8 Tdo 604/2024-1426
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2024 o dovolání obviněného L. U., t. č. ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha – Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 7 To 23/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 13/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. U. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 34 T 13/2023, byl obviněný L. U. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to nože zn. UTON o délce 24,5 cm s černou rukojetí zajištěného v projednávané věci Policií České republiky při ohledání místa nálezu dne 23. 5. 2023. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným: A. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, zdržuje se na adrese XY, XY, náhradu nemajetkové újmy v penězích v částce 950 000 Kč; M. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, náhradu nemajetkové újmy v penězích v částce 1 200 000 Kč; H. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, náhradu nemajetkové újmy v penězích v částce 750 000 Kč; J. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, náhradu škody v částce 23 262 Kč a náhradu nemajetkové újmy v penězích v částce 1 000 000 Kč; VZP ČR, IČ 41197518, se sídlem Praha 3 – Vinohrady, Orlická 2020/4, náhradu škody v částce 7 889 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 %, a to od 31. 1. 2024 do zaplacení, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a rovněž jeho družka M. S. Oba brojili především proti výroku o vině a tím i proti všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 7 To 23/2024, byla podle § 256 tr. ř. podaná odvolání zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku tím, že dne 22. 5. 2023 v době kolem 3:00 hod. s cílem usmrtit svou přítelkyni – poškozenou Z. R., nar. XY, a to z důvodu vzájemných partnerských rozepří a snahy poškozené ukončit vzájemné soužití, si ze svého bydliště vzal nůž zn. UTON o délce čepele 14 cm a přijel k rodinnému domu na adrese XY, XY, okr. XY, kde poškozená bydlela, dům si odemkl svými klíči a vešel do ložnice poškozené, která v tu dobu spala, a za přesně nezjištěných okolností jí uvedeným nožem zasadil devět bodných a bodnořezných ran do levé poloviny hrudníku, kdy sedm z těchto bodných ran proniklo stěnou hrudníku až do levé pohrudniční dutiny, došlo k vícenásobnému bodnému poranění oblouku a sestupné části hrudní srdečnice, kmene plicní tepny, osrdečníkového vaku a horního a dolního laloku levé plíce s kompletním přerušením velké větve plicní tepny, k přerušení chrupavčité části druhého žebra a řeznému poranění kostěné části druhého žebra, tři z bodných ran pronikly celou hloubkou levé pohrudniční dutiny a byly zakončeny v oblasti zadní stěny hrudníku pod nástěnnou pohrudnicí vlevo, to vše způsobilo prudkou a masivní krevní ztrátu do levé pohrudniční dutiny, což vedlo k bezprostřední smrti poškozené Z. R.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 7 To 23/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel nesouhlasil s právní kvalifikací jeho jednání podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku a vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na provedené důkazy měl být skutek právně posouzen pouze jako zločin vraždy ve smyslu ustanovení § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Ve skutkových zjištěních vedoucích k užité právní kvalifikaci spatřoval extrémní nesoulad s obsahem provedených důkazů. Podle jeho názoru totiž absentuje jediný přímý důkaz, že se jednalo o vraždu premeditativní, a nikoli vraždu prostou, spáchanou v afektu. Závěry soudů jsou v tomto ohledu pouhé nepodložené spekulace, nerespektující navíc zásadu in dubio pro reo.
6. Nelze dovozovat, že by obviněný navštívil poškozenou ve večerních hodinách s úmyslem ji usmrtit. Jeho jednání nebylo po předchozí úvaze, jak dovodily obecné soudy. Dovolatel poškozenou běžně v noci navštěvoval a slovní rozepře mezi nimi nebyly raritní, a to především z důvodu, že byl ovlivněn medikací, kterou v době rozhodné užíval (a stále užívá), stejně jako svým celkovým zdravotním stavem. Co se týče vražedné zbraně, tj. nože UTON, tento u sebe obviněný běžně nosil, a to především pro sebeobranu a z důvodu, že nože sbíral, což ostatně potvrdila i svědkyně M.
S., která s ním po několik let žila a dobře jej znala. Podle názoru dovolatele také chybí prokázání motivu trestného činu. Údajný motiv vyjádřený soudy, a sice možný rozchod s poškozenou, nelze shledat jako opodstatněný, neboť téma rozchodu mezi partnery několikrát vyvstalo. Poškozená o něm hovořila i před spácháním trestného činu, kdy jí dovolatel nabízel, aby došlo k ukončení vztahu, a to především z důvodu jeho závažného zdravotního stavu, který se bezpochyby kromě jeho fyzického stavu promítl i do jeho psychiky.
Poškozená byla také obviněnému nápomocná ve všech oblastech běžného života, docházela s ním k lékaři a v domácnosti o něj pečovala. Dalo by se tak říci, že na ni byl dovolatel silně vázán, a to jak v rovině emoční, tak v rovině poskytnuté péče. Evidentně tak neměl žádný zvláštní důvod k tomu, aby jí způsobil smrt ve smyslu vraždy premeditativní.
7. Dovolatel nadnesl i téma vraždy spáchané v afektu. Soudům ovšem nebylo zřejmé, z čeho by měl afekt na jeho straně vzniknout. Obviněný proto připomenul, že afekt může být ovlivněn řadou faktorů, jako je například věk, zdravotní stav a duševní porucha. Ke své osobě podotkl, že je dlouhodobě léčen pro karcinom prostaty a současně též na psychiatrii. V době spáchání trestného činu tedy podstupoval rozsáhlou a komplikovanou léčbu, která mohla významně ovlivnit jeho chování. Svědkyně M. S. vypověděla, že po aplikaci injekcí u něj docházelo k výkyvům nálad. Obviněný vyjmenoval všechny léky, které v době rozhodné užíval. U všech z nich se psychiatrické nežádoucí účinky mohou objevit. Při užívání Lexaurinu byly zaznamenány nežádoucí účinky jako neklid, agitovanost, podrážděnost, agresivita, falešné představy, hněv, noční můry, halucinace, psychózy, nevhodné chování a další poruchy chování. Tyto reakce se pravděpodobněji vyskytují u starších pacientů a dětí. Během dlouhodobého užívání vzniká závislost na tomto léčivém přípravku, která se může projevovat poruchou chování. S ohledem na věk dovolatele tak lze dovodit, že nežádoucí účinky se u něj mohly objevit s vyšší pravděpodobností než u osob nižšího věku. Při užívání Prednisonu se může z psychiatrických nežádoucích účinků objevit psychóza, mánie, deprese, halucinace, afektivní labilita, iritabilita a zvýšená aktivita. Dále se psychiatrické reakce mohou objevit při užívání léku Lokren a Helicid. Možné ovlivnění léčivy, které obviněný užívá, nebylo vyloučeno ani znalkyní MUDr. et Mgr. Evou Navrátilovou, která v průběhu hlavního líčení uvedla, že pokud dojde ke kombinaci tří a více preparátů, nelze přesně říci, co to udělá. Afekt tak mohl u obviněného vzniknout mnohem jednodušeji než u běžného a zdravého jedince. Ačkoliv byla jeho výpověď vyhodnocena jako nevěrohodná, neboť se lišila, dovolatel konstatoval zcela jistě, že s poškozenou vedl konverzaci. I slabý podnět ze strany poškozené tak u něj mohl vyvolat afekt. Ten však nemůže existovat současně s rozmyslem.
8. Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2024, č. j. 7 To 23/2024-1231; podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Souhlasila s názorem soudů obou stupňů, že dovolatel nebyl v době spáchání trestného činu nepříčetný. V této souvislosti citovala klíčové závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Rovněž právní kvalifikaci jednání obviněného považovala za zcela přiléhavou. Poznamenala, že předchozímu uvážení dovolatele odpovídá přinesení si zbraně (nože) na místo činu a jeho chování po činu spočívající ve snaze zakrýt stopy a zbavit se věcí nasvědčujících jeho přítomnosti na místě činu. Poukázala na body 11.–22. prvoinstančního rozhodnutí a body 9.–16. rozhodnutí odvolacího, kde se soudy právní kvalifikací podrobně zabývaly. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
13. Obviněný od samého počátku doznával, že poškozenou zavraždil, nesouhlasil však se skutkovým (i právním) závěrem soudů obou instancí, že tak učinil po předchozím uvážení. V podaném dovolání proto namítal, že poškozenou usmrtil v afektu. Závěr soudů o předem naplánovaném činu striktně odmítl a spatřoval v něm zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů. Tato argumentace sice zapadá do první varianty uplatněného dovolacího důvodu, nelze ji však hodnotit jako důvodnou. Jediný rozpor s provedenými důkazy lze totiž spatřovat právě v tvrzeních obviněného uvedených (mimo jiné i) v podaném dovolání, kterými se snažil vyvrátit zjištění soudu prvního stupně, že poškozenou zavraždil po předchozím uvážení.
14. Nejprve je vhodné zdůraznit, že soud prvního stupně se danému tématu věnoval velice důsledně. Zcela správně a v plném souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil provedené důkazy a na jejich základě dospěl v intencích § 2 odst. 5 tr. ř. k velmi dobře podloženému závěru o spáchání činu po předchozím uvážení. Své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozsudku, čímž splnil také požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. Lze jen ve stručnosti konstatovat, že takřka všechny důkazy zřetelně podporovaly právě závěr, k němuž dospěl soud prvního a následně i druhého stupně. Naproti tomu obhajobu obviněného ve všech jejích klíčových bodech vyvracely. Verze prezentovaná v jeho výpovědi tak zůstala prakticky osamocena, nehledě na to, že se v průběhu řízení (od přípravného řízení až k hlavnímu líčení) výrazně měnila a v mnoha aspektech postrádala i tu nejzákladnější logiku.
15. Soudy obou stupňů spatřovaly předchozí uvážení mimo jiné v tom, že dovolatel se vydal za poškozenou ve tři hodiny ráno a sebou si vzal nůž. Za motiv jeho činu označily reakci na snahu poškozené ukončit jejich vztah. Dovolatel ovšem namítal, že z uvedených okolností nelze jeho předchozí úmysl usmrtit poškozenou dovodit, a to jednak proto, že v noci jí navštěvoval běžně, jednak že nůž u sebe obvykle nosil (především pro sebeobranu a též proto, že nože sbíral). S touto jeho obhajobou se ovšem již důkladně vypořádal soud prvního stupně, když v bodech 12.
a 13. svého rozsudku zcela logicky poznamenal, že k takové noční návštěvě (která je sama o sobě velmi nestandardní) neměl obviněný žádný racionální důvod. Především ale poukázal na výpověď jeho družky M. S., která (ač jinak vypovídala zcela v jeho prospěch) obdobné noční návštěvy v podstatě vyvrátila. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že s tvrzením dovolatele o návštěvách v časných ranních hodinách nekoresponduje ani výpověď svědka M. R., syna poškozené, který s ní bydlel v rodinném domě, podle něhož obviněný přicházel k poškozené nejpozději kolem půl dvanácté a vždy zvonil.
S poškozenou v takových případech hovořil tak do jedné hodiny. Později v noci – ve dvě, tři nebo čtyři hodiny nechodil. Svědek navíc uvedl, že v době činu nebyl doma, což dovolatel moc dobře věděl (č. l. 1133). V bodě 14. rozsudku nalézací soud beze zbytku odpověděl i na výhradu, že obviněný u sebe běžně nosil nůž. V této souvislosti vysvětlil mimo jiné to, že s nutností sebeobrany to v daném případě nebylo až tak „horké“, a taktéž poukázal na podstatné rozpory v popisu toho, kam si dovolatel nůž uložil.
K danému tématu lze ještě stručně podotknout, že i kdyby obviněný nože sbíral, stejně by neměl žádný důvod brát si jej na návštěvu osoby blízké, pokud by s ní chtěl opravdu jen hovořit (ať již o čemkoli). Namítal-li dovolatel, že „zcela absentuje i prokázání motivu trestného činu“, je toto jeho tvrzení v zásadním nesouladu s výpověďmi většiny slyšených svědků i messengerovou komunikací mezi ním a poškozenou, které velmi podrobně probral nalézací soud v bodech 9. a 10. svého rozsudku, přičemž s jeho úvahami a z toho plynoucími závěry se není možno neztotožnit.
16. Lze tudíž shrnout, že cestu dovolatele za poškozenou ve tři hodiny ráno s nožem soudy zcela důvodně nehodnotily jako obvyklou návštěvu přítelkyně vedenou snahou si s ní jen popovídat. Naopak z uvedených okolností plyne, že šlo o předem naplánovanou výpravu za účelem spáchání trestného činu, jenž měl být násilnou odpovědí na snahu poškozené vymanit se z toxického partnerského vztahu. Již jen z těchto důvodů nelze přistoupit na argumentaci týkající se vraždy v afektu. Této eventualitě navíc neodpovídají ani další provedené důkazy. V prvé řadě si nelze nepovšimnout, že sám dovolatel ani v jedné ze svých dosti neuvěřitelných verzí proběhlých událostí nic jako afekt vlastně nepopisoval. Kromě toho není příliš pravděpodobné, že by s poškozenou bezprostředně před činem vůbec hovořil, poněvadž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, výpovědi znalce MUDr. Hynka Řehulky i vyšetřovacího pokusu jasně vyplynulo, že zranění byla s nejvyšší pravděpodobností způsobena, když poškozená ležela na posteli, a bodáno bylo nožem shora osobou stojící nad ní. Naproti tomu variantu obhajoby (tj. že poškozená v průběhu útoku seděla) znalci sice v teoretické rovině nevyloučili, nicméně reálně si ji představit nedokázali, což je v podrobnostech rozvedeno v bodě 15. rozsudku soudu prvního stupně.
17. Obviněný sice ve svém podání vyzdvihoval množství medikamentů, které v rozhodné době užíval, a popisoval vedlejší účinky některých z nich. V návaznosti na to namítal, že afekt u něho mohl vyvolat i slabý podnět ze strany poškozené. Kromě již shora zmíněných důkazů vyvrátil tuto jeho verzi skutkového děje také (a především) znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jakož i výslech obou jeho zpracovatelek. Dovolatel sice citoval slova MUDr. et Mgr. Evy Navrátilové, že v případě kombinace tří a více preparátů nelze přesně říci, co to udělá. Uvedený výrok ovšem vytrhl z kontextu z celé výpovědi obou znalkyň (i závěrů jejich posudku). Jmenovaná znalkyně psychiatrička považovala již v obecné rovině za nepravděpodobné, že by některý z léků užívaných obviněným mohl dočasně eliminovat jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti. Zejména však ona i její kolegyně – znalkyně psycholožka PhDr. Mgr Václava Tylová poukázaly na skutečnost, že dovolatel jim byl bez problémů schopen popsat celý průběh dne až do samotné události, stejně jako následující dění, taktéž vyzdvihly, že jeho jednání po činu bylo naprosto účelné, a proto vyloučily jakýkoli psychotický stav (srov. č. l. 1156–1158). Taktéž nalézací soud dospěl na základě všech provedených důkazů ke shodnému závěru v bodě 21. svého rozsudku, kde správně poukázal i na patologickou strukturu dovolatelovy osobnosti.
18. Odmítnout nutno i výtku obviněného, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Toto pravidlo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.
Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př.
rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Celkově lze shrnout, že Nejvyšší soud neshledal žádný (byť jen) náznak toho, že čin obviněného by byl pouze situačním neplánovaným konfliktem s tragickým vyústěním. Naopak se beze zbytku ztotožnil s vývody soudů obou instancí o vraždě spáchané po předchozím uvážení. V podrobnostech pak odkazuje na hodnocení soudu prvního stupně popsané v odůvodnění jeho rozhodnutí, které přejal v plném rozsahu za své. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku (a tím spíše to platí o mimořádném opravném prostředku) připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
20. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu