8 Tdo 877/2025-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání obviněného V. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. 9 To 148/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 23 T 36/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 23 T 36/2025, byl obviněný V. Š. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným pod body 1)–6) jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 7) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. 9 To 148/2025, podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolání obviněného jako opožděně podané zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. 9 To 148/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což spatřoval v tom, že uložený trest v napadeném rozhodnutí je nepřiměřený a odvolání bylo jako opožděné zamítnuto na základě nesprávného posouzení.
4. Konkrétně obviněný vytkl, že odvolací soud v odůvodnění uvedl, že „pokud je uvedeno v rubrice o dodání (odevzdání) opisu rozsudku podle doručenky obviněnému o den pozdější“, dospěl soud k závěru, že jde o vadu poštovního úřadu, který zcela nesprávně vyznačil doručení opisu rozsudku obviněnému tím, že tento procesní úkon stvrdil svým podpisem pracovník pošty, nikoliv obviněný, který potvrdil převzetí zásilky svým podpisem již dne 12. 5. 2025. Tento závěr ale soud nepodpořil žádným relevantním důkazem. Rozhodnutí odvolacího soudu označil za čistě formalistické, když obviněný i jeho obhájce měli oprávněně za to, že lhůta k podání odvolání končí dnem 21. 5. 2025.
5. Za nesprávný považoval i závěr odvolacího soudu o tom, že odvolání bylo podáno neoprávněnou osobou, když je nepodal okresním soudem ustanovený obhájce Mgr. Martin Šlechta, ale jeho substitut Mgr. Tomáš Kovařík. Dovolatel měl za to, že substitut k podání odvolání oprávněn je.
6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2025, č. j. 9 To 148/2025-428, podle § 265k tr. ř. zrušil, a to včetně vadného řízení mu předcházejícího, a přikázal soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně řešila otázku, zda bylo dovolání podáno osobou oprávněnou, když i je podal substitut soudem ustanoveného obhájce obviněného. Poukázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 289/22, podle něhož platí, že otázka využití substitučního oprávnění spadá zcela do sféry vztahu mezi klientem a jeho advokátem, která je chráněna čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), do níž státní moci nepřísluší jakkoliv zasahovat. V případě, kdy je advokát pověřen soudem, soudu zákon nesvěřuje oprávnění využití substitučního oprávnění advokátovi omezit či dokonce vyloučit. Uzavřela, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou.
8. Další otázkou, jíž se státní zástupkyně věnovala, byla přípustnost dovolání. Připomněla, že podle judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.) není přípustné dovolání, které směřuje proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával. Konstatovala, že výrok o vině ani výrok o trestu nebyly odvolacím soudem přezkoumávány, výhrady proti výroku o trestu proto obviněný vznést nemohl a v uvedeném rozsahu je jeho dovolání nepřípustné.
9. Jde-li o výtku proti vadnému zamítnutí odvolání obviněného, státní zástupkyně zdůraznila, že bylo namístě uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí řádného opravného prostředku, v tomto případě pro opožděnost odvolání obviněného. Konstatovala, že odvolací soud se náležitě zabýval lhůtou, v níž mělo dojít k podání řádného opravného prostředku, a zjistil, že opis rozsudku soudu prvního stupně byl dovolateli doručen prostřednictvím vazební věznice do vlastních rukou dne 12. 5. 2025 a jeho obhájci dne 8. 5. 2025. Odvolání zástupce ustanoveného obhájce obviněného bylo do datové schránky okresního soudu doručeno až dne 21. 5. 2025, tedy opožděně. Měla za to, že na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani vadné vyznačení doručení opisu rozsudku na poštovním úřadě.
10. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba a že v zásadě splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
12. Co do posouzení otázky přípustnosti podaného dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že dovoláním lze podle § 265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle § 265a odst. 3, 4 tr. ř.); dovolatel může s dovoláním uspět za předpokladu, že je dán některý z výslovně stanovených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Dovolatel pak může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen, přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 199/2003, ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 8 Tdo 129/2004 aj.). Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání, jako specifického mimořádného opravného prostředku (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02). Pokud tedy obviněný uplatnil v dovolání výhrady proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, přestože odvolací soud výrok o trestu (jakož ani jiný výrok odvoláním napadeného rozsudku nalézacího soudu) věcně nepřezkoumával, když odvolání obviněného zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako opožděně podané, shledal Nejvyšší soud ve shodě s názorem státní zástupkyně, že dovolání obviněného je v části, v níž brojil (nadto zcela nekonkrétně) proti nepřiměřenosti trestu uloženého soudem prvního stupně, nepřípustné. Přípustné podle § 265a tr. ř. je dovolání toliko v té části, jíž dovolatel brojil proti nesprávnému postupu odvolacího soudu při zamítnutí jeho odvolání.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstata dovolání obviněného však spočívala ve výtce proti nesplnění podmínek pro zamítnutí jeho řádného opravného prostředku odvolacím soudem pro opožděnost. Tuto námitku tak pod uplatněný dovolací důvod s ohledem na jeho zákonné vymezení podřadit nelze, správně ji měl dovolatel subsumovat pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
14. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze totiž dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. první alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). V projednávaném případě se nabízí varianta první, neboť odvolání obviněného bylo zamítnuto z tzv. formálních důvodů podle § 253 odst. 1 tr. ř., a to protože bylo podáno opožděně. Dovolání je v tomto případě možné podat, nebyly-li splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí.
15. Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, při posuzování včasnosti podání opravného prostředku vycházel ze zjištění, že opis rozsudku soudu prvního stupně byl obviněnému doručen dne 12. 5. 2025, ode dne následujícího, tj. od 13. 5. 2025, začala běžet lhůta osmi dnů stanovená v § 248 odst. 1 tr. ř. k podání odvolání a ta uplynula dne 20. 5. 2025. Pokud obviněný dne 21. 5. 2025 prostřednictvím svého obhájce (resp. substituta soudem ustanoveného obhájce) podal datovou schránkou na elektronickou podatelnu Okresního soudu Praha-východ odvolání, podal je opožděně. Takové odvolání odvolací soud podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl, aniž by napadený rozsudek věcně přezkoumával.
16. Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud nepochybil, zamítl-li odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 253 odst. 1 tr. ř.
17. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Připomenout je třeba také ustanovení § 248 odst. 1 tr. ř., podle něhož se odvolání podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, a to do osmi dnů od doručení opisu rozsudku.
18. Z obsahu spisu se podává, že obviněnému, který byl v dané době ve vazbě ve Vazební věznici Praha Ruzyně, byl rozsudek soudu prvního stupně, jehož součástí bylo i řádné poučení ve smyslu § 248 odst. 1 tr. ř., doručen dne 12. 5. 2025. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani datum 13. 5. 2025 jako údaj na doručence v části prohlášení doručujícího orgánu, kdy měla být zásilka dodána (odevzdána). Jak se podává i z názvu této oddělené části dodejky, jedná se o prohlášení doručujícího orgánu, nikoliv obviněného. Obviněný převzetí písemnosti stvrdil svým podpisem k datu 12. 5. 2025, ostatně převzetí písemnosti Věznicí Ruzyně také již dne 12. 5. 2025 vyplývá z jeho razítka na dodejce (viz doručenka připojená k č. l. 416). Z uvedených důvodů je tak bez jakýchkoliv pochybností, že rozsudek nalézacího soudu byl obviněnému doručen dne 12. 5. 2025, čehož si musel být i sám obviněný vědom, zatímco datum 13. 5. 2025 bylo na dodejce vyznačeno zřejmě jen chybou pracovníka doručujícího orgánu, jak shledal i odvolací soud. Obviněný byl zastoupen obhájcem, u něhož lze předpokládat, že se v základních údajích uvedených na doručence písemnosti orientuje. Lhůta obviněného k podání odvolání proto počala běžet dne 13. 5. 2025 a uplynula dne 20. 5. 2025 (§ 60 odst. 1 tr. ř.), jak správně vyvodil i odvolací soud. Odeslal-li obhájce obviněného odvolání proti rozsudku nalézacího soudu na jeho elektronickou podatelnu dne 21. 5. 2025 (viz záznam o ověření elektronického podání na č. l. 421), učinil tak skutečně až den po uplynutí lhůty k podání odvolání podle § 248 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud tudíž opodstatněně odvolání obviněného podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl.
19. S ohledem na správnost postupu při zamítnutí odvolání obviněného podle § 253 odst. 1 tr. ř. pro jeho opožděnost není významné již sporné tvrzení odvolacího soudu, že i v případě, bylo-li by odvolání podáno včas, nebylo by podáno osobou oprávněnou, když odvolání za obviněného nepodal jeho soudem ustanovený obhájce Mgr. Martin Šlechta (viz ustanovení obhájce ze dne 17. 4. 2025, č. l. 396), nýbrž jeho substitut Mgr. Tomáš Kovařík. Nejvyšší soud pro úplnost k úvaze odvolacího soudu, již nepokládá za správnou, poznamenává následující.
Ze spisového materiálu se podává, že Mgr. Tomáš Kovařík zastupoval obviněného na základě substituční plné moci, která mu byla Mgr. Martinem Šlechtou udělena dne 18. 4. 2025 v plném rozsahu a ke všem potřebným úkonům, ke kterým byl jako obhájce v projednávané trestní věci ustanoven Mgr. Martin Šlechta. Obsahem této plné moci je i demonstrativní výčet konkrétních úkonů, k nimž byl substituční plnou mocí Mgr. Tomáš Kovařík zmocněn, včetně podávání opravných prostředků (viz substituční plná moc na č. l.
398). Jak zdůraznila i státní zástupkyně ve svém vyjádření, Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 289/22, konstatoval, že otázka (ne)využití substitučního oprávnění spadá zcela do sféry vztahu mezi klientem a jeho advokátem, která je chráněna čl. 37 odst. 2 Listiny a do níž státní moci nepřísluší jakkoliv zasahovat. Ustanovení § 26 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dává advokátovi možnost nechat se zastoupit jiným advokátem „v rámci svého pověření“, v němž je v zásadě tato možnost neomezená.
Tento „rámec pověření“ se liší v situaci, kdy advokáta pověřuje klient při uzavírání smlouvy o poskytování právních služeb, oproti situaci, kdy je advokát „pověřen“ soudem. V prvním případě je otázkou vyjednávání oboustranně akceptovatelné dohody, zda a do jaké míry klient advokátovi umožní využití substitučního oprávnění, přičemž korektivem je zde vždy možnost advokáta smlouvu s klientem neuzavřít. Ve druhém případě naopak advokát zásadně „pověření“ odmítnout nesmí, avšak na druhé straně toto pověření činí soud, kterému zákon nesvěřuje oprávnění využití substitučního oprávnění advokátovi omezit, či dokonce vyloučit.
Z výkladu citovaného ustanovení je pak zjevné, že ústavně konformní výklad § 246 tr. ř. vyžaduje, aby odvolání podané prostřednictvím substituta zvoleného či ustanoveného obhájce podle § 26 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, bylo považováno za odvolání podané prostřednictvím obhájce obviněného (obdobně Ústavní soud v citovaném nálezu dovodil při výkladu § 265d odst. 2 věty první tr. ř. ve vztahu k podání dovolání). Jelikož obhájce podal odvolání v zastoupení obviněného jako úkon obhajoby, nikoliv vlastním jménem, neboť není osobou se samostatným odvolacím právem ve smyslu § 247 odst. 2 tr.
ř., přičemž Mgr. Tomáš Kovařík byl na základě substituční plné moci zmocněn soudem ustanoveným obhájcem obviněného Mgr. Martinem Šlechtou mimo jiné i k podání odvolání za obviněného, je nutno na odvolání obviněného podané prostřednictvím Mgr.
Tomáše Kovaříka pohlížet jako na odvolání podané oprávněnou osobou ve smyslu § 247 odst. 2 písm. b) tr. ř., a to obviněným. To stejné platí ohledně podaného dovolání.
20. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu