8 Tdo 861/2022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2022 o dovoláních obviněných 1) L. B., nar. XY, bytem XY, 2) J. D., nar. XY, bytem XY, 3) J. Ch., nar. XY, bytem XY, a 4) T. V., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 13 To 25/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 147/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. B., J. D., J. Ch., a T. V. odmítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 10. 2021, č. j. 2 T 147/2014-1501, byl obviněný L. B. uznán vinným v bodě 1. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodech 4. a 5. pokračujícím zločinem mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zákoníku. Za to byl podle § 149 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 28 měsíců. Obviněný J. D. byl uznán vinným v bodě 2. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodech 3. – 5. pokračujícím zločinem mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zákoníku. Za to byl podle § 149 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Obviněný J. Ch., byl uznán vinným v bodě 2. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 3. zločinem mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 149 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Obviněný T. V. (dále též jen „obviněný T. V.“) byl uznán vinným v bodě 1. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Naproti tomu byl obviněný P. L., nar. XY, podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. KZV 10/2014, neboť nebylo prokázáno, že skutek popsaný v obžalobě spáchal obviněný.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění L. B., J. D., J. Ch., a T. V. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 13 To 25/2022, byla odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění L. B., J. D., J. Ch., a T. V. dopustili shora označených trestných činů tím, že

1. obvinění L. B. a T. V. dne 13. 6. 2013 v době mezi 14:15 hodin a 16:18 hodin v XY společně jako příslušníci Policie České republiky služebně zařazení u Krajského ředitelství Policie České republiky Středočeského kraje, Územní odbor XY, Obvodní oddělení XY, během výkonu služby nejprve ve služebním vozidle na cestě mezi provozovnou COOP, XY a sídlem Obvodního oddělení Policie České republiky XY, XY, a následně v samotném sídle Obvodního oddělení Policie České republiky XY záměrně porušili ustanovení § 2, § 9, § 11 písm. a) a § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, tím, že kvůli předchozí protiprávní činnosti poškozeného R. S., který byl podezřelý ze spáchání přestupku, na něho slovně útočili, říkali mu, že je hajzl a že ho mohou zastřelit, jako že utekl, a následně na něho ve výslechové místnosti sídla Obvodního oddělení Policie České republiky XY opakovaně fyzicky zaútočili tak, že ho kopali do stehen a do žeber a bili ho rukama do těla;

2. obvinění J. D., J. Ch., dne 12. 12. 2013 v době od 15:33 hodin do 15:36 hodin v XY, na XY, ve výslechové místnosti sídla Obvodního oddělení Policie České republiky XY, jako příslušníci Policie České republiky služebně zařazení u Krajského ředitelství Policie České republiky Středočeského kraje, Územní odbor XY, Obvodní oddělení XY, obvinění J. D. a J. Ch. za přítomnosti obviněného P. L. během výkonu služby záměrně porušili ustanovení § 2, § 9, § 11 písm. a) a § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, tím, že v úmyslu zjistit totožnost poškozeného E. Ř., který byl v tu dobu omezen na osobní svobodě z důvodu své podnapilosti a předchozího jednání vykazujícího znaky přestupku proti občanskému soužití, tomuto obviněný J. D. nejprve pohrozil fyzickým násilím, pokud neuvede svou totožnost, načež jej po obdržení nevyhovující odpovědi v 15:35 hodin blíže nespecifikovaným úchopem a tahem svého těla vyvedl z krátkodobé policejní cely, nacházející se ve výslechové místnosti, do níž byl poškozený E. Ř. téhož dne v 15:33 hodin umístěn, a v prostoru výslechové místnosti jej srazil k zemi, kde jej posléze tlakem paží držel v poloze na levém boku, částečně břichem a obličejem k zemi, načež se jej opět opakovaně zeptal na jeho totožnost a kvůli obdržení nevyhovující odpovědi jej dvakrát udeřil otevřenou dlaní pravé ruky v kožené rukavici do oblasti hlavy, následně do výslechové místnosti v 15:35 hodin vstoupil obviněný J. Ch., který rovněž vyzval poškozeného E. Ř. k uvedení jeho skutečné totožnosti, a když rovněž neobdržel vyhovující odpověď, k poškozenému E. Ř. přistoupil a otevřenou dlaní pravé ruky v kožené rukavici jej udeřil do oblasti hlavy a poté jej společně s obviněným J. D. umístil zpět do krátkodobé policejní cely;

3. obvinění J. D. a J. Ch., dne 22. 12. 2013 v době od 11:57 hodin do 14:54 hodin v XY, na XY, ve výslechové místnosti sídla Obvodního oddělení Policie České republiky XY, jako příslušníci Policie České republiky služebně zařazení u Krajského ředitelství Policie České republiky Středočeského kraje, Územní odbor XY, Obvodní oddělení XY, během výkonu služby v úmyslu vymoci od poškozeného M. D. přiznání zejména k tomu, že v době, kdy mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, řídil motorové vozidlo, v němž byl zadržen, bez kterého by neměli dostatek důkazů pro zahájení jeho trestního stíhání, porušili ustanovení § 2, § 9, § 11 písm. a) a § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, tím, že na něho po dobu přibližně tří hodin prováděli psychický nátlak, spočívající ve verbálních útocích a výhružkách fyzickými útoky, doplněných o skutečné fyzické napadání, kdy konkrétně ve 12:02 hodin obviněný J.

D. poškozeného M. D. otevřenou dlaní pravé ruky v kožené rukavici bez varování dvakrát udeřil do zátylku a pohrozil mu vyšší intenzitou fyzických útoků, pokud se tento nepřizná k trestné činnosti, následně ve 12:14 hodin obviněný J. Ch. k poškozenému M. D. přistoupil a bez varování jej udeřil pravou rukou sevřenou v pěst do oblasti zad s upozorněním, že to je pouze začátek, následně ve 12:15 hodin obviněný J. Ch. opět k poškozenému přistoupil a levou rukou jej uchopil za oděv těsně pod krkem, přičemž se nad něj výhrůžně skláněl, vzápětí jej uvolnil a otevřenou dlaní levé ruky v kožené rukavici jej udeřil do obličeje s upozorněním, že nemá rád, když mu někdo lže, následně ve 12:19 hodin obviněný J.

Ch. uchopil levou rukou poškozeného za oděv v blízkosti krku a přitáhl jej k sobě přes stůl do těsné blízkosti, kde jej chvíli držel v úmyslu domoci se odpovědí na jím položené otázky, poté jej pustil a ve 12:20 a 12:21 hodin jej rychlým pohybem dlaně levé ruky v kožené rukavici udeřil do tváře opět v úmyslu domoci se odpovědí na jím položené otázky, následně ve 12:33 hodin obviněný J. Ch. opět přistoupil k poškozenému a otevřenou dlaní pravé ruky v kožené rukavici jej bez varování udeřil do zátylku v úmyslu přimět jej k přiznání k další předestřené trestné činnosti a vzápětí jej uchopil za oděv a postavil jej, následně jej ve 12:35 hodin udeřil otevřenou dlaní levé ruky v kožené rukavici do tváře, přičemž opět zopakoval dotaz na trestnou činnost a vzápětí jej pravou nohou kopl do levé nohy, po čemž se poškozený M.

D. zeptal, proč mu to dělají, na což mu obviněný J. D. odvětil, že to dělají proto, že chtějí a že si za to může sám, poté již pokračovali obvinění v nátlaku na poškozeného pouze prostřednictvím verbálních útoků a výhružek uvalením vazby, opakovaně ho zavírali do cely krátkodobého zadržení a tento nátlak vyústil v sepsání úředního záznamu o podaném vysvětlení, v němž se poškozený M. D. přiznal k řízení motorového vozidla v době, kdy mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, což potvrdil svým podpisem na uvedeném úředním záznamu ve 14:52 hodin a poté v 15:50 hodin mu na základě vynuceného přiznání obviněný J.

Ch.

proti podpisu předal záznam o sdělení podezření z výše uvedeného trestného činu, čímž vytvořil podmínky pro vedení trestního řízení proti poškozenému na základě vynuceného přiznání;

4. obvinění L. B. a J. D. dne 30. 12. 2013 v době od 14:28 hodin do 15:28 hodin ve výslechové místnosti sídla Obvodního oddělení Policie České republiky XY, jako příslušníci Policie České republiky služebně zařazení u Krajského ředitelství Policie České republiky Středočeského kraje, Územní odbor XY, Obvodní oddělení XY, během výkonu služby v úmyslu vymoci přiznání od poškozeného L. K. ke spáchání trestného činu krádeže, bez kterého by neměli dostatek důkazů pro zahájení jeho trestního stíhání, porušili ustanovení § 2, § 9, § 11 písm. a) a § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, tím, že na něho po dobu přibližně jedné hodiny prováděli psychický nátlak, spočívající ve verbálních útocích, výhružkách uvalením vazby a výhružkách fyzickými útoky ze strany obviněného L.

B., kdy ve 14:37 hodin obviněný J. D. zavolal na obviněného L. B., aby přišel, což ten ve 14:42 hodin učinil a po vstupu do místnosti poškozeného L. K. vyzval, aby se přiznal, což tento neučinil, načež jej obviněný L. B. udeřil dlaní levé ruky v kožené rukavici do oblasti hlavy, po čemž začal poškozený L. K. hlasitě sténat, na to reagoval obviněný J. D. tím, že poslal obviněného L. B. pryč, a následně pokračoval ve verbálních útocích, psychickém nátlaku a hrozbách uvalením vazby a dalšími fyzickými útoky ze strany obviněného L.

B., aby jej přiměl k přiznání, což se mu ani přes tento nátlak nepodařilo, přesto v úředním záznamu o podaném vysvětlení, který obviněný J. D. sepsal, bylo uvedeno, že se poškozený L. K. k trestné činnosti přiznal, přičemž dal tento úřední záznam poškozenému v 18:37 hodin podepsat, což poškozený učinil, aniž by si záznam přečetl, a nevědomky tak před orgány činnými v trestním řízení svým podpisem potvrdil své přiznání, které ani přes předchozí nátlak neučinil, a v tutéž dobu mu obviněný J. D. proti podpisu předal záznam o sdělení podezření z výše uvedeného trestného činu, čímž vytvořil podmínky pro vedení trestního řízení proti poškozenému na základě vynuceného přiznání;

5. obvinění L. B. a J. D. dne 14. 1. 2014 nejméně v době od 11:55 hodin do 12:03 hodin ve výslechové místnosti sídla Obvodního oddělení Policie České republiky XY, jako příslušníci Policie České republiky služebně zařazení u Krajského ředitelství Policie České republiky Středočeského kraje, Územní odbor XY, Obvodní oddělení XY, během výkonu služby porušili ustanovení § 2, § 9, § 11 písm. a) a § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, tím, že nejdříve poškozenému J. K. T., který byl v té době zadržen kvůli podezření ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.

zákoníku, neumožnili navštívit toaletu v době, kdy byl poškozený J. K. T. umístěn v cele krátkodobého zadržení tvořící součást výslechové místnosti, ačkoli je poškozený J. K. T. předem opakovaně upozorňoval voláním a zvoněním, že nutně potřebuje močit, a následně v úmyslu potrestat poškozeného za znečištění výslechové místnosti pomočením jej přinutili vytřít pomočenou podlahu jeho vlastní oděvní součástí, kterou mu přinesl obviněný J. D. a při jejímž předání poškozeného J. K. T. udeřil pravou rukou sevřenou v pěst v kožené rukavici tzv. hákem do obličeje, čímž mu způsobil krvácející tržnou ránu nad levým okem, a z výslechové místnosti vzápětí odešel, načež do ní vstoupil obviněný L.

B. a začal na poškozeného J. K. T. pokřikovat, aby si s vytíráním podlahy pospíšil, přičemž tento v 11:59 hodin na okamžik přestal, a tak na něho začal obviněný L. B. opakovaně fyzicky útočit, kdy jej nejprve kopl pravou nohou do pravého boku trupu a levou nohou postupně do pravé ruky, do pravého boku trupu a do oblasti hýždí a nakonec kopl poškozeného kolenem pravé nohy do oblasti hlavy, přičemž mezi jednotlivými fyzickými útoky na poškozeného J. K. T. neustále pokřikoval, aby si pospíšil a posléze aby se vrátil zpět do krátkodobé policejní cely, na což poškozený J.

K. T. reagoval křikem a prosbami o záchranu, které obviněný L. B. ignoroval a ve svém nátlaku přestal až po opakovaném upozorňování ze strany svých kolegů, že na místo dorazili pracovníci Rychlé záchranné služby, kteří byli přivoláni po výše uvedeném útoku obviněného J. D., v souvislosti s krvácející tržnou ránu nad levým okem poškozeného T.

4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů rozhodovaly ve věci obviněných již potřetí. Nejprve byli rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 2. 2018, č. j. 2 T 147/2014-1198, obvinění L. B. a T. V. zproštěni obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř. za skutek popsaný v bodě 1) obžaloby, když nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byli tito obvinění stíháni. Za skutky v bodech 2) – 5) podané obžaloby byli obvinění L. B., J. D., J. Ch., a P. L. zproštěni obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. c) tr. ř., tedy že nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění. K odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2019, č. j. 13 To 150/2019-1244, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně. Druhým rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 8. 2020, č. j. 2 T 147/2014-1376, byli obvinění L. B. a T. V. za skutek pod bodem 1) obžaloby opět zproštěni obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř., zatímco obvinění L. B., J. D., J. Ch., a P. L. za skutky v bodech 2) – 5) obžaloby zproštěni obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. K dalšímu odvolání státního zástupce byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 13 To 61/2021-1408, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu, podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrácena soudu prvního stupně a podle § 262 tr. ř. bylo nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

II. Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 13 To 25/2022, podali obvinění L. B., J. D., J. Ch., a T. V. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání, v nichž odkázali na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

6. Obviněný L. B. (dále též jen „dovolatel“) ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Úvodem poukázal na možný nezákonný postup odvolacího soudu, který opakovaně zasahoval do hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Poté, co zrušil rozsudek ze dne 15. 2. 2018, postupoval nalézací soud v souladu s pokyny, které mu byly usnesením ze dne 28. 6. 2019 uloženy, a opět rozhodl dne 18. 8. 2020 tak, že se obvinění zprošťují obžaloby. Odvolací soud však usnesením ze dne 30. 3. 2021 opět napadené rozhodnutí zrušil a současně přikázal věc projednat v jiném složení senátu. Soudu prvního stupně vytkl, že nerespektoval uložené pokyny, důkazy hodnotil jednotlivě, nikoliv ale v jejich vzájemných souvislostech, navíc jednostranně a tak, aby prospívaly obviněným. Fakticky mu tak uložil, aby důkazy hodnotil, resp. aby větší pozornost věnoval okolnostem svědčícím v jejich neprospěch. Dovolatel namítl, že pro shora popsaný postup odvolacího soudu nebyl dán žádný zákonný důvod. Soud prvního stupně se vypořádal s hodnocením důkazů a sama skutečnost, že toto hodnocení bylo jiné, než jak by učinil soud druhého stupně, nesmí odůvodňovat zrušení napadeného rozhodnutí. Hodnocení důkazů je privilegiem soudu prvního stupně a odvolací soud může pouze hodnotit, zda byly důkazy provedeny zákonným způsobem, zda byly hodnoceny logicky, ve vzájemné souvislosti a úplně. Skutková zjištění z nich učiněná však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti – zejména věrohodnosti svědka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21).

7. Odvolací soud tedy vybočil ze svých pravomocí, když nad jejich rámec hodnotil důkazy. Tím autoritativně zasáhl do rozhodování soudu prvního stupně, kterému opakovaně ukládal, aby důkazy hodnotil jinak, a když takto nepostupoval ani po zrušení jeho prvého zprošťujícího rozsudku, věc odňal zákonnému soudci a přikázal, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Soud druhého stupně sice neuskutečnil namítané porušení jeho pravomocí výslovným pokynem, nicméně po pečlivém prostudování odůvodnění obou zrušovacích usnesení lze učinit závěr, že se do hodnocení důkazů vměšoval příliš a soudu prvního stupně nedal prostor, aby hodnotil podle vlastního uvážení. Takto odvolací soud zasáhl nepřípustně do práva na spravedlivý proces, když si přisvojil část pravomocí soudu prvého stupně. K tomu dovolatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, a ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 2726/14.

8. Dále dovolatel namítl nesprávný postup při hodnocení svědecké výpovědi poškozeného R. S. Ten byl dvakrát (tj. v obou zprošťujících rozsudcích) označen za nedůvěryhodného, přičemž soud prvního stupně se věnoval poměrně podrobně odůvodnění tohoto svého závěru. Naproti tomu po změně obsazení senátu soud prvního stupně zcela otočil a shledal, že tento svědek je důvěryhodný, resp. že z jeho výpovědi lze učinit závěr o tom, že byl obviněnými napaden. Dovolatel vyjádřil podiv nad tím, že soud poškozenému uvěřil, přestože tento v rámci své výpovědi v hlavním líčení dne 5.

10. 2021 přiznal, že si část děje (týkající se rasistických urážek popsaných v obžalobě), kterou líčil po celou dobu vedení trestního řízení, vymyslel, protože se chtěl obviněným pomstít. K tomu lze dále přičíst skutečnost, že poškozený při témže hlavním líčení uvedl zcela nové a podstatné skutečnosti o tom, co mělo následovat po jeho napadení, kdy měl nejprve navštívit budovu soudu, kde chtěl předmětné jednání obviněných nahlásit, a teprve odtamtud se měl vydat do budovy státního zastupitelství.

Dále dovolatel odkázal na odůvodnění prvních dvou rozsudků soudu prvního stupně, v nichž byla nevěrohodnost poškozeného dovozena na základě jeho povahových rysů spočívajících ve sklonech události zveličovat a dramatizovat a též jeho zkušeností s uváděním nepravdy jako prostředku pro dosažení výhod. Dovolatel poukázal i na rozpory v jeho výpovědích v tvrzeních, kde a jak měl být napadán, a zároveň na rozpor v jeho popisu útoku se závěry lékařské zprávy, ze které žádné závažnější zdravotní následky (které by odpovídaly jím vylíčené intenzitě útoku) nevyplývají.

9. Při srovnání odůvodnění prvních dvou zprošťujících rozsudků soudu prvního stupně a jeho třetího, odsuzujícího rozsudku, kde soud vysvětlil, proč naopak svědecké výpovědi poškozeného uvěřil, se nelze ubránit pocitu dvojího metru. V daném ohledu dovolatel zpochybnil jednotlivé argumenty, na jejichž základě soud prvního stupně dospěl k závěru o věrohodnosti poškozeného R. S. Postřeh soudu, že projev poškozeného v hlavním líčení působil přes nesporné prvky dramatizace autenticky, díky čemuž nenabyl dojmu, že by si své prožitky vymýšlel, označil dovolatel za nedostatečné, subjektivní, neodůvodněné a nepřezkoumatelné hodnocení.

Obdobně nahlížel také na zmínku soudu, že poškozený není žádný chronický stěžovatel, k níž dále poznamenal, že daná okolnost vůbec nebyla předmětem dokazování. Pokud soud vyzdvihl, že poškozený nahlásil jednání obviněných v podstatě ihned po svém propuštění ze služebny, což v jeho očích vylučovalo možnost, že by šlo o cílený kalkul ve snaze poškodit policisty, dovolatel oponoval, že ani k této skutečnosti nebyl proveden žádný důkaz a navíc rozhodnutí si obvinění vymyslet nebo věc alespoň zveličit jistě poškozenému nezabralo desítky minut a takový úmysl mohl pojmout již na policejní služebně.

Těmito ničím nepodloženými a z pohledu dovolatele zcela nepřesvědčivými argumenty se soud prvního stupně vypořádal s faktem, že před ním stál přinejmenším problematický svědek, s bohatou trestní minulostí, pro jehož nevěrohodnost svědčila celá řada okolností uvedených výše, které ovšem soud opomíjel. To navíc v situaci, kdy ve vztahu ke skutku pod bodem 1. byla výpověď poškozeného osamoceným důkazem, který nebyl podporován žádnými jinými důkazy ve věci provedenými. Dovolatel shrnul, že hodnocení důvěryhodnosti poškozeného ze strany soudu prvního stupně bylo jednostranné, mimořádně stručné, bezobsažné a nepřezkoumatelné.

V této souvislosti vyjádřil podezření, že z předchozích dvou zrušujících usnesení odvolacího soudu bylo zřejmé, jaký má na věc názor on, a proto se soud prvého stupně nemusel s odůvodněním příliš zatěžovat, když mohl předpokládat, že pokud konečně rozhodne „správně“, odvolací soud přikryje i případný nezákonný postup. Tak se nakonec i stalo.

10. Odvolací soud, který předtím v řízení zrušil již dva zprošťující rozsudky právě pro vady v jejich odůvodnění, se v rámci třetího odvolacího řízení ztotožnil se zcela nedostatečným odůvodněním závěrů soudu prvního stupně, i pokud jde o důvěryhodnost poškozeného. Tento nesoulad mezi požadavky, které kladl odvolací soud na odůvodnění zprošťujících rozsudků, a laxnost, kterou ve stejném ohledu předvedl u odsuzujícího rozsudku, byla z pohledu dovolatele až do očí bijící. Tato nedůslednost a nekonzistentnost přístupu odvolacího soudu značila, že si provedl vlastní hodnocení důkazů a následně udílené pokyny po zrušení zprošťujících rozsudků měly soud prvního stupně pouze přimět, aby převzal jeho názor. Aby si prosadil v tomto ohledu svou, přistoupil odvolací soud dokonce ke změně obsazení senátu, což byl postup zcela neodůvodněný v situaci, kdy původní senát uposlechl jeho pokynů, pokud jde o postup při hodnocení důkazů, avšak nedospěl ani tak k odlišnému závěru o vině obviněných. Tímto postupem odňal dovolateli jeho zákonného soudce.

11. Dovolatel opětovně zdůraznil, že v případě údajného útoku na poškozeného R. S. nejsou pro závěr o vině jiné důkazy než právě výpověď poškozeného stojící proti výpovědi dovolatele a obviněného T. V. Jde tudíž o situaci tvrzení proti tvrzení, která je v trestním procesu velice náročná na hodnocení důkazů, kdy je třeba mimořádně pečlivě hodnotit, co k dané věci dotyčná osoba řekne a jaký závěr z takové výpovědi lze učinit. To dovolatel podpořil také odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. ÚS 464/99, jenž se dotýká problematiky hodnocení osamoceně stojícího důkazu a klade na tento procesní postup zvýšené požadavky. Obdobně vyznívá též nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09. Zde uvedenými kritérii se soud prvního stupně vůbec neřídil. Namísto toho rozhodl tak, jak zjevně očekával odvolací soud, jenž opustil své poměrně přísné požadavky na hodnocení kvality odůvodnění napadeného rozsudku a spokojil se s tím, že nalézací soud nenabyl dojmu, že by si poškozený vymýšlel. Popsaným postupem se soudy dopustily svévole a hrubé nespravedlnosti, což mělo za následek zásah do práva dovolatele na spravedlivý proces.

12. Dovolatel dále napadl nesprávné právní posouzení skutků pod body 4) a 5) obžaloby, které byly kvalifikovány jako zločin mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zákoníku. Následně v podrobnostech citoval definice zakotvené do Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání i jim odpovídající komentářovou literaturu k trestnímu zákoníku. Dovolatel spáchání trestné činnosti kladené mu za vinu popřel a doplnil, že jednání, kterého se dopustily osoby zachycené na kamerových záznamech, bylo zcela nevhodné a nepřípustné. Vyjádřil nicméně přesvědčení, že ani ono neodůvodňuje použití dané právní kvalifikace, poněvadž míra intenzity napadání poškozených nesplnila požadavek způsobení silné bolesti nebo tělesného či duševního utrpení. Rovněž nelze hovořit o systematičnosti nebo o tom, že by hrubé nebo ponižující zacházení s poškozenými bylo vystupňované délkou trvání, zdravotním či jiným postižením poškozené osoby. Aniž by chtěl dovolatel zlehčovat jednání v bodech 4. a 5. rozsudku, neboť pachatelé skutečně působili poškozeným bolest a poškozenému J. K. T. též ponížení, byl toho názoru, že míra způsobené bolesti nebo ponižování ještě nedosáhla takové intenzity, aby bylo namístě toto jednání označit za mučení. V komentáři k trestnímu zákoníku se v těchto souvislostech hovoří např. o znásilnění, působení silné bolesti, vyvolání obav o život svůj nebo osob blízkých jako o některých z možných způsobů působení tělesného a duševního utrpení. Zachycené jednání jim však nelze ani vzdáleně stavět na roveň, stejně jako jiným závažným jednáním, pro která zákonodárce zařadil trestný čin mučení do trestního zákoníku. Nadto posuzované jednání nemělo ani příliš dlouhého trvání, když délka skutku pod bodem 4. činila jednu hodinu a pod bodem 5. dokonce pouhých osm minut.

13. Dovolatel se pozastavil rovněž nad odlišným posouzením skutku pod bodem 1. a skutků pod body 4. a 5., byly-li při obdobném způsobu spáchání použity různé právní kvalifikace. Popis skutku pod bodem 1. se prakticky shoduje se skutky 4. a 5., liší se však důkazní situace. V bodě 1. existuje pouze osamocený důkaz v podobě výpovědi poškozeného R. S., zatímco v dalších bodech jsou k dispozici i kamerové záznamy. Použitá právní kvalifikace podle názoru dovolatele nasvědčuje spíše tomu, že soud prvního stupně si nebyl tak jistý výpovědí osamoceného svědka, aby na jejím základě odsoudil obviněné pro zločin podle § 149 tr. zákoníku. Soud sice uvedl, že intenzita útoku v případě bodu 1. i 2. byla nižší než v bodech 3. až 5., nicméně tuto svou myšlenku nijak neodůvodnil, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.

14. Obviněný L. B. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a vrátil věc Okresnímu soudu v Kladně k novému projednání a rozhodnutí.

15. Obvinění J. D. a J. Ch. (dále též „dovolatelé“) odkázali ve svých obsahově shodných podáních na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Shodně namítli, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jejich námitkami týkajícími se nedostatků kontradiktornosti a odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Poukázali na vydání dvou zprošťujících rozsudků soudem prvního stupně, které byly vždy usnesením odvolacího soudu zrušeny.

V dalším řízení pak soud prvního stupně znovu provedl důkazy za nezměněné důkazní situace, tyto hodnotil a vydal odsuzující rozsudek, jehož závěry poté nekriticky převzal soud druhého stupně. Dovolatelé vytkli extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů a závěry z nich vyvozenými. Soud prvního stupně z provedených důkazů vyvodil diametrálně odlišné závěry oproti předchozím fázím řízení, a to za nezměněného důkazního stavu a při totožném hodnocení klíčových důkazů (audioexpertiza, videozáznam z výslechové místnosti).

Důkazy byly hodnoceny jednostranně, v neprospěch obviněných a v rozporu se základními zásadami trestního řízení, minimálně zásadou kontradiktornosti a in dubio pro reo. Dovolatelé poukázali i na určitou kreativitu soudu prvního stupně v rámci formování skutkových zjištění. Především hodnocení výpovědí poškozených neodpovídá jejich obsahu, neboť tito připustili, že byli agresivní, pod vlivem návykových látek, které nadužívali, a dlouhodobě měli problém s dodržováním zákonů. Soudy přehlížely rozpory mezi výpověďmi jednotlivých poškozených a dalšími důkazy, jimiž byla jejich svědectví buď přímo vyvrácena (lékařská zpráva poškozeného M.

D.), nebo znevěrohodněna. Nesprávně byla hodnocena také výpověď obviněného J. D. z vazebního zasedání, ze které rozhodně nelze dovodit jeho faktické doznání ke všem skutkům, neboť dovolatel připustil toliko užití donucovacích prostředků vůči poškozenému J. K. T.

16. Následně se dovolatelé zabývali otázkou použitelnosti videozáznamů pořízených z výslechové místnosti. Byť je ve spise založeno povolení státního zástupce k instalování kamery a sledování osob, které se v místnosti mohou nacházet, jsou na tomto povolení uvedeny pouze osoby spoluobviněných L. B. a T. V., jiné osoby jmenovány nejsou. To znamená, že státní zástupce povolil sledování vůči dvěma konkrétním, shora jmenovaným osobám, přičemž nezmínil, že by se povolení mělo vztahovat i na další osoby.

V této souvislosti dovolatelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, požadující ve vztahu k povolení postupu podle § 158d tr. ř. nejen vyslovení podezření, že se konkrétní trestná činnost stala, ale také je nezbytné dát do souvislosti podezření, že ke konkrétní trestné činnosti má sledovaná osoba konkrétní vztah, a tímto (vůči ní) vyjádřit nezbytnost pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů. Opačný postup by umožňoval sledovat prakticky kohokoliv.

Ve světle tohoto judikátu bylo tedy použití videozáznamu ve vztahu k oběma dovolatelům zásahem do jejich práv a svobod, a uvedený záznam je tedy pro účely jejich trestního stíhání nepoužitelný. Na tom nic nemění ani nepřiléhavá argumentace odvolacího soudu rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020, nebo ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 865/2020, které se týkají toliko úmyslného trestného činu, přičemž otázku prokázání speciálního úmyslu soud druhého stupně zcela opomenul.

17. I pokud by byly videozáznamy proti dovolatelům procesně použitelné, nelze z nich rozeznat jednotlivé osoby, přičemž ani audioexpertiza nebyla schopna přiřadit identity jednotlivých obviněných k osobám, které se na záznamech vyskytují (míra pravděpodobnosti 65 % je pro účely trestního řízení příliš nízká). Z čeho tedy soudy dovodily, že některé osoby se na záznamech vyskytují opakovaně, není známo, zejména když nikomu není vidět do obličeje, mají stejné ošacení i hodnost. Skutečnost opakovaného výskytu údajně totožných osob stejně neodpovídá na otázku, o koho se konkrétně jedná.

Ostatně ani poškození nebyli schopni ani jednoho z dovolatelů identifikovat jako pachatele předmětného protiprávního jednání. Vzhledem k tomu, že nebyl proveden žádný jiný důkaz, který by uvedené pochybnosti vyvracel, nebyl podle zásad trestního řízení možný jiný postup než aplikace zásady in dubio pro reo. Soudy však tento logický postup ignorovaly a sveřepě trvaly na svém závěru, že videozáznam ve spojení s dalšími důkazy má prokazovat vinu obviněných, přestože důkazní situace oproti předchozímu průběhu řízení zůstala nezměněná.

Jak mohlo dojít k tak zásadní změně názoru na hodnocení důkazů, z napadených rozhodnutí nevyplývá. Podle názoru dovolatelů neodpovídá ani popis skutků požadavkům na kontradiktornost rozhodnutí. Z označení „na videozáznamu ze dne …“ totiž není vůbec zřejmé, v jakém čase či fázi daného videozáznamu mělo k zachycení jednání dojít. To pak neodpovídá ani požadavkům § 125 tr. ř. a samo o sobě zakládá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, neboť jejich adresát zde není od toho, aby si dohledával a domýšlel důvody, pro které byl odsouzen, naopak je úkolem soudu jasně a přesvědčivě objasnit, jaké závěry a skutečnosti jej vedly k vydání odsuzujícího rozhodnutí.

18. Ani z audioexpertizy nijak nevyplývá identifikace osob dovolatelů. Zásadně se nelze ztotožnit s tendenčním popisem hodnocení tohoto důkazu. Soudy obou stupňů zcela pominuly závěry znaleckého posudku PhDr. Marie Svobodové, Ph.D., podle kterých nelze jednoznačně prokázat totožnost obviněného J. D. a spoluobviněného P. L. s mluvčími A a B, jelikož pravděpodobnost jejich ztotožnění je nízká. Soudy obou stupňů však závěry znalkyně dezinterpretovaly a nepřípustně zestručnily, čímž si pomohly k formování nesprávného a nepřesného závěru o vině obviněného J. D. Oba dovolatelé shrnuli, že (nezměněná) důkazní situace byla postavena na rozporných výpovědích nedůvěryhodných poškozených, procesně nepoužitelném videozáznamu z výslechové místnosti, jehož vypovídací hodnota je velice nízká, audioexpertize, na jejímž základě nelze pachatele spolehlivě identifikovat, výpovědích svědků, z nichž plyne pouze to, že dovolatelé se v inkriminovanou dobu pohybovali na služebně, lékařské zprávě poškozeného M. D. svědčící ve prospěch obviněných, listinách, podle nichž byly proti některým poškozeným použity donucovací prostředky v důsledku jejich agresivity či podnapilosti, a dalších důkazech, ze kterých neplyne žádná skutečnost v neprospěch dovolatelů. Z uvedených důkazů nelze jednoznačně a bez pochybností identifikovat právě obviněné jako pachatele, přičemž jiné důkazy, které by obviněné jako pachatele identifikovaly, nebyly provedeny ani navrženy.

19. Dále dovolatelé rozporovali právní hodnocení skutku pod bodem 2., a to vzhledem k nejasnostem v identifikaci osob, které se v inkriminovanou dobu nacházely ve sledované vyšetřovací místnosti. V této souvislosti vytkli soudu prvního stupně, že nevysvětlil, jak dospěl k závěru, že ze tří policistů, kteří byli zaznamenáni, čin spáchali právě oba dovolatelé a nikoliv např. spoluobviněný P. L., jenž byl obžaloby zproštěn. Následně v podrobnostech rozebírali, proč nebylo možno identifikovat oba dovolatele jako pachatele, stejně jako obviněného P. L. jako osobu, která se trestného činu nedopustila. Konstatovali, že nebyl jednoznačně identifikován subjekt trestného činu, a proto nemohla být naplněna skutková podstata přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

20. Obviněný J. Ch., zpochybnil své pachatelství i ve vztahu ke skutku pod bodem 3., stejně jako obviněný J. D. ke skutkům v bodech 3. až 5. Dále rozporovali právní posouzení daných jednání jako zločinů mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a), popř. i e) tr. zákoníku. Rozvinuli úvahu, že ne vždy lze na jednotlivé skutkové podstaty trestných činů aplikovat totožná kritéria o subjektivním vnímání poškozeného. Tak je tomu právě u předmětného zločinu, neboť každý člověk z různých sociálních a ekonomických prostředí vnímá různé příkoří jinak. Konkrétně bude křik, nátlak a případný úder od policisty vnímat jinak bezúhonný občan (pro něhož to bude jistě velmi traumatizující zážitek) a jinak recidivista, který byl již nesčetněkrát zadržen policií, vyslýchán, umístěn do krátkodobé i vícehodinové cely a nakonec i vězněn. Takový člověk bude z logiky věci podstatně odolnější vůči popisovaným vlivům než bezúhonný občan.

21. Dovolatelé zdůraznili nutnost důkladně specifikovat pojmy „mučení“ a „nelidské a kruté zacházení“, a tyto rozlišit v rámci právní kvalifikace popsaného skutku. Každý z nich totiž představuje zcela odlišné jednání. Tomu se však soudy nevěnovaly, resp. odvolací soud tak učinil natolik stručně, že přehlédl zcela zásadní kritéria pro možnost kvalifikování určitého jednání v rámci shora uvedených pojmů, a to zejména ve vztahu k úmyslu pachatele takový čin spáchat. Následně v detailech přednesli definici pojmů mučení a nelidské a kruté zacházení (které budou blíže popsány v dalších pasážích tohoto usnesení). Při porovnání těchto definic s obsahem výpovědí poškozených, lékařskou zprávou poškozeného M. D., záznamy Městské policie XY o použití donucovacích prostředků vůči poškozeným a koneckonců i s (procesně nepoužitelným) videozáznamem nelze žádným způsobem dospět k závěru, že by se dovolatelé dopustili jednání kvalifikovaného jako mučení a nelidské a kruté zacházení podle § 149 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů ani nevysvětlily, na základě čeho dovodily, že „jednání policistů vůči poškozeným je již možno označit za kruté zacházení, kterým působili jak tělesné, tak i duševní utrpení“. Pokud v této souvislosti poukázaly na „dlouhodobé bití M. D., nucení pod hrozbou násilí a možného delšího omezení svobody k přiznání ve věcech nespáchaných u L. K. a bití a ponižování poškozeného J. K. T. při vytírání moči vlastním oblečením poté, co mu nebylo umožněno vykonat potřebu“, pak toto odůvodnění nemá oporu v provedeném dokazování.

22. Dovolatelé připomenuli, že na těle poškozeného M. D. nebyly podle lékařské zprávy a fotografie pořízené na služebně shledány známky násilí. Poškozenému L. K. policisté dokonce umožnili vykouřit cigaretu, proto nelze v žádném případě hovořit o tělesném nebo duševním utrpení. Navíc u něj byly v rámci tělesné prohlídky zajištěny předměty pocházející ze spáchané krádeže, nelze tudíž hovořit o tom, že by byl policisty nucen k přiznání k něčemu, co neudělal. Vzhledem k faktu, že poškozený byl již v době skutku recidivistou, jenž strávil 26 let ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze v případě jeho osobnosti hovořit o jakékoliv zvýšené subjektivní citlivosti na jednání policistů v porovnání s bezúhonným občanem.

Ani pokud by s ním policisté nezacházeli šetrně, nebylo by možno dovozovat vznik jakékoliv psychické újmy. V případě poškozeného J. K. T. obviněný J. D. poukázal na rozpory v jeho výpovědích, když ten nejprve uvedl, že se do kanceláře sousedící s krátkodobou celou vymočil úmyslně a následně vše dobrovolně vytřel vlastní mikinou, aby následně bez důvodu změnil výpověď tak, že byl údajně nucen vymočit se, poněvadž mu nikdo z policistů neumožnil vykonat potřebu, přičemž následně měl být donucen vše vytřít mikinou.

Poškozený navíc přiznal, že v době zadržení byl pod vlivem alkoholu, marihuany a pervitinu, a připustil, že mohl policisty vyprovokovat. To ostatně vysvětluje i zranění, které utrpěl v důsledku úderu ze strany obviněného J. D., přičemž bezprostředně poté mu byla poskytnuta lékařská péče a byl o této události sepsán úřední záznam. Vzhledem k právě uvedeným skutečnostem je diskutabilní hovořit o ponižování poškozeného, neboť nebylo spolehlivě prokázáno, že by skutečně byl policisty k vytírání moči mikinou nucen.

Nad rámec soudem vyjmenovaných poškozených dovolatelé odkázali na výpověď poškozeného E. Ř., jenž přiznal, že vůči policistům byl agresivní fyzicky i verbálně, tudíž použili donucovacích prostředků, které na něm nezanechaly žádné fyzické ani duševní stopy. Proti oběma posledně zmíněným poškozeným byly navíc použity donucovací prostředky Městskou policií XY ještě před jejich předáním příslušníkům Policie České republiky, proto situace jejich zadržení, umístění do krátkodobé cely a výslechu pro ně nemohla být nijak překvapivá ani výjimečná a šokující, aby pro ně znamenala tělesné nebo duševní utrpení.

Ani u jednoho z poškozených pak nebylo tvrzeno ani znalecky zkoumáno, zda skutečně u nich došlo k tělesnému a duševnímu utrpení, aby byla splněna kritéria nelidského a krutého zacházení.

23. Následně dovolatelé namítli, že v případě skutků pod body 3. až 5. nedošlo ani k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Soudy zcela opomněly, že v daném případě nestačí, aby pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení jinému tělesné nebo duševní utrpení. To však v posuzované trestní věci prokázáno nebylo. Právě tato „pojistka“ vyčleňuje tento trestný čin z jeho systematického zařazení v rámci zvláštní části trestního zákoníku, jež by spíše odpovídalo jeho zařazení mezi trestné činy jako genocidium, válečná krutost apod., mezi které byl tematicky zařazen v již zrušeném trestním zákoně. Mučení nebo jiné nelidské a kruté zacházení se vyskytovalo obvykle v rámci válečných operací nebo výslechů tajné policie a shora uvedená „pojistka“ byla zákonodárcem do skutkové podstaty uvedena právě proto, aby se takové jednání silových a represivních složek již nemohlo běžně opakovat. Pokud by bylo soudy tvrzeno, že poškození byli ve vztahu k tělesnému a duševnímu utrpení vystaveni dlouhodobému působení policistů již tím, že byli umístěni do krátkodobé cely, pak toto dovolatelé odmítli, neboť podle § 9 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 159/2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách, jsou policisté oprávněni umístit zadrženou osobu do krátkodobé cely po dobu maximálně 6 hodin, což zde bylo ve všech případech beze zbytku dodrženo. Současně nelze opomenout, že za mučení ani nelidské a kruté zacházení se nepovažuje bolest nebo utrpení, vznikající pouze v důsledku zákonných sankcí, které jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou.

24. Obviněný J. D. a obviněný J. Ch., tedy navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že napadené rozhodnutí zruší a znovu sám rozhodne tak, že oba dovolatele zprostí obžaloby, a to z důvodu uvedeného v § 226 písm. c) tr. ř. Pokud soud dospěje k závěru, že nejsou splněny podmínky pro uvedený postup, nechť rozhodne v souladu s § 265k odst. 1 ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř., tedy napadené rozhodnutí zruší, společně s ním zruší i rozhodnutí jemu předcházející a věc vrátí Okresnímu soudu v Kladně k novému projednání.

25. Obviněný T. V. (dále též jen „dovolatel“) zvolil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. S odkazem na bohatou judikaturu Ústavního soudu vytkl porušení práva na spravedlivý proces, nepřiměřené zásahy do rozhodovací praxe soudu prvního stupně ze strany soudu odvolacího, odnětí věci z projednání zákonnému soudci a její přikázání k rozhodnutí jinému soudci, aniž by pro takový postup byly splněny podmínky, a extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry soudů. Taktéž citoval nálezy Ústavního soudu vztahující se k situaci „tvrzení proti tvrzení“ a zároveň případu, kdy v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz. Tím byla ve vztahu k tomuto dovolateli a skutku pod bodem 1. výpověď poškozeného R. S., jejíž věrohodnost dovolatel velmi důrazně zpochybnil a napadl též způsob, jakým ji soud prvního stupně v novém složení hodnotil.

26. Poškozený je osobou silně závadovou, závislou na návykových látkách, s bohatým trestním rejstříkem. V rámci svých výpovědí v řadě trestních věcí opakovaně neuváděl pravdu, předstíral schizofrenii za účelem čerpání výhod a podle znalce z oboru psychiatrie má tendenci zveličovat a přehánět. Naproti tomu dovolatel je osobou bezúhonnou, pracující 15 let u Policie České republiky s celou řadou ocenění, pochval a vyznamenání a jedním kázeňským trestem za méně závažný přestupek, který ovšem soud prvního stupně nepřiměřeně zveličil. Byl zařazen do Speciální pořádkové jednotky XY, tzv. jednotky těžkooděnců, a dále do tzv. ochranné služby Policie České republiky zabývající se ochranou nejvyšších ústavních činitelů. Za tímto účelem absolvoval několik psychologických testů a vyšetření zaměřených na zvládání krizových situací a neagresivní osobnostní profil. Za celou dobu výkonu jeho služby u policie nebyl podezřelý z žádného obdobného jednání jako v této věci. Dovolatel uvažoval nad tím, zda měl poškozený důvod si obvinění vymyslet, a dospěl k závěru, že ano. Jde totiž o osobu opakovaně řešenou Policií České republiky pro protiprávní jednání, jež má vůči jejím příslušníkům averzi, což sám připustil. Poškozený policistům opakovaně vyhrožoval tím, že si na ně bude stěžovat, byl vůči nim vulgární a jeho problematické jednání potvrdili i vyslechnutí svědci. Soud prvního stupně se v rozsudku ze dne 5. 10. 2021, č. j. 2 T 147/2014-1501, náležitě nevypořádal s otázkou věrohodnosti poškozeného, neuvedl, na základě jakých skutečností jeho svědectví uvěřil. Naproti tomu v prvních dvou zrušených rozhodnutích nalézací soud detailně rozebral jednotlivé výpovědi poškozeného, poukázal na měnící se vylíčení událostí, problematickou časovou souslednost dění po skutku (přičemž v novém řízení poškozený tuto část své výpovědi ještě pozměnil) i nesoulad s lékařskou zprávou. Na základě tohoto důsledného hodnotícího postupu pak soud dospěl k závěru o nevěrohodnosti poškozeného.

27. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně se v rámci svého rozhodnutí ze dne 18. 8. 2020, č. j. 2 T 147/2014-1376, důsledně a velmi pečlivě zabýval všemi provedenými důkazy, hodnotil je vzájemně i v jejich souvislostech a stejnou pečlivost věnoval důkazům svědčícím ve prospěch i v neprospěch obviněných a vypořádal se všemi požadavky odvolacího soudu prezentovanými v jeho rozhodnutí ze dne 28. 6. 2019, č. j. 13 To 150/2019-1244. Navzdory tomu však soud druhého stupně k odvolání státního zástupce usnesením ze dne 30. 3. 2021, č. j. 13 To 61/2021-1408, rozhodl o zrušení zprošťujícího rozsudku a nařídil projednání věci v jiném složení senátu. Podle názoru dovolatele nebyly pro takové rozhodnutí splněny podmínky a věc byla nedůvodně odňata zákonnému soudci. Rovněž je otázkou, zda byla věc přidělena následně zákonnému soudci, když podle Rozvrhu práce Okresního soudu v Kladně ve znění účinnému k 8. 4. 2021 měl senát 3 T nápad pouze 75 %, a je tak možné, že věc měla být přidělena k rozhodnutí senátu 4 T v souladu s rozvrhem práce.

28. Podle mínění obviněného v dané věci došlo k nezákonnému zasahování odvolacího soudu do hodnocení jednotlivých důkazů ze strany soudu prvního stupně ve zrušených zprošťujících rozsudcích. Soud druhého stupně opakovaně poukazoval na nutnost hodnocení důkazů i v neprospěch obviněných, a byť shledal rozpory ve vztahu k jednáním pod body 2. až 5., rozhodl o zrušení napadeného rozsudku i ve vztahu ke skutku pod bodem 1., v rámci kterého se soud prvního stupně náležitě a podrobně vypořádal se všemi důkazy, především s věrohodností výpovědi poškozeného R. S., ale i s obsahem lékařských zpráv, a splnil veškeré pokyny, které mu odvolací soud uložil. Podle dovolatele nemůže soud druhého stupně shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., a není oprávněn jej zrušit podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. K tomu dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91, a dále citoval vybrané pasáže z nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, a ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06. Z obsahu usnesení, kterým docházelo ke zrušení zprošťujících rozsudků soudu prvního stupně, však jednoznačně plyne, že odvolací soud hodnotil samostatně důkazy a činil si na ně vlastní názor (zejména na věrohodnost poškozeného R. S.), který pak konfrontoval s názorem soudu prvního stupně, jemuž se jej snažil zprostředkovaně ukládanými pokyny vnutit. Takový postup dovolatel hodnotil jako porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

29. Ústavně konformnímu výkladu § 264 odst. 1 tr. ř. odpovídá povinnost soudu prvého stupně respektovat pokyn odvolacího soudu a splnit jej. Tomu nalézací soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 8. 2020, č. j. 2 T 147/2014-1376, ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1. bezezbytku dostál. Následně tak nebyly naplněny zákonné podmínky pro to, aby odvolací soud usnesením ze dne 30. 3. 2021, č. j. 13 To 61/2021-1408, napadený rozsudek soudu prvního stupně i v části skutku uvedeného pod bodem 1. rušil a vracel soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Soud druhého stupně nerespektoval výsadní právo nalézacího soudu hodnotit důkazy, snižoval význam důkazů hovořících ve prospěch dovolatele a opakovaně apeloval na soud prvního stupně, aby větší míru pozornosti věnoval okolnostem svědčícím v neprospěch obviněných. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že k jeho odsouzení došlo pouze z toho důvodu, že nalézací soud následně rezignoval na vlastní hodnocení důkazů a převzal stanovisko odvolacího soudu, o čemž svědčí mimo jiné i způsob hodnocení věrohodnosti poškozeného R.S. v jeho rozhodnutí ze dne 5. 10. 2021, č. j. 2 T 147/2014-1501. Tímto došlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.

30. V rámci svého třetího rozhodnutí dospěl soud prvního stupně k závěru o věrohodnosti poškozeného, což odůvodnil toliko tím, že z jeho projevu v hlavním líčení nenabyl dojmu, že by si poškozený své prožitky vymýšlel. Přitom od vydání předchozích dvou zprošťujících rozsudků, v nichž byl poškozený shledán ze zcela konkrétních důvodů nevěrohodným, se na důkazní situaci v daném ohledu nic nezměnilo. Naopak poškozený u hlavního líčení dne 5. 10. 2021 přiznal, že si část svých předchozích výpovědí (týkající se rasistických urážek) vymyslel. Taktéž připustil svoji agresivní povahu, aby následně svou agresivitu popřel. Podle názoru dovolatele působila tato (pozměněná) výpověď zcela nevěrohodně, vnitřně rozporně a nekonzistentně. Připomenul též závěr znaleckého posudku z oboru psychiatrie MUDr. Květuše Charvátové, podle něhož nelze vyloučit účelové jednání poškozeného. Soudy obou stupňů pominuly okolnosti objektivně snižující jeho věrohodnost a zčásti jeho výpovědi uvěřily, byť o jiné podstatné části popisu skutku opakovaně lhal ve snaze obviněným přihoršit, k čemuž se sám doznal. Takový postup soudu prvního stupně je v rozporu s požadavky trestního řádu i Ústavního soudu na hodnocení osamocených důkazů, dvojnásob pokud tak učinil pouze na základě blíže neodůvodněného „dojmu věrohodnosti“ zbývající části výpovědi poškozeného, aniž by se náležitě vypořádal se všemi rozpory v jeho výpovědích, závěry znaleckého posudku i obsahem lékařské zprávy.

31. Posléze dovolatel upozornil na velmi problematickou osobnost poškozeného R. S., přičemž poukázal na některé dílčí závěry znaleckého posudku MUDr. Květuše Charvátové. Sám poškozený měl znalkyni říci, že ten policista (dovolatel) jej opakovaně zadržel kvůli drobné krádeži. „Měl na něj zlost, tak šel na tu prokuraturu vedle probační služby.“ S ohledem na bohatou trestní minulost neměl policii rád, mohl se jí chtít pomstít, případně mohl chtít dosáhnout toho, aby jej v budoucnu raději nechala být.

Modřiny na nohou mohly mít jednoduše původ v nějaké jiné fyzické potyčce nebo autoagresivním chování poškozeného, který je mohl využít za účelem vznesení obvinění proti policistům. Přitom byl prokazatelně schopen uvádět záměrně nepravdu, neboť v minulosti simuloval příznaky schizofrenie s cílem získání výhod či vyhnutí se nepříjemným důsledkům jeho osobní tíživé situace. Podle znalkyně měl dále nízký práh psychické odolnosti s absencí konstruktivního adaptačního jednání. V jeho chování se prosazovaly náhlé impulzy, zkratkovitost, tendence k dramatizaci, jeho paměť nebyla dobře časově uspořádána, vzpomínky byly hrubé, bez detailů či emočního zatížení.

S ohledem na histriónské rysy se jevila pravděpodobnou tendence k agravaci významu události dramatizací při popisu detailů, jež mohly být nepřesné i domyšlené. Podle názoru dovolatele tak bylo zcela reálné, že policie poškozeného opakovaně přistihla při nezákonné činnosti a on se v souladu se svojí osobností rozhodl věc řešit nedůvodným trestním oznámením. S ohledem na jeho bohaté zkušenosti s trestním řízením mu samozřejmě muselo být známo, že pokud by nyní vypověděl, že si celé napadení vymyslel, byl by sám vystaven nebezpečí trestního stíhání.

Soudy obou stupňů při (novém) hodnocení výpovědi poškozeného postupovaly jednostranně; okolnosti snižující jeho důvěryhodnost zcela pomíjely nebo jejich význam bagatelizovaly a nehodnotily tuto výpověď ve vzájemných souvislostech s dalšími provedenými důkazy, především poukazovaným znaleckým posudkem.

32. Dovolatel namítl také nerovný přístup odvolacího soudu k hodnocení důkazů. Zatímco ve zrušených zprošťujících rozhodnutích soud prvního stupně pečlivě rozvedl svoje úvahy, kterými se při hodnocení výpovědi poškozeného řídil, a poukázal na řadu konkrétních skutečností svědčících o jeho nevěrohodnosti, toto hodnocení bylo ze strany soudu druhého stupně vnímáno jako nedostatečné. Naproti tomu v odsuzujícím rozsudku soud prvního stupně k této otázce pouze uvedl, že „nenabyl dojmu, že by si poškozený S. své prožitky vymýšlel …“, aniž by podrobněji rozvedl o jaké konkrétní skutečnosti svůj dílčí a důkazně nepodložený závěr opřel. Toto vágnější a zjednodušenější hodnocení odvolacímu soudu překvapivě postačovalo, z čehož je zřejmé, že slevil ze svých původně vysokých požadavků na odůvodnění, jakmile soud prvého stupně přijal jím preferované závěry. Nalézací soud se nijak nevypořádal se svou původní argumentací a nevysvětlil, proč se od ní nově odchýlil. Popsaným postupem došlo ze strany odvolacího soudu k porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a porušení principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

33. Dovolatel se ještě vrátil k osobě poškozeného, jenž v rámci znaleckého zkoumání uváděl, že měl být zmlácen ve výkonu trestu odnětí svobody (jak ze strany vězeňské služby, tak spoluvězňů), v psychiatrické léčebně a měl být pravidelně napadán příslušníky Policie České republiky. Je přitom velmi nepravděpodobné, aby byl napaden ve všech institucích, ve kterých byl kdy umístěn. Jiné důkazy, které by usvědčovaly dovolatele z trestné činnosti, nebyly ve věci provedeny ani zjištěny. Lékařské zprávy neprokazovaly tvrzené napadení, především zjištěná zranění zcela zjevně neodpovídala způsobu a intenzitě tvrzeného útoku tak, jak jej poškozený popisoval. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že na základě jediného usvědčujícího důkazu (nekonzistentní výpovědi opakovaně trestané osoby, která si prokazatelně svou výpověď vymyslela) nemohl být v právním státě shledán vinným jakýmkoliv trestným činem, ale měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby. Soudy obou stupňů však toto pravidlo porušily i přes přetrvávající důvodné pochybnosti o vině dovolatele. Dokonce byl odsouzen i za to, že měl ve služebním vozidle na poškozeného slovně zaútočit, říkat mu, že je hajzl a že ho mohou s kolegou zastřelit, jako že utekl, když takový dílčí závěr neodpovídá žádnému důkazu, včetně výpovědi poškozeného.

34. Soud prvního stupně se nijak nevypořádal s intenzitou tvrzeného jednání, tedy zda vůbec mohlo v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe překročit hranici vyžadovanou pro trestný čin a zda věc neměla být řešena pouze kázeňsky jako přestupek. Soudy obou stupňů se otázkou intenzity vůbec nezabývaly a řízení zatížily vadou nepřezkoumatelnosti. Z výpovědi poškozeného není možné učinit závěr, kdo z obviněných se měl vůči němu jakého jednání konkrétně dopustit a jaká zranění mu měl způsobit, přičemž jím tvrzená intenzita útoku zcela zjevně neodpovídala nálezům z lékařských zpráv. Jeho popis události byl natolik vágní, že nebylo možno učinit jednoznačný závěr o tom, že došlo ke spáchání jakékoliv trestné činnosti a zda se nejednalo o služebně přípustný zákrok. Uváděl-li poškozený, že jej měl mlátit „ten blonďák“, tak dovolatel blonďák není a nikdy nebyl. Nadto nebyl ani nikdy zaznamenán na žádných kamerách, navzdory tomu, že u policie sloužil až do současné doby. Jeho služba byla vždy příkladná a nikdy nečelil podobnému nařčení, což prokazuje, že není osobou agresivní. Následně zopakoval své kariérní úspěchy (uvedené již v bodě 26. tohoto usnesení Nejvyššího soudu) a poukázal též na pochvalu za záchranu života. Od počátku trestního stíhání spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Rozsudek soudu je pro dovolatele likvidační, v jeho důsledku byl propuštěn od Policie České republiky, kde byl téměř 15 let, svou práci měl opravdu rád a podle jeho mínění ji vykonával dobře. V současné době je bez zaměstnání, přičemž se záznamem v trestním rejstříku nemůže nikde nic sehnat, má hypotéku a dvě malé děti.

35. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem obviněný T. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 13 To 25/2022-1576, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 10. 2021, č. j. 2 T 147/2014-1501. Dále učinil návrh, aby poté Nejvyšší soud sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obžaloby.

36. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve poukázal v obecné rovině na skutečnost, že dovolatel je povinen označit v dovolání výroky, které napadá, neboť v dovolacím řízení lze ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost jen těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Následně konstatoval, že dovolání všech čtyř obviněných je postaveno na doslovném opakování jejich obhajoby prolínající se víceméně celým trestním řízením, s níž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Proto považoval státní zástupce za dostačující na jejich závěry v určitých částech odkazovat. Taktéž si povšiml, že obvinění J. D. a J. Ch., nezaznamenali novelizaci trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. a uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ještě v jeho starém znění, účinném do 31. 12. 2021 s tím, že správně měli zvolit dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.

37. Poté věnoval státní zástupce pozornost výhradám, že odvolací soud opakovaně a bezdůvodně rušil předchozí zprošťující rozsudky soudu prvého stupně, nepřípustně zasahoval do jeho hodnocení důkazů, následně ho – i za pomoci změny senátu – přinutil změnit názor a tímto věc odňal zákonnému soudci. Takové námitky nepochybně korespondovaly s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v alternativě, že soud nebyl náležitě obsazen. Žádný z obviněných sice tento dovolací důvod výslovně neoznačil, byť jednoznačnou argumentaci k němu uvedl přinejmenším obviněný T. V. Státní zástupce se proto, a to i s ohledem na závažnost takto vytýkaného nedostatku, k uvedené problematice alespoň krátce vyjádřil, a to navzdory jeho předchozímu konstatování o rozsahu dovolacího přezkumu. V teoretické rovině rozebral požadavky ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) a § 262 tr. ř., načež v praktické rovině konstatoval, že odvolací soud požadavkům § 262 tr. ř. dostál. Z jeho zrušujících usnesení totiž jednoznačně vyplývá, že měl zcela konkrétní a opodstatněné výhrady ke zprošťujícím rozsudkům soudu prvního stupně a právě z toho důvodu je také rušil. Státní zástupce pak vyjmenoval všechna pochybení, která odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně vyčetl, a připomenul, že v podstatě totožné vady mu vytkl i ve svém druhém zrušujícím usnesení, v jehož rámci také zdůraznil, že nalézací soud jeho pokyny zjevně nerespektoval. Dospěl k závěru, že do té doby rozhodující senát soudu prvního stupně není schopen s ohledem na opakované shodné chyby věc objektivně zhodnotit, neboť ve věci zjevně zaujal již předem stanovisko, které neměnil ani na podkladě provedených důkazů.

38. Státní zástupce doplnil, že postup odvolacího soudu byl pečlivý a také řádně a poměrně obsáhle odůvodněný, přičemž zmíněný soud na jednotlivé nedostatky senát soudu prvního stupně bezvýsledně upozornil. Stěžejní z pohledu využití postupu ve smyslu § 262 tr. ř. bylo tedy zjištění, že důvod ke změně senátu nebyl vyvolán tím, že by odvolací soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení toho či onoho důkazu a následně toto požadoval respektovat jiným senátem soudu prvního stupně, ale že – ačkoli to explicitně nevyjádřil – dospěl k závěru, že ve věci původně rozhodující senát není schopen rozhodnout zákonným způsobem (v daném ohledu státní zástupce upozornil i na významné průtahy při objasňování věci a vyhotovení prvního zprošťujícího rozsudku). Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nerespektování § 262 tr. ř., ale ani případné porušení § 263 odst. 7 či § 259 odst. 3 tr. ř., tedy že by svým postupem zasáhl do činnosti nalézacího soudu a že by ho tzv. přinutil ke změně názoru tak, aby korespondoval s jeho stanoviskem či se závěry podané obžaloby. Státní zástupce vyzdvihl, že aplikace ustanovení § 262 tr. ř. sama o sobě nezakládá porušení práva obviněného garantovaného mu čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní imperativ, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, nelze zaměňovat s nesouladným postojem ohledně výsledku řízení. Nově jmenovaný senát soudu prvního stupně tudíž nemohl založit rozpor s právem na zákonného soudce, naopak měl vyřešit pochybnosti o tom, zda byl soud prvního stupně způsobilý posoudit věc v souladu se zákonnými ustanoveními, a to nestranně a objektivně.

39. Námitky všech obviněných proti skutkovým zjištěním uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hodnotil státní zástupce jako zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že soud prvního stupně realizoval (v případě třetího rozsudku) komplexní a bezvadné dokazování a následně soud druhého stupně námitky všech obviněných řádně přezkoumal a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Soudy se řádně zabývaly všemi důkazními návrhy, proto jejich rozhodnutí nemohou být zatížena vadou tzv. opomenutých důkazů. Soudy navíc při formování skutkových zjištění nevycházely ani z důkazů procesně nepoužitelných. K námitce procesní nepoužitelnosti videozáznamů vůči obviněným J. D. a J. Ch., se podrobně a výstižně vyjádřil odvolací soud v bodech 17. a 18. odůvodnění svého usnesení, přičemž s tam uvedenými argumenty se státní zástupce ztotožnil a neměl nic, co by nad soudem uváděný rámec doplnil. V projednávané trestní věci pak konečně nelze spatřovat ani zjevný rozpor zásadních skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaných trestných činů a provedených důkazů, neboť nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku zformoval takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy koresponduje.

40. Státní zástupce připomenul, že jednání pod body 2. až 5. je zachyceno na audiovizuálních záznamech pořízených skrytou kamerou, a tedy o průběhu skutkového děje není pochyb. Z tohoto pohledu lze označit výpovědi poškozených, jinak osob s veskrze problematickou trestní minulostí, za důkaz pouze podpůrný. Není však možno pominout, že jejich popis děje se zajištěnými kamerovými záznamy v podstatných rysech korespondoval. Ačkoli pak na záznamech nejsou rozpoznatelné tváře agresivních policistů, soudy přesvědčivým a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem na základě hodnocení dalších nepřímých důkazů spolehlivě určily, o kterého z policistů se v konkrétním případě jednalo.

Vzaly mimo jiné v potaz úřední záznamy a protokoly sepsané konkrétními policisty (obviněnými) provádějícími jednotlivé úkony s poškozenými, a to v kontextu se zjištěním, že někteří z policistů se na záznamech opakují, přičemž lze rozpoznat i jejich hodnosti a oslovování části z nich jmény. Přehlédnout v tomto směru nelze ani jakési dílčí doznání obviněného J. D. k nevhodnému chování, stejně jako vyjádření jejich nadřízeného P. M., který se k identifikaci obviněných jako možných pachatelů vyjádřil po zhlédnutí kamerových záznamů.

41. Pouze zdánlivě by se jako komplikovanější mohla jevit důkazní situace v případě skutku pod bodem 1., který nebyl zaznamenán na kameře, a obvinění tak rozporovali věrohodnost poškozeného R.S. a skutečnost, že ke skutku došlo. Soudy však správně akcentovaly, že výpovědi poškozeného jsou, pokud jde o základní dějovou linku, neměnné a konzistentní, přičemž neexistuje žádná okolnost svědčící tomu, že by si incident a napadení ze strany policistů vymyslel. Poškozený sice připustil, že rasistické nadávky si vymyslel, ostatní okolnosti fyzického napadení však jednoznačně potvrdil. Pokud by se jednalo o nepravdivou výpověď v celém jejím souhrnu, neměl by důvodu korigovat ji pouze v části údajných rasistických nadávek. Soudy také zdůraznily, že poškozený – ač osoba kriminálně závadová – není chronickým stěžovatelem, když uvedený případ byl jediný, který nahlásil. Nadto připomněly jeho v podstatě okamžitou reakci v podobě podání trestního oznámení a navazujícího vyhledání lékařského ošetření ještě ten den, chybějící kalkul (motivaci) poškodit policisty provádějící vůči němu úkony, jakož i prokázanou existenci dalších útoků na jiné poškozené, ke kterým prokazatelně došlo v několika následujících měsících. To, že druhým pachatelem byl vedle obviněného L. B. obviněný T. V., lze spolehlivě dovodit také ze záznamu městské policie, která poškozeného předávala právě tomuto dovolateli. Ostatně on sám připustil, že společně s obviněným L. B. přestupek poškozeného řešili, přičemž s ohledem na jeho osobu se k němu nechovali tak citlivě jako v jiných případech. Státní zástupce proto uzavřel, že skutková zjištění soudů jsou správná a z provedených důkazů vyplývají. Ve věci nedošlo ani k zásahu do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, a to včetně principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, pro jejíž uplatnění nebyly splněny podmínky, poněvadž provedené důkazy bez důvodných pochybností svědčily o vině dovolatelů, a za dané situace tak nevyvstala povinnost rozhodovat v jejich prospěch.

42. K námitkám obviněných proti hmotněprávnímu posouzení skutku uplatněným v rámci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce nejprve uvedl, že naprostá většina z nich se s příslušným dovolacím důvodem míjí, jelikož nevychází z konečných skutkových zjištění učiněných soudy obou instancí. Podle jeho názoru bylo možno do jeho zákonného vymezení zařadit toliko výtku obviněného T. V. týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve vztahu ke skutku pod bodem 1. a s velkou dávkou tolerance též výhrady zbylých tří obviněných, zda jednání pod body 3. až 5. mohlo naplnit znaky zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 tr. zákoníku. Tyto námitky však státní zástupce považoval za zjevně neopodstatněné.

43. Nejprve se státní zástupce v teoretické rovině vyjádřil k podmínkám aplikace zásady subsidiarity trestní represe. V konkrétním případě obviněného T. V. ovšem kritéria jejího využití nepovažoval za splněná. Vyjádřil názor, že jednání dovolatele zcela odpovídalo jiným typově podobným případům přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností. V této souvislosti dále zohlednil, že oba obvinění zneužili svého nadřazeného postavení příslušníků Policie České republiky, přičemž bezdůvodně a nezákonně nejen slovně, ale rovněž fyzicky napadali osobu omezenou na osobní svobodě. Společenskou škodlivost takového chování pak rozhodně nemohl snížit fakt, že v případě obviněného T. V. se jednalo pouze o jeden projednávaný případ. Konkrétně fyzické útoky směřované vůči poškozenému naopak společenskou škodlivost jeho jednání zásadním způsobem zvýšily, neboť trestní odpovědnost pachatele by založily samy o sobě již nadávky a výhrůžky slovní. Z tohoto důvodu shledal státní zástupce uplatnění trestní represe vůči jmenovanému dovolateli za nezbytné.

44. K otázce právního posouzení jednání pod body 3. až 5. státní zástupce odkázal na ustanovení čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), které zakazují podrobit kohokoliv nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Nelidské zacházení je takové, které působí buď přímo ublížení na zdraví, nebo intenzivní fyzické a psychické utrpení [srov. rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) ve věci Irsko proti Spojenému království ze dne 18. 1. 1978, č. 5310/71, § 167; či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Gäfgen proti Německu ze dne 1. 6. 2010, č. 22978/05, § 89]. Zacházení je považováno za ponižující, jestliže potupuje nebo pokořuje jednotlivce, neprokazuje dostatečnou úctu k jeho lidské důstojnosti nebo tuto důstojnost snižuje či vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti, jež jsou schopny zlomit morální a fyzický odpor dané osoby (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku ze dne 21. 1. 2011, č. 30696/09, § 220). Ponižující zacházení má úzkou vazbu na požadavek respektu k důstojnosti člověka, která nepřipouští, aby orgány veřejné moci s člověkem zacházely jako s objektem (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bouyid proti Belgii ze dne 28. 9. 2015, č. 23380/09, § 90). ESLP navíc konstantně judikuje, že osoby v detenci, respektive osoby, proti nimž zasahují příslušníci bezpečnostních složek, jsou ve zranitelném postavení, a proto jakékoli použití fyzické síly, která nebyla nezbytně vynucena vlastním chováním těchto osob, snižuje lidskou důstojnost a je v zásadě porušením práva zakotveného v čl. 3 Úmluvy (srov. již shora uvedený rozsudek ESLP ve věci Bouyid proti Belgii, § 83 a § 88, rozsudek ESLP ve věci Ribitsch proti Rakousku ze dne 4. 12, 1995, č. 18896/91, § 38).

45. Pokud má konkrétní špatné zacházení spadat do působnosti čl. 3 Úmluvy nebo čl. 7 odst. 2 Listiny, je třeba, aby přesáhlo určitou minimální úroveň závažnosti. Posouzení úrovně závažnosti špatného zacházení je z podstaty věci relativní; závisí na všech okolnostech případu, jako je doba trvání zacházení, jeho fyzické a psychické účinky na oběť a v některých případech také pohlaví, věk a zdravotní stav oběti. Otázka, zda zacházení mělo za účel oběť ponížit nebo pokořit, je dalším faktorem, který je třeba vzít v úvahu. Avšak absence takového účelu nemůže s konečnou platností vyloučit porušení zákazu špatného zacházení. Jinými slovy, úmysl podrobit jiného nelidskému nebo ponižujícímu zacházení není nezbytnou podmínkou, aby se o nelidské či ponižující zacházení skutečně jednalo (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Farbtuhs proti Lotyšsku ze dne 2. 12. 2004, č. 4672/02, § 50; či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci V. proti Spojenému království ze dne 16. 12. 1999, č. 24888/94, § 71).

46. Státní zástupce poté zaměřil pozornost na posuzované jednání. Připomenul, že během skutku pod bodem 3. obvinění J. D. a J. Ch., jednak vyhrožovali poškozenému M. D. opakovaným fyzickým napadením, jednak ho také fyzicky napadali a zdůrazňovali mu bezvýchodnost jeho situace a svoji převahu, kdy mělo záležet výlučně na jejich uvážení, co se s poškozeným stane, pokud jejich požadavkům nevyhoví. Opakovaně po něm požadovali, aby se k trestné činnosti doznal, a to nejen k řízení motorového vozidla, ale i k další prověřované činnosti, k níž nebyl vyslýchán ani zadržen a pro kterou proti němu neexistovaly důkazy. Psychický nátlak doprovázený fyzickým napadáním trval několik desítek minut a sám poškozený musel situaci vnímat jako bezvýchodnou s tím, že se z ní dostane až tehdy, podepíše-li jim, co požadují. Jednání obviněných proto bylo způsobilé vyvolat u M. D. bolest, strach a tíseň, což je bezesporu nutno vnímat jako tělesné a duševní utrpení. I z komunikace poškozeného se svědkem P. P. je zjevné, že chování obviněných vnímal velmi úkorně, neměl možnost získat pomoc či odbornou radu a v důsledku ataků ze strany obviněných byl přesvědčen, že je vydán na jejich milost a nemilost.

47. V případě skutku pod bodem 4. sice došlo jen k ojedinělému fyzickému napadení poškozeného L. K., v ostatních okolnostech však byla situace obdobná jako u jednání policistů vůči M. D. Byl tedy po dobu několika desítek minut nucen čelit soustavným nadávkám a psychickým výhružkám, a to proto, aby se proti své vůli doznal k pachatelství s tím, že pokud tak neučiní, bude fyzický útok opakován. I v tomto poškozeném se tedy obvinění snažili vyvolat pocit, že nemůže uplatnit svá práva a že záleží pouze na nich, co se s ním stane, včetně jeho vzetí do vazby. Pokud jde o skutek pod bodem 5., obvinění policisté poškozenému J. K. T. nejprve nedovolili vymočit se a poté, co z důvodu vykonané potřeby znečistil podlahu, ho nutili vlastním oblečením místnost vytřít, pokřikovali na něj, ať dělá a ať si pospíší, což opět doplnili opakovaným fyzickým napadáním. Rovněž takové chování policistů musel poškozený oprávněně pociťovat jako utrpení a těžké příkoří.

48. Podle názoru státního zástupce bylo ve světle judikatury ESLP a výkladu Úmluvy a trestního zákoníku namístě označit shora uvedená jednání za kruté zacházení, kterého se obvinění dopouštěli v souvislosti s výkonem pravomoci orgánu veřejné moci. Soudy proto v ničem nepochybily, pokud skutky pod body 3. až 5. posoudily jako trestné činy mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 tr. zákoníku spáchané v jeho kvalifikované skutkové podstatě. U všech tří obviněných pak byla naplněna i subjektivní stránka uvedeného trestného činu, neboť již z povahy opakovaného a několik desítek minut trvajícího slovního a fyzického napadání je zřejmé, že přinejmenším nepřímý úmysl pachatelů ke způsobení tělesného nebo duševního utrpení poškozeným směřoval.

49. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.

III. Přípustnost dovolání

50. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

51. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění v dovoláních odkázali na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Zatímco obvinění L. B. a T. V. uplatnili předmětné dovolací důvody v jejich aktuálním znění (tj. účinném od 1. 1. 2022), obvinění J. D. a J. Ch., zvolili ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž jejich konkrétní argumentace odpovídá novému vymezení důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. po novelizaci trestního řádu a dalších předpisů zákonem č. 220/2021 Sb. Nejvyšší soud se tudíž bude zabývat námitkami těchto dvou obviněných v rámci odpovídajících dovolacích důvodů v jejich aktuálním zákonném rozsahu. Rovněž si nelze nepovšimnout, že obvinění (především obviněný T. V.) vznesli výhrady dotýkající se ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., na který sice nikdo z obviněných výslovně neodkázal, nicméně konkrétní argumentace do jeho rámce plně zapadá, proto Nejvyšší soud zaměří svou pozornost i tímto směrem.

52. Obviněný T. V. zvolil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

53. S ohledem na průběh trestního řízení v dané věci je zřejmé, že citovaný dovolací důvod přicházel v úvahu pouze ve spojení s některým z dalších důvodů dovolání. Tomu odpovídala také argumentace obviněného T. V. (stejně jako dalších tří dovolatelů) zaměřená též proti postupu soudů obou stupňů a jejich rozhodnutím, které předcházely vydání usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 13 To 25/2022-1576. Konkrétně byly napadány nejen skutkové a právní závěry vyjádřené v odsuzujícím rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 10. 2021, č. j. 2 T 147/2014-1501, nýbrž i zákonnost dřívějšího postupu odvolacího soudu, který zrušil první dva zprošťující rozsudky soudu prvního stupně, přičemž v druhém případě využil postupu podle § 262 tr. ř. a nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Lze tedy bez důvodných pochybností usuzovat, že dovolatel – byť výslovně neuvedl, v jaké alternativě ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnil – jej mínil vztáhnout k předchozím stadiím trestního řízení a spojit jej s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a implicitně též podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

54. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný T. V. namítl druhou z právě zmíněných alternativ, tj. že soud, resp. senát soudu prvního stupně, nebyl náležitě obsazen. Původcem vytýkané vady měl být Krajský soud v Praze, který nedůvodně (tj. v rozporu s § 262 tr. ř. i čl. 38 odst. 1 Listiny) odňal věc zákonnému soudci. Tomu měl podle názoru obviněného T. V. i L. B. předcházet taktéž nezákonný zásah odvolacího soudu do „výsostného“ práva soudu prvního stupně hodnotit provedené důkazy vedený snahou vnutit mu svůj pohled na průběh skutkového děje, čehož docílil právě až nařízením věc projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.

55. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Záruka zákonného soudce garantuje účastníku soudního řízení, že jeho věc projedná nestranný soudce příslušného soudu určený podle jasných pravidel, jemuž nebyla věc účelově přidělena (nebo odňata). Právo na zákonného soudce je nepominutelnou podmínkou řádného výkonu nezávislého soudnictví, neboť „na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců ad hoc“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95).

56. Podle § 262 věty prvé tr. ř. rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Trestní řád tedy výslovně neupravuje konkrétní případy a podmínky, za kterých může odvolací soud rozhodnout o odnětí a přikázání věci, nicméně tento postup je prolomením ústavněprávního principu zákonného soudce, a proto by k němu mělo být přistupováno restriktivně, zcela výjimečně a pouze z velice zásadních důvodů.

Za takové důležité důvody je právní naukou i praxí považováno např. nerespektování závazného právního názoru ze strany soudu nižší instance či přítomnost závažných vad, které indikují, že bez tohoto opatření by nebylo možno skončit řízení zákonným způsobem (tedy bez vad a bez průtahů). Neschopnost soudu nižšího stupně skončit věc zákonným způsobem musí být trvalejšího rázu, porušování procesních pravidel musí být opakované. Dalším důvodem může být jednání soudce naplňující současně podmínky kárné odpovědnosti (průtahy, nevhodné chování), popřípadě existence vážných pochybností o jeho nestrannosti.

V každém případě by odnětím věci neměl být řešen názorový střet dotčených soudních instancí (srov. HUSSEINI, F., BARTOŇ, M., KOKEŠ, M., KOPA, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. 1. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2021).

57. Z hlediska posuzované trestní věci je významný také nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, v němž Ústavní soud shrnul, že z ustálené judikatury obecných soudů, stejně jako Ústavního soudu, vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle § 262 tr. ř. je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12).

Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98). Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání.

Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy, dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7.

9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11, či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného by také šlo v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 tr. ř., jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 tr. ř. náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (viz také nález Ústavního soudu ze dne 11.

11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3780/13, či usnesení tohoto soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 2991/09, ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 1698/13, a ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 200/15).

58. Pro otázku přezkumu skutkových zjištění platí, že odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3059–3078, rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1968, 57/1984, 20/1994, 53/1992-I. Sb. rozh. tr.). Tomu odpovídá také dikce § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.

59. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovanou trestní věc bylo na Nejvyšším soudu zhodnotit, zda Krajský soud v Praze nepřekročil své zákonem dané pravomoci tím, že zrušením obou zprošťujících rozsudků soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), popř. i § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. z důvodu nedostatků ve skutkových zjištěních, nezasáhl do práva soudu prvního stupně hodnotit provedené důkazy nad limit, který je mu zákonem umožněn, a především zda navazujícím rozhodnutím o změně senátu nezasáhl do ústavně garantovaného práva všech obviněných na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud důkladně seznámil se všemi meritorními rozhodnutími, která byla v projednávané trestní věci postupně vyhlášena, a zjistil, že odvolací soud své pravomoci nepřekročil, že postupoval v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a že jeho rozhodnutí o zrušení obou zprošťujících rozsudků byla zcela důvodná.

60. Prvním rozhodnutím v dané věci byl rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 2. 2018, č. j. 2 T 147/2014-1198, jímž bylo všech pět obviněných zproštěno obžaloby z důvodů uvedených v § 226 písm. a) nebo c) tr. ř. Pokud jde o hodnocení důkazů v něm obsažené, Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že odhalil větší množství závažných a zcela zjevných pochybení. Jednotlivé skutky byly probírány a hodnoceny pouze zvlášť (čemuž odpovídalo i systematické členění předmětného rozhodnutí) a v žádném ohledu nebyla brána v potaz jejich vzájemná souvislost. Na první pohled „zaujalo“ také hodnocení výpovědi všech poškozených (pokud k nějakému takovému hodnocení vůbec došlo), při kterém byly vyzdvihnuty pouze a jedině soudem shledané rozpory (které byly z určité části vcelku bagatelní) a úplně a bez výjimky pominuty skutečnosti, jež by alespoň některá jejich tvrzení byť jen zčásti podpořily.

61. Jako příklad lze uvést náhled soudu na výpověď poškozeného R. S., kdy byla jako (údajný) rozpor naznačena nejasnost v tom, zda jej měli oba policisté bít do žeber a kopat do stehen, anebo jeden bít a druhý kopat, případě zda měl být napadán do žeber a stehen či do hrudi a nohou (bod 13.). Značný význam byl (pochopitelně) přikládán výsledkům znaleckého zkoumání k osobnosti poškozeného a velmi výrazně též soudem zjištěným „časovým nesrovnalostem“ mezi projednávaným skutkem a podáním trestního oznámení ze strany poškozeného. Jako na zavádějící nutno pohlížet na úvahu soudu v bodě 14. označeného rozsudku, podle níž by jednání popisované poškozeným museli zaznamenat další policisté nacházející se v danou dobu na služebně. To ovšem mělo naprosto nulovou vypovídací hodnotu ve vztahu ke konečnému závěru soudu, že skutek se nestal, poněvadž z audiovizuálních záznamů k dalším čtyřem skutkům bylo prokázáno, že ani pozornost dalších osob obviněným rozhodně nezabránila v napadání poškozených (např. jednání vůči poškozenému E. Ř. sledovali z bezprostřední blízkosti minimálně tři další přítomní policisté, stejně tak nezůstalo bez povšimnutí kopání do poškozeného J. K. T., který u toho hlasitě křičel). Naproti tomu soud ani slovem nezmínil nic, co by mohlo podporovat tvrzení poškozeného, např. fakt, že popsal jednání, k němuž na dané služebně prokazatelně docházelo a jehož modus operandi byl velmi podobný, ani se nezabýval možnou motivací poškozeného k podání smyšleného trestního oznámení. Nepřihlédl taktéž k svědeckým výpovědím P. M. (bod 4.) a M. S., svědčící o klidném a neagresivním chování poškozeného, ať již obecně na policejní stanici nebo v konkrétním případě po krádeži čokolád v prodejně (č. l. 1048).

62. Obdobně nevyvážené bylo také hodnocení výpovědí poškozeného M. D. a svědků P. P. a A. P., kdy byly opět (v bodě 36.) vyzdviženy toliko jednotlivé dílčí rozpory, a to včetně zcela bezvýznamné okolnosti týkající se zaplacení regulačního poplatku za vyšetření poškozeného, a na jejich základě konstatována nevěrohodnost výpovědí všech tří osob, aniž by jim bylo jakkoliv „přičteno k dobru“, že jejich svědectví byla v podstatných bodech souladná a především že napadání poškozeného M. D. ze strany vyslýchajících policistů, o němž všichni tři hovořili, bylo objektivně zaznamenáno skrytou kamerou.

K výpovědi poškozeného L. K. soud zmínil pouze to, že jeho napadení na chodbě obvodního oddělení nepotvrdil ani svědek Z. M. ani svědek J. Š. (bod 42.). Naopak skutečnost, že poškozený popsal v přípravném řízení jednání policisty ve výslechové místnosti víceméně v souladu s pořízeným kamerovým záznamem, soud prvního stupně ignoroval. Stejně tak mu nepřišlo (a to ani v konfrontaci s obsahem audiovizuálních nahrávek) zvláštní, že ani jeden svědek z řad policistů nezaznamenal ze strany svých kolegů nic nezákonného, a nevedlo jej to k případným úvahám o (ne)věrohodnosti jejich výpovědí.

63. Neméně zaujatým způsobem se soud prvního stupně postavil také k dalším důkazům. Ve vztahu ke kamerovým záznamům zdůraznil pouze jejich nízkou kvalitu, aniž by podrobněji rozebral jejich obsah a vzal v potaz např. skutečnost, že útočníci se mezi sebou několikrát oslovili křestními jmény. Soud v bodě 24. svého prvního rozhodnutí sice ve stručnosti poukázal na výpovědi Z. M. a P. M., kterým byly v přípravném řízení přehrány kamerové záznamy, a oba svědci na nich tři dovolatele poznali, nicméně s daným faktem se soud vypořádal tak, že je identifikovali pouze s určitou mírou pravděpodobnosti.

Obdobně přistoupil i ke znaleckému posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická audioexpetiza – fonoskopie, když vyzdvihl především slova znalkyně PhDr. Marie Svobodové, Ph.D., o nízké kvalitě nahrávky i srovnávacího materiálu a nespolehlivosti výsledků individuální identifikace. Naznačil též, že mluvčí B, jenž by podle znalkyně mohl být obviněný P. L., jím být ve skutečnosti nemohl, poněvadž jmenovaný prokazatelně nebyl v práci ve dnech, kdy byl mluvčí B zaznamenán kamerami během svého protiprávního jednání.

Soud se ale již podrobněji nezabýval znaleckým závěrem o opakujícím se výskytu tří mluvčích A, B a C ve všech čtyřech pořízených nahrávkách a nesnažil se z této skutečnosti cokoliv vyvodit. Zatímco se třemi právě zmíněnými důkazy se soud (alespoň jednotlivě) vypořádal tak, že jednoduše konstatoval jejich nedostatečnou průkaznost, již zcela opomenul hodnotit listinné důkazy, v nichž bylo uvedeno, který konkrétní policista prováděl jaké úkony ve věci toho kterého poškozeného. Přitom z posledně uvedeného listinného materiálu se daly dovodit cenné poznatky o možných pachatelích předmětné trestné činnosti s tím, že mnohonásobně významnější zjištění by vyplynula z posouzení všech těchto důkazů v jejich vzájemných souvislostech, neboť jejich obsahy mezi sebou významně korespondovaly a navzájem se doplňovaly.

64. K tomu však v této první fázi trestního řízení nedošlo, v podstatě všechny důkazy byly jednotlivě označeny za nepřesvědčivé (pokud nebyly přímo ignorovány), aniž by bylo vzato v úvahu jejich propojení. Z tohoto důvodu nemohla být prokázána celá řada skutečností, která by vyplynula z důkladného (a nestranného) vyhodnocení více než jednoho důkazu. Nebylo tedy možno považovat skutková zjištění konstituovaná v prvním rozsudku vydaném v této trestní věci za úplná a hodnocení důkazů za dostatečné a řádné. Nelze si dále nepovšimnout, že ke skutkům pod body 4. a zejména 5. jakékoliv hodnotící úvahy téměř či dokonce úplně absentovaly, čímž byla založena i nepřezkoumatelnost rozhodnutí v těchto částech. Nejzávažnějším aspektem celé záležitosti byla zcela markantní (nepřehlédnutelná) zaujatost a selektivnost, se kterou si soud prvního stupně vybíral pouze ty důkazy nebo jejich části, které svědčily ve prospěch obviněných, zatímco ty, které vyznívaly opačně, bagatelizoval nebo přímo opomenul. Na základě takto realizovaného důkazního řízení nebylo možno konstatovat nic jiného než porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Kromě všech již uvedených závažných okolností bylo řízení charakterizováno i nadměrnými průtahy, které nebylo vždy možno přičíst aktivitě některého z obviněných (např. doba mezi vyhlášením rozsudku dne 15. 2. 2018 a zasláním jeho písemného vyhotovení procesním stranám v listopadu téhož roku č. l. 1219).

65. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2019, č. j. 13 To 150/2019-1244, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil; stalo se tak tedy pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Konkrétně v bodech 9. a 10. uvedl, že soud prvního stupně nepostupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., když důkazy nehodnotil jednotlivě a zejména v jejich souhrnu a ve vzájemných souvislostech, se stejnou pečlivostí neposuzoval okolnosti a důkazy svědčící nejen ve prospěch, ale i v neprospěch obviněných. Nezabýval se časovou, místní souvislostí, podobným způsobem provedení jednotlivých skutků, včetně toho, který se týkal poškozeného R. S., nevypořádal se ani s tím, kteří z policistů s konkrétními poškozenými přišli do styku v souvislosti s plněním služebních povinností v daných dnech, nevypořádal se ani s motivem poškozeného R. S. k podání nepravdivého trestního oznámení či obsahem audiozáznamu a možností pachatele identifikovat podle služebních hodností, obsahu jejich zachycené komunikace (včetně oslovování křestními jmény), podle opakujícího se jednání apod.

66. Citované usnesení odvolacího soudu je velmi stručné, nicméně jsou v něm přesně definována hlavní pochybení, kterých se soud prvního stupně dopustil, a je zde poukázáno na další důkazy a okolnosti případu, které měly být v dalším řízení vzaty v potaz. K tomu je potřeba nejprve konstatovat, že odvolací soud byl v daném případě ze zákona oprávněn napadený rozsudek zrušit, poněvadž došlo k porušení § 2 odst. 6 tr. ř. Za této situace jsou i vyšší soudy legitimovány rušit rozhodnutí nižších soudů z důvodů pochybení v procesu dokazování, aniž by to bylo možno chápat jako nepřípustné zasahování do výsady soudu prvního stupně hodnotit důkazy.

Lze doplnit, že tuto možnost má dokonce i Nejvyšší soud v dovolacím řízení, a to na základě ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstatná je rovněž skutečnost, že soud druhého stupně nedal nalézacímu soudu žádné konkrétní instrukce, jak jednotlivé důkazy hodnotit a jaké závěry z nich vyvodit, což ostatně sám v bodě 10. svého usnesení zmínil. Pouze upozornil na další (dosud pominuté) skutečnosti, které měly být do hodnocení důkazů rovněž zahrnuty, a vyslovil zcela legitimní požadavek, aby v dalším řízení soud prvního stupně postupoval v souladu se základními zásadami trestního procesu.

Je tudíž zřejmé, že odvolací soud rozhodl plně v rámci zákonných mantinelů platných pro řízení o odvolání, pochybení adresoval toliko v obecné rovině a nepřistoupil k žádnému zásahu do kompetencí soudu prvního stupně přesahujícímu rámec jeho zákonných oprávnění.

67. Okresní soud v Kladně v pořadí druhém – opět zprošťujícím – rozsudku ze dne 18. 8. 2020, č. j. 2 T 147/2014-1376, svá pochybení nenapravil. Jednou z mála změn byla o něco delší pasáž týkající se nevěrohodnosti poškozeného R. S., ve které bylo obsáhlejší formou sděleno v podstatě totéž, co bylo řečeno v minulém rozsudku. Avšak ani zde nebylo přihlédnuto k okolnostem, které naopak jeho výpověď podporovaly, přes výslovný pokyn odvolacího soudu se soud prvního stupně nijak nevypořádal s motivací poškozeného a ani skutek pod bodem 1.

nehodnotil v souvislosti s dalšími čtyřmi skutky. Ve vztahu k jednáním pod body 2. až 5. bylo nejvýznamnější změnou nové uspořádání rozhodnutí, v jehož rámci byly jednotlivé pasáže z prvního rozsudku (obvykle v tomtéž znění) zpřeházeny tak, že nejprve byly popsány důkazy ke všem skutkům a teprve poté následovalo jejich „společné“ hodnocení. To ovšem neznamenalo hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech, neboť k ničemu takovému opětovně nedošlo, nově byl v odůvodnění rozsudku obsažen pouze delší popis průběhu jednání zaznamenaných kamerou instalovanou ve výslechové místnosti, jakékoliv bližší hodnocení tohoto klíčového důkazu však znovu chybělo.

Požadoval-li odvolací soud hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech, kladení rovnocenného důrazu na důkazy svědčící jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněných, zaměření pozornosti na časovou a místní souvislost i podobný způsob provedení jednotlivých skutků, přihlédnutí k tomu, kteří policisté přišli s poškozenými do styku v rámci své služební činnosti, či k obsahu jejich komunikace zachycené na audiovizuálních záznamech, tak nic z toho soud prvního stupně nesplnil a ani se o to nepokusil (např. listinné důkazy o tom, který policista zpracovával spisy poškozených, opětovně ignoroval).

Jeho hodnocení důkazů se neslo absolutně ve stejném duchu jako při jeho prvním rozhodování, bylo znovu nedůsledné, jednostranně zaměřené ve prospěch dovolatelů a výrazně nesouladné s požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Opodstatněně tak bylo lze vyslovit podezření, že soud prvního stupně nehodlal (ať již z jakýchkoli důvodů) rozhodnout jinak než zprošťujícím rozsudkem.

68. V reakci na to Krajský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 30. 3. 2021, č. j. 13 To 61/2021-1408, rozsudek napadený odvoláním státního zástupce opět v celém rozsahu zrušil, tentokrát podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. Zcela důvodně a v souladu se skutečností namítl, že soud prvního stupně se aspekty naznačenými ve zrušujícím usnesení vypořádal, pouze pokud dovolatelům prospívaly, důkazy hodnotil toliko izolovaně a opět až překvapivě jednostranně, jeho argumentace byla naprosto nepřesvědčivá, některé důkazy znovu pominuty či náležitě nezhodnoceny, soud rozvíjel ničím nepodložené úvahy (např. o napadení neznámými policisty, kteří neměli s předmětnými úkony nic společného), svérázně se vypořádal se způsobenými zraněními či drobnými rozpory, předčasně argumentoval principem in dubio pro reo.

S ohledem na dosavadní způsob rozhodování soudu prvního stupně již neměl odvolací soud jinou možnost než uzavřít (v bodě 7. jeho usnesení), že soud prvního stupně v daném složení senátu „není schopen provedené důkazy objektivně zhodnotit, když již předem evidentně zaujal ve věci stanovisko, které nemění ani na podkladě provedených důkazů“. Odvolací soud dále zdůraznil, že nalézací soud opakovaně ignoroval podstatu důležitých důkazů, a proto podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

69. Nejvyšší soud je přesvědčen, že tento výjimečný postup byl v daném případě zcela namístě a neznamenal zásah do základních principů spravedlivého procesu. Spíše naopak jím mělo být zabráněno dalšímu porušování pravidel trestního řádu ze strany do té doby činného senátu soudu prvního stupně. Ostatně nerespektování závazného právního názoru vysloveného odvolacím soudem bylo z jeho strany očividné a výrazné, opakované (a velmi hrubé) porušování § 2 odst. 6 tr. ř. nepokrytě ve prospěch obviněných doprovázené i značnými průtahy v řízení již bezesporu indikovalo, že bez změny senátu nebude možno skončit řízení zákonným způsobem, přičemž vážné pochybnosti o nestrannosti původního senátu nejen, že existovaly, nýbrž se z kategorie pochybností přesunuly do kategorie praktické jistoty.

Své rozhodnutí o změně senátu zdůvodnil odvolací soud sice poněkud stručně, nicméně v plném souladu se skutečností označil všechna klíčová pochybení a dostatečně jasně zmínil důvody svého rozhodnutí. V postupu odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal porušení pravidel vymezených v § 262 tr. ř. a potvrzených konstantní judikaturou. Důvod ke změně ve věci rozhodujícího senátu nespočíval v tom, že by odvolací soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení konkrétního důkazu a následně toto požadoval respektovat jiným senátem nalézacího soudu (ani ve svém druhém usnesení odvolací soud nenaznačil, jak by měl být ten který důkaz hodnocen a jaké skutkové závěry by si od soudu prvního stupně v novém složení senátu představoval), ale v tom, že dospěl k závěru, že ve věci rozhodující senát není schopen věc rozhodnout zákonu odpovídajícím způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 168/2016). Hodnotící úvahy odvolacího soudu rozhodně neposkytovaly žádný podklad pro závěr, že nebude akceptován jiný výsledek než odsouzení obviněných, soudu prvního stupně nebyly uděleny pokyny v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obviněných (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12, bod 68.). Jeho postup nelze považovat za výraz svévole či účelovosti. Za takto popsané situace proto nedošlo k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl.

38 odst. 1 Listiny. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 13 To 61/2021-1408, nebylo dotčeno právo obviněných na spravedlivý proces, resp. právo na zákonného soudce, a proto námitky, jež by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., nejsou opodstatněné.

70. Všichni čtyři dovolatelé vznesli námitky proti skutkovým zjištěním vyjádřeným ve třetím, tentokrát již odsuzujícím rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 10. 2021, č. j. 2 T 147/2014-1501. K tomu využili odkaz na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

71. Dovolatelé vytýkali ve vztahu ke všem pěti skutkům první variantu citovaného zákonného ustanovení, tedy zjevný nesoulad rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Obvinění J. D. a J. Ch., také brojili proti procesní použitelnosti audiovizuálních záznamů vůči jejich osobám. Nejvyšší soud ovšem neshledal, že by některá z výhrad uplatněných v rámci příslušných tematických okruhů byla opodstatněná.

72. V posuzované trestní věci je důkazní situace o poznání jednodušší u skutků pod body 2. až 5. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Všechna tato jednání byla zaznamenána na skrytou kameru nainstalovanou ve výslechové místnosti. Bylo tedy s jistotou prokázáno, že všechny čtyři skutky se staly přesně tak, jak byly popsány ve skutkové větě. Jedinou spornou (avšak zcela zásadní) otázkou byla identifikace pachatelů zachycené trestné činnosti, neboť předmětný audiovizuální záznam nebyl po stránce obrazové ani zvukové dostatečně kvalitní, aby umožnil jednoznačné rozpoznání konkrétních osob, které se onoho hrubého nakládání s poškozenými dopustily. V daném směru vznesli námitky především obvinění J. D. a J. Ch., kteří poukazovali právě na špatnou kvalitu kamerového záznamu a současně připomínali, že ani na základě znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpetiza – fonoskopie, nebylo možno jednoznačně přiřadit identity jednotlivých obviněných k osobám, které se na záznamu vyskytly, příslušné závěry se pohybovaly pouze v rovině pravděpodobnosti, která byla pro účely trestního řízení příliš nízká, a proto se nemohly stát dostatečným podkladem pro identifikaci pachatelů, která by nevzbuzovala důvodné pochybnosti. V souvislosti s tím dovolatelé vytýkali, že jejich odsouzení na základě těchto důkazů znamenalo porušení principu in dubio pro reo, že byla porušena zásada kontradiktornosti tím, že soud prvního stupně nevysvětlil, z čeho dovodil, že některé osoby se na záznamech vyskytly opakovaně, případně že při nezměněné důkazní situaci a stejném hodnocení uvedených důkazů dospěl ve svém odsuzujícím rozsudku ke zcela opačným závěrům než v případě prvních dvou zprošťujících rozsudků.

73. Je nutno připustit, že ani audiovizuální záznam, ani zmiňovaný znalecký posudek by samy o sobě (osamoceně) nemohly být dostatečným podkladem pro odsouzení kohokoliv z obviněných. Nicméně jejich důkazní síla se zvyšovala jednak při podrobném rozboru jejich obsahu, a především v návaznosti na další provedené důkazy. V tomto ohledu nelze dovolatelům přisvědčit, že hodnocení těchto důkazů bylo po celou dobu řízení shodné, jelikož v prvních dvou rozhodnutích soudu prvního stupně byly oba tyto důkazní prostředky posouzeny toliko izolovaně a soud se takřka vůbec nevypořádal s jejich obsahem (srov. výše), zatímco v jeho třetím rozhodnutí v novém složení senátu byl zejména kamerový záznam zasazen do celkového kontextu (důkazního stavu) daného případu a blíže zkoumán jeho obsah, což bylo právě tím důvodem pro přijetí odlišných skutkových závěrů.

74. Pokud jde o závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpetiza – fonoskopie, bylo dovolateli poukazováno na nejednoznačné ztotožnění dvou mluvčích označených písmeny A a B jako obviněného J. D. a obviněného P. L. učiněné na základě srovnávací nahrávky jejich hlasu. K tomu i sama znalkyně PhDr. Marie Svobodová, Ph.D., před soudem poznamenala, že měla k dispozici „materiál nevalné kvality, práce na tom byla moc obtížná a výsledek nebyl moc valný, pokud jde o závěry z hlediska identifikace mluvčích“ (protokol na č. l. 951, který byl čten i v hlavním líčení dne 5. 10. 2021, č. l. 1489). Nadto s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům je zřejmé, že ztotožnění obviněného P. L. s mluvčím B nemohlo být správné. Z tohoto důvodu se naznačovalo jako vhodné řešení k tomuto jen pravděpodobnému ztotožnění mluvčích s konkrétními osobami nepřihlížet, a to ani ve vztahu obviněnému J. D. Přesto však větší pozornosti unikl další závěr znalkyně, jímž identifikovala tři mluvčí – A, B a C, kteří se na audiovizuálních záznamech z výslechové místnosti pravidelně opakovali (č. l. 412–414), přičemž podle kamerových záznamů to byli právě oni, kteří se dopouštěli protiprávního jednání vůči poškozeným (a to v případě všech čtyř nahraných skutků). Lze ještě doplnit, že validitu tohoto svého závěru znalkyně nijak nezpochybnila s tím, že výsledky dalšího dokazování uvedené zjištění jen potvrdily. Pokud tedy dovolatelé namítali, že soud prvního stupně neznámo z čeho dovodil, že někteří policisté se na záznamu měli objevovat opakovaně, jednalo se o závěr pevně podložený provedenými důkazy.

75. Při srovnání časů výskytu jednotlivých mluvčích s pořízenými nahrávkami je pak zcela zřejmé, že mluvčí A byl tím policistou, který u skutku pod bodem 2. dne 12. 12. 2013 vytáhl z cely poškozeného E. Ř. a dal mu první dvě facky, a také tím, kdo se během skutku pod bodem 3. dne 22. 12. 2013 jako druhý připojil k výslechu poškozeného M. D., záhy mu začal vyhrožovat pěstmi a posléze se podílel i na bití poškozeného, současně byl tím, kdo při skutku pod bodem 4. dne 30. 12. 2013 po celou dobu vyslýchal poškozeného L. K. a přivolal si dalšího policistu, jenž poškozeného udeřil, a v neposlední řadě byla jeho přítomnost identifikována i u posledního skutku pod bodem 5. ze dne 14. 1. 2014. Tento muž byl hned opakovaně na záznamech osloven jiným policistou „H.“ (kupř. dne 12. 12. 2013 v 15:33 hod., č. l. 438, dne 22. 12. 2013 v 15:24, č. l. 444 a dne 30. 12. 2013, č. l. 447). Na základě sledování příslušných audiovizuálních záznamů lze k vzezření mluvčího A doplnit, že se jednalo o muže mohutnější postavy, s velmi krátce střiženými tmavými vlasy bez známek plešatění, praváka.

76. Soudem prvního stupně byl mluvčí A posléze identifikován jako obviněný J. D., čemuž odpovídají i další provedené důkazy. Ke skutku pod bodem 3. jde např. o výpověď svědka J.Š. (č. l. 360, která byla v hlavním líčení dne 5. 10. 2021 čtena), jenž uvedl, že poškozeného M. D. vezli na služebnu obvinění J. D. a J. Ch., s tím, že na služebně se jím měl zabývat kolega J. D. Podobné informace uvedl svědek i do jím sepsaného úředního záznamu, podle něhož se výslechu poškozeného účastnili obvinění J. D.

a J. Ch., (č. l. 494). Nadto z videozáznamu je patrné, že policisté se z výslechové místnosti pravidelně přesunovali i jinam, k další zadržené osobě, evidentně P. P., proto nepřekvapí, že úřední záznam o podaném vysvětlení tohoto svědka sepsal právě obviněný J. D. (č. l. 484). Již shora bylo zmíněno, že mluvčí A byl právě v této videonahrávce osloven „H.“. Ke skutku pod bodem 4. je pak k dispozici zejména úřední záznam o podaném vysvětlení poškozeného L. K. podepsaný opět dovolatelem i již zmíněný výslech svědka J.

Š., přičemž z kamerového záznamu je zřejmé, že vyslýchající se s poškozeným nacházel v dané místnosti téměř celou dobu sám, takže zde je mnohem menší možnost případné záměny s jiným policistou. Nadto i zde na něj kdosi z chodby zavolal „H.“, na což on reagoval. Ve vztahu ke skutku pod bodem 5. sice muž, jenž udeřil poškozeného J.K.T. pěstí do obličeje, nebyl rozpoznán znaleckým posudkem jako mluvčí A (což je pochopitelné, jelikož útočník po úderu pouze polohlasně zmínil cosi ve smyslu „tak jsem mu rozbil nos“), nicméně totožnost pachatele zde byla spolehlivě doložena úředním záznamem o použití donucovacího prostředku (č. l.

526), ve kterém sám dovolatel uvedl, že poškozeného pěstí opravdu udeřil. Přitom na kamerovém záznamu k předmětnému skutku byl zaznamenán pouze jeden jediný úder rukou do obličeje poškozeného, všechny ostatní útoky vůči jeho osobě byly kopy do jeho těla. Proto i v tomto ohledu je identifikace v podstatě jednoduchá a lze doplnit, že mluvčí A byl i na záznamu ze dne 14. 1. 2014 zaznamenán, byť až v pozdější fázi. Ze všech shora uvedených skutečností, jež zcela jasně prokazovaly těsnou provázanost mluvčího A s osobou obviněného J.

D., pak bylo možno přičíst dovolateli také jednání pod bodem 2., byť v daném případě sepisoval veškeré úkony týkající se poškozeného E.Ř. obviněný P. L. Nelze ovšem pominout fakt, že na předmětném audiovizuálním záznamu byl mluvčí A osloven jménem, když na něj jeho kolega zavolal „H., pojď mi ho vyndat ještě jednou z tý cely“ (srov. výše).