8 Tdo 753/2024-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2024, č. j. 3 To 106/2024-190, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 180/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný J. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 2. 2024, č. j. 9 T 180/2023–172, uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2, 5 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu, jehož výměra byla stanovena v počtu 30 (třiceti) denních sazeb ve výši 1000 (jeden tisíc) Kč, tedy celkem 30 000 (třicet tisíc) Kč. O povinnosti obviněného k náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 2. 2024, č. j. 9 T 180/2023–172, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 5. 2024, pod č. j. 3 To 106/2024-190, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2024, č. j. 3 To 106/2024-190, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V předmětném dovolání poukazuje na to, že již od své původní výpovědi v přípravném řízení uvádí stále stejné skutečnosti, že jednal ve strachu z bezprostředně hrozícího útoku poškozeného, kdy poškozený mu nejen nadával do „tlustých prasat“, ale vyhrožoval mu i tím, že „ho podřízne“. Tyto jeho (obviněného) výpovědi měly být v rámci hodnocení důkazů rovněž brány v úvahu jako ostatní důkazy, stejně jako jeho obhajoba, že po prodělané operaci byla jeho motorika omezena, a proto výhružky a nadávky měly na něj větší dopad, než kdyby byl zdravý, což se projevilo v jeho strachu z jednání poškozeného. Dále uváděl, že poškozený přes jeho výzvy, aby se k němu nepřibližoval a udržoval od něj odstup toho nedbal a započal proti němu útok, kterému se bránil tak, že použil skleněnou láhev, kterou poškozeného udeřil do hlavy. Soudům nižších stupňů vytýká, že se ve svých rozhodnutích řádně nevypořádaly s jeho obhajobou spočívající v tom, že jednal v nutné obraně. Rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje za nepřezkoumatelná, neboť tyto se podle jeho mínění nedostatečně v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly nejen s otázku jednání v nutné obraně, ale dostatečně nehodnotily v jeho prospěch např. výpověď svědka XY, ve kterém rovněž jednání bezdomovců (tj. i poškozeného) vzbuzovalo strach. Poukazuje na to, že vůči poškozenému zakročil za použití láhve až v okamžiku, kdy poškozený nereagoval na jeho výzvy a přiblížil se a neozbrojenou rukou naznačil pohyb dopředu (směrem k obviněnému). Dále v dovolání rozvádí ustanovení trestního zákoníku a judikaturu Nejvyššího soudu k otázce nutné obrany, aby závěrem navrhl zrušení dovoláním napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že jediný rozpor spočívá pouze v dovolatelově tvrzení, že mu poškozený vyhrožoval. Podle mínění státního zástupce ani za situace, kdyby bylo toto tvrzení pravdivé, by to však nic nezměnilo na správném právním posouzení skutku, neboť dovolatel se sám zbavil benefitu nutné obrany, když bezprostředně před úderem lahví vytlačoval poškozeného z prostoru parkoviště až k protihlukové zdi, což je zřejmé z kamerového záznamu a výpovědi jediné střízlivé a nestranné osoby – svědka M. D. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto znění je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání
10. K podanému dovolání je nutno uvést, že obviněný svoji argumentaci vtělil v tvrzení, že jeho odsouzení je vybudováno na nesprávné úvaze nalézacího soudu, následně potvrzené soudem odvolacím, že nelze akceptovat jako důvodnou obhajobu dovolatele, že v souvislosti s jeho zdravotním handicapem spočívajícím ve výrazně snížené motorice po prodělané operaci kloubu dolní končetiny, po výhružkách pronášených poškozeným, dostal z počínání poškozeného strach o svůj život či zdraví, což bylo umocněno tím, že poškozený nerespektoval jeho výzvu, aby se k němu nepřibližoval a držel si od něj odstup a v souvislosti s následným pohybem ruky poškozeného směrem k tělu obviněného, v důsledku této obavy, použil proti poškozenému láhev, kterou tohoto udeřil do hlavy, a takto jednal v nutné obraně.
11. Ve vztahu k argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit pouze následující, neboť ve své podstatě se jedná o tytéž námitky, kterými se zabýval již soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, který vyčerpávajícím způsobem na ně reagoval a není úkolem ani povinností Nejvyššího soudu za situace, kdy odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v této otázce jasná, logická a nevykazují znaky libovůle, aby opětovně v tomto mimořádném opravném prostředku znovu opakoval již jednou vyřčené. V této souvislosti lze jednak zmínit rozhodnutí Ústavního soudu (viz bod 17) a rozhodnutí téhož soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Stejně tak lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
12. Obviněný v dovolání poukazuje na svoji neměnnou výpověď, a to mj. také ve vazbě na již učiněnou výpověď v přípravném řízení a nalézacímu soudu vytýká, že není správná ve vazbě na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. jeho úvaha, že nebylo prokázáno, že poškozený obviněnému vyhrožoval, a pokud nalézací soud se podrobněji v odůvodnění svého rozsudku této problematice, stejně jako prověření (např. zjištění, zda při pohybu rukou poškozeného došlo k otevírání či zavírání ruky) podstatných skutečností nevěnoval, stejně jako otázce použití ustanovení § 29 tr. zákoníku, pak takové rozhodnutí je podle dovolatele nepřezkoumatelné.
13. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soud prvního stupně po výslechu obviněného, poškozeného a svědků se zabýval rovněž dalšími důkazy, mj. také kamerovým záznamem, který předmětný incident mezi poškozeným a obviněným také mohl do jisté míry objektivizovat. Je pak s podivem, když obviněný (obhajoba) tento důkaz (viz bod 8 rozsudku, 12 usnesení) ve svém dovolání nezmiňuje. Z tohoto důkazu vzaly soudy za prokázané, že to byl obviněný, kdo s lahví přistupoval k poškozenému a ten před ním ustupoval, přitom poškozený nebyl ničím ozbrojen. Je pak s podivem, když obviněný hovoří a dovolává se své pohybové indispozice a obavy z poškozeného, přesto je to on, kdo vůči tomuto postupoval a poškozený před ním naopak ustupoval. Takto objektivně (kamerovým záznamem) popsaná situace svědčí pro správnost úvah nalézacího soudu, že se ze strany obviněného v této „fázi konfliktu jednalo spíše o demonstraci fyzické převahy obviněného než o jednání osoby, které hrozí fyzické napadení“ (viz bod 13 rozsudku), když v souladu s touto úvahou může být další objektivní zjištění, že poškozený byl podstatně menšího vzrůstu i váhy [155 cm, 60 kg (cca o třicet centimetrů menší a 60 kg lehčí než obviněný)]. K zamyšlení v rámci úvah o nebezpečí, které obviněnému mělo dle jeho výpovědi hrozit ze strany poškozeného v souvislosti s pohybovým omezením obviněného [dle tvrzení obviněného bez berlí se mohl pomalou chůzí pohybovat normálně… (viz též bod 2 rozsudku)], pak sloužil již zmíněný kamerový záznam, ze kterého mj. vyplynulo, že poté, co poškozený upadl po úderu do hlavy na zem, obviněný urychleně odešel a nasedl do zaparkovaného vozidla. Tedy i tato situace značně znevěrohodňuje obhajobu obviněného o bezprostředně hrozícím útoku poškozeného.
14. Obviněný soudům dále vytýká, že nepřihlédly k jeho neměnné obhajobě, avšak ani toto tvrzení není objektivní, neboť i na tuto námitku odvolací soud reagoval v bodě 14 svého usnesení. Lze pak soudům nižších stupňů stěží vytýkat, když za shora popsané situace neuvěřily tvrzení obviněného, že mu bylo ze strany poškozeného vyhrožováno „podříznutím“, když žádný ze svědků toto tvrzení nepotvrdil a obviněný celou řadou svých tvrzení [horší pohybové schopnosti, postupování proti poškozenému atd. (viz shora body 12, 13)], která s ohledem na objektivním důkaz (kamerový záznam) nebylo možno považovat za objektivní, svoji obhajobu znevěrohodnotil.
15. Pravdivé není ani tvrzení obviněného, že se soudy nezabývaly dostatečně otázkou nutné obrany, a proto jsou jejich rozhodnutí nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná. Soud prvního stupně po provedeném dokazování v odůvodnění svého rozsudku (viz body 12–14) rozvedl své úvahy ohledně otázky provedených a následně hodnocených důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž je nutno konstatovat, že závěry učiněné nalézacím soudem plně v rámci logických úvah odpovídají ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nevykazují znaky libovůle v rámci hodnocených důkazů.
Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že s ohledem na provedené dokazování nemohl akceptovat obhajobu obviněného, že útočníkem byl poškozený a obviněný se tomuto útoku ve smyslu § 29 tr. zákoníku bránil (viz bod 14 rozsudku). Rovněž odvolací soud reagoval na obdobnou námitku obviněného (že jednal v nutné obraně) a v odůvodnění svého usnesení (viz bod 19 usnesení) rozvedl hodnotící úvahy nalézacího soudu k této problematice. V odůvodnění svého usnesení (viz bod 20) dostatečně výstižně reagoval rovněž na námitku obviněného, že se v jeho případě jednalo o tzv. putativní obranu.
Soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly i se skutečnostmi, které ve své výpovědi uváděl svědek D. [viz např. bod 12, 14 usnesení či bod 5 (neslyšel žádné výhružky), 13 rozsudku]. Odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývala problematikou ustanovení § 29 tr. zákoníku, jehož aplikace se obviněný dovolává, jsou s ohledem na průběh skutkového děje a jednání obviněného (jak bylo soudy na základě provedeného dokazování objektivně zjištěno) nepřiléhavá.
16. K obviněným předestřené problematice zjevného nesouladu (dříve extrémní nesoulad či extrémní rozpor) je vhodné uvést pouze tolik, že Nejvyšší soud shodně s Ústavním soudem v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uváděly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu zjevný rozpor (extrémní nesoulad), přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu).
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II.
ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu