovkami nábojů v kapse do nemocnice, tedy do zařízení zřízeného za účelem poskytování zdravotnické péče a sloužícího k zabezpečování primárních potřeb obyvatelstva, aby zde vykonal spravedlnost ve svém osobitém pojetí odpovídajícím jeho osobnostní struktuře, lze označit za dostatečně negativní motivaci, aby bylo možno konstatovat, že čin vykazuje naopak vyšší škodlivost, než je jinak u trestného činu vydírání běžné.

Tvrzení o nějaké pomoci kamarádovi neobstojí v porovnání se způsobem, který k poskytnutí této „pomoci“ obviněný zcela vědomě zvolil. Nic mimořádného nelze spatřovat ani v tom, že jednání obviněného nebylo systematické, opakované či pokračující. Požadavek na vytrvalost a systematičnost jednání pachatele není u zločinu vydírání pro naplnění jeho zákonných znaků vůbec vyžadován. Zcela odmítnout je pak bagatelizování faktu, že obviněný na místě činu jednu z přinesených zbraní použil nejen ke zdůraznění svých požadavků, ale dokonce z ní za účelem prosazení své vůle i vystřelil, a to z velice krátké vzdálenosti do místa jen 70 cm nalevo od poškozeného P.

S.

Pojetí prezentované dovolatelem, že při trestném činu vydírání takovým jediným podle něj „výstražným“ výstřelem nedošlo k použití zbraně vůči poškozenému, rovněž nemůže obstát. Pokud dovolatel uvažuje o tom, že by snad při vydírání mělo být použití zbraně chápáno jen v případě namíření a výstřelu na tělo jiného, pak by se již nejednalo o právní kvalifikaci podle § 175 tr. zákoníku, nýbrž o mnohem závažnější zločin. Soudy proto opodstatněně nepoužily ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené v § 175 odst. 3 tr. zákoníku.

49. Dovolatel také argumentoval k doložení porušení zásad spravedlivého procesu a předvídatelnosti soudních rozhodnutí věcí řešenou Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 48/2014, v níž rozhodl o dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1280/2017, uveřejněným pod č. 4/2019 Sb. rozh. tr. Vyvozoval, že povaha a závažnost trestného činu daná následky byla ve zde zmiňované věci, v níž byl skutek pachatele kvalifikován jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) tr.

zákoníku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, škodlivější, neboť byla způsobena posttraumatická stresová porucha 3 osobám, ale pachatel byl za závažnější trestnou činnost, než které se dopustil dovolatel, odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 let. Obviněný nesouhlasil s postojem odvolacího soudu, který odmítl tyto dvě věci srovnávat. K tomu lze jen doplnit, že odvolací soud skutečně zavrhl věci jakkoliv komparovat, případně hodnotit přiměřenost trestní sankce ve zmiňované věci, s doplňujícím argumentem, že ani dovolací soud se otázkou přiměřenosti uloženého trestu nezabýval (bod 33.

odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

50. Ani Nejvyšší soud se nedomnívá, že bylo povinností odvolacího soudu, aby se s obviněným předkládaným případem podrobně seznámil a ve všech souvislostech (zejména co do ukládaného trestu) jej porovnal s věcí obviněného, a to již jen proto, že nejde o skutky srovnatelné. Na rozdíl od dovolatele je Nejvyšší soud přesvědčen, že čin obviněného je závažnější a společensky škodlivější než čin pachatele ve srovnávané věci, byť způsobil následek předvídaný v ustanovení § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku toliko jedné osobě.

Podstata srovnávaného jednání pachatele spočívala v tom, že ačkoliv není držitelem řidičského oprávnění, řídil osobní automobil tovární značky Volvo, přičemž v průběhu jízdy opakovaně dálkovými světly osvěcoval i najížděl přední částí vozidla na zadní část před ním jedoucího osobního automobilu tovární značky Renault Megane, obsazeného vedle řidiče dvěma spolujezdci a nezletilou osobou, načež v agresivním způsobu jízdy pokračoval i po zastavení vozidla Renault Megane u pravé krajnice, vozidlo neobjel a jel za ním až ke křižovatce, kde vyběhl z vozidla k levým předním dveřím u řidiče a křičel, aby vylezl, v důsledku čehož řidič opustil s vozidlem místo křižovatky, poté obviněný pokračoval v pronásledování vozidla Renault Megane, dokonce zastavil se svým vozidlem šikmo na komunikaci v úmyslu zabránit mu v další jízdě, přičemž řidič unikl z tohoto sevření objetím vozidla obviněného přes protisměrný jízdní pruh a obviněný pak řídil vozidlo až před rodinný dům, kde po vystoupení z vozidla opětovně přistoupil k levým předním dveřím řidiče u již zde stojícího vozidla Renault Megane a křičel na řidiče "vylez, já tě zabiju".

Poté přistoupil k vozidlu Renault Megane, a ačkoliv si byl vědom, že spolujezdkyně je ve vysokém stupni těhotenství a ve vozidle se nachází nezletilá osoba, obviněný začal cloumat s vozidlem, kopal do něj a bouchal do něj pěstmi v úmyslu vniknout do interiéru vozidla a stále křičel na řidiče "vylez, já tě zabiju". Následně řidič v obavě o zdraví a život svůj i spolujezdců odjel z místa s vozidlem Renault Megane a společně se všichni ukryli na odlehlém místě, přičemž v přímé souvislosti s jednáním obviněného se u tří poškozených, kteří byli vystaveni extrémnímu stresu a pocitu zvýšeného ohrožení, rozvinula posttraumatická stresová porucha.

Dozajista nelze agresivní a mstivé jednání pachatele v dovolatelem odkazované věci, odehrávající se v reakci na způsob jízdy poškozených, jenž mu nevyhovoval, zlehčovat, ale posuzované jednání obviněného je o to dramatičtější, že se odehrává před nemocnicí, kam se ozbrojený obviněný po předchozím řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu vrátil, aby údajně pomohl svému příteli R. B., rozhodnut vzít spravedlnost do vlastních rukou. Zde vystoupil z vozidla s puškou v rukou a pistolí u pasu, natáhl závěr pušky a křičel na poškozené P.

S. a J. S., kteří byli v prostoru venku před vrátnicí, aby si lehli na zem, a když neuposlechli, vystřelil z pušky jednu ránu na vzdálenost asi dvou metrů do místa asi 70 cm nalevo od poškozeného P. S., načež se poškození P. S. a J. S. dali na útěk do areálu nemocnice.

Obviněnému, ovlivněna jeho hrubým chováním, poškozená L. H. umožnila vjezd do nemocnice, jejíž prostor po krátké době opustil. Z postoje odvolacího soudu rozhodně nelze vyvozovat jakékoliv porušení předvídatelnosti soudních rozhodnutí či porušení spravedlivého procesu.

51. Trest uložený soudem prvního stupně, byť dozajista a podle očekávání přísný, rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný a nespravedlivý. Škodlivost jednání obviněného byla vzhledem ke způsobu provedení činu, použitému nástroji, zvolenému místu, jakož i počtu a postavení osob, vůči nimž pachatel jednal, velmi vysoká. Jak uvádí i státní zástupce, jediná polehčující okolnost, na niž dovolatel poukazuje (dosavadní bezúhonnost), je negována hned několika okolnostmi přitěžujícími, jak byly pojmenovány v odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Shledány nebyly ani žádné skutečnosti, které se běžně nepojí se spácháním projednávané trestné činnosti a pro které by mělo být rezignováno na adekvátní, zákonem předvídanou trestněprávní reakci, v konkrétním případě v podobě mimořádně snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku. Dovolací soud tedy nezjistil, že při ukládání trestu došlo k porušení základních práv obviněného, jeho práva na spravedlivý proces, které by souviselo s porušením principu proporcionality, předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků. 52. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., konkrétně dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané ve vztahu k těmto obviněným deklarovaným důvodům dovolání zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

53. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 7. 2024

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu