8 Tdo 651/2015-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015
o dovolání obviněného D. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.
1. 2015, sp. zn. 9 To 15/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 121/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B.
odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 2 T
121/2014, byl obviněný D. B. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu
ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku
(správně „těžkého ublížení na zdraví“ – pozn. Nejvyššího soudu) a přečinem
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových
zjištění dopustil tím, že
dne 2. 8. 2014 kolem 05.15 hod. v P., na křižovatce ulic D. a V K., po
předchozím slovním nedorozumění fyzicky napadl M. K., kterého nejdříve udeřil
pěstí do obličeje, a poté na něho zaútočil otvíracím nožem délky čepele nejméně
10 cm, a rukou, ve které držel nůž, zaútočil na oblast břicha M. K., který se
ráně vyhnul a nebyl do břicha zasažen, nato se začali přetahovat o nůž, a
obviněný bodl poškozeného do oblasti hrudi v levé části zad, a když ho chtěl
bodnout do zad z druhé strany, poškozený ránu vykryl pravou rukou, do níž ho
obviněný bodl v oblasti loktu, v důsledku čehož M. K. utrpěl bodnořeznou ránu
zadní stěny hrudní s vchodem pod levou lopatkou pronikající do podkoží a
povrchních vrstev svaloviny zadní stěny hrudní v délce cca 20 cm a bodnou ránu
pravé paže s vchodem pod pravým loktem šíře cca 4 cm pronikající vzhůru
podkožím, protínající svalovou povázku a povrchní vrstvu svaloviny v délce cca
6 cm, a tato zranění si vyžádala léčení v době 2 až 3 týdnů, přičemž pouze
šťastnou shodou náhod M. K. neutrpěl celou řadu závažnějších zranění, např.
poranění hrudních orgánů, poruchu hybných a citlivých funkcí horní končetiny a
poranění větších nervových a cévních pletení probíhajících v horní končetině,
která by vyžadovala léčení s omezením v běžném způsobu života v době delší 6
týdnů.
Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
čtyř let, pro jehož výkon byl podle 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Městský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem
ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 9 To 15/2015, podle § 258 odst. písm. e), odst. 2
tr. ř. (správně § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., jak bylo i vyhlášeno podle
protokolu o hlavním líčení – pozn. Nejvyššího soudu) zrušil shora citovaný
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř.
znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 145 odst. 1 za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož
výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s
dozorem. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž
za nesprávné právní posouzení považoval závěr soudů obou stupňů o naplnění
znaků pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle 21 odst.
1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a že zjištěné jednání mělo být posouzeno
nanejvýš jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku,
eventuálně podle § 146a tr. zákoníku. Podle obviněného soudy zvolená právní
kvalifikace neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, neboť z nich je zřejmá
pouze povaha zranění, která poškozený skutečně utrpěl, o nichž svědčí především
znalecký posudek MUDr. Ivana Procházky, kdežto z výsledků provedeného
dokazování neplynou další možné následky, které fakticky vůbec nenastaly.
Ohledně nich obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, neboť nedávají
potřebný podklad pro závěr, že jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu pokusu
uvedeného zvlášť závažného zločinu, protože z nich nelze dovodit, v čem
konkrétně měla spočívat reálná hrozba způsobení závažnějších zranění, když
nebylo prokázáno, kam blíže neurčeným předmětem, který soudy považovaly za nůž,
mířil. Podle názoru obviněného soudy dospěly k prokazatelnému závěru pouze ve
vztahu ke skutečně způsobeným zraněním, kdežto závěr o úmyslu obviněného
způsobit těžkou újmu na zdraví, tj. útočit proti konkrétní části těla
poškozeného, z dokazování nevyplývá, a je pouhou spekulací soudu. Za dostatečně
prokázané obviněný nepovažoval ani to, že zraňujícím předmětem byl právě nůž, a
nikoliv např. střep z lahve.
Obviněný též upozornil na to, že poškozený byl fyzicky zdatnější a zkušený v
boji, a tudíž bylo nereálné, že by v situaci, kdy se vzájemně drželi v tzv.
klinči, mohl ovládat útočný předmět a proti poškozenému jej použít. Soudům
rovněž vytkl, že se dostatečně nezabývaly intenzitou útoku ani existencí
konkrétních možných následků v podobě újmy hrozící poškozenému, a to se
zřetelem na závěry, k nimž ve svém posudku dospěl soudní znalec z oboru
zdravotnictví MUDr. Ivan Procházka, který popsal možné následky jen obecně. Z
uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
29. 1. 2015, sp. zn. 9 To 15/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 9. 12. 2014, sp. zn. 2 T 121/2014, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu
soudu pro Prahu 1, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně učinil podnět,
aby předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 podle § 265h odst. 3 tr. ř.
navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, protože
skutečnosti v dovolání uvedené, svědčí o tom, že trest obviněnému nemůže být
uložen ve výměře, jak bylo odvolacím soudem rozhodnuto.
K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval,
že dovolatel se sice formálně domáhal použití mírnější právní kvalifikace
skutku, avšak učinil tak až v závěrečné části dovolání v souvislosti s
požadavkem na přerušení výkonu trestu odnětí svobody bez toho, že by fakticky
vznesl konkrétní námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění
uvedených v tzv. skutkové větě a znaků pokusu zvlášť závažného zločinu ublížení
na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Svůj požadavek tudíž
vystavěl na vlastní interpretaci některých provedených důkazů, aniž by
respektoval podstatné části skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě,
jež jsou relevantní pro právní kvalifikaci skutku. Státní zástupce poukázal na
to, že pokud u trestných činů proti životu a zdraví chybí doznání pachatele,
lze na jeho úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví usuzovat z
objektivně zjištěných okolností útoku, zejména z povahy použité zbraně, z
intenzity útoku a ze způsobu jeho provedení, a především z toho, proti které
části těla útok směřoval. Z tohoto hlediska zjištěný útok obviněného směřující
do oblastí těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, svědčí o tom, že
obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že poškozenému způsobí zranění
charakteru těžké újmy na zdraví. S ohledem na objektivně zjištěné okolnosti
útoku nebylo namístě, aby při právní kvalifikaci skutku bylo vycházeno pouze ze
zranění poškozenému skutečně způsobených, i když sama o sobě odpovídala lehké
újmě na zdraví. V daném případě proto nemohl být čin obviněného posouzen podle
§ 146 tr. zákoníku. Pokud dovolatel zmínil právní kvalifikaci podle § 146a tr.
zákoníku, pak v dovolání neuvedl žádné okolnosti, pro které by jeho jednání
bylo možno považovat za spáchané v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku
nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího
zavrženíhodného jednání poškozeného. Protože státní zástupce shledal právní
posouzení činu obviněného správným, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo
podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.).
Přezkum dovolání Nejvyšším soudem je možný jen v případě, že důvod uvedený v
dovolání obsahově odpovídá taxativnímu vymezení dovolacích důvodů v § 265b
odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř.
Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě rozhodnutí
spočívajících na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Pro jeho uplatnění platí, že v zásadě (kromě případů
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními právním posouzením věci, o
který se v projednávané věci nejedná a obviněný jej ani nenamítal), slouží k
odstranění a nápravě vad v právním posouzení skutku, anebo v jiných
nesprávnostech hmotně právní povahy. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu
lze proto zásadně vytýkat nedostatky právní, především to, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o
trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Nejvyšší soud pro toto zkoumání správnosti právního posouzení
hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
na jeho podkladě zkoumá správnost právního posouzení skutku popsaného ve výroku
odsuzujícího rozsudku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn.
IV. ÚS 564/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Hmotněprávní
posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti se může týkat zejména problematiky
trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních otázek z oblasti dalších
právních odvětví (srov. rozhodnutí č. 36/2004, s. 299 Sb. rozh. tr.).
Nesprávnost takového posouzení spočívá v tom, že soud mylně aplikoval určitou
normu hmotného práva např. v tom, že ji nesprávně vyložil, apod.
Obviněný v projednávané věci dovolání opřené o důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. odůvodnil způsobem, který jeho zákonnému vymezení odpovídá, neboť, ač
se vyjadřoval proti učiněným skutkovým zjištěním, činil tak jen zčásti
výhradou, že nebylo prokázáno, že zraňujícím nástrojem, který měl v rukou
držet, byl nůž, anebo pokud vytýkal nepodloženost skutkového závěru o možnosti
vzniku dalších zranění. Tyto výhrady jsou sice zaměřeny proti skutkovému stavu
věci, nejsou však prioritní z hlediska základního požadavku obviněného
směřujícího proti použité právní kvalifikaci z hlediska jeho zavinění k
možnosti vzniku těžkých zranění fakticky nenastalých, jimiž se domáhal
mírnějšího právního posouzení jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst.
1 tr. zákoníku (§ 146a tr. zákoníku). Takto uplatněné námitky jsou svou
základní povahou právní, byť jde zčásti o výhrady dotýkající se skutkových
zjištění, jimiž však obviněný vyvracel správnost úvahy soudu o tom, zda mohl
předpokládat vznik těch těžkých zranění, která podle skutkových zjištění mohla
nastat. Tím zásadně brojil proti právnímu posouzení činu, jenž mu je kladen za
vinu s důrazem na to, že nenaplnil znaky skutkové podstaty pokusu zločinu podle
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
Na podkladě tohoto dovolání Nejvyšší soud zkoumal jeho důvodnost. Pokus zločinu
těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jímž
byl obviněný uznán vinným, může být spáchán jen jednáním pro společnost
nebezpečným, které bezprostředně směřuje k tomu, aby pachatel jinému úmyslně
způsobil těžkou újmu na zdraví, jehož se pachatel dopustil v úmyslu tento
trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
V případě pokusu (§ 21 tr. zákoníku) pachatel svým jednáním již bezprostředně
směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo pro nějakou
překážku, kterou se nepodařilo pachateli překonat, nebo pro nějakou jinou
okolnost, která zabránila pachateli v dokonání. Nedošlo tudíž k naplnění
objektivní stránky trestného činu. Nedostatek dokonání odděluje dokonaný
trestný čin od jeho pokusu, jehož zákonnými znaky jsou též jednání
bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, a úmysl spáchat individuálně
určitý trestný čin. Pokud jde o úmysl konkrétní čin spáchat, musí se vztahovat
na všechny znaky základní skutkové podstaty, bez úmyslu směřujícího k dokonání
trestného činu není pokus trestný (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P.
Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s.,
2010, s. 295 až 298).
Pokus zkoumaného trestného činu je charakterizován nedostatkem účinku
(následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace,
kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže
došlo k takovému (tzv. prostému) ublížení na zdraví poškozeného, které ještě
nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví, jak tomu bylo i v posuzovaném
případě, ač v obou případech takový těžký následek hrozil. Následek (účinek) je
jednou ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění
představuje subjektivní stránku trestného činu. Z adekvátnosti mezi následkem a
jednáním, z něhož vzešel, lze usuzovat také na předvídatelnost následku, což je
podstatný předpoklad spolehlivých závěrů o zavinění.
O pokus ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku může jít jen ve vztahu k úmyslnému
trestnému činu (§ 15 tr. zákoníku), přičemž i samotné jednání tvořící pokus má
úmyslný charakter, protože pachatel si musí zcela záměrně a cílevědomě počínat
tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat
alespoň jako možný.
Subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky,
z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje
vnější znaky trestného činu). Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky
trestného činu je zavinění, které se mu vztahovalo v podstatě na všechny
skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Okruh
skutečností, které musí být zaviněním zahrnuty, vyplývá z legální definice
zavinění (§ 15, 16 tr. zákoníku). Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení
zájmu chráněného trestním zákonem, které je vyvoláno způsobem uvedeným v
trestním zákoně, tedy trestným činem (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL,
P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.
s., 2010, s. 221 až 225.).
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní
stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a
na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke
spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i
jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky
dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru
lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž
je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k
porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například
rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.
2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013,
sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu
skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že čin dokonán nebyl, že
nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto
vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.
Lze tedy shrnout, že následek je jednou ze složek objektivní stránky trestného
činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu, avšak má-
li být správně posouzeno zavinění ve vztahu k určitému následku, nemůže se tak
stát bez tohoto, aby byl tento následek náležitě objasněn.
Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného,
nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být
takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých
se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z
útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Teprve na základě
těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba
dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit
těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit
tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové
srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité
zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti
které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
Z uvedených zásad je zřejmá nesprávnost názoru dovolatele, že, pokud těžká újma
na zdraví nevznikla, nemůže se v tomto projednávaném případě jednat o pokus
těžkého ublížení na zdraví (§ 21 odst. 1 k 145 odst. 1 tr. zákoníku). Pro
posouzení subjektivní stránky pachatele z hlediska jeho zavinění (§ 15, 16 tr.
zákoníku) není u pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví rozhodná
skutečnost, že u poškozeného nenastala těžká újma na zdraví v podobě poruchy
zdraví předpokládané v ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku, ale určující je
především povaha a způsob jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil,
eventuálně další okolnosti, za nichž k útoku došlo.
Podle učiněných a popsaných skutkových zjištění obviněný v posuzované
věci zaútočil na poškozeného v zásadě tak, že po předchozím slovním
nedorozumění zaútočil nožem délky čepele nejméně 10 cm na oblast břicha
poškozeného, který se ráně vyhnul a nebyl nožem do břicha zasažen, po následném
přetahování o nůž obviněný bodl poškozeného do levé části zad, oblasti hrudní,
a chtěl ho bodnout ještě do zad z druhé strany, čemuž poškozený zabránil
nastrčením ruky, čímž k bodnutí došlo do pravé ruky v oblasti loktu. Poškozený
utrpěl bodnořeznou ránu zadní stěny hrudní pod levou lopatkou pronikající až do
povrchních vrstev svaloviny zadní stěny hrudní v délce cca 20 cm, a bodnou ránu
pravé paže pod pravým loktem šíře cca 4 cm protínající svalovou povázku v délce
cca 6 cm. Tato zranění si vyžádala léčení v době 2 až 3 týdnů. Poškozenému
hrozilo např. poranění hrudních orgánů, porucha hybných a citlivých funkcí
horní končetiny a poranění větších nervových a cévních pletení probíhajících v
horní končetině, která by vyžadovala léčení s omezením v běžném způsobu života
v době delší 6 týdnů.
Jak vyplývá z obsahu spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy nižších
stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem okolnostem případu, které posuzovaly z
hlediska naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu
zločinu, jímž obviněného uznaly vinným. Ve vztahu k objektivní stránce
soustředily svou pozornost jak na průběh útoku a mechanismus vzniku zranění,
pro jehož posouzení vyšly vedle svědeckých výpovědí především ze záznamů
kamerového systému z místa činu (č. l. 41 až 45 spisu), tak na újmu, která byla
činem obviněného způsobena, i na tu, jež mu objektivně z útoku obviněného
hrozila (srov. strany 5 až 6 rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 až 5
rozsudku odvolacího soudu), a učinily závěr vyjádřený v popisu skutku. Tam
uvedená porucha zdraví nenaplnila žádné z hledisek těžké újmy vyjádřených v
ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Podle výsledků podrobného dokazování,
zejména lékařských zpráv (č. l. 135 až 137 spisu) a ze závěrů znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalce MUDr. Ivana
Procházky (č. l. 50 až 59 ve spojení s č. l. 255 a 256 spisu), zranění, jež
poškozený utrpěl, vykazují z lékařského hlediska znaky ublížení na zdraví, u
nichž nejspíše nenastanou kromě jizev žádné vážnější trvalé následky, čemuž
odpovídá i nekomplikovaná doba hojení v rozmezí 2 až 3 týdnů (srov. § 122 odst.
1 tr. zákoníku).
Vedle těchto objektivizovaných zranění však soudy vzaly za prokázané i to, že
bezprostřední hrozba těžké újmy na zdraví byla v projednávané věci zcela
reálná, a to především s ohledem nejen na povahu zranění, jež v oblasti
hrudníku i na ruce poškozeného nastala, ale i vzhledem k charakteru zraňujícího
předmětu a lokalizaci ran, které poškozený utrpěl, i těch, k nimž nedošlo. V
tomto směru se jedná zejména o útok, který poškozený vykryl nastrčením ruky,
protože ten směřoval do pravé zadní části hrudníku.
Vzhledem k okolnostem a způsobu útoku mohlo u poškozeného dojít k poranění
hrudních orgánů, kde se skrývá srdce, plíce a další životně důležité orgány. Na
ruce hrozila porucha hybných a citlivých funkcí horní končetiny a poranění
větších nervových a cévních pletení probíhajících v horní končetině, která by
si vyžádala léčení s omezením v běžném způsobu života v době delší než 6 týdnů
a představovala by těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. c), i),
e) tr. zákoníku, přičemž k těmto závažným následkům nedošlo pouze šťastnou
shodou náhod (viz strana 6 rozsudku soudu prvního stupně).
Náležitou pozornost soudy věnovaly také prokázání subjektivní stránky a všem
dalším okolnostem k této otázce se vážícím, zejména tomu, za jakých okolností k
činu došlo a v důsledku jakého mechanizmu u poškozeného vznikla utrpěná
zranění. Podrobným rozvedením všech zjištěných a prokázaných okolností případu
soudy vysvětlily, z jakých skutečností a souvislostí dovodily závěr o úmyslném
zavinění obviněného směřujícím k těžké újmě na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2
tr. zákoníku. Soudy vycházely zejména z povahy útoků – opakované bodání nožem
proti tělu, zejména do oblasti břicha, hrudníku a zad poškozeného, které byly
vedeny relativně větší silou.
Záměr obviněného poškozenému způsobit vážná a život ohrožující poranění vyplývá
z toho, s jakým důrazem, intenzitou a velkou dávkou urputnosti proti
poškozenému útočil s nožem, který již svou povahou je velmi nebezpečnou a vážně
zraňující zbraní, při jejímž použití obvykle hrozí vážné úrazové změny (viz
znalecký posudek na č. l. 57 spisu). Obviněný přitom tento nůž používal
opakovaně a cíleně proti takovým částem těla, kde jsou uloženy životně důležité
orgány, protože rány mířil do míst v oblasti hrudníku. Jejich razanci je rovněž
nutné mít na paměti, protože hloubka bodného kanálu zadní stěny hrudní v délce
cca 20 cm a pod pravým loktem pravé paže v délce cca 6 cm jsou rány, které
ukazují na velkou intenzitu, s níž byly vedeny, a tudíž i z této okolnosti lze
dovozovat, že obviněný k těžkým zraněním poškozeného směřoval.
Ze všech těchto důvodů soudy dospěly ke správnému závěru, že jednání obviněného
směřovalo po subjektivní stránce k následkům předpokládaným v § 145 odst. 1 tr.
zákoníku. Dovodily proto zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný chtěl poškozenému způsobit těžká zranění,
a proto opakované útoky cíleně lokalizoval do míst, kde vážná zranění
nastávají. Přestože o těchto následcích věděl a chtěl je způsobit, k dokonání
tohoto jeho záměru však nedošlo (viz strany 6 rozsudku soudu prvního stupně a 5
rozsudku soudu odvolacího).
S ohledem na tyto okolnosti, za nichž k činu došlo, je správný právní závěr, že
obviněný spáchal pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k
§ 145 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, že jednání obviněného vyústilo toliko
ve způsobení prosté újmy na zdraví poškozeného, a nikoli též v újmu těžkou,
nebyla důsledkem vůle obviněného, nýbrž jen a výlučně výsledkem aktivní obrany
poškozeného, který se útokům obviněného bránil a některá bodnutí stačil vykrýt
rukama. Šlo tudíž o skutečnosti na vůli obviněného zcela nezávislé, když naopak
z jeho jednání je zřejmé, že na poškozeného nožem nezaútočil pouze jednou, ale
opakovaně a s poměrně velkou razancí, o čemž ostatně svědčí i charakter
způsobených poranění.
Při správnosti závěru o naplnění znaků pokusu zločinu těžkého ublížení na
zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, úvahy o tom, že by se
mohlo jednat o mírnější právní kvalifikaci podle § 146 tr. zákoníku, eventuálně
§ 146a tr. zákoníku, jak se obviněný v dovolání domáhal, nemají žádné
opodstatnění, protože při existenci znaků jedné ze skutkových podstat uvedených
v trestním zákoníku je logicky vyloučeno naplnění znaků jiného trestného činu
(srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8
Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů považuje závěry, jež soudy obou
stupňů v posuzované věci učinily, za správné a dovolání obviněného ve všech
ohledech za nedůvodné. Protože tato zjištění mohl učinit na základě dovoláním
napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že rozhodnutí ani
jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Milada
Šámalová
předsedkyně senátu