USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání obviněného F. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 12 To 3/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 9/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. D. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 63 T 9/2023, byl obviněný F. D. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným pod bodem 1. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2. přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3. přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu, notebooku a paměťové karty specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. V dalším byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost nahradit nezletilé poškozené AAAAA (pseudonym) způsobenou nemajetkovou újmu za způsobené duševní útrapy ve výši 50 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 12 To 3/2024, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených trestných činů dopustil tím, že 1. od blíže nezjištěné doby do 27. 3. 2023 ve svém bydlišti ve společně obývaném domě č. p. XY v XY, Kraj Vysočina, pro svoje sexuální uspokojení se v přesně nezjištěném počtu případů nejméně jazykem dotýkal genitálií své nezletilé dcery AAAAA, narozené XY, a v přesně nezjištěném počtu případů po své dceři vyžadoval manipulaci se svým penisem spočívající nejméně v lízání, polibku a manipulaci rukou, kdy v dané chvíli byla jmenovaná svěřena jeho dozoru a péči, a tohoto jednání se dopouštěl s vědomím jejího nízkého věku a zneužívaje její psychické a fyzické bezbrannosti, vyplývající z jeho převahy fyzické i psychické a také z převahy dospělé autority – otce, kdy AAAAA byla vzhledem ke svému nízkému věku po všech stránkách nedostatečně vyspělá tak, aby mohla jeho jednání pochopit, posoudit, domyslet, vyhodnotit a dostatečně projevit svou vůli a dát jednoznačně najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním a odpor k němu nebo se jinak účinně bránit, a jeho jednání nerozuměla, čehož si musel být nepochybně vědom; 2. v blíže nezjištěné době si zejména zasláním nebo stažením prostřednictvím informačních a komunikačních technologií za využití počítačových sítí nebo sítí mobilního operátora opatřil a nejméně do 30. 3. 2023 ve svém bydlišti v domě č. p. XY v XY, Kraj Vysočina, a na dalších blíže nezjištěných místech záměrně přechovával ve svém notebooku značky Acer Nitro 5, model N17C1, výrobního čísla: XY, s paměťovým SSD modulem WD o kapacitě 512 GB, nejméně 52 fotografií charakteru dětské pornografie zobrazujících děti zcela zjevně mladší patnácti let, převážně dívky nízkého věku, v polohách vyzývavě předvádějících obnažené pohlavní orgány a v pozicích skutečného nebo předstíraného pohlavního styku nebo při felaci mužského pohlavního orgánu; 3. v přesně nezjištěné dny přinejmenším však v období od měsíce ledna 2022 do 30. 3. 2023, ve svém bydlišti – ve společně obývaném domě č. p. XY v XY, Kraj Vysočina, zneužil dítě – svou nezletilou dceru AAAAA, narozenou XY, kterou měl v dané chvíli pod svým dozorem a ve své péči, tak, že ji aranžoval do vyzývavých póz s obnaženými genitáliemi, manipuloval prsty své ruky s jejími genitáliemi a v průběhu toho pořídil a uchoval za pomocí svého mobilního telefonu Xiaomi Redmi 3S, IMEI: XY, a v něm vložené paměťové karty Samsung, 64 GB, nejméně 12 takovýchto fotografií AAAAA, jež mají charakter dětské pornografie, přičemž jako otec znal věk své nezletilé dcery, a zároveň zneužil její psychické i fyzické bezbrannosti, vyplývající z nízkého věku a úrovně mentální vyspělosti jmenované. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 12 To 3/2024, podal obviněný F. D. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
5. Podstata námitek dovolatele spočívala ve výtce, že ve věci absentuje znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětská a dorostová psychiatrie, případně psychologie, ze kterého by vyplynulo, zda výpověď poškozené je prožitkově ukotvená či nikoliv. Obhajoba nemá k dispozici objektivní data o vývoji dítěte, žádné údaje o případném psychologickém vyšetření, které by ověřovalo dosaženou mentální úroveň dítěte a rovnoměrnost či nerovnoměrnost jeho psychického a sociálního vývoje, a není žádné objektivní svědectví o chování dítěte z prostředí mimo rodinu. Poukázal na skutečnost, že výslech poškozené byl proveden dne 24. 4. 2023, přičemž k trestnímu oznámení došlo dne 28. 3. 2023, tedy s odstupem jednoho měsíce. Orgány činné v trestní řízení ignorovaly, že dne 29. 3. 2023 obviněný opustil své bydliště (viz prohlášení svědkyně P. D. na č. l. 26). Existuje tak reálné podezření z určitého sugestivního ovlivnění výpovědi poškozené.
6. Podle dovolatele je nesporné, že skutková zjištění se opírají zejména o výpověď poškozené, která však z optiky obhajoby nebyla podpořena dalšími provedenými důkazy, jak uvedl odvolací soud v napadeném rozhodnutí v bodu 18. V bodu 19. napadeného rozhodnutí odvolací soud hodnotil výpověď svědkyně P. D. jako důkaz v neprospěch obviněného. Z výpovědi svědkyně, která odmítla vypovídat u hlavního líčení, však vyplynulo, že svědkyně pouze před orgány činnými v trestním řízení reprodukovala sdělení poškozené ohledně sporného jednání obviněného. Lze z ní zjistit, že obviněný je vzorným otcem a že svědkyně nikdy nepozorovala žádné závadové jednání ze strany obviněného. Hodnotily-li soudy výpověď poškozené též ve světle ostatních důkazů, pak i výpověď svědkyně P. D. nasvědčuje podezření, že ze strany poškozené mohlo dojít ke zkreslení prožitých událostí. Odvolací soud tak zanedbal svou povinnost zaměřit zvýšenou pozornost na hodnocení výpovědi „korunního svědka“, tj. nezletilé poškozené, jejíž obecná věrohodnost podle poznatků vyplývajících z jiných důkazů vykazovala nedostatky. Upozornil, že soudy jsou pak povinny postupovat při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a respektovat zásadu in dubio pro reo.
7. Obviněný zdůraznil, že poškozená byla vyslechnuta pouze jednou dne 24. 4. 2023, ale z pohledu obhajoby je důležitým atributem při provádění výslechu dítětem v tomto věku čas. Výslech by měl vždy proběhnout co nejdříve po rozhodné události, protože prodleva mezi činem a výslechem má vliv na množství zapamatovaných informací. Z obsahu výpovědi svědkyně P. D. vyplývá, že se jí poškozená svěřila pouze v den, kdy s tímto tvrzením poškozené pak svědkyně konfrontovala obviněného. Vytkl, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že měl možnost shlédnout zvukově kamerový záznam z výslechu poškozené, který nevzbudil pochybnosti o správnosti tohoto výslechu. Obviněný však v rámci podaného odvolání nenamítal nesprávnost výslechu, ale zhodnocení pravdivosti jeho obsahu. Poznamenal, že pro každou věkovou kategorii dítěte je příznačný jiný stupeň intelektuálního vývoje. Zejména pak děti předškolního věku (věk poškozené) poměrně chápou okolní realitu, ale takto malé dítě nedokáže postihnout příčinné souvislosti v ději, a právě k tomu využívá fantastické myšlení. Je proto na odbornících především z oboru dětské psychologie, aby dokázali toto fantazijní dotváření reality co nejvíce eliminovat, jak navrhovala obhajoba v odvolacím řízení. Bez náležité pozornosti věrohodnosti poškozené nese usnesení znaky libovůle a není založeno na zákonných pravidlech pro hodnocení důkazů. Podle dovolatele tak vyvstaly pochybnosti o tom, zda poškozená je plně schopna správně vnímat prožívanou událost, tuto si správně zapamatovat a reprodukovat. Z optiky obviněného byla výpověď poškozené z přípravného řízení poměrně chudá na detaily, proto je možné dojít k závěru, že způsob, jakým poškozená popisovala události, neodpovídá zákonitostem ukládání a znovu vybavování zážitků z epizodické části paměti, kam se ukládá skutečně prožité. Dále podotkl, že otec byl do rozhodného dne nejbližší osobou poškozené, která k němu měla vřelý vztah, a že z pohledu obhajoby rovněž z její výpovědi nevyplývá přítomnost syndromu CAN.
8. Odvolacímu soudu dovolatel také vytknul, hodnotil-li prohlášení otce obviněného jako subjektivní pocity, když tento nebyl přímým účastníkem protiprávního jednání. Tím nebyla ani svědkyně P. D., přesto se soudy k posledně zmiňovanému nepřímému důkazu přiklonily.
9. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3. odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který uvedl, že za pornografické dílo zobrazující dítě (tj. osobu mladší osmnácti let) ve smyslu ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb. lze pokládat např. snímky obnažených dětí v polohách vyzývavě předvádějících pohlavní orgány za účelem sexuálního uspokojení, dále pak snímky dětí zachycující polohy skutečného či předstíraného sexuálního styku s nimi, popř. i jiné obdobně sexuálně dráždivé snímky dětí. Nejde-li o takové snímky, pak závěr o pornografickém charakteru díla nelze bez dalšího vyvozovat jen z toho, že jsou za účelem uspokojení osob trpících sexuální deviací (tj. osob, pro které jsou sexuálně atraktivní nedospělé osoby) zpřístupňovány takovými prostředky, které tyto osoby vyhledávají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1077/2004). Sám dovolatel nepopřel, že pořídil zajištěné fotografie, avšak soudy podle něj chybně posoudily, za jakým účelem byly předmětné fotografie pořízeny. Zdůraznil, že ve světle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu za pornografické nebude možno označit snímky zachycující aktuální zdravotní stav poškozené. Tyto snímky uvedená kritéria nenaplňují, takže u normálního jedince nevzbuzují sexuální asociace. Pokud měly orgány činné v trestním řízení jakékoli pochybnosti o charakteru snímků, pak tyto závěry měly opět nechat přezkoumat znalce se zaměřením na sexuologii, které již do trestního řízení přizvaly, ale za zcela jiným účelem. Zajištěné snímky neobsahovaly zobrazení sexuálního styku s dítětem, z pohledu obviněného, jako otce poškozené, se nejednalo o snímky sexuálního charakteru (ačkoli velmi intimního). Samotné tvrzení otce obviněného, že snímky v zajištěném mobilním telefonu nebyly chráněny, svědčí o tom, že obviněný nenaplnil subjektivní stránku tohoto trestného činu, protože se jedná o trestný čin úmyslný, takže tato forma zavinění se musí vztahovat i k věku osoby (dítěte) zneužité k výrobě pornografie.
10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, případně též vadné řízení mu předcházející, a rozhodl, aby příslušný orgán o věci znovu jednal a rozhodl.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně zdůraznil, že toto je založeno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se již soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Dále upozornil, že přezkum dovolacího soudu je omezen rozsahem podaného dovolání, přičemž dovolatel uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., u něhož označil pouze třetí variantu a vytkl vadu opomenutých důkazů založenou tím, že údajně bezdůvodně a bez odpovídajícího vysvětlení nebylo vyhověno jeho návrhu na obstarání důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie či psychologie, který by hodnotil osobnost poškozené a napomohl posouzení její hodnověrnosti. K tomu pak státní zástupce připomněl, že rozsah dokazování je omezen potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. V aktuálně řešené trestní věci je přitom zjevné, že žádné návrhy na provedení nového důkazu soudy nepominuly, vyhodnotily je z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci a případné neprovedení rovněž zdůvodnily, a to zpravidla jeho nadbytečností s tím, že potřebné skutkové okolnosti jsou spolehlivě prokazovány důkazy jinými, což se týká právě i požadavku dovolatele na znalecké zkoumání poškozené.
12. Podle státního zástupce nelze nechat bez povšimnutí, že ačkoli podle obviněného je předmětný znalecký posudek důkazem stěžejním, požadavek na něj byl vznesen až po odsuzujícím rozhodnutí soudu prvého stupně, a tedy až v průběhu řízení o podaném řádném opravném prostředku. Tato skutečnost by samozřejmě sama o sobě důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu být nemohla, může však naznačovat, jaký skutečný „význam“ tomuto důkaznímu návrhu přikládal v průběhu trestního řízení sám dovolatel. Za podstatné považoval to, že odvolací soud tento návrh nepřehlédl a eventuální potřebou doplnění dokazování v naznačeném směru se velmi podrobně zabýval. V odstavcích 18. až 24. odůvodnění svého usnesení rozvedl přiléhavě důvody, pro které potřebu provádění dalších důkazů neshledal. Výstižně přitom konstatoval, že takovýto důkaz by zjevně nemohl přispět k dalšímu objasnění skutkového stavu věci, neboť skutečnosti, k jejichž vyvrácení byl navržen, byly v trestním řízení nade vší pochybnost ověřeny a postaveny najisto.
13. Odvolací soud podle názoru státního zástupce také zcela důvodně konstatoval, že obrázek o naprosté věrohodnosti poškozené bylo možno učinit na podkladě ostatních důkazů. O tom, že pravdivým je právě popis událostí tak, jak vyplynul z výpovědi poškozené, a nikoli účelová a lživá vyjádření dovolatele živená jeho snahou zbavit se trestní odpovědnosti či tuto alespoň minimalizovat, svědčí nejen naprosto korektně a profesionálně vedený výslech nezletilé poškozené zaznamenaný také na kamerovém záznamu, ale i vyjádření její matky P.
D., fotografie pořízené obviněným v případě skutku pod bodem 3., zprávy k chování nezletilé ze školy a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie, který byl vyhotoven právě za účelem zkoumání osoby dovolatele. Renomovaní znalci v této souvislosti po vyšetření jeho duševního stavu dospěli k jednoznačnému závěru, že obviněný trpí sexuální nezralostí – psychosexuálním infantilismem, který je charakterizovaný zejména nedostatečnou diferenciací sexuálních objektů podle věku.
Právě zjištěná psychosexuální nezralost nasvědčuje motivaci spáchaného trestného činu, když i sám obviněný cítil, že v sexuální oblasti s ním není něco v pořádku, a krátce po zahájení trestního stíhání začal navštěvovat sexuologickou ambulanci. Jeho ošetřující lékařka přitom dospěla ke stejnému závěru jako znalci v rámci příslušného znaleckého zkoumání. Důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem na osobu nezletilé pak bylo rovněž to, že v průběhu celého trestního řízení nebyla zjištěna žádná konkrétní skutečnost, která by poškozenou vedla k tomu, aby vypovídala účelově a lživě v neprospěch dovolatele (tedy svého otce).
Zjištěné skutečnosti naopak podle státního zástupce svědčí tomu, že k jeho osobě měla veskrze pozitivní vztah, proto uzavřel, že nebylo nutné obstarávat žádné odborné zkoumání její osoby pro ověření toho nezpochybnitelného faktu, že poškozená neměla naprosto žádný důvod v neprospěch dovolatele lhát.
14. K námitce ve vztahu ke skutku pod bodem 3. státní zástupce uvedl, že tuto podle jeho názoru pod uplatněnou alternativu označeného dovolacího důvodu podřadit nelze. K výhradě, že fotografie pořídil pouze pro zadokumentování zdravotního stavu dcery, aby je ukázal manželce, a že neměly sexuální podtext, a absentuje tak jeho úmyslné zavinění, konstatoval, že tato odporuje realitě, neboť soudy jeho obhajobu údajnými zdravotními důvody nepominuly a výstižně rozvedly důvody, pro které jí neuvěřily (viz bod 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Upozornil, že z data a času zaznamenaného na fotografiích je zjevné, že tyto byly pořízeny nikoli výjimečně, ale v různé dny a časově vzdálené hodiny, nadto je svědkyni P. D. po jejich pořízení neukázal a jejich existenci jí s odkazem na údajný zdravotní problém dcery potvrdil až po zahájení trestního stíhání, a tedy mnoho měsíců po pořízení fotografií. Tyto okolnosti podle státního zástupce jednoznačně svědčí o tom, že dovolatel v dané souvislosti, ospravedlňuje-li pořízení fotografií běžnými a nezávadnými důvody, nepokrytě lže. Odvolací soud správně konstatoval, že v návaznosti na vyhodnocení jejich povahy je nepochybné, že naprostá většina z nich – přinejmenším tedy 12 z 19 – jednoznačně naplňují kritéria pornografického díla v podobě díla fotografického, když je na nich nezletilá dcera dovolatele částečně obnažena v oblasti genitálií a v poloze vyzývavě předvádějící pohlavní orgán. K potvrzení toho, že se jedná o pornografické dílo zobrazující dítě, odborných znalostí obviněným zmíněného znalce sexuologa nebylo třeba. Na okraj pak státní zástupce s odkazem na teoretická východiska poznamenal, že nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo.
15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatele, jimiž opodstatňoval existenci opomenutého důkazu, a to znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská a dorostová psychiatrie, případně psychologie, a s jistou dávkou tolerance také hodnocení prohlášení otce obviněného jako subjektivní pocity či neprokázání důvodu pořízení nahých fotografií nezletilé poškozené.
19. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, pochybení při hodnocení důkazů, ani pochybení v nedůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího (zejména str.
3–12, body 3.–11. rozsudku soudu prvního stupně, str. 6–10, body 16.–24. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat.
V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.
12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
20. Dovolatel zaměřil mimořádný opravný prostředek předně proti skutku pod bodem 1. výroku o vině a vytýkal neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská a dorostová psychiatrie, případně psychologie, ze kterého by vyplynulo, zda výpověď poškozené je prožitkově ukotvená či nikoliv, který navrhoval v rámci odvolacího řízení. K tomu lze tedy v obecné rovině připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
21. Odvolací soud se k navrženému důkaznímu návrhu vyjadřoval pod bodem 18. odůvodnění svého rozhodnutí, v němž zcela v souladu s výše uvedenými kritérii podrobně a adekvátně vysvětlil, proč nepřistoupil k vypracování daného znaleckého posudku a opětovnému zatěžování nezletilé poškozené. Dovolatel sice poměrně obsáhle odůvodnil potřebu znaleckého zkoumání nezletilé poškozené za účelem ověření věrohodnosti její výpovědi, v podstatě však zopakoval argumentaci užitou již v odvolacím řízení, proto lze na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu v podrobnostech odkázat.
22. Pouze nad rámec uvedeného lze k výhradám dovolatele připomenout, že posouzení věrohodnosti svědka je na soudu, který provádí dokazování, a jako takové spadá pod hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. K přibrání znalce za účelem odborného zkoumání kritérií, které mohou být relevantní pro závěr o věrohodnosti vyšetřovaného, je vhodné přistoupit až v případě, kdy v řízení vyvstávají pochybnosti o věrohodnosti takového svědka. Odlišně tomu není ani při výslechu dítěte. Ustanovení § 102 odst. 1 tr.
ř. stanovuje, jakým způsobem a za přítomnosti jakých osob má být vyslechnuta osoba mladší 18 let, pokud je tato vyslýchána o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj. Otázku, zda půjde o takové okolnosti, posoudí orgán činný v trestním řízení, který hodlá provést výslech osoby mladší než 18 let. Ve složitějších případech se jeho rozhodnutí v tomto směru neobejde bez předběžné konzultace s orgánem sociálně- právní ochrany dětí, pedagogem, dětským psychologem, dětským psychiatrem nebo jiným odborníkem zabývajícím se výchovou dětí a mládeže.
Výslech je nutno provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby výslech nebylo třeba pokud možno v dalším řízení opakovat. Vzhledem k věku této osoby, k její rozumové a mravní úrovni a k předmětu výslechu nutno zvolit i odpovídající formu výslechu, obsah a způsob kladení otázek, rozsah a délku tohoto výslechu, výslechové prostředí atd. Zvláštnostem výslechu osoby mladší než 18 let je nutno přizpůsobit i prostředí, v němž je veden, a chování zúčastněných osob. Pozornost musí být věnována též zjištění, zda vyslýchaná osoba mladší 18 let nebyla ještě před svým výslechem ovlivňována někým, kdo má zájem na obsahu její výpovědi a výsledku řízení.
K výslechu je nutno přibrat orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jinou osobu mající zkušenosti s výchovou mládeže, která má se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispět ke správnému vedení výslechu. Orgánem sociálně- právní ochrany dětí bude zpravidla příslušný obecní úřad [§ 4 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí], za nějž musí být u výslechu přítomna pověřená osoba (§ 48 a násl. zákona č. 359/1999 Sb.). Jinou osobou (kromě orgánu sociálně-právní ochrany dětí), která má zkušenost s výchovou mládeže a jejíž přítomností u výslechu svědka mladšího než 18 let lze nahradit účast orgánu sociálně-právní ochrany dětí, může být zejména pedagog, dětský psycholog nebo psychiatr.
Cílem přibrání některé z uvedených osob je, aby přispěla k správnému vedení výslechu, a to z hlediska všech skutečností, které mohou mít vliv na vyslýchanou osobu mladší než 18 let. Zároveň je přizvaný odborník schopen konkretizovat stupeň duševního a mravního vývoje takové osoby, jemuž má být přizpůsoben obsah, rozsah a průběh výslechu (ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1500, 1501).
23. Z uvedených zákonných i teoretických východisek je zjevné, že k učinění závěru o věrohodnosti výpovědi svědka, jímž je dítě mladší 18 let, není nutno žádného speciálního postupu či jiných důkazů (např. navrhovaného znaleckého zkoumání svědka ze strany psychologa či psychiatra či opětovného výslechu tohoto dítěte v rozporu s § 102 odst. 2 tr. ř.) oproti hodnocení věrohodnosti dospělého svědka, byl-li výslech dítěte o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat jeho duševní a mravní vývoj, proveden v souladu s § 102 odst. 1 tr. ř., tj. zvláště šetrným a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, a to za přítomnosti orgánu sociálně- právní ochrany dětí nebo jiné osoby, která má zkušenost s výchovou mládeže, pokud takováto osoba s ohledem na své vědomosti a zkušenosti nenamítala, že výslech nebyl proveden způsobem odpovídajícím stupni duševního vývoje vyslýchané osoby. Tato osoba sice nenahrazuje znalce, který by mohl učinit odborný závěr k obecné věrohodnosti dítěte jako svědka, její roli a zkušenosti v oblasti výchovy dětí, pro které se její přítomnost při výslechu podle § 102 odst. 1 tr. ř. vyžaduje, však nelze opomenout. S ohledem na ustanovení § 101 odst. 1 a odst. 2 tr. ř. je zjevné, že dítě nemá být ve věci opakovaně vyslýcháno o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat jeho duševní a mravní vývoj, tedy jistě ani znalcem, pokud k to není z hlediska objasnění skutku skutečně nezbytné. Tak by tomu bylo např. v situaci, kdy by nebyly zcela dodrženy podmínky výslechu dítěte jako svědka, či v případě, kdy by sice dodrženy byly, ale z dané výpovědi či z dalšího provedeného dokazování by vyplynuly pochybnosti o jeho věrohodnosti.
24. V nyní projednávaném případě však žádné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi nezletilé poškozené nevyvstaly, proto odvolací soud dospěl ke zcela správnému závěru o tom, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětská a dorostová psychiatrie, příp. psychologie, k posouzení věrohodnosti poškozené by byl nadbytečný, neboť by zjevně nemohl přispět k dalšímu objasnění skutkového stavu věci, když skutečnosti, k jejichž vyvrácení byl tento důkaz navrhován, byly v dosavadním řízení bez pochybností ověřeny. Soudy nižších stupňů ověřily, že výslech nezletilé poškozené byl proveden správně v souladu s § 102 odst. 1 tr. ř., byli mu přítomni obhájce obviněného, opatrovník nezletilé i pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí a že otázky byly pokládány citlivě a způsobem, který poškozenou nenabádal ke konkrétním odpovědím. Odpovědi nezletilé poškozené byly spontánní, její výpověď nebyla vnitřně rozporná a své odpovědi opakovaně potvrzovala, v podstatných bodech její tvrzení odpovídala i dalším ve věci provedeným důkazům (v podrobnostech k úvahám o věrohodnosti výpovědi nezletilé poškozené viz také bod 6. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 16. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
25. Obviněný se opakovaně hájil tím, že nezletilá poškozená má bohatou fantazii a že jí vypovězené skutečnosti byly pouze jejím výplodem. Skutečnosti, které nezletilá poškozená ve vztahu k obviněnému a jejich společným praktikám ve svých pěti letech vypověděla, však pouhé fantazii dítěte rozhodně neodpovídají, když jsou dostatečně konkrétní, nekorespondují se zkušenostmi a skutečnostmi, s nimiž by se dítě daného věku mělo setkat, aby se mu ukotvily v paměti a mohlo je při dalším fantazírování použít v nových souvislostech, které se nestaly.
Zejména je však důležité, že na rozdíl od běžného fantazírování v daném věku zde poškozená stejné konkrétní věci uvedla opakovaně, nejprve své matce, poté i otci a následně cca o měsíc později také orgánům činným v trestním řízení při svém výslechu po zahájení trestního stíhání obviněného. Pokud by si dané jednání obviněného vymyslela toliko na základě běžné dětské fantazie, jistě by si takové konkrétní jednání již po měsíci nepamatovala, neboť by se nejednalo o zažitou vzpomínku. Naopak ze způsobu, jakým poškozená vypovídala, jak přesně jednání obviněného popsala, a to nejen slovy, ale i ukázkami míst, kterých se měli vzájemně dotýkat, na panenkách, je zjevné, že se jednalo o její skutečnou vzpomínku.
Tomu odpovídá i obsah výpovědi její matky, svědkyně P. D., která parafrázovala skutečnosti, které jí o tomto jednání sdělila sama poškozená. Ani z výpovědí nezletilé poškozené, její matky, ale ani výpovědí ostatních svědků (včetně výpovědi obviněného týkající se rodinných vztahů) či z jiných důkazů nevyplývá, že by kterákoliv z těchto osob (poškozená a její matka) měla zájem jakkoliv obviněnému ublížit a křivě proti němu vypovídat. Z okolností, které vypověděla svědkyně P. D. v rámci přípravného řízení, jakož i ze skutečnosti, že tato v hlavním líčení odmítla proti obviněnému vypovídat, je zjevný pravý opak, a to snaha nepřispět k odsouzení obviněného.
Důvodem, pro který svědkyně věc oznámila na policii, ostatně nebylo řešení předmětné věci, nýbrž strach o obviněného, manžela, který z domova odešel poté, co se dozvěděl o tom, co bylo svědkyni P. D. nezletilou poškozenou k jeho chování sděleno, dlouho se nevracel a ona nevěděla, kde se nacházel, což v ní při vědomí, že se v pubertě pokusil o sebevraždu, vyvolalo obavy o jeho život. Na základě výpovědi nezletilé poškozené, která korespondovala i s výpovědí svědkyně P. D. o tom, co jí nezletilá poškozená měla ve vztahu k jednání obviněného sdělit, tak v souvislosti se zjištěnými rodinnými vztahy nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že nezletilá poškozená vypovídala o skutečně prožitých událostech.
Přistoupení k dalšímu vytěžování této nezletilé by tak bylo z hlediska zjišťování skutkového stavu zcela nadbytečné a zbytečně pro nezletilou zatěžující. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval správně, když v souladu s kritérii pro neprovedení navrhovaného důkazu vymezenými Ústavním soudem zamítl provedení znaleckého zkoumání nezletilé poškozené ve vztahu k ověřování její věrohodnosti jako důkaz nadbytečný.
26. Žádné pochybení nelze shledat v hodnocení písemného prohlášení J. D., otce obviněného, odvolacím soudem jako subjektivních pocitů, které z pohledu významu důkazního prostředku podle soudu nemá žádnou vypovídací hodnotu. Dovolatel vytkl, že odvolací soud svůj závěr vyvodil ze skutečnosti, že otec obviněného nebyl přímým účastníkem protiprávního jednání obviněného, tudíž k trestné činnosti jako takové nebyl schopen nic uvést. Oproti tomu však své závěry opřel mimo jiné i o výpověď svědkyně P. D., která však rovněž nebyla přímým účastníkem protiprávního jednání obviněného.
K uvedenému lze toliko poznamenat, že ačkoliv svědkyně P. D., matka nezletilé poškozené, nebyla přímým účastníkem protiprávního jednání obviněného, na rozdíl od J. D., otce obviněného, byla schopna se vyjadřovat k tomu, co jí bylo nezletilou poškozenou k protiprávnímu jednání obviněného sděleno, s čím se jí nezletilá poškozená přímo svěřila. Rovněž hovořila o skutečnostech, které se děly doma za zavřenými dveřmi, o tom, jak fungovala domácnost, vztahy v rodině, jak fungovala komunikace mezi ní a obviněným ohledně zdravotního stavu dětí, zasílání fotografií dětí, ale také o tom, co se dělo poté, co jí nezletilá poškozená sdělila informace inkriminující obviněného a co s nimi konfrontovala obviněného, který následně z domova odešel.
Výpověď svědkyně P. D. tak měla významnou vypovídací hodnotu, byť nebyla přímým svědkem protiprávního jednání obviněného. Prohlášení J. D. naopak obsahuje toliko jeho vlastní hodnocení výroků nezletilé poškozené a jeho vlastní konfrontaci s obviněným a hodnocení reakce obviněného na jeho dotazy (viz prohlášení na č. l. 398–399), nikoliv objektivní popis událostí, které by mohly mít jakýkoliv vliv na nalézacím soudem učiněná skutková zjištění.
27. Další argumentace dovolatele směřovala proti skutku pod bodem 3. Dovolatel zdůraznil, že soudy zcela pominuly, za jakým účelem byly předmětné fotografie pořízeny, když za pornografické nebude možno označit snímky zachycující aktuální zdravotní stav dítěte, které u normálního jedince nevzbuzují sexuální asociace. Připomněl přitom právní větu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1077/2004 (uveřejněno pod č. 35/2005 Sb. rozh. tr.), v níž bylo specifikováno, že „za pornografické dílo zobrazující dítě (tj. osobu mladší osmnácti let) ve smyslu ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) tr. zák. lze pokládat např. snímky obnažených dětí v polohách vyzývavě předvádějících pohlavní orgány za účelem sexuálního uspokojení, dále pak snímky dětí zachycující polohy skutečného či předstíraného sexuálního styku s nimi, popř. i jiné obdobně sexuálně dráždivé snímky dětí. Nejde-li o takové snímky, pak závěr o pornografickém charakteru díla nelze bez dalšího dovozovat jen z toho, že jsou za účelem uspokojení osob trpících sexuální deviací (tj. osob, pro které jsou sexuálně atraktivní nedospělé osoby) zpřístupňovány takovými prostředky, které tyto osoby vyhledávají.“ Dovolatel měl za to, že pokud měly orgány činné v trestním řízení jakékoli pochybnosti o charakteru snímků, pak tyto závěry měly opět nechat přezkoumat znalcem se zaměřením na sexuologii. Dále konstatoval, že zajištěné snímky, ačkoli velmi intimní, neobsahovaly zobrazení sexuálního styku s dítětem, a z pohledu obviněného, jako otce poškozené, se nejednalo o snímky sexuálního charakteru.
28. Nejvyšší soud se však ani s touto argumentací dovolatele nemohl ztotožnit. Z fotografií pořízených obviněným je zjevné, že na nich nezletilá poškozená vyzývavě vystavuje své pohlavní orgány. Soudy se věnovaly objasnění účelu pořizování inkriminovaných snímků nezletilé poškozené. Přiléhavě zdůvodnily, proč neuvěřily tvrzení obviněného, že tyto snímky pořídil toliko s cílem zachytit aktuální zdravotní stav nezletilé, aby je následně mohl ukázat své manželce, tj. matce nezletilé poškozené. Stalo se tak nejen z důvodu zjištění, že tyto fotografie v žádném z případů, kdy k jejich pořízení došlo, matce nezletilé poškozené neukázal, nadto tato vypověděla, že děti nahé nefotili, a nebyla si vědoma, že by obviněný fotil děti nahé, nejednalo se tedy o žádnou běžnou domácí praktiku, ale i s ohledem na podobu fotografií, kdy část byla focena ze vzdálenosti či polohy (např. zezadu v mírném předklonu), z nichž by jen těžko byl změněný zdravotní stav na genitáliích viditelný. Na základě obsahu fotografií, tj. póz, při nichž je nezletilá poškozená zachycena a při nichž vyzývavě předvádí svůj pohlavní orgán, a za situace, kdy byla vyvrácena obhajoba obviněného, že tyto byly pořízeny z důvodu zadokumentování zdravotního stavu nezletilé, nelze dospět k jinému závěru, než že tyto fotografie jsou pornografickým dílem zobrazujícím dítě. Žádné pochybnosti o charakteru snímků, které by bylo nutno rozptýlit dalším dokazováním, tak ve věci nevyvstaly.
29. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.
ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, na které ve svém dovolání obviněný poukázal. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
30. Pokud jde o argument dovolatele, že „samotné tvrzení otce obviněného, že snímky v zajištěném mobilním telefonu nebyly jakkoli chráněny, svědčí o tom, že obviněný nenaplnil subjektivní stránku tohoto trestného činu, protože se jedná o trestný čin úmyslný, takže tato forma zavinění se musí vztahovat i k věku osoby (dítěte) zneužité k výrobě pornografie“, pak nutno poznamenat, že takto formulovanou námitku, tj. že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr.
zákoníku, nelze podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku absence zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, by bylo možno subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z námitky dovolatele však není patrno, v čem vlastně předmětný argument spočívá a jaká má být vnitřní souvislost takových tvrzení, přičemž Nejvyšší soud není povinen, ale ani oprávněn dovolací argumentaci jakkoliv rozvíjet či dotvářet, proto se vznesenou námitkou v takto nejasné podobě v podrobnostech nezabýval.
Pouze ve stručnosti lze pro úplnost poznamenat, že obviněný je otcem nezletilé poškozené a jistě si tak byl vědom jejího věku, a pokud tedy v předmětných polohách fotografoval svou nahou nezletilou dceru, pak nelze pochybovat o tom, že tuto chtěl využít k výrobě dětské pornografie. Nalézací soud proto nepochybil, když dospěl k závěru, že obviněný zneužil nezletilou poškozenou, tedy dítě, k výrobě pornografie úmyslně, a to dokonce v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který se vztahoval na všechny znaky skutkové podstaty přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr.
zákoníku, včetně věku dítěte. Nejvyššímu soudu není jasné, jakou roli má v závěru o úmyslném zavinění „i k věku osoby (dítěte) zneužité k výrobě pornografie“ podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku hrát skutečnost, že snímky nebyly v mobilním telefonu obviněného nijak chráněny. Mínil-li snad dovolatel touto argumentací, že skutečnost, že v mobilu vyfocené fotografie nezletilé poškozené nikterak nezabezpečil, by měla sama o sobě znamenat, že neměl v úmyslu tuto zneužít k výrobě pornografie, pak ani takové argumentaci by nebylo možno přisvědčit.
Je totiž zjevné, že obviněný spoléhal na bezpečnost svého soukromí, svého telefonu i notebooku, v němž ostatně přechovával fotografie charakteru dětské pornografie (skutek pod bodem 2.). Okolnost, že dovolatel spoléhal na to, že se na jeho jednání nepřijde a že uložené fotografie nebudou nikým jiným nalezeny, rozhodně nesvědčí o tom, že neměl v úmyslu takové pornografické dílo pořídit. Spíše dokládá jen laxnost jeho přístupu k případnému zjištění jeho trestné činnosti.
Závěr o úmyslu dovolatele nepřímo podporují i poznatky týkající se duševního stavu obviněného, u něhož bylo zjištěno, že trpí sexuální nezralostí – psychosexuálním infantilismem, který je charakterizovaný zejména nedostatečnou diferenciací sexuálních objektů podle věku.
31. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu