8 Tdo 830/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud jako soud pro mládež projednal v neveřejném zasedání konaném dne
13. října 2010 dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*) , proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 4 Tmo
137/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 11 Tm 13/2009, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě, soudu pro
mládež, ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 4 Tmo 137/2009, a rozsudek Okresního
soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. 11 Tm 13/2009,
z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě, soudu pro
mládež, p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 22. 6.
2009, sp. zn. 11 Tm 13/2009, byl obviněný mladistvý „tulipán“ (dále jen
mladistvý) uznán vinným pod bodem 1) proviněními křivého obvinění podle § 174
odst. 1 tr. zák. a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175
odst. 2 písm. a) tr. zák., pod bodem 2) proviněním nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. Za to byl
odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1
zákona č. 218/2003 Sb. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody na šest
měsíců. Podle § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., § 58 odst. 1 tr. zák. byl
výkon tohoto trestního opatření podmíněně odložen na zkušební dobu čtrnácti
měsíců.
Označený rozsudek napadli odvoláními mladistvý „tulipán“, zákonná
zástupkyně – matka R. M. a za mladistvého a v jeho prospěch obhájkyně JUDr.
Zdeňka Poláková. Z podnětu odvolání mladistvého, zákonné zástupkyně - matky R.
M. a odvolání, které za mladistvého a v jeho prospěch podala obhájkyně JUDr.
Zdeňka Poláková, byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze
dne 10. 11. 2009, sp. zn. 4 Tmo 137/2009, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.
ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Za podmínek § 259
odst. 3 písm. a), b) tr. ř. byl mladistvý uznán vinným pod bodem 1) jednak
proviněním křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., jednak proviněním
křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a)
tr. zák., pod bodem 2) proviněním nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. Za tato provinění byl
mladistvý odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. a § 31
odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody na
šest měsíců. Podle § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., § 58 odst. 1 tr. zák.
byl výkon trestního opatření podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a
dvou měsíců.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu pod bodem 1) se mladistvý
provinění křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. a křivé výpovědi a
nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. dopustil
v ideálním souběhu tím, že v přesně nezjištěné době na přelomu roku 2007 a 2008
prostřednictvím písemného podání vypracovaného právní zástupkyní mladistvého
JUDr. Karlou Návedlovou, doručeného OSZ v N. J., lživě obvinil M. P., zástupce
ředitele D. d. v N. J., že ho měl jako chovance tohoto ústavu v průběhu jara
roku 2004 do 30. 6. 2006 nejméně ve třech případech nepřiměřeně fyzicky
trestat, fackovat, bít pěstmi do žeber a hlavy, kopat do zad a břicha, až se
pomočil, vulgárně ho urážet, přičemž dne 28. 2. 2008 byly PČR, OŘ SKPV N. J.
pod č. j. ORNJ-426-48/TČ-2008-04 zahájeny úkony trestního řízení podle § 158
odst. 3 tr. ř. ve věci trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1
tr. zák. vůči podezřelému M. P. a dne 19. 3. 2008 v 9.00 hod. v N. J. na
Policii ČR, OŘ, SKPV, oddělení obecné kriminality, po řádném poučení a po
poučení o trestních následcích křivé výpovědi a křivého obvinění vypovídal
mladistvý „tulipán“ jako svědek před policejním komisařem vědomě nepravdivě o
shora uvedených skutečnostech, kdy usnesením Police ČR, OŘ, SKPV N. J. č. j.
ORNJ-426-48/TČ-2008-04 ze dne 2. 6. 2008 byla uvedená věc odložena podle § 159a
odst. 1 tr. ř. a rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 6. 2008.
Provinění nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
podle § 187a odst. 1 tr. zák. měl podle skutkových zjištění pod bodem 2)
označeného rozsudku odvolacího soudu spáchat tím, že dne 3. 5. 2008 ve V. ú.
D., okr. P., N., na pokoji, uschovával pro vlastní potřebu sušenou rostlinou
hmotu – marihuanu, kterou měl uschovanou ve své čepici ve skříni, přičemž
následnou expertízou z oboru kriminalistiky bylo zjištěno, že se jednalo o 15,1
g sušené rostlinné hmoty zelené barvy využitelné pro toxikomanii s obsahem
2,8 % dronabinolu (THC), což v uvedeném množství představovalo 4,2 g
dronabinolu (THC), přičemž marihuana je droga z konopí, které je uvedeno v
příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb. jako omamná látka, zařazená do seznamu č.
IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a jako hlavní psychoaktivní složky
obsahuje dronabinol (THC), který je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998
Sb. jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o
psychotropních látkách.
Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podal mladistvý
prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod
dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Akcentoval, že nespáchal provinění,
která jsou mu kladena za vinu, a že v řízení bylo porušeno jeho právo na
spravedlivý proces.
Dovolatel tvrdil, že ve vztahu k provinění křivé výpovědi a
nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. v tomto
řízení a ani v řízení vedeném u Policie ČR N. J. pod. č. j.
ORNJ-426-/TČ-2008-04 nebylo prokázáno, že by křivě vypovídal. Jde-li o
provinění křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., namítal, že není
zřejmé, z čeho obžaloba a soud dovodily jeho úmysl přivodit M. P. trestní
stíhání. K provinění nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek
a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. upozornil, že orgány činné v trestním
řízení nezjišťovaly bližší okolnosti kolem předání a nálezu určité látky, aby
„to“ mladistvý zkusil, k čemuž došlo pouze v jednom případě.
Dále soustředil svoji pozornost k zevrubné rekapitulaci námitek vůči rozsudku
soudu prvního stupně. Vytkl, že při rozhodování o skutku pod bodem 1) neměl
soud prvního stupně k dispozici ani předmětný policejní spis, stran tohoto
skutku neprováděl žádné dokazování a vycházel pouze z obsahu usnesení o
odložení věci. Samotné usnesení o odložení věci podle dovolatele osvědčuje
pouze to, že se nepodařilo spáchání trestného činu týrání svěřené osoby podle §
215 odst. 1 tr. zák. prokázat, nikoliv však to, že k takovému jednání nedošlo.
Vyjádřil přesvědčení, že trestní řízení bylo vedeno snahou věc odložit.
Dokládal je poukazem na to, že nebyly provedeny důkazy navrhované obhajobou,
nebyli vyslechnuti svědci z řad vychovatelů dětského domova, kteří o bití
nezletilého „tulipána“ věděli, zejména G. P., I. G., K. D., M. P., B. F., a ani
nebylo odůvodněno, proč nebyly vzaty v potaz výpovědi nezletilých L. M. a J.
M. Mladistvý dále vytýkal, že M. P. jako osoba podezřelá nebyl, na rozdíl od
mladistvého, který v trestní věci ORNJ-426-/TČ-2008-04 vystupoval v roli
poškozeného, podroben psychiatricko-psychologickému zkoumání. K psychiatricko–
psychologickému zkoumání mladistvého byla Policií ČR ustanovena jako znalkyně
MUDr. J. A., o jejíž objektivitě lze mít pochybnosti vzhledem k její dlouhodobé
spolupráci s D. d. v N. J. Ačkoliv obhajoba předložila znalecký posudek PhDr.
J. V., který byl zcela odlišný od závěrů MUDr. J. A. a Mgr. Z. K., soudy se
tímto znaleckým posudkem nezaobíraly a jako důkaz jej neprovedly. Případ týrání
svěřené osoby, kterého se měl dopustit vychovatel M. P., byl podle něj šetřen
neobjektivně a jednostranně. Byl nespravedlivě obžalován, souzen a odsouzen,
třebaže pravdivě vypověděl o bití vychovatelem dětského domova.
Ani ve vztahu ke skutku pod bodem 2) nepostupovaly orgány činné v trestním
řízení podle mladistvého správně, když neprovedly obhajobou navrhované důkazy –
záznamy o útěcích mladistvého, nezkoumaly výsledky testů ke zjišťování užití
drog, záznamy o šetření věci J. A., která měla mladistvému předat marihuanu,
neopatřily a neprovedly znalecký posudek o kvalitě nalezené látky atd.
Dovolatel tvrdil, že do V. ú. D., o němž je známo, že jsou zde problémy s
drogami, byl přemístěn bez zákonného důvodu a držen zde až do doby, než mu
někdo podstrčil neznámou látku, aby „to“ tzv. zkusil. Do tohoto ústavu byl
přemístěn přesto, že byl vychovateli opakovaně označován za bezproblémového
jedince se zájmem o sport a tanec. Okresnímu soudu v Ostravě mladistvý dále
vytýkal, že neodůvodnil, proč vycházel pouze z písemného hodnocení V. ú. D. a
nepřihlédl k výpovědi kmenového vychovatele V. P., který mj. uváděl, že si
myslí, že mladistvý marihuanu nekouřil, protože je nekuřák. Mladistvý popřel
jakoukoliv vědomost o zákazu držení látky marihuany. Nalézací soud podle
dovolatele pochybil, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí pracoval s pojmem
marihuana, ačkoliv jej mladistvý nikdy neužil. Závěr o tom, že byl uživatelem
drog – marihuany - byl vystavěn na ničím podložených výpovědích Bc. J. C., jenž
uváděl, že mladistvý nejméně ve třech případech jevil známky užití této látky.
Užití marihuany ze strany mladistvého nebylo prokázáno žádným testem a
prokázání této skutečnosti nelze nahrazovat hypotézami svědka Bc. J. C.
Dovolatel nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že V. P. a Bc. J. C.
vypovídali shodně, když Bc. J. C. vypověděl, že není pravdou, že mladistvý
nebyl konzumentem drogy a dále uváděl, že se mladistvý přiznal k požití drogy,
avšak nepředložil nic, čím by tato tvrzení doložil, a naopak svědek V.v P.
uvedl, že mladistvý „tulipán“ marihuanu nekouřil. Vadu shledával rovněž v tom,
že při podání vysvětlení dne 14. 5. 2008 mu nebylo zmíněno právo na právní
pomoc advokáta a jeho zákonní zástupci nebyli o tomto úkonu vyrozuměni.
Dovolatel dále zpochybnil i množství nalezené drogy, která nebyla ihned
zajištěna Policií, ale uschována bez dozoru u Bc. J. C., a není proto možno
najisto postavit, že nalezená látka je totožná s tou, která byla později
předána Policii ČR. Upozornil, že účinná látka dronabinol je látka syntetická,
nevyskytující se v přírodním konopí. Nesprávně bylo stanoveno i množství této
účinné látky v nalezené sušené hmotě, jelikož 2,8 % v 15,1 g sušiny odpovídá
0,42g dronabinolu, což obhajoba považovala spíše za „seno“.
Mladistvý označil za vadný i rozsudek odvolacího soudu; vytkl, že ač obhajoba
poukazovala na závažná právní pochybení a rozpory, odvolací soud se s námitkami
nevypořádal a věnoval mimořádnou pozornost informacím ze zpráv, které o
rodičích mladistvého šířila A. B., bývalá pracovnice OSPOD.
Shrnul, že trestní řízení nebylo prováděno objektivně, orgány činné v trestním
řízení se nezabývaly námitkami obhajoby a důkazy obhajoby byly nedůvodně
zamítnuty. Bylo rozhodováno předpojatě bez dokonalé znalosti spisu, o čemž
podle obhajoby svědčí i množství pochybení, na něž opakovaně poukazovala. Závěr
o vině mladistvého byl vybudován na podkladě usnesení o odložení věci podle §
159a tr. ř. a 1 nálezu látky předané mu za účelem, aby „to“ zkusil a výpovědi
vychovatele a vedoucího vychovatele výchovného ústavu. Tyto důkazy považoval
mladistvý za nedostatečné za situace, kdy výpovědi vychovatelů byly pouze
obecné, vykazovaly rozpory a nebyly podloženy žádným jiným důkazem. S odkazem
na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva též zdůraznil, že odsouzení
nelze založit na přečtených výpovědích z přípravného řízení, nebyli-li svědci
kontradiktorně vyslechnuti a jsou-li takové výpovědi jediným rozhodujícím
důkazem o vině. Skutkový stav nebyl zjištěn způsobem, o němž by nebyly důvodné
pochybnosti, a zároveň došlo k porušení zásady ústnosti a též zásady rovnosti
stran, když veškeré důkazy byly prováděny výhradně dle úvah policejního orgánu,
státní zástupkyně nebo soudu a návrhy obhajoby byly bez náležitého odůvodnění
zamítány, čímž bylo zasaženo též do práva na spravedlivý proces.
Mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v
Ostravě, soudu pro mládež, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Ostravě, soudu v Ostravě, a aby ve věci rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
mladistvého předeslal, že z obsahu dovolání plyne, že jsou v podstatě namítány
neúplnost dokazování a nesprávnost hodnocení provedených důkazů nalézacím i
odvolacím soudem. Po prostudování odůvodnění rozsudků nalézacího i odvolacího
soudu měl však za to, že dokazování věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu,
skutkový stav byl náležitě zjištěn a odpovídá mu soudy použitá právní
kvalifikace. Navíc je zřejmé, že dovolací námitky mladistvého jsou z větší
části totožné s těmi, které byly uplatněny v jeho odvolání proti rozsudku
nalézacího soudu.
Rekapituloval, že pokud jde o skutek právně kvalifikovaný jako
provinění křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., křivé výpovědi a
nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. pod bodem
1) rozsudku odvolacího soudu, mladistvý k věci nevypovídal, vyslechnuta však
byla řada svědků z okruhu chovanců a vychovatelů DD N. J., kteří tvrzení
mladistvého o bití jeho osoby vychovatelem M. P. nepotvrdili. Neztotožnil se
ani s tvrzením dovolatele, že dokazování k těmto skutkům spočívalo jen ve čtení
usnesení policejního orgánu PČR N. J. č. j. ORNJ-426/TČ-2008-04, poukázal na
doplnění dokazování odvolacím soudem všeobecným spisem OSZ N. J. sp. zn. ZN
1498/2008. Připomněl, že zejména odvolací soud ve svém odůvodnění, pokud jde o
důkazy o vině mladistvého, přesvědčivě argumentuje i absencí jakýchkoliv zmínek
o bití mladistvého v jiných soudních civilních řízeních, v rámci kterých bylo o
mladistvém pojednáváno, a i časovými souvislostmi předmětných tvrzení
mladistvého. Nelze pominout ani obsah posudku znalců MUDr. J. A. a Mgr. Z. K.,
který byl odvolacím soudem konstatován a jehož závěry konstatují sníženou
věrohodnost mladistvého.
Jde-li o skutek právně kvalifikovaný jako provinění nedovolené výroby a
držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. pod
bodem 2) rozsudku odvolacího soudu, z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je
zřejmé, že soudy vycházely jednak z částečného doznání mladistvého (který
uvedl, že sice látku od J. U. převzal s tím, že se jedná o trávu, která se dá
kouřit, nevěděl však, o jakou látku se jedná), jednak ze svědeckých výpovědí
vychovatelů VÚ D. V. P. a J. C., přičemž zejména ze svědecké výpovědi J. C. je
nutno dovodit povědomost mladistvého o charakteru předmětné látky. Lze také
přisvědčit odvolacímu soudu, který zmínil i styky mladistvého s ostatními
chovanci VÚ D., kteří marihuanu užívali, když minimálně toto muselo vést k
povědomí mladistvého o existenci a charakteru této látky. Pokud jde o
vlastnosti a charakter zajištěné látky, odkázal na odborné vyjádření PČR Sm. k.
OKTE a úvahy dovolatele ohledně kvality zajištěné látky označil jako čistě
spekulativní. Pokud jde o úvahy dovolatele ohledně zajištění předmětné
marihuany a dalšího nakládání s ní, poukázal na to, že jde o tvrzené
skutečnosti rovněž spekulativního rázu, z provedených důkazů není zřejmé, že by
existovaly pochybnosti o množství a kvalitě zajištěné látky (příp. o její
totožnosti), sám mladistvý nic takového ani dříve nenamítal. Pouhý určitý
časový odstup předání látky policejnímu orgánu od doby jejího zajištění
zaměstnanci VÚ D. sám o sobě podezření z takové manipulace nezakládá.
Státní zástupce uzavřel, že soudy obou stupňů respektovaly zásady
vyjádřené v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., věc byla dostatečně
objasněna a neexistuje nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým
stavem (a už vůbec ne extrémní nesoulad). Skutkový stav, přiměřeně vyjádřený
naposledy v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, byl řádně právně
kvalifikován, tj. podřazen pod skutkové podstaty výše vyjmenovaných provinění.
Navrhl proto, aby bylo dovolání mladistvého podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že mladistvý uplatnil námitky, které
směřovaly převážně proti rozsahu dokazování a ve svých důsledcích proti
správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů, tedy námitky
skutkové. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a
proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat
(srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02,
ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud však již opakovaně
připustil, že tato zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se
nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace
důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu
dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí
Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout
mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva
musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích
(k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o
procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu,
přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění
zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních
rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná
či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se
dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění
meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení
jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a
hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94,
III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01,
II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená,
není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní
procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v
kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění
skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01,
II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o
ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná
skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS
84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Stručně shrnuto co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování,
jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu
vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze
i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného
hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního
logického základu.
Ve světle těchto východisek nelze výhrady dovolatele směřující proti procesnímu
postupu soudů označit za nedůvodné.
Ke skutku pod bodem 1) – provinění křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr.
zák. a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2
písm. a) tr. zák.
Provinění křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného
lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání.
Objektem trestného činu křivého obvinění je zájem na ochraně řádné činnosti
státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva,
svobodu a čest. Forma obvinění není rozhodná a znaky tohoto trestného činu může
naplňovat i lživé obvinění učiněné při uplatňování vlastní obhajoby v trestním
řízení. Zákon vyžaduje, aby křivé obvinění jiného z trestného činu směřovalo
vůči určité osobě. Lživě obvinit znamená vědomě objektivně nepravdivě
informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný
čin spáchán a kdo je jeho pachatelem. Vždy však musí být dán úmysl přivodit
trestní stíhání jiného. Z hlediska subjektivní stránky musí pachatel chtít nebo
si být alespoň vědom toho, že jiného lživě obviňuje z trestného činu a být s
tím srozuměn a současně chtít nebo být alespoň srozuměn s tím, že v důsledku
jeho obvinění bude tato osoba trestně stíhána. Úmysl tedy musí zahrnovat
možnost trestního stíhání jiného na základě lživého obvinění, přičemž postačí
úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák.
Provinění křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2
písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo jako svědek nebo znalec před soudem, státním
zástupcem nebo policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního
řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny uvede nepravdu o
okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění
vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny.
Objektem trestného činu podle § 175 odst. 2 tr. zák. je zájem na správném
zjištění skutkového stavu coby podkladu pro zákonné rozhodnutí soudu. Výpověď
svědka patří v řízení před soudy popř. před policejními orgány mezi základní a
nejčastější důkazní prostředky. „Svědek“ ve smyslu citovaného ustanovení
trestního zákona je fyzická osoba za současného splnění předpokladů věcných i
procesních. Věcnými předpoklady se v této souvislosti rozumí, že jde o fyzickou
osobu odlišnou od účastníků řízení, popřípadě od jejich zákonných zástupců,
kterou předvolal soud nebo policejní orgán, aby vypovídala o skutečnostech,
které mají být předmětem dokazování, jež tato osoba vnímala svými smysly.
Rozlišuje-li teorie a praxe trestního práva hmotného postavení svědka v
materiálním smyslu a ve formálním smyslu (k tomu např. č. 15/2002 Sb. rozh.
tr.), pak je zjevné, že v daných souvislostech lze uvažovat toliko o postavení
svědka ve formálním smyslu. Procesní podmínky výslechu svědka jsou upraveny
příslušnými procesně právními předpisy, v konkrétním případě ustanoveními § 97
až 104 tr. ř. Podle § 97 tr. ř. je každý povinen na předvolání se dostavit a
vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo
o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Trestní řád tak stanoví nejen
povinnost svědka vypovídat, ale výslovně také uvádí, o čem má svědek vypovídat.
Podle § 101 odst. 1 tr. ř. před výslechem svědka je vždy třeba zjistit jeho
totožnost, jeho poměr k obviněnému, poučit jej o právu odepřít výpověď, a je-li
toho třeba, též o zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle § 55 odst. 2
tr. ř., jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet.
Dále musí být poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o
trestních následcích křivé výpovědi. Upozornění na následky křivé výpovědi je
třeba vnímat jako prostředek k zajištění pravdivosti a úplnosti svědecké
výpovědi.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud
považoval za naplněné znaky jednak provinění křivého obvinění podle § 174 odst.
1 tr. zák., jednak provinění křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku
podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., poněvadž mladistvý jiného lživě obvinil
z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a jako svědek před
policejním orgánem, který konal přípravné řízení podle trestního řádu, uvedl
nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí.
Soud prvního stupně vycházel ve vztahu k tomuto skutku, k němuž mladistvý
nevypovídal v přípravném řízení ani v hlavní líčení, ze spisového materiálu
Policie České republiky N. J., č. j. ORNJ-426-48/TČ-2008, zejména usnesení
Police České republiky, Okresní ředitelství N. J., č. j.
ORNJ-426-48/TČ-2008-04, ze dne 2. 6. 2008. Z jeho obsahu zjistil, že po řádném
prošetření, výslechu chovanců výchovného zařízení, vychovatelů, zpracovaní
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie,
jakož i výslechu mladistvého „tulipána“ jako svědka byla podle § 159a odst. 1
tr. ř. odložena věc podezření ze spáchání trestného činu týrání svěřené osoby
podle § 215 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit podezřelý M. P. jednáním
vymezeným v podstatných rysech ve shodě s popisem skutku podaným ve výroku
rozsudku. Z obsahu spisového materiálu akcentoval i znalecký posudek znalců z
oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie a psychologie, MUDr. J. A. a
Mgr. Z.K., z něhož soud mimo jiné zjistil, že mladistvý netrpí žádnou
kvalifikovanou duševní poruchou ani poruchou ve smyslu psychotické poruchy nebo
onemocnění; jeho intelektové schopnosti byly shledány v pásmu lehké mentální
retardace a na stejné úrovni jsou i jeho paměťové schopnosti. Prožité události
je schopen si zapamatovat i reprodukovat, při podání informací je nedbalý, při
dotazech na detaily rezonantní až impulzivní. Znalci u něj shledali sklony ke
zkreslování a nevyloučili ani účelové lhaní. Výpověď mladistvého nesplňovala
psychologická kritéria věrohodnosti v jednotlivostech ani vcelku. Policejní
orgán se podle soudu prvního stupně v rámci prověřování zabýval všemi závažnými
skutečnostmi významnými pro posouzení předmětné právní věci, avšak nebylo
zjištěno a prokázáno, že by k trestnému činu týrání svěřené osoby podle § 215
odst. 1 tr. zák. či k jinému protiprávnímu jednání spáchanému na osobě
mladistvého došlo. Dále byly jako důkaz čteny listiny – zpráva o pověsti,
hodnocení D. d. v N. J., sdělení V. ú. D., zprávy a některá rozhodnutí z
připojeného civilního spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. P 467/2003. Další
návrhy obhajoby na doplnění dokazování (výslechy svědků, vyžádání dalších
listin, výslechy znalců MUDr. J. A., Mgr. Z. K. a PhDr. J. V. – č. l. 141, 142)
označil za zjevně nadbytečné a neúčelné, proto jim nevyhověl.
Na pokladě těchto důkazů soud prvního stupně uzavřel, že mladistvý naplnil
skutkovou podstatu provinění křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. a
křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a)
tr. zák., jelikož bylo dostatečně prokázáno, že mladistvý nepravdivě – lživě
obvinil z týrání zástupce ředitele D. d. N.J. M. P. poté, co vypovídal nepravdu
jako svědek před policejním orgánem Policie České republiky o fyzickém týrání
M. P., a to po řádném poučení jakožto svědek (strany 5, 6 rozsudku).
Odvolací soud doplnil dokazování především o obsahu spisu Okresního státního
zastupitelství v Novém Jičíně sp. zn. ZN 1498/2008 a spis Okresního soudu v
Ostravě sp. zn. P 467/2003. Na podkladě uvedeného spisového materiálu
dokumentoval období od roku 2002, kdy byla nařízena ústavní výchova, až do roku
2008, kdy mělo dojít ke spáchání trestné činnosti. Soud druhého stupně
poukazoval především na vazby mladistvého a jeho rodičů, jejich vzájemné
kontakty, zájem rodičů. Zdůrazněna byla skutečnost, že u mladistvého došlo v
roce 2007 ke změně chování, odmítal se učit, byl drzý a nezvladatelný ve svém
chování, což vyústilo v přemístění nejprve do D. d. ú. v B. a následně do V. ú.
v D., a také to, že mladistvý nikdy ani průběhu soudních řízení vedených stran
jeho ústavní výchovy a rodičovské odpovědnosti jeho rodičů nikdy neuváděl, že
byl M. P. bit.
Za rozhodné označil především skutečnosti, že mladistvý byl vyslechnut jako
svědek po řádném poučení, včetně poučení o trestních následcích křivé výpovědi
a křivého obvinění, přičemž nelze mít pochybnosti o tom, že si mladistvý
vyslýchán jako svědek musel uvědomovat závažnost celé situace, a to mimo jiné v
souvislosti s přítomností soudce a státního zástupce u jeho výslechu, přičemž i
nadále trval na svém tvrzení, že byl nepřiměřeně trestán vychovatelem M. P.
Žádný z následně provedených listinných důkazů však ani podle odvolacího soudu
neprokazuje vznesené obvinění vůči M. P., pročež je možno učinit závěr o
nepravdivosti výpovědi mladistvého. Další návrhy na doplnění dokazování soud
druhého stupně taktéž zamítl s odůvodněním, že jsou pro rozhodnutí ve věci
nadbytečné. Odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně upřesnil
popis skutku a uznal mladistvého vinným oběma uvedenými proviněními (zejména
strany 8, 9 rozsudku).
V daných souvislostech nutno připomenout respektovanou judikaturu soudů, podle
níž okolnost, zda obviněný uvedl jako svědek v jiné věci nepravdu, musí soud,
který rozhoduje o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého
posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., vyřešit samostatně jako
předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o posouzení viny
obviněného, a to na podkladě srovnání výpovědi svědka se skutečností a bez
ohledu na to, zda v uvedené jiné věci byla orgány činnými v trestním řízení
tato výpověď vyhodnocena jako nepravdivá nebo nevěrohodná (k tomu usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, publikováno pod
č. 19/2006 Sb. rozh. tr.). Obdobně se vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS
485/01 i Ústavní soud, pakliže konstatoval, že nepodaří-li se orgánům činným v
trestním řízení prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobou za pachatele označen,
není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo
křivé a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného.
Stávající závěry soudů obou stupňů nelze akceptovat především proto, že v
řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím nebylo důsledně postupováno v
souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti zakotvenými v ustanovení § 2
odst. 11, 12 tr. ř. V hlavním líčení a posléze i veřejném zasedání byly k
předmětnému skutku čteny toliko spisové materiály policejního orgánu či
příslušného okresního státního zastupitelství obsahující rozhodné výpovědi
svědků ve věci vedené proti podezřelému M. P., aniž by však byl jediný osobně
soudem rozhodujícím o vině mladistvého vyslechnut. Tato okolnost je o to
zásadnější, že žádná z těchto osob nebyla vyslechnuta v procesním postavení
svědka ani v přípravném řízení vedeném proti mladistvému „tulipánovi“.
Zásada ústnosti záleží v tom, že soud rozhoduje na základě ústně provedených
důkazů a ústních přednesů stran. Obsah zásady bezprostřednosti garantující
respekt k principům spravedlivého procesu je vymezen dvěma požadavky. Jednak
tím, aby soud rozhodoval na základě svého bezprostředního dojmu z provedeného
řízení, a jednak aby soud čerpal z pramene, pokud možno co nejbližšího
zjišťované skutečnosti. Tato pravidla v dosud provedeném dokazování nebyla
důsledně dodržena. Na soudu prvního stupně bude, aby nejméně M.P. vyslechl v
procesní postavení svědka a aby v souladu s požadavky obsaženými v čl. 6 odst.
3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mladistvému
umožnil vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a
výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě.
Vyloučeno není, aby byly vyslechnuty i další osoby, bude-li to v kontextu
respektování práva na obhajobu a požadavku řádného objasnění věci nezbytné.
Mladistvý opodstatněně vytýkal též pominutí jím předloženého důkazu označeného
jako znalecký posudek zpracovatelky PhDr. J. V. (posudek neobsahuje všechny
obsahové náležitosti doložky znalce ve smyslu § 110a tr. ř.) a jeho návrhu na
výslech nejen této znalkyně, ale i znalců MUDr. J. A. a Mgr. Z. K., kteří
vypracovali znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie
a psychologie, jehož se dovolávaly soudy obou stupňů. Je zjevné, že tyto důkazy
označené jako znalecké posudky vyznívají co do hodnocení věrohodnosti údajů
sdělovaných mladistvým k inkriminované události poněkud odlišně (nikoliv přímo
kontroverzně), proto je nezbytné zpracovatele předložených posudků jako znalce
vyslechnout, vzájemně je seznámit s učiněnými závěry a požádat je o vysvětlení
(§ 109 tr. ř. analogicky). Nelze nezmínit, že novela trestního řádu, provedená
zákonem č. 265/2001 Sb., výslovně zakotvila v § 110a tr. ř. možnost, aby
kterákoli strana, včetně obviněného, předložila jí vyžádaný znalecký posudek;
navíc nové ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. předpokládá možnost stran vyhledat,
předložit nebo navrhnout provedení jakéhokoli důkazu. Touto novelizací
zákonodárce nepochybně sledoval tendenci posílit kontradiktorní rysy dokazování
a umožnit plnohodnotnou účast stran na řízení, což koneckonců zvyšuje též
objektivitu dokazování. Pokud soudy návrh mladistvého na výslech všech znalců
neakceptovaly, učinily tak, aniž by tento návrh náležitě odůvodnily, a to
zvláště za situace, kdy své rozhodnutí opřely o závěry znalců, jež nebyly
předneseny před soudem a s nimiž obhajoba polemizovala.
Teprve po odstranění takto vytknutých nedostatků a po doplnění
dokazování bude možno učinit spolehlivé závěry o vině mladistvého.
Ke skutku pod bodem 2) - provinění nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák.
Provinění nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
podle § 187a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo bez povolení přechovává omamnou
nebo psychotropní látku nebo jed v množství větším než malém.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud
považoval za naplněné znaky provinění nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák., poněvadž obviněný
bez povolení přechovával omamnou látku v množství větším než malém.
Podstata jednání obviněného měla spočívat v tom, že dne 3. 5. 2008 ve V. ú. D.,
na pokoji, uschovával pro vlastní potřebu sušenou rostlinou hmotu – marihuanu,
kterou měl schovanou ve své čepici ve skříni, přičemž bylo zjištěno, že se
jednalo o 15,1 g sušené rostlinné hmoty zelené barvy využitelné pro toxikomanii
s obsahem 2,8 % dronabinolu (THC), což v uvedeném množství představovalo 4,2 g
dronabinolu (THC), přičemž marihuana je droga z konopí, které je uvedeno v
příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb. jako omamná látka zařazená do seznamu č. IV
podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a jako hlavní psychoaktivní složky
obsahuje dronabinol (THC), který je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998
Sb. jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o
psychotropních látkách.
Pro naplnění znaků provinění nedovolené výroby omamných a psychotropních látek
a jedů podle § 187a tr. zák. se vyžaduje, aby omamná nebo psychotropní látka v
množství větším než malém byla bez povolení přechovávána. Přechováváním ve
smyslu zákonných znaků § 187a tr. zák. se rozumí přechovávání pro sebe, přičemž
pachatel nemusí mít látku přímo u sebe, ale postačí, že ji má ve své moci. Na
délce doby přechovávání nezáleží, hraje však významnou roli při posuzování
materiální stránky. Praxe soudů do 31. 12. 2009 považovala za množství větší
než malé takové množství přechovávané látky, které vícenásobně (podle ohrožení
vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých dávek)
převyšuje běžnou dávku průměrného konzumenta. V případě THC a jeho derivátů se
tak děje v množství pohybujícím se kolem 10 dávek po 30 mg, tj. 0,3 g. Po
subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, tedy nejméně vědomost pachatele o tom,
že látka, kterou přechovává, je omamná látka.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že skutková zjištění byla
opřena o výpověď mladistvého „tulipána“, který uvedl, že sušenou hmotu, kterou
získal na útěku, donesl do v. ú. on, přičemž vysvětlil, že mu látku poskytla J.
U. (resp. A.). S drogami ani neměl údajně žádné zkušenosti, marihuanu nikdy
nekouřil, drogy si neaplikoval, marihuanu nikdy neviděl a pojem „tráva“ mu nic
neříká. Soud dále vycházel z odborného vyjádření Policie České republiky,
Správy S. k., OKTE O., pracoviště F., na č. l. 99, 100 spisu, z něhož bylo
zjištěno, že ke zkoumání bylo předloženo 15,1 g sušené rostlinné hmoty
využitelné k toxikománii, která obsahuje 2,8 % dronabinolu (THC), tj. 4,20 g
dronabinolu. K nálezu drogy byli jako svědci vyslechnuti vychovatel V. P. a
zástupce ředitele ústavu Bc. J. C., jejichž výpovědi hodnotil soud jako
vzájemně souladné. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněný musel být o pojmu
marihuana (tráva) informován. Na podkladě výpovědi Bc. J. C. považoval za
prokázané, že mladistvý byl konzumentem drogy, neboť tento svědek uváděl, že se
mladistvý nejméně ve třech případech ke konzumaci drogy přiznal, po útěcích
jevil známky aplikace marihuany. Soud proto neuvěřil obhajobě mladistvého, že s
marihuanou nemá žádné zkušenosti, připomněl, že chovanci ústavu měli s
marihuanou zkušenosti a dovozoval, že i mladistvý musel mít odpovídající
informace (strany 7, 8 rozsudku).
Odvolací soud rovněž poukazoval na výpovědi svědků V. P. a Bc. J. C., na
odborné vyjádření Policie České republiky a ani podle jeho závěrů není pochyb o
tom, že mladistvý byl obeznámen s drogou marihuanou, věděl, jak vypadá, jak se
užívá a uvedeného dne ji převzal ke své potřebě a přechovával v budově V. ú.
(strany 10, 11 rozsudku).
Jakkoliv soudy obou stupňů věnovaly objasnění subjektivní stránky
označeného provinění potřebnou pozornost, je třeba souhlasit s námitkami
obhajoby, že k řádnému objasnění věci měli být jako svědci vyslechnuti nejméně
chovanci V. ú. D., s nimiž mladistvý v kritické době sdílel pokoj, a to k jeho
zkušenostem s marihuanou a jeho poznatkům o této látce, a dále též J. A. (U.),
která údajně mladistvému látku předala, k okolnostem souvisejícím s touto
událostí. Doplnění dokazování o výslechy těchto svědků je potřeba učinit nejen
proto, že žádný objektivní důkaz o tom, že mladistvý byl konzumentem marihuany
opatřen nebyl (nikdy nebyl testován), ale také proto, že výpovědi svědků V. P.
a J. C., jakkoliv jsou souladné co do okolností spojených s nálezem sušené
rostlinné hmoty, se poněkud rozcházejí v hodnocení osoby mladistvého. Zatímco
svědek V. P. uváděl, že si myslí, že mladistvý nebyl uživatelem marihuany,
protože byl nekuřák (č. l. 145), svědek J.C. se naopak domníval, že ačkoliv
mladistvý nebyl na drogy testován, je uživatelem marihuany, k čemuž se mu měl
přiznat (č. l. 162). Pro úplnost je třeba dodat, že i svědek V. P. hovořil v
přípravném řízení (č. l. 91) o pozitivních testech mladistvého na marihuanu,
ale v tomto směru neposkytl žádnou konkrétní, validní informaci.
Mladistvý nesouhlasil ani se závěrem soudů o kvalitě a množství omamné
látky zjištěné v sušené rostlinné hmotě. Zmínil, že účinná látka dronabinol,
jež je v odborném vyjádření zmiňována, je látka syntetická, nevyskytující se v
přírodním konopí; navíc obsahovalo-li 15,1 g sušené rostlinné hmoty 2,8 %
dronabinolu, nemohlo se jednat o 4,20 g této látky, ale jen o 0,42 g.
Na soudu prvního stupně bude, aby se i s touto výhradou dovolatele vypořádal,
aby předvolal zpracovatele odborného vyjádření a oba dílčí problémy jeho
výslechem ozřejmil.
Za významné ovšem dovolací soud také pokládá, že soud prvního stupně bude muset
konfrontovat dosavadní závěry s novou právní úpravou privilegované skutkové
podstaty trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §
284 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) účinného od 1. 1. 2010. Z pohledu
zásad o časové působnosti trestních zákonů totiž platí, že trestnost činu se
posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího
zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (§ 16
odst. 1 tr. zák., § 2 odst. 1 trestního zákoníku). Je zjevné, že právě v
oblasti trestního postihu neoprávněného přechovávání omamné a psychotropní
látky pro vlastní potřebu (§ 284) ve spojení s nařízením vlády č. 467/2009 Sb.,
kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké
je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je
obsahujících a jedů, došlo k významnějším změnám, které ve svých důsledcích
znamenají příznivější posuzování trestnosti téhož činu. Dovolací soud
připomíná, že podle zmiňovaného nařízení ohledně konopí platí, že trestným
činem podle ustanovení § 284 trestního zákoníku je držení více než 15 g sušiny
konopí (tj. skutečně zadržená hmota), ovšem za předpokladu, že obsahuje více
než 1,5 g účinné látky, tj. delta-9-tetrahydrocannabinolu. Pokud by obsah
účinné látky byl nižší, mohlo by se jednat o přestupek. Na soudu prvního stupně
proto bude, aby na čin mladistvého posléze pohlížel i za důsledného
respektování zásad o časové působnosti trestních zákonů.
Nejvyšší soud proto z důvodů výše vyložených z podnětu dovolání mladistvého
„tulipána“ podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v
Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 4 Tmo 137/2009, i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 22.
6. 2009, sp. zn. 11 Tm 13/2009. Současně zrušil také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Ostravě, soudu pro mládež,
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bude tedy na
něm, aby dokazování doplnil v intencích pokynů tohoto rozhodnutí, případně aby
provedl i důkazy další, nezbytné k náležitému zjištění skutkového stavu (§ 2
odst. 5 tr. ř.), provedené důkazy vyhodnotil v souladu se zásadami uvedenými v
§ 2 odst. 6 tr. ř. a učinil odpovídající skutkové i právní závěry. Rozhodnutí
soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch
mladistvého, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho
neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť
je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. října 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
*)použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.