8 Tdo 759/2025

8 Tdo 759/2025-3230

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání obviněné L. H., a dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněné L. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 8 To 16/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 6/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné L. H. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 42 T 6/2024, byla obviněná L. H. (dále podle situace též jen „obviněná“ nebo také „dovolatelka“) shledána vinnou pod bodem I. zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem III. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku. Za to byla podle § 206 odst. 5, § 43 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 58 odst. 2, písm. b) tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb, kdy výše denní sazby činí 5 000 Kč, celkem tedy 1 500 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku jí byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce související se zpracováním účetnictví a s účetním poradenstvím, jakož i prostřednictvím obchodních korporací ve výměře 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o povinnosti obviněné nahradit poškozené FORMICA Group, s. r. o., IČO 26155231, se sídlem Těšnov 1163, Praha 1, částku 6 498 303,13 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná L. H., a to proti výroku o trestu odnětí svobody, a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který je v neprospěch obviněné zaměřil také proti výroku o trestu odnětí svobody. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 8 To 16/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce i obviněné zamítl jako nedůvodná.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná označené trestné činnosti dopustila tím, že

I. v období ode dne 9. 8. 2017 do dne 19. 4. 2022 v Praze jako zaměstnankyně společnosti FORMICA Group, s. r. o., IČO 26155231, se sídlem Těšnov 1163, Praha 1, na pozici účetní, v rámci které mohla disponovat s bankovním účtem uvedené společnosti číslo XY vedeným u Komerční banky, a. s., IČO 45317054, se sídlem Na Příkopě 33/969, Praha 1, za účelem úhrady závazků této společnosti, s cílem neoprávněného nabytí finančních prostředků uvedené společnosti v rozporu s účelem, ke kterému jí bylo dispoziční právo svěřeno, bez právního důvodu zadala a autorizovala převody finančních prostředků z bankovního účtu uvedené společnosti na své soukromé bankovní účty, a to konkrétně v případech specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně,

přičemž za účelem zakrytí neoprávněných plateb z bankovního účtu společnosti FORMICA Group, s. r. o., na bankovní účty obviněné uváděla v rozporu se skutečností u některých plateb v období od 16. 8. 2017 do 31. 3. 2020 do popisu transakce text: odchozí úhrada poukázky, odchozí úhrada Ahold poukázky, odchozí úhrada Albert Česká republika, s. r. o., odchozí úhrada OPTYS spol. s r. o.; v období od 8. 6. 2020 do 22. 3. 2021 do popisu platby karty Globus a karty Tesco; a na zbylých platbách pak pouze: odchozí úhrada, a tímto jednáním obviněná způsobila poškozené společnosti FORMICA Group, s. r. o., IČO 26155231, se sídlem Těšnov 1163, Praha 1, škodu v celkové výši 28 759 832,59 Kč;

II. jako zaměstnankyně společnosti FORMICA Group, s. r. o., IČO: 26155231, se sídlem Těšnov 1163, Praha 1, na pozici účetní, v rámci které mohla vystavovat faktury v zastoupení uvedené společnosti jejím odběratelům, s cílem neoprávněného nabytí finančních prostředků uvedené společnosti

1. dne 14. 4. 2020 v Praze vystavila v rámci již zavedeného obchodního vztahu v zastoupení společnosti FORMICA Group, s. r. o., fakturu číslo FV104280329 odběrateli společnosti VITAR, s. r. o., na 1 000 kusů poukázek Albert v nominální hodnotě 500 Kč včetně vytištění loga v celkové výši 502 740 Kč, přičemž jako bankovní účet pro platbu faktury neuvedla bankovní účet společnosti FORMICA Group, s. r. o., jako oprávněného příjemce platby, ale v rozporu se svými právy účetní uvedla číslo účtu XY vlastníka obviněné L. H. vedený u ING Bank N.V., IČO 49279866, se sídlem Českomoravská 2420/15, Praha 9, načež dne 20. 4. 2020 na tento účet společnost VITAR, s. r. o., zaslala platbu ve výši 502 740 Kč,

2. dne 16. 6. 2020 v Praze vystavila v rámci již zavedeného obchodního vztahu v zastoupení společnosti FORMICA Group, s. r. o., fakturu číslo FV104180340 odběrateli společnosti VITAR, s. r. o., na 1 000 kusů poukázek Albert v nominální hodnotě 500 Kč včetně vytištění loga v celkové výši 502 740 Kč, přičemž jako bankovní účet pro platbu faktury neuvedla bankovní účet společnosti FORMICA Group, s. r. o., jako oprávněného příjemce platby, ale v rozporu se svými právy účetní uvedla číslo účtu XY obviněné L. H. vedený u ING Bank N.V., IČO 49279866, se sídlem Českomoravská 2420/15, Praha 9, načež dne 19. 6. 2020 na tento účet společnost VITAR, s. r. o., zaslala platbu ve výši 502.740 Kč,

a tímto jednáním obviněná způsobila poškozené společnosti FORMICA Group, s. r. o., IČO 26155231, se sídlem Těšnov 1163, Praha 1, škodu v celkové výši 1 005 480 Kč; III. jako zaměstnankyně společnosti FORMICA Group, s. r. o., IČO 26155231, se sídlem Těšnov 1163, Praha 1, na pozici účetní, za účelem zdánlivého odůvodnění finančních transakcí na soukromé bankovní účty obviněné popsaných pod bodem I. obžaloby, které jinak neměly právní důvod, a za účelem zastření těchto neoprávněných finančních transakcí z majetku společnosti FORMICA Group, s. r. o.,

1. v blíže nezjištěné době nejdříve od 26. 1. 2018 v Praze do originálu účetnictví společnosti FORMICA Group, s. r. o., v rámci závazkového vztahu se společností Albert Česká republika, s. r. o., který byl založen smlouvou o poskytování služeb ze dne 15. 4. 2015, založila v rozporu se skutečností účetní doklady označené jako Předávací protokoly – výměna za období ode dne 26. 1. 2018 do 11. 4. 2020, které měly odůvodnit převody finančních prostředků z majetku společnosti FORMICA Group, s. r. o., které jinak neměly právní důvod, a zakrýt neoprávněné finanční transakce na soukromé bankovní účty obviněné popsané pod bodem I. obžaloby, přestože věděla, že k uvedeným výměnám poukazů Albert nikdy nedošlo, a to konkrétně ve 168 případech specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně, kdy tyto doklady měly odůvodnit závazek společnosti FORMICA Group, s. r. o., v celkové výši 19 515 000 Kč,

2. v blíže nezjištěné době nejdříve v únoru 2018 do originálu účetnictví společnosti FORMICA Group, s. r. o., v rámci závazkového vztahu se společností Albert Česká republika, s. r. o., který byl založen smlouvou o poskytování služeb ze dne 15. 4. 2015, založila měsíční výkazy o uskutečněných prodejích za období za období únor 2018–červenec 2018 údajně vykázané společnosti Albert Česká republika, s. r. o., které neodpovídaly skutečnosti a zkreslily objem závazků společnosti FORMICA Group, s. r. o., vůči společnosti Albert Česká republika, s. r. o., za účelem zakrytí neoprávněných finančních transakcí na soukromé bankovní účty obviněné popsané pod bodem I. obžaloby, přičemž obviněná věděla, že se jedná o pozměněné výkazy, neboť se v podstatných okolnostech lišily s výkazy za stejné období, které obviněná vykázala společnosti Albert Česká republika, s. r. o., když ve výkazech neodpovídala jména odběratelů a množství prodaných poukázek, a tudíž neodpovídala i částka fakturace odběratelům,

a tímto jednáním ohrozila majetková práva poškozené společnosti FORMICA Group, s. r. o., IČO 26155231, se sídlem Těšnov 1163, Praha 1, neboť zkreslila objem uskutečněných obchodních případů mezi společností FORMICA Group, s. r. o., a jejími odběrateli, aby mohla odůvodnit a zakrýt neoprávněné platby z majetku společnosti FORMICA Group, s. r. o., uvedené pod bodem I. obžaloby, a dále ohrozila majetková práva poškozené společnosti Albert Česká republika, s. r. o., IČO 44012373, se sídlem Radlická 520/117, Praha 5, neboť z důvodu závazkového vztahu ze smlouvy o poskytování služeb ze dne 15. 4. 2015 uzavřené se společností FORMICA Group, s. r. o., byla společnost FORMICA Group, s. r. o., povinna uhradit příslušné finanční prostředky společnosti Albert Česká republika, s. r. o., odpovídající částce zaplacených poukázek ze strany odběratelů, poníženou o provizi společnosti FORMICA Group, s. r. o., přičemž zkreslením těchto závazků obviněnou a v důsledku neoprávněných plateb z majetku společnosti FORMICA Group, s. r. o., uvedených pod bodem I. obžaloby, nebyla společnost Albert Česká republika, s. r. o., seznámena se skutečným objemem uskutečněných obchodních případů, který měl být následně uhrazen společností FORMICA Group, s. r. o., společnosti Albert Česká republika, s. r. o., po odečtení příslušné provize.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 8 To 16/2025, podaly dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné i obviněná L. H..

5. Nejvyšší státní zástupkyně dovolání podala z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť napadeným usnesením byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože jím byl obviněné uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.

6. Neztotožnila se se závěry, jejichž prostřednictvím oba soudy dovodily existenci podmínek pro postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupkyně po připomenutí zákonného i teoretického vymezení daných podmínek konstatovala, že v posuzované trestní věci je faktem, že obviněná prohlásila vinu, přičemž u ní lze dovodit i některé další polehčující okolnosti v podobě dosavadní bezúhonnosti, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení a částečné náhrady škody. Souhlasila s oběma soudy rovněž v tom, že prohlášení viny obviněnou zčásti zkrátilo délku soudního řízení. Její doznání ani význam prohlášení viny nicméně nelze přeceňovat, neboť již samotný rozsah důkazů shromážděných v průběhu přípravného řízení vypovídal o její vině přesvědčivým způsobem, přičemž doznání a prohlášení viny fakticky jen reflektovalo existující důkazní situaci. Navíc samotný argument o urychlení soudního řízení případným prohlášením viny a s tím související (soudy eventuálně přiznaný) benefit v podobě vyměření trestu v mimořádně snížené trestní sazbě by podle nejvyšší státní zástupkyně neměl být rozhodujícím faktorem pro postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za takové situace by totiž pachatelé zvlášť závažné, zejména rozsáhlé majetkové trestné činnosti, kteří po nashromáždění rozsáhlého důkazního materiálu v přípravném řízení prohlásí před soudem svou vinu, byli tímto postupem soudu výrazně preferováni před pachateli, jejichž trestná činnost byla taktéž zvlášť závažná, avšak důkazně méně náročná, takže jejich prohlášení viny hlavní líčení výrazně nezkrátilo. Rovněž by tím obvinění byli motivováni k účelovým prohlášením viny pouze ve snaze získat benefit v podobě mimořádného snížení trestu, tedy bez přijetí žádoucí sebereflexe a ochoty přijmout odpovědnost i bez vidiny jakéhokoliv zvýhodnění. To by bylo v rozporu jak s mimořádnou povahou tohoto institutu, tak obecně s výchovným účelem trestu. Měla za to, že soud i v případě, kdy obviněný prohlásí svoji vinu, by měl přezkoumatelným způsobem zvážit, jaký význam této okolnosti přizná při ukládání trestu a zda vzhledem k poměrům pachatele a povaze trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, přičemž takový závěr musí být relevantním způsobem odůvodněn.

7. Nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že u obviněné byla dána celá řada významných přitěžujících okolností, které sice soudy v odůvodnění svých rozhodnutích z větší části zmínily, do svých úvah je však adekvátně nepromítly. Akcentovala velký rozsah trestné činnosti, množství trestných činů, a to dvou zločinů a jednoho přečinu, jichž se dopustila desítkami dílčích útoků, dále zdůraznila, že její trestná činnost trvala v případě nejzávažnějšího zločinu zpronevěry téměř pět let, přičemž jeho posledních tří dílčích útoků se dopustila ve dnech 4.

4. 2022, 8. 4. 2022 a 19. 4. 2022, a tedy v době, kdy již bylo vedeno prověřování původního trestního oznámení společnosti Albert Česká republika, s. r. o., k němuž ona sama dne 14. 3. 2022 podávala vysvětlení před policejním orgánem. Z uvedeného je zřejmé, že ani prověřování původního trestního oznámení policejním orgánem a podání vysvětlení k věci obviněné nezabránilo převést na svůj účet tři výše uvedené platby, a tedy zpronevěřit dalších více než 350 000 Kč. Právě ve světle zjištěného rozsahu trestné činnosti a škody dosahující jen v případě nejzávažnějšího zločinu zpronevěry téměř trojnásobku hranice určující pro dovození škody velkého rozsahu jsou podle jejího názoru eventuální úvahy Městského soudu v Praze soustředěné do bodu 20.

odůvodnění jeho rozsudku a bagatelizující škodlivost jednání obviněné v porovnání kupříkladu s trestnými činy souvisejícími s financováním terorismu zcela liché. Zdůraznila, že to byl zákonodárce, kdo stanovil rozpětí trestních sazeb za jednotlivé konkrétní trestné činy. Soud je přitom povinen tyto trestní sazby respektovat a vybočit z nich může pouze za splnění předem daných zákonných podmínek, a nikoli na základě volné úvahy a vlastního subjektivního názoru o menší závažnosti v porovnání s jiným trestným činem, za který je v zákoně stanovena obdobná trestní sazba.

Dovolatelka neopomněla připomenout ani formu zavinění, když obviněná se všech trestných činů dopustila v úmyslu přímém. Pokud pak jde o Městským soudem v Praze zmíněné spáchání trestných činů s rozmyslem a po předchozím uvážení, význam těchto přitěžujících okolností byl Vrchním soudem v Praze do značné míry redukován s odůvodněním, že se jedná – stejně jako v případě dozorovým státním zástupcem tvrzené ziskuchtivosti – o v zásadě standardní rys majetkové trestné činnosti spojené s defraudací svěřených peněžních prostředků.

Uvedený argument odvolacího soudu je podle jejího názoru důvodný pouze zčásti, neboť na široké škále myslitelných způsobů páchání majetkové trestné činnosti si lze nepochybně představit situace odlišné, za kterých se pachatel – na rozdíl od obviněné L. H. – dopustí toliko ojedinělé, a nikoli předem připravené, naplánované a dlouhodobě neodhalené majetkové trestné činnosti, a to primárně nikoli ze ziskuchtivosti, ale kupříkladu z důvodu tíživých osobních a rodinných poměrů a s tím spojených vysokých finančních výdajů.

8. K problematice vypořádání se obviněné se způsobenou škodou, což byl rovněž jeden z aspektů hodnocených soudy, nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že k její částečné náhradě přistoupila v rozporu se svým původním tvrzením prezentovaným v počátku vyšetřování až ve stadiu řízení před soudem. Stalo se tak po řadě peripetií, které vedly Městský soud v Praze až k rozhodnutí o zajištění výnosů z trestné činnosti, neboť obviněná s poškozeným ohledně záležitosti náhrady škody po řadu měsíců odmítala komunikovat, a naopak činila reálné kroky odůvodňující podezření, že se snaží převést majetek mimo dosah orgánů činných v trestním řízení a je motivována snahou vyloučit (či přinejmenším ztížit) vymožení náhrady škody poškozeným. Tato zjištění v podstatě zpochybňují závěr o výlučně dobrovolném vypořádání se obviněné se škodlivými následky vlastního protiprávního jednání.

9. Shrnula, že soudy při úvaze o trestu a možnosti aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zdůrazňovaly primárně ty skutečnosti, které obviněné podle jejich názoru polehčovaly, aniž by vzaly v úvahu a dostatečně zhodnotily okolnosti opačné, které jí naopak výrazně přitěžovaly. Přitěžující okolnosti na straně obviněné přitom svou kvantitou a zejména kvalitou podle názoru nejvyšší státní zástupkyně převyšují okolnosti polehčující. Za situace, kdy povaha protiprávního jednání obviněné doprovázeného obvyklými, pravidelně se vyskytujícími okolnostmi, kdy i její osobní a rodinné poměry jsou zcela běžné, jí měl být trest odnětí svobody uložen v trestní sazbě za nejpřísněji trestný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to při její dolní hranici. Přinejmenším povaha a závažnost jí páchané trestné činnosti totiž vylučuje závěr, že nápravy obviněné lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.

10. Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 8 To 16/2025, v rozsahu, v jakém jím bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch obviněné L. H., tak i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. Obviněná L. H. ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně předně konstatovala, že důvody, o které bylo předmětné podání opřeno, nemají oporu v zákoně. Podotkla, že u soudu prvního stupně prohlásila vinu, její prohlášení soud přijal a dále jí vyměřil trest v délce 4 let, což považovala za dostačující. Soud prvního stupně pak vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, jak k výši trestu došel. Uvedla, že i nejvyšší státní zástupkyně shrnula, že u obviněné lze dovodit i některé další polehčující okolnosti v podobě dosavadní bezúhonnosti, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení a úplného nahrazení škody. Navíc lze souhlasit s oběma soudy, že prohlášení viny zkrátilo délku soudního řízení. Poukázala i na to, že nejvyšší státní zástupkyně sama konstatovala, že obviněná vypořádala způsobenou škodu, když zaplatila jistinu ve výši 29 765 312,59 Kč a nezaplatila pouze úroky (příslušenství) ve výši 6 498 303 Kč. Zdůraznila, že příslušenství bylo vyčísleno až poté, co byla řádně uhrazena v plné výši škoda. Po celou dobu řízení nebylo Formica Group, s. r. o., zmíněno ani vyčísleno nárokované příslušenství (úroky). Podle obviněné je tak trest odnětí svobody ve výměře 4 let se zařazením do věznice s ostrahou trestem přiměřeným, neboť oba soudy při stanovení výše a druhu trestu postupovaly podle zákonných ustanovení. Soudy vzaly v úvahu, že obviněná své životní chyby litovala, že musí navštěvovat psychiatrickou léčebnu a užívat antidepresiva, neboť se celý její současný život zhroutil. Rovněž uvedly, že nikoliv nepodstatnou měrou při prohlášení viny a jejím přijetím soudem prvního stupně došlo ke zkrácení trestního řízení a snížení nákladů trestního řízení. Sama pak poukázala na to, že má psychické deprese, dochází na psychiatrii, kdy podle lékařské zprávy psychiatričky MUDr. Anny Čižmárové ze dne 8. 11. 2024 trpí diagnózou F320, trpí mírnou depresí (podle Beckovy stupnice pro hodnocení deprese 14 bodů). Rodinný život se jí rozpadl a deprese se zhoršily v době, kdy soudy rozhodly o její vině a trestu. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesením dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

12. Obviněná L. H. (v tomto kontextu též jen „dovolatelka“ či „obviněná“) v dovolání podaném prostřednictvím obhájce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 8 To 16/2025, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 42 T 6/2024, odkázala na tytéž dovolací důvody jako nejvyšší státní zástupkyně, tedy podle §265b odst. 1 písm. m) a i) tr. ř. Měla za to, že napadeným usnesením byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2) písm. a) tr. ř., přestože jím byl obviněné uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.

13. Dovolatelka tvrdila, že rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu nemají oporu v zákoně při ukládání trestu. Poukázala na to, že u Městského soudu v Praze v hlavním líčení učinila prohlášení viny, které soud přijal. Za této situace tedy prvostupňový soud v rámci dokazování hodnotil na straně dovolatelky pouze okolnosti týkající se druhu a výměry trestu. Zdůraznila, že prohlášením viny značně zkrátila trestní řízení, poněvadž odpadlo dokazování ve věci a výrazně tím zkrátila délku soudního řízení, uhradila způsobenou škodu (jistinu), svého činu litovala, uvedla, že to byl zkrat, jinak je osobou bezúhonnou, taktéž spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení.

Již v odvolacím řízení vytkla, že při aplikaci ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jí mohl být uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na delší zkušební dobu. Především měla za to, že soudy při ukládání trestu nezhodnotily její životní situaci. Zejména bylo pominuto, že se jí zhroutila rodina, zůstala osamocena, musela navštěvovat psychiatra. Do spisu byla založena lékařská zpráva MUDr. Anny Čižmárové, společnosti ADICARE, s. r. o., ze dne 8. 11. 2024, z níž vyplývá, že jí byl diagnostikován depresivní syndrom.

Nic ji nebaví, není schopna fungovat, zhroutil se jí celý svět, byla domluvena s psychiatričkou na hospitalizaci na akutním psychiatrickém oddělení. Konstatovala, že pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku svědčí i důvody nemoci obviněné, nemoci rodinného příslušníka, nezaviněná ztráta majetku a zaměstnání. Soudy však k těmto okolnostem na straně dovolatelky přistoupily povrchně a vůbec je nehodnotily. Spokojily se s konstatováním, že osobní a rodinné poměry dovolatelky jsou zcela běžné, i nejvyšší státní zástupkyně v rámci svého dovolání konstatovala, že soudy k aplikaci citovaného ustanovení žádné konkrétní argumenty neuvedly.

Dále opakovala, že její nynější stav není snadný a je v neustálém kontaktu s psychiatrickou ambulancí, že její chyba zasáhla i její maminku, která se po oznámení o tom, že dovolatelka bude muset nastoupit do výkonu trestu, zhroutila a její zdravotní stav není v pořádku, přitom jsou si s dovolatelkou blízké a spoléhá na ni.

14. Dovolatelka mínila, že soudy jí mohly uložit trest odnětí svobody ve výměře 3 let s podmíněným odkladem s maximální zkušební dobou podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Z tohoto důvodu navrhla, aby byl výrok o trestu zrušen. Dále měla za to, že ani zařazení do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nemá oporu v zákoně, když je osobou prvotrestanou, nedopustila se násilného trestného činu či zločinu a její osobní poměry by pak spíše odpovídaly zařazení do věznice s dozorem. Co se týče peněžitého trestu ve výši 1 500 000, namítla, že soudy uložily trest v rozporu se zákonem, když splatila škodu ve výši 29 765 312,59 Kč a má splatit do budoucna poškozené ještě úroky, které v současné době činí 6 498 303 Kč. Sama tato okolnost způsobuje vlastně to, že dovolatelka se do budoucna bude muset snažit splatit nemalou výši náhrady škody. Skutečnost, že jí soudy dále vyměřily peněžitý trest, ji postavilo do nezáviděníhodné situace, neboť v případě, že peněžitý trest včas a řádně nezaplatí, může dojít k přeměně peněžitého trestu na trest odnětí svobody. Soudy nepřihlédly k tomu, že škoda ve výši 29 765 312,59 Kč již byla zaplacena a že další ukládání peněžitého trestu v jakékoliv výši je pro ni likvidační, měl by být proto zrušen.

15. Obviněná L. H. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 8 To 16/2025, v rozsahu, v jakém jím bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné L. H., tak i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst.1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné s odkazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že obviněnou uplatněné námitky pod vytýkané ale ani jiné dovolací důvody podřadit nelze. Konkrétně ke zpochybňovanému peněžitému trestu uvedl, že ten byl přípustný s plným respektem k podmínkám vymezeným v § 67 a § 68 tr. zákoníku, když městský soud akcentoval mj. to, že obviněná jednala v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, respektoval i zákonem daný rámec počtu a výše denních sazeb. Státní zástupce konstatoval, že uvedený trest lze s ohledem na současný závazek k náhradě škody označit za poměrně citelný, to je však podstata každého trestu. Za významné také považoval, že dovolatelka neuvedla, že by se jednalo o trest nedobytný. Pokud jde o trest odnětí svobody, pak obviněná podle jeho názoru zcela přehlíží, že byla ohrožena sazbou 5 až 10 let. Za takové situace je tedy požadavek obviněné na uložení trestu odnětí svobody ve výměře 3 let se stanovením zkušební doby na 5 let zcela bezpředmětný. Státní zástupce připomněl, že za jistých okolností lze výrok o trestu napadnout i pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněná však žádnou z vad zde podřaditelnou nevytkla. Pod tento dovolací důvod by sice mohla být podřaditelná námitka proti zařazení do nesprávného typu věznice, což obviněná vytkla, přičemž však zcela pominula zákonnou úpravu, kdy § 56 tr. zákoníku již řadu let rozlišuje pouze dva typy věznice, a to věznice s ostrahou a se zvýšenou ostrahou; věznice s dohledem a s dozorem již tedy český právní řád nezná. Závěrem státní zástupce zdůraznil, že pod žádný z dovolacích důvodů nemůže být, až na výjimečné případy, podřazena námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, je-li dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však tresty uložené dovolatelce rozhodně nejsou, neboť ani jí tvrzené skutečnosti, které jsou poměrně častým důsledkem odsouzení pachatelů k nepodmíněným trestům odnětí svobody či k peněžitým trestům, přílišnou přísnost samy o sobě nezakládají. Na okraj dodal, že nespadají-li dovolací námitky obviněné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ani pod dovolací důvod jiný), nelze je podřadit ani pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

17. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je zjevně neopodstatněné a dovolání obviněné L. H. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

19. Nejvyšší státní zástupkyně, jakož i obviněná L. H. ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnily dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m), i) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Obě dovolatelky uplatnily alternativu druhou, neboť podle jejich názoru byl v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla odvolání státního zástupce i obviněné proti výroku o trestu po věcném přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta, dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

20. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

K dovolání obviněné L. H.

21. Předně lze konstatovat, že argumentaci obviněné L. H., že soud prvního stupně aplikující § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [podle něhož uložil obviněné trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestu odnětí svobody stanovené za nejzávažnější trestný čin, jímž byla uznána vinnou, tj. zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], měl s ohledem na všechny polehčující okolnosti i její nepříznivou životní situaci, která v období projednávaní její trestné činnosti a částečně v souvislosti s jejím odsouzením nastala, uložit trest nižší, a to konkrétně ve výměře 3 let s podmíněným odkladem výkonu trestu, pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.

Postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je projevem soudcovské individualizace trestu, přičemž se nejedná o obligatorní postup, na který by měl obviněný nárok. Přestože obviněná byla podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku ohrožena trestem odnětí svobody v rozmezí 5 až 10 let, soud prvního stupně, jehož rozhodnutí soud druhého stupně aproboval, obviněné (kromě dalších druhů trestů) podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku při aplikaci již citovaného § 58 odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 4 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Je tedy zjevné, že soud prvního stupně využil možnosti individualizace uložit obviněné trest mimo zákonnou sazbu, když jí trest odnětí svobody snížil o celý jeden rok oproti dolní hranici stanovené pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Již z uvedených důvodů je vyloučeno, že by uložený trest byl s ohledem na okolnosti případu příliš přísný, resp. že by byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, a jen tak se mohl stát předmětem přezkumu dovolacího soudu.

22. Nadto okolnosti, na které obviněná poukazovala, jsou výsledkem toliko jejího vlastního trestněprávního jednání a s nimiž jako s jeho následky musela počítat. Stran námitky proti nezákonnosti uloženého peněžitého trestu nutno konstatovat, že výrok, jímž byl obviněné uložen peněžitý trest, nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu, jelikož proti tomuto prostřednictvím řádného opravného prostředku nebrojila ani obviněná (ta na peněžitý trest upozorňovala toliko v souvislosti s důrazem na vhodnost uložení podmíněného trestu odnětí svobody namísto soudem prvního stupně uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody) a ani příslušný státní zástupce. Obviněná v dovolání nepoukázala na žádné zákonné ustanovení a konkrétní podmínku, která měla být při ukládání předmětného druhu trestu porušena, nýbrž toliko konstatovala, že již uhradila vysokou škodu a má ještě uhradit úroky, čímž se dostává do nezáviděníhodné situace. To ovšem o nezákonnosti, případně i nedobytnosti uloženého trestu, byť v posuzovaném případě jistě pro obviněnou citelného, nevypovídá a ani to dovolatelka nevytkla. Ani v případě přípustnosti této námitky by tak obviněná nemohla uplatněný dovolací důvod pro svou nekonkrétnost naplnit. Zcela lichá je i námitka týkající se nezákonnosti rozhodnutí o typu věznice, do níž byla pro výkon trestu obviněná zařazena. Obviněná namítla, že je osobou prvotrestanou, nedopustila se násilného trestného činu či zločinu a její osobní poměry by pak spíše odpovídaly zařazení do věznice s dozorem. Přitom však pominula, že novela provedená zákonem č. 58/2017 Sb. a účinná od 1. 10. 2017 zredukovala původní 4 typy věznic (s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou) již jen na dva základní typy věznic, a to věznice a) s ostrahou, b) s dozorem (viz § 56 odst. 1 tr. zákoníku).

K dovolání nejvyšší státní zástupkyně

23. Nejvyšší státní zástupkyně měla za to, že trest byl obviněné nesprávně uložen mimo zákonnou trestní sazbu za nejzávažnější trestný čin, kterým byla obviněná uznána vinnou. Konkrétně namítla, že soud prvního stupně nezákonně aplikoval při ukládání trestu (odnětí svobody) ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když zdůrazňoval primárně ty skutečnosti, které jí podle jeho názoru polehčovaly, aniž by vzal v úvahu a dostatečně zhodnotil okolnosti, které jí naopak výrazně přitěžovaly a svou kvantitou a zejména kvalitou převyšovaly okolnosti polehčující. Povaha protiprávního jednání obviněné byla podle názoru této dovolatelky doprovázena obvyklými, pravidelně se vyskytujícími okolnostmi, stejně tak její osobní a rodinné poměry jsou zcela běžné, proto jí měl být trest odnětí svobody uložen v trestní sazbě za nejpřísněji trestný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to při její dolní hranici. Přinejmenším povaha a závažnost spáchané trestné činnosti totiž podle ní vylučují závěr, že nápravy obviněné lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Nejvyšší soud shledal, že tato argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod.

24. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout, že podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku má-li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu.

25. Základním a nezbytným předpokladem pro postup podle citovaného zákonného ustanovení je tedy prohlášení viny pachatele ve smyslu § 206c tr. ř. V posuzované věci obviněná v hlavním líčení před soudem prvního stupně takové prohlášení učinila a toto bylo uvedeným soudem přijato. Nutno zdůraznit, že ke skutečnosti, že pachatel v průběhu trestního řízení prohlásil svoji vinu postupem podle § 206c tr. ř., soud musí obecně přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu (srov. § 39 odst. 1 tr. zákoníku).

Z hlediska druhu a výměry ukládaného trestu lze prohlášení viny pachatelem subsidiárně hodnotit jako polehčující okolnost spočívající v doznání k trestnému činu podle § 41 písm. l) tr. zákoníku, popřípadě též jako polehčující okolnost spočívající v napomáhání při objasňování své trestné činnosti podle § 41 písm. m) tr. zákoníku. To by mělo soud vést k uložení mírnějšího druhu trestu nebo v nižší výměře, než jak by tomu bylo, kdyby pachatel neučinil prohlášení viny. Z hlediska možnosti aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku je tedy nutno zohlednit především význam prohlášení viny pachatele pro objasnění jím spáchané trestné činnosti a míra, jakou tím usnadnil dokazování a urychlil trestní stíhání, a to zejména z hlediska, jaké důkazy byly k dispozici pro prokázání viny pachatele v tom rozsahu, v jakém prohlásil svou vinu. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby pak přichází v úvahu jen tehdy, je-li tento význam podstatný, a nikoli pouze zanedbatelný, zejména týká-li se celého rozsahu stíhané trestné činnosti daného pachatele (ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1082).

26. S prohlášením viny musí být kumulativně naplněna i podmínka v podobě prognózy, že lze nápravy pachatele dosáhnout i trestem kratšího trvání, a to vzhledem k jeho poměrům a povaze jím spáchané trestné činnosti. Zde se ,uplatní obdobná hlediska jako v případě obecného ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Splnění tohoto předpokladu se však musí primárně opírat o zřetel k poměrům pachatele a k povaze jím spáchané trestné činnosti. Půjde tedy o případy, kdy ani jedno z uvedených hledisek nebude vyžadovat uložení trestu odnětí svobody ve výši alespoň na dolní hranici zákonné (nesnížené) trestní sazby.

Ač je snížení trestu podle § 58 odst. 2 tr. zákoníku součástí institutu „mimořádného snížení trestu odnětí svobody“, jak je uvedeno v nadpisu celého ustanovení § 58 tr. zákoníku, soudní praxe s ohledem na konkrétní znění jednotlivých odstavců tohoto ustanovení zastává názor, že k rozhodnutí podle § 58 odst. 2 tr. zákoníku se nevyžaduje splnění „mimořádných“ okolností, ale přece jenom k němu lze přikročit jen za předpokladu existence okolností svým způsobem výjimečných, nikoliv obvyklých, tedy okolností, které se ne vždy v typově srovnatelných případech vyskytují a vzhledem k nimž se uložení trestu v rámci sazby nejeví jako nezbytně nutné k dosažení nápravy pachatele.

Ze znění jednotlivých odstavců § 58 tr. zákoníku vyplývá také to, že zákonodárce neklade na jednotlivé kategorie mimořádného snížení trestu odnětí svobody stejně přísné požadavky, takže například aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku bude z povahy věci „výjimečnější“ než aplikace § 58 odst. 2 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1191/2023, či ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 4 Tdo 912/2024). Při postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je tudíž podstatné, aby konkrétní poměry pachatele nevylučovaly jeho nápravu i trestem odnětí svobody, který je kratší, než kolik činí dolní hranice trestní sazby, a jehož působení je případně doplněno uložením jiného přípustného druhu trestu (§ 53 odst. 1 tr.

zákoníku). Zároveň je třeba zvažovat i povahu trestného činu spáchaného pachatelem, jemuž má být mimořádně snížen trest odnětí svobody, přičemž se vychází zejména z obecných kritérií určujících povahu a závažnost trestného činu ve smyslu § 39 odst. 2 tr. zákoníku (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1081, 1082).

27. U poměrů pachatele jde v podstatě jen o to, jak je pachatel charakterizován např. co do svého věku, zdravotního stavu, rodinných vztahů, majetku, bydlení, zaměstnání, péče o jiné osoby apod., přičemž tato charakteristika pachatele se nijak nepromítá do povahy ani závažnosti spáchaného trestného činu. S ohledem na to lze poměry pachatele posuzovat bez důrazu na nějakou mimořádnost a zásadně je možné hodnotit je spíše podle toho, zda nevykazují něco, co by snížení trestu bránilo, neboť by to znemožňovalo dosažení nápravy pachatele trestem kratšího trvání (viz již citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1191/2023, či ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 4 Tdo 912/2024).

28. Povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem (§ 39 odst. 2 tr. zákoníku). Jedná se o demonstrativní výčet. Povaha a závažnost spáchaného trestného činu představuje hlavní a neopomenutelné kritérium, protože zahrnuje nejširší okruh skutečností charakterizujících trestný čin a jeho pachatele, přičemž je to právě trestný čin, který je základem trestní odpovědnosti a za jehož spáchání je ukládán trest (§ 12 odst. 1, § 13 odst. 1 tr. zákoníku). Povahu trestného činu určují především zákonné znaky té skutkové podstaty, která byla tímto činem naplněna (zejména druh a význam porušeného nebo ohroženého zájmu chráněného trestním zákonem, jednání charakterizující objektivní stránku trestného činu, forma zavinění), a dále též konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele a míra jeho zavinění, druh a okruh způsobených následků, existence okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, polehčujících a přitěžujících okolností). Závažnost trestného činu pak vyplývá zejména z toho, s jakou intenzitou, v jaké výši nebo v jakém rozsahu byly naplněny jednotlivé znaky trestného činu, o jak typově závažný trestný čin jde, jak významné okolnosti charakterizují pachatele, jak intenzivně byly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, polehčující a přitěžující okolnosti, kolik takových okolností pachatel naplnil atd. (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 800, 801).

29. Soud prvního stupně uložil obviněné podle § 206 odst. 5, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, a to v trvání 4 let nepodmíněně. Vedle toho byl obviněné uložen také trest peněžitý a trest zákazu činnosti (viz rekapitulace v úvodu tohoto usnesení). Důvody pro aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tento soud shrnul v bodě 20 odůvodnění svého rozsudku, když poukázal na polehčující okolnosti na straně obviněné jako prohlášení viny, díky němuž bylo výrazně zkráceno dokazování, projevenou lítost a úhradu způsobené škody ze strany obviněné.

Soud prvního stupně v dané souvislosti též zdůraznil, že „odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že relevantní skutková podstata stanovuje stejnou trestní sazbu i pro trestné činy spojené s financováním terorismu“. “Současně konstatoval, že obviněná je doposud soudně netrestána, přičemž měl za to, že výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody i v kratší výměře pro ni bude mít nepochybně citelný i dostačující výchovný následek. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně o naplnění podmínek pro aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku i vhodnosti takového postupu ztotožnil. I on konstatoval, že prohlášení viny učiněné obviněnou výrazným způsobem usnadnilo práci orgánů činných v trestním řízení a zredukováním rozsahu dokazování toliko na otázky týkající se trestu a náhrady škody zásadním způsobem zkrátilo délku trestního řízení a nikoli nepodstatnou měrou i snížilo jeho náklady, obviněná s orgány činnými v trestním řízení spolupracovala od samého počátku řízení a škodu, byť z části, tedy s výjimkou zákonného úroku z prodlení, uhradila.

K odvolacím námitkám pak poznamenal, že na rozdíl od státního zástupce nespatřuje výrazné přitěžující okolnosti v tom, že obviněná páchala svou trestnou činnost s rozmyslem, po předchozím uvážení a ze ziskuchtivosti, neboť trestná činnost spočívající v defraudaci svěřených finančních prostředků, kdy pachatel zneužije své pravomoci s těmito peněžními prostředky disponovat a tyto finanční transakce zanášet do účetnictví, je a vždy musí být páchána s rozmyslem a po předchozím uvážení, přičemž jejím běžným motivem bývá v převážné většině případů i ziskuchtivost.

Podle odvolacího soudu se tak jedná o okolnosti, které jsou standardní součástí této trestné činnosti a není na místě je vnímat jako pachateli přitěžující (viz bod 15. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Pod bodem 16. odvolací soud uzavřel, že v případě obviněné okolnosti přitěžující nad okolnostmi, které jdou v její prospěch, kterými jsou vedle prohlášení viny její dosavadní trestní bezúhonnost a částečná náhrada škody, nepřevažují a aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je tedy plně na místě (viz bod 16.

odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

30. V dané věci není pochyb o tom, že obviněná před soudem prvního stupně prohlásila vinu a soud její prohlášení přijal (§ 206c odst. 6 tr. ř.). Lze tedy mít za to, že formální podmínka pro možnost použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v předmětné věci splněna byla. Pokud se týká institutu prohlášení viny, je třeba uvést, že se jedná o institut procesní, kde o vině obviněného neexistují důvodné pochybnosti (viz § 206c tr. ř.), jehož primárním účelem je sledováno zjednodušení, zrychlení a hospodárnost trestního řízení ve fázi řízení před soudem (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23-2, bod 31.). Jak již bylo uvedeno, obecně bez ohledu na znění § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku platí, že v případě prohlášení viny je nutno zohlednit především význam prohlášení viny pachatele pro objasnění jím spáchané trestné činnosti a míru, jakou tím usnadnil dokazování a urychlil trestní stíhání, a to zejména z hlediska, jaké důkazy byly k dispozici pro prokázání viny pachatele v tom rozsahu, v jakém prohlásil svou vinu. Je-li tento význam podstatný, a nikoli jen zanedbatelný, a budou-li splněny i další podmínky, přichází v úvahu především snížení ukládaného trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 805).

31. Z hlediska posouzení vlastního významu prohlášení viny obviněnou pro objasnění spáchané trestné činnosti v této konkrétní věci nelze pominout, že obviněná se ke spáchání trestné činnosti doznala již v přípravném řízení. Lze tak nepochybně připustit, že doznání obviněné přispělo k objasnění trestné činnosti. Jak ovšem zdůraznila i nejvyšší státní zástupkyně, význam jejího doznání nelze přeceňovat, neboť orgány činné v přípravném řízení shromáždily dostatek podkladů, které obviněnou bez ohledu na její doznání ze spáchání žalované trestné činnosti usvědčovaly, jak ostatně zdůraznil i sám soud prvního stupně pod bodem 17. odůvodnění svého rozsudku. Jednalo se však o rozsáhlou trestnou činnost, čítající desítky dílčích útoků. Pokud by pak obviněná neučinila prohlášení viny, v řízení před soudem by bylo nutno provádět rozsáhlé dokazování, byť s ohledem na zajištěné důkazy nijak komplikované, které by však skutečně prodloužilo délku řízení před soudem a komplikovalo průběh řízení např. tím, že by mohlo být nutno odročit hlavní líčení. Prohlášení viny obviněné tak jistě mělo vliv na zrychlení a hospodárnost řízení v předmětné věci.

32. Podle nejvyšší státní zástupkyně to však byla zejména povaha a závažnost páchané trestné činnosti, které vylučovaly závěr, že nápravy obviněné lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Stejně jako nejvyšší státní zástupkyně považuje Nejvyšší soud za zcela nepatřičné konstatování soudu prvního stupně, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že zákon stanovuje za zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku stejnou trestní sazbu jako za trestné činy spojené s financováním terorismu.

Soud je při individualizaci trestu vázán právě trestní sazbou stanovenou zákonem na ten který trestný čin, přičemž z hlediska povahy a závažnosti spáchané trestné činnosti může zvažovat míru naplnění jednotlivých znaků dané skutkové podstaty i další okolnosti případu ve srovnání s jinými běžnými případy daného trestného činu. Soud nemůže realizovat svou představu o zákonném rozpětí trestu na předmětný trestný čin, a tím se stavět do role zákonodárce, neboť by tak nepřípustně narušil princip dělby moci (zákonná, soudní, výkonná) a vzájemné kontroly a omezení.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako usnesení odvolacího soudu, který rozsudek soudu prvního stupně stvrdil, je však zjevné, že oba soudy se naplněním zákonných podmínek pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zabývaly (byť si lze představit pečlivější odůvodnění), a nevycházely tak toliko z nepřípustné představy o tom, jaká zákonná hranice by měla být na trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku stanovena. Konkrétně k věci obviněné lze připomenout, že v případě zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.

zákoníku se jedná o kvalifikovanou skutkovou podstatu, jíž se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč. Obviněná pak jednáním pod bodem I., kvalifikovaným jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, způsobila škodu ve výši 28 759 832,59 Kč, tedy škodu nikoliv zásadně tuto hranici převyšující při srovnání s jinými případy obdobné trestné činnosti.

Z hlediska povahy a závažnosti trestného činu je nutno zdůraznit také délku jeho páchání, a to téměř 5 let, což už je doba jistě podstatná, jakož i počet dílčích útoků, kdy obviněná zadala a autorizovala převody z účtů společností, s nimiž disponovala jako účetní, na své soukromé bankovní účty celkem ve 172 případech, dále i skutečnost, že obviněná se předmětného jednání dopustila v úmyslu přímém. Ačkoliv soudy nižších stupňů blíže nerozvedly, jakou měrou tyto skutečnosti podle jejich názoru ovlivnily povahu a závažnost spáchaného činu, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že tyto skutečnosti neopomněly, když na ně (byť velice stroze) poukázaly.

Odvolacímu soudu je možno dát za pravdu, že za výrazně přitěžující nelze považovat rozmysl a předchozí uvážení obviněné s ohledem na skutečnost, že defraudace svěřených finančních prostředků při zneužití své pravomoci s prostředky disponovat a jejich zanesení do účetnictví je a vždy musí být s těmito prvky spojena. Podle nejvyšší státní zástupkyně si lze představit ojedinělé případy, nikoliv předem připravené, které by tento znak nenaplňovaly, přitom však zřejmě pomíjí, že se zvažuje závažnost jednání naplňujícího kvalifikovanou skutkovou podstatu se škodou minimálně 10 000 000 Kč, kde ojedinělost či nepřipravenost by byla spíše naprostou výjimkou.

Za okolnost zvyšující závažnost činu je však třeba považovat ziskuchtivost obviněné. U této totiž nebylo zjištěno, že by se potýkala s nějakými existenčními potížemi a dopouštěla se trestné činnosti např. z důvodu zabezpečení základních životních potřeb sobě či osobám blízkým, pomoci jinému, uhrazení dluhu, aj. (jak tomu bylo v případě řešeném usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 5 Tdo 454/2024), naopak jí šlo jen a pouze o zvýšení životního standardu, a lze proto dovodit jeho ziskuchtivost ve smyslu § 42 písm. b) tr.

zákoníku [srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, komentář k § 42, marg. č. 12–15]. Z uvedeného vyplývá, že i v porovnání s běžnými zločiny zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je jednání obviněné pod bodem I. nutno považovat za značně závažné. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že v souvislosti s citovaným zločinem se dopustila i dalších dvou trestných činů, a to zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.

zákoníku (bod II. výroku o vině) a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku (ad III. výroku o vině), a to za účelem zdánlivého odůvodnění finančních transakcí či získání dalšího neoprávněného obohacení, které poukazují na vyšší míru proplánovanosti páchané trestné činnosti, opět zvyšující její povahu a závažnost.

33. Závažnost spáchaného jednání však na druhou stranu snižují z polehčujících okolností dosavadní bezúhonnost obviněné a úhrada jistiny způsobené škody (třebaže mohla být podle nejvyšší státní zástupkyně, s ohledem na její úhradu až v rámci soudního řízení, i „nedobrovolná“). Zejména při takovéto rozsáhlé majetkové trestné činnosti je nutno úhradu způsobené škody považovat za okolnost značně polehčující, stejně jako doznání obviněné a její prohlášení viny. Na straně obviněné tak sice existuje množství přitěžujících okolností, na které poukazovala nejvyšší státní zástupkyně, nelze však opomenout ani již zmiňované významné polehčující okolnosti. Úhradu škody (prozatím jistiny bez úroků), nadto v tak vysoké výši, lze za daných okolností považovat za nikoliv obvyklou, nelze podcenit, že tak již došlo k naplnění alespoň restorativní funkce trestního řízení. Pokud pak soud prvního stupně na základě vlastního hodnocení polehčujících i přitěžujících okolností, povahy a závažnosti spáchaného trestného činu i hodnocení významu prohlášení viny dospěl k závěru o možnosti dosáhnout nápravy obviněné i trestem kratšího trvání ve smyslu § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, Nejvyšší soud, stejně jako odvolací soud, nezjistil žádné okolnosti, které by takovému závěru měly bránit. Ostatně hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jejich váhy a významu pro stanovení samotné povahy a závažnosti trestného činu, které se liší s ohledem na konkrétní okolnosti a jejich vazby mezi sebou případ od případu, je na samotném soudu, a není namístě do něj v případě logického a právu neodporujícího způsobu hodnocení zasahovat.

34. Dovolací soud tudíž přisvědčil závěrům soudů nižších stupňů, že jsou splněny podmínky § 58 odst. 2 písm. b) tr. ř. Nebylo již na něm, aby řešil otázku konkrétního druhu a výměry trestu a otázku přiměřenosti trestu. Není od věci též připomenout, že dovolání a rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu. Pro zásah Nejvyššího soudu musí v konkrétním případě převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, takže není možné trvat na právní moci. Jakkoliv lze zaujmout k uloženému trestu odnětí svobody i jiný postoj a mít jej spíše za nepřiměřeně mírný, v konkrétní situaci evidentně převažuje zájem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí, zvláště byl-li obviněné současně uložen i peněžitý trest a trest zákazu činnosti.

35. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na tento důvod dovolání zjevně neopodstatněné (popř. podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.), platí totéž i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

36. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněné L. H. bylo podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustnými ustanovení § 265b tr. ř., proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. taktéž odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 9. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu