8 Tdo 807/2024

8 Tdo 807/2024-455

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2024, č. j. 3 To 109/2024-388, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod č. j. 19 T 123/2023-343, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný M. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 27. 2. 2024, č. j. 19 T 123/2023-343, uznán vinným jednak zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (body 1, 2 výroku rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 59 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protitoxikomanické léčení ústavní formou. O nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Opavě podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 5. 2024, č. j. 3 To 109/2024-388, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku ve vztahu ke skutku pod bodem 1) uvedl, že z provedeného dokazování nelze dospět k závěru o naplnění znaků trestného činu loupeže, jelikož poškozenému z jeho rukou nevytrhl mobil ani peněženku, do bytu poškozeného vstoupil s jeho souhlasem a na jeho pozvání a žádného násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí se vůči poškozenému nedopustil.

Podle obviněného nelze ani hovořit o tom, že by poškozený zažil „duševní útrapy“, jak uvedl soud prvního stupně, jelikož tuto skutečnost poškozený v žádném stádiu trestního řízení neuvedl. V souvislosti s námitkami stran skutku pod bodem 1) poukázal dále na to, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, a to výslech bývalé manželky poškozeného, dcery poškozeného a sousedky poškozeného. V rámci svých námitek ve vztahu ke skutku pod bodem 2) uvedl, že od počátku řízení rozporuje, že by poškozenému Vymazalovi skočil na záda, tudíž popis skutku je založen pouze na výpovědi poškozeného, který sám uvedl, že v době skutku byl pod vlivem alkoholu a na řadu otázek odpověděl, že neví a nevzpomíná si.

Obviněný má tak za to, že výpověď poškozeného nemůže mít dostatečnou vypovídající hodnotu a nemůže vést k prokázání skutečností bez důvodných pochybností. V souvislosti s námitkami stran skutku pod bodem 2) taktéž vznesl námitku neprovedených důkazů, a to znaleckého zkoumání střízlivosti poškozeného, rekonstrukce místa události, kamerových záznamů na ulici S., výslech správce domu W. a přehrání zvukových záznamů z hlavního líčení. Soudům nižších stupňů rovněž vytkl, že nepřihlédly k polehčujícím okolnostem ve smyslu § 41 tr.

zákoníku, a to, že se svojí závislostí se snaží aktivně bojovat, přičemž i sám usiloval o uložení ochranného léčení, vytýkaného jednání lituje, poškozeným se omluvil a přislíbil uhradit způsobenou škodu, aktivně se snaží vést řádný život, trestnými činy způsobil menší škodu ve smyslu § 41 písm. i) tr. zákoníku, ve výkonu trestu abstinuje, pracuje a usiluje o možnost vyučení. Rovněž uvedl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, který je v rozporu se zásadou spravedlivého procesu a legitimního očekávání a že se zřetelem na závažnost trestné činnosti neměl být zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že dovolaní obviněného je v celém svém rozsahu vystavěno na doslovném opakování námitek uplatněných před soudy nižších stupňů, přičemž oba soudy se s nimi beze zbytku a správně vypořádaly. V této souvislosti také uvedl, že s ohledem na skutečnost, že na totožné výhrady obviněného bylo řádně reagováno, považuje za nadbytečné podrobně rozvádět a opakovat ty argumenty rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterými se ztotožňuje. K námitce týkající se neprovedených důkazů odkázal na jednotlivé body rozhodnutí soudů nižších stupňů s tím, že na důkazní návrhy obviněného bylo řádně reagováno. K námitce obviněného ohledně zjevného rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů poukázal státní zástupce na jednotlivé body rozhodnutí soudů nižších stupňů s tím, že oba soudy přesvědčivě rozvedly, které důkazy vzaly za věrohodné. Nesouhlasně se také vyjádřil k námitce nepřiměřeně přísného trestu, přičemž uvedl, že obviněnému byl uložen přípustný trest, který je s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem rovněž trestem ústavně konformním. V této souvislosti také zmínil, že ve vztahu k ukládanému trestu byla odpovídajícím způsobem zohledněna závažnost činu, trestní historie obviněného, stejně jako okolnost ukládání trestu za více trestných činů. Přihlédnuto bylo také k postoji obviněného, který se v převážné míře nedoznal a připustil pouze naprosté minimum závadového chování. Ve vztahu k argumentaci obviněného pak státní zástupce mj. uvedl, že ačkoli obviněný akcentuje ochotu nahradit škodu, k tomuto kroku nepřistoupil, opakovaně byl odsouzen pro přečin zanedbání povinné výživy a užívá návykové látky dlouhodobě od svých 18 let, přičemž ani předchozí odsouzení mu v následném užívání drog nezabránilo. Ve vztahu k námitce stran zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou státní zástupce uvedl, že pro jeho zařazení do daného typu věznice byly splněny veškeré zákonné podmínky. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.

5. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný mj. uvedl, že setrvává v plném rozsahu na podaném dovolání a opětovně, byť v kratším vyjádření oproti podanému dovolání, poukazuje např. na počet odcizených sprejů, neprovedení jím navržených důkazů, opilost poškozeného (ad 2 výroku rozsudku) atd.

II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale rovněž v rámci jeho odvolání, kdy poukazoval např. na nevěrohodnost svědeckých výpovědí poškozených; na neprovedené důkazy; nepřiměřeně přísný trest atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se nalézací soud řádně zabýval v bodě 11. odůvodnění svého rozhodnutí a následně soud druhého stupně na ně rovněž reagoval v bodech 15. – 16. svého usnesení. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

12. S ohledem na skutečnost, že obviněný ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, pak považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však toliko spočívá v pouhé polemice obviněného s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry, které učinily soudy nižších stupňů. S ohledem na takto koncipovanou argumentaci obhajoby považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními

relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

13. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.

V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.

36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.

ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.

14. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi, kamerové záznamy či listinné důkazy. Dále je zřejmé, že byly vzaty v potaz i obviněným učiněné důkazní návrhy, ve vztahu ke skutku pod bodem 1 navrhoval výslech bývalé manželky poškozeného; dcery poškozeného; sousedky poškozeného a ve vztahu ke skutku pod bodem 2 navrhoval znalecké zkoumání stran opilosti poškozeného; rekonstrukci událostí v místě spáchání skutku; provedení kamerových záznamů na ulici S.; výslech správce domu pana W.; přehrání zvukových záznamů z hlavního líčení, přičemž oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrh dovolatele na doplnění dokazování bylo jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné (viz body 4. a 11. rozsudku). Odvolací soud se k opakujícímu návrhu obviněného dostatečně vyjádřil v bodech 15. a 16. svého rozhodnutí.

15. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí [viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], která však Nejvyšší soud neshledal.

16. Obviněný také uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterým sice napadá právní kvalifikaci svého jednání, nicméně veškerá jeho argumentace spočívá v polemice s hodnocením provedených důkazů a skutkového zjištění učiněného soudy nižších stupňů (viz výše). S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III.

ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné ve vztahu k námitkám obviněného uvést, že jeho argumentace je ve své podstatě ve vztahu k oběma skutkům totožná, když poukazuje na nevěrohodnost výpovědí poškozených s tím, že se skutkový děj odehrál jinak. Pokud tedy obviněný argumentuje nevěrohodností výpovědí poškozených, musí Nejvyšší soud konstatovat, že soudy nižších stupňů se věrohodností výpovědí obou poškozených řádně a podrobně zabývaly, nalézací soud v bodě 11.

svého rozhodnutí a odvolací soud v bodech 15. a 16. svého usnesení, přičemž správně uzavřely, že výpovědi obou poškozených jsou věrohodné. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud pouze za vhodné uvést, že oba poškození (poškozený Vašíček ve vztahu ke skutku pod bodem 1) a poškozený Vymazal ve vztahu ke skutku pod bodem 2) vypovídali v rámci trestního řízení konzistentně, jejich výpovědi neobsahovaly logické rozpory, a také byly v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy (listinnými důkazy, kamerovými záznamy atd.), přičemž v průběhu řízení z provedeného dokazování nevyplynuly žádné pochybnosti o jejich věrohodnosti.

V této souvislosti je také vhodné uvést, že obviněný taktně pomíjí, že soudy nižších stupňů se zabývaly také věrohodností jeho výpovědi, kterou shledaly nevěrohodnou a účelovou, jelikož obviněný v průběhu trestního řízení svoji výpověď měnil a uzpůsoboval v závislosti na vývoji důkazní situace a samotného trestního řízení, když např. ve vztahu ke skutku pod bodem 1 nejdříve popíral, že na místě vůbec byl, následně uvedl, že v bytě byl, ale způsob, kterým získal od poškozeného telefon a peníze, si nepamatuje a souhlasí s tím, co vypověděl poškozený, aby následně i tuto verzi své výpovědi změnil a uvedl, že poškozeného o jeho věci užitím násilí nepřipravil.

Nelze také pominout, že obviněný u hlavního líčení dne 5. 12. 2023 uvedl, že byl pod vlivem drog, nic si nepamatuje a věří tomu, že to bylo tak, jak vypověděl poškozený Vašíček [v případě obsáhlé polemiky dovolatele ohledně (ne)existence dvou sprejů, považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit jej na skutečnost, že poškozený sice hovoří o dvou sprejích, současně však také uvádí, že šlo o „sprej a takovou věc co se točila a byla tam vůně“].

Pokud pak obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 2 poukazuje na nevěrohodnost výpovědi poškozeného Vymazala s ohledem na stav opilosti poškozeného v době spáchání skutku, lze uvést, že poškozenému sice bylo naměřeno 2,25‰ alkoholu, nicméně je nutné znovu zopakovat, že poškozený vypovídal po celou dobu trestního řízení v podstatných bodech konzistentně a jeho výpověď neobsahovala žádné logické rozpory. Poškozený uvedl, že právě skutečnost, že obviněný mu skočil na záda, jej „probrala“, přičemž o skutečnosti, že byl schopen v této situaci racionálního uvažování, a tedy i zapamatování si takové stresové události, svědčí i ta skutečnost, že byl schopen bezprostředně nahlásit událost (skutek spáchaný obviněným) na tísňovou linku a zablokovat platební kartu.

Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily účelové a nevěrohodné výpovědi obviněného [sám obviněný např. uvedl, že poškozený nebyl moc opilý] a zcela správně uzavřely, že oba poškození vypovídali věrohodně. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž hodnotící závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

V souvislosti s trestným činem porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku si Nejvyšší soud dovoluje obviněného upozornit na rozhodnutí č. 29/2008 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že pachatel vnikne neoprávněně do bytu jiného také tehdy, vstoupí-li do něj sice se souhlasem osoby bydlící oprávněně v bytě, avšak tohoto souhlasu dosáhne lstí založenou na nepravdivém tvrzení např. o důvodech svého vstupu do bytu (obviněný tvrdil, že potřebuje napít, neboť má cukrovku).

17. Obviněný taktéž uplatnil námitky stran přiměřenosti trestu odnětí svobody, nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem ve smyslu § 41 tr. zákoníku a zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

18. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

19. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu odnětí svobody podřadit pod jim uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů.

20. I přes výše uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

21. Takové pochybení (viz shora bod 20.) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí.

22. Je přitom nutno zmínit, že obviněný znovu opakuje námitky uplatněné v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud se jimi řádně zabýval. Nalézací soud v bodech 13. – 14. správně a podrobně rozebral, ze kterých polehčujících a přitěžujících okolností vycházel a následně odvolací soud v bodech 20. – 25. odůvodnění svého usnesení reagoval na námitky obviněného a zcela přiléhavě odůvodnil, proč není potřeba trest uložený soudem prvního stupně modifikovat. S ohledem na výše uvedená teoretická východiska, a vzhledem k tomu, že na námitky obviněného bylo řádně reagováno soudy nižších stupňů, přičemž Nejvyšší soud se s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů ztotožňuje, považuje Nejvyšší soud za vhodné s ohledem na argumentaci obviněného, že nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem [obviněný poukazuje na to, že aktivně bojuje se svojí drogovou závislostí; svého jednání lituje; poškozeným zaslal omluvné dopisy, omluvil se jim a přislíbil uhradit škodu; poukazuje na svoje rodinné zázemí, své tři dětí s tím, že se snaží vést řádný život; způsobil nižší škodu ve smyslu § 41 písm. i) tr. zákoníku; ve výkonu trestu abstinuje], pouze uvést následující skutečnosti. Obviněný měl v rejstříku trestů od roku 2003 ke dni 9. 2. 2024 již 15 záznamů a nyní projednávané trestné činnosti se dopustil pouhých 7 měsíců po dlouhodobém pobytu ve vězení. Pokud tedy obviněný poukazuje na to, že chce vést řádný život a bojovat se svojí závislostí, tak k tomu jistě měl již řadu příležitostí. Ve vztahu k argumentaci stran rodinného zázemí nelze také přehlédnout tu skutečnost, že obviněný v rámci výslechu v přípravném řízení uvedl, že se s dětmi nevídá a neplatí na ně výživné, přičemž nelze ani pominout tu skutečnost, že byl v minulosti trestán za trestný čin zanedbání povinné výživy. Nelze ani přisvědčit argumentaci obviněného, že svého jednání lituje, jelikož obviněný se ve své podstatě k trestné činnosti nedoznal a v řízení nevypovídal zcela pravdivě. Pochybení nelze ani spatřovat v tom, že obviněný byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, jelikož zákonné podmínky podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byly splněny a obviněným zmiňovaný postup podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku je toliko postupem fakultativním, který nalézací soud neuplatnil. Lze tak uzavřít, že obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 8 let, který i s ohledem na výše uvedené skutečnosti není trestem nespravedlivým, nepřiměřeným, porušujícím právo na spravedlivý proces či legitimní očekávaní, jak obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí.

23. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 10. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu