8 Tdo 359/2025-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Věry Kůrkové o dovolání dítěte mladšího patnácti let AAAAA (pseudonym), nyní v Dětském domově se školou, středisku výchovné péče a základní škole XY, zastoupeného právním zástupcem Mgr. et Mgr. Bedřichem Fialou, advokátem se sídlem Kolín III, Politických vězňů č. p. 98, proti rozsudku Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu pro mládež ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 13 Rodo 6/2024, ve věci Okresního soudu v Kolíně, soudu pro mládež, vedené pod sp. zn. 4 Rod 3/2024,
I. Dovolání dítěte mladšího patnácti let AAAAA se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní státní zastupitelství v Kolíně podalo dne 29. 7. 2024 pod sp. zn. ZC 19/2024, Okresnímu soudu v Kolíně jako soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“) podle § 90 odst. 1 z. s. m. návrh na uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let AAAAA (dále „nezletilý“ nebo „dovolatel“), neboť shledalo, že se dopustil činů jinak trestných loupeže podle § 173 odst. 1 a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajících zkráceně v tom, že dne 18. 2. 2024 v době mezi 19:15 až do 20:00 hod. v Dětském domově se školou v XY č. p. XY (dále „DDŠ XY“), v pokoji nezletilému BBBBB (pseudonym), se záměrem získat jeho mobilní telefon značky Xiaomi Redmi Note 10, modré barvy, mu nejprve řekl, že mu rozmlátí hubu a je mu jedno, jestli ho zabije, prostě ho dokope, když nebude dělat to, co mu říká, poté ho praštil otevřenou dlaní po hlavě a na chodbě, kam poškozený vyběhl, ho udeřil pěstí do břicha a kopl do žeber, a když při útoku nezletilému vypadl mobilní telefon z kapsy, sebral ho a odnesl do svého pokoje, po 15 minutách se vrátil do pokoje nezletilého, nejméně třikrát ho švihnul do zad kabelem od lampičky a odnesl si nabíječku k telefonu, a dne 19. 2. 2024 ve večerních hodinách tamtéž, za účelem opětovného získání uvedeného mobilního telefonu, udeřil nezletilého na chodbě pěstí do čela a kopl ho kolenem do nosu, načež si telefon odnesl.
2. V návrhu státní zástupce požadoval pro nezletilého uložení opatření podle § 93 odst. 1 písm. c) z. s. m. výchovnou povinnost vykonat bezplatně ve volném čase společensky prospěšnou činnost v rozsahu 40 hodin.
3. Soud prvního stupně o tomto návrhu rozhodl rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 4 Rod 3/2024, jímž I. uložil nezletilému podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m. jako opatření ochrannou výchovu a II. právnímu zástupci nezletilého přiznal odměnu a náklady právního zastoupení v celkové výši 6.292 Kč.
4. Krajský soud v Praze jako odvolací soud pro mládež (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 13 Rodo 6/2024, rozhodl o odvoláních nezletilého a jeho právního zástupce, podaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně tak, že napadený rozsudek potvrdil a rozhodl o povinnosti České republiky – Krajského soudu v Praze zaplatit právnímu zástupci nezletilého Mgr. Bedřichu Fialovi, advokátu v Kolíně III, na nákladech odvolacího řízení částku 10.800,96 Kč a že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího zřízení.
II. Dovolání dítěte mladšího patnácti let AAAAA a vyjádření k němu
5. Nezletilý prostřednictvím právního zástupce podal proti tomuto
usnesení dovolání, jehož přípustnost dovodil z toho, že mu bylo soudem prvního stupně uloženo opatření ochranná výchova, ač pro ni nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, a domáhá se toho, že má být vyřešeno, za jakých podmínek lze ochrannou výchovu ukládat, což považoval za naplnění podmínky dovolání, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Uvedený předpoklad pro projednání dovolání spatřoval naplněným v tom, že státní zástupce v návrhu na uložení opatření požadoval nezletilému uložit výchovnou povinnost vykonat bezplatně prospěšnou činnost v rozsahu 40 hodin, což však soud nerespektoval a uložil mu podstatně přísnější opaření, pro které vycházel ze zápisů DDŠ XY a názoru svědkyně P. S., svědčících o negativním chování nezletilého. Poukázal na to, že ochranná výchova je nejpřísnějším opařením, jež pro dítě znamená jeho odnětí ze současné vyhovující ústavní výchovy a jeho zařazení do výchovného kolektivu s přísnějším režimem. Právě proto, že při ukládání ochranné výchovy jde o hluboký zásah do práv dítěte, lze ji uložit teprve tehdy, když jiné méně intenzivní prostředky výchovy již nemají naději na úspěch. Z tohoto hlediska však soudy uložení této výchovy nezkoumaly. Návrh státního zástupce na uložení opatření vycházel ze skutku, jímž byl spáchán čin jinak trestný, jenž je základem celého řízení, a proto nemůže být následně rozšiřován o dodatečně „přiřazená“ negativa, protože i v tomto typu řízení je třeba zachovat jednotu totožnosti skutku a uložit mu opatření pouze za to, pro co byl původně návrh na uložení opatření podán. V porovnání s navrhovanými 40 hodinami prací je zřejmé, že jsou srovnávaná opatření v hrubém nepoměru.
7. Protože ještě nebyla vyčerpána jiná alternativní opatření pro nápravu dítěte, je ochranná výchova nepřiměřeně přísná a předčasná, požadoval, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil, že nezletilému bude uloženo navrhované opatření, tj. výchovná povinnost 40 hodin společensky prospěšné činnosti. Současně navrhl, aby bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení.
8. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kolíně vyslovila souhlas s napadenými rozhodnutími, protože nezletilý nerespektuje žádné autority, žádná pravidla, dělá si, co chce, je agresivní a nebezpečný pro své okolí, šikanuje ostatní děti a sexuálně je napadá. Jeho negativní chování je každodenní, přičemž DDŠ XY nemá dostatečné prostředky k zamezení tomuto vadnému chování a zajištění bezpečnosti ostatních dětí. V režimu ústavní výchovy i přes veškerou snahu zaměstnanců DDŠ XY není možné na nezletilého nepřetržitě dohlížet, nezletilý si mladší děti vybírá jako terče šikany. Od léta 2024, po návratu z Výchovného ústavu XY, pracoviště XY, se v jeho chování začaly navíc objevovat prvky sexuálního obtěžování ostatních dětí.
9. Státní zástupkyně poukázala na povahu řízení podle hlavy III. zákona č. 218/2003 Sb., které svým účelem sleduje, aby bylo tomu, kdo se dopustil činu jinak trestného, uloženo opatření, které účinně přispěje k tomu, aby se dalšího protiprávního jednání zdržel, našel si odpovídající společenské uplatnění a přispěl podle svých sil a schopností k odškodnění újmy vzniklé jeho protiprávním činem. Jeho smyslem není potrestání dítěte mladšího patnácti let, nýbrž to, aby bylo motivováno k přijetí obecně akceptovatelných norem chování (viz § 93 odst. 2 z. s. m.). Zdůraznila, že po podání předmětného návrhu bylo zjištěno, že nezletilý pokračuje v napadání a sexuálním obtěžování ostatních dětí, jeho chování neustále eskaluje, z dosud přijatých opatření si nic nedělá a svým negativním chováním v podstatě paralyzoval chod DDŠ XY. Z uvedených důvodů dospěla k závěru, že u nezletilého by jiné méně invazivní prostředky výchovy nevedly k naplnění účelu tohoto řízení, a proto shledala splněnými všechny podmínky pro uložení ochranné výchovy. Vycházela z toho, že nezletilý spáchal čin jinak trestný loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, který by v případě zletilého pachatele byl zvlášť závažným zločinem, za nějž by mu hrozil trest odnětí svobody v sazbě od 2 do 10 let. Významnou skutečností podle ní je eskalace agresivního a jiného nevhodného chování nezletilého. S ohledem na všechny rozhodné skutečnosti považovala uložení ochranné výchovy za nezbytné pro zajištění řádné výchovy, když aktuální výchovná opatření nepostačují, protože dosud nebyla způsobilá k nápravě jeho chování, když nezletilý prozatím průběžně ukládaná opatření nerespektoval a tato zcela zjevně nevedla k pozitivnímu formování jeho chování.
10. Protože státní zástupkyně shledala, že ve zkoumané věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení ochranné výchovy a rozsudek soudu prvního stupně i usnesení soudu druhého stupně jsou správné, je dovolání nezletilého nedůvodné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl a aby přiznal jeho právnímu zástupci odměnu a náklady právního zastoupení v dovolacím řízení.
11. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj činného státního zástupce konstatovalo, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu obsaženými v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí a rovněž s vyjádřením okresního státního zastupitelství. K přípustnosti dovolání doplnilo, že dovolatel přehlídl § 237 o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné, pokud rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být přitom v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K projednatelnosti dovolání tedy zásadně nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor má být podle něj podroben přezkumu, nýbrž je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Obsah podaného dovolání však podle státního zástupce tyto podmínky nesplňuje, zejména v něm není uvedeno, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, tedy chybí vyjádření, jak by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Státní zástupce zdůraznil, že otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
12. K námitce dovolatele, že v předmětném řízení měla být zachována jednota totožnosti skutku a mělo mu být uloženo opatření pouze za to, pro co byl původně návrh na uložení opatření podán, státní zástupce připomenul, že je-li ze strany státního zastupitelství návrh soudu podán, není jím soud pro mládež podle § 90 odst. 2 z. s. m. vázán. Akcentoval ve shodě s odvolacím soudem, že řízení podle § 88b a násl. z. s. m. není řízením trestním (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 21/22).
13. Protože dovolání podle něj postrádá náležité vymezení přípustnosti, navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, státní zástupce shledal vhodným ho jako nedůvodné zamítnout.
15. Na vyjádření státního zastupitelství reagoval nezletilý prostřednictvím právního zástupce nesouhlasem, protože měl být souzen striktně v rozsahu popsaného skutku, a nikoliv pro další své jednání, pro které nebylo vedeno žádné přípravné řízení a nebylo umožněno se hájit proti „obvinění“ z těchto dalších údajných jednání, která však zůstala pouze v té rovině, že je státní zástupce tvrdil a dokládal soudu a soud jim uvěřil. Pokud soudy nižšího stupně rozhodly o opatření značně přesahujícím nejen návrh státního zástupce, ale i rámec zákona a přiměřenosti, v kontextu dalších protiprávních či jen nemorálních jednání nezletilého, postupovaly v rozporu se zákonem, čímž bylo dotčeno právo nezletilého na spravedlivý proces. Každý i sebemenší skutek, který má být následně zohledněn v soudním rozhodnutí trestních soudů, totiž musí být nejprve „řešen“ v přípravném řízení před příslušnými orgány činnými v trestním řízení a následně být soudu předložen k projednání a rozhodnutí. Z těchto uvedených důvodů považuje názor obsažený ve vyjádření státního zástupce za nesprávný a setrval na podaném dovolání.
III. Formální podmínky dovolání
16. Ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř., § 89a odst. 3 z. s. m.) podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, nestanoví-li zákon o soudnictví ve věcech mládeže jinak (§ 89a odst. 3 z. s. m.).
17. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), nezletilým jako účastníkem řízení (§ 91 z. s. m.), jenž je k podání dovolání oprávněn, prostřednictvím svého právního zástupce [§ 89c odst. 5 písm. a) z. s. m.]. Byly splněny obecné podmínky přípustnosti dovolání podle § 236 odst. 1, 2 o. s. ř., protože směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, ve které podání dovolání není vyloučeno podle § 238 odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 o. s. ř.
18. Dovolání odpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř., podle něhož, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Podle obsahu podaného dovolání nezletilý poukázal na to, že jde o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, a vytýkal, že mu soudy uložily ochrannou výchovu. 1 písm. g), odst. 2 z. s. m.] na základě skutečností, které neměly podklad v podaném návrhu na uložení opatření, ale nastaly až později, a že nebyly pro uložení tohoto nejpřísnějšího opatření zasahujícího do osobní svobody nezletilého splněny zákonné předpoklady spočívající v tom, že „nepostačuje uložení mírnějšího opatření“. Slovy dovolatele nebylo respektováno, že soud dostatečně nezhodnotil, že „jiné méně intenzivní prostředky výchovy již nemají naději na úspěch“. Tím poukazoval na podstatu právní otázky, která zatím řešena nebyla, protože uvedená podmínka, že ochrannou výchovu lze uložit až tehdy, když „nepostačuje uložení mírnějšího opatření“, byla do zákona č. 218/2003 Sb. nově vložena až na základě novely provedené zákonem č. 165/2024 Sb., a tedy na ni nedopadá rozhodnutí č. 10/2009 Sb. rozh. tr., které se touto problematikou zabývalo z hledisek dříve platné právní úpravy. Uvedené výhrady z těchto důvodů odpovídají podmínce přípustnosti stanovené v § 237 o. s. ř., že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Takto stanovená přípustnost dovolání je závislá na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že otázka hmotného nebo procesního práva, která již byla vyřešena v jeho dřívějším rozhodnutí, má být posouzena jinak, a že je tedy třeba, aby se odklonil od své dosavadní judikatury. S ohledem na změnu uvedené právní úpravy toto čtvrté kritérium přípustnosti dovolání splňuje i hledisko výjimečnosti a není jím narušena konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. například rozhodnutí ESLP ze dne ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85).
20. Nejvyšší soud navíc v této věci zdůrazňuje, že jde o řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, kde je třeba kromě obecných hledisek zvažovat i účel tohoto specifického řízení (srov. § 1 odst. 2 z. s. m.), a nelze odhlédnout ani od rozhodnutí Evropského hospodářského a sociálního výboru EU ze dne 20. 10. 2020 č. 148/2017, jenž poukázal na nutnost zvýšené ochrany dětí, zejména dětí mladších patnácti let. Nejvyšší soud proto i z těchto hledisek shledal uvedené dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným.
21. Rovněž je vhodné v této souvislosti zmínit i judikaturu Ústavního soudu, který se již v mnoha svých rozhodnutích důsledným nesplněním zákonných náležitostí dovolání zabýval ve své judikatuře opakovaně a ustáleně konstatuje, že požadavek vymezit, v čem dovolatelé spatřují naplnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání jsou souladné s ústavním pořádkem (viz namátkou usnesení ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 3762/16, ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 588/17, ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 323/17, ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 583/17, ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1794/16, ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2780/16, ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 105/17, ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 2671/16, ze dne 22. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2109/16, ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3794/15, ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 144/15, ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 789/14, atd.). Poukázal přitom na to, že „zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (srov. nález ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15)“. Tak tomu bylo i v případě dovolání v nyní posuzované věci, v níž dovolatel poukázal na důvody pro uložení ochranné výchovy dítěti mladšímu patnácti let, které, pokud jde o zákonnou dikci § 93 odst. 2 z. s. m., doznaly zákonné změny s ohledem na nové vymezení podmínek, pro které lze toto opatření uložit, i nové kritérium, na něž dovolatel v dovolání poukazoval. Byť to explicitně nevyjádřil, v zásadě tak cílil na podstatu změny, která se do rozhodnutí č. 10/2009 Sb. rozh. tr. dosud nepromítla.
22. K tomu je třeba v souladu s podaným dovoláním zmínit, že ve znění účinném do 30. 6. 2024 mohl soud pro mládež podle § 93 odst. 2 z. s. m. ochrannou výchovu uložit dítěti, které spáchalo čin, za nějž trestní zákoník dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a bylo mladší patnácti let. Podle tehdy platného znění § 93 odst. 3 z. s. m. platilo, že „ochranná výchova může být uložena též dítěti, které v době spáchání činu bylo mladší patnácti let, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy“. Podle stávající právní úpravy, ve znění novely provedené zákonem č. 165/2024 Sb. účinné od 1. 7. 2024, zní § 93 odst. 2 z. s. m. tak, že „Ochrannou výchovu může soud pro mládež uložit dítěti mladšímu patnácti let, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného, je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy a nepostačuje-li uložení mírnějšího opatření. Soud pro mládež zpravidla uloží ochrannou výchovu dítěti mladšímu patnácti let, které spáchalo čin, za nějž trestní zákoník dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku.“
23. Rozdíl mezi citovanými časovými verzemi spočívá zejména v tom, že v původní právní úpravě byl kladen důraz na odlišení fakultativního (odstavec 2) a obligatorního (odstavec 3) ukládání ochranné výchovy (viz rozhodnutí č. 10/2009 Sb. rozh. tr.), kdežto v současnosti již není kladen důraz na obligatornost ukládání ochranné výchovy při spáchání činu jinak trestného, za nějž se dovoluje uložit výjimečný trest, protože zákonodárce i tuto možnost ponechává na úvaze soudu s tím, že bude ukládat „zpravidla“. Pro projednávanou věc je však rozhodné, že byla ukládána fakultativní ochranná výchova (v současné platné právní úpravě jde o postup v obou případech fakultativní), která v alternativě za méně závažný čin jinak trestný oproti původní úpravě obsahuje dovětek a současně třetí kumulativní podmínku „a nepostačuje-li uložení mírnějšího opatření“, která v předchozí časové verzi ustanovení absentovala.
24. Nejvyšší soud z uvedených důvodů v posuzované věci z obsahu podaného dovolání shledal, že jeho přípustnost je založena na čtvrtém kritériu, jež je vymezeno v § 237 o. s. ř., podle něhož je přípustnost dovolání závislá na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že otázka hmotného nebo procesního práva, která již byla vyřešena v jeho dřívějším rozhodnutí, má být posouzena jinak, a že je tedy třeba, aby se odklonil od své dosavadní judikatury. Toto čtvrté kritérium přípustnosti dovolání by mělo být splněno jen výjimečně. Konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace totiž tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. například rozhodnutí ESLP ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85). Rovněž je třeba zmínit, že rozhodnutí o přípustnosti je
dáno na základě uvážení dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Ostatně nedávalo by smysl, aby se přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. odvíjela od otázek, které by dovolací soud nemohl v rámci svého přezkumu v dovolacím řízení zodpovědět. Rovněž má význam, že povahu mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejícího na jeho uvážení, má i dovolání, jehož přípustnost závisí na splnění předpokladů uvedených v § 237 o.
s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Posouzení přípustnosti dovolání má, s ohledem na obsah těchto předpokladů, ve své podstatě povahu meritorního přezkumu, v jehož rámci se zkoumá nejen soulad rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, ale i správnost této judikatury (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2312/15).
25. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, byť s uvedenou výhradou, že dovolání nebylo zcela precizní, že byly splněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
26. Nejvyšší soud se dále zabýval posuzováním obsahových náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je možné podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. stanoví, že dovolací důvod se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost. Z obecného hlediska je podle obsahu dovolání zjevné, že nezletilý toto vymezení splnil, protože vadné právní posouzení spatřoval v tom, že mu soud uložil ochrannou výchovu, aniž by zkoumal podmínku, že nepostačuje pro nápravu mírnější opatření.
Ke splnění těchto podmínek ve smyslu rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16) Nejvyšší soud poukazuje na to, že Ústavní soud zdůraznil, že dovolatel by dostál příslušným požadavkům na obsah dovolání kladeným ustanovením § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. i v případě, že by v dovolání vymezil dovolací důvod pouze tvrzením nesprávnosti skutkových zjištění a pouze na tomto základě by formuloval, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tedy pokud by jím předestřená otázka byla fakticky polemikou se správností skutkových zjištění).
Jak v minulosti konstatoval nejen Ústavní soud, ale i ESLP, rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být sankcionováni, pokud mají v dobré víře - byť mylně - za to, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu [srov. rozsudek ESLP ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3634/10; v širších souvislostech lze poukázat i na některá rozhodnutí v trestních věcech, konkrétně nález ze dne 23.
3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, či stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14]. Rovněž je třeba připomenout, že Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, v bodech 33. a 34. uvedl, že „Pakliže občanský soudní řád otevřel prostor k tomu, aby byla v řízení o dovolání předmětem přezkumu jakákoliv otázka hmotného nebo procesního práva, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu (právní posouzení věci), vytvořil tím podmínky k tomu, aby byly v tomto řízení uplatnitelné i jakékoliv námitky porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ani dovolací soud, ani Ústavní soud nejsou oprávněny přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů. Jak již ale bylo naznačeno výše, součástí přezkumu ze strany každého z nich může být otázka, zda byly dodrženy zákonem (či dokonce ústavním pořádkem) stanovené zásady hodnocení důkazů…Dovolací soud musí za současné zákonné úpravy provést uvedené hodnocení v rámci posouzení splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a nikoliv již při posuzování jeho obsahových náležitostí podle § 241a odst. 2 a 3 o.
s. ř.
V posledně uvedeném případě posuzuje splnění předmětných obsahových náležitostí pouze z toho hlediska, zda dovolatel jasně a určitě uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a zda vymezil dovolací důvod, nikoliv zda dovolatelem předestřená právní otázka či právní posouzení nejsou ve své podstatě pouhou polemikou se skutkovými zjištěními“.
27. Se zřetelem na uvedené postoje Ústavního soudu Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v této věci dítěte mladšího patnácti let v řízení o činu jinak trestném splňuje zákonem stanovené náležitosti podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť v něm je uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání, a to i přesto, že je nevyjádřil přesně a pregnantně, a proto dovoláním napadané rozhodnutí podle § 242 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal. Svůj přezkum omezil na důvody uplatněné v dovolání, když podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl též k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
IV. K důvodům dovolání
28. Dovolatel námitky zaměřil proti úvahám soudů vedoucím k závěru o nutnosti uložit nezletilému za zjištěné činy jinak trestné ochrannou výchovu a poukazoval na podklady, které soudy braly do úvahy, což jsou skutečnosti, které Nejvyšší soud posuzoval, přičemž shledal, že zcela mimo problematiku, o kterou v této věci jde, je tvrzení dovolatele o nezachování „jednoty totožnosti skutku“, pokud poukazuje na to, že státní zastupitelství v návrhu na uložení ochranného opatření (srov. § 90 z. s. m.) navrhlo uložit nezletilému výchovnou povinnost [93 odst. 1 písm. a) z. s. m.], kdežto soud až na základě dalších podkladů, jež získal od výchovného ústavu, rozhodl tak, že nezletilému uložil ochrannou výchovu. Zjevné je, že právní zástupce zpracovávající předmětné dovolání nevystihl podstatu pojmu „totožnosti skutku“, pokud tím poukazoval na podklady, které si soudy opatřily pro to, aby mohly uložit opatření s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem.
29. Z těchto důvodů jen pro úplnost Nejvyšší soud zmiňuje, že dovolatel vychází z pojmu, jenž spadá do trestní řízení, v němž trestní řád totožnost skutku a pojem skutku nespecifikuje, ale používá ho v několika ustanoveních [např. § 11 odst. 2 tr. ř., § 12 odst. 11 tr. ř., § 12 odst. 12 tr. ř., § 160 odst. 1 tr. ř., 176 odst. 2 tr. ř., § 177 písm. c) tr. ř., § 220 tr. ř. atd.]. Pokud jde o zákon o soudnictví ve věcech mládeže, na ten tato procesní ustanovení trestního řádu nedopadají, protože uvedený institut pro řízení podle hlavy III.
zákona č. 218/2003 Sb. nelze vůbec aplikovat, protože pro podání návrhu na uložení opatření v soudní fázi [srov. § 89 písm. c), § 90 a násl. z. s. m. ], vůči němuž dovolatel v dovolání brojil, a na postup státního zastupitelství a soudu pro mládež v soudní fázi řízení, se použijí právní předpisy upravující občanské soudní řízení, nestanoví-li tento zákon jinak (srov. § 89a odst. 3 z. s. m.). Z tohoto důvodu institut totožnosti skutku, který platí pro trestní řízení, se v dané fázi vůbec použít nedá.
Pokud nezletilý těmito výhradami poukazoval na to, že soud se pro ukládání opatření ochranné výchovy zabýval skutečnostmi, které nebyly obsaženy v podaném návrhu státního zastupitelství na uložení opatření, jež požadovalo uložení mírnějšího opatření, nespadá tato výhrada pod institut totožnosti skutku ani z hlediska jeho materiálního smyslu. Právním zástupcem uplatněné argumenty se netýkaly vlastního skutku, v němž byl spatřován čin jinak trestný, neboť ten byl soudem prvního stupně plně akceptován a zachován (srov. podaný návrh a rozhodnutí soudu prvního stupně), ale týkaly se skutečností, na jejichž základě soud po provedeném dokazování a ověření dalších okolností rozhodoval o uložení opatření.
V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že podle § 90 odst. 2 z. s. m. státní zastupitelství je sice povinno (srov. „musí“) vedle obecných náležitostí uvést, jaké konkrétní opatření má být dítěti uloženo, avšak tímto návrhem není soud pro mládež vázán. Je zcela věcí soudu pro mládež, u něhož je těžiště celého řízení týkajícího se uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let, jaké opatření dítěti mladšímu patnácti let uloží, a to na základě výsledků řízení, které je v soudní fázi svěřeno výhradně soudu, jenž provádí důkazy, jimiž objasňuje jednak to, zda jde o čin jinak trestný, který spáchalo dítě mladší patnácti let, proti němuž se toto řízení vede, a jednak posuzuje vhodnost a účelnost uložení opatření, které za posuzovaný čin uloží.
30. Podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m. soud pro mládež rozsudkem může uložit dítěti mladšímu patnácti let opatření, a to zpravidla na základě výsledků předchozího pedagogicko-psychologického vyšetření mimo jiné i ochrannou výchovu. Vzhledem k tomu, že není návrhem státního zastupitelství vázán, může dospět k jinému závěru o vhodnosti uložení druhu opatření, než které navrhovalo státní zastupitelství, a to jak opatření mírnější, tak i přísnější, neboť ani tím není jakkoli omezen. Povinen jen pouze vycházet ze škály opatření stanovených v § 93 odst. 1 a) až g) z. s. m. a řídit se zásadami stanovenými v § 3 odst. 3 z. s. m., podle něhož opatření uložené podle tohoto zákona musí přihlížet k osobnosti toho, komu je ukládáno, včetně jeho věku a rozumové a mravní vyspělosti, zdravotnímu stavu, jakož i jeho osobním, rodinným a sociálním poměrům, a musí být přiměřené povaze a závažnosti spáchaného činu. Politické, národní, sociální nebo náboženské smýšlení mladistvého nebo dítěte mladšího patnácti let, jeho rodiny nebo rodiny, v níž žije, anebo způsob výchovy mladistvého nebo dítěte mladšího patnácti let nemůže být důvodem k uložení opatření podle tohoto zákona. Proto, aby soud mohl na základě těchto pravidel rozhodnout o uložení opatření, musí mít opatřeny a shromážděny všechny relevantní podklady, především za účelem zmapování sociální situace dítěte, okolností posuzovaného činu a jeho příčin, musí mít dostatek podkladů, aby posoudil rozumovou a mravní vyspělost dítěte, případně jeho zdravotní stav a podle toho bezpečně uvážit vhodnost konkrétního opatření tak, aby jeho vývoj byl v daných souvislostech optimální ve smyslu vedení řádného života, zejména, aby toto opatření napomohlo k tomu, aby se v budoucnu zdrželo páchání protiprávních činů.
31. Jestliže dovolatel v této souvislosti vytýkal, že soudy své závěry o nutnosti uložit nezletilému ochrannou výchovu opíraly i o důkazy, které pořizovaly až v soudní fázi řízení, a zjistily další skutečnosti, než které vyplynuly z návrhu na uložení opatření, postupovaly plně v rámci svých pravomocí, protože povinností soudů v soudní fázi řízení (§ 90 a násl. z. s. m.) je prostředky občanského soudního řízení objasňovat všechny tyto skutečnosti. Za podklad soudu pro uložení opatření slouží všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud (srov. § 125 o. s. ř.).
32. Pro ukládání opatření podle § 93 z. s. m. nejsou podstatné jen skutečnosti, které se týkají doby před spácháním činu jinak trestného, ale lze se opírat i o okolnosti, které se udály po jeho spáchání, je-li na jejich podkladě možné řádně ověřit povahu chování nezletilého, případně i to, jaké účinky na ně mělo dosavadní probíhající řízení (fáze objasňovací a návrhová), jaké si vzalo ponaučení, neboť i takto zjištěné informace shromážděné zákonnou cestou do doby, než soud rozhodne, mohou sloužit jako účinný podklad pro správnou volbu vhodného opatření.
33. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal důvodnými námitky dovolatele zaměřené proti nedostatkům v dokazování. Naopak považuje za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, z něhož zejména k osobě nezletilého zajistil dostatek podkladů, z nichž bylo možné určit nejvhodnější a nejúčelnější druh opatření, a to ochrannou výchovu, kterou je v daném případě třeba považovat za nutnou, protože jiná mírnější opatření by nevedla ke splnění účelu opatření.
34. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i spisového materiálu se důvodně podává, že nezletilý byl do ústavní výchovy poprvé umístěn na základě rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 11. 2014, č. j. 42 P 512/2013-127. Poté, co byla tato ústavní výchova nezletilého zrušena, byl svěřen do péče otce a nad jeho výchovou byl stanoven dohled, Okresní soud v Kladně znovu rozsudkem ze dne 21. 7. 2021, č. j. 42 P 512/2013-514, rozhodl o ústavní výchově nezletilého, kterou mu rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j.
42 P 512/2013-91, prodloužil o tři roky. Podstatné rovněž je, že ze shromážděných důkazů plyne, že na nezletilého bylo v rámci ústavní výchovy působeno různými výchovnými prostředky, které se však zcela míjely svým účelem. Lze jen připomenout, že již před tím, než se dopustil posuzovaného činu jinak trestného, byl dne 13. 1. 2024 poté, co ve výchovném ústavu ohrožoval jiné dítě sekyrkou, odvezen do Psychiatrické léčebny v XY, odkud byl dne 29. 1. 2024 přemístěn do Dětské psychiatrické nemocnice v XY.
Jeho pobyt tam byl však již dne 31. 1. 2024 předčasně ukončen pro jeho nespolupráci a agresivní jednání jak vůči ostatním dětem, tak i vůči personálu nemocnice. Po návratu do DDS XY se agresivním způsobem projevoval i nadále, intenzita těchto projevů se stupňovala, až ředitel DDŠ XY podal návrh na vydání předběžného opatření, na jehož základě byl dne 3. 4. 2024 přemístěn prozatímně do Výchovného ústavu XY, oddělení pro extrémní poruchy chování, a v době rozhodování soudů bylo usilováno o jeho trvalé přeložení.
V rámci pobytu v DDŠ XY nezletilý nerespektoval pokyny vychovatelů, byl vůči nim i chovancům agresivní, včetně sexuálních ataků, usiloval o dominantní postavení, napadal fyzicky lidi ve svém okolí (bití, kopání do celého těla, topení ve vodě atd.), a to i za použití různého náčiní (elektrický kabel, kovový věšák aj.), které pojímá jako zbraň, ničil vybavení DDŠ XY atd. (viz bod 7. rozsudku okresního soudu). Jeho závadové chování je evidováno a řešeno na každodenní bázi a byly mu za ně ukládány i kázeňské postihy, které nerespektoval a neplnil (podrobněji srov. záznamy z č. l.
25 až 37 spisu), reaguje neadekvátně a výbušně na vzniklé situace, s nimiž se neztotožňuje. Šikanuje jiné děti (nutí je k olizování podrážky bot, pití vody z WC, bere jim kapesné), dívky osahává a svléká je, je vůči nim velmi vulgární, vyhrožuje jim násilím. Vykonávaná ústavní výchova se soudu jeví jako nedostatečná, bez jakéhokoli žádoucího efektu, nadto ohrožuje vývoj jiných dětí a fungování ústavu v XY jako takového. Působení rodiny je vyloučeno, otec o něj nejeví zájem, dříve jej sám týral, matka je zcela zbavena rodičovských práv (viz body 9.
až 13. rozsudku soudu prvního stupně), s probačním pracovníkem v rámci výkonu stanoveného dohledu nad výchovou nezletilého odmítal spolupracovat.
35. Na základě všech těchto skutečností, které soud prvního stupně zjistil a zvažoval, považoval návrh státního zastupitelství na uložení mírnějšího opatření za neadekvátní, protože vzhledem k postojům nezletilého a reakcím na výzvy k plnění povinností, je podle soudu zcela nerealizovatelné. Nutné je zdůraznit, že předmětný ústav, v němž byla realizována ústavní výchova (DDŠ XY), jenž není uzpůsoben pro výchovu takto konfliktních dětí, nedisponuje potřebnou kapacitou osob, které by byly schopny nezletilého uhlídat a ke splnění opatření jej donutit, jiné mírnější prostředky nápravy u něj rovněž selhaly, odmítá spolupracovat s OSPOD i státním zastupitelstvím. Naopak soud zjistil, že se chování nezletilého zlepší tehdy, jestliže je u něj cíleně realizován přísnější a důraznější režim, např. ve Výchovném ústavu XY (viz též č. l. 112 až 115 spisu).
36. Odvolací soud správnost těchto závěrů potvrdil s tím, že za zásadní pro zvolené opatření označil doporučení etopeda spádového Dětského diagnostického ústavu Praha 4 M. D. ze dne 26. 1. 2024, podle nějž řádnou péči o nezletilého není možné zvládnout běžnými pedagogickými prostředky. Za pozitivní označil pobyt nezletilého v době od 4. 3. 2024 do 27. 5. 2024 ve Výchovném ústavu XY, pracoviště XY, na oddělení vyžadující soustavnou individuální péči, kde se za celou dobu nedopustil útěku a v prostředí přísného režimu fungoval, až na drobné nepodstatné výjimky charakteristické pro jeho věkovou skupinu. To soud vedlo k závěru, že v práci s nezletilým se osvědčilo pevné vedení s jasným nastavením pravidel a hranic a důsledné trvání na jejich dodržování, a proto ani okresní soud nepochybil, jestliže nezletilému uložil nejpřísnější opatření podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m., tedy ochrannou výchovu. Měl přitom na zřeteli, že se nezletilý dopustil činu jinak trestného loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, který spadá do kategorie zvlášť závažných zločinů, a proto je třeba docílit toho, aby své jednání do budoucna ve smyslu zamezení závadového jednání a dokončení základní a střední školy za účelem získání kvalifikace korigoval, jak odpovídá i hlavnímu účelu a smyslu právní úpravy podle III. hlavy zákona č. 218/2003 Sb. (viz body 11. až 13. napadeného usnesení).
37. Nejvyšší soud se s uvedenými úvahami i závěry soudů ztotožnil, protože korespondují s podmínkami pro ukládání ochranné výchovy podle § 93 odst. 2 z. s. m. podle stávající právní úpravy (viz výše body 20., 21. tohoto usnesení).
38. Pro úplnost lze doplnit, že stávající právní úprava umožňuje sice vycházet částečně z rozhodnutí č. 10/2009 Sb. rozh. tr., které v právní větě II. stanovilo, že „K uložení fakultativní ochranné výchovy dítěti mladšímu patnácti let podle § 93 odst. 3 z. s. m. se vyžaduje splnění dvou kumulativně stanovených podmínek. Jednak musí být takové opatření nezbytně nutné k zajištění řádné výchovy dítěte, jednak její uložení je odůvodněno povahou spáchaného činu jinak trestného“. Obě tyto podmínky jsou ve stávající právní úpravě obsaženy stále, avšak nyní (od 1. 7. 2024) je třeba přihlížet k nutnosti splnění třetí podmínky, přičemž všechny tři musejí být i nadále splněny kumulativně, že „nepostačuje uložení mírnějšího opatření“. K této otázce dosud nebyl výklad v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podán, a tedy, ač nejde vysloveně o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe, týká se jejího doplnění.
39. K tomu je třeba zdůraznit, že toto třetí hledisko představuje zmírnění možnosti při ukládání tohoto opatření, protože tím, že přibyla další podmínka pro jeho uložení, zpřísnila se možnost, kdy je soud může uložit. Současně není ochranná výchova definována jako obligatorní vymezení druhu opaření u činů nejzávažnějších, ale u těchto činů je ponecháno na úvaze soudu, zda k jejímu uložení přistoupí. Je třeba mít stále na paměti, že ochranná výchova představuje nejvýraznější zásah do poměrů dítěte. Vždy je nutné toto nejpřísnější opatření ukládat jen tam, kde mírnější formy a druhy opatření by svůj účel nesplnily. Je tedy nezbytné zkoumat její uložení z hledisek přiměřenosti a proporcionality, závažnosti spáchaných činů jinak trestných a poměrů dětí, které se jich dopustily (§ 3 odst. 3 z. s. m.). Ponechává se zde široký prostor soudu pro mládež pro potřebnou diferenciaci a individualizaci při jejich ukládání v závislosti na konkrétních okolnostech jednotlivých případů.
40. Nejvyšší soud v posuzované věci s ohledem na shora vymezená hlediska posuzoval, zda soudy splnily všechna požadovaná kritéria, a shledal, že před tím, než soud k uložení ochranné výchovy přistoupil, si opatřil dostatek podkladů pro úvahu o vhodnosti a nutnosti jejího uložení. Za tím účelem spolupracoval se zařízeními, kterým byla svěřena péče o nezletilého, a to zejména ve směru objasnění míry zanedbání dosavadní výchovy dítěte a příčin tohoto stavu, který se odvíjel již od závadového rodinného prostředí, a tedy působení rodiny bylo zcela vyloučeno. Zabýval se i vhodností a možnostmi ústavní výchovy v konkrétním ústavním zařízení, které do jisté míry, nebylo-li dostatečně přísné, rovněž selhávalo. Vycházel i z charakterových a morálních vlastností nezletilého, u něhož zkoumal také osobní povahové vlastnosti, jeho postoje ke skupině, v níž vyrůstal, i autoritám, jež však zásadně nerespektoval, a hodnotil, do jaké míry se to všechno podílelo na spáchání činu jinak trestného. Posuzoval rovněž chování nezletilého po spáchání činu a shledal, že jeho negativní chování gradovalo. Protože soud všem povinnostem dostál, zajistil si dostatek relevantních podkladů pro své rozhodnutí o uložení opatření, které, byť je nejpřísnější, je nezbytné pro splnění především výchovného účelu opatření ve smyslu § 3 odst. 3 a 93 z. s. m.
41. Soudy v posuzované věci rovněž respektovaly zásadu subsidiarity ochranné výchovy ve vztahu ke všem mírnějším opatřením, neboť důvodně dospěly k závěru, že chování nezletilého je natolik narušeno, že na něj je třeba působit nejpřísnějšími prostředky a pevně stanoveným řádem, což, jak je výše uvedeno, se jako jediný nástroj osvědčilo. Lze tedy důvodně uzavřít, že nepostačují žádná mírnější opatření, neboť těm se dosud nezletilý nepodřídil, náhled na závadnost svého chování nezískal, naopak jeho negativní projevy spíše gradovaly. Nutné je zdůraznit, že nezletilý se již delší dobu nachází v ústavní výchově, která je již sama o sobě formou omezení osobní svobody, a jak je patrné shora, ze zjištění soudů vyplynulo, že tato svými mírnějšími režimy, než je tomu u ochranné výchovy, dosud selhávala (nerespektování autority a pokynů vychovatelů a pedagogů, neplnění zadaných úkolů, nepodrobování se uloženým kázeňským opatřením, útěky, užívání návykových látek, krádeže, ničení vybavení ústavu atd.). Lze uzavřít, že ke splnění účelu opatření v případě nezletilého by nepostačovalo ani kumulativní uložení některých mírnějších opatření (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 1712–1723).
42. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy obou stupňů v této věci přistoupily k uložení ochranné výchovy až poté, co prokázaly, že jiné, mírnější opatření zjevně nevedlo k nápravě nezletilého, a tedy že již účel omezení ukládání ochranné výchovy za čin jinak trestný nemůže dojít naplnění. Je tomu především proto, že je zcela zjevné, že nezletilý ve svém dosavadním životě žil způsobem, který neskýtá žádnou záruku vedení řádného života a nápravy v budoucnu (srov. přiměřeně např. Komentář k § 55 tr. zákoníku In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 16.). Soudy hodnotily chování nezletilého i z hlediska toho, zda povede řádný život, promítly do svých úvah všechny skutečnosti charakterizující jak možnosti nápravy, tak i jejich osobní, rodinné, a jiné poměry, i dosavadní způsob života, chování po činu atd. Přihlédly k celkovému osobnímu profilu nezletilého, čímž dostatečně odůvodnily, že žádný z mírnějších druhů opatření nepostačuje k tomu, aby vedl řádný život (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1045, marg. č. 5.). Soudy vycházely i z povahy činu jinak trestného, kterého se nezletilý dopustil, jenž by v případě dospělého pachatele vykazoval znaky zvlášť závažného zločinu loupeže. Není pochyb o tom, že jeho chování dlouhodobě vykazuje rysy agresivního jednání s prvky jak slovní, tak fyzické agresivity, a to nejen vůči slabším jedincům a mladším dětem, ale i vůči pracovníkům výchovného ústavu, v němž vykonává ústavní výchovu, které vůbec nerespektuje, neplní svěřené úkoly a na jakékoli výtky reaguje jen další, stupňující se agresivitou. Učiněná zjištění svědčí o nutnosti na něj působit podstatně přísnějším opatřením, než jsou jen výchovné povinnosti, výchovná omezení, napomenutí s výstrahou, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, dohled probačního úředníka či ústavní výchova, které nezletilý odmítá, s okolím nekomunikuje a autority nerespektuje, což je pro jejich výkon a naplnění jejich účelu nezbytnou podmínkou, neboť všechna tato opatření přepokládají určitou míru dobrovolnosti a ochoty nezletilého pracovat aktivně na své nápravě a odčinění škodlivých následků svých předchozích činů.
V. Závěr Nejvyššího soudu
43. Uložení ochranné výchovy je ze všech shora rozvedených důvodů v této věci zcela namístě, a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí takovými vadami, pro které by nemohla obstát. Vzhledem k tomu, že je shledal správnými a reflektujícími všechna hlediska řešené otázky i rozhodné okolnosti, podané dovolání dítěte mladšího patnácti let jako nedůvodné podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
44. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b věty první a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 6. 2025 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu