8 Tdo 724/2025

8 Tdo 724/2025-7725

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný S. P. a obviněná M. P., rozená S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 8 To 28/2025-7586, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 12/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá.

1. Obvinění S. P. a obviněná M. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, „dovolatel“, „obviněná“, „dovolatelka“ příp. jako „obvinění”) byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2024, č. j. 2 T 12/2023-7395, uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaného účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byli obvinění podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni (každý) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byli (každý) podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl každému z obviněných dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní korporace či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní korporace či jeho člena a dále funkci prokuristy obchodní korporace včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 10 (deseti) let. Současně byl ve vztahu ke každému z těchto obviněných zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2020, sp. zn. 10 T 11/2018, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k niž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. O nároku poškozené České republiky, zastoupené finančním úřadem na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. [Týmž rozsudkem byli spolu s obviněnými S. P. a M. P. odsouzení také obviněný M. V. a obviněný L. T., (obviněný M. V. odvolání nepodal; obviněný L. T. odvolání podal – viz níže bod 2) dovolání v předmětné trestní věci nepodal].

2. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2024, č. j. 2 T 12/2023-7395, napadli obvinění a obviněný L. T. odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2025, č. j. 8 To 28/2025-7586, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedli, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jejich vině, aniž by spolehlivě zjistily skutkový stav věci. Vyhodnocení provedených důkazů (zejména svědectví a potvrzení o vykonávaných činnostech) bylo podle dovolatelů tendenční a nevyvážené. V rámci proběhlého trestního řízení nebyly podle jejich mínění dále provedeny důkazy týkající se realizované úklidové činnosti, tudíž nelze tvrdit, že šlo o fiktivní činnost.

Stejně tak výše předmětných odměn byla podle obviněných v rámci daného odvětví zcela standardní. Z odůvodnění rozsudku dále nelze podle dovolatelů dovodit, že by jednali s vědomým úmyslem pomoci M. V. při zkrácení daně. Podle svých slov jednali v domnění výkonu reálné činnosti pro reálného zadavatele. Poukazují na to, že obhajoba ve věci navrhla řadu důkazů, které mohly potvrdit jimi skutečné vykonávání činností, soudy však tyto důkazy neprovedly buď vůbec, nebo je odmítly bez dostatečného vypořádání se s jejich důležitostí.

S ohledem na shora uvedená pochybení došlo podle dovolatelů k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Závěrem podaného dovolání zdůraznili, že považují uložené tresty za nepřiměřené přísné. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 8 To 28/2025-7586, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2024, č. j. 2 T 12/2023-7395, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, příp., aby rozhodl o zproštění obžaloby či o uložení přiměřenějšího trestu.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k uplatněným námitkám předně uvedl, že v rámci dovolání obvinění nesprávně označili uplatněné dovolací důvody, neboť zcela zjevně postupovali podle znění trestního řádu účinného do 1. 1. 2022. V rámci uplatněných námitek podle státního zástupce vycházejí z jiného skutkového stavu, než zjistily oba soudy, což nespadá pod jakýkoliv dovolací důvod. V podaném dovolání podle státního zástupce totiž dovolatelé v obecné poloze vyjadřují svůj nesouhlas se skutkovými závěry, aniž by vznesli jakoukoliv výhradu týkající se existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry z nich vyplývajícími. Obvinění dále tvrdí, že navrhli řadu důkazů, ty však popisují poměrně obecně, přičemž z protokolů o hlavním líčení nevyplývá, že by byl jakýkoliv konkrétní důkazní návrh vznesen, a to včetně návrhů na listinné důkazy. Dovolání rovněž neobsahuje žádné námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení, přičemž tento závěr se týká i námitky ohledně absence subjektivní stránky předmětného trestného činu. Ve vztahu k námitce týkající se nepřiměřenosti uložených trestů státní zástupce uvedl, že tresty byly soudem uloženy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

5. V replice k vyjádření státního zástupce dovolatelé mj. uvedli, že zmínka státního zástupce o nesprávném použití dovolacích důvodů je zcela irelevantní, neboť rozhodující je formální označení. Rovněž nesouhlasí s další částí argumentace státního zástupce, když uvádějí, že soudy nižších stupňů ignorovaly zásadní důkazy a tím porušily jejich právo na spravedlivý proces, což se mj. projevilo i v tom, že se s těmito důkazy nevypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Důkazní situace byla podle obviněných vyhodnocena jednostranně a jejich činnost spíše svědčí o jejich dobré víře. V případě uloženého trestu poukazují na možnost použití § 58 tr. zákoníku a tím mimořádné snížení trestu.

II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Nejvyšší soud souhlasí se státním zástupcem, že obvinění v dovolání označili dovolací důvody podle právní úpravy platné do 1. 1. 2022 [nyní platné právní úpravě tak vymezení dovolacích důvodů v dovolání neodpovídá (bylo-li dovolání podáno 22. 6. 2025, pak lze souhlasit se státním zástupcem, že více jak tři roky nebyla změna dovolacích důvodů vzata dovolateli v úvahu)]. Nejvyšší soud však podané dovolání posoudil podle obsahu [§ 59 odst. 1 tr. ř. (tudíž v tomto směru vycházel z podstaty dovolací argumentace)] a dospěl k závěru, že uplatněné námitky lze s jistou mírou tolerance podřadit pod nyní existující dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení (tento doslovně nyní odpovídá dříve existujícímu dovolacímu důvodu - § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

11. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (odpovídá dovolateli uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.), uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

12. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

III. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obvinění uplatňují v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především před soudem prvního stupně, ale částečně i v odvolání [namítli, že nebylo vyvráceno jejich tvrzení, že se nejednalo o fiktivní faktury; aktivně se podíleli na kontrolách výtahů; soudy se nezajímaly o to, zda byly provedeny úklidové práce; zdůraznili, že uložené tresty jsou nepřiměřeně přísné aj.]. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

14. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (dovolatelé poukazují na neprovedené důkazy). V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek zmíněného dovolacího důvodu nebyla relevantně naplněna – tudíž ani zmíněná námitka neprovedených důkazů (podrobněji níže bod 15-18).

Z konstrukce dovolacích námitek je tak zřejmé, že představují prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obvinění se pokouší o jejich změnu. Obvinění v dovolání v podstatě předkládají vlastní interpretaci důkazů a vlastní verzi skutkových zjištění. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 12), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. V souvislosti s uvedeným Nejvyšší soud dále konstatuje, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady relevantních důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech.

Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněných. Nejvyšší soud tudíž musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. Ve vztahu k obecně formulované námitce obviněných týkající se v podstatě způsobu vedení dokazování, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V podaném dovolání obvinění pouze obecně konstatují, že měli důkazní návrhy, nespecifikují však, o jaké důkazy se mělo jednat. V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22). Navíc soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz.

přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Z protokolů týkajících se řízení před soudy nižších stupňů nevyplývá, že by obvinění důkazní návrhy učinili, či že by došlo k jejich ignorování ze strany soudů. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v rámci řízení u soudů nižších stupňů neshledal porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Obvinění byli po celou dobu zastoupeni obhájcem, který vykonával veškerá práva, která mu právní řád přiznává.

To, že obvinění nejsou s výsledkem soudního řízení spokojeni, je výrazem jejich subjektivních představ o tom, jak mělo řízení dopadnout, neznamená však automaticky, že byli kráceni na svých právech. Uplatněná námitka tak je zjevně neopodstatněná.

16. Odmítnout musel Nejvyšší soud i námitku dovolatelů týkající se závěrů soudu prvního stupně, že předmětné práce nebyly realizovány. Soud prvního stupně v bodě 251 a násl. totiž velmi podrobně a logicky vysvětlil, proč dospěl k závěru, že daná plnění neproběhla. Na tyto závěry Nejvyšší soud plně odkazuje. Správně pak bylo zdůrazněno, že se obvinění hájí tím, že za účelem realizace daných prací zajistili další subdodavatele, což však, jak správně soudy nižších stupňů zdůraznily, postrádalo v dané situaci logický či ekonomický smysl.

Za zmínku stojí, že těmito osobami měli být pan V., který se věnoval zcela jiné obchodní činnosti a L. Z., který jakoukoliv činnost pro obviněné popřel. Zcela výstižně pak soud prvního stupně zdůraznil, že obviněná nebyla schopna sdělit (mimo jediné právnické osoby – bod 268 rozsudku) jména či názvy daných subdodavatelů, ačkoliv měla převzít řadu faktur a jejich prostřednictvím platit subdodavatelům peníze a dostávat příjmové doklady. Za nepochybně zajímavé pak lze označit, že obvinění nebyli schopni doložit žádné doklady (jako řádně podnikající osoby by takovými doklady měli disponovat – vyplývá z bodu 268 rozsudku) podporující jejich tvrzení o realizaci prací i to, že všichni subdodavatelé bez výjimky požadovali platby v hotovosti, což stěžuje možnost jejich dohledání a ve své podstatě odůvodňuje logičnost úvah nižších soudů o fiktivnosti takové činnosti.

V případě úklidových prací soudy dospěly k závěru, že tyto práce měly být záležitostí majitele či provozovatele výtahu, nikoli servisní společnost (bod 261 rozsudku). K takto formulovaným závěrům soudů nižších stupňů nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv dodávat, neboť je považuje za správné.

17. Tvrdí-li dovolatelé, že nebyly provedeny důkazy k provedení úklidových prací, pak je vhodné uvést, a to ve shodě se státním zástupcem, že z protokolů o hlavních líčeních nevyplynulo, že by obvinění výslovně zmiňovali provedení konkrétních důkazů. U hlavního líčení dne 10. 5. 2024 (č. l. 7203-7211) k dotazu soudu ze strany obviněných (obhajoby) zaznělo – bez návrhu na doplnění dokazování. Rovněž u hlavního líčení dne 27. 8. 2024 (č. l. 7291-7306) nebyly uplatněny návrhy na doplnění dokazování, stejně jako u hlavního líčení dne 28. 8. 2024, které se na žádost obviněných konalo v jejich nepřítomnosti nebyly učiněny návrhy na doplnění dokazování (č. l. 7321-7332), tolik k objektivitě argumentace dovolatelů. Ve vztahu k rozsahu, množství a odměně za provádění úklidových prací vykonaných dovolateli je třeba uvést, že obviněný uvedl, že sám úklidové práce neprováděl, dovolatelka pak uvedla, že úklidové práce prováděla jen z počátku. Již shora bylo zmíněno, že svědci V. a Z., nepotvrdili, že by práce pro obviněné prováděli (viz shora bod 16). Pokud jde o provádění úklidových prací – čištění výtahů pak lze odkázat na výpověď např. svědka J. K., který mj. uvedl, že pro společnost Výtahy Praha ČR, s. r. o. pracuje 8 let, provádí kontroly atd. na cca 130 výtazích, neví o tom, že by někomu jinému bylo zadáváno čištění výtahových šachet, když také uvedl, že „proškolení se provádělo na konkrétním výtahu a pro ten také platilo, proškolená osoba nemohla dělat prohlídky jinde“ (rovněž bod 285 rozsudku). Ve vztahu k dovolateli tvrzeným provedeným úklidovým pracem bezpochyby na hodnověrnosti jejich tvrzení nepřidá zjištění učiněná soudy nižších stupňů, že účetnictví společnosti S-Wald, s. r. o. mělo být předáno osobě N. B. přičemž šetřením Interpolu Moskva ohledně takové osoby bylo zjištěno, že taková osoba neexistuje.

18. Stejně tak za neopodstatněnou považoval Nejvyšší soud námitku týkající se polemiky obviněných ohledně přiměřenosti odměny. V daném případě je totiž podstatné, že ačkoliv dané činnosti neproběhly, byly fakturovány. To pak neoprávněně snížilo příslušnou daňovou povinnost. Navíc z usnesení odvolacího soudu je zjevné, že argumentace o výši fakturované částky byla použita za účelem odůvodnění, že obvinění nemohli provádět dané práce osobně (byl např. zmíněn obviněný T., který fakturoval částku 6 mil. Kč, což vedlo odvolací soud k závěru, že se rozhodně nejednalo o „drobný přivýdělek“ u firmy, která se navíc zabývala zcela jinou činností).

19. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné zařadit námitku týkající se neprokázání subjektivní stránky. I tuto námitku však Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.

20. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že se obvinění podíleli na vyhotovení či zajištění faktur s fiktivním obsahem za dodavatelské společnosti specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, čímž umožnili (opatřili prostředky k tomu), aby obviněný M. V. neoprávněně snižoval základ pro výpočet daně z příjmu právnických osob a daně z přidané hodnoty a vylákal nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Soud prvního stupně dospěl zcela správně k závěru, že v případě obviněných došlo k naplnění subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu, kdy se aktivně podíleli na vytváření fiktivních obchodních případů, neboť předstírali, že k předmětným plněním skutečně dochází a následně vystavovali faktury na tato fiktivní plnění, která obviněný V. zahrnoval do přiznání k příslušným daním (bod 313 rozsudku). Podobně i odvolací soud správně konstatoval, že obviněným muselo být zřejmé, že jimi vystavené faktury budou zahrnuty do daňových přiznání s cílem ušetřit na daních (bod 10 usnesení). K takto formulovaným závěrům nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv dodávat a plně se s nimi ztotožňuje.

21. Pokud jde o námitku týkající se uloženého trestu, tuto lze primárně uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., což obvinění neučinili. Tento dovolací důvod je naplněn, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

22. Z obsahu uplatněných námitek vyplývá, že obvinění považují uložený trest za nepřiměřeně přísný a měl být použit § 58 tr. zákoníku. Vzhledem k výše uvedenému se tak s těmito námitkami ocitli formálně mimo jakýkoliv zákonný dovolací důvod. Nejvyšší soud však s vědomím existence nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 55/04 či II. ÚS 855/04) ověřil, zda se uložení předmětného trestu (a to i s později obviněnými zmíněným ustanovením § 58 tr. zákoníku) neocitlo mimo rámec pravidel spravedlivého procesu, neboť ani dovolací řízení nemůže probíhat mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněným byl uložen shodný trest odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně (spolu se zmíněným trestem zákazu činnosti). V tomto ohledu je třeba zmínit, že ustanovení § 240 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož byl trest ukládán, umožňuje uložit trest odnětí svobody na 5 až 10 let. Současně je třeba dovolatele upozornit na skutečnost, kterou patrně přehlédli, a to skutečnost, že jim byl ukládán (každému) trest souhrnný. Je tak zcela zřejmé (a zde lze souhlasit se státní zástupcem), že uložený trest se nachází na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je navíc zřejmé, z jakých skutečností při ukládání předmětného trestu vycházel, což bylo řádně odůvodněno (bod 326 a násl.).

23. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněných směřující proti výroku o trestu odnětí svobody podřadit pod jimi uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů.

24. I přes výše uvedené považuje však Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

25. Takové pochybení (viz shora bod 24) ovšem ve věci obviněných dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněných přisvědčit, neboť jim byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí. Je přitom nutno zmínit, že obvinění znovu opakují námitky uplatněné v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud se jimi řádně zabýval. Nalézací soud v bodech 323 (v bodě 325 k aplikaci § 58 tr. zákoníku) až 328 správně a podrobně rozebral, ze kterých polehčujících a přitěžujících okolností vycházel a následně odvolací soud v bodě 10 odůvodnění svého usnesení shledal závěry soudu prvního stupně ohledně uložených trestů správnými. Se závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje s konstatováním, že uložený trest rozhodně nelze považovat za nepřiměřený v intencích porušení práva na spravedlivý proces. Námitky obviněných jsou tak nedůvodné.

26. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obvinění uplatnili v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné obviněné upozornit, a to v souvislosti s jejich představami, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 9. 2025

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu