8 Tdo 811/2016-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání
podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného H. V. proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 3.
2016, sp. zn. 13 To 89/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 145/2013, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 13 To 89/2015.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Hradci Králové –
pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích
podala dne 11. 11. 2013 u Okresního soudu v Pardubicích obžalobu na obviněného
H. V. (dále jen „obviněný“) pro skutek spočívající v tom, že
dne 14. 2. 2013 v přesně neupřesněné době mezi 05:40 do 06:30 hodin v šatně
odsouzených v 1. nadzemním podlaží budovy (vězeňská kuchyně) ve věznici
Pardubice, ulice Husova čp. 194, fyzicky napadl odsouzeného T. Š., a to tak, že
jej nejprve udeřil jednou ranou uzavřenou pěstí do obličejové části, kdy
poškozený po tomto úderu upadl na podlahu, přiklekl k němu, lehl si pod něho a
nasadil mu na krk tzv. „kravatu“, dvakrát nebo třikrát ho kopl levou nohou do
oblasti břicha, poté ho pustil a ležícího T. Š. kopl s nápřahem do spodní části
zad, na noze měl obutou pevnou obuv tzv. „kanady“, poškozený utrpěl zhmoždění
hrudníku vlevo, zlomeninu XI. žebra a v důsledku toho krvácení do hrudní
oblasti, zhmoždění bederní oblasti, hematom levé ledviny s posttraumatickou
příměsí krve v moči, kdy tato zranění si vyžádala hospitalizaci poškozeného na
oddělení JIP chirurgického oddělení Pardubické krajské nemocnice a. s. ode dne
14. 2. 2013 do 18. 2. 2013 a následně byl přemístěn do vězeňské nemocnice Praha
– Pankrác, kde byl hospitalizován do 28. 3. 2013,
který právně posoudila jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na
zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Okresní soud v Pardubicích svým (v pořadí prvým) rozsudkem ze dne 4.
2. 2014, sp. zn. 4 T 145/2013, uznal obviněného vinným plně ve smyslu podané
obžaloby (co se týkalo jak popisu skutku, tak jeho právní kvalifikace) a uložil
mu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi let se
zařazením podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou
ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Hradec
Králové, Pobočce pro Královéhradecký a Pardubický kraj, se sídlem Hradec
Králové, Hořická 1710/19a, škodu ve výši 92 220 Kč.
3. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích usnesením ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 13 To 117/2014, podle § 258
odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a
podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích s pokynem,
aby doplnil dokazování jednak o výslechy svědků J. P. a A. F., a dále aby
pečlivě posoudil možnost osobního výslechu korunního svědka a poškozeného T. Š.
[jehož výpověď byla u hlavního líčení s ohledem na jeho zdravotní stav přečtena
podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.], a následně zvážil přibrání znalce z
odvětví psychologie ohledně jeho obecné a specifické věrohodnosti, případně,
nebude-li z lékařského psychiatrického hlediska jeho osobní výslech možný, aby
ustanovil znalce z odvětví psychiatrie k posouzení jeho duševního (psychického)
stavu, a to v době, kdy mělo k incidentu dojít, v době kdy byl vyslechnut jako
svědek a též k jeho současnému stavu.
4. Okresní soud v Pardubicích (poté, co doplnil dokazování podle pokynů
soudu druhého stupně) svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, sp. zn.
4 T 145/2013, uznal obviněného vinným, že
dne 14. 2. 2013 v přesně nezjištěné době mezi 05:40 do 06:30 hodin v šatně
odsouzených v 1. nadzemním podlaží budovy (vězeňská kuchyně) ve věznici
Pardubice, ulice Husova čp. 194, fyzicky napadl odsouzeného T. Š., a to tak, že
jej nejprve udeřil jednou ranou uzavřenou pěstí do obličejové části, kdy
poškozený po tomto úderu upadl na podlahu, kde jej obviněný dvakrát nebo
třikrát kopl levou nohou do oblasti břicha, poté ještě ležícího T. Š. obviněný
kopl s nápřahem do spodní části zad, přičemž na noze měl obutou pevnou obuv
tzv. „kanady“, kdy poškozený utrpěl zhmoždění hrudníku vlevo, zlomeninu XI.
žebra a v důsledku toho krvácení do hrudní oblasti, zhmoždění bederní oblasti,
hematom levé ledviny s posttraumatickou příměsí krve v moči, kdy tato zranění
si vyžádala hospitalizaci poškozeného na oddělení JIP chirurgického oddělení
Pardubické krajské nemocnice a. s. ode dne 14. 2. 2013 do 18. 2. 2013 a
následně byl přemístěn do vězeňské nemocnice Praha – Pankrác, kde byl
hospitalizován do 28. 3. 2013, a dále u poškozeného v důsledku jednání
obviněného došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, jejíž léčení dosud
bezúspěšně probíhá.
5. Takto v podstatě shodně popsané jednání obviněného (když upřesnil
způsob napadení poškozeného obviněným a doplnil nově zjištěné údaje o
zdravotním stavu poškozeného a následcích mu způsobených) soud opět právně
kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle téhož zákonného ustanovení trest odnětí
svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu
dále uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, Regionální pobočce Hradec Králové, Pobočce pro Královéhradecký a
Pardubický kraj, se sídlem Hradec Králové, Hořická 1710/19a, škodu ve výši 92
220 Kč.
6. Také proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl rozsudkem ze dne
1. 3. 2016, sp. zn. 13 To 89/2015, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst.
1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Následně podle § 259 odst. 3 tr.
ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil
obžaloby pro výše popsaný skutek (srov. shora v odstavci 1.), neboť dospěl k
závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu
ČR, se sídlem v Hradci Králové, Hořická čp. 1710/19a, s jejím nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) v
neprospěch obviněného dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
8. Dovolatel předně poukázal na to, že skutek, pro nějž státní
zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích podala na obviněného
obžalobu, měl být hned od samého počátku kvalifikován jako zločin těžkého
ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku (s
trestní sazbou odnětí svobody na pět až dvanáct let), neboť obviněný se daného
skutku dopustil poté, co byl v roce 2004 pravomocně odsouzen pro trestný čin
vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění
účinném do 31. 12. 2009; v takovém případě by byl k projednání věci v prvním
stupni věcně příslušný krajský soud podle § 17 odst. 1 tr. ř. K nápravě tohoto
pochybení v průběhu dalšího řízení však nedošlo a s ohledem na zásadu zákazu
reformace in peius je již nelze zhojit.
9. V dalším textu nejvyšší státní zástupce popsal dosavadní průběh
řízení v dané věci, přičemž zdůraznil, že z rozsudku nalézacího soudu ze dne 3.
2. 2015 (v pořadí druhého) vyplývá, že tento při posouzení jednání obviněného
vycházel v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v § 2 odst. 5 tr. ř.
z komplexních výsledků dokazování, které umožňovalo ve věci spolehlivě
rozhodnout a které bylo navíc zcela v souladu s původními požadavky odvolacího
soudu doplněno. Nalézací soud současně provedené důkazy v souladu s § 2 odst. 6
tr. ř. velice pečlivě, přesvědčivě a logickým způsobem nevzbuzujícím žádné
pochybnosti vyhodnotil a vyvodil z nich rovněž přesvědčivá skutková zjištění,
která odpovídajícím způsobem právně kvalifikoval (s tou výhradou, že jednání
obviněného mělo být právně posouzeno ještě přísněji, jak bylo nastíněno shora).
Odvolací soud v průběhu veřejného zasedání sám ve smyslu § 259 odst. 3 písm. b)
tr. ř. provedl důkazy neprovedené v hlavním líčení, a to výslech svědka –
odsouzeného T. J. a přečetl aktuální hodnocení obviněného z Věznice Mírov.
Svědek T. J. před odvolacím soudem pouze uvedl, že kritický den nebyl v práci a
z tohoto důvodu o ničem neví; z doslechu se dozvěděl, že T. Š. (dále převážně
jen „poškozený“) měl zadní částí těla upadnout na výpustný kohout kuchyňského
kotle, žádný konflikt v kuchyni nezaznamenal. Z hodnocení obviněného
zpracovaného ředitelem Věznice Mírov odvolací soud zjistil, že obviněný je
velmi kladně hodnocen, je nekonfliktní, plní program zacházení, nebyl kázeňsky
trestán a za dobu výkonu trestu obdržel 29 kázeňských odměn. Soud druhého
stupně se následně neztotožnil se závěrem o vině, jenž učinil soud prvního
stupně, přičemž poukázal jednak na to, že poškozený nejprve opakovaně, a to i v
nemocnici v Pardubicích, kde byl mimo dosah obviněného, tvrdil, že způsobená
zranění si způsobil vlastním pádem, což snižuje věrohodnost jeho výpovědi, a
dále na kladné hodnocení obviněného z věznice, a též konstatoval, že nově
slyšený svědek T. J. sice nepotvrdil verzi obviněného o tom, že měl vidět, jak
poškozený upadl, současně ale nepotvrdil ani verzi obžaloby, podle které
poškozeného napadl právě obviněný. Podle názoru odvolacího soudu tak nebylo
možné vyloučit, že poškozený si zranění způsobil sám, nebo že byl napaden
osobou odlišnou od obviněného, a provedené důkazy tedy neumožňují učinit bez
důvodných pochybností jednoznačný závěr o tom, že poškozeného napadl obviněný;
s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo soud druhého stupně dospěl k závěru,
že se nestal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán, a proto jej podle § 226
písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby.
10. Dovolatel vyslovil názor, že s takovými závěry odvolacího soudu
nelze souhlasit, neboť tento oproti nalézacímu soudu zcela zásadním způsobem
změnil hodnocení klíčových důkazů a dospěl k úplně opačným skutkovým závěrům,
přičemž tak učinil na základě jím provedeného doplnění dokazování ve smyslu §
259 odst. 3 písm. b) tr. ř., které ovšem spočívalo pouze ve čtení hodnocení
osoby obviněného z věznice a ve výslechu svědka, který vypověděl, že o události
nic neví, napadení ani pád poškozeného neviděl, resp. disponuje pouze informací
z doslechu. Odvolacím soudem nově provedené důkazy, které byly pro věc zcela
nepodstatné a okrajové, tak samy o sobě ani ve spojení s důkazy dříve
provedenými evidentně nemohly tvořit spolehlivý podklad pro vyvození opačných
skutkových závěrů, než ke kterým dospěl soud nalézací, a provedené doplnění
dokazování tak mělo ryze formální charakter, jež na skutkových zjištěních v
dané věci nic relevantního nezměnilo.
11. Nejvyšší státní zástupce tudíž dovodil, že odvolací soud svým
postupem porušil ustanovení § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř. Podle prvně
citovaného ustanovení odvolací soud může rozhodnout sám ve věci rozsudkem, jen
je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v
napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených
před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od
skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v
hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním
líčení. Podle druhého citovaného ustanovení z hlediska změny nebo doplnění
skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly
provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v
návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací
soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch
důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Vzhledem k
tomu, že odvolací soud neprovedl žádné nové pro věc podstatné důkazy, ani
takové důkazy nezopakoval, a že jím nově provedené marginální, zcela nedůležité
důkazy hodnotil izolovaně, provedl, porušujíce tím zásadu bezprostřednosti,
přehodnocení stěžejních důkazů realizovaných u nalézacího soudu (zejména
výpovědi poškozeného a posudku a výpovědi znalce ohledně způsobu vzniku jeho
zranění) a vyvodil z nich opačná skutková zjištění vedoucí k vydání
překvapivého a nepředvídatelného rozhodnutí, a v tomto směru tak lze spatřovat
vadu naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající
v nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutková zjištění a na ně
navazující právní závěry se výše popsaným postupem dostaly do extrémního
nesouladu s provedenými důkazy.
12. Dovolatel poukázal též na to, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu je nepřiměřeně stručné, opomíjí řadu podstatných skutečností a nápadně
kontrastuje s kvalitně zpracovaným, vyčerpávajícím a přesvědčivým odůvodněním
nalézacího soudu; konkrétně mu vytkl, že se omezuje pouze na popis a hodnocení
důkazů pro věc nepodstatných a zpochybňuje nalézacím soudem hodnocenou výpověď
poškozeného, aniž by přesvědčivě zdůvodnil, proč dospěl k opačným závěrům, když
navíc sám uvádí, že soud prvního stupně věnoval projednání věci náležitou
pozornost, že respektoval jeho pokyny k doplnění dokazování a že byl správný i
postup spočívající ve čtení výpovědi poškozeného z přípravného řízení při
hlavním líčení. To však současně činí jeho rozhodnutí vnitřně rozporným,
protože v něm zároveň nejsou uvedeny skutečně relevantní důvody pro to, aby
bylo možné dojít ke zcela opačným závěrům než do rozhodnutí soudu prvního
stupně vtělených.
13. V závěru svého podání nejvyšší státní zástupce shrnul, že soud
druhého stupně v dané věci zjevně překročil trestním řádem stanovené limity pro
to, kdy se odvolací soud může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně; přestože totiž v řízení o odvolání pouze přehodnotil stěžejní
důkazy provedené a zhodnocené nalézacím soudem a sám provedl toliko okrajové a
pro věc nepodstatné důkazy, jež hodnotil zjevně odtrženě od důkazů provedených
v hlavním líčení, odchýlil se poté zásadním způsobem od skutkových zjištění
nalézacího soudu, a tím se ocitl procesně mimo rámec § 263 odst. 7 věty druhé
tr. ř. (podle něhož je vázán hodnocením nalézacího soudu u těch důkazů, které
sám neprovedl) a jeho právní závěr se dostal do extrémního nesouladu se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Za takového stavu je plně
odůvodněna existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
(dovolatel v této souvislosti uvedl odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 749/2012).
14. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2
tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 13 To
89/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v
Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil
podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí
Nejvyššího soudu.
15. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo v souladu s ustanovením §
265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise obhájci obviněného, jenž ve svém vyjádření
ze dne 21. 5. 2016 uvedl, že s podaným dovoláním nesouhlasí. Vyslovil názor, že
nalézací soud svá rozhodnutí nečinil na základě spolehlivě zjištěného
skutkového stavu, jak ukládá trestní řád, ale na základě spekulací, rovin
pravděpodobnosti, kdy v posuzované věci neexistoval jediný přímý svědek kromě
poškozeného, jehož výpovědi o zranění, která utrpěl, se lišily, přičemž označil
až za nedůstojné nahlížet na výpověď svědka T. J., jenž měl být přítomen
zranění poškozeného, jako na marginální důkaz.
16. Obviněný dále zdůraznil, že svou vinu v celém rozsahu popřel, neboť
celá věc je smyšlenou aférou, a poukázal na to, že ani jeden ze svědků domnělý
incident neviděl, všichni se o něm dozvěděli z doslechu, nenašly se boty, kvůli
kterým měl vzniknout, stejně jako tričko poškozeného, na němž, pokud by se
skutku dopustil, by jistě byly biologické stopy obviněného. Současně
zpochybnil, že by se daný skutek mohl stát tak, jak je popsáno v obžalobě,
protože není fyzicky možné, aby si lehl pod poškozeného a nasadil mu na krk
tzv. „kravatu“, dvakrát nebo třikrát ho kopl levou nohou do oblasti břicha,
poté ho pustil a ležícího jej kopl s nápřahem do spodní části zad; v této
souvislosti upozornil jednak na to, že je po několikanásobné operaci levé nohy,
a není představitelné, že by v takovém stavu byl schopen někoho kopnout takovou
silou, že by mu způsobil popisované zranění, a dále na skutečnost, že již deset
let je ve výkonu trestu odnětí svobody s tím, že po celou tuto dobu se choval
vzorně. K výpovědi poškozeného z přípravného řízení, jež byla – s ohledem na
jeho pobyt v psychiatrické léčebně – u hlavního líčení pouze čtena, uvedl, že
již tato okolnost ji činí nevěrohodnou, a změna jeho výpovědi oproti původní
výpovědi, kdy uvedl, že si zranění způsobil sám, je pak ryze účelová (což je
ostatně podporováno výpovědí svědka T. Z.). Ve vztahu k výpovědi svědka V. F.,
který jako jediný vypovídal v přípravném řízení proti němu, připomněl, že tento
v hlavním líčení uvedl, že v předmětný den žádný incident nezaznamenal a
nevšiml si ani žádného zranění poškozeného; obdobně další svědci v posuzované
věci – P. H., T. Z., A. K., M. H., J. P. a J. J.– vypověděli, že údajné
napadení neviděli. Doplnil ještě, že s ohledem na to, že posledně jmenovanému
svědkovi, když tento u hlavního líčení tvrdil, že k věci nemá co říci, protože
nic neviděl, ani neslyšel, udělil předseda senátu pořádkovou pokutu, což svědčí
pro domněnku (stejně jako to, že tento od počátku řízení dával velmi zřetelně
najevo, jaký má na celou věc názor) o jeho zaujatém postoji. Konečně poukázal i
na závěr znalce MUDr. Petra Baláže, že je vysoce pravděpodobné, že zranění
vzniklo násilím, nicméně nevyloučil ani, že se mohlo stát tak, jak poškozený
uvedl původně, tedy že upadl (zvlášť pokud by upadl z větší výšky).
17. V závěru svého vyjádření obviněný vyslovil přesvědčení, že podané
dovolání není po právu, bylo podáno účelově ve snaze pokračovat v trestním
stíhání obviněného bez potřebných důkazů. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud
dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod
uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba
dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální
uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v
podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
20. Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce své dovolání výslovně
opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího
důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl
nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin,
nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického
opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat
neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových
zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení
procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně
povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v
návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní
posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého
stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve
věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03,
sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout,
že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné
opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v
určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
21. Z obsahu podaného dovolání se podává, že jeho těžištěm je výhrada
proti tomu, že obviněný byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce v něm vyslovil názor, že odvolací soud svým chybným
postupem spočívajícím v tom, že – aniž provedl znovu jakékoli pro skutkové
zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení – sice provedl důkazy,
které nebyly provedeny v hlavním líčení, avšak tyto nebyly pro věc podstatné, a
hodnotil je navíc izolovaně, nikoli v návaznosti na klíčové a stěžejní důkazy
provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení, čímž se odchýlil od
skutkových zjištění nalézacího soudu (konstatoval, že nelze vyloučit, že
poškozený byl napaden osobou odlišnou od obviněného, případně že si zranění
způsobil sám, tj. nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že jej napadl
obviněný, nebo že dokonce nebylo bezpečně a jistě prokázáno, že se skutek stal
tak, jak byl popsán v obžalobě), a porušil tak ustanovení § 259 odst. 3 a § 263
odst. 7 tr. ř., v důsledku čehož se jeho právní závěr dostal do extrémního
nesouladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
22. Taková argumentace sice přímo nesměřuje proti právnímu posouzení,
jak označený dovolací důvod předpokládá, neboť se dotýká postupu při zjišťování
skutkových okolností (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2.
2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.), avšak
dovolatel uvedené vady vytkl při současném konstatování existence extrémního
rozporu mezi skutkovými zjištěními a závěrem o tom, že se předmětný skutek
nestal, který spatřoval v postupu odvolacího soudu, jenž nedostál svým
povinnostem vyplývajícím z výše citovaných ustanovení trestního řádu. Takto
formulované námitky směřující proti nesprávnému postupu odvolacího soudu ovšem
svědčí o kolizi se základními postuláty spravedlivého procesu při absenci řádné
logické vazby na provedené důkazy. Proto Nejvyšší soud shledal, že ze strany
odvolacího soudu došlo k extrémnímu vybočení ze zákonného postupu (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), v
důsledku čehož považuje v dovolání vyjádřené nedostatky napadeného rozhodnutí
za uplatněné v souladu s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
23. Následně Nejvyšší soud, jelikož neshledal důvody pro odmítnutí
dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr.
ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání
podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému
rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny,
přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo
podáno dovolání.
24. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané
dovolání je důvodné a argumentace v něm relevantně uplatněná je správná a
výstižná. A právě proto, že se s touto argumentací v celém jejím rozsahu i
provázanosti zcela ztotožnil, postačuje na ni (již vzhledem k zásadě procesní
ekonomie) plně odkázat a pouze ji v některých ohledech doplnit či vybrané
skutečnosti zdůraznit.
25. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může
odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového
stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě
důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se
může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v
odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy
provedené již v hlavním líčení, nebo
b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
26. Citované zákonné ustanovení je limitem pro vlastní meritorní
rozhodování věci odvolacím soudem, a stanoví tedy rozsah uplatnění apelačního
principu, který v odvolacím řízení převažuje, a nezbytnou míru zachování prvků
kasace. Odvolací soud by měl zpravidla rozhodnout ve věci sám, pokud nejde o
doplňování skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tak, že by si
vyžádalo obsáhlé a zároveň obtížně proveditelné dokazování a že by tím odvolací
soud vlastně nahrazoval činnost soudu prvního stupně [§ 258 odst. 1 písm. c)
tr. ř.]. Odvolací soud by měl rozhodnout sám rozsudkem tam, kde může učinit
nové rozhodnutí na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, popřípadě
skutkového stavu, který byl na základě důkazů provedených přímo před odvolacím
soudem doplněn nebo změněn. Respektuje se zde odlišné postavení soudů obou
stupňů, přičemž těžištěm vytváření skutkového stavu zůstává i nadále soud
prvního stupně, který má nesporně lepší podmínky pro provádění a hodnocení
důkazů v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11, 12 tr.
ř.). Odvolací soud je však povinen doplnit řízení důkazy potřebnými k tomu, aby
mohl rozhodnout o odvolání. Výsledkem doplnění dokazování před odvolacím soudem
může být buďto závěr o takových nedostatcích skutkových zjištění, že je nutno
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání
a rozhodnutí (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.
1. 2002, sp. zn. 4 To 928/2001, publikované pod č. 2/2003 Sb. rozh. tr.), nebo
častěji odstranění těchto nedostatků tak, aby se doplněná skutková zjištění
mohla stát podkladem pro jiné, ale rovněž meritorní rozhodnutí odvolacího
soudu. Vytváření skutkového stavu je tím vlastně rozloženo a svěřeno soudům
obou stupňů, a pohled odvolacího soudu tedy není jen úzce kasační. Na rozdíl od
dřívější právní úpravy má k tomu odvolací soud dostatečné procesní prostředky,
které přesně vymezeným způsobem zajišťují respektování výsledků řízení před
soudem prvního stupně a jejich provázání a skloubení s výsledky jeho vlastní
činnosti v druhém stupni (§ 263 odst. 5, 6 a 7 tr. ř.).
27. Úprava rozhodování odvolacího soudu výslovně stanoví, v jakých
případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně. Jde o limity, které odvolací soud nesmí jinak překročit.
Odvolací soud nemůže sám rozhodnout rozsudkem, jestliže neprovede žádné důkazy
a měnil-li by skutkový stav zjištěný před soudem prvního stupně jen na tom
základě, že jinak hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního
stupně. Pokud by chtěl změnit skutkový stav, musí provést rozhodující důkazy
znovu, přičemž by však měl svou činnost zaměřit jen na důkazy, které mají
stěžejní význam; nestačí jen formální zopakování některých, zejména listinných
důkazů, z nichž nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, publikovaný v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 11/2002 pod č. T 281).
Originální provedení důkazů před odvolacím soudem přichází v úvahu tehdy,
jestliže soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl v hlavním líčení proto, že
je opomněl provést nebo je nepovažoval za potřebné, anebo o nich nevěděl a
návrh na jejich provedení byl učiněn až v podaném odvolání v souladu se zásadou
úplné apelace nebo až ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Pro případ
změny nebo doplnění skutkových zjištění ve smyslu zásady bezprostřednosti (§ 2
odst. 12 tr. ř.) může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly
provedeny (a to buď originálně, tj. které byly dosud neprovedené, nebo které
byly provedeny znovu) ve veřejném zasedání před odvolacím soudem.
28. Ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. upravuje postup odvolacího soudu při
hodnocení důkazů provedených ve veřejném zasedání. Přes výše zmíněnou zásadu
bezprostřednosti odvolací soud však tyto důkazy nehodnotí izolovaně, nýbrž musí
navazovat při jejich hodnocení na důkazy provedené před soudem prvního stupně v
hlavním líčení, přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů, tak jak ho provedl
soud prvního stupně. I když jsou tedy skutková zjištění, v nichž se odvolací
soud odchyluje od napadeného rozsudku, výsledkem provádění důkazů a jejich
hodnocení především odvolacího soudu ve veřejném zasedání, nemohou být odtržena
od dokazování a hodnocení ostatních důkazů provedeného soudem prvního stupně v
hlavním líčení. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně
a obviněný by neměl být vystavován nejistotě ze změny svého postavení bez
možnosti brojit proti novému rozhodnutí řádným opravným prostředkem. Navíc je
zde odvolací soud limitován i tím, aby nečinil tzv. překvapivá rozhodnutí,
jimiž by byl obviněný omezen v právu na obhajobu, pokud neměl dostatečnou
možnost připravit se na podstatnou změnu skutkového stavu a právní kvalifikace
(viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109/1999, a též
nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109/2002). Zjistí-li odvolací
soud skutečnosti, které jen nedoplňují skutkový stav věci, ale podstatně ho
mění, vrátí zpravidla věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl, a to i tehdy, když se pokusil sám doplnit skutková
zjištění provedením důkazů ve veřejném zasedání (§ 263 odst. 6 tr.
ř.).
29. Pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku
soudu prvního stupně, není oprávněn vytvářet skutkový stav věci a nahrazovat
tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč
jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým
důkazům ještě přihlédnout. Jestliže totiž odvolací soud považuje rozsah
dokazování za úplný, ale sám hodnotí provedené důkazy jinak než soud prvního
stupně, nemůže jen z tohoto důvodu zrušit napadený rozsudek a znovu rozhodnout
bez toho, že by předtím zopakoval důkazy bezprostředně před odvolacím soudem.
Přitom však odvolací soud musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího
řízení a nenahrazovalo by to činnost a poslání soudu prvního stupně, a proto v
takových případech zpravidla musí odvolací soud postupovat podle § 259 odst. 1
tr. ř. Odvolací soud přitom může jen upozornit soud prvního stupně, v kterých
směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však udělovat
závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb.
rozh. tr.).
30. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na
posuzovaný případ je třeba připomenout, že odvolací soud zrušil napadený
rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. b), c)
tr. ř. Podle písm. b) citovaného zákonného ustanovení odvolací soud zruší
napadený rozsudek pro jeho vady, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho
skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že
se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro
rozhodnutí. Podle písm. c) shodného zákonného ustanovení odvolací soud zruší
napadený rozsudek, vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění
ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat
nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by
znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně.
31. V dané věci odvolací soud ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal
v rozsahu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, a
doplnil dokazování výslechem svědka T. J. a čtením aktuálního hodnocení
obviněného z Věznice Mírov, kde vykonává trest odnětí svobody v jiné trestní
věci. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí (viz zejména jeho str. 6),
konstatoval přitom, že nalézací soud věnoval projednání věci náležitou
pozornost, respektoval obsah jeho zrušujícího rozhodnutí a doplnil dokazování v
naznačeném směru; důvodným shledal i jeho postup podle § 211 odst. 2 písm. a)
tr. ř., tj. přečtení svědecké výpovědi poškozeného T. Š. z přípravného řízení
(jakožto jediného přímého důkazu svědčícího o vině obviněného). Pokud jde o
shora zmíněné důkazy, jež sám ve smyslu § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. provedl
(a které nebyly provedeny v hlavním líčení), uvedl k nim jednak, že nově
vyslechnutý svědek vypověděl, že „… ten den nebyl v práci na směně, tudíž vůbec
o ničem neví. Netuší, proč byl k soudu předvolán … osobně se Š. nikdy nemluvil,
natož o nějakém jeho zranění … žádnému napadení osobně nebyl přítomen, nikdy
neviděl Š. upadnout …“ (str. 5 rozsudku), aby následně konstatoval, že „…
svědek J. sice nepotvrdil verzi obviněného, podle níž měl vidět, jak poškozený
Š. upadl (a tím si způsobil zranění), ale nepotvrdil ani verzi obžaloby, podle
které zranění způsobil poškozenému právě obviněný …“ (str. 7 rozsudku) a dále,
že „… nepřehlédl závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, podle
kterého poranění (poškozeného) vznikla pravděpodobněji opakovaným tupým násilím
o uvedených intenzitách než prostým pádem, tedy například způsobem, který
popsal poškozený T. Š. ve své výpovědi (údery, kopy) … je nutné obezřetně
zvažovat, zda jeho výpověď z přípravného řízení (kterou v podstatě nepodpořil
nikdo z dalších slyšených svědků …) je či není izolovaným důkazem v kontextu
provedených důkazů dalších …(str. 7 rozsudku). Ve vztahu k druhému jím
provedenému důkazu poukázal na to, že obviněný je v průběhu výkonu trestu
hodnocen velmi kladně, obdržel 29 kázeňských odměn, ani jednou nebyl kázeňsky
trestán, a tudíž nepochybně podpůrně svědčí v jeho prospěch. Na podkladě těchto
skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že „… ačkoliv je podezření vůči
obviněnému nepochybně zdůvodnitelné, přesto nebyla jeho vina prokázána bez
důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. … nebylo dokonce prokázáno
bezpečně a jistě, že se skutek stal tak, jak byl v obžalobě popsán … nelze …
vyloučit ani verzi, podle níž mohl být poškozený napaden osobou odlišnou od
obviněného, případně že si zranění způsobil sám. Stejně tak jistě nelze zcela
vyloučit ani variantu, že to byl obviněný, kdo poškozeného napadl, nicméně
provedené důkazy podle názoru krajského soudu učinit tento jednoznačný závěr
bez důvodných pochybností neumožňují …“ (str. 8
rozsudku).
32. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl ve věci rozsudkem,
přičemž se zásadním způsobem odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního
stupně. Učinil tak v rozporu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř., neboť
neprovedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v
hlavním líčení, a pokud provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení
(jak byly zmíněny shora), tyto byly pro věc nepodstatné a jen okrajové. Takové
důkazy nemohly vytvořit ve spojení s důkazy provedenými před soudem prvního
stupně v hlavním líčení spolehlivý podklad pro odlišná (resp. zcela opačná)
skutková zjištění, než která učinil nalézací soud. Při hodnocení těchto důkazů
provedených ve veřejném zasedání odvolací soud nepostupoval v souladu s
ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř., když nerespektoval povinnost nehodnotit je
izolovaně a nenavázal na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním
líčení, jejichž hodnocením tak, jak je provedl soud prvního stupně, byl vázán.
Odvolací soud tak překročil trestním řádem stanovené limity dokazování, změny
skutkového stavu a pak i samotného způsobu rozhodnutí.
33. Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností a z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 13 To
89/2015, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř.
současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v
Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
34. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, na
němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění
tohoto usnesení. Musí tak činit daleko odpovědnějším způsobem, než k věci
přistoupil v napadeném rozhodnutí. Dovolateli je totiž třeba přisvědčit i v
tom, že odůvodnění jeho rozsudku je nepřiměřeně stručné, opomíjí řadu
podstatných skutečností a nápadně kontrastuje s kvalitně zpracovaným,
vyčerpávajícím a přesvědčivým odůvodněním nalézacího soudu, zvláště když se
omezuje v podstatě jen na popis a hodnocení důkazů pro věc nevýznamných a
zpochybňuje nalézacím soudem hodnocenou svědeckou výpověď poškozeného, aniž by
současně přesvědčivě zdůvodnil, proč dospěl k naprosto opačným závěrům.
35. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla
přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve
svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění,
jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.).
36. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud
učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem
nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu