8 Tdo 755/2025

8 Tdo 755/2025-545

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 13 To 292/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 T 18/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 7. 2024, sp. zn. 4 T 18/2024, byl obviněný J. P. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku ve spolupachatelství. Za to byl podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné P. P. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), a nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč poškozené nezletilé BBBBB (pseudonym). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené nezletilé AAAAA, a BBBBB, odkázány se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil označeného zločinu společně s obviněnou P. P. tím, že v době nejméně od července 2022 do 10. března 2023 při pobytu v XY, XY, jako zákonní zástupci neplnili řádně svou rodičovskou povinnost danou v ustanovení § 858 občanského zákoníku vůči nezletilým dcerám AAAAA, a BBBBB, když zanedbávali péči a výchovu dcer, řádně se o ně nestarali, nepečovali o jejich zdravý vývoj, čímž způsobili zejména zanedbání nezletilé BBBBB, která se narodila jako zdravé dítě, ale ve svých šesti letech nemluvila, vydávala pouze nesrozumitelné skřeky a anglické fráze odposlouchané z digitálních her, nosila pleny, chodila pouze po špičkách, rovněž výrazně zanedbali lékařskou péči u dcery, když s ní naposledy byli u dětského lékaře v jejím 1,5 roce věku, nespolupracovali s lékařkou a nedostavovali se s nezletilou na pravidelné lékařské prohlídky, neplnili povinný očkovací plán dcery, nezajistili pro nezletilou stomatologickou péči, což mělo za následek velmi zanedbaný chrup nezletilé, tzv. hnědé medové zuby, rostlé ve dvou řadách, nevyhledali pro nezletilou očního lékaře a nezajistili pro ni brýle, přestože trpí oční vadou, která vyžaduje brýle se silnými dioptriemi, neřešili motorické problémy nezletilé, nevyjednali pro ni odklad povinné školní docházky a neplnili povinné předškolní vzdělávání, na sjednané schůzky do pedagogicko-psychologické poradny se opakovaně bez omluvy s nezletilou nedostavili, kdy tímto celkovým zanedbáním se významnou měrou podíleli na celkově opožděném vývoji a susp. mentálním postižení dcery,

u nezletilé AAAAA zanedbávali povinnou školní docházku, když za první pololetí školního roku 2022/2023 měla celkově 365 zameškaných hodin, z toho 254 hodin neomluvených, ve druhém pololetí školního roku 2022/2023 za období od 1. 2. 2023 do 10. 3. 2023, než byla nezletilá umístěna do FOD Klokánek XY, dalších 127 neomluvených zameškaných hodin, přičemž absence byla způsobena především úzkostmi, psychickými problémy a psychosomatickými potížemi nezletilé, kdy jako rodiče se psychickými problémy dcery nezabývali, nezajistili potřebnou psychiatrickou a psychologickou léčbu a neakceptovali doporučení dětské lékařky, nedocházeli s nezletilou na pravidelné lékařské kontroly, neplnili povinný očkovací plán, nezajistili nezletilé zubní lékařskou péči a péči očního lékaře, přestože byla nezletilé následně zjištěna oční vada a naordinovány brýle, nezletilá žila ve strachu z obviněného v atmosféře vyžadované absolutní poslušnosti,

u obou nezletilých zanedbávali dodržování pravidelného životního režimu, nevedli je k nácviku základních hygienických návyků, nedávali jim pravidelnou plnohodnotnou stravu, kdy nezletilé jedly nepravidelně dvakrát denně, izolovali nezletilé v domácím prostředí, což mělo za následek, zejména u nezletilé AAAAA, omezení zájmových činností a narušení adekvátního sociálního zapojení, sociální staženost a snížené sebehodnocení nezletilé, kdy u ní byla zjištěna dlouhodobá porucha přizpůsobení s depresivními a úzkostnými projevy, sníženým sebehodnocením a sociální fobií, tedy jako rodiče nezajišťovali adekvátní péči u nezletilých jak v oblasti fyzické, tak psychického zdraví, čímž ohrožovali nezletilé přímo na zdraví.

3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění a obě nezletilé poškozené odvolání. Odvolání obviněných směřovala proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům, nezletilé poškozené nesouhlasily s výroky o náhradě nemajetkové újmy, jež se jich týkaly. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 13 To 292/2024, byla obviněným J. P. a P. P. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně způsobenou újmu na přirozených právech (zadostiučinění) poškozeným nezletilé AAAAA ve výši 50 000 Kč, a nezletilé BBBBB, ve výši 50 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly obě nezletilé poškozené odkázány se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání poškozených zamítnuta.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 13 To 292/2024, podal obviněný J. P. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu (výslovně uvedl, že nesměřuje proti výroku o zamítnutí odvolání poškozených), a to s odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a dovolací důvod podle písmene h) § 265b odst. 1 tr. ř. byl uplatněn z opatrnosti, třebaže výslovně nedošlo k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupněm poněvadž i v řízení u soudu prvního stupně byl důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dán.

5. Obviněný měl za to, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, ačkoli mělo být kvalifikováno jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Oba soudy při zdůvodnění právní kvalifikace skutku užily pojmy zanedbání péče a výchovy dcer. Odvolací soud dovodil, že oba obvinění dlouhodobě a mimořádně hrubě zanedbávali péči a výchovu dcer (respektive jejich péče a výchova zcela absentovala), což mělo dopad na fyzické a psychické zdraví, běžné denní zvyklosti, vzdělávání, společenské kontakty i emoční vyzrálost obou dcer, a to do té míry, že s ohledem na zjištěné následky se muselo jednat o zlé zacházení s dětmi. Celkovým zanedbáním způsobili opožděný vývoj, zdravotní problémy, mentální postižení a neschopnost docházky do školy a běžných kontaktů s lidmi. Taktéž soud prvního stupně na řadě míst odůvodnění rozsudku uvedl, že obvinění se dopouštěli zanedbávání péče.

6. Obviněný namítl, že zanedbání péče spočívá z podstaty věci především v opomíjení péče, nikoli v týrání, tj. aktivním, soustavném a zlém nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Z hlediska subjektivní stránky lze v případě zanedbávání hovořit pouze o nedbalosti, zločin týrání svěřené osoby však vyžaduje úmyslné jednání pachatele. Nesouhlasil se závěrem soudů, že obvinění zanedbávali péči o své děti proto, aby úmyslně svým dětem působili těžké příkoří a že by byla ve vztahu k týrání dána vůle obviněných ve formě chtění nebo alespoň srozumění. Nebylo prokázáno, že by poškozené dcery AAAAA a BBBBB byly ze strany obviněných jako jejich rodičů vystaveny jakémukoli fyzickému násilí, ani že by byly soustavně psychicky ponižovány, uráženy nebo vystaveny jinak těžkému psychickému příkoří. Zanedbání péče, kterou argumentují oba soudy nižších stupňů, vylučuje zavinění ve formě byť nepřímého úmyslu, naopak svědčí o zavinění ve formě nedbalosti a v důsledku toho možnosti právně posoudit jednání mírněji jako trestný přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. .

7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 13 To 292/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 7. 2024, sp. zn. 4 T 18/2024, v celém výroku o vině a trestu, a přikázal věc Okresnímu soudu v Mělníku k novému projednání a rozhodnutí.

8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k podanému dovolání nejprve rekapitulovala dovolací námitky obviněného a obsahově vymezila jím uplatněné dovolací důvody. K výhradám ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvedla, že jím nelze poukazovat na pochybení soudu prvního stupně, pakliže rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje výslovné zamítnutí té části odvolání oprávněné osoby, které není vyhověno. Pouze v případě, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nijak věcně nevypořádá s odvolacími námitkami ve vztahu k některému výroku napadenému odvoláním, jde o vadu, jejíž intenzita narušuje právo obviněného na spravedlivý proces a zakládá důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí. V takovém případě by však mohl být užit pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Naznačeným pochybením rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024 sp. zn. 13 To 292/2024, zjevně zatížen není, neboť z jeho odůvodnění spolehlivě vyplývá, že zmiňovaný soud se řádně zabýval také odvolacími námitkami obviněného směřujícími proti výroku o vině.

9. Dovolání obviněného je takřka v celém svém rozsahu – vyjma výhrad uplatněných s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. – vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Soudy již na totožné výhrady dovolatele přiléhavě reagovaly a s jejich závěry se státní zástupkyně ztotožňuje a odkázala na odůvodnění jejich rozhodnutí (viz bod 42. a 43. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 15.– 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

10. Poté, co se vyjádřila obecně k podmínkám trestní odpovědnosti za trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, upozornila, že podle okolností činu lze dovodit, že týrání svěřené osoby se může stát i opomenutím povinné péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem ke svému věku nebyla schopna sama se o sebe starat, například zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy (srov. č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Podmínkou není, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 4 Tdo 527/2010, aj.). Trestný čin podle § 198 tr. zákoníku je dán v případě, kdy pachatel nechával dítě svěřené v jeho péči často a po dlouhou dobu klečet i s předpaženýma rukama, surově je bil a nedával mu řádně najíst (srov. rozhodnutí č. 18/1963 Sb. rozh. tr.). Za další příklady týrání lze uvést bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomocí různých předmětů (gumové hadice, důtek, řemene, dřevěné tyče apod.), kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými předměty, působení elektrickým proudem, bolestivé tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvajícího přivazování k radiátorům ústředního topení nebo jiným pevným předmětům, ponechávání týrané osoby v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci týrané osoby, déletrvající odpírání dostatečné potravy, časté buzení týrané osoby v noci apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

11. Jednání obviněného a spoluobviněné má podle státní zástupkyně charakteristické rysy zločinu týrání svěření osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Vytýkané jednání sice nespočívalo v aktivním fyzickém ubližování oběma nezletilým, ale v tristním zanedbání rodičovských povinností, neboť nezajišťovali nezletilým poškozeným adekvátní péči v oblasti fyzické i v oblasti psychického zdraví, čímž ohrožovali nezletilé přímo na zdraví. Státní zástupkyně mínila, že obviněný zjevně pojmy zanedbání a nedbalost nesprávně považuje za obsahově totožné. Jak přiléhavě zhodnotil odvolací soud v bodě 21. svého rozhodnutí, obvinění sice naplnili skutkovou podstatu zločinu podle § 198 tr. zákoníku zejména zanedbáním, resp. přesněji řečeno odepřením základní péče, to však nevylučuje závěr ani o úmyslném zavinění ani o týrání (zvláště u obětí, které jsou na pachatele odkázané). Soudy tedy správně dovodily zavinění minimálně ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obvinění si byli vědomi žalostného stavu svých dětí a tento stav vědomě způsobili, dlouhodobě udržovali, prohlubovali a zároveň sabotovali snahu orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále „OSPOD“) a praktické lékařky o nápravu.

12. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

15. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých alternativách (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně skutečně nebylo odvolacím soudem formálně zamítnuto, ale v rozsahu odpovídajícím podstatě jeho odvolacích námitek (a shodně i dovolacích námitek) bylo shledáno nedůvodným, tudíž lze konstatovat, že podmínky pro uplatnění tohoto důvodu dovolání a v návaznosti na to pak i důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byly věcně (materiálně) splněny.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Námitku obviněného, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, ačkoliv mělo být kvalifikováno jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, lze pod deklarovaný důvod dovolání podřadit, ale nelze jí přisvědčit.

17. Zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, naplní kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 198 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a páchá-li takový čin po delší dobu, naplní zvlášť přitěžující okolnost podle § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Objektem trestného činu týrání svěřené osoby je zájem společnosti na ochraně osob, které nejsou schopny se o sebe a své potřeby dostatečně postarat vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů, a proto jsou v péči nebo výchově jiných osob. Předmětem útoku je v posuzovaném případě dítě (i když jím jinak může být i zletilá osoba, která pro stáří, nemoc, mentální retardaci, duševní poruchu apod., je odkázána na péči jiných osob). Objektivní stránka zde záleží v tom, že pachatel týrá osobu, kterou má ve své péči nebo výchově, přičemž tato osoba je v důsledku toho na pachateli závislá. Nemusí jít o osobu, která si sama nemůže opatřit pomoc, byť tomu tak bývá. Rozhodování týrané svěřené osoby, zda si opatří pomoc, a tím se vymaní z týrání, je právě ovlivněno uvedenou závislostí. Po subjektivní stránce je třeba k naplnění základní skutkové podstaty úmyslu, byť i nepřímého, kterým musí být pokryto jak týrání svěřené osoby pachatelem, tak i svěření týrané osoby do jeho péče nebo výchovy. K naplnění zvlášť přitěžující okolnosti spočívající ve spáchání činu na nejméně dvou osobách podle § 198 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je také třeba, aby o této skutečnosti pachatel věděl a byl s tím alespoň ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku srozuměn. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby záležející v páchání činu po delší období podle § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku postačí z hlediska zavinění ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost podle § 16 tr. zákoníku.

18. Co do výkladu stěžejních zákonných znaků trestného činu týrání svěřené osoby není od věci uvést, že pojmy péče nebo výchova se v daných souvislostech rozumí péče nebo výchova rodičů ve vztahu k nezletilým dětem představovaná rodičovskou odpovědností podle § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“).

19. Týráním se rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost vnímá jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 20/1984-I., č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). V předmětné věci nešlo o působení fyzických útrap různými formami bití, fyzického násilí na dítěti včetně sexuálního násilí, ale o různé podoby psychických útrap.

20. Pro naplnění znaku „týrání“ u dítěte je třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019, uveřejněné pod č. 34/2020 Sb. rozh. tr.). Je třeba odlišovat, kdy jde o běžné výchovné metody, od těch, které překračují hranici výchovného působení na dítě v rámci výchovných metod vyjádřených např. v § 884 odst. 2 o. z., podle kterého výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti. Výchovné prostředky musejí být založeny na rozumné míře přiměřenosti jejich použití. Taková míra je do značné míry závislá na věku dítěte, jeho rozumové vyspělosti, temperamentu apod., od nichž se odvíjí oprávněnost rodičů vynutit si určité chování dítěte, které zákon charakterizuje jako použití přiměřených výchovných prostředků. Ty lze použít jen v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, za nichž je nutné je použít. Tato oprávnění rodičů jsou však omezena tím, že se rodiče nesmí dotknout důstojnosti dítěte a jakkoliv ohrozit jeho zdraví, jeho tělesný a citový, rozumový a mravní vývoj (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 3 Tdo 626/2024). Výchovnými prostředky by se měly rozumět především prostředky aktivující a prevenční. Výchova je nezbytnou složkou rodičovské odpovědnosti, způsob výchovy však musí odpovídat individuálním předpokladům každého dítěte. Musejí ale být využívány podle stejných pravidel, podle kterých má probíhat samotná výchova, tedy tak, aby podporovaly rozvoj dítěte, neohrožovaly jeho život a zdraví a nedotýkaly se jeho důstojnosti (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2479).

21. Podle okolností činu lze dovodit, že týrání svěřené osoby ve smyslu znaků trestného činu podle § 198 tr. zákoníku se může stát i opomenutím povinné péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem ke svému věku nebyla schopna sama se o sebe starat, například zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy (srov. č. 11/1984 Sb. rozh. tr., s. 83).

22. Soud prvního stupně, kvalifikoval-li jednání obou obviněných jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, akcentoval, že nemělo fyzický charakter, ale spočívalo v psychickém týrání v podobě zanedbání a odepření lékařské, psychiatrické, psychologické péče (s ohledem na rozsah, dobu trvání, při zohlednění podporujícího přístupu ze strany sociálních pracovníků i dětské lékařky, a na i pro laika vizuálně seznatelné následky absence lékařské péče). Obvinění oběma nezletilým dcerám AAAA a BBBBB vědomě péči (v rovině materiální a emoční) nezajistili, a to ani v rovině základních životních potřeb, čímž prohlubovali a eskalovali jejich zdravotní a další problémy. Vyvolali stav sociální izolace rodiny, kdy nezletilé byly omezovány ve vycházení z obydlí. Poškozená AAAAA z obydlí fakticky nemohla v důsledku rozvinuté sociální fobie. Nezletilá BBBBB vzhledem ke svému věku byla v případě vycházení z obydlí zcela odkázána na obviněné, kteří jí uvedené odpírali. Sociální izolace nezletilých spočívala také v bránění ve styku s rodinnými příslušníky, kdy obvinění dětem pouštěli občasně pouze matku obviněného. Obviněný vytvářel v rodině tzv. dusno, choval se agresivně a například několik dní v kuse řval. Působení psychického násilí vedlo ke stažení nezletilých do jejich světa v případě poškozené AAAAA k počítači a malování a v případě nezletilé BBBBB ke sledování tabletu.

23. Důsledky jednání obviněných jsou podle soudu prvního stupně pro poškozené zásadní a lze předpokládat, že budou mít dopad i do jejich budoucího života. V případě nezletilé AAAAA došlo v důsledku odpírání lékařské péče (i přes podpůrný přístup OSPOD) k eskalaci jejích psychických a dalších problémů, čímž ji ohrožovali na životě a zdraví. Obvinění nezletilé AAAAA lékařskou péči nezajistili, ani když se jí výslovně domáhala. V případě nezletilé BBBBB mělo odepření péče zásadní dopad na její vývoj, kdy v době odebrání z rodiny její vývojový stav významně neodpovídal jejímu biologickému věku.

V důsledku absence lékařské péče měla poškozená BBBBB významně zanedbaný chrup, neřešenou oční vadu i očkování. Neřešená oční vada byla zjištěna i u poškozené AAAAA. U obou nezletilých obvinění zanedbali i jejich vzdělávání v rámci vzdělávacího systému, tj. předškolní docházky u nezletilé BBBBB a školní docházky u poškozené AAAAA. Jednání obviněných dospělo do takové intenzity, že odpíráním lékařské a jiné péče nezletilým je týrali, což nemělo podobu týrání fyzického, ale psychického. Soud prvního stupně měl za to, že hodnocení poškozených dětí ve vztahu k projednávané trestné činnosti a jejich vnímání situace je třeba brát s určitou rezervou.

Život v rodině obviněných je jedinou normou, kterou znají, a nic jiného děti nezažily. Navíc dítě přirozeně pojí láska k jeho rodiči. V takto rané fázi života jde o vztah, který definuje pohled člověka na svět, tudíž i závadové jednání rodiče může dítě v daný moment akceptovat. Obvinění spáchali trestný čin minimálně v úmyslu nepřímém, který kryje celou objektivní stránku trestného činu, neboť byli srozuměni, že odpíráním zdravotní i jiné péče a jejich sociální izolací se dopouštějí psychického násilí, tedy že týrají své dvě děti.

Společenská škodlivost jejich jednání je jednoznačně vyšší než nepatrná a je dána zájmem na ochraně řádné péče o osoby, které jsou z důvodu svého nízkého věku odkázány na pomoc a péči jiné fyzické osoby, v konkrétním případě zajištění řádného výkonu rodičovské odpovědnosti (viz body 42, 43. odůvodnění rozsudku).

24. Odvolací soud se ztotožnil s právní kvalifikací skutku tak, jak ji učinil soud prvního stupně. Dospěl k závěru, že obvinění dlouhodobě a mimořádně hrubě zanedbávali péči a výchovu dcer, což mělo dopad na fyzické i psychické zdraví, běžné denní zvyklosti (stravování, hygiena), vzdělávání, společenské kontakty i emoční vyzrálost obou dcer, a to do té míry, že s ohledem na zjištěné následky se muselo jednat o zlé zacházení s dětmi. Oba obvinění celkovým zanedbáním způsobili opožděný vývoj, zdravotní problémy, mentální postižení a neschopnost docházky do školy a běžných kontaktů s lidmi.

Obvinění svým jednáním způsobili několikaletý opožděný vývoj a vážné motorické problémy nezletilé BBBBB, která ve svých šesti letech neuměla mluvit, byla celodenně na plenkách, byla bez brýlí, ačkoliv potřebuje silné dioptrie, a měla zcela zkažené zuby. Jediným kontaktem se světem pro ni byl tablet. Její žalostný stav je autenticky zachycen i na videozáznamu z odebrání dětí, kdy byla ve stavu „zvířátko,“ jak uvedla u hlavního líčení svědkyně Bc. Eva Zýková, pracovnice OSPOD. Nezletilé AAAAA způsobili poruchu zdraví ve formě poruchy přizpůsobení s depresivními a úzkostnými projevy, včetně somatických, sníženým sebehodnocením a sociální fobií.

I nezletilá AAAAA měla zkažené zuby a byla bez brýlí, ačkoliv i ona potřebuje brýle se silnými dioptriemi. O příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním obviněných a poruchou přizpůsobení není žádný pochyb. Znalkyně jasně uvedla, že nezletilá není zatížena osobnostní patologií a že příčinou jejich obtíží je zanedbání péče ze strany obviněných. Současně u ní shledala dílčí prvky tzv. syndromu týraného a zanedbaného dítěte. Rozsah, intenzita a hloubka narušení všech kruciálních oblastí života poškozených, tj. hygienické návyky, psychický vývoj, motorický vývoj, sociální vývoj, vývoj řeči, vzdělání (i předškolní) dalece překračují rámec trestného činu ohrožení výchovy dítěte ve smyslu § 201 odst. 1 písm. d) tr.

zákoníku, a naopak svědčí pro naplnění zákonného pojmu týrání. Kvalita života poškozených byla mizivá a obvinění podle přesvědčení odvolacího soudu porušovali nejen rodičovské povinnosti, ale překročili i základní principy lidskosti. Pokud těžké následky jejich jednání na životech poškozených (několikaletý opožděný psychomotorický vývoj nezletilé BBBBB a porucha přizpůsobení s nutností nasazení antidepresiv u nezletilé AAAAA) budou někdy v budoucnu odstraněny, stane se tak jedině díky maximálnímu nasazení pečujících osob, odborného aparátu a také samotných poškozených.

Názor samotných poškozených není v posuzovaném případě při hodnocení naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby rozhodný. Poškozená BBBBB nebyla s ohledem na neschopnost řeči a mentální úroveň dvouletého dítěte vyslechnuta a je vyloučeno, že by dokázala vyjádřit způsob života uvnitř rodiny. Z výpovědi poškozené AAAAA i z jejího znaleckého zkoumání jednoznačně vyplývá, že má ke svým rodičům velice kladný vztah a na jejich chování k ní a její sestře nahlíží nekriticky.

Je to dáno tím, že jiné zacházení nezažila, během života přijímala lživá tvrzení rodičů (optika je až od 18 let, s kartičkou pojištěnce by na očního lékaře hrozně dlouho čekala), v rodině žila bez vnějších kontaktů a neměla žádné srovnání. Na konfrontaci se situací, ve které žila se svými rodiči, není připravena. Odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem proto uzavřel, že obvinění se na poškozených nezletilých dopustili těžkého příkoří, což vyplývá z objektivních důkazů (zejména zprávy z Klokánku, znaleckého zkoumání), byť to poškozené v danou dobu pro nedostatek mentální síly nebyly schopny vnímat (srov. body 15.–20., 22. odůvodnění rozsudku).

25. Odvolací soud dovodil zavinění obviněných minimálně ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obě nezletilé dlouhodobě vykazovaly znaky nezdravých, zanedbaných, týraných dětí žijících v sociální izolaci. Obvinění tento stav vědomě způsobili, dlouhodobě udržovali, prohlubovali a sabotovali snahu OSPOD a praktické lékařky o nápravu. Museli si být proto vědomi, že nezletilá BBBBB je výrazně opožděná, ačkoliv se narodila jako zdravé dítě, nezletilá AAAAA má sociální fobii s psychosomatickými projevy, a že pro děti je devastující, pokud je izolují od okolního světa a odpírají jim zdravotní péči. V posuzovaném případě se nejedná o exces, dílčí pochybení, či nedůslednost, jak obviněný tvrdil v odvolání, ale o dlouhodobé zlé zacházení s dětmi. Odvolací soud nezpochybnil, že obvinění skutkovou podstatu trestného činu naplnili zejména zanedbáním, resp. přesněji řečeno odepřením základní péče, to však nevylučuje závěr ani o úmyslném zavinění, ani o týrání (srov. bod 21. odůvodnění rozsudku).

26. Obviněný s právními závěry soudů nesouhlasil, namítl, že se nedopustil týrání, pro něž je vyžadována úmyslná forma zavinění, a že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku. Ku podpoře tohoto názoru také upozornil, že podstata jeho jednání měla spočívat v zanedbávání péče, což spočívá z podstaty věci v opomíjení péče, nikoliv v týrání, přičemž z hlediska subjektivní stránky lze v případě zanedbávání hovořit pouze o nedbalosti, zatímco zločin týrání svěřené osoby, jímž byl uznán vinným, vyžaduje úmysl. Výtky obviněného ale nemohou obstát.

27. Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Přečin podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku může být spáchán jak úmyslně, tak i z nedbalosti. Zavinění pachatele se přitom musí vztahovat na všechny znaky tohoto přečinu, včetně věku ohrožené osoby i skutečností, které jsou způsobilé ovlivnit způsob života takové osoby, jakož i na hrozící důsledky pro její další život (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2511).

28. Za závažný způsob porušení povinnosti pečovat o dítě ve smyslu tohoto zákonného ustanovení lze považovat významné porušení povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti podle § 858 o. z. Ta zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění. Měla by tedy zahrnovat zajištění všech nejen základních, ale se zřetelem na harmonický vývoj dítěte i dalších významných potřeb. Přitom je nezbytné, aby v důsledku tohoto jednání porušujícího povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti došlo k ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2509). Za závažné porušení povinnosti pečovat o dítě může být považováno, pokud pečující osoba neposílá dítě do školy, aniž by dítě zároveň podstupovalo individuální vzdělávání, dále situace, kdy rodič nijak nezasáhne na ochranu svého dítěte, které bude vystaveno sexuálnímu zneužívání, o čemž tento rodič bude vědět, dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít jej do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů. O takové jednání může jít i tehdy, kdy je dítě přítomno vystaveno opakovanému nebo dlouhodobému slovnímu či fyzickému napadání mezi jeho rodiči nebo jednoho rodiče druhým, byť i krátkodobému, velmi závažnému či hrubému jednání. Přitom je nezbytné, aby v důsledku tohoto jednání došlo k ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1231/2019, publikované pod č. 20/2020 Sb. rozh. tr.).

29. Zajištěním mravního a citového vývoje se rozumí mimo jiné právo a zároveň povinnost rodiče zajistit, aby si dítě osvojilo řádné sociální vztahy k ostatním členům své rodiny, ale i jiným osobám. Podstatou této povinnosti je u dětí vytvořit normy chování odpovídající společenským normám a zajistit jejich dodržování i v rámci rodiny. Ne každé porušení povinnosti pečovat však zakládá trestní odpovědnost. Je třeba, aby se jednalo o porušení povinnosti pečovat závažným způsobem. Například do povinnosti pečovat o dítě bude jistě spadat i dodržování hygienických zásad a vedení dítěte k čistotě, bylo by však absurdní, aby byl rodič dítěte trestně odpovědný za to, že nenaučil své dítě čistit si zuby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 3 Tdo 308/2023).

30. Nejvyšší soud nepomíjí, že srovnáním znaků podmiňujících právní posouzení skutku jako trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku na straně jedné a trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 písm. d) tr. zákoníku na straně druhé nutno zaznamenat, že do jisté míry se jejich znaky mohou překrývat. Lze si to představit zvláště v úvahách o porušení povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti a jejich následcích za předpokladu, že k nim došlo (byly spáchány) úmyslnou formou zavinění.

Určující ale je, jaká konkrétní povinnost plynoucí z rodičovské odpovědnosti byla porušena, s jakou intenzitou a jaký konkrétní následek nastal v příčinné souvislosti s takovým jednáním. Není pochyb o tom, že jednáním se zde rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl obviněný povinen podle občanského zákoníku a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti upravené v tomto právním předpise (§ 112 tr. zákoníku). Konkrétně zjištěné jednání a následek determinují úvahy o závažnosti a škodlivosti takového jednání, přičemž ochrana nejlepšího zájmu dítěte (viz čl.

3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) nevylučuje ani možnost právně posoudit jednání jako trestný čin týrání svěřené osoby, aby tak byla správně vystihnuta povaha a závažnost jednání pachatele. V posuzovaném případě není pochybností o tom, že obviněný způsobil hrubým zanedbáváním péče a výchovy nezletilých poškozených, bez jakéhokoliv respektu ke svým rodičovským povinnostem, to, že nedošlo k jejich náležitému tělesnému (zvláště u nezletilé AAAAA), psychickému a společenskému rozvoji, obě nezletilé poškozené trpěly nedostatečnou hygienou, nedostatečným citovým vývojem daným nedostatečnou stimulací a zanedbáváním.

31. Objasněním a hodnocením věci se soud prvního stupně i odvolací soud velmi pečlivě zabývaly a v odůvodnění svých rozsudků své právní závěry přesvědčivě vysvětlily. Námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho odvolacích výhrad, s nimiž se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně vypořádal. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění jeho rozsudku. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení

Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud je ve shodě se soudem prvního i druhého stupně také přesvědčen, že obviněný naplnil svým jednáním znaky zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Soudy správně upozornily, že inkriminované jednání sice nespočívalo v aktivním fyzickém násilí proti nezletilým dcerám AAAAA a BBBBB, ale v mimořádně hrubém, necitlivém a dlouhodobém zanedbávání rodičovských povinností, protože nezletilým poškozeným nezajišťovali odpovídající péči vyžadovanou jak pro jejich zdraví a prosperitu fyzickou, tak i pro jejich psychické zdraví, čímž je bez pochyb ohrožovali na zdraví.

Neobstojí proto námitka obviněného, že se nemohl dopustit zločinu týrání, protože nezletilé poškozené nebyly vystaveny jakémukoliv fyzickému násilí a ani násilí psychickému, nebyly soustavně psychicky ponižovány, uráženy či vystaveny jinak těžkému psychickému příkoří. V této souvislosti není od věci upozornit, že na definici a pojmové znaky „týrání“ je třeba nahlížet s přihlédnutím k situaci a stavu konkrétní poškozené osoby. V případě nezletilých poškozených je nutně vyžadován specifický pohled na možnosti poškozených příkoří rozpoznat a bránit se mu.

Je pravda, že nezletilé poškozené nebyly bity, ale protože žily sociálně izolovány, neměly vytvořenou reálnou představu o vnějším světě, nemohly si uvědomit, že jim je rodiči odpíráno, na co mají jako lidské bytosti právo. Proto také odvolací soud správně poznamenal, že názor samotných poškozených není v posuzovaném případě při hodnocení naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby rozhodný.

Stav poškozených a situace v rodině, ve kterém se poškozené nacházely, naopak dokládají, že obviněný coby otec, jakož i spoluobviněná jako matka nezajišťovali nezletilým dcerám odpovídající péči vyžadovanou jak pro jejich zdraví a prosperitu fyzickou, tak i pro jejich psychické zdraví a že jejich hrubé zanedbávání péče má povahu dlouhodobého zlého zacházení s nimi.

32. Lze souhlasit s názorem státní zástupkyně, že obviněný patrně pojmy „zanedbání“ a „nedbalost“ nesprávně považuje za obsahově totožné. Přiléhavě v této souvislosti odkázala na bod 21. rozhodnutí odvolacího soudu, kde tento soud správně vysvětlil, že obvinění sice naplnili skutkovou podstatu zločinu podle § 198 tr. zákoníku zejména zanedbáním, resp. přesněji řečeno odepřením základní péče, to však nevylučuje závěr ani o úmyslném zavinění a ani o týrání (zvláště u obětí, které jsou na pachatele odkázané).

33. Co do otázky formy zavinění Nejvyšší soud připouští, že posuzovaný případ je poněkud netypický, zejména v porovnání s obvykle se vyskytujícími trestnými činy týrání svěřené osoby, nicméně nelze než dospět k závěru, že omisivní jednání obviněných naplňuje kritéria stanovená zákonem pro zavinění v podobě úmyslu nepřímého, eventuálního.

34. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

35. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.

36. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným.

Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

Při vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí [srov. § 16 odst. 1 písm. a)]. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti, ale ani se zabraňujícími okolnostmi (důvody) ve vztahu k následku, které jsou rozhodné pro nepřímý (eventuální úmysl), kde se ve shora uvedených souvislostech zvažuje, zda pachatel počítal či nepočítal s konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný.

Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí.

Naproti tomu při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit.

Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn.

V tomto pojetí je při odlišení od vědomé nedbalosti, u které volní složka zcela chybí, srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale kladný volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340 a násl.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015).

37. Soudy tedy správně vyvodily zavinění minimálně ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obvinění si byli vědomi žalostného stavu svých dětí, uvědomovali si, že nezletilá BBBBB je výrazně opožděná, ačkoliv se narodila jako zdravé dítě, nezletilá AAAAA má sociální fobii s psychosomatickými projevy, a tento stav vědomě způsobili, dlouhodobě udržovali, prohlubovali, ignorovali základní potřeby nezletilých poškozených, zjevně neutěšený fyzický i psychický stav nezletilé BBBBB, výslovné snahy nezletilé AAAAA o zajištění nejméně psychologické pomoci a zároveň mařili snahu OSPOD a praktické lékařky o nápravu. Byli tak srozuměni s tím, že dlouhotrvajícím odpíráním zdravotní a jiné péče svých dcer a jejich sociální izolací se dopouštějí psychického násilí a tím je týrají.

38. Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 11. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu