8 Tdo 881/2014-14
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných bývalého
nstržm. J. K., a bývalého nstržm. Z. P., proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 7 To 104/2014, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T
115/2013, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Městského soudu v
Praze
ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 7 To 104/2014.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Městskému soudu v
Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 2 T
115/2013, uznal obviněného bývalého nstržm. J. K. a bývalého nstržm. Z. P.
(dále převážně jen „obvinění“) vinnými, že
„od přesně nezjištěné doby, nejméně od začátku roku 2012 do 3. 4. 2013
v P., Ď. v sídle Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. m. Prahy,
Pohotovostní motorizované jednotky, po vzájemné dohodě společně odcizovali v
průběhu svých služeb, když byli zařazeni jako dozorčí autoparku Pohotovostní
motorizované jednotky, opakovaně benzín ze služebních motorových vozidel
prostřednictvím k tomu obviněným Z. P. vyrobeného zařízení, kdy k odcizování
docházelo minimálně 5x do měsíce a minimálně z 10-ti vozidel, kdy z každého
vozidla byl odcizen minimálně 1 litr benzínu Natural 95, čímž zaměstnavateli,
Krajskému ředitelství Policie hl. m. Prahy způsobili s ohledem na nákupní cenu
benzínu pro čerpací stanici Ď., P., škodu ve výši nejméně 25.738,- Kč“.
Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako
přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku a každému z nich uložil podle § 205 odst. 1 tr.
zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku u každého z nich podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud rovněž
uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené České
republice, Krajskému ředitelství Policie hl. m. Prahy se sídlem Praha 4,
Kongresová 2, škodu ve výši 25.738,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak odkázal
tuto poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Obvinění s takovým rozhodnutím nesouhlasili a podali proti němu
odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ve veřejném zasedání
konaném dne 3. 4. 2014 pod sp. zn. 7 To 104/2014 tak, že podle § 257 odst. 1
písm. c) tr. ř. za použití § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. j)
tr. ř. napadený rozsudek zrušil a trestní stíhání obou obviněných pro výše
uvedený skutek, kvalifikovaný jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku, zastavil.
Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) s takovým rozhodnutím
soudu druhého stupně nesouhlasil a podal proti němu dovolání, v němž uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je přesvědčen, že
nebyly splněny podmínky pro zrušení napadeného rozsudku a zastavení trestního
stíhání.
Dovolatel ve svém podání uvedl, že se závěry Městského soudu v Praze se
nelze ztotožnit. Zásada „ne bis in idem“ ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, o níž soud své rozhodnutí opřel, sice může skutečně být výjimečně
vztažena i k řízení o disciplinárním deliktu (srov. Šámal P. a kol. : Trestní
řád I. § 1 až 156, Komentář, 7. vydání, Praha, C. H. BECK, 2013, s. 207). I
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 6 Tdo 683/2013,
resp., byť nikoli explicitně, též v usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo
1161/2006, připustil takový vztah k řízení o kázeňském přestupku ve smyslu §
186 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zákon o
služebním poměru“). Zde je ovšem potřeba zdůraznit, že se zásadně jednalo o
vztah ke kázeňskému řízení, vedenému podle citovaného ustanovení, v případě, že
je dáno podezření ze spáchání kázeňského přestupku ve smyslu § 50 odst. 1
zákona o služebním poměru.
Podle nejvyššího státního zástupce je ovšem zcela odlišné řízení vedeno podle §
183 a násl. zákona o služebním poměru (tj. řízení o propuštění), neboť důvodem
jeho iniciace mohou být zásadně toliko skutečnosti popsané v § 42 odst. 1, 2
nebo 3 zákona o služebním poměru, mezi něž spáchání kázeňského přestupku
nepatří [s odkazem na § 42 odst. 1 písm. e) zákona o služebním poměru může být
podle jeho § 183 a násl. příslušník propuštěn tehdy, pokud mu byl uložen
kázeňský trest odnětí služební hodnosti, tedy toto ustanovení samo výslovně
považuje kázeňské řízení za odlišný proces]. Smyslem řízení o propuštění totiž
zjevně není sankcionovat, ale zareagovat na určitou faktickou situaci, týkající
se určitého příslušníka, v jejímž důsledku nelze akceptovat, aby tento
příslušník nadále setrvával ve své funkci. Tato faktická situace ani nemusí
spočívat v pochybení příslušníka, ale může se jednat např. i o ztrátu občanství
nebo fyzické či psychické způsobilosti, tedy není nutně zjišťováno jeho závadné
zaviněné jednání. Současně je třeba dodat, že spočívá-li zmíněná situace, na
kterou je reagováno, ve spáchání deliktu (trestně právní či kázeňské povahy),
je rozhodnutí o takovém protiprávním jednání a o případném trestu zásadně
ponecháno jinému řízení. Zároveň nelze přehlédnout, že řízení o propuštění ze
služebního poměru neumožňuje ani uložení přiměřené sankce, neboť jeho závěrem
může být pouze rozhodnutí o propuštění nebo o nepropuštění příslušníka
bezpečnostního sboru, bez jakékoli diferenciace.
Dovolatel k zásadě „ne bis in idem“ v obecném smyslu dále doplnil, že Evropský
soud pro lidská práva již ve věci Engel a další v. Nizozemí a následně i v
jiných kauzách vyslovil tři kritéria pro posouzení, zda čin, stran kterého bylo
vedeno předchozí řízení, lze považovat za trestný v tom smyslu, aby rozhodnutí
o něm zakládalo nepřípustnost trestního stíhání. Prvním kritériem je
kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda
ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Toto kritérium má
rozhodující význam jen tehdy, jestliže delikt do trestního práva patří, jinak
má význam pouze relativní. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z
hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně
všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu
sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kritériem je druh
a závažnost sankce. Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoli
kumulativní.
Podle nejvyššího státního zástupce již u disciplinárních deliktů je přitom
nutné konstatovat, že na rozdíl od přestupků a jiných správních deliktů nemůže
být jeho subjektem každý občan, ale vždy jen omezený okruh osob se zvláštním
statusem, tudíž druhé kritérium je zde neaplikovatelné. Tím spíše takový závěr
platí pro řízení o propuštění příslušníka bezpečnostního sboru ze služebního
poměru. Rozhodující by v obdobných případech tedy měl být druh a závažnost
sankce (třetí kritérium). Řízení vedené podle § 183 a násl. zákona o služebním
poměru přitom ve své podstatě žádné sankce neukládá, ani žádný jejich seznam
nedefinuje, ale celé řízení zná pouze reakci na specifické situace ve formě
propuštění ze služebního poměru. Ani třetí kritérium, konstatované Evropským
soudem pro lidská práva, tak zde nelze relevantně dovodit.
Dovolatel nakonec k předmětné problematice uvedl, že shodný názor byl, byť v
analogické situaci, nicméně zcela jednoznačně, vysloven v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006. S tímto závěrem souhlasil v
totožné problematice Nejvyšší soud i ve svém rozhodnutí ze dne 23. 4. 2014 sp.
zn. 7 Tdo 451/2014 s tím, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §
42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru není řízením trestněprávní povahy
a že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není
rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady „ne bis in idem“.
Závěrem svého podání nejvyšší státní zástupce vyslovil, že pokud Městský soud v
Praze ve svém rozhodnutí dovodil, že dřívější rozhodnutí o propuštění
obviněných ze služebního poměru je nutné považovat za rozhodnutí ve smyslu čl.
4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
(podle kterého nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení
podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen
nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu) a
v návaznosti na to shledal potřebným trestní stíhání obviněných podle § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavit, postupoval nesprávně. Chybně totiž provedl
výklad zákona o služebním poměru a rovněž chybně vyhodnotil výchozí judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva i navazující soudní praxi Nejvyššího soudu.
Rozhodl tak o zastavení trestního stíhání obou obviněných, ač pro takový postup
nebyly dány zákonné podmínky, což zapříčinilo vznik dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Ze všech těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1
tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 7 To
104/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud
shledal, že je namístě věc rozhodnout jinak, než způsobem předpokládaným v §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil pro tento případ souhlas s projednáním
věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se žádný z obviněných ve smyslu ustanovení § 265h
odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem
uplatněný dovolací důvod. Dospěl přitom k závěru, že shora uvedené námitky jsou
pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §
265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků usnesení, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a
z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému usnesení
předcházející, a shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že v dané věci se nejedná o zcela
novou a dosud neřešenou otázku, nýbrž o problematiku, která již byla
judikatorně řešena v několika rozhodnutích Nejvyššího soudu. Na to ostatně
poukázal dovolatel v textu svého podání, které je obsahově takřka identické s
odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo
451/2014. Jelikož senát Nejvyššího soudu rozhodující v posuzované věci sdílí
naprosto stejný názor, postačuje (i z hlediska procesní ekonomie) na odůvodnění
tohoto usnesení odkázat a některé myšlenky v něm obsažené, které jsou
bezezbytku aplikovatelné i na posuzovanou věc, jen zdůraznit:
Zásada „ne bis in idem" je v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod vymezena pod nadpisem „Právo nebýt souzen
nebo trestán dvakrát" tak, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním
řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl
osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto
státu.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být trestní stíhání
pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již
byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle
trestního řádu. Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní
povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Přitom pro posouzení
určitého deliktu jako deliktu trestněprávní povahy je významné, zda chráněný
zájem je obecný či jen partikulární, zda adresáty příslušné normy jsou všichni
občané nebo jen určitý omezený okruh osob se zvláštním statusem a zda zákonem
stanovené sankce mají represivní charakter a jsou co do druhu, závažnosti,
účelu a hledisek, podle nichž se ukládají, srovnatelné s tresty (viz např.
rozsudek ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další versus Nizozemí, rozsudek ze
dne 24. 2. 1994 ve věci Bendenoun a další versus Francie, rozsudek ze dne 24.
9. 1997 ve věci Garyfallou versus Řecko).
Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru policisty podle § 42 odst. l písm.
d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
ve znění pozdějších předpisů, není rozhodnutím zakládajícím nepřípustnost
trestního stíhání s ohledem na zásadu „ne bis in idem".
Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve
znění pozdějších předpisů, formálně je obecně závazným právním předpisem, ale
ve skutečnosti upravuje jen poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru
vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a
organizační věci služby (§ 1 odst. 1 zákona). Takto vymezeným partikulárním
předmětem úpravy je zákon určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým
také stanoví různá opatření, z nichž jen některá jsou disciplinárními tresty,
zatímco jiná tento charakter nemají.
Podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona příslušník bezpečnostního sboru musí být
propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného
jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst
bezpečnostního sboru. Z hlediska systematiky zákona spadá toto ustanovení do
části druhé zákona, která podle nadpisu upravuje „Vznik, změnu a skončení
služebního poměru". Uvedené ustanovení upravuje nikoli sankci ve smyslu
represívního opatření, které by bylo možné materiálně pokládat za trest. Jde o
opatření vyloženě jen personální povahy srovnatelné spíše s okamžitým zrušením
pracovního poměru zaměstnavatelem podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Kázeňské tresty, které se příslušníkům bezpečnostních sborů ukládají za
kázeňské přestupky, jsou upraveny v části čtvrté zákona nazvané podle nadpisu
„Kázeňské odměny a kázeňské tresty". Co je kázeňským přestupkem, je vymezeno v
§ 50 odst. 1 zákona. Ve výčtu trestů uvedených v § 51 odst. 1 písm. a) až g)
zákona není propuštění ze služebního poměru. Jedním z druhů kázeňských trestů
je podle § 51 odst. 1 písm. d) zákona odnětí služební hodnosti. Uložení tohoto
kázeňského trestu pak je důvodem, pro který příslušník bezpečnostního sboru
musí být ze služebního poměru následně propuštěn podle § 42 odst. 1 písm. e)
zákona. Z toho evidentně vyplývá, že rozhodování o propuštění ze služebního
poměru není součástí řízení o kázeňském přestupku. Jasně to pak potvrzuje
úprava „Řízení ve věcech služebního poměru" v části dvanácté zákona. Řízení o
propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona je
„zvláštním řízením" podle § 183 - § 185 zákona. Jiným řízením je „řízení o
kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku" podle § 186 - § 189
zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d)
zákona a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku,
jsou dvě různá a samostatná řízení, která jsou důsledně oddělena a z nichž
žádné není součástí druhého. Rozdíl mezi nimi je mimo jiné i v tom, že pro
řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, platí, že
kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek
pravomocně odsouzen (§ 186 odst. 10 zákona), zatímco ustanovení upravující
řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona nic
takového nestanoví, takže předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek
nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle § 42
odst. 1 písm. d) zákona. Tím jsou zesilovány důvody pro závěr, že řízení o
propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona není řízením
trestněprávní povahy a že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle
tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady
„ne bis in idem".
Tato obecná východiska jsou bezezbytku aplikovatelná též v posuzované věci
obviněných J. K. a Z. P. Lze proto uzavřít, že Městský soud v Praze jako soud
odvolací se při svém rozhodnutí v této věci daným právním názorem neřídil a v
důsledku toho učinil nesprávné a nezákonné rozhodnutí. Z důvodů shora
vyložených rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, která byla ve věci
obou obviněných příslušníků bezpečnostních sborů vydána, nejsou totiž
rozhodnutími zakládajícími nepřípustnost trestního stíhání z hlediska zásady
„ne bis in idem“. Trestní stíhání obou obviněných nebylo nepřípustné podle § 11
odst. l písm. j) tr. ř., a pokud bylo z tohoto důvodu zastaveno usnesením
Městského soudu v Praze, je toto usnesení rozhodnutím, pro které nebyly splněny
podmínky stanovené zákonem, takže byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. l
písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud proto k dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, sp.
zn. 7 To 104/2014, tak také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení a na soudu druhého stupně bude,
aby se v tomto řízení zabýval všemi argumenty v tomto usnesení obsaženými.
Nejvyšší soud jen pro pořádek připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. orgán
činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a
rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí
Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení
Nejvyšší soud nařídil.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení
o dovolání ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr.
Jan B l á h a