U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. srpna 2013
o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.
1. 2013, sp. zn. 8 To 529/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 134/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m
í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 18 T
134/2012, byl obviněný M. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního
zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování
výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku,
kterých se podle skutkových zjištění dopustil skutkem pospaným tak, že
v přesně neustanovené době, nejméně od roku 2008 do 5. 6. 2012, v rodinném domě
v obci Ú., okres Z., sváděl svoji nevlastní dceru – osobu mladší patnácti let,
trvale bytem tamtéž, k nemravnému životu zejména tím, že ji dlouhodobě ve více
případech osahával, přiměl k dráždění svého penisu rukou i ústy, snažil se s ní
o pohlavní styk, tj. zasunutí penisu do jejího pohlavního orgánu, což se mu
podařilo provést v přesně nezjištěné době v roce 2010, a od té doby ji nutil
bez zjevného násilí k pohlavnímu styku, který s ní měl v přesně nezjištěném
počtu případů a v přesně nezjištěných intervalech, zpočátku nejméně dvakrát do
týdne, poté se frekvence pohlavních styků snížila na nejméně dvakrát do měsíce,
jako sexuální pomůcku používal i banán a okurku, poslední pohlavní styk s ní
vykonal přibližně v polovině měsíce května 2012, přičemž bezpečně věděl, že
dosud nedovršila věku patnácti let, s nezletilou žil od jejích čtyř let ve
společné domácnosti, od roku 2008 jako manžel matky, čímž měl právo i povinnost
na nezletilou dohlížet, nezletilá ho jako otce oslovovala a respektovala, byla
na něho odkázána, čehož zneužil a nabádal ji, aby o tomto jeho jednání
nemluvila s tím, že je to jejich společné „tajemství“, a svým jednáním tak
negativně zasáhl do vývoje nezletilé, poznamenal její další psychický vývoj,
narušil utváření její ženské role, kdy zpočátku nezletilá tomuto jednání
nerozuměla a nechápala je, později si nepřípustnost uvědomovala, v současnosti
má pocity spoluviny, stydí se a cítí se být odlišná od svých vrstevníků, a
sdíleným „tajemstvím“ s členem rodiny byly významně narušeny její vazby v
nejužší rodině.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 3,
odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické formou
ústavní.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 1. 2013,
sp. zn. 8 To 529/2012, odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního
stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný
prostřednictvím obhájce Mgr. Marka Sedláka s odkazem na dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. c), e), g), h), l) tr. ř. dovolání zaměřené proti výroku o
vině i trestu. Obviněný v dovolání nejprve s odkazem na závěry znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie vytkl soudu
nesprávné posouzení podmínek pro ukládání trestu pachateli se zmenšenou
příčetností podle § 40 tr. zákoníku, neboť soudy dostatečně neuvážily, že bylo
zjištěno, že jeho schopnost ovládat své jednání byla podstatně snížena v
důsledku sexuální deviace typu hebefilie. Jeho příčetnost byla snížena, a proto
bylo nutné tuto skutečnost důsledně promítnout do ukládaného trestu, čemuž však
soudy nedostály, a uložily mu trest, který tuto skutečnost nezohledňuje, a jak
uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, nepovažoval za nutné
postupovat podle § 40 tr. zákoníku. Takto formulovaný závěr odvolacího soudu je
v rozporu s povahou a smyslem tohoto ustanovení, neboť není na úvaze soudu, zda
toto ustanovení použije či ne, ale je tak povinen postupovat vždy, když je u
obviněného zjištěna zmenšená příčetnost. Podle obviněného mu mělo být s ohledem
na stanovisko znalkyně uloženo toliko ústavní léčení, případně podmíněný trest
odnětí svobody s dohledem probačního úředníka. Další námitka obviněného směřuje
proti tomu, že v popisu skutkových zjištění není dostatečně vyjádřen u
trestného činu podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku znak kvalifikované skutkové
podstaty „svěření dozoru“ a u trestného činu podle § 201 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku znak „porušení své povinnosti“, neboť, byť jsou tyto znaky obsažené v
právních větách, v popisu skutku není uvedeno nic, co by je konkretizovalo.
Obviněný v dovolání mířil i proti tomu, že soudy nerozhodly o jeho
účasti na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 na základě článku II
tohoto rozhodnutí o amnestii. Obviněný pro závěr o tom, že splňuje podmínky v
tomto aboličním rozhodnutí, vycházel z názoru, že pro jeho aplikaci není
důležité, jak dlouho trvalo neskončené trestní stíhání, protože podle něho má
podmínka „uplynutí 8 let“ vztah pouze k řízení proti uprchlému. Na základě
vlastního jazykového rozboru formulace tohoto ustanovení dovozuje, že se
abolice týká všech neskončených trestních stíhání pro trestné činy, za něž
trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let, vyjma
řízení proti uprchlému, od jehož zahájení ke dni amnestie uplynulo více než osm
let. Má tedy na základě tohoto svého výkladu za to, že splňuje všechny
podmínky, jež takto dovodil, a měl být účasten amnestie a jeho trestní stíhání
mělo být podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno.
V dovolání obviněný vytkl i to, že obžaloba na rozdíl od usnesení o
zahájení trestního stíhání rozšířila popis skutkových zjištění a za nesprávné
označil, že v obžalobě popsaný skutek soudy převzaly i do výroku o vině
odsuzujícího rozsudku. Obviněný zdůraznil, které okolnosti byly v obžalobě
uvedeny nad rámec skutku vymezeného v usnesení o zahájení trestního stíhání. Z
důvodu těchto změn se obviněný domáhal výslechu poškozené u hlavního líčení,
čemuž však soud nevyhověl a její výpověď z přípravného řízení bez souhlasu
obviněného pouze přečetl. Nemohl se tak s nově uvedenými skutečnostmi obeznámit
a zohlednit je ve své přípravě na obhajobu, jak mu zaručuje čl. 6 odst. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čímž byl zkrácen ve svém
právu na obhajobu, jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c)
tr. ř. Na podporu tohoto svého tvrzení poukázal na judikaturu Evropského soudu
pro lidská práva a zdůraznil, že soudy měly využít možnosti výslechu poškozené
bez přítomnosti veřejnosti anebo bez osobního kontaktu s obviněným. Tuto vadu
považoval za závažný nedostatek, na který poukázal v podaném odvolání, k němuž
však odvolací soud nezaujal potřebné stanovisko. Podle obviněného není možné,
aby byl odsouzen na základě výslechu svědkyně, které obhájce nemohl klást
otázky ke skutkovým okolnostem, které obviněný v době výslechu neznal a znát
ani nemohl, protože byly doplněny až po výslechu svědkyně do obžaloby. Za této
situace podle obviněného nebyly splněny podmínky pro čtení výpovědi
poškozené.
S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2013, sp. zn.
8 To 529/2012, zrušil a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal k projednání
a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vztahu k obviněným
označenému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že k němu není v
dovolání uvedena žádna argumentace. Názor obviněného vyjádřený s požadavkem na
zatavení trestního stíhání pro použití čl. II amnestie prezidenta republiky s
odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. státní zástupce
označil za zcela nepřijatelný a nesouladný se způsobem, jímž o aplikaci
amnestie dosud soudy rozhodovaly. Obviněný amnestie prezidenta republiky z 1.
1. 2013 podle státního zástupce účasten není a vedení trestního stíhání proti
němu bylo zcela opodstatněné. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z
hlediska pravidel ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností podle § 40
tr. zákoníku je soudu ponechána možnost uložit trest i pod dolní hranicí
trestní sazby. Soud však s ohledem na povahu deliktu a osobnostní dispozice
obviněného zcela správně neshledal dostatek důvodů k tomu, aby uložil trest pod
spodní hranicí trestní sazby. Námitku obviněného, že v popisu skutku nejsou
podklady pro naplnění znaků „svěření dozoru“ a „porušení své povinnosti“,
považuje za nedůvodnou, neboť skutková zjištění vyjadřují poměr obviněného k
poškozené jako nevlastnímu otci žijícímu s matkou poškozené jako s manželkou ve
společné domácnosti. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný
podle státního zástupce nepoužil žádné konkrétní argumenty. Pokud obviněný
vytýkal postup, jímž byl rozšířen popis skutku v obžalobě a v rozsudku oproti
popisu v usnesení o zahájení trestního stíhání, čímž měl být zkrácen na
možnostech přípravy obhajoby, jde o námitku, již nelze zařadit pod žádný z
důvodů dovolání. Státní zástupce poukázal na možnost soudu precizovat popis
skutku v rozhodnutí na základě výsledků provedeného dokazování tak, aby byla
zachována totožnost skutku, kterou dovolatel nezpochybňoval. Nejde zde o
případ, kdy by byl popis skutku rozšířen o zcela nové a obviněnému dosud
neznámé skutečnosti, ale obviněný byl o všech skutkových okolnostech zahrnutých
do zpřesnění popisu skutku informován a nic mu nebránilo zohlednit je v
přípravě své obhajoby. Z těchto důvodů státní zástupce neshledal dovolání
obviněného důvodným ze všech jím označených důvodů, a v důsledku toho ani podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Při správnosti napadených rozhodnutí navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může
být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, zkoumal, zda je
obviněný opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. c), e), g), h), l) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zakotvuje dvě alternativy.
Podle první lze namítat, že postupem přezkumného orgánu (tj. soudu druhého
stupně, resp. v posuzované věci soudu odvolacího) došlo k zamítnutí řádného
opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup. V
podstatě jde o situaci, kdy dovolateli byl odepřen přístup k soudu druhého
stupně a tím k přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí na základě řádného
opravného prostředku v rámci odvolacího řízení. V případě odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně lze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu,
resp. této jeho alternativy namítat, že došlo k zamítnutí či k odmítnutí
odvolání postupem podle § 253 odst. 1 nebo § 253 odst. 3 tr. ř. V posuzované
věci se však o takový případ evidentně nejedná, neboť odvolací soud odvolání
obviněného zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. poté, co je podle § 254 tr.
ř. přezkoumal. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l
) tr. ř. dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku, ačkoliv v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán
některý z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený
dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně své dovolání opřel i o
důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), e), g), h) tr. ř.
Z hlediska obviněným uplatněných dovolacích důvodů Nejvyšší soud prvotně
zkoumal, zda napadená rozhodnutí jsou výsledkem bezvadného procesního postupu,
a proto nejdříve posuzoval okolnosti vztahující se k požadavku obviněného na
zastavení trestního stíhání z důvodů čl. II amnestie prezidenta republiky ze
dne 1. 1. 2013 dopadající na důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle
něhož lze dovolání podat, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní
stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Tento důvod lze uplatnit jen za
situace, když byl dán některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1
tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze
v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní
řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stínání (viz
rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Článek II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013,
vyhlášeného pod č. 1/2013 Sb., stanoví, že má být zastaveno pravomocně
neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od
jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za
něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.
Dovolatel se domnívá, že citovaný článek II, jenž z jazykového hlediska nabízí
několik možných výkladů (tuto skutečnost obviněný doložil odborným vyjádřením
Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, podle něhož není význam
uvedeného souvětí jednoznačný), je třeba vykládat tak, že mají být zastavena
všechna neskončená trestní stíhání, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí
svobody nepřevyšující 10 let. Výjimkou z tohoto dobrodiní jsou podle obviněného
jen trestní stíhání proti uprchlému, jež byla zahájena více než 8 let před 1.
1. 2013.
Takový výklad považuje Nejvyšší soud za nepřijatelný, neboť sám již k tomuto
článku zaujal názor, podle něhož musejí být splněny kumulativně všechny v
uvedeném ustanovení vyjádřené podmínky, a stanovil, že „při výkladu pojmu s
výjimkou trestního stíhání proti uprchlému je třeba vycházet ze skutečné doby
konání trestního stíhání proti uprchlému, tzn., že od celkové doby trvání
trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání
proti uprchlému, a trestní stíhání je proto možno zastavit s ohledem na článek
II ze dne 1. ledna 2013 č. 1/2013 Sb. jen v případě, že zbývající doba trvání
trestního stíhání po tomto odečtení je delší než 8 let, a to k datu vyhlášení
amnestie“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo
661/2013).
Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že v posuzované věci bylo trestní stíhání
obviněného zahájeno dne 6. 6. 2012 (č. l. 1 až 3). I když byl obviněný od
počátku trestního stíhání ohrožen trestní sazbou od 2 do 10 let (§ 187 odst. 2
tr. zákoníku), od zahájení trestního stíhání k 1. lednu 2013 neuplynulo
požadovaných více než 8 let, neboť před 1. 1. 2013 trvalo jeho trestní stíhání
pouhých 6 měsíců, což nesplňuje hledisko předpokládané v článku II o trestním
stíhání delším než osm let. Soudy proto zcela v souladu se smyslem uvedeného
článku amnestie, jakož i s uvedeným výkladem dospěly k závěru, že na obviněného
uvedené aboliční rozhodnutí nedopadá.
Obviněný rovněž s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr.
ř., namítal porušení práva na obhajobu, jež lze uplatnit, jestliže obviněný
neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Citovaný důvod tedy dopadá
především na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné
obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen
obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a
přitom žádného obhájce neměl. Jeho prostřednictvím je tak poskytována možnost
zjednání nápravy, jestliže došlo k porušení práva na obhajobu jako jednoho ze
základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) a také čl. 40 odst.
3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LPS“).
Uvedený důvod předpokládá porušení podmínek určujících právo obviněného na jeho
obhajobu, avšak je užší než toto obecně velmi široce chápané právo, neboť
nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy
obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním
řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány
činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání
meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 a č.
23/2007/II Sb. rozh. tr., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp.
zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč.
2002, svazek 17, č. T 413, věta 2.). Jak je z vymezení tohoto důvodu dovolání
patrné, obviněným vznášené výhrady nejsou způsobilé jej věcně naplnit, protože
obviněný v dovolání neuvedl žádnou takovou okolnost, která by mohla založit
porušení práva na obhajobu, protože obviněný byl po celé trestní řízení řádně
ve smyslu § 36 tr. ř. zastoupen obhájcem. Obviněný v dovolání výslovně uvedl,
že porušení práva na obhajobu spatřuje v tom, že soud podle § 102 odst. 2 tr.
ř. nevyslechl u hlavního líčení poškozenou nezletilou, a to přesto, že v
průběhu trestního stíhání došlo ke změně v popisu skutku, a v obžalobě byly
uvedeny i další skutečnosti, které usnesení o zahájení trestního stíhání
neobsahovalo. To vše za situace, že v době, kdy byl výslech poškozené v
přípravném řízení uskutečněn, měl obviněný jiného obhájce, jenž mu byl soudem
ustanoven, tedy jiný, než kterého si později sám zvolil, a tento další obhájce
tak nemohl při výslechu nezletilé poškozené klást otázky. Obviněný proto
spatřuje porušení svých obhajovacích práv v tom, že nemohl dostatečně reagovat
na změny v obvinění, která proti němu byla vznesena. Právě doplnění skutkových
zjištění v obžalobě, která byla ve stejné podobě převzatá i do výroku
odsuzujícího rozsudku, se podstatně liší od toho, jak byl tento skutek
formulován v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 6. 2012, což je
podle obviněného podstatnou skutečností, na kterou měly soudy řádně reagovat.
Obviněnému měly dát možnost v řízení před soudem uplatnit svou obhajobu při
opakovaném výslechu nezletilé poškozené před soudem tak, aby mohl na tvrzení
poškozené reagovat kladením otázek.
Nejvyšší soud podle obsahu spisu konstatuje, že obviněnému, u něhož byl dán
důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., byla dne 6. 6. 2012 soudem
prvního stupně ustanovena obhájkyně JUDr. Jana Piglová (č. l. 6). Tato byla
také vedle dalších osob (pracovnice OSPODu a soudní znalkyně PhDr. Jitky Horké)
osobně účastna u výslechu nezletilé poškozené, jenž byl proveden jako
neodkladný a neopakovatelný úkon z důvodu § 164 tr. ř. (viz č. l. 20 až 26).
Obviněný si na základě plné moci ze dne 23. 7. 2012 zvolil za obhájce Mgr.
Marka Sedláka (č. l. 8 až 10). Nadále byl obviněný při všech úkonech trestního
řízení, které vyžadují přítomnost obhájce, zastoupen tímto zvoleným obhájcem či
jeho substitutem (č. l. 237).
Z těchto skutečností plyne, že práva obviněného na obhajobu byla plně
respektována, a to i v případě výslechu poškozené nezletilé, která byla po
zahájení trestního stíhání obviněného za přítomnosti jeho obhájkyně
vyslechnuta jako svědkyně v souladu s ustanovením § 102 odst. 1 tr. ř. a § 164
tr. ř.
V tomto směru nebránilo soudu, aby za splnění podmínek § 102 odst. 2 tr. ř.
tuto nezletilou poškozenou před soudem znovu nevyslýchal, ale její výpověď z
přípravného řízení přečetl, neboť podle tohoto ustanovení v dalším řízení má
být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před
soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu
o výslechu i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1, odst. 2 tr. ř. V zhledem k
tomu, že v projednávané věci bylo na základě provedeného dokazování dostatečně
zjištěno (souhrnem všech ve věci provedených důkazů), že obviněný se činu,
který mu je kladen za vinu, dopustil, když navíc ani obviněný v rámci své
obhajoby netvrdil, že by předmětný čin nespáchal, a rovněž i nebyl zpochybněn
poškozenou uváděný průběh skutku, nejde o nutný případ, pro který by ve smyslu
§ 102 odst. 2 tr. ř. bylo nutné výslech nezletilé opakovat v řízení před
soudem. Navíc je potřebné zdůraznit i duševní stav poškozené, která je vlivem
činu obviněného do budoucna postižena, v důsledku čehož je nežádoucí této stále
nezletilé poškozené připomínat znovu okolnosti činu, o nichž již byla podrobně
vyslechnuta.
Takto zjištěné skutečnosti nejsou porušením článku 6 odst. 3 EÚLP, neboť ani
Evropský soud pro lidská práva nepřehlíží zvláštnosti, kterými se vyznačují
řízení o trestných činech znásilnění nebo jiných sexuálních deliktech, a
uznává, že tato řízení jsou těžkou zkouškou pro oběť, a to zvláště tehdy, je-li
nedobrovolně postavena tváří v tvář obviněnému. Při hodnocení, zda bylo
respektováno právo obviněného na spravedlivý proces, je třeba vzít v úvahu
právo oběti na respektování soukromého života. Je tudíž legitimní přijmout k
její ochraně určitá opatření, a to za podmínky, že jsou slučitelná s účinným a
adekvátním výkonem práv obhajoby [viz S. N. proti Švédsku, rozsudek ze dne 2.
7. 2002, č. 34209/96, § 47]. U sexuálních trestných činů proti nezletilým jsou
práva oběti zpravidla šetřena tak, že oběť je vyslechnuta pouze jednou v
průběhu přípravného řízení a na její výslech v řízení před soudem se již
rezignuje a její výpověď je pouze přečtena. Ke kolizi s právem obviněného,
který neměl možnost oběť vyslechnout, na právo zaručené v článku 6 odst. 3
písm. d) EÚLP v zásadě nedochází, jestliže existují další důkazy viny, které
jsou dostatečným podkladem pro odsouzení [viz např. S. E. proti Itálii,
rozhodnutí ze dne 12. 1. 1999, č. 36686/97, oddíl 1; Verdam proti Nizozemsku,
rozhodnutí ze dne 31. 8. 1999, č. 35253/97; Lemasson a Achat proti Francii,
rozhodnutí ze dne 14. 1. 2003, č. 49849/99] (srov. Kmec, J., Kosař, D.,
Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1.
vydání, Praha : C. H. beck, 2012, s. 829, 830).
Porušení práva obviněného na obhajobu nenastalo ani proto, že v obžalobě došlo
k rozšíření skutkových zjištění ve srovnání se skutkem, jak je popsán v
usnesení o zahájení trestního stíhání, jímž obviněný takový požadavek na nový
výslech poškozené odůvodňuje. K tomu je nutné zejména uvést, že podle § 176
odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno
trestní stíhání (§ 160 tr. ř.). Ve smyslu tohoto ustanovení tedy není důležité,
zda došlo k uvedení dalších skutkových okolností upřesňujících čin obviněného,
které byly v průběhu přípravného řízení po zahájení trestního stíhání
objasněny, ale rozhodující je, zda byla ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř.
zachována totožnost skutku.
Jelikož obviněný tuto výhradu uplatnil již v průběhu řízení před oběma soudy
nižšího stupně, ty se jí zabývaly a shodně shledaly, že popis skutku v obžalobě
byl ve vztahu ke způsobenému následku rozvinut pouze o závěry znaleckého
posudku vypracovaného až po zahájení trestního stíhání. Tudíž v usnesení o
zahájení trestního stíhání nemohl být zohledněn. Upřesněn byl též o některé
podrobnosti v části týkající se popisu sexuálních praktik. Žádná z těchto
okolností ovšem nemohla mít význam pro zachování totožnosti skutku, neboť jak v
usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i v obžalobě byly jednání obviněného
i způsobený následek stejné (srov. rozhodnutí č. 6/1962, č. 19/1964, č.
64/1973, č. 24/1981-II Sb. rozh. tr.).
Tyto své závěry a postupy oba soudy dosud činné ve věci ve svých rozhodnutích
dostatečně vysvětlily a také náležitě odůvodnily, a proto lze v podrobnostech
na příslušné pasáže jejich rozhodnutí pro jejich věcnou správnost odkázat (viz
strany 3 až 4 rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 3 usnesení soudu
odvolacího).
Dovolatel dále vytýkal napadeným rozhodnutím nedostatky právní povahy, které
podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož
lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto zákonného
vymezení plyne, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy týkající se výroku
o vině, kdy skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze dovoláním vytýkat
výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení
skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 27, roč. 2006, č. T
912). Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na
uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“,
jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na základě takto vymezených podmínek obviněný uplatnil výhrady proti použité
právní kvalifikaci s tím, že u zločinu podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku
absentuje zákonný znak „svěření dozoru“, jenž je vyjádřen v právní větě
rozsudku soudu prvního stupně, avšak v popisu skutku dovolatel jednání jej
vystihující postrádá, a u trestného činu podle § 201 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku znak spočívající v tom, že pachatel „závažným způsobem poruší svou
povinnost...“. Obviněný má za to, že klade-li mu soud za vinu porušení
povinnosti, měla by být tato povinnost v popisu skutku konkretizována zákonným
ustanovením, ze kterého vyplývá.
Ve vztahu k námitce absence znaku „svěření dozoru“ je třeba uvést, že
zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo
kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, spáchá-li čin takový čin na dítěti
mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo
svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
O osobu svěřenou dozoru pachatele jde, jestliže má pachatel právo a povinnost
na ni dohlížet a bdít nad ní. Tak tomu je zejména u rodičů vůči dětem, u
opatrovníka vůči osobě zbavené svéprávnosti, ale může k takovému vztahu dojít i
na základě jiných situací. Svěření dozoru totiž vyplývá z konkrétní vazby mezi
těmito osobami, a není proto nutné rozhodnutí ani ujednání oprávněných osob,
ale vychází se z faktického stavu, kdy dospělá osoba odpovídá za chování a stav
osoby mladší patnácti let, která byla svěřena dozoru. Za svěření dozoru je však
nutné považovat i to, pokud si takový dozor nad dítětem mladším patnácti let
pachatel sám vynutí. Současně se musí při svěření dozoru jednat i o zneužití
závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatele, čímž se rozumí i to, jestliže
dítě mladší než patnáct let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému
pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem vyplývajícím právě z poměru
mezi dozorujícím pachatelem a jemu svěřeným dítětem. Jde o stav, kdy poškozená
osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího
rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci
svých sexuálních záměrů. Za dozorující osobu ve smyslu citovaného ustanovení je
třeba vždy považovat manžela, který není rodičem dítěte, avšak žije s ním ve
společné domácnosti apod. (srov. rozhodnutí č. 28/1985 Sb. rozh. tr.).
Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl
obviněný shledán vinným uvedeným zločinem v té podobě, že „vykonal soulož s
dítětem mladším patnácti let a jiným způsobem je pohlavně zneužil a čin spáchal
na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho
závislosti“.
Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině soud prvního stupně tuto
situaci vyjádřil slovy „s nezletilou žil od jejích čtyř let ve společné
domácnosti, od roku 2008 jako manžel matky, čímž měl právo i povinnost na
nezletilou dohlížet, nezletilá ho jako otce oslovovala a respektovala, byla na
něho odkázána“. Tato zjištění korespondují i s obsahem spisu, podle něhož
obviněný žil s poškozenou nezletilou ve společné domácnosti od jejích čtyř let,
tj. od roku 2004, kdy byl nejprve druhem a od roku 2008 manželem matky
poškozené. Poškozená jej vnímala jako otce, takto jej i oslovovala, podle
jejích vlastních slov k němu měla jako malé dítě bližší vztah než k vlastní
matce, která byla ve výchově přísná (č. l. 21 až 26).
Jestliže se na učiněná zjištění aplikují shora vymezené zásady, je třeba
uzavřít, že soudy nižších stupňů postupovaly zcela správně a v souladu se
zákonem i platnou judikaturou, když jednání obviněného posoudily jako zvlášť
závažný zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť
všechny znaky předmětné skutkové podstaty, a to i v její kvalifikované podobě,
byly jednáním obviněného naplněny. Nejvyšší soud proto správnosti jejich závěrů
v tomto směru učiněným nemohl nic vytknout a ztotožnil se s nimi (srov. stranu
9 rozsudku soudu prvního stupně).
Pokud jde o další obviněným zpochybňovaný znak skutkové podstaty přečinu
ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku, je třeba uvést, že jej spáchá ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí
rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou
povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z
rodičovské zodpovědnosti, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.
Pojem rodičovská zodpovědnost je vymezen v § 31 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 94/1963 Sb.“), a rozumí se jí
podle odstavce 1 citovaného ustanovení souhrn práv a povinností a) při péči o
nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový,
rozumový a mravní vývoj, b) při zastupování nezletilého dítěte, c) při správě
jeho jmění. Podle odstavce 2 téhož ustanovení při výkonu práv a povinností
uvedených v odstavci 1 jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit
jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají
právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost
dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní
vývoj. Podle § 32 odst. 1, 2 zák. č. 94/1963 Sb. rozhodující úlohu ve výchově
dětí mají rodiče, kteří mají být osobním životem a chováním příkladem svým
dětem. Ustanovení § 33 zák. č. 94/1963 Sb. upravuje, že se na výchově dítěte
podílí i manžel, který není rodičem dítěte, za předpokladu, že s ním žije ve
společné domácnosti.
Z citovaných ustanovení zákona o rodině lze dovodit, že pachatelem uvedeného
trestného činu může být i manžel jednoho z rodičů, který sice sám není rodičem,
ale žije s ním ve společné domácnosti. Nelze mít pochybnosti o tom, že tato
podmínka byla v projednávané věci naplněna a ve skutkové větě také dostatečně
vyjádřena tím, že obviněný „s nezletilou žil od jejích čtyř let ve společné
domácnosti, od roku 2008 jako manžel matky, čímž měl právo i povinnost na
nezletilou dohlížet“. I když ani jeden ze soudů nižšího stupně tuto povinnost
ani dále v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nerozvedl s poukazem na konkrétní
ustanovení zákona o rodině, jde jen o neúplnost odůvodnění, která nemá žádný
dopad na správnost použité právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu
ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku. Povinnosti obviněného ve vztahu k nezletilé nelze pro jejich četnost
přesně specifikovat a striktně nebo snad dokonce taxativně vymezit, neboť péče
o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti a je vedle
ostatních povinností vyplývajících z rodičovské péče vymezena v 31 zák. č.
94/1963 Sb. Vymezená péče je chápána široce tak, aby zahrnovala zajištění všech
nejen základních, ale i se zřetelem na harmonický vývoj dítěte, dalších
významných potřeb, je vyjádřením všech práv a povinností rodičů k dětem při
zastupování dítěte nebo při správě jeho jmění, kde rodiče jsou povinni důsledně
chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled
odpovídající stupni jeho vývoje (srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, s. 1952
až 1962).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že obviněný jako manžel matky
nezletilé žijící s ní ve společné domácnosti uvedeným zákonným povinnostem
zjevně nedostál a tím, že podle skutkových zjištění, „negativně zasáhl do
vývoje nezletilé, poznamenal její další psychický vývoj, narušil utváření její
ženské role …“ hrubě porušil svou povinnost o poškozenou pečovat. Soudy proto
zcela správně jednání obviněného posoudily jako přečin ohrožování výchovy
dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Obviněný v další části dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. i podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil proti výroku o
trestu zejména proto, že soudy dostatečně nezohlednily, že čin spáchal za
podmínek § 40 tr. zákoníku ve zmenšené příčetnosti. Tuto skutečnost měly
promítnout do ukládaného trestu, čemuž však soudy nedostály, když mu uložily
přísný nepodmíněný trest odnětí svobody, který tuto skutečnost nezohledňuje.
Navíc odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že postup podle §
40 tr. zákoníku nepovažuje za nutný. Obviněný v této souvislosti požadoval, aby
mu bylo uloženo jen ústavní léčení, případně podmíněný trest odnětí svobody s
dohledem probačního úředníka.
S ohledem na to, že uvedené výhrady jsou soustředěny mimo jiné i na posouzení
správnosti zákonem stanovených podmínek § 27 tr. zákoníku, jde o námitky právní
povahy, protože obviněný v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. vznesl sice námitky proti výroku o trestu, avšak se zřetelem na nesprávnou
aplikaci § 40 tr. zákoníku brojil proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a
nejedná se tedy pouze o otázky druhu a výměry trestu (srov. rozhodnutí č.
22/2003 Sb. rozh. tr.) [neuplatní se zde názor vyslovený k možnosti aplikace
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 7. 2002, sp. nz. 7 Tdo 356/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 17, č. T 416].
Podmínky pro ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností upravuje
ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku tak, že jestliže pachatel spáchal trestný
čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil
vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu
trestu a jeho výměry. Podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku má-li soud za to, že by
vzhledem k zdravotnímu stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za
současného uložení ochranného léčení (§ 99 tr. zákoníku) dosáhnout možnosti
jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní
hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v § 58 odst. 3 tr.
zákoníku, a uloží zároveň ochranné léčení.
Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku
představuje obecný a obligatorní důsledek spáchání trestného činu ve stavu
zmenšené příčetnosti, kterou si pachatel nepřivodil, a to ani z nedbalosti,
vlivem návykové látky. Proto, jestliže soud výsledky provedeného dokazování
shledá, že obviněný trestné jednání spáchal ve zmenšené příčetnosti, je jeho
povinností k této okolnosti přihlédnout při ukládání trestu. Ze smyslu § 40
odst. 2 tr. zákoníku taková obligatorní povinnost neplyne, neboť je soudu dáno
na úvahu, zda tuto okolnost při současném ukládání ochranného léčení promítne
do nižší výměry trestu odnětí svobody event. jej sníží pod dolní hranici
trestní sazby. Jde o jeden z fakultativních důsledků spáchání trestného činu ve
stavu zmenšené příčetnosti (§ 27 tr. zákoníku), která nebyla zaviněna
pachatelem vlivem návykové látky. Uplatní se jenom v případě, když je to
odůvodněno zdravotním stavem pachatele, což je závěr, který lze učinit pouze na
podkladě znaleckého posouzení duševního stavu pachatele, jehož výsledkem musí
být i doporučení nejvhodnějšího druhu a formy ochranného léčení, které se má
uložit zároveň s trestem. Je však třeba připomenout, že zmenšenou příčetnost
nelze považovat za polehčující okolnost, neboť nemusí nutně snižovat škodlivost
činu nebo jeho závažnost, a tím odůvodňovat mírnější trest, jako je tomu u
polehčujících okolností. Trestný čin spáchaný ve stavu zmenšené příčetnosti se
tím nestává vždy méně závažným nebo škodlivým. Stav zmenšené příčetnosti má
zpravidla dvojí důsledek: na jedné straně snižuje míru zavinění pachatele, na
druhé straně však obvykle zvyšuje nebezpečnost osoby pachatele (srov. Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck,
2012, s. 537 až 541).
Z obsahu spisovaného materiálu i odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že
podle závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
sexuologie zpracovaného MUDr. Petrou Sejbalovou, u obviněného byla zjištěna
porucha sexuální preference typu hebefilie, což je deviace trvalého charakteru,
která byla přítomna v době činu obviněného, a proto znalkyně učinila závěr, že
v době činu byly rozpoznávací schopnosti obviněného zcela zachovány, kdežto
ovládací schopnosti byly v důsledku uvedené poruchy podstatně sníženy, a že
pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný. Navrhla proto uložení ochranného
léčení.
Na základě těchto skutečností soudy nepochybily, jestliže došly k závěru, že
obviněný jednal ve zmenšené příčetnosti za splnění podmínek § 27 tr. zákoníku,
a byly proto povinny tuto okolnost promítnout ve smyslu § 40 odst. 1 tr.
zákoníku a přihlédnout k ní při ukládání trestu.
V této souvislosti je potřebné poukázat na ne zcela přiléhavé vyjádření této
skutečnosti v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který uvedl, že „postup
podle § 40 tr. zákoníku nebyl za tohoto stavu věci namístě“. Proto i když
uložený trest odnětí svobody v trvání sedmi let shledal při zákonném rozpětí
trestní sazby od 2 do 10 roků přísnějším, nepovažoval jej za nepřiměřený (srov.
stranu 4 usnesení soudu druhého stupně). Odvolacímu soudu je nutné vytknout, že
neodlišil v tomto svém argumentu odstavec 1 a odstavec 2 § 40 tr. zákoníku a
jen obecně odkázal na § 40 tr. zákoníku, což u obviněného vzbudilo v dovolání
vyjádřené pochybnosti o tom, že odvolací soud ustanovení aplikoval v rozporu s
jeho zákonným vymezením.
Nejvyšší soud však s ohledem na všechny další v napadených rozhodnutích
vyjádřené souvislosti shledal, že soudy nerezignovaly na svou povinnost
vyplývající z ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku, ale naopak k tomu, že
obviněný čin spáchal ve zmenšené příčetnosti, byť to přímo výslovně
nevyjádřily, při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlížely. V této
souvislosti je vhodné jen připomenout, že odvolací soud přezkoumávající z
podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně v odůvodnění svého
usnesení ke shodné námitce obviněného konstatoval, že soud prvního stupně
důsledně respektoval všechny skutečnosti uvedené v § 39 až 41 tr. zákoníku. K
tomu názoru dále uvedl, že sice nepochybuje o závěrech znaleckého posudku
ohledně zjištěné sexuální deviace, avšak s ohledem na obsah spisu je zřejmé, že
obviněný si musel být dobře vědom toho, že jeho sexuální orientace není
standardní, neboť obdobného jednání se dopouštěl již v minulosti (v průběhu
roku 1996) ke svým dvěma nezletilým dcerám z předchozího manželství. Všem
poškozeným přitom bylo v inkriminovaném období přibližně deset let. Pokud se
tedy obviněný takového jednání dopouštěl dlouhodobě a opakovaně, musel si být
vědom protiprávnosti svého jednání (srov. str. 4 usnesení). Není tedy pochyb o
tom, že soudy i přes tyto skutečnosti a nedostatky postupovaly ve smyslu § 40
odst. 1 tr. zákoníku správně, a to z důvodů, které ve svém rozhodnutí naznačil
soud druhého stupně i ve vztahu k výměře trestu obviněnému uloženému nad
polovinou zákonné trestní sazby.
Jestliže soudy současně neaplikovaly ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku, na
takovýto postup neexistuje právní nárok, nýbrž závisí zcela na uvážení soudu,
zda k němu přistoupí a obviněnému trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby
sníží či nikoli. Pro takovou možnost soudy zcela správně neshledaly zejména na
straně osoby obviněného i okolností, za nichž byl čin spáchán, potřebné
skutečnosti, neboť naopak zcela správně dospěly k závěru o velmi vysoké
nebezpečnosti činu, k níž je nutné zejména zdůraznit, že obviněný se činu
dopouštěl po velmi dlouhou dobu (čtyři roky na nezletilé vykonával soulož i
jinak ji sexuálně zneužíval, ač této bylo 8 až 12 let). Obviněný na sobě však
známky choroby mohl zjišťovat již v dřívější době, neboť obdobného jednání se
dopouštěl i ke svým dvěma (vlastním), dnes již dospělým dcerám M. H. a L. H.,
za nimiž v době jejich dospívání chodil do koupelny, když se sprchovaly. M. H.
uvedla, že ji otec nejdříve jen pozoroval, poté ji začal osahávat přes oblečení
na prsou, hýždích a v rozkroku. Toto jeho chování trvalo zhruba 2 roky.
Opakovaně ho rázně žádala, aby svého jednání vůči ní zanechal. L. H. též
osahával v koupelně nahou, líbal ji a hladil na prsou a přirození, a takto
jednal téměř každý den. Nikomu se nesvěřila proto, že ji otec prosil, aby to
bylo jejich tajemství. Svého jednání zanechal teprve poté, co mu pohrozila, že
vše řekne matce (č. l. 70 až 78 spisu a strany 4 až 5 rozsudku soudu prvního
stupně).
I přes tyto skutečnosti a přesto, že si obviněný byl vědom, že jeho jednání je
přinejmenším nestandardní, nejen, že neučinil žádné kroky potřebné k zahájení
léčby deviace tak, aby byl svému okolí co nejméně nebezpečný, ale po dlouhou
dobu se dopouštěl uvedeného trestného jednání, a to na velice mladé dívce, vůči
níž se jeho sexuální aktivity vystupňovaly až do opakovaných souloží.
Pro úplnost lze jen zmínit, že soud prvního stupně při zdůvodnění nutnosti
uložení citelnějšího trestu zdůraznil důležitost ochrany zájmu společnosti na
ochraně mravního a tělesného vývoje dětí a nezbytnost zabezpečit požadavek
generální prevence proti obdobnému jednání, z něhož v návaznosti na konkrétní
okolnosti případu (nízký věk poškozené, délku páchání trestné činnosti, dopad
jednání obviněného na situaci v rodině, psychiku poškozené) vyvodil nutnost
uložit obviněnému trest nad polovinou zákonné trestní sazby. Takový trest s
vědomím, že na obviněného je třeba působit také ochranným opatřením, přitom
soud nepovažoval ani s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie nepřiměřeně přísným (srov.
stranu 10 rozsudku soudu prvního stupně).
Za tohoto stavu Nejvyšší soud v postupu soudů nižšího stupně obviněným vytýkané
pochybení neshledal, neboť je zřejmé, že soudy všechny relevantní skutečnosti
ve smyslu § 40 odst. 1, 2 tr. zákoníku zohlednily a na základě těchto hodnocení
a úvah obviněnému uložily nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let.
Takto vyměřený trest je třeba s ohledem na skutečnosti výše rozvedené považovat
za přiměřený závažnosti spáchaného činu i všem konkrétním okolnostem případu.
Obviněný rovněž ve vztahu ke stejné skutečnosti označil i důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., o který lze dovolání opřít, pokud byl obviněnému
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným. Jiná než uvedená pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu
či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v
§ 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak
mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Jestliže soudy při ukládání trestu obviněnému podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku,
s trestní sazbou odnětí svobody od dvou do deseti let vyměřily trest odnětí
svobody v trvání sedmi roků, nejedná se ani o druh trestu, který zákon
nepřipouští, ani o výměru mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Takový závěr lze učinit i s ohledem na to, že obviněnému nebyl trest vyměřen,
resp. snížen ve smyslu § 40 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. nz. 7 Tdo 356/2002, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 17, T 416).
Na základě všech výše rozvedených úvah a závěrů Nejvyšší soud považuje
dovoláním napadená rozhodnutí za správná a ve vztahu ke všem namítaným výhradám
učiněná v souladu s příslušnými zákonem stanovenými podmínkami. Dovolání
obviněného proto ve vztahu ke všem jím vymezeným důvodům neshledal důvodným, a
protože o všech otázkách mohl rozhodnout na základě napadených rozhodnutí,
dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. srpna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada
Šámalová