8 Tdo 737/2024-354
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2024 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym), proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 7 Tmo 5/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň- město jako soudu pro mládež pod sp. zn 3 Tm 2/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město jako soudu pro mládež ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 3 Tm 2/2023, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále též „mladistvý“, příp. „dovolatel“) shledán vinným proviněním nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, za což mu bylo podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“) uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal mladistvý odvolání zaměřené proti výroku o vině, a tedy i proti všem na něj navazujícím výrokům. Krajský soud v Plzni, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 7 Tmo 5/2024, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o uloženém trestním opatření a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 12 písm. b) z. s. m. bylo upuštěno od uložení trestního opatření mladistvému a podle § 15 odst. 1, odst. 2 písm. e) a § 20 odst. 1 z. s. m. bylo mladistvému uloženo napomenutí s výstrahou.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý provinění nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 20. 1. 2022 kolem 10:30 hod. v Plzni, XY, v budově XY určené pro praktický výcvik SOU elektrotechnického, v místnosti XY přistoupil ke spolužákovi poškozenému BBBBB (pseudonym), nar. XY, vytáhl blíže nezjištěnou malou černou pistoli s krátkou hlavní nebo její maketu, přiložil ji poškozenému z boku přímo k pravé části hlavy v oblasti nad ucho a řekl klidným hlasem: „A teď říkáme my, doklady, peněženku, mobil.“ A přitom se smál, kdy poškozený zůstal nehnutě skloněný ke svému mobilu a nereagoval, nehýbal se a měl strach, neboť si myslel, že mladistvý má skutečnou střelnou zbraň, a nevěděl, jestli to zmáčkne, po chvilce mladistvý zbraň zandal za kalhoty a následně odešli do šatny, kde mladistvý zbraň schoval do batohu do skříňky.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 7 Tmo 5/2024, podal mladistvý AAAAA prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Mladistvý připomněl, že z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost za provinění nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku vyžaduje úmyslné jednání pachatele vzbudit u poškozeného důvodnou obavu, že bude usmrcen. Mladistvý však žádný takový úmysl neměl, poškozenému žádnou malou černou pistoli s krátkou hlavní ani její maketu k hlavě nepřikládal a nic po poškozeném nepožadoval. Když mladistvý poškozenému ukazoval projednávaného dne pistoli, poškozený věděl, že se jedná o plastovou nefunkční kuličkovou pistoli, jejíž původ znal z jeho vyprávění. Této události byli přítomní CCCCC (pseudonym) a DDDDD (pseudonym); CCCCC však nebyl ve věci vyslechnut a výpověď svědka DDDDD byla hodnocena jako nevěrohodná. Přestože byly výpovědi mladistvého a poškozeného zcela odlišné, soudy zkoumaly věrohodnost toliko poškozeného a výpovědí mladistvého, která korespondovala s výpovědí svědka DDDDD, se vůbec nezabývaly.
6. Dovolatel též uvedl, že na počátku řízení se k věci nevyjadřoval, neboť byl v šoku z toho, co jeho ukázka plastové kuličkové pistole vyvolala, že byl za to kázeňsky potrestán ve škole a měl za to, že mu hrozilo vyloučení, dočkal se zklamání od kamaráda a zažil necitlivý přístup policejních orgánů a orgánu péče o dítě. Od prvního kontaktu s ním bylo jednáno jako s pachatelem a nikoho nezajímal jeho názor. Tento pocit v něm prohloubila i skutečnost, že přibraný znalec měl zkoumat toliko věrohodnost a osobnost poškozeného, zatímco tyto stránky mladistvého nikoho nezajímaly. Pokud pak žádal o provedení konfrontace, k té nebylo přistoupeno pro možný vznik psychického traumatu u poškozeného, nikdo se však nezabýval tím, že takové trauma mohlo vzniknout i u mladistvého na základě bezdůvodného obvinění. Rovněž nikoho nezajímalo, že věkový rozdíl mezi mladistvým a poškozeným je cca 7 měsíců. Za zarážející považoval i to, že nebyla zkoumána ani věrohodnost svědka DDDDD, když soud konstatoval, že jeho výpovědi zásadně neuvěřil, neboť stála osamocená a potvrzovala toliko to, co uváděl mladistvý. Měl za to, že soudy zřejmě ze stejného důvodu nechtěly vyslechnout další svědky, zejména CCCCC a policisty, kteří vypracovávali protokol o podání vysvětlení ze dne 21. 1. 2022, k nimž měla obhajoba spoustu dotazů, které by se týkaly zejména toho, jak poškozený popisoval prošetřovanou událost bezprostředně po ní a jak se choval.
7. Mladistvý upozornil, že v průběhu celého řízení docházelo k porušování jeho práv na spravedlivý proces, návrhy na prokázání neviny byly odmítány (vyjma výslechu svědka DDDDD) a důkazy byly vykládány a vyhodnocovány v neprospěch mladistvého (viz rekognice zbraní, tvrzení, že poškozený předložil policii komunikaci mezi ním a mladistvým v aplikaci WhatsApp, přičemž toto tvrzení není pravdivé – viz úřední záznam na č. l. 168, aj.). Soudy nepřipustily možnost, že to byl mladistvý, kdo vypovídal pravdivě. Z toho důvodu zcela logicky nemohl mladistvý projevovat lítost a připouštět, že mohl svým chováním u poškozeného vzbudit jakékoliv obavy, když se žádného takového jednání nedopustil a ani nechtěl. Za stavu, kdy soud nechtěl provádět konfrontaci mezi mladistvým a poškozeným ani zkoumat věrohodnost mladistvého, měl aplikovat zásadu in dubio pro reo.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2024, č. j. 7 Tmo 5/2024-333, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 3 Tm 2/2023, a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání mladistvého předně podotkl, že toto je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Dále státní zástupce s odkazem na zákonná ustanovení i judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že v dovolacím řízení lze přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost jen těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétní dovolací námitky tomuto dovolacímu důvodu však vůbec neodpovídají. Správnost právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení je z hlediska uvedeného dovolacího důvodu hodnocena výlučně optikou skutkových závěrů, k nimž dospěly na základě správně provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Dovolací argumentace mladistvého však i při popření naplnění subjektivní stránky provinění stojí výlučně na zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudů a na výhradách proti rozsahu dokazování a závěrům, ke kterým soud po vyhodnocení důkazů dospěl. Mladistvý tedy netvrdil, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nenaplňují znaky provinění, jímž byl uznán vinným, toliko předkládal vlastní skutkovou verzi děje, která je v příkrém rozporu se zjištěními soudů. Státní zástupce proto uzavřel, že námitky mladistvého pod jím uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný, podřadit nelze.
10. Nad rámec uvedeného doplnil, že prvostupňový soud realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových zjištění. Svým povinnostem současně dostál taktéž odvolací krajský soud, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými odvolacími námitkami se sice stručně, současně však výstižně vypořádal. K důvodům, pro které nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování, se nalézací soud přiléhavě vyjádřil v odstavci 15. odůvodnění svého rozsudku. Logicky pak rozvedl také okolnosti, pro které shledal věrohodným právě popis skutkového děje podaný poškozeným a nikoli účelová a lživá vyjádření dovolatele, který se navíc poškozeného prokazatelně snažil ovlivnit jak před jeho výslechem, tak i před rekognicí spočívající ve ztotožnění užité zbraně. Z tohoto pohledu pak není bez významu, že výpověď poškozeného byla podpořena i dalšími důkazy, kromě jiného svědectvím jeho matky R. M., znaleckým posudkem z oboru psychologie zpracovaným znalkyní PhDr. Bc. Martinou Rezkovou, rekognicí, jakož i komunikací mezi mladistvým a poškozeným proběhlou po činu v rámci aplikace WhatsApp. Státní zástupce v podrobnostech odkázal na argumenty shrnuté pod body 13. až 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, potažmo body 4. a 5. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s nimiž se beze zbytku ztotožnil. Na okraj pak dodal, že pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku nerespektování zásady in dubio pro reo, která navíc nebyla podle státního zástupce porušena, když ve věci po vyhodnocení provedených důkazů žádné objektivní pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele dány nebyly.
11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (dále „Nejvyšší soud)
zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Ačkoliv dovolatel formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho námitky stran tvrzené absence úmyslného zavinění jako obligatorního znaku provinění nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku spočívaly v nesouhlasu s provedeným dokazováním, jeho rozsahem, způsobem vyhodnocení důkazů a v popření závěru, že se vůbec jednání samotného dopustil. Námitky postavené na nesouhlasu s provedeným dokazováním a jeho vyhodnocením lze však zásadně uplatnit pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění) nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy.
Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jenž je na nich založen.
15. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud neshledal ani žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků předmětného provinění s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího (zejména str. 6–7, body 13.–14. rozsudku soudu prvního stupně, str.
3, bod 5. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež mladistvý uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly.
K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.
12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
16. Podstatou dovolání mladistvého bylo, že se skutku, jak jej popsal soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině, nedopustil a střelnou zbraň či její maketu poškozenému k hlavě daného dne nepřiložil. Pouze ve stručnosti lze připomenout, že jednání mladistvého, jak jej popsal soud prvního stupně, bylo zcela prokázáno zejména výpovědí poškozeného. Ta byla shledána věrohodnou nejen s ohledem na závěry znalkyně z oboru psychologie, specializace rodinné vztahové problematiky, PhDr. Bc. Martiny Rezkové, která se mimo jiné zabývala také věrohodností poškozeného, ale také s ohledem na skutečnost, že popis událostí poškozeným, u něhož nebyl shledán žádný důvod pro to, aby si jednání mladistvého vymyslel a přivodil mu jakoukoliv újmu, koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy.
Těmito jsou zejména výpověď R. M., matky poškozeného, jíž se poškozený svěřil ostatně bezprostředně po návratu ze školy, skutečností, že od tohoto momentu docházel k psycholožce kvůli zhoršenému psychickému stavu v důsledku traumatické události, rekognicí zbraně, při níž poškozený poznal zbraň, kterou bylo jednání mladistvým spácháno (č. l. 83–89), ale i předložené komunikace v aplikaci WhatsApp (č. l. 117), z níž je zjevná snaha zmanipulovat výpověď poškozeného ze strany mladistvého, k čemuž by neměl důvod, pokud by mu pravdivá výpověď poškozeného neměla přihoršit (v podrobnostech viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Lze jen podotknout, že pokud jde o výtku týkající se nepravdivosti tvrzení, že poškozený předložil orgánům činným v trestním řízení komunikaci mezi ním a mladistvým v aplikaci WhatsApp, pak Nejvyšší soud z úředního záznamu na č. l. 168 zjistil, že tuto komunikaci předložila matka poškozeného. Tato záměna je však v kontextu hodnocení důkazů zcela irelevantní, podstatný je obsah předložené komunikace, nikoliv skutečnost, kdo ji předložil. Pokud dovolatel uvedl, že důkazy (rekognice zbraně, komunikace v aplikaci WhatsApp) byly vyhodnocovány v jeho neprospěch, nespecifikoval, jakého konkrétního pochybení se měl soud dopustit, tedy jakým způsobem mělo být ovlivněno jeho hodnocení těchto důkazů a co jiného, než k čemu dospěly soudy, z nich podle dovolatele snad mělo ve skutečnosti vyplývat.
Nejvyšší soud v tomto ohledu žádného pochybení sám neshledal, když z provedených důkazů nelze učinit jiný závěr, než že poškozený ztotožnil zbraň či maketu, jaká byla k činu užita (tato vizuálně odpovídala jeho předchozímu popisu užité zbraně), a že se jej mladistvý pokusil zmanipulovat k tomu, aby při rekognici ukázal na jinou zbraň. S ohledem na tyto důkazy je verze předložená mladistvým a svědkem DDDDD vyloučena, zkoumání jejich věrohodnosti by tak s ohledem na provedené dokazování bylo nadbytečné.
17. Za dané důkazní situace lze konstatovat správnost postupu soudu prvního stupně, který zamítl provedení dalších důkazních návrhů. Dovolatel poukazoval na důkazní prostředky, které provedeny nebyly, zejména výslech svědka CCCCC, konfrontace s poškozeným, výslech policistů provádějících výslech poškozeného v přípravném řízení, či zkoumání věrohodnosti mladistvého a svědka DDDDD, a měl za to, že k jejich neprovedení soud přistoupil z důvodu určitého negativního postoje k němu. Této argumentaci mladistvého však nelze přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že tyto hodnotily důkazy objektivně a zamítnutí důkazních návrhů odůvodnily v souladu s judikaturou Ústavního soudu vymezující důvody, jimiž lze neprovedení navržených důkazů založit. Stejné důvody je vedly k neprovedení i jiných dalších důkazů, které navrženy přímo nebyly, ale nebyly s ohledem na rozsah provedeného dokazování považovány za potřebné (zkoumání věrohodnosti výpovědi mladistvého a svědka DDDDD).
18. K tomu lze tedy v obecné rovině připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
19. Soud prvního stupně se k důkazním návrhům vyjadřoval pod bodem 15. odůvodnění svého rozhodnutí. Zcela v souladu s výše uvedenými kritérii vysvětlil, proč nepřistoupil k výslechu CCCCC. Tento se v rámci přípravného vyjádření vyjádřil tak, že nic neviděl ani neslyšel, protože měl v danou dobu sluchátka a sledoval mobil, což ostatně potvrdil i svědek DDDDD i sám poškozený. Výpověď tohoto svědka tak nedisponuje vypovídací potencí. Ani konfrontace mladistvého s poškozeným nebyla s ohledem na provedené dokazování (zejména schopnost poškozeného popsat a označit použitou zbraň) shledána potřebnou, nebylo k ní tedy i s ohledem na závěr znalkyně psycholožky, že pro poškozeného je konfrontace s agresorem nejnáročnější, cítí se obětí a vykazuje některé znaky posttraumatické poruchy, přistoupeno.
Takovému postupu nelze ničeho vytknout. Konfrontace byla s ohledem na provedené dokazování nadbytečná a nemohla by přinést žádných nových skutečností, které by mohly výsledky dokazování jakkoliv významně ovlivnit, když mladistvý svou trestnou činnost popíral a jeho verze událostí je zcela odlišná od verze poškozeného. Nadto nelze opomenout, že mladistvý byl přítomen hlavnímu líčení, při němž byl poškozený vyslýchán (z výslechové místnosti). Nejvyšší soud doplňuje, že podle § 104a odst. 3 tr. ř. spočívá konfrontace v tom, že si konfrontované osoby tváří v tvář sdělí své rozporné výpovědi.
Mladistvý však poškozenému v rámci jeho výslechu před soudem prvního stupně žádné otázky nepoložil a nijak se k jeho výpovědi a jemu prezentované skutkové verzi událostí nevyjádřil, byť k tomuto dostal prostor (viz protokol o hlavním líčení ze dne 21. 11. 2023 na č. l. 280–286). Ničeho nelze vytknout ani zamítnutí návrhu na provedení výslechu policistů a kurátorky, kteří byli přítomni při výslechu poškozeného dne 21. 1. 2022, kdy byl poškozený vyslechnut na úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 31 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neboť, jak výstižně uvedl soud prvního stupně, vyjádření sepsané na takový úřední záznam je v řízení před soudem procesně nepoužitelné, a objasnění okolností, za kterých byl takový nepoužitelný záznam pořizován, je proto zcela nadbytečné a pro posouzení viny mladistvého nepodstatné.
Navíc lze poznamenat, že poškozený se od počátku trestního řízení vyjadřuje k jednání mladistvého v podstatě neměnným způsobem.
20. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.
ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, na které ve svém dovolání obviněný poukázal. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině mladistvého v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. zjevného rozporu při hodnocení důkazů či neprovedení podstatných důkazů je třeba uzavřít, že zmiňované námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a posléze i soud dovolací, nemohou obstát. Pro úplnost je s ohledem na dovolatelem formálně uplatněný dovolací důvod nutno konstatovat, že ačkoliv deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neuvedl, v čem spatřoval nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, a svou argumentaci založil toliko na vlastní verzi skutkových zjištění, proto se Nejvyšší soud posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
22. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání mladistvého je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu