8 Tdo 81/2020-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2020 o dovolání
obviněného J. S., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 226/2019, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 38/2018,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 3 T
38/2018, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem podněcování k nenávisti vůči
skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1 tr.
zákoníku a přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování
genocidia podle § 405 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen podle § 405 tr.
zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1
roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2
tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb
se stanovením denní sazby ve výši 350 Kč, tedy celkem 70 000 Kč, a podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené
lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených
přečinů dopustil tím, že dne 24. 10. 2017 v době mezi 21:00 hodin a 22:00 hodin
v Praze 1, ul. XY, v restauračním zařízení Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky, před nejméně třemi osobami, které jeho výroky vzaly v potaz, v
průběhu slovní konverzace nahlas a zcela zřetelně pronesl ,,buzeranti a lesby
jsou nemoc, měli by se střílet hned po narození“ a dále výrok ve smyslu
,,buzeranti, Židi a Cigoši všichni do plynu“.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. S. odvolání směřující
proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019,
sp. zn. 67 To 226/2019, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To
226/2019, jakož i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 4. 2019,
sp. zn. 3 T 38/2018, podal obviněný J. S. prostřednictvím obhájce dovolání, v
němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl
nesprávná skutková zjištění, mimo jiné pro tzv. extrémní nesoulad, vytkl zcela
extenzivní právní závěry soudů, které bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou
5. Ve věci se podle dovolatele nejedná o trestný čin a byla opomenuta zásada
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Skutkově se jedná
o verbální jednání v rámci opilecké diskuze v restauračním zařízení pro
veřejnost uzavřeném ve večerních hodinách a i pokud by se obviněný dopustil
jednání kladeného mu za vinu, jednalo by se o výjimečný exces, neboť není
rasista ani nacista a v rámci svých výroků „nic nepopíral a nikoho
nepřesvědčoval“. Měl radost z úspěchu ve volbách, opil se, urážel a vtipkoval a
vyřkl nějaká slovní spojení. Jeho jednání však nedosahuje zákonem požadovaného
stupně škodlivosti pro společnost, neboť šlo o klasickou hospodskou slovní
potyčku, jejíž účastníci nebyli ani identifikováni a ani vyslechnuti díky
ignorantské práci policejního orgánu i státního zastupitelství. Tím bylo
porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces. Dovolatel citoval pasáže
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a tvrdil, že společenská škodlivost
jeho jednání je dovozována pouze extenzivním výkladem o místě skutku a
postavení pachatele (pokud se skutku dopustil jako tajemník klubu hnutí SPD na
půdě Poslanecké sněmovny). Takové úvahy podle něj nejsou relevantní, on nenese
žádnou zvýšenou společenskou odpovědnost a nemá být stižen přísnějšími měřítky
než kdokoli jiný. Ač šlo o prostory Poslanecké sněmovny, fakticky šlo o
obyčejnou hospodu plnou opilých lidí, s omezeným přístupem, nejednalo se o
žádnou agitaci na mítinku apod. Obviněný odkázal na kritéria § 39 odst. 2 tr.
zákoníku a ve vztahu ke způsobu provedení činu a okolnostem spáchání svůj čin
hodnotil tak, že šlo o nekonzistentní výroky opilého člověka, nedošlo ke
způsobení jakéhokoli následku. Zdůraznil také, že jeho jednání nemělo žádný cíl
předpokládaný použitou právní kvalifikací. Byly ustanoveny maximálně dvě osoby
(svědek M. Č. a svědkyně M. R.), tedy méně, než požaduje skutková podstata k
naplnění znaku „veřejně“. Nikdo z přítomných nepovažoval jednání obviněného za
natolik závažné, aby podal trestní oznámení, tedy tyto výroky měly nulový
potenciál na někoho působit a někoho podněcovat. Intenzita újmy chráněnému
společenskému zájmu nedosahuje intenzity předpokládané pro překročení hranice
mezi trestným činem a přestupkem. Jednání obviněného nedosahuje potřebné míry
společenské škodlivosti, a bylo tak namístě aplikovat zásadu subsidiarity
trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio. Obviněný měl za to, že
na jeho jednání je třeba nahlížet toliko jako na opilecké, nemravné a
pohoršující jednání, a tudíž v něm spatřovat přestupek proti občanskému soužití
podle § 7 odst. 3, případně proti veřejnému pořádku podle § 5 zákona č.
251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a to i s
přihlédnutím k interpretačnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19.
2. 2004, č. j. 2 As 69/2003-50.
6. Dovolatel zpochybnil naplnění potřebné subjektivní stránky přečinů ve formě
úmyslu. Úmyslné zavinění nepovažoval rozhodnutími soudů za náležitě odůvodněné,
poněvadž jeho opilecký výkřik má málo společného se „schvalováním“ či úmyslem
někoho podněcovat. Ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018,
sp. zn. 3 Tdo 500/2018, citoval definici znaku „podněcování“ a měl za to, že
spis neobsahuje důkaz o jeho úmyslu u posluchačů vzbudit nenávist. Z
odsuzujícího výroku ani neplyne, že by schvaloval nacistické genocidium.
7. Podle obviněného nebyla naplněna ani objektivní stránka trestného činu,
neboť se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zajistit tři osoby, které
byly tvrzenými výroky zasaženy a vzaly je v potaz.
8. Obviněný dále vytkl neprovedení relevantních důkazů – ohledání místa činu,
vyšetřovacího pokusu, znaleckého posudku a „dalších“. Tyto by pak prokázaly
akustické podmínky místa činu a lživost výpovědi svědka M. Č., který z jím
označeného místa dotčených prostor výroky obviněného nemohl slyšet. Obhajobou
opatřený znalecký posudek byl bez provedení odvolacím soudem vyhodnocen jako
nadbytečný a neobjektivní. Neprovedením těchto důkazů došlo k porušení práva na
spravedlivý proces. Totéž se týká neustanovení a nevyslechnutí osob, které byly
bezprostředně přítomny diskuze s obviněným.
9. Závěrem dovolatel citoval výroky obsažené ve skutkové větě výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně a analyzoval, že svědek M. Č. v jeho výpovědi
zmiňuje pouze skupinu Židů a Romů, „buzeranty“ do výroku pojal nalézací soud v
rámci jakési literární licence, nehledě na to, že svědek výroky obviněného ani
slyšet nemohl. Jedinou osobně přítomnou byla svědkyně M. R., která popsala
událost jako „zmatený monolog opilého člověka“. Bez posouzení kontextu výroků
obviněného nelze dospět k závěru o podněcování a schvalování. Stejně tak z
výroku soudu není zřejmé, zda z kontextu vytržené výroky podněcují i schvalují,
tedy zda každým z výroků mělo dojít k naplnění daného trestného činu, či zda je
jeden z výroků schvalováním a druhý podněcováním.
10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil
a rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného do konání neveřejného
zasedání Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je přípustné, bylo
podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání podat a
že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal
však, že dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu
dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně
vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají
tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno
k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu,
není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé
šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před
soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou
věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl)
zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
15. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje
k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě
zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého
procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném
opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv
jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna)
též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I.
ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4.
3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující
podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za
následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů
spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů
opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s
procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného
bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např.
nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané
věci neshledal.
17. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle
judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS
362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě
povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy,
jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost
soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví,
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých
nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10.
2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých
důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade
na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného
lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k
jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,
podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,
bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno.
18. Obviněný v dovolání vytýkal, že soudy bez přiměřených důvodů odmítly
obhajobou navrhované doplnění dokazování ohledáním místa činu, vyšetřovacím
pokusem, znaleckým posudkem z oboru kriminalistika – fonoskopie a výslechem
jiných, dalších svědků přítomných diskuze obviněného v poslaneckém baru. K tomu
lze konstatovat, že skutečně okruh svědků přítomných v inkriminovaných
prostorách místa činu byl zachycen v poměrně užším rozsahu, nicméně pokud se z
jakýchkoli důvodů nepodařilo další jiné přímé účastníky verbálních projevů
obviněného zajistit a ustanovit, jde o důkazní situaci svým způsobem nevratnou,
zvláště pokud tyto osoby samy neprojevily tendenci spolupráce s orgány činnými
v trestním řízení. K argumentaci obhajoby lze však doplnit, že nejde o projev
minimální společenské škodlivosti jednání obviněného (jak ještě bude uvedeno
níže), nýbrž spíše o projev jisté citlivosti projednávané události v politickém
kontextu, nepatřičné zdrženlivosti a vyhýbavosti nesvědčící o občanské
statečnosti tohoto prostředí a v neposlední řadě i absence zákonné oznamovací
povinnosti ve vztahu k projednávané trestné činnosti (přečiny podle § 356 odst.
1 a § 405 tr. zákoníku nenáleží do kategorie trestných činů vyjmenovaných v §
368 odst. 1 tr. zákoníku). Sama obhajoba měla v tomto ohledu jediný konkrétní
návrh na výslech svědka J. H., jemuž bylo vyhověno odvolacím soudem (viz
protokol o veřejném zasedání ze dne 19. 9. 2019, č. l. 230–232), přičemž tento
důkazní prostředek nebyl pro rozhodnutí ve věci zásadní, jeho význam nelze
rozhodně přeceňovat (viz hodnocení na str. 7–8, body 15, 16 usnesení odvolacího
soudu). Ohledání místa činu zmíněné v dovolání jako takové navrženo nebylo, v
předchozích stadiích trestního řízení, zejména před soudem nalézacím, obhajoba
zmiňovala prověrku výpovědi na místě (blíže nebylo specifikováno). Důkaz v
podobě náčrtku místa činu a související fotodokumentace byl proveden, jak
vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 12. 2018 na č. l. 144 (písemné
podklady z č. l. 63–69), postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř., tedy předložením
stranám k nahlédnutí, přičemž žádná ze stran neučinila návrh na doslovné čtení
důkazu, ani se k tomuto nevyjadřovala.
19. Návrhy obhajoby na provedení vyšetřovacího pokusu a znaleckého posudku z
odvětví fonoskopie evidentně směřovaly k prokazování způsobilosti zejména
svědka M. Č. slyšet verbální projevy obviněného. Nutno zdůraznit, že těmito
důkazními návrhy se soudy obou stupňů důkladně zabývaly. Nalézací soud
vyhodnotil takové dokazování jako zjevně nadbytečné, neboť věrohodnost výpovědi
usvědčujících svědků M. Č. a M. R. měl za prokázanou ostatními ve věci
provedenými důkazy (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Tatáž argumentace se
objevila již v odvolání obviněného a zabývá se jí podrobně též odvolací soud
pod bodem 17 na str. 8 svého usnesení. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se
závěry, podle kterých je zapotřebí vycházet při hodnocení skutkového děje z
důkazů obsahujících konkrétní vypovídající hodnoty a informace vztahující se k
věci. Znalecký posudek zpracovaný na základě hypotetického dotazu obhajoby
obviněného, zda někdo někde (rozuměj v konkrétních prostorách) mohl slyšet
někoho stojícího jinde, nemá takovou vypovídací hodnotu jako svědecké výpovědi
samotné, které byly soudy obou stupňů náležitě hodnoceny (dále viz níže). S tím
se pojí správně a logicky zejména odvolacím soudem hodnocená otázka nemožnost
simulace autentických akustických podmínek v daných prostorách, aby bylo možno
ověřit způsobilost svědků slovní projevy obviněného vnímat. V těchto
souvislostech, jak ještě bude níže rovněž rozvedeno, není bez zajímavosti, že
právě problematické výroky obviněného byly příčinou vášnivých diskuzí, o nichž
se zmiňují i svědci, jejichž výpovědi obviněný nerozporuje.
20. Hodnotil-li výše Nejvyšší soud otázku tzv. opomenutých důkazů, nebyl žádný
důkazní návrh opomenut zcela, řádně provedené důkazy byly odůvodněními soudů
obou stupňů hodnoceny a nedošlo ani k zamítnutí důkazního návrhu bez věcně
relevantní argumentace, pod kterou je třeba zahrnout i odmítnutí důkazu pro
absenci vypovídající potence a pro nadbytečnost důkazu. V dané věci je tedy
třeba uzavřít, že k opomenutí důkazů ze strany nižších soudů nedošlo a pokud
některé důkazní návrhy nebyly akceptovány, stalo se tak s řádným a dostatečným
odůvodněním, s nímž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Za daných okolností tak
nemohlo být v tomto směru porušeno právo obviněného na spravedlivý proces
garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
21. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec
ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 6–7 rozsudku nalézacího
soudu, body 13–23, str. 7–9 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý
vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je
zjevné, že soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ve výroku
o vině obviněného plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně
podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil a
velice podrobně pak nad rámec tohoto odůvodnění postupoval i soud odvolací.
Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř.
vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.
22. Na těchto závěrech ničeho nemění nespokojenost dovolatele s jinak logickým
a nikoli excesivním hodnocením důkazů, které, bylo-li završeno závěrem o jeho
vině, mu evidentně nevyhovuje. Nelze však konstatovat vady v hodnocení důkazů
ve smyslu extrémního nesouladu s provedenými důkazy, opírá-li se závěr obou
soudů o v podstatě obsahově souladné výpovědi zejména svědků M. Č., M. L., M.
R. a M. M., byť zejména posledně jmenovaná vnímala informace toliko
zprostředkovaně. Lze se ztotožnit i se závěrem, že zbývající listinné důkazy
jsou svojí povahou toliko dokreslující a podpůrné, konkrétní skutková zjištění
z nich však nevyplývají. Přesto jsou svědecké výpovědi dostatečně obsažné a
konkrétní k vyvození podoby výroků obviněného ve smyslu skutkové věty výrokové
části rozsudku nalézacího soudu. Prvý z citovaných výroků poskytuje v doslovném
znění svojí výpovědí svědek M. Č., který však není osamocen, nýbrž alespoň v
obecnosti je podporován ostatními svědky. Druhý výrok obviněného, jež ale není
doslovnou citací jeho slov (srov. „ve smyslu“), vzniká jako jistá mozaika a
vystihuje význam a smysl výpovědí svědků M. Č., M. M., M. R. a M. L., kdy lze
přisvědčit toliko výhradě, že svědek Č. nezmiňuje kategorii „buzerantů“ ve
vztahu ke zplynování. Zcela jinak je však tomu v případě svědka M. L. a M. R.,
kteří již takový výrok obviněného vztahují i na homosexuální orientaci.
Vzhledem k situačnímu verbálnímu konfliktu, který evidentně obviněný svou
podnapilostí a euforií z výsledků parlamentních voleb sám vyvolal, nelze
rozhodně, a již vůbec ne s časovým odstupem cca dvou roků, spravedlivě po
svědcích požadovat přesné citace výroků obviněného. Pokud však alespoň v
obsahové shodě a v obecnosti byli schopni popsat jednání obviněného, považuje
Nejvyšší soud i druhou část výroků obviněného, navíc uvedenou slovy „dále výrok
ve smyslu…“, za skutkově adekvátně a důkazním možnostem přiléhavě popsanou,
aniž by bylo možno hovořit o extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a
skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Stejně tak je možno poukázat na
skutečnost, že svědky popsané, v této trestní věci řešené výroky obviněného
korespondují s jeho vulgárními útoky vůči svědkyni M. M. a M. R., které
popisují tyto svědkyně a k nimž se doznává i sám obviněný.
23. Je nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího,
aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z
nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily
provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace
důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své
hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení
provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím
důvodem a závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad
spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění
soudů nižších stupňů na základě tzv. opomenutých důkazů či tzv. extrémního
rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že doposud zmiňované námitky
dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se
ztotožnil soud odvolací a posléze i soud dovolací, nemohou obstát. Nelze je
považovat za relevantně uplatněné, neboť jde o výtky svojí podstatou skutkové,
resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně obviněný domáhal odlišného
způsobu hodnocení důkazů a v důsledku toho změny skutkových zjištění ve svůj
prospěch. Takové námitky pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.
25. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího
důvodu jsou však významné otázky, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán soudem
prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku, vykazuje všechny
zákonné znaky přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k
omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu
popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405
tr. zákoníku a zda bylo správně nahlíženo na aplikaci zásady subsidiarity
trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
26. Přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich
práv a svobod podle § 356 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo veřejně
podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství,
třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků.
Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný
naplnil zákonné znaky tohoto přečinu tím, že veřejně podněcoval k omezování
práv a svobod etnické skupiny a jiné skupiny osob.
27. Přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia
podle § 405 tr. zákoníku spáchá, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje
nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo
nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny
nebo zločiny proti míru. Schvalováním se zde rozumí veřejné vyjádření souhlasu
s těmito zločiny; pachatel tak dává najevo svůj souhlas se spáchaným činem, a
staví se tak na stranu jeho pachatele (k tomu ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník
II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3509).
Obviněný naplnil podle tzv. právní věty výroku o vině zákonné znaky tohoto
přečinu tím, že veřejně schvaloval nacistické genocidium.
28. Pokud jde o nenaplnění znaků objektivní stránky obou přečinů, jimiž byl
uznán vinným, obviněný vytkl, že se nepodařilo zajistit (zjevně myšleno ve
smyslu ustanovit) tři osoby, které by výroky obviněného byly zasaženy a tyto
vzaly v potaz. Byť to není explicitně uvedeno, evidentně tato argumentace cílí
na zpochybnění znaku „veřejně“, který je součástí zákonných znaků přečinu
podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod
podle § 356 odst. 1 tr. zákoníku, jakož shodně i přečinu popírání,
zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr.
zákoníku. Podle § 117 písm. b) tr. zákoníku, o jehož aplikaci zde jedině může
jít, je trestný čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi
osobami současně přítomnými. Takové osoby musí být jednání pachatele současně
přítomny a musí být způsobilé jednání pachatele vnímat. Samozřejmě tento
zákonný znak musí být provedeným dokazováním, stejně jako všechny ostatní
zákonné znaky, prokázán, což se i podle názoru dovolacího soudu spolehlivě
stalo. Nelze pak trvat na modelu naznačovaném dovolatelem, že by takové osoby
musely být striktně legitimovány, ztotožněny a specifikovány ve výrokové části
meritorního rozhodnutí. Je nesporné, že nejméně svědci M. Č., M. L. a M. R.
byli (dikcí dovolatele) zasaženi jeho výroky, na základě toho je i v rámci
jejich výpovědí obsahově specifikovali. Nadto se obviněný jednání dopustil
podle všech svědeckých výpovědí u baru v téměř přeplněné první místnosti (nijak
prostorově rozlehlé – viz fotodokumentace) restauračního zařízení Poslanecké
sněmovny, byl v čilé postvolební diskuzi s mnoha tam přítomnými osobami, tudíž
je zcela zjevné, že krom uvedených tří svědků vnímal jeho verbální projev blíže
neurčený okruh mnoha dalších osob současně přítomných, což mimo jiné vedlo k
vášnivým rozpravám nad názory obviněného. Za daných okolností soudy nijak
nepochybily, když nahlížely na skutek obviněného jako spáchaný „před nejméně
třemi osobami, které jeho výroky vzaly v potaz“, a shledaly tak naplnění
zákonného znaku spáchání trestného činu „veřejně“.
29. Byť to v rámci tématu objektivní stránky trestného činu dovolatel nenamítl,
lze uzavřít, že i ostatní zákonné znaky obou soudy použitých právních
kvalifikací byly naplněny, přičemž lze odkázat krom relativně stručného
odůvodnění soudu prvního stupně zejména na velmi podrobné právní hodnocení
soudu odvolacího pod body 26–35 (str. 10–12) jeho usnesení. Tyto úvahy jsou pak
dovoláním částečně zpochybňovány v pasáži týkající se subjektivní stránky
trestného činu. Obviněný zejména citoval z příslušných částí odůvodnění
rozhodnutí obou nižších soudů, přičemž měl za to, že soudy se s prokázáním
subjektivní stránky nevypořádaly. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 500/2018 a zde obsaženou definici znaku
„podněcování“, kterým se rozumí projev, kterým pachatel zamýšlí vzbudit u
jiných osob nenávist k národu, rase, etnické skupině, náboženství atd., nebo
vyvolat jednání dalších osob vedoucí k omezování práv a svobod jejich
příslušníků, dovolatel odmítl takový úmysl ve vztahu k oběma přečinům, ze
zjištění soudů podle něj neplyne, že by schvaloval nacistické genocidium.
30. Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež
zakládají trestný čin, a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce
vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak
vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována
tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti
představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní
může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým
okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž
subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi
srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani
srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v
psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o
něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví
v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi
byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat,
nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu,
jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních
skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných
okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení
usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných
trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a zpráva Nejvyššího
soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976
Sb. rozh. tr.). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl
způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto
zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, úmysl přímý], nebo věděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, úmysl
eventuální, nepřímý]. Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud hledaly, že
obviněný se přečinů, jimiž byl uznán vinným, dopustil v úmyslu přímém podle §
15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně, body 30–
33, str. 11 usnesení odvolacího soudu), přičemž jejich argumentaci má dovolací
soud za přiléhavou. Dovoláním citované pasáže obou rozhodnutí jsou dokladem
nikoli toho, že by argumentace obou soudů byla nesprávná a nepřesvědčivá, nýbrž
toho, že se soudy obou stupňů danou problematikou neopomenuly zabývat a řádně
na základě konkrétních poznatků zavinění obviněného kvalifikovaly, jejich
argumentaci je třeba považovat za akceptovatelnou. Není pravdou, že by výrok
odsuzujícího rozsudku neobsahoval schvalování nacistického genocidia ve smyslu
§ 405 tr. zákoníku.
Zcela adekvátní je poukaz na vysokoškolské vzdělání
obviněného, kdy není osobou obecně dezorientovanou a vykazuje všechny rysy
minimálně průměrně orientovaného, dokonce akademicky vzdělaného jedince. Není
účelné opakovat vyčerpávající úvahy a odkazy zejména odvolacího soudu týkající
se nacistického režimu, ideologie a genocidia (viz body 28–32, str. 10–11
usnesení). Výroky spojené s tzv. zplynováním, resp. obsahující proklamaci, že
určitá část populace, příslušníci určité rasy apod. patří „do plynu“, na
základě historických zkušeností a znalostí středoevropského prostoru musí
jednoznačně nutně evokovat spojitost právě s nacistickou genocidou, a to i v
případě obviněného. Popírá-li obviněný existenci úmyslného zavinění ve vztahu
ke schvalování nacistického genocidia, nelze mu přisvědčit. Význam obviněným
pronášených výroků nedovoluje jinou interpretaci, než že šlo o přitakání,
souhlas s tímto zavrženíhodným jednáním. Kvalifikačně správně soudy uzavřely,
že v pořadí druhý uvedený výrok obviněného je „schvalováním“ nacistického
genocidia, tedy veřejným vyjádřením souhlasu s nelidskými postupy nacistického
režimu, které je třeba považovat za hodné historického zavržení. Pouze v
obecnosti lze zmínit četná a již ustálená rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08), Evropské komise pro lidská
práva (rozhodnutí ze dne 14. 7. 1983 ve věci T. proti Belgii, ze dne 6. 9. 1995
ve věci Remer proti Německu) i Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí ve
věci Norwood proti Spojenému království, č. 23131/03, ze dne 16. 11. 2004),
podle nichž je holokaust a nacistické genocidium vůči Židům notorickým a
nepopíratelným historickým faktem, jehož zpochybňování je v rozporu se
základními myšlenkami Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a
svědčí o rasové a náboženské diskriminaci. Takové případné postupy nemohou být
omluveny ani základním právem na svobodu projevu, které není bezbřehé, nýbrž
redukovatelné právě za účelem ochrany práv a svobod jiných, anebo za účelem
ochrany veřejné bezpečnosti. Kriminalizace projevů vstřícnosti a sympatie ke
genocidiu byla vyhodnocena jako omezení v demokratické společnosti nezbytné. Obviněný si byl nepochybně vědom výše uvedeného a přes uvedené vědomí se
popsaného jednání dopustil, což svědčí o jeho vůli čin spáchat, a proto jeho
zavinění musí být kvalifikováno jako úmysl přímý podle § 15 písm. a) tr. zákoníku.
31. Obdobné závěry lze vztáhnout též k právní kvalifikaci přečinu podněcování k
nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356
odst. 1 tr. zákoníku, k níž se vztahují obě formulace projevů obviněného
obsažených ve výrokové části meritorního rozhodnutí. (Tímto zároveň dovolací
soud rozptyluje pochybnosti dovolatele obsažené v samém závěru jeho mimořádného
opravného prostředku, podle nichž není zřejmé, kterým z výroků měla být ta či
ona právní kvalifikace naplněna). „Podněcováním“ se rozumí projev, kterým
pachatel zamýšlí vzbudit u jiných osob nenávist k národu, rase, etnické
skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině nebo vyvolat jednání dalších osob
vedoucí k omezování práv a svobod jejich příslušníků. Nezáleží přitom na formě
projevu (ústní či písemná), může se dít přímo, nepřímo i skrytě a trestný čin
je dokonán již samotným projevem, jehož obsahem je podněcování, tedy projevem s
popsanými ambicemi, aniž by k vyvolání nenávisti nebo k navazujícímu jednání
jiných osob fakticky muselo dojít (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. §
140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3307; DRAŠTÍK
A., FREMR R., DURDÍK T., RŮŽIČKA M., SOTOLÁŘ A. a kol. Trestní zákoník.
Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 2778–2779, shodně
také již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo
500/2018). Jednání obviněného je tedy subsumovatelné pod uvedenou právní
kvalifikaci již jen z toho důvodu, že mělo onu ambici nejen vzbuzovat nenávist,
jak o tom také hovoří odvolací soud, ale především se jednalo o projevy
zamýšlející vyvolat jednání dalších osob vedoucí k omezování práv a svobod
jejich příslušníků, a to bez ohledu na to, jak manipulovatelné či nakloněné měl
obviněný posluchače. K naplnění zákonem požadovaného úmyslu plně postačuje, že
obviněný promlouval veřejně způsobem, který lze označit za proklamativní,
agitační, přesvědčovací, především však činěný v naději, že oslovené získá pro
své myšlenky upírající základní práva a svobody některým etnikům a sexuálně
odlišně orientovaným skupinám osob. Jinak totiž výroky ohledně homosexuálů,
leseb, jež je třeba „střílet hned po narození“ či „buzerantů“, Židů a Cikánů,
kteří patří „do plynu“, interpretovat nelze. Pokud přesto obviněný i v tomto
případě zpochybňuje subjektivní stránku v potřebné formě, tuto lze spolehlivě
dovozovat již jen ze samotného obsahu jeho výroků. Opět lze odkázat na jeho
plnou orientovanost, vědomí toho, že vůči uvedeným skupinám osob šířil veřejně
myšlenky neslučitelné s principy rovnosti lidí, přičemž pokud při tomto vědomí
postupoval, jak je uvedeno ve výroku meritorního rozhodnutí, svědčí to o jeho
vůli čin spáchat, a tedy rovněž o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
32. Z výše uvedeného se tedy podává, že jednání obviněného naplnilo po stránce
objektivní i subjektivní jak znaky přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině
osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1 tr. zákoníku,
tak i přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia
podle § 405 tr. zákoníku, jichž se obviněný dopustil v jednočinném souběhu.
Základním smyslem jednočinného souběhu trestných činů je totiž vystihnout
povahu a závažnost trestné činnosti pachatele a ta bude zpravidla nejlépe
vystižena, pokud bude skutek kvalifikovaný podle všech ustanovení trestního
zákona, jejichž znaky jsou v něm dány (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č.
25/1964 Sb.). Jednočinný souběh uvedených přečinů není vyloučen, poněvadž
přečiny nejsou navzájem v poměru speciality či subsidiarity, nejde ani o tzv.
faktickou konzumpci, o pokračování v trestném činu, trestný čin trvající, popř.
trestný čin hromadný.
33. Poslední okruh relevantních námitek se týká, stručně řečeno, nemožnosti
kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin pro nedostatek společenské
škodlivosti. Obviněný vytkl, že byla opomenuta zásada subsidiarity trestní
represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a jeho jednání je možno vnímat toliko
jako přestupkové, s největší pravděpodobností podle § 7 odst. 3 zákona č.
251/2016 Sb. o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, v
návaznosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se interpretace
přestupku proti občanskému soužití (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2004, sp. zn. 2 As 69/2003). Nejvyšší soud v těchto souvislostech
poukazuje na to, že problematika společenské škodlivosti jednání obviněného
byla s patřičnou pozorností řešena již nalézacím soudem (str. 7–8 rozsudku),
jakož i soudem odvolacím (body 34–36, str. 11–12, usnesení), které uzavřely, že
s ohledem na okolnosti případu, osobu obviněného a způsob provedení činu je na
místě vyvození trestní odpovědnosti obviněného a důsledků s ní spojených,
nikoli toliko postih podle jiného právního předpisu.
34. V daných souvislostech je vhodné se nejprve alespoň stručně zaměřit na
teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci. Trestným
činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon
označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1
tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje
všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je
však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost
činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z
hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12
odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale
je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného
trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění
kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním
znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin,
který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně
uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh.
tr.).
35. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z
kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z
hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné
nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn.
I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda
s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující
právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního,
občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků
má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a
teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů
naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě
uplatňovat trestní odpovědnost.
36. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba
postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná
zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda
zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se
případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by
mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské
škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného
trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní
odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je
vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění
všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a
preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
37. Ani dovolací soud nepochybuje o tom, že v daném případě předpoklady
trestněprávní odpovědnosti byly splněny, neboť u obviněného nebyly zjištěny
žádné významné skutečnosti, které by zpochybnily vyvození právě trestní
odpovědnosti vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že čin obviněného
evidentně vybočil z rámce běžných výtržnických projevů, mezi které se obviněný
snaží své jednání zařadit, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků
trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se
čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima
ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože
obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že
jím spáchaný skutek musel být posouzen jako trestný čin. Jednání obviněného
spočívá v poměrně nekompromisních formulacích verbálního vyjádření stran
několika různých menšin, které nejen dehonestuje, ale pojí je s potřebou
fyzické likvidace. Správně soudy poukazují na způsob provedení činu z pozice
tajemníka politické strany (SPD) a na parlamentní půdě, byť v prostorách
restauračního zařízení. Je třeba akcentovat, že obecně nelze nikde a nikým
trpět taková veřejná prohlášení a výzvy, tím méně v pozici a místě, kde tak
učinil obviněný, neboť je třeba si uvědomit, že projevy politických funkcionářů
v parlamentních prostorách, byť omezeně přístupných, vysílají signál o možném
chování elit a formují tím všeobecně vnímané vzorce chování. V tomto směru je
třeba odmítnout námitku obviněného, že je na něj aplikována zvýšená společenská
odpovědnost a přísnější měřítka a že společenská škodlivost činu je dovozována
jen extenzivním výkladem o místě skutku a postavení pachatele.
38. Na těchto závěrech pak ničeho nemění ani zbývající dílčí argumenty
dovolatele, jež měly podporovat absenci potřebné společenské škodlivosti činu.
Soudy všech stupňů vnímají, že se svého jednání dopustil toliko verbálně, pod
vlivem alkoholu (který lze reálně předpokládat i u ostatních účastníků diskuzí
v klubu), lze připustit také to, že se v minulosti obviněný neprojevil jako
rasista či nacista, o čemž svědčí jeho dosavadní trestní i přestupková
bezúhonnost. Nicméně ani tyto skutečnosti, ani euforické rozpoložení nad
úspěšnými výsledky parlamentních voleb pro politickou stranu obviněného, ani
charakter místa činu (prostory klubu v suterénu Poslanecké sněmovny s relativně
regulovaným a omezeným přístupem hostů) jej neopravňují jednat zjištěným
způsobem. Argumentuje-li dovolatel podpůrnými kritérii uvedenými v § 39 odst. 2
tr. zákoníku (demonstrativní výčet kritérií určujících povahu a závažnost
trestného činu při úvahách o stanovení druhu a výměry trestu), takový přístup
lze akceptovat jako v obecné rovině soudní praxí užívaný, nicméně v tomto
konkrétním případě nevedoucí k pozitivnímu závěru o možnost aplikace zásady
subsidiarity trestní represe ve prospěch obviněného. Právě zejména způsob
provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, a míra zavinění obviněného
nutně vedou k závěru, že se čin nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům
shodné právní kvalifikace, a že jeho společenská škodlivost vyžaduje vyvození
trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených za přečiny podněcování k
nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356
odst. 1 tr. zákoníku a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování
genocidia podle § 405 tr. zákoníku. V návaznosti na tento závěr se stávají
bezpředmětnými jakékoli další navazující právní úvahy o kvalifikaci jednání
obviněného jako přestupku.
39. Dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí
dovolání přípustným § 265b odst. 1 tr. ř., dílem relevantně uplatněnými
námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl.
Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. coby zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění
zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth