8 Tdo 664/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2006
dovolání obviněného Ing. R. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
24. 1. 2006, sp. zn. 5 To 12/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 99/2005, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1.
2006, sp. zn. 5 To 12/2006, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17.
10. 2005, sp. zn. 3 T 99/2005, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. R. B. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 5 To
12/2006, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 3 T 99/2005. Tímto
rozsudkem byl uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst.
1, 3 tr. zák. a odsouzen podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody
na osm měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců; podle §
59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného
odsouzení podle svých sil uhradil poškozené Č. p., a. s., se sídlem P., škodu,
kterou trestným činem způsobil.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. dopustil tím, že dne 12. 6.
2004 oznámil Policii ČR, že poté co dne 11. 6. 2004 zaparkoval v P., v ul. D.
nepoškozené osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, RZ, bylo toto vozidlo na
daném místě od 19:00 hod. dne 11. 6. 2004 do 23:00 hod. dne 12. 6. 2004
(nesprávně uvedeno 2005) poškozeno, stvrdil do protokolu správnost těchto jím
uvedených údajů, přičemž následně zajistil v rámci prováděné opravy vozidla,
aby bylo Č. p., a. s., u které bylo vozidlo havarijně pojištěno, poskytnuto na
jím deklarované poškození pojistné plnění, které bylo dne 21. 6. 2004 u
pojišťovny nárokováno a které bylo v souvislosti s touto dopravní nehodou
následně na opravu vozidla vyplaceno, avšak obviněný co do místa a způsobu
vzniku poškození tohoto vozidla uvedl nepravdivé údaje, a tímto svým jednáním
tak způsobil poškozené Č. p., a. s., se sídlem P., škodu ve výši 73.872,- Kč.
Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu, odkázal v něm na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že byl nesprávně uznán
vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. jako
pachatel, ačkoliv účastníkem dohody o pojištění nebyl; těmi byly Č. p., a. s.,
společnost Š., s. r. o., a její klient G. & T., spol. s r. o. Posledně uvedená
obchodní společnost byla jako zaměstnavatel obviněného uživatelem vozidla.
Jediným, kdo byl oprávněn za tuto obchodní společnost jednat, byl její jednatel
pan K. R., nikoliv on. Pakliže se z pověření svého zaměstnavatele zúčastnil
některých úkonů k realizaci žádosti o pojistné plnění, měl být právně
posuzován jako účastník podle § 10 tr. zák., event. jako spolupachatel podle §
9 odst. 2 tr. zák., nikoliv jako pachatel. Nesouhlasil ani s výrokem o náhradě
škody ve výši 73.872,- Kč, který pojal soud do rozsudku, ač se Č. p., a. s., v
průběhu řízení nevyjádřila, zda jí byla způsobena majetková škoda, a nárok na
náhradu škody ani neuplatnila. Dovolatel zpochybnil též správnosti skutkových
zjištění soudů; vytkl, že soud rozhodl pouze na základě jediného nepřímého
důkazu – znaleckého posudku znalce Ing. T. S., který však on pokládá v
některých částech jako odborně nesprávný a neúplný, a proto navrhoval, aby byl
vypracován revizní znalecký posudek. To, že znalecký posudek znalce Ing. T. S.
není správný, dokládal i předložením nového znaleckého posudku znalce Ing. J.
P.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného
zasedání dovolacího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací
soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a
shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy
skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to
především obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení
skutku. Z hlediska obsahu dovolání a napadeného rozhodnutí je významná otázka,
zda byl obviněný důvodně označen jako pachatel trestného činu a zda bylo
správně rozhodnuto o škodě (Č. p., a. s., se podle něj ani nevyjádřila, zda jí
byla majetková škoda způsobena).
Trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí,
kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z
takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje
zamlčí, způsobí-li uvedeným činem na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že v
posuzovaném případě byly znaky trestného činu pojistného podvodu považovány
tímto soudem a shodně s ním i odvolacím soudem za naplněné ve variantě
spočívající v tom, že obviněný při uplatnění nároku na plnění z pojistné
smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tímto činem na cizím majetku škodu
nikoliv malou.
Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která
by vyjadřovala zákonné znaky trestného činu pojistného podvodu podle § 250a
odst. 1, 3 tr. zák., přesvědčivě neobsahují.
Uplatněním nároku na plnění z pojistné smlouvy se ve smyslu § 250a odst. 1 tr.
zák. rozumí jednání osoby, která je účastníkem pojištění vzniklého na základě
pojistné smlouvy (soukromého pojištění). Uplatnění nároku na plnění z pojistné
smlouvy tak představuje úkon pojistníka jakožto smluvní strany a dále
pojištěného a každé další osoby, které ze soukromého pojištění vzniklo právo
nebo povinnost, jímž tato osoba projevuje vůli směřující k tomu, aby jí bylo
plnění poskytnuto, přičemž jde o úkon adresovaný pojišťovně. Z toho logicky
vyplývá, že jednání osoby, která nemá toto postavení a která již z tohoto
důvodu nečiní žádný úkon vůči pojišťovně, nemůže být považováno za uplatnění
nároku na plnění z pojistné smlouvy. Jde o určitou obdobu trestného činu
úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., jehož se může dopustit pouze ten, kdo
je účastníkem právního vztahu založeného úvěrovou smlouvou (k tomu č. 27/2001
Sb. rozh. tr.). Jednání osoby, která není účastníkem pojištění vzniklého na
základě pojistné smlouvy, může být podle okolností posouzeno jen jako
účastenství na trestném činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 tr. zák., §
250a odst. 1 tr. zák. za předpokladu, že jednání pachatele - účastníka
soukromého pojištění - dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu (k
tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 853/2005,
ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 275/2006).
Obviněný namítl, že nebyl účastníkem smlouvy o pojištění, nebyl ani statutárním
orgánem uživatele vozidla obchodní společnosti G. & T., spol. s r. o.; z
pověření této obchodní společnosti - svého zaměstnavatele – se pouze zúčastnil
některých úkonů k realizaci žádosti o pojistné plnění, a proto mělo být na jeho
jednání pohlíženo jako na čin účastníka ve smyslu § 10 odst. 1 tr. zák. či
spolupachatele, nikoliv pachatele.
V dané věci šlo o uplatnění nároku na plnění ze smlouvy o havarijním pojištění
motorového vozidla. Zásadní vadou je, že tato smlouva není součástí spisu a
nejsou jí ani všeobecné pojistné podmínky Č. p., a. s., které jsou součástí
pojistné smlouvy. Teprve zajištění a provedení tohoto důkazu je předpokladem
řádného objasnění věci.
I kdyby však obviněný (jako fyzická osoba) účastníkem pojištění vzniklého na
základě pojistné smlouvy nebyl, neznamená to za každých okolností, že z tohoto
důvodu by nemohl být uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §
250a tr. zák. jako pachatel.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 513/1001 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná
zástupce. Obviněný nebyl statutárním orgánem (členem statutárního orgánu)
obchodní společnosti ani jejím prokuristou, jeho jednání tudíž nemohlo být
jednáním podnikatele v intencích § 13 odst. 2 obchodního zákoníku, ani jednáním
za podnikatele podle jeho § 14. Podle § 15 tohoto zákona platí, že kdo byl při
provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž
při této činnosti obvykle dochází. Posledně citované ustanovení upravuje
zákonné zastoupení podnikatele, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat
za podnikatele, vyžaduje současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o
osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neobsahuje žádné další omezení
týkající se poměru těchto osob k podnikateli (nemusí jít ani o zaměstnance
podnikatele) a neurčuje ani obsah a formu pověření. Druhou podmínkou vzniku
oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní
plné moci je to, že činnost, kterou byla tato osoba pověřena, je činností při
provozu podniku.
Zákonné zastoupení podnikatele podle § 15 obchodního zákoníku je pak nutno
odlišovat od zastoupení smluvního, založeného např. smlouvou mandátní či
smlouvou o obchodním zastoupení, u kterých oprávnění mandatáře či obchodního
zástupce vzniká na základě plné moci (srov. § 568 odst. 3 a 4, § 654 odst. 2 a
3 obchodního zákoníku), nikoliv v důsledku pověření určitou činností (srov. v
právní teorii shodně např. Pelikánová, I., Kobliha, I. Komentář k obchodnímu
zákoníku, 1. díl. Praha: Linde, 1994, s. 72, jakož i Štenglová, I., Plíva, S.,
Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 6. vydání. Praha: C. H. Beck,
2001, s. 62–64).
Obviněný sám hovoří o tom, že se z pověření jednatele obchodní společnosti
zúčastnil některých úkonů k realizaci žádosti o pojistné plnění; v hlavním
líčení uvedl, že na něm jednatel nechal vyřízení pojistné události (č. l. 110).
To dosud nebylo výsledky dokazování verifikováno, nebyly zjištěny podmínky ani
rozsah takového pověření; tento nedostatek je třeba v dalším řízení odstranit
nejméně výslechem jednatele obchodní společnosti G. & T., spol. s r. o., K. D.
R. v procesním postavení svědka. V závislosti na výsledcích dokazování je pak
třeba odůvodnit závěr, zda obviněný jednal jako zástupce obchodní společnosti,
jež byla účastníkem smlouvy o pojištění; za takových okolností by jednal za
obchodní společnost, která byla účastníkem pojištění, a jeho čin by bylo na
místě právně kvalifikovat jako čin pachatele. Pachatelem trestného činu
pojistného podvodu může být totiž nejen fyzická osoba coby účastník smluvního
pojištění, ale též ten, kdo jedná jako statutární orgán či zástupce právnické
osoby – účastníka smluvního pojištění. Takový závěr je jasným důsledkem zásady
vyjádřené v ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., podle něhož jestliže zákon
stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo
postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány
u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.
Náležitou pozornost ale soudy nevěnovaly ani otázce výše způsobené škody.
Předpokladem toho, aby celá částka 73.872,- Kč mohla být posouzena jako škoda
na majetku pojišťovny, by bylo zjištění, že pojišťovna poskytla v této části
pojistné plnění na náhradu škody, která ve skutečnosti vůbec nevznikla. O tento
případ ovšem v posuzované věci nejde. Zjištění soudu prvního stupně, že
\"obviněný co do místa a způsobu vzniku poškození tohoto vozidla uvedl
nepravdivé údaje\", nemá ten význam, že by na vozidle obviněného nevznikla
žádná škoda a že by tedy pojišťovna nahradila neexistující škodu, resp. že by
vůbec nedošlo k pojistné události, tj. k dopravní nehodě. Citované zjištění má
v souvislostech posuzovaného případu ten význam, že k dopravní nehodě došlo
jinak, než jak ji obviněný popsal v oznámení pojistné události. Z takového
zjištění ale nutně ještě nevyplývá, že pojistné plnění poskytnuté pojišťovnou
bylo neopodstatněné v tom smyslu, že by jím byla kryta náhrada neexistující
škody. Odlišný způsob vzniku škody totiž nemusí nezbytně znamenat, že by
pojišťovna neposkytla pojistné plnění na náhradu škody.
V daných souvislostech nutno zmínit, že podle pojistných podmínek je určitý
okruh důvodů, z nichž pojišťovna může v rámci náhrady škody, která skutečně
vznikla, plnění z pojistné smlouvy přiměřeně snížit. Pojistná smlouva, ač není
k dispozici, byla totiž s největší pravděpodobností uzavřena přede dnem 1.
ledna 2005, kdy nabyl účinnosti zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o
změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), a proto se podle § 72
odst. 1 tohoto zákona právní vztahy vzniklé z této pojistné smlouvy řídí
příslušnými ustanoveními části osmé hlavy patnácté zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu této zákonné
úpravy je důsledkem porušení povinnosti z pojištění spočívající v pravdivém
vysvětlení o vzniku pojistné události a rozsahu jejích následků (jiné porušení
dosud zjištěno a konstatováno nebylo) oprávnění pojistitele plnění z pojistné
smlouvy snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho
povinnosti plnit, a to za předpokladu, že vědomé porušení povinnosti mělo
podstatný vliv na zvětšení rozsahu následků pojistné události (§ 799 odst. 2, 3
obč. zák.). Proto nelze beze zbytku akceptovat tu část odůvodnění napadeného
usnesení odvolacího soudu, v níž soud uvádí, že neobstála obhajoba obviněného
spočívající v tvrzení, že neměl k počínání, jímž byl uznán vinným, žádný
rozumný důvod, neboť vozidlo mělo tzv. havarijní pojištění a pojistné by bylo
tedy hrazeno, i pokud by vzniklo v důsledku jeho zavinění, s argumentem, že „i
havarijní pojištění má své limity (pojišťovna zajisté nehradí škody způsobené
např. opilým provozovatelem auta za volantem, úmyslně a účelově zinscenované
nehody apod.). Názor odvolacího soudu by mohl obstát pouze tenkrát, byly-li by
právní vztahy posuzovány podle zákona o pojistné smlouvě, neboť ten v
ustanovení § 24 odst. 1 písm. b) poskytuje pojistitelům oprávnění plnění z
pojistné smlouvy odmítnout, jestliže oprávněná osoba uvede při uplatňování
práva na plnění z pojištění vědomě nepravdivé údaje týkající se rozsahu
pojistné události nebo podstatné údaje týkající se této události zamlčí.
I podle právních předpisů, jimiž se řídí právní vztahy vzniklé z této konkrétně
posuzované pojistné smlouvy, pachatel trestného činu pojistného podvodu podle §
250a odst. 1 tr. zák. může svým jednáním, které spočívá v uvedení nepravdivých
údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, dosáhnout toho, že
pojišťovna poskytne pojistné plnění v celém rozsahu, ačkoli ve skutečnosti tu
je důvod k jeho přiměřenému snížení. Škodou způsobenou trestným činem je pak
částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním a
pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé údaje
(k tomu č. 29/2003 Sb. rozh. tr.).
Z toho je zřejmé, že soudy nesprávně kvalifikovaly zjištěný skutkový stav,
pokud za škodu způsobenou trestným činem pokládaly částku 73.872,- Kč
odpovídající pojistnému plnění ze strany pojišťovny, neboť samotné zjištění, že
obviněný uvedl nepravdivé údaje o průběhu pojistné události, neznamená, že k
žádné pojistné události nedošlo a že pojistné plnění bylo v celém rozsahu
neoprávněné. Spolehlivé vyřešení této otázky se nejspíše neobejde bez
znaleckého posudku z oboru pojišťovnictví.
Nad rámec řečeného a pro úplnost považuje dovolací soud poznamenat, že námitka
obviněného týkající se výroku o náhradě škody je nevěcná. Rozsudek soudu
prvního stupně výrok, jímž by obviněnému bylo uloženo, aby poškozenému nahradil
škody, neobsahuje, a proto není ani významné, zda a kdy poškozená Č. p., a. s.,
učinila návrh, aby soud uložil obviněnému povinnost nahradit škodu. Součástí
rozsudku soudu prvního stupně je sice výrok, jímž bylo podle § 59 odst. 2 tr.
zák. uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil
uhradil poškozené Č. p., a. s., se sídlem P., škodu, kterou trestným činem
způsobil, avšak tento výrok coby součást výroku o trestu má jinou funkci než
výrok o náhradě škody. Na rozdíl od výroku o náhradě škody, jehož účelem je
formulovat obsah a rozsah nároku poškozeného, má tento výrok zesílit výchovný
účinek podmíněného odsouzení tím, že podněcuje pachatele k dobrovolné úhradě
škody, kterou způsobil trestným činem, vyžaduje od něj odčinění škodlivých
následků trestného činu. Není jistě třeba dodávat, že uložení této povinnosti
má své místo tam, kde pachatel trestným činem škodu skutečně způsobil. Uložení
této povinnosti bude v dalším řízení jistě podmíněno i zjištěním, zda byla Č.
p., a. s., škoda na majetku skutečně způsobena.
Z obsahu podaného dovolání však také vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil i námitky, které
směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti
správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 10 a z
nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v Praze. Povahu námitek
skutkových mají především ty výhrady obviněného, jimiž zpochybnil správnost
znaleckého posudku znalce Ing. T. S. Námitky takové povahy však nezakládají
žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje
zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS
78/05 aj.). Na soudu prvního stupně však bude, aby se potřebou nového
znaleckého posudku, event. dalšími návrhy obviněného na doplnění dokazování,
zabýval a vypořádal se s nimi, a to přesto, že v této souvislosti je na místě
dodat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá přesvědčivý a logický
vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení provedených
důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby.
Výrok o vině obviněného trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1,
3 tr. zák. tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z
podnětu dovolání obviněného napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne
24. 1. 2006, sp. zn. 5 To 12/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 3 T 99/2005, zrušil.
Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Při novém projednávání je soud vázán právním názorem,
který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů
byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v
novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto
rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady
nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 14. června 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková