8 Tdo 359/2025-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Věry Kůrkové o
dovolání dítěte mladšího patnácti let AAAAA (pseudonym), nyní v Dětském domově
se školou, středisku výchovné péče a základní škole XY, zastoupeného právním
zástupcem Mgr. et Mgr. Bedřichem Fialou, advokátem se sídlem Kolín III,
Politických vězňů č. p. 98, proti rozsudku Krajského soudu v Praze jako
odvolacího soudu pro mládež ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 13 Rodo 6/2024, ve věci
Okresního soudu v Kolíně, soudu pro mládež, vedené pod sp. zn. 4 Rod 3/2024,
I. Dovolání dítěte mladšího patnácti let AAAAA se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní státní zastupitelství v Kolíně podalo dne 29. 7. 2024 pod sp.
zn. ZC 19/2024, Okresnímu soudu v Kolíně jako soudu pro mládež (dále „soud
prvního stupně“) podle § 90 odst. 1 z. s. m. návrh na uložení opatření dítěti
mladšímu patnácti let AAAAA (dále „nezletilý“ nebo „dovolatel“), neboť
shledalo, že se dopustil činů jinak trestných loupeže podle § 173 odst. 1 a
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajících
zkráceně v tom, že
dne 18. 2. 2024 v době mezi 19:15 až do 20:00 hod. v Dětském domově se školou v
XY č. p. XY (dále „DDŠ XY“), v pokoji nezletilému BBBBB (pseudonym), se záměrem
získat jeho mobilní telefon značky Xiaomi Redmi Note 10, modré barvy, mu
nejprve řekl, že mu rozmlátí hubu a je mu jedno, jestli ho zabije, prostě ho
dokope, když nebude dělat to, co mu říká, poté ho praštil otevřenou dlaní po
hlavě a na chodbě, kam poškozený vyběhl, ho udeřil pěstí do břicha a kopl do
žeber, a když při útoku nezletilému vypadl mobilní telefon z kapsy, sebral ho a
odnesl do svého pokoje, po 15 minutách se vrátil do pokoje nezletilého, nejméně
třikrát ho švihnul do zad kabelem od lampičky a odnesl si nabíječku k telefonu,
a dne 19. 2. 2024 ve večerních hodinách tamtéž, za účelem opětovného získání
uvedeného mobilního telefonu, udeřil nezletilého na chodbě pěstí do čela a kopl
ho kolenem do nosu, načež si telefon odnesl.
2. V návrhu státní zástupce požadoval pro nezletilého uložení opatření
podle § 93 odst. 1 písm. c) z. s. m. výchovnou povinnost vykonat bezplatně ve
volném čase společensky prospěšnou činnost v rozsahu 40 hodin.
3. Soud prvního stupně o tomto návrhu rozhodl rozsudkem ze dne 2. 10.
2024, sp. zn. 4 Rod 3/2024, jímž I. uložil nezletilému podle § 93 odst. 1 písm.
f) z. s. m. jako opatření ochrannou výchovu a II. právnímu zástupci nezletilého
přiznal odměnu a náklady právního zastoupení v celkové výši 6.292 Kč.
4. Krajský soud v Praze jako odvolací soud pro mládež (dále „odvolací
soud“) usnesením ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 13 Rodo 6/2024, rozhodl o
odvoláních nezletilého a jeho právního zástupce, podaných proti uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně tak, že napadený rozsudek potvrdil a rozhodl o
povinnosti České republiky – Krajského soudu v Praze zaplatit právnímu zástupci
nezletilého Mgr. Bedřichu Fialovi, advokátu v Kolíně III, na nákladech
odvolacího řízení částku 10.800,96 Kč a že žádný z účastníků řízení nemá nárok
na náhradu nákladů odvolacího zřízení.
II. Dovolání dítěte mladšího patnácti let AAAAA a vyjádření k němu
5. Nezletilý prostřednictvím právního zástupce podal proti tomuto
usnesení dovolání, jehož přípustnost dovodil z toho, že mu bylo soudem prvního
stupně uloženo opatření ochranná výchova, ač pro ni nebyly splněny zákonem
stanovené podmínky, a domáhá se toho, že má být vyřešeno, za jakých podmínek
lze ochrannou výchovu ukládat, což považoval za naplnění podmínky dovolání, že
má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Uvedený předpoklad pro projednání dovolání spatřoval naplněným v tom,
že státní zástupce v návrhu na uložení opatření požadoval nezletilému uložit
výchovnou povinnost vykonat bezplatně prospěšnou činnost v rozsahu 40 hodin,
což však soud nerespektoval a uložil mu podstatně přísnější opaření, pro které
vycházel ze zápisů DDŠ XY a názoru svědkyně P. S., svědčících o negativním
chování nezletilého. Poukázal na to, že ochranná výchova je nejpřísnějším
opařením, jež pro dítě znamená jeho odnětí ze současné vyhovující ústavní
výchovy a jeho zařazení do výchovného kolektivu s přísnějším režimem. Právě
proto, že při ukládání ochranné výchovy jde o hluboký zásah do práv dítěte, lze
ji uložit teprve tehdy, když jiné méně intenzivní prostředky výchovy již nemají
naději na úspěch. Z tohoto hlediska však soudy uložení této výchovy nezkoumaly.
Návrh státního zástupce na uložení opatření vycházel ze skutku, jímž byl
spáchán čin jinak trestný, jenž je základem celého řízení, a proto nemůže být
následně rozšiřován o dodatečně „přiřazená“ negativa, protože i v tomto typu
řízení je třeba zachovat jednotu totožnosti skutku a uložit mu opatření pouze
za to, pro co byl původně návrh na uložení opatření podán. V porovnání s
navrhovanými 40 hodinami prací je zřejmé, že jsou srovnávaná opatření v hrubém
nepoměru.
7. Protože ještě nebyla vyčerpána jiná alternativní opatření pro nápravu
dítěte, je ochranná výchova nepřiměřeně přísná a předčasná, požadoval, aby
dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil, že nezletilému bude
uloženo navrhované opatření, tj. výchovná povinnost 40 hodin společensky
prospěšné činnosti. Současně navrhl, aby bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího
řízení.
8. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kolíně
vyslovila souhlas s napadenými rozhodnutími, protože nezletilý nerespektuje
žádné autority, žádná pravidla, dělá si, co chce, je agresivní a nebezpečný pro
své okolí, šikanuje ostatní děti a sexuálně je napadá. Jeho negativní chování
je každodenní, přičemž DDŠ XY nemá dostatečné prostředky k zamezení tomuto
vadnému chování a zajištění bezpečnosti ostatních dětí. V režimu ústavní
výchovy i přes veškerou snahu zaměstnanců DDŠ XY není možné na nezletilého
nepřetržitě dohlížet, nezletilý si mladší děti vybírá jako terče šikany. Od
léta 2024, po návratu z Výchovného ústavu XY, pracoviště XY, se v jeho chování
začaly navíc objevovat prvky sexuálního obtěžování ostatních dětí.
9. Státní zástupkyně poukázala na povahu řízení podle hlavy III. zákona
č. 218/2003 Sb., které svým účelem sleduje, aby bylo tomu, kdo se dopustil činu
jinak trestného, uloženo opatření, které účinně přispěje k tomu, aby se dalšího
protiprávního jednání zdržel, našel si odpovídající společenské uplatnění a
přispěl podle svých sil a schopností k odškodnění újmy vzniklé jeho
protiprávním činem. Jeho smyslem není potrestání dítěte mladšího patnácti let,
nýbrž to, aby bylo motivováno k přijetí obecně akceptovatelných norem chování
(viz § 93 odst. 2 z. s. m.). Zdůraznila, že po podání předmětného návrhu bylo
zjištěno, že nezletilý pokračuje v napadání a sexuálním obtěžování ostatních
dětí, jeho chování neustále eskaluje, z dosud přijatých opatření si nic nedělá
a svým negativním chováním v podstatě paralyzoval chod DDŠ XY. Z uvedených
důvodů dospěla k závěru, že u nezletilého by jiné méně invazivní prostředky
výchovy nevedly k naplnění účelu tohoto řízení, a proto shledala splněnými
všechny podmínky pro uložení ochranné výchovy. Vycházela z toho, že nezletilý
spáchal čin jinak trestný loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, který by v
případě zletilého pachatele byl zvlášť závažným zločinem, za nějž by mu hrozil
trest odnětí svobody v sazbě od 2 do 10 let. Významnou skutečností podle ní je
eskalace agresivního a jiného nevhodného chování nezletilého. S ohledem na
všechny rozhodné skutečnosti považovala uložení ochranné výchovy za nezbytné
pro zajištění řádné výchovy, když aktuální výchovná opatření nepostačují,
protože dosud nebyla způsobilá k nápravě jeho chování, když nezletilý prozatím
průběžně ukládaná opatření nerespektoval a tato zcela zjevně nevedla k
pozitivnímu formování jeho chování.
10. Protože státní zástupkyně shledala, že ve zkoumané věci byly splněny
všechny zákonné podmínky pro uložení ochranné výchovy a rozsudek soudu prvního
stupně i usnesení soudu druhého stupně jsou správné, je dovolání nezletilého
nedůvodné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 243d
odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl a aby přiznal jeho právnímu zástupci
odměnu a náklady právního zastoupení v dovolacím řízení.
11. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj činného
státního zástupce konstatovalo, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu
obsaženými v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí a rovněž s vyjádřením
okresního státního zastupitelství. K přípustnosti dovolání doplnilo, že
dovolatel přehlídl § 237 o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné, pokud
rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Podle § 241a odst. 2
o. s. ř. musí být přitom v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K projednatelnosti dovolání tedy
zásadně nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor má být podle něj
podroben přezkumu, nýbrž je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti
dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny,
otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Obsah podaného dovolání však podle státního zástupce tyto podmínky
nesplňuje, zejména v něm není uvedeno, od kterého svého řešení (nikoli tedy
řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního
práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, tedy chybí
vyjádření, jak by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena
jinak (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení
odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Státní
zástupce zdůraznil, že otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit
sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací
řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
1092/15).
12. K námitce dovolatele, že v předmětném řízení měla být zachována
jednota totožnosti skutku a mělo mu být uloženo opatření pouze za to, pro co
byl původně návrh na uložení opatření podán, státní zástupce připomenul, že
je-li ze strany státního zastupitelství návrh soudu podán, není jím soud pro
mládež podle § 90 odst. 2 z. s. m. vázán. Akcentoval ve shodě s odvolacím
soudem, že řízení podle § 88b a násl. z. s. m. není řízením trestním (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 21/22).
13. Protože dovolání podle něj postrádá náležité vymezení přípustnosti,
navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, státní
zástupce shledal vhodným ho jako nedůvodné zamítnout.
15. Na vyjádření státního zastupitelství reagoval nezletilý
prostřednictvím právního zástupce nesouhlasem, protože měl být souzen striktně
v rozsahu popsaného skutku, a nikoliv pro další své jednání, pro které nebylo
vedeno žádné přípravné řízení a nebylo umožněno se hájit proti „obvinění“ z
těchto dalších údajných jednání, která však zůstala pouze v té rovině, že je
státní zástupce tvrdil a dokládal soudu a soud jim uvěřil. Pokud soudy nižšího
stupně rozhodly o opatření značně přesahujícím nejen návrh státního zástupce,
ale i rámec zákona a přiměřenosti, v kontextu dalších protiprávních či jen
nemorálních jednání nezletilého, postupovaly v rozporu se zákonem, čímž bylo
dotčeno právo nezletilého na spravedlivý proces. Každý i sebemenší skutek,
který má být následně zohledněn v soudním rozhodnutí trestních soudů, totiž
musí být nejprve „řešen“ v přípravném řízení před příslušnými orgány činnými v
trestním řízení a následně být soudu předložen k projednání a rozhodnutí. Z
těchto uvedených důvodů považuje názor obsažený ve vyjádření státního zástupce
za nesprávný a setrval na podaném dovolání.
III. Formální podmínky dovolání
16. Ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř., § 89a odst. 3 z. s. m.) podle
předpisů upravujících občanské soudní řízení, nestanoví-li zákon o soudnictví
ve věcech mládeže jinak (§ 89a odst. 3 z. s. m.).
17. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§
240 odst. 1 o. s. ř.), nezletilým jako účastníkem řízení (§ 91 z. s. m.), jenž
je k podání dovolání oprávněn, prostřednictvím svého právního zástupce [§ 89c
odst. 5 písm. a) z. s. m.]. Byly splněny obecné podmínky přípustnosti dovolání
podle § 236 odst. 1, 2 o. s. ř., protože směřuje proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci, ve které podání dovolání není vyloučeno podle § 238
odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 o. s. ř.
18. Dovolání odpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř., podle
něhož, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
19. Podle obsahu podaného dovolání nezletilý poukázal na to, že jde o
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, a vytýkal, že mu
soudy uložily ochrannou výchovu. 1 písm. g), odst. 2 z. s. m.] na základě
skutečností, které neměly podklad v podaném návrhu na uložení opatření, ale
nastaly až později, a že nebyly pro uložení tohoto nejpřísnějšího opatření
zasahujícího do osobní svobody nezletilého splněny zákonné předpoklady
spočívající v tom, že „nepostačuje uložení mírnějšího opatření“. Slovy
dovolatele nebylo respektováno, že soud dostatečně nezhodnotil, že „jiné méně
intenzivní prostředky výchovy již nemají naději na úspěch“. Tím poukazoval na
podstatu právní otázky, která zatím řešena nebyla, protože uvedená podmínka, že
ochrannou výchovu lze uložit až tehdy, když „nepostačuje uložení mírnějšího
opatření“, byla do zákona č. 218/2003 Sb. nově vložena až na základě novely
provedené zákonem č. 165/2024 Sb., a tedy na ni nedopadá rozhodnutí č. 10/2009
Sb. rozh. tr., které se touto problematikou zabývalo z hledisek dříve platné
právní úpravy. Uvedené výhrady z těchto důvodů odpovídají podmínce přípustnosti
stanovené v § 237 o. s. ř., že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“. Takto stanovená přípustnost dovolání je závislá na tom, zda
dovolací soud dospěje k závěru, že otázka hmotného nebo procesního práva, která
již byla vyřešena v jeho dřívějším rozhodnutí, má být posouzena jinak, a že je
tedy třeba, aby se odklonil od své dosavadní judikatury. S ohledem na změnu
uvedené právní úpravy toto čtvrté kritérium přípustnosti dovolání splňuje i
hledisko výjimečnosti a není jím narušena konstantní rozhodovací praxe orgánů
veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace příslušné
právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo
(srov. například rozhodnutí ESLP ze dne ve věci Kruslin proti Francii, stížnost
č. 11801/85).
20. Nejvyšší soud navíc v této věci zdůrazňuje, že jde o řízení ve
věcech dětí mladších patnácti let, kde je třeba kromě obecných hledisek
zvažovat i účel tohoto specifického řízení (srov. § 1 odst. 2 z. s. m.), a
nelze odhlédnout ani od rozhodnutí Evropského hospodářského a sociálního výboru
EU ze dne 20. 10. 2020 č. 148/2017, jenž poukázal na nutnost zvýšené ochrany
dětí, zejména dětí mladších patnácti let. Nejvyšší soud proto i z těchto
hledisek shledal uvedené dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným.
21. Rovněž je vhodné v této souvislosti zmínit i judikaturu Ústavního
soudu, který se již v mnoha svých rozhodnutích důsledným nesplněním zákonných
náležitostí dovolání zabýval ve své judikatuře opakovaně a ustáleně konstatuje,
že požadavek vymezit, v čem dovolatelé spatřují naplnění podmínek přípustnosti
dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí
dovolání jsou souladné s ústavním pořádkem (viz namátkou usnesení ze dne 11. 4.
2017 sp. zn. I. ÚS 3762/16, ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 588/17, ze dne
7. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 323/17, ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 583/17, ze
dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1794/16, ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS
2780/16, ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 105/17, ze dne 14. 2. 2017 sp. zn.
II. ÚS 2671/16, ze dne 22. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2109/16, ze dne 16. 2. 2016
sp. zn. III. ÚS 3794/15, ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 144/15, ze dne 6.
5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 789/14, atd.). Poukázal přitom na to, že „zákon
nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí
být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (srov. nález
ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15)“. Tak tomu bylo i v případě dovolání
v nyní posuzované věci, v níž dovolatel poukázal na důvody pro uložení ochranné
výchovy dítěti mladšímu patnácti let, které, pokud jde o zákonnou dikci § 93
odst. 2 z. s. m., doznaly zákonné změny s ohledem na nové vymezení podmínek,
pro které lze toto opatření uložit, i nové kritérium, na něž dovolatel v
dovolání poukazoval. Byť to explicitně nevyjádřil, v zásadě tak cílil na
podstatu změny, která se do rozhodnutí č. 10/2009 Sb. rozh. tr. dosud
nepromítla.
22. K tomu je třeba v souladu s podaným dovoláním zmínit, že ve znění
účinném do 30. 6. 2024 mohl soud pro mládež podle § 93 odst. 2 z. s. m.
ochrannou výchovu uložit dítěti, které spáchalo čin, za nějž trestní zákoník
dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo
dvanáctý rok svého věku a bylo mladší patnácti let. Podle tehdy platného znění
§ 93 odst. 3 z. s. m. platilo, že „ochranná výchova může být uložena též
dítěti, které v době spáchání činu bylo mladší patnácti let, odůvodňuje-li to
povaha spáchaného činu jinak trestného a je-li to nezbytně nutné k zajištění
jeho řádné výchovy“. Podle stávající právní úpravy, ve znění novely provedené
zákonem č. 165/2024 Sb. účinné od 1. 7. 2024, zní § 93 odst. 2 z. s. m. tak, že
„Ochrannou výchovu může soud pro mládež uložit dítěti mladšímu patnácti let,
odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného, je-li to nezbytně
nutné k zajištění jeho řádné výchovy a nepostačuje-li uložení mírnějšího
opatření. Soud pro mládež zpravidla uloží ochrannou výchovu dítěti mladšímu
patnácti let, které spáchalo čin, za nějž trestní zákoník dovoluje uložení
výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého
věku.“
23. Rozdíl mezi citovanými časovými verzemi spočívá zejména v tom, že v
původní právní úpravě byl kladen důraz na odlišení fakultativního (odstavec 2)
a obligatorního (odstavec 3) ukládání ochranné výchovy (viz rozhodnutí č.
10/2009 Sb. rozh. tr.), kdežto v současnosti již není kladen důraz na
obligatornost ukládání ochranné výchovy při spáchání činu jinak trestného, za
nějž se dovoluje uložit výjimečný trest, protože zákonodárce i tuto možnost
ponechává na úvaze soudu s tím, že bude ukládat „zpravidla“. Pro projednávanou
věc je však rozhodné, že byla ukládána fakultativní ochranná výchova (v
současné platné právní úpravě jde o postup v obou případech fakultativní),
která v alternativě za méně závažný čin jinak trestný oproti původní úpravě
obsahuje dovětek a současně třetí kumulativní podmínku „a nepostačuje-li
uložení mírnějšího opatření“, která v předchozí časové verzi ustanovení
absentovala.
24. Nejvyšší soud z uvedených důvodů v posuzované věci z obsahu podaného
dovolání shledal, že jeho přípustnost je založena na čtvrtém kritériu, jež je
vymezeno v § 237 o. s. ř., podle něhož je přípustnost dovolání závislá na tom,
zda dovolací soud dospěje k závěru, že otázka hmotného nebo procesního práva,
která již byla vyřešena v jeho dřívějším rozhodnutí, má být posouzena jinak, a
že je tedy třeba, aby se odklonil od své dosavadní judikatury. Toto čtvrté
kritérium přípustnosti dovolání by mělo být splněno jen výjimečně. Konstantní
rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená
interpretace totiž tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy,
od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov.
například rozhodnutí ESLP ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii,
stížnost č. 11801/85). Rovněž je třeba zmínit, že rozhodnutí o přípustnosti je
dáno na základě uvážení dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci se
může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné
posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Ostatně nedávalo by smysl,
aby se přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. odvíjela od otázek, které by
dovolací soud nemohl v rámci svého přezkumu v dovolacím řízení zodpovědět.
Rovněž má význam, že povahu mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž
o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejícího na jeho
uvážení, má i dovolání, jehož přípustnost závisí na splnění předpokladů
uvedených v § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013,
sp. zn. III. ÚS 772/13). Posouzení přípustnosti dovolání má, s ohledem na obsah
těchto předpokladů, ve své podstatě povahu meritorního přezkumu, v jehož rámci
se zkoumá nejen soulad rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou
dovolacího soudu, ale i správnost této judikatury (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2312/15).
25. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, byť s uvedenou
výhradou, že dovolání nebylo zcela precizní, že byly splněny podmínky
přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
26. Nejvyšší soud se dále zabýval posuzováním obsahových náležitostí
dovolání ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je možné podat
dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. stanoví, že dovolací
důvod se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost. Z obecného hlediska je
podle obsahu dovolání zjevné, že nezletilý toto vymezení splnil, protože vadné
právní posouzení spatřoval v tom, že mu soud uložil ochrannou výchovu, aniž by
zkoumal podmínku, že nepostačuje pro nápravu mírnější opatření. Ke splnění
těchto podmínek ve smyslu rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. zejména
nález ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16) Nejvyšší soud poukazuje na
to, že Ústavní soud zdůraznil, že dovolatel by dostál příslušným požadavkům na
obsah dovolání kladeným ustanovením § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. i v případě, že
by v dovolání vymezil dovolací důvod pouze tvrzením nesprávnosti skutkových
zjištění a pouze na tomto základě by formuloval, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (tedy pokud by jím předestřená otázka byla
fakticky polemikou se správností skutkových zjištění). Jak v minulosti
konstatoval nejen Ústavní soud, ale i ESLP, rozhraničení mezi skutkovými a
právními otázkami není zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být
sankcionováni, pokud mají v dobré víře - byť mylně - za to, že platně otevřeli
otázku (zásadního) právního významu [srov. rozsudek ESLP ze dne 12. 10. 2010 ve
věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05; dále usnesení
Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3634/10; v širších
souvislostech lze poukázat i na některá rozhodnutí v trestních věcech,
konkrétně nález ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, či stanovisko pléna ze
dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14]. Rovněž je třeba připomenout, že
Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, v bodech 33. a 34. uvedl, že „Pakliže občanský soudní řád otevřel prostor k tomu, aby byla v
řízení o dovolání předmětem přezkumu jakákoliv otázka hmotného nebo procesního
práva, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu (právní posouzení věci),
vytvořil tím podmínky k tomu, aby byly v tomto řízení uplatnitelné i jakékoliv
námitky porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ani dovolací
soud, ani Ústavní soud nejsou oprávněny přehodnocovat skutkové závěry obecných
soudů. Jak již ale bylo naznačeno výše, součástí přezkumu ze strany každého z
nich může být otázka, zda byly dodrženy zákonem (či dokonce ústavním pořádkem)
stanovené zásady hodnocení důkazů…Dovolací soud musí za současné zákonné úpravy
provést uvedené hodnocení v rámci posouzení splnění předpokladů přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř., a nikoliv již při posuzování jeho obsahových
náležitostí podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
V posledně uvedeném případě
posuzuje splnění předmětných obsahových náležitostí pouze z toho hlediska, zda
dovolatel jasně a určitě uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, a zda vymezil dovolací důvod, nikoliv zda dovolatelem předestřená
právní otázka či právní posouzení nejsou ve své podstatě pouhou polemikou se
skutkovými zjištěními“.
27. Se zřetelem na uvedené postoje Ústavního soudu Nejvyšší soud
konstatuje, že dovolání v této věci dítěte mladšího patnácti let v řízení o
činu jinak trestném splňuje zákonem stanovené náležitosti podle § 241a odst. 2
a 3 o. s. ř., neboť v něm je uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání, a to i přesto,
že je nevyjádřil přesně a pregnantně, a proto dovoláním napadané rozhodnutí
podle § 242 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal. Svůj přezkum omezil na důvody
uplatněné v dovolání, když podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl též k vadám,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny.
IV. K důvodům dovolání
28. Dovolatel námitky zaměřil proti úvahám soudů vedoucím k závěru o
nutnosti uložit nezletilému za zjištěné činy jinak trestné ochrannou výchovu a
poukazoval na podklady, které soudy braly do úvahy, což jsou skutečnosti, které
Nejvyšší soud posuzoval, přičemž shledal, že zcela mimo problematiku, o kterou
v této věci jde, je tvrzení dovolatele o nezachování „jednoty totožnosti
skutku“, pokud poukazuje na to, že státní zastupitelství v návrhu na uložení
ochranného opatření (srov. § 90 z. s. m.) navrhlo uložit nezletilému výchovnou
povinnost [93 odst. 1 písm. a) z. s. m.], kdežto soud až na základě dalších
podkladů, jež získal od výchovného ústavu, rozhodl tak, že nezletilému uložil
ochrannou výchovu. Zjevné je, že právní zástupce zpracovávající předmětné
dovolání nevystihl podstatu pojmu „totožnosti skutku“, pokud tím poukazoval na
podklady, které si soudy opatřily pro to, aby mohly uložit opatření s
přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem.
29. Z těchto důvodů jen pro úplnost Nejvyšší soud zmiňuje, že dovolatel
vychází z pojmu, jenž spadá do trestní řízení, v němž trestní řád totožnost
skutku a pojem skutku nespecifikuje, ale používá ho v několika ustanoveních
[např. § 11 odst. 2 tr. ř., § 12 odst. 11 tr. ř., § 12 odst. 12 tr. ř., § 160
odst. 1 tr. ř., 176 odst. 2 tr. ř., § 177 písm. c) tr. ř., § 220 tr. ř. atd.].
Pokud jde o zákon o soudnictví ve věcech mládeže, na ten tato procesní
ustanovení trestního řádu nedopadají, protože uvedený institut pro řízení podle
hlavy III. zákona č. 218/2003 Sb. nelze vůbec aplikovat, protože pro podání
návrhu na uložení opatření v soudní fázi [srov. § 89 písm. c), § 90 a násl. z.
s. m. ], vůči němuž dovolatel v dovolání brojil, a na postup státního
zastupitelství a soudu pro mládež v soudní fázi řízení, se použijí právní
předpisy upravující občanské soudní řízení, nestanoví-li tento zákon jinak
(srov. § 89a odst. 3 z. s. m.). Z tohoto důvodu institut totožnosti skutku,
který platí pro trestní řízení, se v dané fázi vůbec použít nedá. Pokud
nezletilý těmito výhradami poukazoval na to, že soud se pro ukládání opatření
ochranné výchovy zabýval skutečnostmi, které nebyly obsaženy v podaném návrhu
státního zastupitelství na uložení opatření, jež požadovalo uložení mírnějšího
opatření, nespadá tato výhrada pod institut totožnosti skutku ani z hlediska
jeho materiálního smyslu. Právním zástupcem uplatněné argumenty se netýkaly
vlastního skutku, v němž byl spatřován čin jinak trestný, neboť ten byl soudem
prvního stupně plně akceptován a zachován (srov. podaný návrh a rozhodnutí
soudu prvního stupně), ale týkaly se skutečností, na jejichž základě soud po
provedeném dokazování a ověření dalších okolností rozhodoval o uložení
opatření. V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že podle § 90 odst. 2 z. s.
m. státní zastupitelství je sice povinno (srov. „musí“) vedle obecných
náležitostí uvést, jaké konkrétní opatření má být dítěti uloženo, avšak tímto
návrhem není soud pro mládež vázán. Je zcela věcí soudu pro mládež, u něhož je
těžiště celého řízení týkajícího se uložení opatření dítěti mladšímu patnácti
let, jaké opatření dítěti mladšímu patnácti let uloží, a to na základě výsledků
řízení, které je v soudní fázi svěřeno výhradně soudu, jenž provádí důkazy,
jimiž objasňuje jednak to, zda jde o čin jinak trestný, který spáchalo dítě
mladší patnácti let, proti němuž se toto řízení vede, a jednak posuzuje
vhodnost a účelnost uložení opatření, které za posuzovaný čin uloží.
30. Podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m. soud pro mládež rozsudkem může
uložit dítěti mladšímu patnácti let opatření, a to zpravidla na základě
výsledků předchozího pedagogicko-psychologického vyšetření mimo jiné i
ochrannou výchovu. Vzhledem k tomu, že není návrhem státního zastupitelství
vázán, může dospět k jinému závěru o vhodnosti uložení druhu opatření, než
které navrhovalo státní zastupitelství, a to jak opatření mírnější, tak i
přísnější, neboť ani tím není jakkoli omezen. Povinen jen pouze vycházet ze
škály opatření stanovených v § 93 odst. 1 a) až g) z. s. m. a řídit se zásadami
stanovenými v § 3 odst. 3 z. s. m., podle něhož opatření uložené podle tohoto
zákona musí přihlížet k osobnosti toho, komu je ukládáno, včetně jeho věku a
rozumové a mravní vyspělosti, zdravotnímu stavu, jakož i jeho osobním, rodinným
a sociálním poměrům, a musí být přiměřené povaze a závažnosti spáchaného činu.
Politické, národní, sociální nebo náboženské smýšlení mladistvého nebo dítěte
mladšího patnácti let, jeho rodiny nebo rodiny, v níž žije, anebo způsob
výchovy mladistvého nebo dítěte mladšího patnácti let nemůže být důvodem k
uložení opatření podle tohoto zákona. Proto, aby soud mohl na základě těchto
pravidel rozhodnout o uložení opatření, musí mít opatřeny a shromážděny všechny
relevantní podklady, především za účelem zmapování sociální situace dítěte,
okolností posuzovaného činu a jeho příčin, musí mít dostatek podkladů, aby
posoudil rozumovou a mravní vyspělost dítěte, případně jeho zdravotní stav a
podle toho bezpečně uvážit vhodnost konkrétního opatření tak, aby jeho vývoj
byl v daných souvislostech optimální ve smyslu vedení řádného života, zejména,
aby toto opatření napomohlo k tomu, aby se v budoucnu zdrželo páchání
protiprávních činů.
31. Jestliže dovolatel v této souvislosti vytýkal, že soudy své závěry o
nutnosti uložit nezletilému ochrannou výchovu opíraly i o důkazy, které
pořizovaly až v soudní fázi řízení, a zjistily další skutečnosti, než které
vyplynuly z návrhu na uložení opatření, postupovaly plně v rámci svých
pravomocí, protože povinností soudů v soudní fázi řízení (§ 90 a násl. z. s.
m.) je prostředky občanského soudního řízení objasňovat všechny tyto
skutečnosti. Za podklad soudu pro uložení opatření slouží všechny prostředky,
jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a
vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské
zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob
provedení důkazu předepsán, určí jej soud (srov. § 125 o. s. ř.).
32. Pro ukládání opatření podle § 93 z. s. m. nejsou podstatné jen
skutečnosti, které se týkají doby před spácháním činu jinak trestného, ale lze
se opírat i o okolnosti, které se udály po jeho spáchání, je-li na jejich
podkladě možné řádně ověřit povahu chování nezletilého, případně i to, jaké
účinky na ně mělo dosavadní probíhající řízení (fáze objasňovací a návrhová),
jaké si vzalo ponaučení, neboť i takto zjištěné informace shromážděné zákonnou
cestou do doby, než soud rozhodne, mohou sloužit jako účinný podklad pro
správnou volbu vhodného opatření.
33. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal důvodnými námitky
dovolatele zaměřené proti nedostatkům v dokazování. Naopak považuje za nutné
zdůraznit, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, z něhož
zejména k osobě nezletilého zajistil dostatek podkladů, z nichž bylo možné
určit nejvhodnější a nejúčelnější druh opatření, a to ochrannou výchovu, kterou
je v daném případě třeba považovat za nutnou, protože jiná mírnější opatření by
nevedla ke splnění účelu opatření.
34. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i spisového materiálu se důvodně
podává, že nezletilý byl do ústavní výchovy poprvé umístěn na základě rozsudku
Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 11. 2014, č. j. 42 P 512/2013-127. Poté, co
byla tato ústavní výchova nezletilého zrušena, byl svěřen do péče otce a nad
jeho výchovou byl stanoven dohled, Okresní soud v Kladně znovu rozsudkem ze dne
21. 7. 2021, č. j. 42 P 512/2013-514, rozhodl o ústavní výchově nezletilého,
kterou mu rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 42 P 512/2013-91, prodloužil o
tři roky. Podstatné rovněž je, že ze shromážděných důkazů plyne, že na
nezletilého bylo v rámci ústavní výchovy působeno různými výchovnými
prostředky, které se však zcela míjely svým účelem. Lze jen připomenout, že již
před tím, než se dopustil posuzovaného činu jinak trestného, byl dne 13. 1.
2024 poté, co ve výchovném ústavu ohrožoval jiné dítě sekyrkou, odvezen do
Psychiatrické léčebny v XY, odkud byl dne 29. 1. 2024 přemístěn do Dětské
psychiatrické nemocnice v XY. Jeho pobyt tam byl však již dne 31. 1. 2024
předčasně ukončen pro jeho nespolupráci a agresivní jednání jak vůči ostatním
dětem, tak i vůči personálu nemocnice. Po návratu do DDS XY se agresivním
způsobem projevoval i nadále, intenzita těchto projevů se stupňovala, až
ředitel DDŠ XY podal návrh na vydání předběžného opatření, na jehož základě byl
dne 3. 4. 2024 přemístěn prozatímně do Výchovného ústavu XY, oddělení pro
extrémní poruchy chování, a v době rozhodování soudů bylo usilováno o jeho
trvalé přeložení. V rámci pobytu v DDŠ XY nezletilý nerespektoval pokyny
vychovatelů, byl vůči nim i chovancům agresivní, včetně sexuálních ataků,
usiloval o dominantní postavení, napadal fyzicky lidi ve svém okolí (bití,
kopání do celého těla, topení ve vodě atd.), a to i za použití různého náčiní
(elektrický kabel, kovový věšák aj.), které pojímá jako zbraň, ničil vybavení
DDŠ XY atd. (viz bod 7. rozsudku okresního soudu). Jeho závadové chování je
evidováno a řešeno na každodenní bázi a byly mu za ně ukládány i kázeňské
postihy, které nerespektoval a neplnil (podrobněji srov. záznamy z č. l. 25 až
37 spisu), reaguje neadekvátně a výbušně na vzniklé situace, s nimiž se
neztotožňuje. Šikanuje jiné děti (nutí je k olizování podrážky bot, pití vody z
WC, bere jim kapesné), dívky osahává a svléká je, je vůči nim velmi vulgární,
vyhrožuje jim násilím. Vykonávaná ústavní výchova se soudu jeví jako
nedostatečná, bez jakéhokoli žádoucího efektu, nadto ohrožuje vývoj jiných dětí
a fungování ústavu v XY jako takového. Působení rodiny je vyloučeno, otec o něj
nejeví zájem, dříve jej sám týral, matka je zcela zbavena rodičovských práv
(viz body 9. až 13. rozsudku soudu prvního stupně), s probačním pracovníkem v
rámci výkonu stanoveného dohledu nad výchovou nezletilého odmítal spolupracovat.
35. Na základě všech těchto skutečností, které soud prvního stupně
zjistil a zvažoval, považoval návrh státního zastupitelství na uložení
mírnějšího opatření za neadekvátní, protože vzhledem k postojům nezletilého a
reakcím na výzvy k plnění povinností, je podle soudu zcela nerealizovatelné.
Nutné je zdůraznit, že předmětný ústav, v němž byla realizována ústavní výchova
(DDŠ XY), jenž není uzpůsoben pro výchovu takto konfliktních dětí, nedisponuje
potřebnou kapacitou osob, které by byly schopny nezletilého uhlídat a ke
splnění opatření jej donutit, jiné mírnější prostředky nápravy u něj rovněž
selhaly, odmítá spolupracovat s OSPOD i státním zastupitelstvím. Naopak soud
zjistil, že se chování nezletilého zlepší tehdy, jestliže je u něj cíleně
realizován přísnější a důraznější režim, např. ve Výchovném ústavu XY (viz též
č. l. 112 až 115 spisu).
36. Odvolací soud správnost těchto závěrů potvrdil s tím, že za zásadní
pro zvolené opatření označil doporučení etopeda spádového Dětského
diagnostického ústavu Praha 4 M. D. ze dne 26. 1. 2024, podle nějž řádnou péči
o nezletilého není možné zvládnout běžnými pedagogickými prostředky. Za
pozitivní označil pobyt nezletilého v době od 4. 3. 2024 do 27. 5. 2024 ve
Výchovném ústavu XY, pracoviště XY, na oddělení vyžadující soustavnou
individuální péči, kde se za celou dobu nedopustil útěku a v prostředí přísného
režimu fungoval, až na drobné nepodstatné výjimky charakteristické pro jeho
věkovou skupinu. To soud vedlo k závěru, že v práci s nezletilým se osvědčilo
pevné vedení s jasným nastavením pravidel a hranic a důsledné trvání na jejich
dodržování, a proto ani okresní soud nepochybil, jestliže nezletilému uložil
nejpřísnější opatření podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m., tedy ochrannou
výchovu. Měl přitom na zřeteli, že se nezletilý dopustil činu jinak trestného
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, který spadá do kategorie zvlášť
závažných zločinů, a proto je třeba docílit toho, aby své jednání do budoucna
ve smyslu zamezení závadového jednání a dokončení základní a střední školy za
účelem získání kvalifikace korigoval, jak odpovídá i hlavnímu účelu a smyslu
právní úpravy podle III. hlavy zákona č. 218/2003 Sb. (viz body 11. až 13.
napadeného usnesení).
37. Nejvyšší soud se s uvedenými úvahami i závěry soudů ztotožnil,
protože korespondují s podmínkami pro ukládání ochranné výchovy podle § 93
odst. 2 z. s. m. podle stávající právní úpravy (viz výše body 20., 21. tohoto
usnesení).
38. Pro úplnost lze doplnit, že stávající právní úprava umožňuje sice
vycházet částečně z rozhodnutí č. 10/2009 Sb. rozh. tr., které v právní větě
II. stanovilo, že „K uložení fakultativní ochranné výchovy dítěti mladšímu
patnácti let podle § 93 odst. 3 z. s. m. se vyžaduje splnění dvou kumulativně
stanovených podmínek. Jednak musí být takové opatření nezbytně nutné k
zajištění řádné výchovy dítěte, jednak její uložení je odůvodněno povahou
spáchaného činu jinak trestného“. Obě tyto podmínky jsou ve stávající právní
úpravě obsaženy stále, avšak nyní (od 1. 7. 2024) je třeba přihlížet k nutnosti
splnění třetí podmínky, přičemž všechny tři musejí být i nadále splněny
kumulativně, že „nepostačuje uložení mírnějšího opatření“. K této otázce dosud
nebyl výklad v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podán, a tedy, ač nejde
vysloveně o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe, týká se jejího
doplnění.
39. K tomu je třeba zdůraznit, že toto třetí hledisko představuje
zmírnění možnosti při ukládání tohoto opatření, protože tím, že přibyla další
podmínka pro jeho uložení, zpřísnila se možnost, kdy je soud může uložit.
Současně není ochranná výchova definována jako obligatorní vymezení druhu
opaření u činů nejzávažnějších, ale u těchto činů je ponecháno na úvaze soudu,
zda k jejímu uložení přistoupí. Je třeba mít stále na paměti, že ochranná
výchova představuje nejvýraznější zásah do poměrů dítěte. Vždy je nutné toto
nejpřísnější opatření ukládat jen tam, kde mírnější formy a druhy opatření by
svůj účel nesplnily. Je tedy nezbytné zkoumat její uložení z hledisek
přiměřenosti a proporcionality, závažnosti spáchaných činů jinak trestných a
poměrů dětí, které se jich dopustily (§ 3 odst. 3 z. s. m.). Ponechává se zde
široký prostor soudu pro mládež pro potřebnou diferenciaci a individualizaci
při jejich ukládání v závislosti na konkrétních okolnostech jednotlivých
případů.
40. Nejvyšší soud v posuzované věci s ohledem na shora vymezená hlediska
posuzoval, zda soudy splnily všechna požadovaná kritéria, a shledal, že před
tím, než soud k uložení ochranné výchovy přistoupil, si opatřil dostatek
podkladů pro úvahu o vhodnosti a nutnosti jejího uložení. Za tím účelem
spolupracoval se zařízeními, kterým byla svěřena péče o nezletilého, a to
zejména ve směru objasnění míry zanedbání dosavadní výchovy dítěte a příčin
tohoto stavu, který se odvíjel již od závadového rodinného prostředí, a tedy
působení rodiny bylo zcela vyloučeno. Zabýval se i vhodností a možnostmi
ústavní výchovy v konkrétním ústavním zařízení, které do jisté míry, nebylo-li
dostatečně přísné, rovněž selhávalo. Vycházel i z charakterových a morálních
vlastností nezletilého, u něhož zkoumal také osobní povahové vlastnosti, jeho
postoje ke skupině, v níž vyrůstal, i autoritám, jež však zásadně
nerespektoval, a hodnotil, do jaké míry se to všechno podílelo na spáchání činu
jinak trestného. Posuzoval rovněž chování nezletilého po spáchání činu a
shledal, že jeho negativní chování gradovalo. Protože soud všem povinnostem
dostál, zajistil si dostatek relevantních podkladů pro své rozhodnutí o uložení
opatření, které, byť je nejpřísnější, je nezbytné pro splnění především
výchovného účelu opatření ve smyslu § 3 odst. 3 a 93 z. s. m.
41. Soudy v posuzované věci rovněž respektovaly zásadu subsidiarity
ochranné výchovy ve vztahu ke všem mírnějším opatřením, neboť důvodně dospěly k
závěru, že chování nezletilého je natolik narušeno, že na něj je třeba působit
nejpřísnějšími prostředky a pevně stanoveným řádem, což, jak je výše uvedeno,
se jako jediný nástroj osvědčilo. Lze tedy důvodně uzavřít, že nepostačují
žádná mírnější opatření, neboť těm se dosud nezletilý nepodřídil, náhled na
závadnost svého chování nezískal, naopak jeho negativní projevy spíše
gradovaly. Nutné je zdůraznit, že nezletilý se již delší dobu nachází v ústavní
výchově, která je již sama o sobě formou omezení osobní svobody, a jak je
patrné shora, ze zjištění soudů vyplynulo, že tato svými mírnějšími režimy, než
je tomu u ochranné výchovy, dosud selhávala (nerespektování autority a pokynů
vychovatelů a pedagogů, neplnění zadaných úkolů, nepodrobování se uloženým
kázeňským opatřením, útěky, užívání návykových látek, krádeže, ničení vybavení
ústavu atd.). Lze uzavřít, že ke splnění účelu opatření v případě nezletilého
by nepostačovalo ani kumulativní uložení některých mírnějších opatření (srov.
ŠÁMAL, P. a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. 4. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2025, s. 1712–1723).
42. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy obou stupňů v této věci
přistoupily k uložení ochranné výchovy až poté, co prokázaly, že jiné, mírnější
opatření zjevně nevedlo k nápravě nezletilého, a tedy že již účel omezení
ukládání ochranné výchovy za čin jinak trestný nemůže dojít naplnění. Je tomu
především proto, že je zcela zjevné, že nezletilý ve svém dosavadním životě žil
způsobem, který neskýtá žádnou záruku vedení řádného života a nápravy v
budoucnu (srov. přiměřeně např. Komentář k § 55 tr. zákoníku In: ŠČERBA, F. a
kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025,
marg. č. 16.). Soudy hodnotily chování nezletilého i z hlediska toho, zda
povede řádný život, promítly do svých úvah všechny skutečnosti charakterizující
jak možnosti nápravy, tak i jejich osobní, rodinné, a jiné poměry, i dosavadní
způsob života, chování po činu atd. Přihlédly k celkovému osobnímu profilu
nezletilého, čímž dostatečně odůvodnily, že žádný z mírnějších druhů opatření
nepostačuje k tomu, aby vedl řádný život (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1045, marg. č. 5.).
Soudy vycházely i z povahy činu jinak trestného, kterého se nezletilý dopustil,
jenž by v případě dospělého pachatele vykazoval znaky zvlášť závažného zločinu
loupeže. Není pochyb o tom, že jeho chování dlouhodobě vykazuje rysy
agresivního jednání s prvky jak slovní, tak fyzické agresivity, a to nejen vůči
slabším jedincům a mladším dětem, ale i vůči pracovníkům výchovného ústavu, v
němž vykonává ústavní výchovu, které vůbec nerespektuje, neplní svěřené úkoly a
na jakékoli výtky reaguje jen další, stupňující se agresivitou. Učiněná
zjištění svědčí o nutnosti na něj působit podstatně přísnějším opatřením, než
jsou jen výchovné povinnosti, výchovná omezení, napomenutí s výstrahou,
zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného
programu ve středisku výchovné péče, dohled probačního úředníka či ústavní
výchova, které nezletilý odmítá, s okolím nekomunikuje a autority nerespektuje,
což je pro jejich výkon a naplnění jejich účelu nezbytnou podmínkou, neboť
všechna tato opatření přepokládají určitou míru dobrovolnosti a ochoty
nezletilého pracovat aktivně na své nápravě a odčinění škodlivých následků
svých předchozích činů.
V. Závěr Nejvyššího soudu
43. Uložení ochranné výchovy je ze všech shora rozvedených důvodů v této
věci zcela namístě, a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přezkoumávaná
rozhodnutí netrpí takovými vadami, pro které by nemohla obstát. Vzhledem k
tomu, že je shledal správnými a reflektujícími všechna hlediska řešené otázky i
rozhodné okolnosti, podané dovolání dítěte mladšího patnácti let jako nedůvodné
podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
44. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b věty
první a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu