8 Tdo 667/2025-1682
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2025 o dovolání obviněného P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 1 Tmo 32/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze jako soudu pro mládež pod sp. zn. 4 Tm 2/2024,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze jako soudu pro mládež ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 4 Tm 2/2024, byl obviněný P. S. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za přečiny zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 37 T 106/2023, byl odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 37 T 106/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část trestního příkazu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině, trestu (trestním opatření u mladistvého obviněného) a povinnosti společně a nerozdílně uhradit majetkovou škodu ohledně spoluobviněných mladistvého AAAAA (pseudonym), M. D., R. D., J. J., T. N. a D. P.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný P. S. odvolání, které zaměřil proti všem jeho se týkajícím výrokům. Vrchní soud v Praze jako soud pro mládež rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 1 Tmo 32/2024, z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný se při nezměněném výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku [poznámka Nejvyššího soudu: přesněji pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k těmto trestným činům] odsuzuje za tyto trestné činy a za přečiny zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 37 T 106/2023, podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 a § 58 odst. 6 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 45 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 37 T 106/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, která tím pozbyla podkladu. Jinak zůstal ohledně obviněného P. S. napadený rozsudek beze změn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že v přesněji nezjištěné době v průběhu přibližně tří týdnů před dnem 7. 4. 2021 vedl obviněný D. P. z nezjištěného místa telefonát s obviněným mladistvým AAAAA nacházejícím se v té době rovněž v nezjištěném místě a při tomto telefonátu sdělil posledně jmenovanému, že poskytl T.
V., jehož základní osobní údaje a také místo bydliště rovněž sdělil, cenné pánské hodinky, které potřebuje získat zpět, a při zmíněném telefonátu navrhl, aby mladistvý AAAAA sjednal s dalšími osobami, které vybere podle svého uvážení a jejichž přítomnost bude vyjadřovat hrozbu bezprostředního násilí, jejich návštěvu v domě T. V. v XY, okres XY, při níž násilím nebo hrozbou násilí přinutí jmenovaného k vydání zmíněných hodinek, které budou následně vráceny D. P., a ten za to poskytne tehdy přesněji neurčenou odměnu, a v souvislosti s takovým telefonátem zavezl mladistvého AAAAA v přesněji nezjištěné době k domu T.
V., čímž vyvolal úmyslně u mladistvého AAAAA a zprostředkovaně také u M. D., který průběh telefonátu sledoval, rozhodnutí uskutečnit záměr D. P., při jehož provedení obvinění mladistvý AAAAA, R. D., J. J., T. N., P. S. a M. D. po předchozí vzájemné domluvě uskutečněné za nezjištěných časových a místních okolností o realizaci úmyslu zmocnit se násilím nebo hrozbou násilí vůči poškozenému T. V. v jím obývaném domě v obci XY, okres XY, jeho věcí a o rozdělení úloh k uskutečnění takového záměru nejprve mladistvý AAAAA získal informaci o bydlišti poškozeného a jeho majetkových poměrech, které sdělil spoluobžalovaným, následně nejméně ve dnech 2.
4. 2021 až 6. 4. 2021 přijížděli obvinění M. D., R. D., J. J., T. N. a P. S., a spolu s nimi ve dnech 2. 4., 4. 4. a 5. 4.2021 i obviněný mladistvý AAAAA, k domu poškozeného, který pozorovali s cílem stanovit podle takto získaných poznatků nejvhodnější dobu k provedení s jednaného záměru, k čemuž obviněný mladistvý AAAAA přinesl do jimi užívaného automobilu značky Volkswagen Passat a předal k využití tři látkové kukly k zakrytí tváře a slzotvorný rozprašovač a následně dne 7. 4. 2021 v době kolem 01:15 hodin obviněný P.
S. jím řízeným automobilem značky Volkswagen Passat s registrační značkou XY přivezl obviněné M. D., R. D., J. J. a T. N. do XY ulice v obci XY, část XY, okres XY, k domu poškozeného T. V. a tam po předchozí dohodě o rozdělení úloh jednotlivých obžalovaných, které se rovněž zúčastnil, zůstal ve vozidle připraven k jejich rychlému odvozu z místa po zamýšleném útoku proti poškozenému, zatímco obvinění R. D. a T. N. klepáním na dveře domu č. p. XY obývaného poškozeným vyzvali k jejich otevření a poté, kdy je přítomná A.
B. otevřela, vnikli bez vyzvání dovnitř, kam je bezprostředně poté následovali i obvinění M. D. a J. J., a všichni čtyři s tvářemi krytými kuklami nebo respirátorem se pohybovali po domě, přičemž jeden z obviněných zůstal u A.
B., aby jí zabránil opustit místo nebo přivolat pomoc, a další dva obvinění bili rukama, nohama a teleskopickým obuškem do hlavy a dalších částí těla poškozeného T. V., jemuž také některý z nich stříkl do tváře slzotvorný rozprašovač, což doprovázeli slovními výzvami k okamžitému vydání hodinek a dalších cenností, a další z obviněných se v té době pohyboval po domě poškozeného, otevíral některé kusy nábytku a hledal v něm cennosti k přisvojení, a takovým jednáním se zmocnili hodinek značky Hublot, model Big Ben v hodnotě 266 000 Kč, náramku značky Versace v hodnotě 18 900 Kč, telefonu značky iPhone 11 Pro Max v hodnotě 15 000 Kč, telefonu značky My Phone Maestro v hodnotě 900 Kč, telefonu značky Samsung Galaxy Edge v hodnotě 5 500 Kč a repliky hodinek značky Audemars Piguet v maximální hodnotě 10 400 Kč, jejichž hodnota by v případě originálního provedení činila 969 000 Kč, vše majitele poškozeného T.
V., s nimiž poté místo opustili vozem řízeným P. S., a v souladu s původním ujednáním o odměně předal obviněný D. P. v přesněji nezjištěné době několik dnů po posuzované události v blízkosti Obchodního centra XY v Praze XY obviněnému mladistvému AAAAA peníze v hotovosti, z nichž posledně jmenovaný vyplatil obviněnému M. D. 100 000 Kč, které byly rozděleny mezi další obviněné, přičemž zmíněná replika hodinek značky Audemars Piguet byla později zajištěna a vrácena zpět poškozenému.
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 1 Tmo 32/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku. Vytkl tak nesprávné hodnocení otázky zavinění, vadné právní posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a také jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, jakož i porušení jeho práva na spravedlivý proces.
5. Konkrétně uvedl, že nebyly splněny předpoklady jeho trestní odpovědnosti pro absenci pojmových znaků trestného činu, a to protiprávního jednání, příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem a jeho zavinění. Zpochybnil především úmyslnou formu zavinění vyžadovanou pro právní závěr o pomoci na trestném činu. Opakoval, že v době spáchání předmětného protiprávního jednání byl osobním řidičem AAAAA a měl roli nájemního řidiče. Profesně ho zajímal jen čas zakázky a trasa, jako bývalý taxikář nevnímal ani hovor pasažérů a lhostejný mu byl i obsah zavazadla, které mu dali do auta. O tom, že nepatřil do organizované skupiny dalších spoluobviněných, svědčí podle něj i to, že se nepodílel na odměně od D. P. a ani na výtěžku z prodeje odcizených věcí poškozeného. Připomněl, že byl na počátku veden jako svědek, jako spoluobviněný byl posléze označen na základě výpovědí spoluobviněných, které byly vyhodnoceny jako věrohodné, s čímž dovolatel nesouhlasil. Podle jeho mínění byli spoluobvinění motivováni snahou se pomstít za to, že označil policistům při podání vysvětlení pachatele, což se jim povedlo. Navíc i obhájci spoluobviněných měli zájem zapůsobit na orgány činné v trestním řízení a ovlivnit jeho průběh ve svůj prospěch, usvědčí-li jej jako spolupachatele (pomocníka). Navíc se výpovědi obviněných M. D., J. J. i T. N. ve vztahu k němu v mnohém rozcházejí.
6. Dovolatel měl za to, že mu u zavinění nelze spolehlivě prokázat ani složku vědění a ani volní. Soudy sice mohly mít pochybnost o tom, zda měl povědomost, za jakým účelem veze opakovaně ostatní spoluobviněné k domu poškozeného, nebo byl-li alespoň srozuměn s určitými skutečnostmi nebo následkem, což ale s odkazem na zásadu in dubio pro reo k odsouzení nestačí. Jeho pohnutkou byla nesporně očekávaná odměna za realizovanou přepravu osob v ceně obvyklé pro taxislužbu, nikoliv podíl na odměně či zisku z protiprávního jednání skutečných pachatelů. Soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, zejména na nestranné posuzování věci, nesprávně hodnotily provedené důkazy, a to včetně pohnutek ostatních spoluobviněných vypovídat v jeho neprospěch. Odvolací soud bez přiměřených důvodů nevyhověl jeho návrhu na zproštění obžaloby, pouze mu k jeho odvolání zkrátil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, což pokládal za nápravu zcela nedostačující.
7. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil oba napadené rozsudky a zprostil jej obžaloby. Shledal-li by, že je nutno rozhodnout jiným než navrženým způsobem, obviněný souhlasil i pro tento případ s projednáním věci v neveřejném zasedání.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že je lze v dílčích částech považovat za formálně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., není ale opodstatněné.
9. Pokud se jedná o subjektivní stránku souzeného jednání, ta byla podle něj v trestním řízení bezpochyby prokázána a pečlivě se této otázce věnoval soud prvního stupně v bodech 24.–35. svého rozsudku. V této souvislosti je možné poukázat na výpovědi obviněných M. D., J. J., T. N., R. D. a poškozené A. B. Z výpovědi spoluobviněných vyplývá, že se s dovolatelem o svém záměru bavili, dále v autě přechovával kukly a pepřový sprej. Ve vozidle za přítomnosti dovolatele se ostatní spoluobvinění i začali maskovat mj. kuklami, což je jistě činnost, které si dovolatel musel povšimnout a nutně musela působit nestandardně.
Ostatně pozornost dovolatele musela vyvolat již sama skutečnost, jakým způsobem probíhal příjezd k domu poškozeného, či okolnost, že již před spácháním činu vozil spoluobviněné k domu „na obhlídku“. Soudy rovněž správně poukázaly i na důkaz objektivní povahy, tj. kamerový záznam dokumentující nestandardní odjezd dovolatele se spoluobviněnými od objektu poškozeného, což potvrzuje i výpověď poškozené A. B.
10. Z takto zjištěných skutečností lze podle názoru státního zástupce považovat závěr soudů o naplnění subjektivní stránky účastenství ve formě pomoci na jinak zcela nepochybně spáchaném zločinu za zcela správný. Dovolatel si na podkladě všech zjištěných okolností musel být nejméně v hrubých obrysech vědom toho, že ostatní spoluobvinění plánují vniknutí do domu poškozeného a zmocnění se tam umístěných věcí i za cenu použití násilí. Přesto souhlasil se zajištěním dopravy obviněných na místo a jejich odvoz po činu. Je proto nutno se ztotožnit se závěrem soudu prvého stupně, že jednal v úmyslu přímém.
11. Podle mínění státního zástupce námitky proti skutkovým zjištěním zjevně nenaplňují parametry tzv. extrémního nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak je zřejmé, že výtky obviněného představují pouze dosti nekonkrétní polemiku s hodnocením provedených důkazů, aniž by bylo konkrétně poukázáno na konkrétní zjevný rozpor mezi určitým důkazem a skutkovým zjištěním, které z něj soudy dovodily. Tvrdí-li dovolatel, že se výpovědi spoluobviněných v mnohém rozcházejí, neuvádí žádnou bližší argumentaci, k čemuž připomenul i usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22. Pouze v obecné rovině dodal, že z ničeho neplyne žádná motivace ostatních spoluobviněných usvědčit právě dovolatele. Jejich výpovědi byly proto ve vztahu k usvědčení dovolatele zcela racionálně vyhodnoceny jako věrohodné, jak přesvědčivě a logicky vyložil již soud prvního stupně.
12. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (dále jen „Nejvyšší soud“, popř. „dovolací soud“) zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud k obviněným spíše jen obecně a formálně vytknutému porušení jeho práva na spravedlivý proces poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy.
Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod uplatněný dovolací důvod tak lze podřadit námitky, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestných činů jsou podle dovolatele ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů s argumentem, že bez potřebné formy úmyslného zavinění vystupoval pouze jako nájemní, osobní řidič, nebyl členem organizované skupiny.
16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 25.–35., str. 19–20 rozsudku soudu prvního stupně), s jehož skutkovými závěry se soud odvolací zcela ztotožnil (viz body 19.–21., str. 5–7 rozsudku soudu druhého stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se pečlivě vypořádaly s námitkami proti skutkovým zjištěním zopakovanými i v dovolání. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
17. Podstatou výtek obviněného je, že soud vystavil závěry o jeho vině na výpovědích spoluobviněných M. D., J. J. a T. N., které se v mnohém rozcházejí. Nadto měli důvod se mu mstít za to, že v procesním postavení svědka označil policistům při podání vysvětlení pachatele, a i obhájci obviněných chtěli jeho usvědčením jako spolupachatele (pomocníka) zapůsobit na orgány činné v trestním řízení a ovlivnit jeho průběh ve svůj prospěch. Tvrdil, že i kdyby soudy měly pochybnosti o tom, zda měl povědomost, za jakým účelem veze spoluobviněné k domu poškozeného, nebo byl-li alespoň srozuměn s určitými skutečnostmi či následkem, nestačí to k jeho odsouzení s akcentem na zásadu in dubio pro reo.
18. K argumentaci dovolatele lze uvést, že skutek, jak byl popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, plně odpovídá výsledkům hlavního líčení a provedeného dokazování, které nekolidují se zásadou in dubio pro reo, a jeho námitky nejsou opodstatněné. Soud prvního stupně přesvědčivě a logicky vysvětlil, jakými úvahami byl veden, opřel-li rozhodnutí o vině dovolatele právě o usvědčující výpovědi spoluobviněných M. D., J. J. a T. N., přičemž jako další usvědčující důkazy zmínil i výpověď spoluobviněného R.
D. a především výpověď svědkyně A. B. či kamerové záznamy bezpečnostních kamer zachycujících odjezd vozidla řízeného dovolatelem včetně dobíhajících obviněných T. N. a R. D., a to v souladu s výpověďmi zmiňovaných spoluobviněných a svědkyně. Soud prvního stupně zevrubně vysvětlil, jaká byla účast dovolatele na inkriminovaném jednání, jak se na trestné činnosti zcela vědomě podílel tím, že opakovaně spoluobviněné na místo činu a z toho místa vozil, že je přivezl na místo činu i kritického dne, tam na ně podle předchozí dohody čekal a následně bezprostředně po činu je i odvezl, přičemž věděl, za jakým účelem je tam veze, jaký je jejich záměr (body 30., 32.
rozsudku). V dovolatelem zpochybňovaných výpovědích spoluobviněných ani dovolací soud neshledal žádné relevantní rozpory, jež by korespondovaly s jeho výtkami, stejně jako soud prvního stupně a odvolací soud nevidí žádný důvod výpovědím nevěřit či je zpochybnit. Jak přiléhavě poznamenal i odvolací soud, který také soustředil svoji pozornost i na nestandardní odjezd vozidla řízeného obviněným, jak je zachycen na záznamu kamerového systému na domě poškozeného, spoluobvinění popisují roli dovolatele v podstatě shodně, a to včetně toho, že se v jeho přítomnosti domlouvali na provedení činu a že se bezprostředně před útokem přímo v autě, kterým je na místo činu přivezl, zamaskovali a použili k tomu věci nacházející se v kufru auta, kde je dovolatel delší dobu vozil (bod 19.
rozsudku odvolacího soudu). Nelze přijmout výhradu obviněného, že obvinění jej usvědčují jen proto, aby se mu pomstili, neboť ještě jako svědek policejnímu orgánu pachatele činu označil. Takové motivaci neodpovídá postoj spoluobviněných k činu, jeho průběhu a ani jejich prohlášení viny v hlavním líčení, mstivým jednáním proti dovolateli by ve skutečnosti žádnou „výhodu“ nezískali. Na přesvědčivosti závěrů soudů nemůže nic změnit ani poukaz dovolatele na to, že nepatřil mezi členy organizované skupiny i proto, že pohnutkou jeho jednání byla odměna za realizovanou přepravu osob, nikoli podíl na odměně či zisku z protiprávního jednání, když právě v jeho garáži se obvinění sešli bezprostředně po činu a řešili, jaké věci při loupeži získali (bod 30.
rozsudku soudu prvního stupně, bod 19. rozsudku odvolacího soudu). Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že výhrada týkající se případného naplnění znaku „spáchání činu jako člen organizované skupiny“ zde má výlučně povahu námitky skutkové, jíž nelze přiznat relevanci.
Ostatně odvolací soud v této souvislosti případně zdůraznil, že dovolatel byl osobně přítomen tomu, jak se 4 fyzicky zdatní spolupachatelé, které na místo činu předtím opakovaně přivážel, v inkriminovaném čase maskují a po dvojicích vnikají do domu poškozeného, aby od něj vymohli cenné pánské hodinky, jak se na tom v jeho přítomnosti předtím společně vícekrát domlouvali. Dovolatel tedy věděl, že útočníci jsou 4, jelikož obviněné k domu poškozeného přivezl opakovaně, byl svědkem jejich plánovitého postupu pro úspěšné spáchání akce, v jeho přítomnosti spoluobvinění rozebírali i konkrétní provedení útoku (bod 20. rozsudku odvolacího soudu). Jak již soud prvního stupně správně uzavřel, obvinění postupovali plánovitě, koordinovaně, jejich úkoly byly rozděleny, což zvyšovalo efektivitu jednání celé skupiny, přičemž na jejím fungování se vědomě podílel i dovolatel tím, že plnil svoji funkci řidiče (bod 34. rozsudku soudu prvního stupně).
19. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.
ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.
Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněného usvědčují z jeho spáchání (k tomu srov. př.
rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu.
20. Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na nějž lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Dovolatel pod deklarovaným dovolacím důvodem vytkl, že nebyla prokázána úmyslná forma trestné činnosti, že nepatřil do organizované skupiny dalších osob, o čemž svědčí, že se nepodílel na odměně od D. P. a ani na výtěžku z prodeje odcizených věcí. Soudy mohly mít pochybnosti o tom, zda měl povědomost, za jakým účelem veze opakovaně ostatní spoluobviněné k domu poškozeného, nebo byl-li alespoň srozuměn s určitými skutečnostmi nebo následkem, jelikož ale nelze spolehlivě prokázat u zavinění ani složku vědění a ani složku volní, měla být aplikována zásada in dubio pro reo a měl být obžaloby zproštěn.
22. Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně se dovolatel dopustil pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku tím, že opatřením prostředků a slibem přispět po trestném činu umožnil jinému jednak užít proti jinému násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takový čin spáchat jako člen organizované skupiny a jednak neoprávněně vniknout do obydlí jiného a takový čin spáchat se dvěma osobami. Z hlediska subjektivní stránky se jak co do účastenství na trestném činu, tak i oběma zmiňovaným trestným činům vyžaduje zavinění úmyslné, a to včetně zvlášť přitěžujících okolností (§ 15 tr. zákoníku).
23. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Tento vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
24. Kvalifikovaly-li soudy jednání obviněného jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nelze než konstatovat, že jeho právní kvalifikace je přiléhavá a správná. Pomoc totiž není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky úmyslného společného jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku (např. pouze pomocí je jednání osoby, která pachatele vědomě zamkla v obchodním domě, aby zde mohl, až nastane noc, krást, typicky také jednání řidiče odvážejícího pachatele na místo činu apod.; v podrobnostech viz ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 567).
25. V daném případě dovolatel, jak již bylo řečeno, opakovaně spoluobviněné na místo činu a z místa činu vozil jím používaným vozidlem, přivezl je na místo i v den, kdy došlo k inkriminovanému útoku, tam na ně podle předchozí dohody čekal a následně je také bezprostředně z místa činu odvezl, přičemž věděl, jaký je jejich záměr, neboť participoval na dohodě o způsobu provedení činu. Závěr soudu prvního stupně, že jednal v úmyslu přímém pomoci spoluobviněným svou činností v naplnění jejich záměru (bod 32.
rozsudku), byl ale odvolacím soudem korigován ve prospěch obviněného, byť do jisté míry neurčitě. Odvolací soud totiž doplnil, že co do zavinění ke znaku základní skutkové podstaty loupeže, kterým je použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, postačí i ve formě eventuálního úmyslu. Jestliže dovolatel věděl, že útočníci jsou 4, už jen svojí fyzickou konstrukcí vzbuzují respekt a do domu poškozeného vnikají v noci, aby zde od něj vymohli vydání konkrétní cenné věci, musel být s použitím násilí nebo alespoň pohrůžkou jeho bezprostředního použití srozuměn.
Tato úvaha odvolacího soudu ve svých důsledcích znamená právní závěr nejméně o eventuálním úmyslu, nikoliv explicitní přitakání závěru o zavinění ve formě úmyslu přímého. Byť by i dovolací soud měl závěr soudu prvního stupně o zavinění ve formě přímého úmyslu za podložený, nutno respektovat obviněnému prospívající právní úvahu odvolacího soudu o zavinění v eventuálním úmyslu, poněvadž mimořádný opravný prostředek byl podán výlučně v jeho prospěch.
26. S ohledem na povahu dovolacích námitek souvisejících se zákonným znakem spáchání činu jako člen organizované skupiny, jež mají primárně skutkovou povahu, jak již bylo vyloženo, Nejvyšší soud toliko v obecné rovině připomíná, že organizovanou skupinou se podle ustáleného výkladu v odborné literatuře i judikatuře rozumí sdružení nejméně 3 osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. ŠÁMAL, P.
a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 858; rozhodnutí uveřejněná pod č. 53/1976-II., č. 45/1986, č. 36/1995, č. 33/2023 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina přitom nemusí mít trvalejší charakter, tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se ani výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Existence organizované skupiny není podmíněna ani tím, že by všichni její členové museli být současně spolupachateli trestného činu, členy organizované skupiny totiž mohou být také účastníci podle § 24 odst. 1 tr.
zákoníku anebo i blíže neztotožněné osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak pouze za předpokladu, že trestně stíhané osoby o takové osobě vědí (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2011-I. Sb. rozh. tr.). Aplikováno na posuzovaný případ není důvodných pochybností o naplnění této zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to včetně i zde vyžadované úmyslné formy zavinění.
27. Nejvyšší soud je na rozdíl od dovolatele přesvědčen, že všechny pojmové znaky pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jakož i přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku byly jednáním obviněného naplněny po stránce objektivní i subjektivní. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že výtky obviněného nebyly zaměřeny proti právnímu posouzení jeho jednání též jako pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, proto také není třeba zabývat se bližším rozborem jeho správnosti.
28. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 8. 2025
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu