8 Tdo 576/2019-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání
obviněného P. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 16. 1. 2019, sp. zn. 12 To 324/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 35/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 1 T 35/2018,
byl obviněný P. N. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku,
přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a
přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku. Za to byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §
75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na okrese XY
na dobu tří let a podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo
uloženo ochranné léčení protialkoholní a psychiatrické ve formě ambulantní.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání
směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 12 To 324/2018, bylo odvolání obviněného podle §
256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených
trestných činů dopustil tím, že od blíže neupřesněné doby léta 2017 do nejméně
13. ledna 2018 opakovaně kontaktoval osobně nebo prostřednictvím svého
mobilního telefonu formou rozhovoru nebo SMS zpráv D. T., nar. XY, které
opakovaně vyhrožoval nejméně újmou na zdraví a zabitím jak jí, tak jejím
kočkám, a dále zapálením domu, rovněž ji i vulgárně napadal v období nejméně
listopadu a prosince 2017, když nejprve D. T. napadl fyzicky dne 15. 12. 2017 v
místě jejího bydliště v domě č. p. XY v obci XY, okres XY, jehož je D. T. majitelkou, a to pod vlivem alkoholu, kdy provedenou dechovou zkouškou byla
zjištěna hodnota 1,74 promile, při napadení jí zlomil nehet na palci u levé
ruky a i za přítomnosti hlídky Policie České republiky ji vulgárně napadal a
vyhrožoval, že z ní vytluče peníze a podpálí dům, a tyto své předchozí výhrůžky
splnil, když dne 15. 1. 2018 po 21:00 hodině vstoupil neoprávněně na zčásti
neoplocený pozemek domu č. p. XY v obci XY a dále na terasu domu, kde vyrazil
balkonové dveře a vstoupil do přízemí domu, přičemž v ruce držel grilovací
jehlu, se kterou zaútočil na D. T., křičel na ni, že ji zabije, a požadoval po
ní, aby četla dopis od soudu jemu adresovaný s tím, že chce aby se zúčastnila
soudního jednání, když ji takto natlačil přes kuchyň do spíže, kde D. T., aby
odvrátila útok grilovací jehlou, tuto zachytila a ohnula, kdy pod záminkou
potřeby brýlí ke čtení se dostala ze spíže zpět do kuchyně, kde obviněný vzal z
kuchyňské linky ostrý kuchyňský nůž délky čepele 14,5 cm a držel jej cca 50 cm
od D. T., ale nakonec jej odložil, přičemž poté, co se částečně obviněný
uklidnil, D. T. pod záminkou opravy dveří v garáži utekla ven a svým vozidlem
odjela do XY pro pomoc a přijela zpět do domu s L. K., nar. XY, se kterým kolem
23:00 hodin prohledala dům a našla obviněného zamčeného v dětském pokoji v 1. poschodí, kdy tento na výzvu vyšel ven a nadále požadoval účast D. T. u
soudního jednání nebo alespoň vydání částky 2 000 Kč, následně po přesvědčení,
aby si sbalil věci a odešel, přistoupil náhle ke kuchyňské lince, otevřel
zásuvku pro kuchyňské nástroje, kde byl z nožů pouze kapesní otvírací nůž,
který vyndal a obratem jej otevřel a ihned zaútočil tak, že se s nožem v pravé
ruce před sebou rozběhl za D. T. stojící ve vzdálenosti cca 3 metry, která
použila proti obviněnému pepřový sprej a L. K. mu nastavil před obličej židli,
aby mu zabránil v dalším útoku, čehož D. T. využila a utekla do obývací části
přízemí, kam se za ní s nožem obviněný opět rozběhl, takže musela znovu použít
pepřový sprej, načež se obviněný zastavil a obrátil proti L. K., ke kterému se
snažil dostat taktéž s nožem před sebou, a L. K. ho držel od svého těla pomocí
židle na délku natažených paží, až následně P. N. povolil a z domu vchodovými
dveřmi utekl do lesa a současně vykřikoval, že to D. T. neprojde, přičemž
způsob útoku byl proti D. T. ve všech fázích veden proti jejímu tělu, do míst,
kde jsou uloženy orgány důležité pro život – smyslové orgány, mozek, orgány
dutiny hrudní a břišní, kdy D. T.
by při útoku při použití všech popsaných
předmětů mohla utrpět bodná a bodnořezná poranění v těchto uvedených tělních
krajinách a L. K. by pravděpodobně mohl utrpět bodnořezná poranění v horní
polovině těla v jeho přední části, přičemž pokud by došlo k průniku grilovací
jehly nebo nože do výše uvedených tělních krajin obou poškozených, mohla by
vzniknout poranění charakteru až těžké újmy na zdraví, přičemž ke zranění
nedošlo jen díky aktivnímu zásahu L. K., který k obraně proti P. N. použil
židli, a tak obviněný provedeným útokem grilovací jehlou a nožem proti D. T. a
nožem proti L. K. ohrozil jejich život a zdraví, přičemž D. T. za následné
přítomnosti Policie České republiky nalezla v dětském pokoji, kde byl předtím
schován P. N., plastový kanystr s benzínem, kdy tak obviněný svým předchozím
dlouhodobým jednáním a následným samotným fyzickým útokem a přinesením benzinu
do domu vyvolal u D. T. obavu o svoje zdraví, život a majetek, neboť má za to,
že svoje výhrůžky chtěl dne 15. 1. 2018 P. N. splnit.
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2019, sp. zn.
12 To 324/2018, podal obviněný P. N. prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž
odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo
rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního
stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř.
5. Nesprávné hmotněprávní posouzení dovolatel spatřoval v tom, že popis skutku
obsažený ve výroku napadeného rozhodnutí neodpovídá použité právní kvalifikaci
a „intenzitě“, dále že přestože bylo z jeho strany navrženo provedení
konkrétních důkazů, návrh na toto provedení byl soudem bez věcného odůvodnění
zamítnut. Rovněž namítal neexistenci vztahu mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé,
respektive to, že skutková zjištění nebyla v souladu s provedenými důkazy. K
tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS
84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, ze dne 11. 11. 2003, sp.
zn. II. ÚS 182/02, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03.
6. Obviněný zopakoval, že se trestných činů, které mu jsou kladeny za vinu a
jak jsou popsány v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, nedopustil. Ve
svém dovolání popsal seznámení s poškozenou a jejich vztah (podrobně pod bodem
III. dovolání). Uvedl, že právě poškozená měla značný podíl na tom, v jaké
životní situaci se nachází. Obviněného podle jeho mínění svým chováním neustále
provokovala, nicméně i přesto by jí nikdy nevyhrožoval usmrcením či těžkou
újmou na zdraví. Soud by měl podle jeho názoru vzít v potaz jejich soužití
nikoliv jen v období, kdy k incidentu došlo, ale také soužití předchozí. Ve
vztahu k samotnému skutku poukázal na jisté nesrovnalosti, které lze nalézt v
jím napadeném rozhodnutí. Obviněný měl podle tohoto rozhodnutí stát s kapesním
zavíracím nožem v ruce proti poškozené D. T. a ohrožovat ji tak na životě.
Obviněný však popřel, že by nějaký nůž v ruce držel – v šuplíku kuchyňské linky
se nacházel pouze jeden velký nůž, nikoliv kapesní, což vyplývá i z výpovědi
poškozené. Poukázal také na rozpory mezi výpovědí poškozené a svědka L. K. Oba
totiž odlišně popsali situaci, jakým způsobem měl obviněný údajný kapesní nůž
držet – jeden uvedl, že nad hlavou, druhý, že v ruce vedle těla. V této
souvislosti dovolatel upozornil na fakt, že v přípravném řízení požadoval
provedení prověrky na místě za jeho přítomnosti, čemuž ovšem nebylo bez udání
důvodu vyhověno. Domníval se, že tím došlo ke zkrácení jeho práv a porušení
práva na spravedlivý proces. Soud se podle dovolatele dále dopustil pochybení,
když zamítl pro nadbytečnost návrh na provedení výslechu svědkyně K. L., dcery
poškozené, která by mohla vyvrátit některá nepravdivá tvrzení poškozené. V
souvislosti s důkazními prostředky dále také namítal nevěrohodnost svědecké
výpovědi L. K., který je blízkým přítelem poškozené, a upozornil na fakt, že
mohli být proti němu domluveni a vypovídali se záměrem jej poškodit. Obviněný
též uvedl, že do obydlí poškozené nevnikl neoprávněně, násilně či úmyslně, když
v obydlí měl své osobní věci, bydlel zde, pozemek navíc nebyl oplocen, a proto
bez problémů došel až k domu. Popíral také, že by obviněné zlomil nehet, a
upozornil, že nehty měla polámané pořád z důvodu práce na zahradě a okolo domu.
Kladl si rovněž otázku, z jakého důvodu nezavolala poškozená policii, když se
dne 15. 1. 2018 cítila být v takovém ohrožení, odjela pro pomoc k panu L. K. a
s ním se vrátila zpět do domu. Zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu
pokusu je podle obviněného postaven na pouhé pravděpodobnosti, k čemu mohlo
dojít, kdyby byl údajný kapesní nůž použit proti poškozené.
7. Závěrem vyjádřil nesouhlas s uloženým trestem zákazu pobytu na
okrese XY, jelikož zde chce žít a pracovat, má tam své přátele a známé, rovněž
obvodního lékaře a lékaře psychiatra. Nesouhlasil ani s uloženým ochranným
léčením, neboť ze zprávy J. F. vyplývá, že není alkoholik.
8. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 12 To 324/2018, jakož i jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 1 T 35/2018,
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného předně uvedla, že
obviněný celou řadu námitek uplatněných v dovolání uplatnil již v rámci
odvolání. Jednalo se o námitky týkající se rozporů ve výpovědích poškozené a
svědka L. K., nevěrohodnosti výpovědi svědka L. K., neuskutečnění prověrky na
místě za přítomnosti obviněného na jeho návrh, nezavolání Policie České
republiky v době, kdy se poškozená bála o svůj život, či zamítnutí návrhu na
výslech svědkyně K. L. Již v rámci odvolání obviněný uvedl, že se skutek stal
jinak, než jak popsali poškozená se svědkem L. K. Ti se mohli dokonce i
dohodnout, jak budou před policejní hlídkou vypovídat. Se všemi těmito
námitkami se dostatečně vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí,
jehož argumentaci státní zástupkyně připomněla. Uzavřela, že rozpory ve
výpovědích nebyly takového rázu, že by nějak výrazně zpochybňovaly závěry soudu
prvního stupně a s ohledem na zásadu in dubio pro reo odůvodňovaly zprošťující
výrok. Mezi provedenými důkazy nebyly pouze svědecké výpovědi, ale i např.
záznamy hlídky policie, protokol o ohledání místa činu, fotodokumentace v rámci
ohledání místa činu, SMS adresované poškozené či znalecké posudky. Provedené
důkazy vytvořily řetězec důkazů, který obžalovaného spolehlivě usvědčil a
vyloučil jinou reálnou verzi skutkového děje. Upozornila, že dovolatel
zpochybňoval učiněná skutková zjištění a teprve prostřednictvím námitky proti
skutkovým zjištěním, kdy sám oproti verzi skutkového stavu, ke které dospěly
soudy, staví svoji verzi, prosazuje požadavek hodnocení důkazů podle § 2 odst.
6 tr. ř. Takové námitky však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. podřadit nelze, neboť to, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů
soudy, není dovolacím důvodem, a to ani v tom případě, pokud obviněný poukazuje
na tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v
situaci, kdy je zjevné, že soudy hodnotily provedené důkazy v souladu se
zásadami formální logiky. Konstatovala, že v posuzované trestní věci nebylo
možno dospět k názoru, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů
nacházely v jakémkoliv rozporu s výsledky provedeného dokazování, a proto není
dán důvod pro výjimečný zásah do skutkového stavu věci v rámci dovolacího
řízení.
10. K námitkám nesprávné právní kvalifikace, kterými obviněný brojil
zejména proti spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu,
když uvedl, že tento trestný čin je postaven na pouhé pravděpodobnosti, k čemu
by mohlo dojít, kdyby byl údajný kapesní nůž použit proti poškozené D. T.,
připomněla, že zločinu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo
jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Obviněný spáchal tento trestný
čin ve stadiu pokusu, tedy jednáním, které bezprostředně směřovalo k dokonání
trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat,
přičemž nedošlo k jeho dokonání. Předmětný trestný čin ve stadiu pokusu je
možné způsobit i tehdy, pokud v konečném důsledku pachatel poškozenému žádnou
újmu na zdraví nezpůsobil, pokud ale vedl takový útok na tělesnou integritu
poškozeného, který byl způsobilý předpokládaný následek způsobit. Státní
zástupkyně připomněla odůvodnění soudu prvního stupně ve vztahu k této právní
kvalifikaci a uzavřela, že ačkoliv ve svém důsledku jednáním obviněného
nevznikly závažné následky na zdraví poškozené, které by ji bezprostředně
ohrožovaly na životě či na zdraví, způsob útoku, jeho intenzita i množství
použitých nástrojů, jež měly útok obviněného vůči poškozené zdůraznit a
zintenzivnit, však při použití jiného způsobu či menší intenzity obrany ze
strany poškozené, mohly vést k mnohem závažnějším následkům. Soud prvního
stupně tento závěr dovodil ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
soudního lékařství.
11. Rovněž závěr soudu o tom, že měl obviněný do obydlí poškozené
vniknout neoprávněně a dopustit se trestného činu porušování domovní svobody,
považovala státní zástupkyně za správný. Připomněla, že komentářová literatura
chápe pojem neoprávněné vniknutí ve smyslu § 178 tr. zákoníku jako vejití do
domu, bytu nebo jiného prostoru sloužícího k bydlení proti vůli oprávněného
uživatele nebo bez jeho souhlasu, jakož i o příslušenství k nim náležející,
jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Je tedy podle jejího názoru
nepochybné, že se obviněný tohoto trestného činu dopustil, neboť bylo
prokázáno, že bez souhlasu poškozené po vyražení balkonových dveří s grilovací
jehlicí v ruce vstoupil do jejího domu, kde na ni fyzicky zaútočil, a to za
použití zbraní – kapesního nože a grilovací jehlice. Svým jednáním tak naplnil
dokonce kvalifikovanou skutkovou podstatu § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
12. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
který obviněný uplatnil v jeho alternativě, že byl zamítnut jeho řádný opravný
prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán důvod dovolání, uvedla, že
odvolací soud se náležitě vypořádal se všemi námitkami obviněného uplatněné v
rámci odvolání a zcela správně došel k závěru, že prvostupňové řízení včetně
rozhodnutí nebylo zatíženou žádnou vadou.
13. Podle státní zástupkyně byly nevýslovně uplatněny i dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. h) a j) tr. ř., a to s ohledem na obsah námitek vztahujících
se k uloženému trestu zákazu pobytu a uloženému ochrannému opatření.
Konstatovala, že soud uložil trest zákazu pobytu zcela v souladu s § 75 odst. 1
tr. zákoníku, jelikož byly splněny veškeré podmínky pro jeho uložení a byl
uložen v zákonem stanovené výměře. Tato námitka obviněného tedy není v rámci
dovolacího řízení relevantní, když obviněný se dopouštěl dlouhodobě a opakovaně
nezákonného jednání právě na území okresu XY, přičemž docházelo ke zvyšování
následků s jeho jednáním spojených. To, že má obviněný v daném okrese přátele,
lékaře, psychiatra a že zde chce žít a pracovat, není pro uložení trestu
relevantní a na to měl pachatel myslet ještě předtím, než se zde trestné
činnosti opakovaně dopouštěl. Obviněnému bylo podle § 99 odst. 2 písm. b),
odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení protialkoholní a psychiatrické ve
formě ambulantní. Podle tohoto ustanovení lze uložit ochranné léčení pachateli,
který spáchal trestný čin pod vlivem návykové látky - tou alkohol bezpochyby
je. Uložení tohoto typu léčení bylo doporučeno i ve znaleckém posudku z odvětví
psychiatrie, kdy podle závěru znalce by byl pobyt posuzovaného obviněného na
svobodě za situace, kdy nebude léčen, nebezpečný. Ze znaleckého posudku dále
vyplynulo, že je obviněný závislý na alkoholu, v den incidentu měl středně
těžkou alkoholovou opilost a trpí také poruchou osobnosti – je emočně
nestabilní a impulzivní typ. V souvislosti s alkoholem byl již v minulosti
soudně trestán, neboť se dopustil přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, a
v roce 2017 opakovaně pobýval na protialkoholní záchytné stanici. Stejná
diagnóza byla shledána i v psychiatrické nemocnici XY, kde nastoupil i na
léčení, v němž vydržel 14 dní. Státní zástupkyně měla tedy za to, že ochranné
léčení bylo uloženo důvodně a v souladu se zákonem.
14. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. N. odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jako celek
je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný výslovně odkázal na
dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174,
3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §
148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože
nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (alternativa
první), nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí
podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí
nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (alternativa druhá), nebo
řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou
důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému
rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa třetí).
18. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů,
tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na
daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je
vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí“ evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako
nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního
stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému
rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
21. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje
k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě
zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého
procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném
opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv
jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna)
též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I.
ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4.
3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující
podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za
následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů
spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů
opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s
procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného
bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např.
nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
22. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané
věci neshledal. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani
podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn.
I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v
zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout
důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá
povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim
nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v
řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12.
6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze
dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv.
opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež
zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu
obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená
skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého
důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na
toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost
důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo
vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
23. Z obsahu trestního spisu, konkrétně z protokolu o hlavním líčení ze dne 21.
5. 2018, se podává, že obviněný navrhl provedení důkazu výslechem svědkyně K.
L. Nelze však přisvědčit obviněnému, že by návrh na provedení tohoto důkazu byl
nalézacím soudem zamítnut bez přiléhavého odůvodnění. Nalézací soud v hlavním
líčení vyhlásil usnesení, kterým návrhy obviněného na doplnění dokazování
zamítl, přičemž v odůvodnění svého rozsudku na str. 18 pod bodem 11.
specifikoval, že uvedený návrh byl zamítnut pro nadbytečnost, a podrobně
rozvedl důvody, na jejichž základě nadbytečnost daného návrhu shledal. Jednalo
se především o skutečnost, že navrhovaná svědkyně nebyla přítomna posuzovanému
jednání obviněného. Odvolací soud se zcela ztotožnil s názorem soudu prvního
stupně, na který blíže odkázal (viz str. 4, bod 5. usnesení odvolacího soudu).
Vzhledem k naznačeným skutečnostem je proto zjevné, že k žádnému opomenutí
důkazu nedošlo. Soudy obou stupňů o důkazním návrhu obviněného rozhodly,
přičemž svá zamítavá rozhodnutí také logicky a v souladu s Ústavním soudem
dovozenými požadavky zdůvodnily.
24. Obviněný rovněž vytkl, že v přípravném řízení nebylo vyhověno jeho
požadavku účastnit se provedení prověrky na místě, čímž došlo k porušení jeho
práva na spravedlivý proces. K tomu lze v obecné rovině nejprve uvést, že
prověrku na místě upravuje ustanovení § 104e tr. ř. Podle odst. 1 tohoto
ustanovení se prověrka na místě koná, je-li zapotřebí za osobní přítomnosti
podezřelého, obviněného nebo svědka doplnit nebo upřesnit údaje důležité pro
trestní řízení, které se vztahují k určitému místu. Podle odst. 2 se na postup
při prověrce na místě přiměřeně užijí ustanovení o vyšetřovacím pokusu, který
upravuje ustanovení § 104c tr. ř. Ustanovení § 104c odst. 3 tr. ř. mimo jiné
stanoví, že k vyšetřovacímu pokusu, který je prováděn v přípravném řízení, musí
být přibrána alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna, ledaže by
nemožnost zajistit její přítomnost při vyšetřovacím pokusu zmařila jeho
provedení, a je-li to potřebné vzhledem k povaze věci a ke skutečnostem, které
dosud v trestním řízení vyšly najevo, přibere se k vyšetřovacímu pokusu znalec,
popřípadě podezřelý, obviněný a svědek. Z protokolu o prověrce na místě (č. l.
92 až 120) vyplývá, že prověrka na místě byla konána z důvodu rychlého sledu
události při napadení a obtížnému slovnímu popisu detailů události ze strany
poškozených. Účelem prověrky proto bylo předvést útok a obranu v reálných
podmínkách z důvodu zajištění podkladů k vypracování znaleckého posudku. Z
důvodu a účelu provádění prověrky na místě vyplývá potřeba přítomnosti svědků,
kteří útok obviněného a vlastní obranu popisovali, naopak přítomnost obviněného
jako potřebná hodnocena nebyla, zvlášť v situaci, kdy útok ze své strany
popíral. Jak vyplývá z ustanovení § 104c odst. 3 tr. ř., obviněný nemá na
přítomnost při provádění prověrky na místě nárok, jeho přítomnost je tak v
diskreci orgánu provádějícího tento úkon. Nad to nelze pominout skutečnost, že
k zajištění práva obviněného na spravedlivý proces při provádění prověrky na
místě došlo prostřednictvím přítomnosti obhájce obviněného při tomto úkonu.
Nelze tedy než uzavřít, že nedošlo ke zkrácení práv obviněného či k porušení
práva na spravedlivý proces z důvodu jeho nepřítomnosti při provádění prověrky
na místě. Pro úplnost lze rovněž doplnit, že i s touto námitkou se již
vypořádal soud odvolací, a to na str. 4 pod bodem 6. svého usnesení.
25. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec
ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména bod 10., str. 15 až 18
rozsudku nalézacího soudu, body 6.–12., str. 4, 5 usnesení odvolacího soudu)
vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů. Pokud jde o námitku obviněného, že soudy nižších stupňů měly
vzít v potaz celkové soužití poškozené a obviněného, nikoliv pouze hodnotit
období, v němž došlo k incidentu, k čemuž v dovolání uvedl události jejich
vztahu, které podle něj byly významné, pak je třeba uvést, že předchozí soužití
obviněného s poškozenou, konkrétně skutečnosti, kdo z nich co kupoval a platil,
kdo provokoval jaké chování, kdo rozbil vztah, apod. nejsou při posouzení
projednávaného skutku významné, neboť soudy projednávají právě jednání
obviněného specifikované v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Protiprávní a nebezpečné jednání obviněného pak nelze bagatelizovat na základě
úvah o tom, že to byla poškozená, kdo rozbil dobře fungující vztah, a tím
dostala obviněného do tíživé situace. Rovněž nesrovnalosti ve výpovědích svědků
D. T. a L. K., na které obviněný ve svém dovolání poukazoval, jsou naprosto
banální a irelevantní. Obviněný poukázal na to, že jeden svědek uvedl, že
obviněný držel kapesní nůž nad hlavou, druhý, že ho držel v ruce vedle těla. K
této nesrovnalosti se již vyjádřil nalézací soud ve svém rozsudku, a to na str. 18 pod bodem 10., přičemž dovolací soud se zcela ztotožňuje s názorem
nalézacího soudu ve vztahu k této námitce. Uvedený rozdíl ve výpovědi je
naprosto nevýznamný, naopak je logické, že svědci si s odstupem času nebudou
přesně pamatovat způsob, jakým obviněný držel nůž, navíc s ohledem na to, že se
svědci nacházeli v situaci, kdy se báli o svůj život či zdraví, a je zcela
pochopitelné, že si přesně nevšimli takového detailu, či si jej přesně
nezapamatovali. Podstatné je, že oba svědci uvedli, že obviněný nůž v ruce
držel. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného, že není pravdou, že by při
útoku na poškozenou držel v ruce kapesní nůž, který měl vytáhnout z šuplíku v
kuchyňské lince, když i z výpovědi poškozené vyplynulo, že v uvedeném šuplíku
se nacházel pouze jeden nůž, a to nikoliv kapesní. Rozhodně nelze souhlasit s
obviněným, když namítal, že sama poškozená ve své výpovědi uvedla, že v šuplíku
v kuchyňské lince se nacházel pouze jeden nůž, který používá na vše, tedy
nikoliv nůž kapesní, kterým ji měl ohrožovat. Poškozená D. T. ve výpovědi
poskytnuté v hlavním líčení dne 14. 5. 2018 zcela jednoznačně uvedla, že má v
kuchyni nůž, který používá na všechno, a dále nože nevalné kvality. Ke
kapesnímu noži, který měl obviněný použít při ohrožování poškozené, mimo jiné
uvedla, že se jedná o nůž, se kterým chodí na houby a který má běžně pohozený
ve věcech v kuchyni, přičemž rovněž uvedla, že tento nůž obviněný vytáhl ze
šuplíku v kuchyňské lince. Shodně vypovídal i poškozený L.
K., který uvedl, že
obviněný náhle otevřel šuplík v kuchyňské lince a vytáhl nůž, se kterým vzápětí
zaútočil na poškozenou. Obě tyto výpovědi spolu korespondují, přičemž soudy
nižších stupňů neměly pochybnosti o věrohodnosti výpovědí poškozených D. T. a
L. K., proto nelze než z těchto výpovědí vycházet. Obviněný rovněž namítal
nevěrohodnost svědecké výpovědi poškozeného L. K.. K tomu je třeba uvést, že i
hodnocení věrohodnosti je zcela na soudu, který provádí a hodnotí důkazy, a
činí tak v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž důkazy hodnotí jednotlivě, ale
i v jejich souhrnu. Podle nalézacího soudu je výpověď poškozeného L. K. věrohodná. Pokud měl obviněný za to, že nevěrohodnost výpovědi L. K. může
vyplývat ze skutečnosti, že tento je blízkým přítelem poškozené D. T., a proto
se společně mohli domluvit na tom, jak budou vypovídat, pak je třeba zdůraznit,
že verze posuzovaných událostí, která vyplývá z výpovědí D. T. a L. K. je
podporována nejen vzájemně těmito výpověďmi, ale rovněž dalšími provedenými
důkazy, a to např. podáním vysvětlení P. D. (č. l. 88 až 90), které bylo se
souhlasem stran při hlavním líčení čteno, SMS z mobilního telefonu D. T. (č. l. 167 až 193), úředním záznamem policejní hlídky z místa činu (č. l. 2) včetně
fotodokumentace a kamerových záznamů (č. l. 121 až 126) či protokoly o ohledání
místa činu včetně fotodokumentace (č. l. 3 až 8, 9 až 13), aj. Všechny tyto
důkazy spolu korespondují a není tak jediný důvod pochybovat o věrohodnosti
výpovědi poškozeného L. K. Pakliže dovolatel namítal, že poškozené D. T. nezlomil nehet na levé ruce s argumentem, že poškozená měla nehty polámané
stále jako následek prací na zahradě, je třeba opětovně uvést, že s ohledem na
skutečnost, že výpověď poškozené byla po jejím zhodnocení i zhodnocení všech
důkazů v souhrnu shledána věrohodnou, nalézací soud opodstatněně neměl
pochybnosti ani o této části její výpovědi, ve které uvedla, že ke zlomení
nehtu na její levé ruce došlo při napadení obviněným dne 13. 1. 2018.
26. Z uvedeného je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně
podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily.
Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí
v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s
obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby
soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy
nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se
nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že
způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele,
není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo
či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu
neopodstatňuje.
27. Relevantně obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. uplatnil námitku, že do obydlí poškozené nevnikl neoprávněně, násilně či
úmyslně, když v obydlí měl své osobní věci, bydlel zde a pozemek navíc nebyl
oplocen. Obviněný touto námitkou zpochybnil, že v tzv. skutkové větě výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně naplnil (mimo jiné) znaky přečinu porušování
domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku.
28. K tomu je předně třeba uvést, že přečinu porušování domovní svobody podle §
178 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí, kdo
neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Jestliže při
činu uvedeném v odstavci 1 užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a
takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami, naplní zvlášť
přitěžující okolnost uvedenou v § 178 odst. 3 tr. zákoníku. Podle právní věty
výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný přečinu porušování domovní
svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že neoprávněně vnikl
do obydlí jiného, užil při činu násilí a čin spáchal se zbraní.
29. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo
proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné
prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se
zasahuje do domovní svobody jiného.
30. Z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající
částí jeho odůvodnění se podává, že obviněný dne 15. 1. 2018 po 21:00 hodině
vstoupil bez svolení poškozené, a tedy neoprávněně na zčásti neoplocený pozemek
domu poškozené D. T. a dále na terasu tohoto domu, kde vyrazil balkonové dveře
a vstoupil do přízemí domu, přičemž v ruce držel grilovací jehlu. Pokud
obviněný v dovolání argumentoval tím, že v domě měl věci a bydlel v něm, tudíž
do něj nevnikl neoprávněně, násilně či úmyslně, pak je třeba připomenout, že
poškozená uvedla, že si nepřála, aby obviněný do domu vešel, přičemž tuto
skutečnost i vyjádřila, a sám obviněný při své výpovědi v hlavním líčení uvedl,
že s poškozenou v jejím domě žil do 15. 12. 2017. Z této jeho výpovědi tedy
vyplývá, že dne 15. 1. 2018 již v domě společně s poškozenou nebydlel, přičemž
skutečnost, že se v domě stále nacházely některé jeho věci, jej neopravňují,
aby do cizího domu bez svolení oprávněné osoby vešel. Z uvedeného je tedy
zjevné, že v konkrétním případě vstup obviněného na pozemek a do domu poškozené
nelze považovat za oprávněný, tento byl nežádoucí a nebyl v souladu s vůlí
poškozené. Uvedeného neoprávněného vniknutí se dále dopustil pomocí násilí tím,
že vyrazil uzavřené balkonové dveře. Nejvyšší soud má tedy stejně jako soudy
nižších stupňů za to, že znak „neoprávněnosti“ objektivní stránky přečinu
porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku byl naplněn, proto
shledal námitku obviněného k přečinu porušování domovní svobody podle § 178
odst. 1 tr. zákoníku zjevně neopodstatněnou. Proti naplnění znaků okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 178 odst. 3 tr. zákoníku
obviněný žádnou výhradu neuplatnil, s ohledem na popsané sutkové okolnosti však
byly naplněny taktéž znaky „užití násilí“ i „spáchání činu se zbraní“ (srov. §
118 tr. zákoníku).
31. Soudům nižších stupňů obviněný rovněž vytýkal, že závěr o spáchání pokusu
zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr.
zákoníku postavily na pouhé pravděpodobnosti, k čemu mohlo dojít, kdyby byl
údajný kapesní nůž použit proti poškozené.
32. Jakkoliv je uplatněná námitka především skutkové povahy, není od věci
alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že zločinu těžkého ublížení na zdraví
podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou
újmu na zdraví. Způsobení těžké ujmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i
opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Přitom je nerozhodné,
jakých prostředků bylo při něm použito (zda k němu došlo např. opakovanými
údery pěstí nebo za použití nože nebo jiné zbraně ve smyslu § 118 tr.
zákoníku), zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé.
Správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví anebo jaké nebezpečí
pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na podkladě
lékařského nálezu nebo posudku.
33. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví jiné
osoby, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla
takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých
se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z
útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 4.
1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění
subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst.
1 tr? zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku
těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18.
1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968 Sb. rozh. tr.).
Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo,
přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého
ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na
zdraví ve smyslu § 122 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, podle
něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a
byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp.
zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na
takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy
použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho,
proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. zpráva pléna
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65, uveřejněná pod č.
II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok
stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku
hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10
Tz 21/63, uveřejněné pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
34. Pokusem podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně
směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný
čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus se tedy
vyznačuje těmito znaky: a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání
trestného činu, b) úmyslem spáchat trestný čin, c) nedostatkem dokonání,
zásadně ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové
podstatě.
35. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že
soud shledal naplněné mimo jiné též znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na
zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný se v
úmyslu spáchat trestný čin dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k
úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví, přičemž k dokonání činu nedošlo.
36. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která
odvolací soud shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu
prvního stupně a rozvedených v odůvodnění předmětného rozsudku je zřejmé, že
obviněný (zkráceně) dne 15. 1. 2018 zaútočil na poškozenou D. T. s grilovací
jehlou, křičel na ni, že ji zabije, dále ji natlačil do spíže, kde poškozená,
aby odvrátila útok grilovací jehlou, tuto zachytila a ohnula, následně v
kuchyni obviněný vzal z kuchyňské linky ostrý kuchyňský nůž délky čepele 14,5
c, a držel jej cca 50 cm od poškozené, ale nakonec jej odložil, přičemž poté,
co se částečně obviněný uklidnil, poškozená utekla ven a odjela pro pomoc a
přijela zpět do domu s poškozeným L. K., se kterým kolem 23:00 hodin prohledala
dům a našla obviněného zamčeného v dětském pokoji v 1. poschodí, kdy tento na
výzvu vyšel ven a nadále požadoval účast D. T. u soudního jednání nebo alespoň
vydání částky 2 000 Kč, následně po přesvědčení, aby si sbalil věci a odešel,
přistoupil náhle ke kuchyňské lince, otevřel zásuvku pro kuchyňské nástroje,
kde byl z nožů pouze kapesní otvírací nůž, který vyndal a obratem jej otevřel a
ihned zaútočil tak, že se s nožem v pravé ruce před sebou rozběhl za D. T.
stojící ve vzdálenosti cca 3 metry, která použila proti obviněnému pepřový
sprej, a L. K. mu nastavil před obličej židli, aby mu zabránil v dalším útoku,
čehož D. T. využila a utekla do obývací části přízemí, kam se za ní s nožem
obviněný opět rozběhl, takže musela znovu použít pepřový sprej, načež se
obviněný zastavil a obrátil proti L. K., ke kterému se snažil dostat taktéž s
nožem před sebou a L. K. ho držel od svého těla pomocí židle na délku
natažených paží, až následně obviněný povolil a z domu vchodovými dveřmi utekl
do lesa, přičemž způsob útoku byl proti D. T. ve všech fázích veden proti
jejímu tělu, do míst, kde jsou uloženy orgány důležité pro život – smyslové
orgány, mozek, orgány dutiny hrudní a břišní, kdy D. T. by při útoku při
použití všech popsaných předmětů mohla utrpět bodná a bodnořezná poranění v
těchto uvedených tělních krajinách a L. K. by pravděpodobně mohl utrpět
bodnořezná poranění v horní polovině těla v jeho přední části, přičemž pokud by
došlo k průniku grilovací jehly nebo nože do výše uvedených tělních krajin obou
poškozených, mohla by vzniknout poranění charakteru až těžké újmy na zdraví,
přičemž ke zranění nedošlo jen díky aktivnímu zásahu L. K., který k obraně
proti P. N. použil židli, a tak obviněný provedeným útokem grilovací jehlou a
nožem proti D. T. a nožem proti L. K. ohrozil jejich život a zdraví.
37. V posuzované věci je nepochybné, že obviněný věděl, že způsobem užitého
útoku, intenzitou i množstvím použitých nástrojů by při nedostatku obrany
poškozených či obrany menší intenzity mohlo dojít k závažným následkům na
zdraví poškozených, při němž u obou poškozených vzniklo nebezpečí pro jejich
život nebo nebezpečí jiného déle trvajícího či trvalého následku, tedy byl si
vědom toho, že svým jednáním může takový následek způsobit, a pro případ, že
jej způsobí, byl s tím srozuměn. Ke způsobení možných těžších následků na
zdraví poškozených tedy nedošlo pouze z důvodu jejich intenzivní obrany. S
ohledem na skutečnost, že k těžšímu následku nedošlo, dopustil se obviněný
tohoto jednání, tedy zločinu těžkého ublížení na zdraví, pouze ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Je samozřejmostí, že v případě, kdy k následku
nedošlo a jednání obviněného směřující proti životu a zdraví poškozených
zůstalo pouze ve stadiu pokusu, je možný následek na zdraví v případě dokonání
trestného činu určován s jistou pravděpodobností, závisející na rozsahu,
lokalizaci a orgánu, který by byl zasáhnut a poškozen. Jak již však bylo
uvedeno, pokus se vyznačuje právě a) jednáním, které bezprostředně směřuje k
dokonání trestného činu, b) úmyslem spáchat trestný čin, c) nedostatkem
dokonání, zásadně ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve
skutkové podstatě. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný jednal v
úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví, není proto podstatné, zda by tato újma
jednáním obviněného naprosto nevyhnutelně nastala, ale zda si ji obviněný
představoval a směřoval k ní.
38. Nejvyšší soud sdílí názor soudů nižších stupňů, že úmysl obviněného
směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví. Obviněný musel
být minimálně srozuměn s tím, že útokem proti tělu poškozených, a to v místech,
v nichž se nachází životu důležité orgány, při útoku grilovací jehlicí a nožem
může napadeným osobám způsobit zranění charakteru těžké újmy na zdraví.
Skutečnost, že k těmto poraněním, k těžké újmě na zdraví, nakonec nedošlo, bylo
pouhým následkem jednání poškozených, kteří se s dostatečnou intenzitou
bránili. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství, vyplynulo, že při útoku proti D. T. dne 15. 1. 2018 by při použití
všech popsaných předmětů mohla utrpět bodná a bodnořezná poranění v horní
polovině těla v jeho přední části, přičemž pokud by došlo k průniku uvedených
předmětů do uvedených tělních krajin, a to nejen u poškozené D. T., ale i L.
K., mohla by vzniknout poranění charakteru až těžké újmy na zdraví. Uvedené
předměty i způsob útoku obviněného byly k ohrožení zdraví či života poškozených
a způsobení těžké újmy na zdraví plně způsobilé, čehož si obviněný musel být
vědom.
39. Obviněný dále ve svém dovolání vyjádřil nesouhlas s uloženým trestem zákazu
pobytu, jelikož chce v místě, kde mu byl pobyt prvostupňovým rozhodnutím
zakázán, žít a pracovat, má v něm přátele a známé, obvodního lékaře a
psychiatra.
40. Tuto námitku obviněného pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu
důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (o
nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o
výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení
hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení
soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo
úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou
takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
41. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí
svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v
soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím
důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný sice vyjádřil, že si uložení trestu zákazu pobytu na okrese XY
nepřeje, v dovolání však neupřesnil, v čem má spočívat vada v napadených
rozhodnutích stran uložení tohoto trestu.
42. Pouze pro úplnost lze tedy doplnit, že nalézací soud se žádného pochybení
při ukládání trestu zákazu pobytu obviněnému nedopustil. Podle § 75 odst. 1 tr.
zákoníku může soud uložit trest zákazu pobytu na jeden rok až deset let za
úmyslný trestný čin, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života
pachatele a místo spáchání činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví,
mravnosti nebo majetku; trest zákazu pobytu se nesmí vztahovat na místo nebo
obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt. Obviněnému byl trest zákazu pobytu
společně s trestem odnětí svobody ukládán za více trestných činů, a to
konkrétně zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku
spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dále zločin vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečin porušování domovní
svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování
podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž všechny tyto
trestné činy jsou trestnými činy úmyslnými. Nalézacím soudem bylo zjištěno, že
obviněný se v okrese XY v minulosti dopustil přestupku proti majetku a
občanskému soužití vůči D. T., přičemž trestného jednání nyní posuzovaného se
vůči poškozené D. T. dopouštěl po delší dobu, kdy jeho nezákonné jednání mělo
stoupající závažnost, čímž naplnil podmínku uložení trestu zákazu pobytu, podle
níž je třeba brát zřetel na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání
trestného činu, přičemž to vyžaduje ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví,
mravnosti a majetku. Rovněž poslední podmínka uložení trest zákazu pobytu byla
splněna, když obviněný nemá trvalý pobyt v místě, kde mu byl uložen zákaz
pobytu. Všechny podmínky pro uložení trestu zákazu pobytu na okrese XY byly
splněny. Nalézací soud trest neuložil ani ve výměře, kterou by zákon
nepřipouštěl, když trest zákazu pobytu obviněnému s ohledem na způsob života
obviněného, závažnost nezákonného jednání a následků vzešlých z tohoto jednání
uložil ve výměře tří let, tedy v dolní polovině zákonné sazby. To, že obviněný
chce v daném okrese žít a pracovat a má zde přátele, lékaře, psychiatra, není z
hlediska splnění předpokladů pro uložení tohoto druhu trestu významné, jak
správně upozornila i státní zástupkyně.
43. Pokud jde o námitku obviněného, že nesouhlasí s uloženým ochranným léčením,
neboť není alkoholik, je třeba uvést, že námitky vůči ochranným opatřením lze
uplatnil pouze pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Podle
tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného
opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Dovolatel tedy relevantně uplatnil námitku, kterou zpochybnil, že nebyly
splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku, když není osobou závislou na návykové látce.
44. Nejvyšší soud se k výhradám obviněného zabýval nejprve podmínkami, za nichž
lze takové léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložit. Je tomu
zásadně tehdy, jestliže pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal
trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. Ochranné
léčení se neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze
dosáhnout. Z uvedeného je patrné, že podmínka pro uložení ochranného léčení
shledávaná ve zneužívání návykové látky musí být trvalého rázu, nestačí např.
ojedinělá opilost, ani pouhé zjištění sklonů např. k požívání alkoholických
nápojů, ale musí jít o takové požívání, které má povahu chorobného návyku
(srov. rozhodnutí č. 50/1983 Sb. rozh. tr.). U osoby, u níž má být rozhodnuto o
uložení ochranného léčení protialkoholního, je k posouzení stadia vývoje a
stavu alkoholismu třeba odborných znalostí, a proto se vyžadují k posouzení
této otázky znalecké posudky nebo odborná vyjádření lékaře – alkohologa nebo od
zdravotnického zařízení zabývajícího se protialkoholní léčbou (srov. zpráva
trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 8. 6. 1977, sp. zn. Tpjf 70/76,
uveřejněná pod č. 46/1977 Sb. rozh. tr., s. 206). Ve znaleckém posudku nebo v
odborném lékařském vyjádření je třeba také zaujmout stanovisko, zda vzhledem k
osobě pachatele, jeho zdravotnímu stavu (včetně psychiky), jeho poměru k
ochrannému léčení a příp. dosud realizovaným ochranným léčbám je předpoklad, že
lze dosáhnout účelu ochranného léčení (ve vztahu k uložení ochranného
protialkoholního léčení srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25.
10. 1978, sp. zn. 4 To 32/78, uveřejněné pod č. 54/1979 Sb. rozh. tr.) ve formě
ústavní nebo ambulantní.
45. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplynulo, že obviněný se dopustil
projednávaného skutku pod vlivem alkoholu, přičemž nalézací soud z důvodů
pochybností o duševním stavu obviněného v souvislosti se zneužíváním alkoholu
nechal ve věci vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie (č. l. 144 až 157), z jehož závěru vyplynulo, že obviněný je na
alkoholu závislý. Znalec ve svém posudku uvedl, že pobyt obviněného na svobodě
je pro společnost nebezpečný, pokud nebude léčen. Obviněný uváděl, že není
závislým na alkoholu, přičemž argumentoval zprávou J. F. Znalec přibraný
nalézacím soudem však dospěl k opačnému závěru, než jaký uvádí obviněný,
přičemž vycházel z vlastního vyšetření, ale rovněž z lékařské dokumentace
obviněného z minulosti, a to jak z ambulantních zpráv J. F., tak i z
propouštěcí zprávy z Psychiatrické nemocnice XY. Pokud tedy obviněný
argumentoval tím, že ze zprávy J. F. vyplývá, že závislý na alkoholu není, pak
je třeba zdůraznit, že znalec přibraný soudem měl tuto zprávu k dispozici a
formuloval svůj závěr se znalostí jejího obsahu. Ze znaleckého posudku
vyplynulo, že je obviněný závislý na alkoholu, v den incidentu měl středně
těžkou alkoholovou opilost a trpí také poruchou osobnosti – je emočně
nestabilní a impulzivní typ. V souvislosti s alkoholem byl již v minulosti
soudně trestán, neboť se dopustil přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, a
v roce 2017 opakovaně pobýval na protialkoholní záchytné stanici. Jen pro
úplnost lze k námitkám obviněného uvést, že ze znaleckého posudku, konkrétně
str. 6 (č. l. 149), která obsahuje mimospisové údaje, vyplývá, že ve zprávě z
ambulantního psychiatrického vyšetření J. F. v XYje uvedeno, že v popředí je
problematika osobnosti, nikoliv alkoholu. Tato zpráva tedy zmiňuje dva problémy
obviněného, a to osobnost a alkohol, přičemž osobnost ve vztahu ke svému
vyšetření považuje za důležitější. Tato zpráva však neobsahovala tvrzení, že by
obviněný na alkoholu nebyl závislý. Tvrzení obviněného je tak v rozporu s
odborným názorem znalce a závěrem nalézacího soudu.
46. Dovolací soud shledal, že výrok o uložení ochranného léčení
protialkoholního v ambulantní formě má své opodstatnění a oporu v obsahu spisu,
neboť uváží-li se všechny okolnosti posuzovaného skutku v kontextu se závěry
plynoucími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
podmínky pro jeho uložení byly splněny.
47. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g) a nevýslovně uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. h), j) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno dílem z jiného
důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a
dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) a j) tr. ř. naplněn nebyl, platí totéž i z hlediska důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř.
48. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. a
dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g), j) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně
neopodstatněné, Nejvyšší soud ho proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu