8 Tdo 744/2025-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Jana Engelmanna a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové ve věci
dítěte mladšího patnácti let AAAAA (pseudonym), zastoupeného opatrovníkem
(právním zástupcem) JUDr. Alešem Adámkem, advokátem se sídlem Praha 9,
Bojčenkova 1101/1, PSČ 198 00, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, soudu pro
mládež, pod sp. zn. 29 Rod 5/2024, o dovolání proti rozsudku Městského soudu v
Praze jako odvolacího soudu pro mládež ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 22 Rodo
14/2024, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní státní zastupitelství pro Prahu 9 podalo dne 6. 3. 2024 u
Obvodního soudu pro Prahu 9, soudu pro mládež, v právní věci dítěte mladšího
patnácti let AAAAA (pseudonym) (dále jen „nezletilý“ nebo „dovolatel“), podle
90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o
soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (dále jen „z. s. m.“)
návrh na uložení opatření ochranné výchovy podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m.
pro dva činy jinak trestné, a to pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst.
2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Důvodem návrhu na uložení opatření byly činy jinak trestné, jichž se
nezletilý dopustil tím, že dne 4. 4. 2023 okolo 18:00 hodin na volném travnatém
prostranství, které se nachází za domem č. p. XY v ulici XY v XY, kdy po
předchozí rozepři ze dne 30. 3. 2023, společně s BBBBB (pseudonym), obestoupili
poškozeného CCCCC (pseudonym), s tím, že si s tímto musí dořešit nevyřízené
účty, kdy nezletilý BBBBB vyzval poškozeného, aby si před ně klekl na kolena a
omluvil se nezletilému AAAAA, což poškozený neučinil, tak nezletilý AAAAA
vytáhl z kapsy černý vyhazovací nůž s délkou čepele 5 – 6 cm, který již v
otevřeném stavu podal nezletilému BBBBB, který opět řekl, že pokud si poškozený
neklekne na kolena, dostane facku, přičemž se mezi sebou nezletilí BBBBB a
AAAAA opakovaně bavili v tom smyslu, že pokud to poškozený neudělá, tak ho
pobodají, přičemž nezletilý BBBBB vzápětí učinil proti poškozenému s nožem
výpad, který byl zakončen cca 30 cm od spodní části hrudníku poškozeného, čímž
naznačil bodnutí, následně oba podezřelí komunikovali ve smyslu zbití
poškozeného, poté poodešli na druhou stranu silnice za kamarády a poškozený šel
ke svým kamarádům, kteří stáli opodál, kdy následně se k poškozenému vrátil
nezletilý AAAAA, který jej chytil zezadu za bundu, dále jej vzal zezadu pravou
rukou kolem krku do tzv. kravaty a táhl ho zpět přes ulici, přičemž ho druhou
rukou, v době, kdy byl poškozený předkloněný, udeřil rukou sevřenou v pěst do
oblasti hrudníku poškozeného, následně poškozeného hodil před sebe a nohou ho
jedenkrát kopl do oblasti lýtka a dvakrát do oblasti kotníku, čímž poškozenému
způsobil odřeninu na kotníku, přičemž poškozenému říkal, aby si to s ním šel
rozdat, kdy poškozený se nezletilému AAAAA následně omluvil a poté se rozešli,
načež byl poškozený nezletilý CCCCC, dne 6. 4. 2023 ošetřen v ordinaci MUDr. Zdeněk Nejedlý chirurgie, s. r. o., kdy bylo poškozenému zjištěno podvrtnutí
krční páteře, zhmoždění pravého kolena a zhmoždění pravého hlezna, což
poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života, čímž měl spáchat činy jinak
trestné vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný v
jednočinném souběhu s činem jinak trestným výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a tím, že dne 4. 5.
2023 ve 13:40 hodin na Praze XY, XY v prostoru autobusové zastávky MHD XY ve
směru XY nejprve plivl na hlavu poškozeného nezletilého DDDDD (pseudonym),
proti čemuž se poškozený slovně ohradil, kdy nezletilý AAAAA tohoto fyzicky
napadl tak, že ho opakovaně udeřil pěstí do hlavy, a to do oblasti levého
spánku, přičemž poškozenému vyrazil z ruky mobilní telefon značky Xiaomi Redmi
Note 9, starý dva roky, který v důsledku toho upadl na zem a tímto pádem se
poškodil, čímž na tomto mobilním telefonu vznikla škoda v celkové výši 2 230
Kč, a útokem na poškozeného mu způsobil zranění v podobě pohmoždění hlavy v
krajině levé poloviny čela, projevující se zarudnutím kůže a lehkým prchavým
otokem a omezením poškozeného bolestivostí po dobu několika hodin, tedy
uškození na zdraví, které mohlo zapříčinit krátkodobou, zcela přechodnou
poruchu zdraví jako celku, která netrvala po dobu jednoho celého týdne, čímž
měl spáchat čin jinak trestný výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Obvodní soud pro Prahu 9, soud pro mládež, po projednání uvedeného
návrhu rozhodl ve věci rozsudkem ze 4. 9. 2024, č. j. 29 Rod 5/2024–97, tak, že
podle § 93 odst. 1 písm. f), odst. 2 z. s. m. uložil nezletilému opatření, a to
ochrannou výchovu, k jejímuž provedení nezletilého umístil do Dětského domova
XY (bod I. výroku rozsudku). Státu nepřiznal náhradu nákladů řízení (bod II.
výroku rozsudku) a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu
nákladů řízení (bod III. výroku rozsudku).
4. Městský soud v Praze jako odvolací soud pro mládež (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, č. j. 22 Rodo 14/2024-137,
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 potvrdil (bod I. výroku rozsudku) a
zároveň rozhodl, že žádný z účastníků ani Česká republika nemají právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku rozsudku).
I.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Nezletilý podal prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Aleše
Adámka proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém předně uvedl, že
žádá dovolací soud o to, aby odložil vykonatelnost odvoláním napadeného
rozsudku, neboť neprodleným výkonem by mu hrozila závažná újma. Dovolatel dále
poukázal na nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že pokud
odvolací soud dospěl k závěru, že se dopustil činu jinak trestného, měl ve svém
rozhodnutí uvést, o jaký konkrétní jinak trestný čin se mělo jednat, a to s
poukazem na konkrétní skutkovou podstatu, a uvést, na základě jakých důkazů k
takovému závěru dospěl. Dovolatel má za to, že pokud tak odvolací soud
neučinil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Shodnou námitku pak směřuje také
směrem k rozhodnutí soudu prvního stupně. Má také za to, že není možné dospět k
jednoznačnému závěru, že se uvedených skutků skutečně dopustil, jelikož v
řízení nebylo prováděno dokazování, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo.
Dovolatel také poukazuje na nedostatečně odůvodněné uložení ochranné výchovy s
tím, že nebylo přesvědčivě odůvodněno, proč nepostačovalo uložení mírnějšího
opatření a má za to, že uložení ochranné výchovy je v jeho případě nepřiměřeně
přísné. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k novému
projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
nezletilého sdělil, že se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a poukázal
na to, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v
§ 237 o. s. ř. považuje za splněné. Z podaného dovolání však nelze dovodit, ke
kterému z hledisek zákonem vyžadovaných pro dovolání se dovolatel vymezuje,
když podle mínění státního zástupce veškeré dovolací námitky jsou pouhou
polemikou se závěry ohledně uloženého druhu ochranného opatření. Vzhledem k
tomu, že dovolání postrádá náležitosti vymezené v § 237 o. s. ř., navrhl
dovolání odmítnout. V případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podmínky
§ 237 o.s.ř. byly naplněny, pak považuje za vhodné zmínit, že soudy nižších
stupňů ve svých rozsudcích odůvodnily, jakým způsobem a na základě kterých
důkazů dospěly k závěru o naplnění skutkových podstat uvedených činů jinak
trestných. Za takto popsané situace je pak toho názoru, že je důvodné dovolání
zamítnout.
7. V replice k vyjádření státního zástupce dovolatel sdělil, že v
dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání – že
dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Opětovně jako v
dovolání argumentuje tím, že soudy nižších stupňů mu uložily ochrannou výchovu,
aniž by své úvahy vedoucí k tomuto závěru náležitě odůvodnily, tudíž rozhodnutí
působí nepřesvědčivě. Za nesprávné rovněž považuje závěry soudů o naplnění
znaků činů jinak trestných, kterých se měl dle závěrů soudů nižších stupňů
dopustit, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo.
II.
Přípustnost a další formální podmínky dovolání
8. Ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) podle předpisů upravujících
občanské soudní řízení, nestanoví-li zákon o soudnictví ve věcech mládeže jinak
[§ 89a odst. 3 z. s. m. v nyní platném znění].
9. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a oprávněnými osobami [§ 89c odst. 5
písm. a) z. s. m., § 91 z. s. m.] K přípustnosti dovolání dále dovolací soud
zjistil, že bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236
o. s. ř.) a bylo podáno ve věci, ve které dovolání není vyloučeno podle § 238
odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 o. s. ř.
10. Z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že dovolání je přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
III.
Důvodnost dovolání
11. Již shora bylo uvedeno, že z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že
dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (bod 10), přičemž
platí, že je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, přičemž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení
§ 237 či jeho části (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí
na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem. (DOLEŽÍLEK, Jiří. § 241a [Náležitosti a důvod dovolání]. SVOBODA,
Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2024.). V předmětné věci dovolatel uvedl, že
přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
(totéž uvedl i ve své replice). V této souvislosti je nutno podotknout, že
dovolatel ovšem nikterak nespecifikoval, v čem konkrétně spatřuje přípustnost
dovolání. Ani z obsahu dovolání není patrné, v čem dovolatel ono splnění
předpokladů přípustnosti spatřuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11.
2015, sp. zn. I. ÚS 354/15), když přípustnost dovolání lze stěží spatřovat v
argumentaci dovolatele, že se skutků v rozsudcích soudů nižších stupňů
uvedených nedopustil, resp. mu tato skutečnost nebyla dostatečným způsobem (při
porušení zásady in dubio pro reo) prokázána a v odůvodnění jejich rozhodnutí
přesvědčivě odůvodněna, stejně jako nebylo dostatečně odůvodněno uložení
opatření – ochranné výchovy, což patrně považuje za otázku hmotného práva dosud
nevyřešenou dovolacím soudem.
12. Dovolatel tedy svojí argumentací míří do oblasti dokazování, kdy
soudům nižších stupňů vytýká nedostatečné odůvodnění závěrů o činech jinak
trestných, porušení zásady in dubio pro reo, nepřezkoumatelnost jejich
rozhodnutí a také namítá, že nebylo náležitě a podrobně odůvodněno, proč
nepostačovalo uložení mírnějšího opatření než uložení ochranné výchovy. Poslední zmíněná námitka by zdánlivě mohla naplňovat přípustnost jeho dovolání
( to však pouze za situace, pokud by směřovala k výkladu ustanovení § 93 odst. 3 novelizovaného znění z. s. m, což však učiněno nebylo, ale byla zaměřena
pouze na tvrzení o nepřiměřenosti uloženého opatření, nicméně i pro případ, že
by takto námitka byla formulována, by s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 6. 2025, sp. zn. 8 Tdo 359/2025, bylo nutno uvést, že není relevantní,
neboť již byla vyřešena zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo
359/2025), avšak vzhledem k uplatněné argumentaci tomu tak není. I přes výše
uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné k argumentaci dovolatele uvést, že
soud prvního stupně, jehož rozsudek odvolací soud potvrdil, si opatřil dostatek
podkladů pro úvahu o vhodnosti a nutnosti uložení opatření ochranné výchovy. Vycházel přitom z obsahu vyšetřovacího spisu, listinných důkazů, ze zprávy
Dětského diagnostického ústavu ze dne 29. 8. 2024, které obsahovalo
psychologické vyšetření, posouzení chování a prospěch ve škole a také posouzení
chování a pobyt nezletilého v Dětském diagnostickém ústavu. Z provedených
důkazů bylo zjištěno, že nezletilý nedokáže respektovat pravidla nastavená ve
společnosti, není schopen se jim přizpůsobit, nemá úctu k autoritám. Vliv
rodiny je minimální, matka nezletilého jeho chování toleruje a otec projevuje
pouze minimální zájem o výchovu. Soud vzal v úvahu i charakterové a morální
vlastnosti nezletilého, a to i v kontextu činů jinak trestných, kterých se
nezletilý dopustil, přičemž poté, co se dopustil prvního skutku vydírání se
zbraní a taktéž výtržnictví, tak nezletilý ve svém závadovém chování pokračoval
a o měsíc později se dopustil druhého skutku, a to výtržnictví [nutno
podotknout, že jednání nezletilého směřovalo mj. také proti tělesné integritě
poškozeného (opakovaně udeřil pěstí do hlavy) a majetku poškozeného (vyrazil mu
z ruky mobilní telefon, který se pádem na zem poškodil)]. Odvolací soud, který
rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával a jeho závěrům přisvědčil, také
poukázal na skutečnost, že problematické chování nezletilého se postupně začalo
zlepšovat, avšak až teprve po zásahu opatrovnického soudu, který jej umístil do
Dětského domova se školou. Ve vztahu k argumentaci nezletilého v dovolání, že
nebylo prováděno dokazování, považuje Nejvyšší soud za důvodné uvést, že toto
tvrzení je neobjektivní, neboť u jednání, které se konalo dne 4. 9. 2024, bylo
dokazování prováděno (mj. č. l.
90 – 94), a to výslech nezletilého, výslech
matky nezletilého a dále listinami, když ze strany 10 protokolu o jednání
vyplývá, že kromě právního zástupce nezletilého další účastníci jednání byli k
dalšímu dokazování bez připomínek, a pouze ten (právní zástupce) požadoval
„znalecký posudek na svého klienta z těch hledisek, které soud zajímají“, na
tento však bylo soudem prvního stupně reagováno v souvislosti se zprávou DDÚ. [vhodným se jeví upozornit dovolatele rovněž na proběhlé jednání před odvolacím
soudem, kde rovněž byly čteny listinné důkazy, vzneseny byly návrhy na
provedení důkazů atd., což je zřejmé z připojené zvukové nahrávky, kterou měl
Nejvyšší soud k dispozici]. Z podaného návrhu státního zástupce (viz shora bod
1) je nadevší pochybnost zřejmé, jakého jednání se mladistvý dopustil, jak toto
jednání bylo právně kvalifikováno, a to na základě kterých důkazů, proč byl k
projednání příslušný soud pro mládež atd., tudíž argumentace uplatněná v
dovolání k této problematice je zcela neobjektivní. Lze tak uzavřít, že soudy
nižších stupňů všem povinnostem dostály, zajistily si dostatek relevantních
podkladů pro své rozhodnutí o uložení opatření, které, byť je nejpřísnější, je
nezbytné pro splnění především výchovného účelu opatření ve smyslu § 3 odst. 3
a 93 z. s. m.
13. Lze také uvést, že soudy v posuzované věci rovněž respektovaly
zásadu subsidiarity ochranné výchovy ve vztahu ke všem mírnějším opatřením,
neboť důvodně dospěly k závěru, že chování nezletilého je natolik narušeno, že
na něj je třeba působit nejpřísnějšími prostředky a pevně stanoveným řádem,
což, jak je výše uvedeno, se jako jediný nástroj osvědčilo. Lze tedy důvodně
uzavřít, že nepostačují žádná mírnější opatření, neboť bylo prokázáno, že
chování nezletilého je velice rizikové a s možností recidivy. Nezletilý se
snažil obcházet pravidla a pokyny vychovatelů. Pokud není pod dohledem
vychovatelů, tak se snaží veškeré normy a pravidla porušovat, manipuluje, lže,
užívá návykové látky (experimentuje s THC, alkoholem, kratomem a pravidelně
kouří elektronické cigarety), výchova rodičů je nejednotná, nedůsledná a
nezletilý byl tak dlouhodobě utvrzován ve své beztrestnosti a nedotknutelnosti.
Lze tak uzavřít, že ke splnění účelu opatření v případě nezletilého by
nepostačovalo ani kumulativní uložení některých mírnějších opatření (srov.
ŠÁMAL, P. a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. 4. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2025, s. 1712-1723).
14. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy obou stupňů v této věci
přistoupily k uložení ochranné výchovy až poté, co prokázaly, že jiné, mírnější
opatření by zjevně nevedlo k nápravě nezletilého. Je tomu především proto, že
je zcela zjevné, že nezletilý ve svém dosavadním životě žil způsobem, který
neskýtá žádnou záruku vedení řádného života a nápravy v budoucnu (srov.
přiměřeně např. Komentář k § 55 tr. zákoníku ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník.
1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2025). Soudy hodnotily chování nezletilého i z
hlediska toho, zda povede řádný život, promítly do svých úvah všechny
skutečnosti charakterizující jak možnosti nápravy, tak i jeho osobní, rodinné,
a jiné poměry, i dosavadní způsob života, chování po činu atd. Přihlédly k
celkovému osobnímu profilu nezletilého, čímž dostatečně odůvodnily, že žádný z
mírnějších druhů opatření nepostačuje k tomu, aby vedl řádný život (srov.
přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023,
s. 1045.). Soudy vycházely i z povahy činů jinak trestných, kterých se
nezletilý dopustil, jenž by v případě dospělého pachatele vykazovaly znaky
zločinu vydírání a přečinu výtržnictví. Není pochyb o tom, že chování
nezletilého dlouhodobě vykazuje rysy agresivního, šikanózního a dominantního
jednání, a to vůči slabším a mladším jedincům. Učiněná zjištění svědčí o
nutnosti na něj působit podstatně přísnějším opatřením, než jsou jen výchovné
povinnosti, výchovná omezení, napomenutí s výstrahou, zařazení do
terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve
středisku výchovné péče atd.
15. S ohledem na charakter námitek a přípustnost dovolání (viz výše)
považuje Nejvyšší soud za potřebné k dalšímu okruhu námitek dovolatele, a to
stran odůvodnění rozhodnutí, dokazování a v návaznosti na to nesprávný závěr o
posouzení činů jinak trestných, pouze uvést, že uvedená argumentace neobsahuje
žádné právně relevantní skutečnosti, které jsou požadovány ve smyslu § 237 o.
s. ř. a § 241a odst. 1 o. s. ř. Výhrada dovolatele proti právní kvalifikaci
činů jinak trestných směřuje pouze do oblasti hodnocení důkazů a odůvodnění
rozhodnutí. S ohledem na uvedené lze dovolatele také upozornit na to, že
výhrady proti hodnocení důkazů, které zásadně postrádají charakter právní
otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.),
neboť nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti
skutkovým závěrům, postrádají charakter právní otázky (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4486/2017). Dovolací
přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu tudíž dovolatel nemá k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4.
2018, sp. zn. 32 Cdo 570/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2025,
sp. zn. 8 Tdo 549/2025). I přes shora uvedené, Nejvyšší soud pro úplnost
připomíná, že soudní praxe se otázkou opatření – ochranné výchovy zabývala a
lze tak zmínit např. rozhodnutí č. 10/2009 I. Sb. rozh. tr., naposledy pak s
ohledem na novelizaci zákona o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o
soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů provedenou zákonem č.
165/2024 Sb., účinnou od 1. 7. 2024, v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.
6. 2025, sp. zn. 8 Tdo 359/2025.
16. I přes shora uvedená teoretická východiska a v návaznosti na
argumentaci dovolatele lze uvést, že soud prvního stupně v bodech 11. – 19.
svého rozhodnutí srozumitelně a dostatečně odůvodnil, na základě kterých důkazů
dospěl k závěru, že se nezletilý dopustil činů jinak trestných. Vycházel přitom
z výpovědí nezletilého, matky nezletilého, z kamerových záznamů, z listinných
důkazů (mj. úředních záznamů o podaném vysvětlení), jakožto lékařských zpráv a
znaleckého posudku. Na základě těchto důkazů pak dospěl k závěru, že jednání
nezletilého naplnilo znaky skutkové podstaty činu jinak trestného zločinu
vydírání a přečinu výtržnictví, když nezletilý za použití výhružky násilí
společně s BBBBB nutil poškozeného CCCCC, aby poklekl a aby se nezletilému
omluvil za domnělá příkoří a poté nezletilý poškozeného fyzicky napadl na místě
veřejnosti přístupném a v přítomnosti více osob napadl poškozeného DDDDD,
kterého napadl údery pěstí do hlavy a vyrazil mu z ruky mobilní telefon.
Nezletilý se tak na základě provedeného dokazování dopustil činu jinak
trestného – zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, v jednočinném souběhu s činem jinak trestným – přečinem výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a druhým skutkem se dopustil činu jinak
trestného – přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud
pak v bodě 14. svého rozhodnutí závěry soudu prvního stupně potvrdil. S ohledem
na výše uvedené nemohl Nejvyšší soud přisvědčit argumentaci dovolatele, že v
odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není uvedeno, kterých činů jinak
trestných se měl dopustit, či na základě jakých důkazů byly závěry stran právní
kvalifikace jeho jednání učiněny.
17. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolatel nikterak nespecifikoval, jaká
otázka hmotného práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a
ani není patrna z odůvodnění dovolání, resp. repliky k vyjádření státního
zástupce (viz výše), bylo podané dovolání jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.)
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
18. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze
dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy
přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě (dovolání bylo
Nejvyššímu soudu předloženo dne 11. 8. 2025 a rozhodnuto bylo dne 10. 9. 2025),
již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí.
18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b věty první a
§ 151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu