8 Tdo 634/2025

8 Tdo 634/2025-330

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2025 o dovolání obviněné L. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 3 To 191/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 107/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. Z. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 4 T 107/2024, byla obviněná L. Z. (dále též jen „obviněná“ nebo také „dovolatelka“) shledána vinnou zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, za což byla podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných A. K. a H. L.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná L. Z. odvolání, které zaměřila proti všem jí se týkajícím výrokům. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 3 To 191/2024, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku dopustila tím, že ve 20:00 hod. dne 16. 9. 2023 v Brně na ulici XY v herně XY se nejprve L. Z. a H. L. domluvily, že se majiteli herny pomstí za jeho chování odcizením hotovosti, vymyslely fingované loupežné přepadení, které provede další osoba s tím, že zisk si rozdělí všichni tři, H. L. byl za tímto účelem osloven A. K., který se sešel s H. L. ve 22:00 hod. u ní v bytě v Brně na ulici XY, ta ho zde instruovala ke smluvenému průběhu přepadení, měl pro přepadení obstarat maketu zbraně, což učinil, dohodli se, že L. Z. během své směny předá A. K. dva číšnické fleky, ve kterých bude 20 000 Kč jako odměna za vykonanou práci A. K., zbývající částku si měly obviněné rozdělit, a to tak, že L. Z. si z tržby pro sebe odloží 20 000 Kč a zbývajících 42 000 Kč zabalí do igelitového sáčku, který uschová do místnosti pro personál nacházející se ve XY, kde si je následně vyzvedne H. L., v průběhu noci si pak vzájemně telefonovali a domluvili se na nejvhodnější době provedení činu, kdy následně v době kolem 01:15 hod. dne 17. 9. 2023 vstoupil A. K. do XY a šel k obsluze baru L. Z., v levé ruce držel maketu krátké černé zbraně a současně držel otevřenou tašku, poškozená mu na základě předchozí domluvy vydala ze šuplíku, ke kterému měla přístup, dva černé číšnické fleky, každý v hodnotě cca 300 Kč s finanční hotovostí ve výši cca 17 000 Kč, ty mu do otevřené tašky hodila, A. K. poté rychlým krokem odešel k bezpečnostním mřížím u vstupních dveří baru, odkud na ni zakřičel, ať otevře mříže, což učinila, a poté z baru odešel, L. Z. vyčkala přibližně pět minut, jak bylo domluveno, aby umožnila útěk A. K. od herny, a poté zavolala provoznímu, že byla přepadena, tímto jednáním společně způsobili společnosti Mega Vegas, s. r. o., IČ: 01952846, škodu odcizením ve výši 15 675 Kč a společnosti Zero Spiel, s. r. o., IČ: 08599076, škodu odcizením ve výši 72 263 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 3 To 191/2024, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítla vady provedeného dokazování a nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jakož i zásah do jejího práva na spravedlivý proces.

5. Konkrétně uvedla, že po celou dobu trestního stíhání tvrdila, že o plánu spoluobviněné věděla, neboť se jí svěřila, ale považovala to za nadsázku a nepřikládala mu skutečný význam do chvíle, než jí tato zavolala, že je A. K. připravený a může fingované přepadení provést. Od tohoto momentu spoluobviněné říkala, že se věci účastnit nechce. Z činu neměla žádný majetkový prospěch a nemanipulovala s tržbou, ani neuschovávala žádné peníze v prostorách herny. Dovolatelka především vytkla, že soud v celém rozsahu popisu skutku vycházel z výpovědi spoluobviněné H. L., ačkoliv její výpověď byla po celou dobu řízení konzistentní, a neuvedl, proč se rozhodl uvěřit právě spoluobviněné. Výpověď spoluobviněného A. K. považovala za nerozhodnou, neboť jednal toliko s H. L., neměl tedy o jejím přístupu k věci žádné povědomí. Měla za to, že nastala situace „slovo proti slovu“, nadto za stavu, kdy H. L. sledovala především schválení prohlášení viny, které by nejspíše nebylo přijato, pokud by jakkoliv zpochybňovala popis skutku uvedený v obžalobě. Na otázky soudu však reagovala neurčitě a vyhýbavě. Rovněž se domnívala, že soud jí přičetl k tíži, že ona vinu neprohlásila, a projevil neochotu se věcí skutečně zabývat, což dával najevo neverbálními projevy, které nemohly být zaznamenány na nahrávacím řízení v soudní síni.

6. Soud měl podle dovolatelky k dispozici objektivní důkazní prostředek, kterým bylo možno zjistit skutečný průběh celé směny obviněné, a to videozáznam, který však nebyl u hlavního líčení proveden. Odvolací soud posléze konstatoval, že o průběhu přepadení vypovídají i kamerové záznamy, ale nespecifikoval, o jaké záznamy jde. Součástí spisu je přitom pouze kamerový záznam na dobu přepadení, který nepostihuje všechny podstatné momenty. Není z něj zjevné, zda v krátké době před spoluobviněným A. K. vstoupily do herny jiné osoby, jak uváděla dovolatelka, ani zda tato v průběhu své směny manipulovala s hotovostí v číšnických flecích. Konstatovala, že i pokud by záznam nebyl obviněnou výslovně navrhován, soud měl povinnost jej provést, aby byl řádně objasněn průběh skutku. Jednalo se o jediný spolehlivý způsob, jak verifikovat tvrzení té které obviněné. Uzavřela, že soud překroutil její výpověď tak, že z jejího lidského pocitu pochybení a viny udělal doznání v trestněprávním smyslu, ač výslovně popírala konkrétní momenty, které by konstituovaly její spolupachatelství.

7. Výtky proti právnímu posouzení skutku obviněná založila na předpokladu, že by se soudy řídily zásadou in dubio pro reo. Zdůraznila, že aby bylo možno posoudit jednání pachatele jako spolupachatelství, musí jeho jednání směřovat přímo k dokonání trestného činu a nepostačí jen jeho usnadnění či umožnění; v takovém případě by šlo o pomocníka. Soudy se však nedostatečně zabývaly vymezením jejího konkrétního jednání. Přestože je prokazování vnitřního přesvědčení dovolatelky mimořádně obtížné, soud vzal za prokázané, že dovolatelka dala spoluobviněné H. L. najevo, že ve věci pokračovat nechce, ačkoliv spoluobviněná na ni naléhala s tím, že spoluobviněný A. K. už tam je, a následně s ním komunikovala a poslala jej dovnitř. V tomto nesporném zjištění lze podle dovolatelky těžko spatřovat jednání přímo směřující k dokonání trestného činu, když takové jednání evidentně směřovalo k pravému opaku. Podle dovolatelky tak lze mít za to, že bylo prokázáno, že v době provedení skutku chyběl na její straně úmysl, když vyjádřila nesouhlas a další postup spoluobviněných již nemohla ovlivnit. Její jednání tak mohlo být kvalifikováno nejvýše jako neoznámení či nepřekažení trestného činu.

8. Dovolatelka zpochybnila svůj podíl na uvedeném jednání tím, že popřela, že by došlo k uschování části tržby a rozdělení, že vpustila do prostor herny spoluobviněného A. K. s plným vědomím toho, že jde právě o osobu, která byla dohodnuta se spoluobviněnou H. L. na provedení fingovaného přepadení, a že by mu dobrovolně vydala tržbu, když na ni mířil zbraní, o níž nemohla vědět, že není pravou. Předmětná skutková zjištění mohla být podle jejího názoru objasněna provedením navrženého kamerového záznamu. K tomu, že nevěděla, že má spoluobviněný A. K. místo opravdové zbraně maketu. Uvedla, že se mohla opodstatněně domnívat, že se jedná o osobu blízkou kriminálnímu prostředí a že obavy o její život a zdraví jsou v dané chvíli skutečné, proto by její jednání mohlo být posouzeno jako jednání v krajní nouzi. Zdůraznila i zásadu subsidiarity trestní represe a nemožnost jejího odsouzení za absenci hrdinství či nenasazení vlastního života pro ochranu majetku jiné osoby. Výše uvedeným postupem, jakož i náhledem soudů na vyjádření jejího špatného svědomí a lítosti z toho, že proti jednání spoluobviněné nezakročila rázněji, bylo podle dovolatelky porušeno i její právo na spravedlivý proces, přičemž soudy měly v dané situaci rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo.

9. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2024, č. j. 3 To 191/2024-251, a také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2024, č. j. 4 T 107/2024-221, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné konstatoval, že vady spadající pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítané dovolatelkou ve věci nejsou, když závěry soudů o vině obviněné mají oporu v provedených důkazech, a to zejména ve výpovědi samotné obviněné z přípravného řízení, se kterou korespondují kamerové záznamy či záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu. Nejedná se ani o vadu opomenutých důkazů, když kamerový záznam byl v rámci hlavního líčení řádně realizován (srov. str. 12 protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 4. 2024). Jde-li o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak zdůraznil, že dovolatelka prakticky nenamítala žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu a pouze na základě své vlastní interpretace důkazů a vlastních skutkových zjištění označila právní kvalifikaci za vadnou, když popřela záměrnou účast na inkriminované trestné činnosti. K argumentaci tohoto typu však v dovolacím řízení nelze zásadně přihlížet. K tomu zdůraznil, že z rozhodných skutkových zjištění soudů jednoznačně vyplývá, že obviněná se přímo podílela na koordinovaném jednání dalších osob spočívajícím ve zmocnění se cizí věci a následném přisvojení si takové věci.

11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud k tomu, jakož i k akcentu obviněné na porušení jejích ústavně zaručených práv poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod uplatněný dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatelky zaměřené proti učiněným skutkovým zjištěním, založeným podle ní na nedostatečném prokázání skutkových závěrů soudů a nedůvodném neprovedení navrhovaných důkazů.

15. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 12.–13., str. 4–5 rozsudku soudu prvního stupně), s jehož skutkovými závěry se soud odvolací zcela ztotožnil (viz body 6.–8., str. 2–3 usnesení soudu druhého stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněná uplatnila v dovolání, jsou opětovným zopakováním její obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se pečlivě vypořádaly s námitkami proti skutkovým zjištěním zopakovanými i v dovolání. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

16. Podstatou výtek obviněné je, že soud vyvodil její vinu z jejího vyjádření lidského pocitu pochybení, které bylo překrouceno k doznání. Sama však považovala plán spoluobviněné za nadsázku a nepřikládala mu do chvíle, než jí tato zavolala, že je A. K. připravený a může fingované přepadení provést, skutečný význam. Od uvedeného momentu pak spoluobviněné říkala, že se věci účastnit nechce. Soudy bez vysvětlení vycházely v rozporných skutečnostech z výpovědi spoluobviněné, přestože tato svou výpovědí sledovala přijetí prohlášení viny, a nemohla tak zpochybnit popis skutku uvedený v obžalobě. Také zdůraznila, že nemanipulovala s hotovostí v číšnických flecích a neměla z jednání žádný prospěch. K objektivnímu zjištění průběhu celé směny měly soudy provést kamerové záznamy jako objektivní důkazní prostředek.

17. K argumentaci dovolatelky lze uvést, že skutek, jak byl popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, plně odpovídá skutečnostem, jak o nich vypověděla spoluobviněná H. L. v přípravném řízení, a jejímu následnému prohlášení viny. Okolnosti uvedené spoluobviněnou odpovídají i dalším ve věci provedeným důkazům, a to prohlášení viny spoluobviněného A. K., úřednímu záznamu s vyhodnocením kamerových záznamů, z nichž se podává přítomnost A. K., jeho vstup do herny, kam jej vpustila sama dovolatelka, a následně mu otevřela i při jeho odchodu (č. l.

128), analýze telekomunikačního provozu mezi obviněnými, z něhož vyplývá, že dovolatelka byla opakovaně se spoluobviněnou H. L. v době těsně před fiktivním přepadením i po něm v kontaktu, přičemž tato byla zase v kontaktu se spoluobviněným A. K. (č. l. 133–140). Pokud jde o kamerové záznamy (umístění a záběr jednotlivých kamer jsou v úředním záznamu o jejich vyhodnocení specifikovány), z úředního záznamu s jejich vyhodnocením nelze zjistit nic tak zásadního, aby bylo nutné v hlavním líčení provést přehrání samotných záznamů.

V podstatě z nich vyplývá jen to, co popsali všichni tři obvinění shodně. S ohledem na záběr kamer je také zjevné, že jejich záznamy nemohly přinést žádný objektivní náhled na domluvu spoluobviněných ohledně provedení fingovaného přepadení a následného uschování peněz. Ostatně obviněné si jako zaměstnankyně herny musely být kamer vědomy a jen těžko by cokoliv, co by je mohlo usvědčovat, učinily v rámci jejich záběru. Přehrání kamerových záznamů tak pro jejich nadbytečnost i nedostatečnou vypovídací potenci nelze považovat za vadu v podobě bezdůvodného neprovedení podstatného důkazu ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, nadto když tento ani nebyl žádnou ze stran řízení navrhován (a to ani v odvolacím řízení, jak uváděla dovolatelka, což vyplývá z protokolu o veřejném zasedání o odvolání na č. l.

247–248, jakož i zvukového záznamu o veřejném zasedání na č. l. 250). Není od věci doplnit, že strany v hlavním líčení konaném dne 28. 8. 2024 shodně uvedly, že nežádají přehrání kamerových záznamů (viz str. 12 protokolu hlavního líčení na č. l. 212–219).

18. Dovolatelka dále argumentovala tím, že spoluobviněná H. L. byla vedena snahou o docílení přijetí jejího prohlášení viny, ke kterému by v případě jejího rozporování skutečností uvedených v obžalobě zřejmě nedošlo. Taková argumentace je zcela lichá už jen z toho důvodu, že popis skutku v obžalobě byl činěn právě na základě skutečností, které tato spoluobviněná uvedla již v přípravném řízení, a to jak v postavení zadržené (č. l. 33–35), tak i následujícího dne v postavení obviněné (č. l. 38–41), a je tedy zjevné, že její výpověď byla od počátku řízení konzistentní.

Nic jí nebránilo v tom, aby podíl dovolatelčina jednání od počátku řízení vyvracela, pokud by tomu tak bylo. To by pak zjevně našlo svůj odraz i v popisu skutku v obžalobě i výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Na vině spoluobviněné by to ničeho nezměnilo, nelze tak vysledovat žádný rozumný důvod, proč by měla usvědčovat z projednávaného jednání i dovolatelku, pokud by se tato na skutku jí popisovaným způsobem nepodílela. Podstatné pak je, že rozhodné skutečnosti, o nichž spoluobviněná H.

L. prohlásila vinu, jsou potvrzovány i ostatními ve věci provedenými důkazy, zejména jsou však i vnitřně logické, a to na rozdíl od výpovědi dovolatelky v částech, v nichž se jejich výpovědi rozcházely. Dovolatelka takto zdůrazňovala pocit lidského selhání, které soudy údajně překroutily v její doznání, uváděla, že žádné peníze pro spoluobviněnou neodložila a neschovala, že návrh spoluobviněné na provedení projednávaného jednání považovala za žert, dokud se skutečně jí neznámá třetí osoba, která měla fingované přepadení provést, u herny neobjevila.

Jelikož nevěděla, že mužem držená zbraň je pouhou maketou, bála se o svůj život a peníze vydala. Této obhajobě však nelze ve světle provedených důkazů uvěřit. Nelze vyvrátit, že dovolatelka zpočátku domluvu s kolegyní (spoluobviněnou) za vtip či nadsázku považovala, jako dostatečným rozumem nadané osobě jí však po následné konverzaci, že by spoluobviněná mohla někoho skutečně sehnat, muselo být zřejmé, že tato domluvu za žert nepovažuje. Pokud v realizaci domluvy dále pokračovala, nelze pochybovat o tom, že se na skutku, resp. organizaci fingovaného přepadení, skutečně podílela s vědomím, případně alespoň smířením s tím, že k němu dojde.

Vypověděla-li dovolatelka, že spoluobviněné např. prostřednictvím aplikace Messenger psala, že „tomu uvěří, až někoho uvidí“, pak takové vyjádření nelze považovat za žert, spíše je lze vnímat jako vybízení. Nelze vyloučit ani to, že dovolatelka skutečně dostala strach a chtěla, aby z věci sešlo, když se dozvěděla, že A. K. jako osoba, která má fingované přepadení herny provést, je před hernou, to však na následném rozhodnutí v plánu pokračovat nic nezměnilo. Je logické, že pochybnosti pachatele, který se nakonec rozhodne trestněprávní jednání spáchat, nemohou mít na jeho vinu žádný dopad.

Z vyjádření dovolatelky před samotným vpuštěním A. K.

do herny, která podle vlastní výpovědi zaslala ve zprávách spoluobviněné, že se bojí, že z toho bude „průser“, že nikdy neměla problémy a z tohoto může mít problémy, je pak zejména patrné, že si dovolatelka byla dobře vědoma reality jejich domluvy a možných dopadů jejího jednání. Přesto všechno A. K. do herny po upozornění H. L., že osoba, kterou domluvila k fingovanému přepadení, je již na místě, vpustila dovnitř. Jako pouhou výmluvu lze hodnotit tvrzení dovolatelky, že v období komunikace se spoluobviněnou ohledně vpuštění A.

K. vpustila dovnitř do herny další osoby, přičemž nemohla vědět, která z nich je tím, kdo má fingované přepadení provést, a kdo je naopak obyčejným hostem. Pokud by dovolatelka nechtěla ve sjednaném plánu provést fingované přepadení herny pokračovat, jistě by v době, kdy věděla, že se má smluvená osoba nacházet již před vchodem, nepouštěla do herny nikoho, ani případné hosty. Jestliže v daný moment, kdy již byla o jeho přítomnosti informována, vpouštěla kohokoliv do herny, byla minimálně smířena s tím, že jedním z nich bude A.

K., který provede jejich předem sjednaný plán. Není důvod nevěřit spoluobviněné H. L., ani pokud šlo o úschovu peněz na toaletách pro personál dovolatelkou, když tím spoluobviněná ve svůj neprospěch přiznala obohacení o vyšší částku a celkově tím zvýšila společně způsobenou škodu.

19. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.

Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněné v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněnou usvědčují z jeho spáchání (k tomu srov. př.

rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu.

20. Dovolatelka uplatnila také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na nějž lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

21. Dovolatelka pod takto deklarovaným dovolacím důvodem vytkla, že její jednání mohlo být nanejvýš pomocí na trestném činu, nikoliv spolupachatelstvím, jelikož na její straně chyběl úmysl trestný čin dokonat. Zdůraznila, že její vnitřní přesvědčení je mimořádně obtížné prokázat, ale v jejím jednání lze jen stěží spatřovat jednání přímo směřující k dokonání trestného činu. Ve vztahu ke skutku jako celku je postrádán úmysl, ať už přímý či nepřímý, její jednání nemělo být kvalifikováno jako spolupachatelství a čin spáchaný členem organizované skupiny, nýbrž nejvýše jako neoznámení či nepřekažení trestného činu. S důrazem na to, že nevěděla, že má spoluobviněný A. K. místo opravdové zbraně maketu, a měla proto skutečné obavy o život a zdraví, mínila, že by její jednání mohlo být posouzeno jako jednání v krajní nouzi. Zdůraznila i zásadu subsidiarity trestní represe a nemožnost jejího odsouzení za absenci hrdinství či nenasazení vlastního života pro ochranu majetku jiné osoby.

22. Z obsahu podaného dovolání, a to mimo jiné i z úvodu argumentace týkající se domnělé nesprávnosti právního posouzení tím, že úvahy vyplývají z předpokladu, že by se soudy řídily zásadou in dubio pro reo (viz část IV. K nesprávnosti právního posouzení), vyplývá, že dovolatelka své výhrady proti právnímu posouzení skutku neopřela o skutkové závěry, jak k nim dospěly soudy prvního a druhého stupně a jak je třeba z nich v dovolacím řízení při nezjištění nutnosti ingerence Nejvyšším soudem z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vycházet, nýbrž z vlastní verze skutkového děje. Takové námitky proto nejsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné.

23. Pouze pro úplnost lze proto ve stručnosti konstatovat, že soudy kvalifikovaly jednání obviněné jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku správně. Rozhodně nemůže jít o pouhé účastenství ve formě pomoci na trestném činu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jak naznačovala dovolatelka. Pomoc totiž není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky úmyslného společného jednání ve smyslu § 23 tr.

zákoníku (např. pouze pomocí je jednání osoby, která pachatele vědomě zamkla v obchodním domě, aby zde mohl, až nastane noc, krást, v podrobnostech viz ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 567). V daném případě jednala dovolatelka společně s dalšími spoluobviněnými, když se aktivně podílela na plánování trestného činu a byla součástí jednání směřujícího přímo k dokonání trestného činu komunikací se spoluobviněnou (této i sdělila, že u baru se nachází její kamarádka a není se čeho bát), vpuštěním A.

K. do herny, kde spolu sehráli fingované přepadení, předáním i uschováním dalších peněz. Z uvedeného důvodu také nemohl být trestný čin obviněné kvalifikován jako trestný čin nepřekažení trestného činu podle § 367 tr. zákoníku či neoznámení trestného činu podle § 368 tr. zákoníku, neboť uvedených trestných činů se může dopustit jen ten, kdo se na nepřekaženém či neoznámeném trestném činu nijak nepodílel. Nemůže se jednat ani o krajní nouzi ve smyslu § 28 odst. 1 tr. zákoníku, jíž se rozumí takový stav, kdy je možné přímo ohroženou hodnotu (zájem) chráněnou právním řádem uchovat jen obětováním jiné takové hodnoty (zájmu) nebo kdy lze splnit povinnost jen za cenu porušení povinnosti jiné.

Dovolatelce přeci není dáváno za vinu omezeně to, že pachateli, který na ni mířil zbraní (ať již opravdovou, či maketou), vydala ve strachu peníze, a že tímto jednáním ve strachu o vlastní zdraví či život okradla majitele herny. Jednání obviněné bylo mnohem širší, zahrnovalo domluvu se spoluobviněnou na fingovaném přepadení, návaznou komunikaci, při níž zjistila, že A. K., který fingované přepadení provede, je již na místě a má jej vpustit dovnitř, což také učinila, jakož i uchování peněz pro spoluobviněnou na toaletách pro personál.

Dovolatelka tedy možná měla pochybnosti o tom, zda skutek provést, měla strach z následků a následné výčitky, kdy své jednání opakovaně a rozumně označuje za „blbost“, to však nemění nic na tom, že významně participovala na vzniku tohoto plánu, že jej také realizovala, a to nad rámec pouhého předání peněz spoluobviněnému, který na ni mířil zbraní (maketou, což ovšem dovolatelka v daný moment nevěděla). Tento na ni nemířil zbraní již v době, kdy měla otevírat dveře, a dovnitř jej tak vpustila zcela dobrovolně, stejně tak dobrovolně uschovala peníze pro spoluobviněnou.

Pokud jde o zásadu subsidiarity trestní represe a nemožnost odsouzení za jakousi absenci hrdinství pro ochranu majetku jiné osoby, pak se s ohledem na výše uvedené jedná o argument zcela mimoběžný. Obviněné není dáváno za vinu, že neochránila či vydala majetek jiného ze strachu o své zdraví či život, a že tedy nebyla dostatečně odvážná, ale že společně se spoluobviněnými naplánovala a v souladu s tímto plánem také realizovala trestný čin, a to krádež. Podstata jejího jednání nespočívala toliko ve vydání peněz A. K., který na ni mířil maketou zbraně, ale v celkové domluvě, organizaci a činění jednotlivých kroků, které kromě vpuštění spoluobviněného do herny zahrnovaly i uschování dalších peněz a časově naplánovaný odložený telefonát provoznímu, umožňující spoluobviněnému uprchnout.

24. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 8. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu