8 Tdo 796/2024

8 Tdo 796/2024-1808

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovolání obviněného S. V. a obviněné P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2024, č. j. 6 To 363/2023-1687, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 49/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá.

1. Obvinění S. V. a P. P. (dále zpravidla jen „obvinění“, příp. každý samostatně jako „obviněný” nebo „obviněná“) byli rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2023, č. j. 9 T 49/2022-1609, uznáni vinnými, a to obviněný S. V. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané v bodech 1 až 6 citovaného rozsudku) a sbíhající se pokus zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 32 T 152/2017, který nabyl právní moci dne 5. 4. 2018, byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci – specifikovaných v uvedeném rozsudku. Současně byl ve vztahu k obviněnému zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 32 T 152/2017, který nabyl právní moci dne 5. 4. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Obviněná P. P. byla uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané v bodě 7 citovaného rozsudku) byla podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu v celkové výměře 40 000 (čtyřicet tisíc) Kč, skládajícího se ze 40 (čtyřiceti) denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1000 (tisíc) Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku stanovil soud obviněné povinnost uhradit peněžitý trest ve splátkách ve výši 4 000 (čtyři tisíce) Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek v případě, že obviněná nezaplatí dílčí splátku včas. Týmž rozsudkem byla obviněná zproštěna podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 7 podané obžaloby Okresního státního zástupce v Ostravě ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 2 ZT 137/2018, jímž měla spáchat dílčí útok pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem. O povinnosti obviněných k náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. [ve vztahu k zprošťujícímu výroku pak podle § 229 odst. 3 tr. ř.].

3. Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2023, č. j. 9 T 49/2022-1609, napadli obvinění a spoluobviněná M. Š. (dovolání nepodala) odvoláními, přičemž z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 4. 2024, č. j. 6 To 363/2023-1687, rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2023, č. j. 9 T 49/2022-1609, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině, výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně obviněného a za podmínek § 259 odst. 3 tr.

ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané v bodech 1 až 6 citovaného rozsudku) a sbíhající se pokus zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 32 T 152/2017, který nabyl právní moci dne 5.

4. 2018, byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věcí specifikovaných v tomto rozsudku. Současně ve vztahu k obviněnému zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 32 T 152/2017, který nabyl právní moci dne 5.

4. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a rovněž rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody, a to podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Týmž rozsudkem byla odvolání obviněné P. P. a obviněné M. Š. podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali obvinění prostřednictvím společného obhájce dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci námitek k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedli, že soud částečně ignoroval shromážděné důkazy, případně důkazy interpretoval chybně. Orgány činné v trestním řízení vycházely podle dovolatelů nesprávně z posudku znalkyně MUDr. Nohelové, která podle nich nedisponuje odborností v oblasti zdravotních potíží.

Její posudek pokládají za nepoužitelný, tendenční a rozporuplný. Argumentují dále tím, že soud prvního stupně neprovedl jimi navržené důkazy, a to výslechy svědků lékařů MUDr. Prokopa a MUDr. Tabáška, kteří předmětná lékařská vyšetření prováděli a potvrzení o pracovní neschopnosti vystavovali. Podle obviněných soud neměl důkazy ani kompetenci k vyhodnocení finančního stavu firem, které vyplácely mzdy, neboť důkazy k hospodaření firem jsou neúplné a závěry na jejich základě učiněné jsou neudržitelné.

Pokud jde o námitky k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obvinění považují za nesprávné

právní posouzení vytýkaného jednání jako pokračujícího trestného činu, neboť v jejich případě nelze dovodit nejen jednotný záměr, současně však také v případě některých skutků je situace taková, že byly spáchány jedním pachatelem, jiné více pachateli, a to s odstupem několika měsíců či přesahující půl roku. Dále nesouhlasí se závěry soudů, že odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 11 T 105/2022, je překážkou pro osvědčení z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26.

2. 2018, sp. zn. 32 T 152/2017, neboť ani spáchání trestného činu ve zkušební době nemusí automaticky znamenat nevedení řádného života, které brání rozhodnutí o osvědčení. Soudy měly podle dovolatelů vyčkat rozhodnutí o osvědčení ze strany příslušného soudu, neboť tuto otázku nelze posuzovat jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 32 T 152/2017, bylo podle obviněných zahlazeno dne 5. 4. 2024. Odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6.

4. 2023, sp. zn. 11 T 105/2022, pak bylo zahlazeno k 31. 10. 2023. Nerespektování těchto skutečností se podle dovolatelů projevilo při ukládání trestu. Rovněž uvedli, že nepřiměřená délka trestního řízení se nepromítla do výše a druhu ukládaného trestu, což způsobilo porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2024, č. j. 6 To 363/2023-1687, zrušil. Zároveň navrhli, aby byl odložen výkon rozhodnutí.

Obviněný V. vyjádřil nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

5. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k uplatněným námitkám, které se týkají dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v posuzované věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Námitky týkající se nepoužitelnosti znaleckého posudku MUDr. Zdeňky Nohelové a oprávněnosti vystavení pracovních neschopností obvinění uplatnili již v odvolání a odvolací soud se s nimi podle státního zástupce dostatečně vypořádal v odstavci 12 odůvodnění svého rozsudku. Stejně tak soudy odůvodnily nadbytečnost důkazních návrhů spočívající ve výslechu lékařů MUDr. Jiřího Tabáška a MUDr. Jindřicha Prokopa. Pokud jde o námitky týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce považuje námitku ohledně nenaplnění podmínek pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku za nedůvodnou, neboť jednotný záměr, jako jeden ze znaků pokračování v trestné činnosti ve smyslu uvedeného ustanovení, byl dán osobou obviněného V., který všechny zaměstnavatelské společnosti ovládal a jednal za ně při uzavírání pracovních smluv s nadhodnocenou mzdou. Stejně tak byla podle státního zástupce naplněna blízká časová souvislost jako další znak pokračování v trestné činnosti podle § 116 tr. zákoníku. Navíc odvolací soud se s totožnou námitkou dostatečně vypořádal v závěru odstavce 14 odůvodnění svého rozsudku. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

6. V replice k vyjádření státního zástupce obvinění označili úvahy a závěry státního zástupce za chybné a poukázali opětovně na existující extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a soudy provedenými důkazy. Poukázali na neprokázání subjektivní stránky trestného činu, neprovedení jimi navržených důkazů, otázku pokračování v trestné činnosti, stejně jako nesprávnost úvah ohledně otázky osvědčení v případě obviněného V., a proto navrhli zrušení napadeného rozsudku.

II. Přípustnost dovolání

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

III. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že námitky, které obvinění uplatňují v tomto mimořádném opravném prostředku jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudy nižších stupňů, ale rovněž v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

13. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost a příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě listin a znaleckého posudku. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor (ani extrémní rozpor – jak uvádí obvinění v dovolání) ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto ohledu je třeba dále uvést, že námitky obviněných ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu představují jejich prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obvinění se pokouší o jejich změnu. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz bod 11), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry (viz též bod 24).

14. V posuzované věci je zřejmé, že námitku týkající se kompetentnosti znalkyně MUDr. Zdeňky Nohelové obvinění uplatnili již v rámci podaného odvolání. V reakci na ni odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku jednoznačně uvedl, že nemá pochybnosti o správnosti znaleckého posudku této znalkyně, posudek považoval za jasný a úplný, přičemž soud prvního stupně nepochybil, pokud z posudku vycházel. Znalkyně navíc velmi podrobně vysvětlila, z jakých důvodů byla pracovní neschopnost vystavena neoprávněně či z jakých důvodů [ne] byly dotčené subjekty způsobilé k výkonu práce (bod 12). Stejně tak soud prvního stupně považoval závěry znaleckého posudku, které byly podle něj navíc podloženy věrohodnou a přesvědčivou výpovědí zmíněné znalkyně, za správné (bod 4 rozsudku). K těmto závěrům, které považuje Nejvyšší soud za správné lze snad dodat pouze tolik, že zmíněná znalkyně pracovala více jak třicet let na úseku posudkového lékařství a je-li soudům současně vytýkáno, že nevyslechly obhajobou navržené svědky-lékaře, kteří v minulosti vystavovali pracovní neschopnosti, že tato znalkyně se vyjádřila rovněž ke zdravotnické dokumentaci zmíněných lékařů v tom smyslu, že jimi vedená zdravotnická dokumentace byla sice vedena špatně, avšak informace, které ke zpracování posudku potřebovala, byly dostatečným podkladem. S ohledem na uvedené skutečnosti shledal Nejvyšší soud tuto námitku nedůvodnou.

15. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení navržených důkazů, a to výslechů svědků MUDr. Tabáška a MUDr. Prokopa (viz shora bod 14), Nejvyšší soud považuje za nutné obviněné upozornit na to, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu je třeba uvést, že soud prvního stupně v bodě 4 rozsudku přesvědčivě vysvětlil a odůvodnil, proč důkazní návrhy obviněných zamítl. Uplatněnou námitkou se v odůvodnění rozsudku zabýval i odvolací soud, který dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně o nadbytečnosti důkazů s tím, že je zřejmé, že uvedení lékaři pracovní neschopnosti vystavili na základě udávaných subjektivních potíží, přičemž neoprávněnost pracovních neschopností potvrzuje právě zmíněný znalecký posudek, který je podle odvolacího soudu ve věci podstatným důkazem (bod 12). Takto formulované závěry soudů obou stupňů považuje Nejvyšší soud za správné a tudíž námitka obviněných je rovněž v tomto směru nedůvodná (viz též shora bod 14).

16. K námitce, že soud neměl důkazy ani kompetenci k vyhodnocení finančního stavu firem, které vyplácely mzdy, musí Nejvyšší soud konstatovat, že provedené dokazování odpovídá učiněných skutkovým zjištěním a námitku obviněných je tak třeba i v tomto případě považovat za neopodstatněnou. V tomto směru lze odkázat na objektivní zjištění, která nalézací soud rozvedl v rámci svých hodnotících úvah, přičemž pro správnost takových závěrů svědčí mj. také zjištění, že obviněný V. si stanovil jako započitatelný příjem za srpen a září 2010 částku 40 000 Kč [za říjen 2013 si započitatelný příjem stanovil částku 245 569 Kč (viz bod 4 rozsudku)], aniž by společnost jejímž byl jednatelem za něj jako zaměstnance odvedla platbu pojistného na nemocenské pojištění (obdobná byla i situace v případě jím uzavřené smlouvy s jeho otcem, se započitatelným příjmem 70 259 Kč, aniž by společnost odvedla za tohoto zaměstnance platbu pojistného na sociální zabezpečení).

17. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod pak bylo možno podřadit námitky týkající se nenaplnění znaků pokračování v trestné činnosti a s jistou mírou tolerance námitky týkající se nepřiměřené délky trestního řízení. I tyto námitky shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými, a to z následujících důvodů. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné mj. také zmínit, že u obviněné P. šlo o odsouzení pouze pro jeden skutek, tudíž za uvedeného stavu je tato námitka prioritní ve vztahu k obviněnému V.

18. Obecně je třeba k otázce pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku uvést, že jím se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Základní podmínkou pokračování v trestném činu je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin (viz rozhodnutí č. 22/1990 Sb. rozh.

tr. a č. 32/2004-I. Sb. rozh. tr.). Dílčím útokem ve smyslu § 116 tr. zákoníku je nutno rozumět nejen samotné jednání – projev vůle pachatele ve vnějším světě, které naplňuje tento znak objektivní stránky skutkové podstaty určitého stejného trestného činu, ale i naplňování ostatních znaků jeho skutkové podstaty. Každý dílčí útok totiž musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (srov. rozhodnutí č. 3/2001 Sb. rozh. tr.). Není vyloučeno jedno z dílčích jednání pokračujícího trestného činu posoudit jen jako spáchané v pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku, jestliže bezprostředně směřovalo k dokonání takového jednání a jehož se dopustil v úmyslu je spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Z judikatury dále vyplývá, že časový odstup mezi jednotlivými útoky přesahující např. dobu čtyř měsíců nemusí být překážkou závěru o naplnění zákonné podmínky „blízké časové souvislosti“ ve smyslu § 116 tr. zákoníku (rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2020 Sb. rozh. tr.). Dále platí, že z hlediska naplnění formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu.

Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (srov. rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh.

tr.).

19. Uvedené námitce (tj. pokračování) se věnoval v rámci bodu 14 odůvodnění rozsudku již odvolací soud. Podle jeho závěru soud prvního stupně nepochybil, pokud uzavřel, že se jedná o pokračující jednání obviněného, neboť jednotlivé útoky naplňují stejnou skutkovou podstatu, byly vedeny stejným záměrem a byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení. Odvolací soud dospěl dále k závěru, že mezi jednotlivými útoky existuje i časová souvislost, neboť nelze brát do úvahy pouze dobu trvání pracovní neschopnosti, která zakládala neoprávněnou výplatu nemocenské dávky, popř. peněžité pomoci v mateřství, ale i další jednání s tím související, jako založení či koupě firmy (společnosti), která měla takové poměry uzavírat, dobu uzavření těchto pracovních poměrů, tedy vytvoření podmínek pro danou trestnou činnost. S těmito závěry odvolacího soudu Nejvyšší soud souhlasí, neboť zcela odpovídají výše citované judikatuře. Ze skutkových zjištění je zcela zřejmé, že obviněný svými kroky vytvářel podmínky pro podvodné vylákání příslušných dávek. Uplatněná námitka je tak zcela zjevně neopodstatněná.

20. Stejně tak lze za nedůvodnou považovat námitku obviněných, že nepřiměřená délka trestního řízení nebyla promítnuta do výše uloženého trestu. Odvolací soud se s touto námitkou vypořádal v bodě 17 svého rozsudku. Na jeho závěry Nejvyšší soud v plném rozsahu odkazuje. V tomto ohledu je třeba především zmínit skutečnost, že obžaloba týkající se dané trestné činnosti byla ve vztahu k obviněným podána u soudu prvního stupně dne 1. 9. 2022 a rozsudek byl vynesen 10. 8. 2023, což rozhodně nesvědčí pro průtahy v řízení. Lze navíc souhlasit s odvolacím soudem, že se v dané věci jednalo o rozsáhlou trestnou činnost, na které participovalo více subjektů (jejich věc byla vyloučena k samostatnému řízení). Odvolací soud pak výstižně zmínil, že pokud by nebyla délka trestního řízení zohledněna, byly by vzhledem k rozsahu trestné činnosti [nutno dodat sofistikovanosti, dlouhodobosti, místu jednání (zejména v případě obviněného)] uloženy tresty vyšší.

21. Jiné povahy však je již námitka obviněného ohledně jemu uloženého souhrnného trestu ve vazbě na otázku osvědčení. Ve vztahu ke shora uvedenému je nutno uvést, že z ustanovení § 43 odst. 4 tr. zákoníku vyplývá, že „ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen…“. Obviněný nalézacímu soudu vytýká, že tento nesprávně přihlédl k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 11 T 105/2022.

22. Z hlediska časového je třeba ve vztahu k uvedené námitce konstatovat, že v předmětné trestní věci se obviněný protiprávního jednání dopouštěl od září 2010 do ledna 2015. Souhrnný trest pak byl ukládán k rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 32 T 152/2017, který nabyl právní moci dne 5. 4. 2018. Tímto rozsudkem byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na dobu pěti let a dále trest propadnutí věci (tento trest nesmí být opomíjen z hlediska jeho významu pojmu odsouzen).

Z ustanovení § 83 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že „jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil …“. Správně obviněný v dovolání uvádí, že zkušební doba skončila 5. 4. 2023. Ze spisu vyplývá, že v předmětné trestní věci [OS Ostrava sp. zn. 9 T 49/2022] soud prvního stupně vyhlásil rozsudek 10. 8. 2023, tedy ještě v době, kdy běžela lhůta vymezená v ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterého „neučiní-li soud do jednoho roku od skončení zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se osvědčil“ – tato lhůta končila až 5.

4. 2024. V době rozhodování soudu prvního stupně neexistovalo rozhodnutí, že se obviněný osvědčil či neosvědčil a nemohla ještě ani platit fikce, že se na obviněného hledí jako by nebyl odsouzen. Soud prvního stupně v bodě 28 svého rozsudku mj. konstatoval, že „obviněný byl naposledy odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 11 T 105/2022, pro jednání kvalifikované jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a trestu propadnutí věci“, přičemž „vzhledem k době spáchání, resp. dokonání nyní posuzované trestné činnosti však toto odsouzení není relevantní, však je překážkou proto, aby odsouzení významné z hlediska ukládání trestu v nyní posuzované věci bylo osvědčeno a na obžalovaného se hledělo jako by nebyl odsouzen“.

Tudíž dne 10. 8. 2023 nic nebránilo soudu prvního stupně vycházet ze stavu shora popsaného a učinit závěr, že na obviněného nelze nahlížet jako na osobu, která nebyla odsouzena, neboť ještě neuplynula lhůta uvedená v § 83 odst. 3 tr. zákoníku, tudíž ani aplikovat § 43 odst. 4 tr. zákoníku, což by bránilo ukládat souhrnný trest. Zde je nutno podotknout, že soud prvního stupně stejně jako následně dovolatel se soustředili pouze na uložený trest odnětí svobody podmíněně odložený, aniž by brali v úvahu, že obviněnému byl uložen také trest propadnutí věci, a to nejen ve věci Okresního soudu v Ostravě ze dne 6.

4. 2023, sp. zn. 11 T 105/2022, ale také ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 32 T 152/2017, ke kterému byl ukládán souhrnný trest, přičemž veškerá argumentace dovolatele je zaměřena pouze na otázku jeho osvědčení či neosvědčení a posouzení, zda jako předběžnou otázku si toto mohl vyřešit Okresní soud v Ostravě potažmo Krajský soud v Ostravě v předmětné trestní věci.

23. Jak již bylo shora uvedeno, obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o kterém rozhodoval soud druhého stupně dne 19. 4. 2024, který ve svém rozsudku k námitce odvolatele (totožné s dovolací námitkou a též uvedenou shora v bodě 22) konstatoval, že „podstatné je, že ke dni rozhodnutí nebylo o osvědčení rozhodnuto, proto bylo možné souhrnný trest uložit“. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 11 T 105/2022, přitom vyplývá, že v uvedené věci byl obviněný odsouzen pro jednání kvalifikované jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr.

zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a trestu propadnutí věci a obviněný trest obecně prospěšných prací vykonal již dne 31. 10. 2023, tedy ještě před rozhodnutím odvolacího soudu. V souvislosti s výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 11 T 105/2022, a uloženým trestem obecně prospěšných prací je nutno zmínit § 65 odst. 5 tr. zákoníku, který mj. uvádí, že „na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán (což se stalo 31.

10. 2023) nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno. Nejvyšší soud však musí dále uvést, že obviněnému byl uložen také trest propadnutí věci [a to i ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 32 T 152/2017], a k uvedenému druhu trestu zmínit ustanovení § 105 odst. 1 písm. e) tr. ř., které konstatuje, že „soud zahladí odsouzení jde-li mj. o trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, vedl-li odsouzený po výkonu trestu řádný život nepřetržitě nejméně po dobu jednoho roku“.

Zde je nutno podotknout, že ve vztahu k uvedenému sice v případě vykonaného trestu obecně prospěšných prací nastala fikce neodsouzení, nenastala však ve vztahu k trestu propadnutí věci, a proto v takovém případě přichází v úvahu postup podle § 105 odst. 5 tr. ř., tudíž bylo nutno rozhodnout o zahlazení celého odsouzení. Ustanovení § 349b tr. ř. přitom upravuje výkon trestu propadnutí věci a ustanovení § 363 tr. ř. zcela jednoznačně konstatuje, že „o zahlazení odsouzení rozhoduje soud na žádost odsouzeného“.

Ze shora uvedeného je tedy nesporné, že ať již by šlo o odsouzení Okresním soudem v Novém Jičíně ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 32 T 152/2017, kterým byl vedle trestu podmíněně odloženého uložen obviněnému také trest propadnutí věci, ve vztahu ke kterému tudíž v souladu se zněním § 105 odst. 5 tr. zákoníku je nutno k žádosti obviněného rozhodnout o zahlazení, aby bylo možno na něj hledět jako na osobu netrestanou, tak ani ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 11 T 105/2022, kde vedle trestu obecně prospěšných prací, stejně jako vedle trestu odnětí svobody podmíněně odloženého může nastat fikce neodsouzení, k zahlazení odsouzení ohledně trestu propadnutí věci nedošlo k době rozhodování soudu prvního ani druhého stupně.

Vzhledem k tomu, že vedle trestu, stran, něhož nastává fikce neodsouzení ze zákona, byl zároveň uložen i trest uvedený v § 105 odst. 1 písm. e) tr.

zákoníku, tudíž aby bylo možno aplikovat ustanovení § 43 odst. 4 tr. zákoníku, které jednoznačně stanoví, že „ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen“, bylo nutno, aby bylo rozhodnuto o zahlazení celého odsouzení, nikoli rozhodnuto pouze o osvědčení, kterým jako jediným hmotně právním ustanovením v dovolání argumentoval obviněný. Závěrem lze tedy konstatovat, aby se mohlo uplatnit ustanovení § 43 odst. 4 tr.

zákoníku, musí se na obviněného hledět jako by nebyl odsouzen. Požadavek, že „se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen“ může být naplněn formou osvědčení – např. § 83 odst. 3 tr. zákoníku či § 69 odst. 3 tr. zákoníku nebo formou zahlazení odsouzení podle § 105 tr. zákoníku, v jehož případě je však nutno o zahlazení požádat – např. v případě trestu propadnutí věci - § 105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Pokud není odsouzení zahlazeno, nemůže být na odsouzeného nahlíženo jako na osobu, která nebyla odsouzena, neboť § 106 tr.

zákoníku uvádí, že „bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele jako by nebyl odsouzen“. V případě, že je obviněnému vedle trestu, u kterého se rozhoduje o osvědčení, či lze aplikovat přímo ze zákona fikci neodsouzení uložen také trest, který této fikci nepodléhá (viz shora např. trest propadnutí věci), pak musí soud o návrhu obviněného rozhodnout o zahlazení celého odsouzení, a to za podmínek vymezených v § 105 tr. zákoníku. Pokud nebylo rozhodnuto o zahlazení odsouzení jako celku, nelze na obviněného nahlížet jako na osobu, která nebyla odsouzena, tudíž se ani neuplatní ustanovení § 43 odst. 4 tr.

zákoníku. Skutečnost, že nedošlo k zahlazení zmíněných odsouzení k době rozhodování soudu prvního a druhého stupně ověřil Nejvyšší soud jednak v Rejstříku trestů, jednak dotazem na příslušné soudy. Nutno též dodat, že dovolatel svoji námitku prostřednictvím obhájce specifikoval ve vztahu k otázce osvědčení či neosvědčení se, nikoli proti hmotně právnímu pojmu zahlazení (viz shora), tudíž nebylo povinností Nejvyššího soudu domýšlet za obviněného směr možných úvah v otázce náhledu možného výkladu k pojmu odsouzen (zahlazeno, osvědčen), který nebyl v tomto případě ani ve vztahu k otázce zahlazení dovolatelem nastíněn (viz též rozhodnutí Ústavního soudu I.

ÚS 452/07. Učinil-li i přesto Nejvyšší soud shora uvedený výklad (viz shora body 22 a 23), stalo se tak z důvodu poukázání na rozdíly mezi osvědčením (neosvědčením) a zahlazením v případě různých trestných činů pro otázku předpokladu možné aplikace § 43 odst. 4 tr. zákoníku a bdělosti obviněných hájit (hlídat) si svá práva [práva náleží bdělý – viz též Ústavní soud sp. zn. I. ÚS 631/05].

24. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně k námitkám, které obvinění uplatnili v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné obviněné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako dovolání.

25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh na odklad výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 10. 2024 JUDr. Jan Engelmann v. r. předseda senátu