Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2014
o dovolání obviněného Ing. P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
27. 11. 2013, sp. zn. 8 To 111/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 3/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t
á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 43 T
3/2013, byl obviněný P. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého
ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem
poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl
odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku
a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a
šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na
dobu deseti let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce
Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného proti výroku
o trestu, o nichž Vrchní soud v Praze jsou soud odvolací rozsudkem ze dne 27.
11. 2013, sp. zn. 8 To 111/2013, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného
rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným
pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1
tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228
odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
dne 8. března 2012 v 07.53 hodin na dálnici … v úseku … km ve směru jízdy na P.
jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. VW Passat poté, kdy v levém
jízdním pruhu dojel před sebou jedoucí osobní motorové vozidlo tov. zn. KIA
Sorento, které řídil poškozený J. Z., s nímž na místě spolujezdce cestovala i
jeho manželka poškozená Š. Z., přejel se svým vozidlem do středního jízdního
pruhu a zprava předjel osobní motorové vozidlo řízené poškozeným, načež náhle
stočil řízení jím řízeného vozidla ze středního jízdního pruhu do levého
jízdního pruhu a narazil levou zadní částí svého vozidla do pravé přední části
vozidla poškozeného jedoucího v té době rychlostí kolem 120 km/h, v důsledku
čehož došlo k vychýlení tohoto vozidla z levého jízdního pruhu až na levou
krajnici a k poškození jeho pravého předního blatníku a nárazníku se škodou ve
výši 11.458,- Kč, načež po střetu nezastavil a odjel pryč; tímto jednáním mohl
poškozeným J. Z. a Š. Z., jejíž přítomnost ve vozidle nezaregistroval, způsobit
v důsledku nárazu jejich vozidla levou stranou do svodidel či v důsledku
následného nárazu za nimi jedoucích vozidel do jejich vozu vážná poranění
hlavy, trupu, končetin, sériovou zlomeninu žeber či vážná poranění dutinových
orgánů, tedy ledviny, plíce a sleziny, přičemž poškozenému J. Z. se podařilo
takovéto větší havárii zabránit pouze rychlou reakcí, díky jeho bohatým
řidičským zkušenostem a správným vyhodnocení nastalé situace. Za tyto trestné
činy jej odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a §
58 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků,
jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu
pěti let. Rozhodl též o náhradě škody.
Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájkyně z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž jednak
tvrdil, že není osobou, která vozidlo řídila, a ve směru této námitky vytýkal
nedostatky při provádění důkazů, a jednak brojil proti nesprávnému posouzení
subjektivní stránky. Nejprve obviněný soudům vytkl, že jej uznaly vinným, ač
skutek mu kladený za vinu nespáchal, a toto rozhodnutí učinily při nesprávném
provádění a hodnocení důkazů. Tyto nedostatky spatřoval zejména v tom, že závěr
o jeho vině omezily na důkazy, které jeho vinu prokazují, aniž by jakkoliv
hodnotily ty, které sám navrhl či předložil. Především měly provést důkaz
zápisem z kontrolního dne a vyslechnout obviněným navrhované svědky, kteří se s
ním v ten den měli na stavbě nacházet, čímž by byl vyloučen závěr o tom, že ve
stejné době způsobil dopravní nehodu s poškozenými. Vzhledem k tomu, že soud
prvního stupně neprovedl odsouzeným navržené důkazy a v odůvodnění rozhodnutí
se nevypořádal se všemi provedenými důkazy, jednalo se o nepřezkoumatelné
rozhodnutí, avšak ani odvolací soud potřebné a navržené důkazy neprovedl, soudy
porušily pravidla ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. a § 2 odst. 5 tr. ř. a
napadené rozhodnutí je tak vadné i ve vztahu k hmotněprávnímu posouzení (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 817/2003 a sp. zn. 29 Odo 245/2004).
Obviněný brojil proti způsobu, jakým byl poznán a označen jako řidič vozidla
poškozenou Š. Z., jejíž výpověď je jediným přímým důkazem, ač vykazuje závažné
nesrovnalosti, neboť je zkreslená, a to především s ohledem na způsob, při němž
byla provedena rekognice, v rámci níž jí na policii byla ukázána jeho
fotografie před tím, než poškozená byla vyslechnuta. Obviněný uskutečněnou
rekognici označil za nepoužitelný důkaz, protože byla provedena v rozporu s §
104b odst. 2 tr. ř., neboť jeho tvář byla před rekognicí poškozené ukázána, a
až poté, co jí byla předložena fotografie obviněného, jej měla poznávat
opětovně podle fotek za použití zcela totožné fotografie, která navíc neodráží
jeho současný vzhled. Za situace, kdy jediným relevantním důkazem o tom, že on
automobil řídil, je výpověď poškozené, která byla včetně rekognice provedena v
rozporu s trestním řádem, obviněný považuje výrok o vině za učiněný na podkladě
vadně provedených důkazů, neboť soudy nepostupovaly na základě zásady in dubio
pro reo, v důsledku čehož jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy. Závěr o tom, že obviněný skutečně řídil vozidlo VW Passat,
nebyl řádně a dostatečně prokázán, což nenapravil ani odvolací soud, jenž se
nezabýval jeho odvolacími námitkami, a nenapravil ani to, že nebyly provedeny
důkazy svědčící v jeho prospěch.
Ve vztahu k nesprávným závěrům o subjektivní stránce alternativně dovozované na
podkladě zjištěného skutkového stavu obviněný namítal, že nebyl prokázán jeho
úmysl spáchat trestný čin těžkého ublížení na zdraví, když nestačí na něj jen
usuzovat, nýbrž je třeba jej prokázat relevantně provedenými důkazy. Ze
skutkového děje popisovaného poškozenými však takový závěr jednoznačně učinit
nelze, protože ani ve vztahu k němu soudy se stejnou pečlivostí neobjasňovaly
zejména důkazy svědčící v jeho prospěch, a proto podle něj nebylo zavinění k
těžké újmě prokázáno.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 8 To 111/2013, v celém rozsahu,
jakož i vadné řízení, které jeho vydání předcházelo. Současně navrhl také
postup podle § 265h odst. 3 tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž se neztotožnil s
tvrzením obviněného, že soudy neprovedly důkaz protokolem z kontrolního dne na
stavbě, neboť z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 9. 2013 i ze strany 8
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že důkaz touto listinou
proveden byl, i když se soudy v rámci hodnocení důkazů výslovně k této listině
nevyjádřily. Uvedenou skutečnost nepovažoval za podstatnou, protože soud
prvního stupně zcela podrobně a detailně na straně 10 a následující rozsudku
odůvodnil, z jakého důvodu neuvěřil obhajobě obviněného a považoval ji za
nevěrohodnou. Státní zástupce neshledal vadu v tzv. opomenutých důkazech, ani v
tom, že by závěry soudů o tom, že skutek spáchal, byly založeny pouze a jedině
na svědecké výpovědi Š. Z., protože k závěru o vině dospěly i na základě
dalších důkazů. Za situace, kdy to byl obviněný, kdo převážně užíval vozidlo VW
Passat k cestě do zaměstnání, kdo domlouval opravu vozidla, kdo následně
předával klíče opraváři, a poté přebíral auto, na němž bylo zjištěno poškození
odpovídající střetu s vozidlem poškozených, kdo byl poškozenou podrobně popsán
a následně zcela jednoznačně a bez zaváhání identifikován při rekognici jako
řidič řídící předmětné vozidlo VW Passat v době nehody, nelze považovat za
přesvědčivou jeho obhajobu, že vozidlo předmětného dne nepoužil. Za
neodůvodněné soud označil i námitky vztahující se k provedené rekognici, neboť
se s identickými námitkami obviněného vypořádal už soud prvního stupně, který
ji shledal provedenou za splnění podmínek § 104b odst. 2 tr. ř. Státní zástupce
při posouzení všech okolností, za nichž byla uskutečněna, shledal, že soud
prvního stupně ani v tomto směru nepochybil.
Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami zpochybňujícími subjektivní
stránku, jelikož soudy obou stupňů se této otázce podrobně věnovaly, přičemž
zcela správně dospěly k závěru, že na straně obviněného je třeba dovodit závěr
o nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z okolností
případu státní zástupce ve shodě se soudy nižších stupňů shledal srozumění
obviněného s kolizí vozidel a možným těžkým ublížením na zdraví osob jedoucích
v předjížděném vozidle. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného
je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda
označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod
dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený a zakládající tak možnost věcného
přezkumu napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z této dikce plyne, že prostřednictvím tohoto dovolacího
důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z
nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně
právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o
jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové
tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková
zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp.
druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutková zjištění soudu prvního stupně
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne
9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12.
2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly
zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním
zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy
realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených
kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a
ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní
nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Se zřetelem na rozvedená kritéria pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že obviněný jej nenaplnil v té části
dovolání, v níž uvedl argumenty směřující proti postupu při provádění a
hodnocení důkazů. Dovolatel zde vznesl výhrady nikoliv právní povahy, ale
soustředil je v zásadě proti nesprávnosti provedeného dokazování, jeho
neúplnosti a vadnosti postupu při provádění rekognice, z čehož dovozoval
existenci tzv. opomenutých důkazů a extrémního nesouladu, a při nevyužití
zásady in dubio pro reo považoval za nesprávný závěr, že pode výroku o vině to
byl on, kdo předmětné vozidlo řídil. Obviněný takto formulovanými výhradami ve
skutečnosti popíral, že by spáchal čin tak, jak je ve skutkové větě výroku o
vině odsuzujícího rozsudku popsán, čímž vyjadřoval svůj nesouhlas se skutkovými
zjištěními. Těmito námitkami obviněný dovolání vystavěl na procesním, a nikoli
hmotně právním základě, v důsledku čehož označený dovolací důvod, ale ani žádný
jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
nenaplnil, a proto dovolací soud v zásadě nemohl z jejich podnětu napadená
rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumávat.
Nejvyšší soud k námitkám o existenci extrémního rozporu posuzoval, zda soudy
dodržely všechny procesní zásady a zákonem stanovená pravidla pro řádné
provedení a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z obsahu spisu a
napadených rozhodnutí zjistil, že se soudy všem nyní namítaným otázkám v
průběhu řízení jak před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení,
pečlivě věnovaly a zejména obhajobu obviněného prověřovaly. Postačí poukázat na
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na stranách 9 až 18 velmi
podrobně uvedl, z jakých důkazů pro své závěry vycházel a jak je hodnotil, když
pečlivě vysvětlil, jaké důkazy a z jakých důvodů vzal za podklad svého
rozhodnutí o tom, že obviněný předmětné vozidlo řídil.
Jestliže obviněný v této souvislosti zpochybňoval procesní způsobilost
rekognice provedené s poškozenou Š. Z., při níž za viníka nehody určila
obviněného, tato byla provedena v souladu s podmínkami vymezenými v ustanovení
§ 104b odst. 2, 4 tr. ř., podle něhož podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří
mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za
nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by
bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim
nesmí být před rekognicí ukázána. Není-li možno ukázat osobu, která má být
poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému,
obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob.
Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Jak z
obsahu spisu vyplývá, poškozená Š. Z. byla poprvé vyslechnuta dne 3. 4. 2012, a
podle úředního záznamu na č. l. 113 nejprve v této předprocesní výpovědi uvedla
popis pachatele, a teprve poté jí byly ukázány černobílé fotografie, mezi nimiž
obviněného označila. Další rekognice byla provedena dne 11. 5. 2012, při níž
poškozená znovu před tím, než k poznávání pachatele mezi dalšími pěti
srovnávanými (velice podobně vyhlížejícími) osobami došlo, slovně popsala
vzhled obviněného, kterého opět mezi poznávanými určila. Shodný popis uvedla i
ve svědecké výpovědi ze dne 29. 1. 2013. K tomu je nutné zdůraznit, že
poškozenou sdělované rysy obličeje pachatele i další markanty se se vzezřením
obviněného ztotožňují a že poškozená vzhledem k průběhu činu měla dostatek
možností si obličej řidiče kolem ní projíždějícího vozu prohlédnout. Všechna
tato zjištění, jakož i průběh rekognice podle fotografií, svědčí o tom, že byla
provedena řádně, když by zřejmě postačovala již první provedená rekognice, při
níž poškozená dne 3. 4. 2012 obviněného jako pachatele určila, a v dalším
poznávání již jen potvrzovala, že její určení odpovídalo všem rozhodným
okolnostem. To, že poškozené nebyla dána možnost obviněného poznat při
rekognici in natura, je nutné připsat na vrub obhajobě, která tento úkon, jak
správně naznačily i procesní soudy, zmařila.
Soudy však své závěry o vině obviněného opřely nejen o výpověď poškozené, ale i
o jiné důkazy, např. o závěry znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví
doprava silniční a městská se specializací technické posudky o příčinách
silničních dopravních nehod znalce Ing. Libora Kopala, který byl slyšen rovněž
v hlavním líčení před soudem. Mezi listinnými důkazy přitom byl proveden i
obviněným zmiňovaný (coby opomenutý) protokol z kontrolního dne 8. 3. 2012.
Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných
procesních postupů následně, byť toliko stručně, potvrdil také odvolací soud,
jenž podstatné úvahy shrnul na stranách 5 až 7 svého rozsudku a na základě
těchto skutkových zjištění učinil i vlastní, pro obviněného příznivější závěr o
právní kvalifikaci. Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené
důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a potažmo i právní závěry,
nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně
logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních
závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani
Nejvyšší soud neměl důvod pochybovat o správnosti učiněných skutkových
zjištění. Tím současně konstatuje, že nebyl shledán ani extrémní nesoulad mezi
skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Obviněným zmiňované tzv. opomenuté důkazy, jako kategorie důkazů, které nebyly
provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v
řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při
postupu podle § 5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí
nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též
porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38
odst. 2 Listiny základních práva svobod) v projednávané věci též nebyly
zjištěny. Ve věci totiž nedošlo k takové procesní situaci, v níž by bylo
obviněným navrženo provedení konkrétního důkazu, který by byl soudem bez věcně
adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a že by ve
vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka
buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci
[srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn, II. ÚS
262/2004, ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp.
zn. III. ÚS 3320/2009 a další]. Taková situace nenastala zejména proto, že
soudy obou stupňů pečlivě prováděly potřebné dokazování a vždy řádně
vysvětlily, jakými úvahy byly vedeny, ať již při jejich hodnocení, anebo proto,
že důkaz považovaly za nadbytečný. Nejedná se o opomenuté důkazy, protože byly
dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a
soudy tento postup dostatečně odůvodnily a vysvětlily v přezkoumávaných
rozhodnutích. Soudy podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s
fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle).
Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí
smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně)
akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s
obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně,
srozumitelně a logicky odůvodněna.
Tyto závěry Nejvyššího soudu o správnosti procesního postupu při provádění
dokazování vedou k závěru, že nic nebrání tomu, aby za podklad správnosti
právních úvah vzal skutková zjištění popsaná ve výroku o vině rozsudku soudu
druhého stupně. Na základě tam uvedené dikce pak bylo možné zkoumat, zda je
důvodná výhrada obviněného o tom, že jeho jednáním, popsaným ve skutkové větě
výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nebyla naplněna subjektivní stránka ve
vztahu k trestnému činu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se v úmyslu spáchat
trestný čin dopustí jednání, které bezprostředně směřuje k úmyslnému způsobení
těžké újmy na zdraví jinému, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Zavinění vyjadřuje vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám
trestného činu. Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně,
jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo
ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým
jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí
i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. K naplnění subjektivní stránky u
předmětného zločinu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku postačuje, je-li spáchán
alespoň v úmyslu nepřímém.
Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného,
nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být
takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých
se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z
útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Teprve na základě
těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba
dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit
těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit
tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové
srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité
zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti
které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
Oba soudy nižších stupňů shledaly v jednání obviněného nejméně nepřímý úmysl ve
smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Vyšly z toho, že obviněný podle
okolností činu věděl, že když bude agresivně ve velké rychlosti svým vozidlem
ve snaze předjet vozidlo poškozených zprava náhle realizovat úhybný manévr
přejetím do levého jízdního pruhu, kde jelo vozidlo poškozených, jde o
riskantní a nedovolený jízdní manévr, který může ohrozit osádku vedle jedoucího
vozidla. Věděl také, že s ohledem na bezprostřední blízkost vozidla poškozených
jedoucího v blízkosti svodidla a také projíždějící další vozidla může dojít ke
střetu vozidel a tím k vychýlení ze směru jízdy, jež může vést ke srážce
způsobující havárii s vážnými následky na zdraví pasažérů vozidla.
Uvedená zjištění a obviněným vědomě a cíleně vyvolaná velmi riskantní a ve
svých důsledcích nebezpečná, pirátská jízda svědčí ve smyslu § 15 odst. 1 písm.
b) tr. zákoníku o tom, že obviněný věděl, že může takovou jízdou způsobit těžká
zranění jiným účastníkům silničního provozu. Takový následek nenastal jen díky
souhře náhod nezávislých na vůli obviněného.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů
nižších stupňů považuje závěr o tom, že obviněný naplnil po všech stránkách,
subjektivní nevyjímaje, znaky pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví
podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku za zcela správný. Považuje jen
za vhodné zdůraznit, že čin obviněného byl velmi nebezpečný, neboť je obecně
známo, že při dopravních nehodách na dálnicích, při nichž se střetávají vozidla
jedoucí velmi vysokou rychlostí, dochází v drtivé většině případů k vážným
zraněním majícím převážně charakter těžké újmy na zdraví, nezřídka též s
fatálním následkem, k nimž jen shodou šťastných náhod v projednávaném případě
naštěstí nedošlo.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová